JEDNOU SE ROZEDNÍ-kapitola devátá-NA CESTĚ

INTERMEZZO

Nathorn přerušil své vyprávění a s marnou nadějí pohlédl na své čtyři posluchače - skotského velmože, jeho dva dospělé syny a jeho půvabnou dospívající dceru. Přestože už bylo hodně pozdě, nikdo ani nezívl...

„Jak tě tehdy Eärendil a Morwen zachránili?" zeptal se hrabě Mac Meanus, místní vládce.

Povzdechl si.

„Celkem snadno. Iethor nedokázal dlouho vzdorovat Moci, kterou můj přítel vládne. To není příběh, který stojí za vyprávění."

Bard se napil vína ze stříbrného poháru.

„Co bylo potom?"zeptal se starší z Mac Meanových synů.

„Putovali Evropou, Morwen jsem už nikdy nespatřil. A Eärendila..., až po dvou staletích," vypravěč se pousmál. „Hodně toho spolu prožili, dobrého i zlého. Snad mi jednou řekne víc."

„Setkal se někdy Eärendil s Maeglinem?" zeptala se velmožova dcera.

„Ne. Ani já. A asi je to tak dobře, neboť se, alespoň dokud žil na tomto světě, nedozvěděl, že mohl zabránit Eärendilově tragédii, kdyby se tenkrát nezdržel u Ilariel. Zničil by svou šílenou sestru a Eärendil by nikdy nevyvolal Methrasina. Těch pár týdnů rozhodlo o mnoha osudech..."

Chvíle ticha.

„Odkud to všechno víš?" zajímal se Mac Meanus.

„Od svého Mistra a boha - od Plavovlasého."

„Proč jej nepožádáš, aby ti vyprávěl, jak to bylo dál s Eärendilem a Morwen?"

„Protože tento příběh chci slyšet od Eärendila."

„Říká se, že jsi nesmrtelný, Nathorne. Je to pravda?"

„Ne, naštěstí ne."

„Jsi člověk, přesto však nestárneš - jak se to stalo?" ozval se zvědavý a trochu závistivý hlas velmožova mladšího syna.

„Ten příběh si vezmu s sebou do hrobu."

„Kněz nás před tebou varoval. Říkal, že jsi ve spolku s Ďáblem." Konstatoval Mac Meanus.

Nathorn pokrčil rameny.

„O tom nic nevím. Ale jak se tak dívám, neberete svého duchovního moc vážně."

„My ne, barde. Koluje nám v žilách stará dobrá keltská krev a možná i trochu té elfské. Raději si však dávej pozor - křižáci vraždí na jihu Galie a papež zřídil nový úřad, který se stará o to, aby takoví, jako jsi ty, shořeli na hranici."

„Vím o Inkvizici, pane," zvážněl Nathorn. „Už i v Anglii si člověk musí dávat pozor na jazyk. A obávám se, že ani na Skotsko se nezapomene..."

Kolem stolu se rozhostilo ponuré ticho. Někdo vstal a mlčky přiložil do krbu další polena. Za okny zpíval podzimní vítr pradávnou píseň o umírání.

„No, snad abych vyprávěl dál. Dokud ještě můžu..."

„Řekni nám víc o Arianě," ozval se hebký dívčí hlas dcery hraběte Mac Meana.

„Dobrá, povím vám, jak Eärendil potkal dceru čarodějnice..."

NA CESTĚ

Tiše kráčela po návsi, ponořena do večerního šera a vlastních myšlenek. Cesta byla rozbahněná, v rýhách po povozech se ještě držela voda štědře nadělená nedávnou bouřkou.

Světlé kadeře jí hladily skleslá ramena, smutné hnědé oči hleděly na zablácené střevíce. Některé rysy její něžné tváře prozrazovaly elfí předky, převládaly však ty lidské.

Lidé se jí báli, tak jako se báli její matky, čarodějnice Waxary. Měli strach, i když v jejích očích nebylo ani stopy po zlobě či nenávisti.

„Vypadáš smutně, osůbko."

Ztuhla. Už dlouho se ji nikdo neodvážil oslovit. Otočila se. Za ní stál elf v dlouhém černém plášti. Mladý elf, jak uhodla spíše podle postoje a výrazu ve tváři než podle vzhledu, který byl u této dlohověké rasy vždy ošidnou záležitostí.

„Jsem smutná, elfe."

„Jmenuji se Eärendil. Jsem básník a bard. A ty?"

„Ariana."

„Moc hezké jméno. Co kdybychom si na chvíli sedli do hospody. Není tam taková zima."

„Ty jsi tu nový, že?" pousmála se při té představě. „Jestli chceš se zdejšími lidmi vycházet, raději si to rozmysli."

„Proč, pro bohy?"

„Slyšels někdy o Waxaře?"

„Té čarodějnici? Jistě. Prý je to krutá a šílená stvůra, která krade děti pro své hnusné obřady."

„Je to moje matka."

Vytřeštil oči.

„Promiň..."

„To nic. Většina věcí, co se o ní říká je beztak pravda. No, myslím, že se rozloučíme."

„Ne, to ne. Pojď si někam sednout. Na místní omezence kašlu, ať si myslí, co chtějí."

„Nejsou to omezenci, básníku."

„Pojďme."

Když elf vešel do krčmy, pohlédlo na něj několik tváří se zájmem, jenž se okamžitě změnil v podezření, když se posadil k jednomu stolu s dcerou čarodějnice. Hlasitý hovor se změnil v šepot.

„Říkala jsem ti to," špitla Ariana.

Pokrčil rameny.

„Co si dáš? Je to na mě."

„Víno."

Eärendil mávl na hostinského, který po chvíli se zamračenou tváří a dost neochotně přišel.

„Dvakrát červené."

*

„Ty nejsi zlá, Ariano, proč od ní neutečeš?"

„To není tak lehké, Eärendile. Svým způsobem ji mám ráda. Ona je... Prostě nemůže za to, co dělá."

„A tvůj otec?"

„Nic o něm nevím. Matka se na mne rozkřičí vždy, když se na něj zeptám... A i kdybych utekla - našla by mne, i kdybych utekla na kraj světa."

„Ochránil bych tě."

„Jak?"

Netušil, mlčel tedy.

„A pak - ty jsi elf."

„No a?"

„Lidé a elfové nemohou žít pospolu."

Zamračil se, upil z poháru a pohlédl na ni.

„Předsudek."

„Ne, elfe. Za sto let budeš ještě mladý a já nejspíš po smrti. Čtvrtina elfí krve na tom mnoho nezmění."

„Víš co, něco ti zazpívám. Znám stovky písní."

„Opravdu?"

„Ano."

„Tak zpívej, elfe."

„Ale ne tady."

„Kde tedy?"

„Pronajal jsem si tu světnici."

„Proč ne, beztak nemám žádnou pověst, kterou bych tím mohla ohrozit. Času mám dost. A líbí se mi písně elfů."

Eärendil zaplatil. Provázeni zlými pohledy vesničanů vyšli po schodech do prvního patra.

*

Byl to krásný večer. Elf hrál na starobylou loutnu, dar od otce, a zpíval čistým a vysokým elfím hlasem melancholické balady o dlouhém životě a smutném umírání, o hvězdách, jež v jeho podání ožívaly a měnily se v živoucí stvoření naplněná třpytivým svitem. A o neprostupných hvozdech, horských říčkách, plachých dryádách...; a večer se změnil v noc a noc v ráno. Občas loutnu odložil a povídali si o svých životech. Ariana zpočátku mluvila jen málo, brzy však podlehla kouzlu svého společníka a svěřovala se víc a víc... „Nejsi už unavená? Myslím, že svítá," zašeptal a obratně potlačil zívnutí.

„Ne, ale tobě se chce spát," odvětila a tmavé oči jí zajiskřily ve světle líných plamínků.

„Mně?"

„Ano. A matka se už brzy vrátí ze sabatu. Půjdu."

„Budu tady ještě nejmíň čtrnáct dní."

„Těžko tu najdeš nějaké obecenstvo."

„Ty mi stačíš."

„Přijdu."

*

Druhého dne k ránu se Eärendil poprvé střetl s Waxarou.

Bylo to jen velmi krátké setkání. Krátké a nepříjemné.

„Ztrať se, holobrádku, nebo tě zničím! Pokud ještě kdy vyhledáš Arianu, bude to poslední chvíle tvého života..." zasyčela mu čarodějnice do ucha a zmizela.

Bylo to nejohavnější probuzení jeho života.

A to už zažil ledacos. Zvláště po celonočních pitkách s Nathornem.

Tehdy - uprostřed jakéhosi vřesoviště, kam jej Waxara svým kouzlem přemístila - složil svou nejlepší píseň.

Mimo jiné.

Několik dní poté se doslechl o novém mágovi beze jména...

*

Jaro se pomalu chystalo předat vládu létu. Hvozd tiše šuměl své zvláštní písně a Estel jim naslouchal. Najednou však zaslechl jakýsi podivný tón, děsivou disharmonii.

A bylo po idyle.

Zaklel.

Na severu se dělo cosi divného. Více než to. Někdo zatahal - jen tak lehounce, neznatelně - za nitky Rovnováhy. Takřka nikdo jiný by si toho nebyl všiml, ale Estel přikládal zásadní důležitost úplně všemu. Zvláště pokud se to týkalo Hvozdu. Navíc vycítil souvislost s osobou, na níž z příkazu svého Mistra dohlížel.

Znechuceně vstal. Velmi znechuceně.

Sebral odložené zbraně.

Vypadal trochu směšně, ale také nebezpečně.

Nebezpečně směšně.

Estel Orofinwe byl elf.

Elfové jsou obvykle krásní.

Estel Orofinwe byl výjimka.

Vyrazil na sever.

*

Slunce se chýlilo k západu, když se Eärendil svezl ze sedla a utábořil se na kopci před vesnicí. Čekal. Věděl, že do domu čarodějnice by se nedostal bez povšimnutí, a Waxařinu hrozbu bral smrtelně vážně.

Zanedlouho spatřil známou tvář. Nebyla to však Ariana ani její matka. Věděl, že svým očím může věřit...

„Co tu dělá?"

Před hostincem stál Nathorn a hovořil s nějakým elfem. Potom vešli.

Eärendil počkal na tmu a vydal se do vesnice. Jednoduchým kouzlem, kterému se už stačil naučit, zjistil, kde přesně má přítele hledat. Za úzkým oknem viděl plamen svíčky. Hodil tam kamínek, pak další.

„Kdo je to?" ozvalo se zevnitř a bard vyhlédl.

„Já. Pojď ven. Nenápadně," syknul elf.

Nathorn posunkem naznačil, že rozumí. Za chvíli se objevil.

„Rád tě vidím, Eärendile..."

„Buď zticha a pojď."

„Nejsem takový hlupák, jak si myslíš, elfe..."

*

„Co tu sakra děláš!" vyhrkl Eärendil, když se usadili pod jednoduchým plátěným přístřeškem, který elf vztyčil blízko vrcholku kopce.

„Podruhé a naposled, Eärendile - nejsem hlupák. Když jsi zmizel, rozhodl jsem se, že se na tu tvou vyvolenou podívám - je vážně krásná - a ledacos jsem zjistil. Slyšel jsi někdy jméno Elanor?"

„Ne. Myslím, že ne."

„Elanor je dcera elfky Aredhel a šlechtice z Lyonesse. Po otci zdědila šílenství, které se u některých potomků projeví po třicátém roce života. U Elanor se tak stalo."

„Hmmmmm?"

„O Corbrasovi z Lyonesse jsi už určitě slyšel."

Elf netrpělivě přikývl. Věděl, že Mistr Bezejmenného mága je někde v Galii. Doufal, že se s ním jednou setká.

„Před dvaceti lety zbavil Elanor paměti. Na nějakou dobu její choroba ustala. Pak ji něco obnovilo, půlelfka přijala jméno Waxara a dál už se domyslíš."

„Díky za varování," povzdechl si elf. „Ale tím spíš jí musím pomoci."

„To není všechno, Eärendile..." začal chmurně bard.

„Pokračuj tedy."

„Z různých důvodů se Elanor nesměla dozvědět pravdu o své totožnosti. Ale nakonec se dopátrala. Zabila svou matku a nevlastního otce - elfa. Nyní pátrá po svém bratrovi... No, to jen abys věděl, co je zač."

„Vím, neprotahuj to."

„Tohle všechno vím od jistého elfa - jmenuje se Estel Orofinwe - který už dlouhou dobu sleduje Arianu. Původně ji měl zabít, aby se prokletá krev nešířila dál, ale rozsudek byl odložen na neurčito. V každém případě jí má zabránit ve zplození potomků."

Eärendil si prohrábl dlouhé, tehdy ještě pěstěné vlasy.

„Jak moc se ho mám bát?"

„Tváří se nebezpečně a zřejmě i nebezpečný je. Ochránce Hvozdu. Po zuby ozbrojený a k tomu nějaká ta magie. Neskutečně arogantní. Dokonce i na elfa."

„Hmmmmm.... O mně ví?" Eärendil vrhl na barda podezřívavý pohled. Věděl, že Nathorn se často svěřuje víc, než by měl.

„Ano, ale ne ode mě. Co se chystáš udělat?"

„Uvidíme..."

„Ne, básníku. Nebo snad mágu? Estel tvrdí, že máš za lubem něco velice konkrétního. Něco, co by mohlo narušit Rovnováhu."

„Jak na to přišel?"

„Intuice? Jednota s Vesmírnou harmonií? Zvlášť nepříjemná kocovina? Co já vím... Ale skoro bych mu věřil. Nechceš provést nějakou hloupost, že ne?"

„Udělám, co bude třeba, abych jí pomohl..."

„Konkrétně?"

„Promiň, ale nechci o tom mluvit. Vím, co dělám. Věř mi."

„Doufám, že máš pravdu."

„To mě těší. Ráno odsud zmiz. Ten - jakže si to říká?"

„Estel."

„Určitě by na tobě poznal, že tu jsem."

Rozloučili se a Nathorn odešel zpátky do hostince.

*

Bard brzy usnul, i když si myslel, že bude bdít až do rána. To Plavovlasý zavřel jeho oči, aby jej mohl navštívit ve snu...

Seděli spolu mezi staletými duby, Plavovlasý brnkal na loutnu a vyprávěl. Ukázal svému učedníkovi, co všechno v nejbližších hodinách Eärendilovi hrozí a jak jej zachránit. Pak spolu dlouho zpívali písně o Slunci...

Ráno Nathorn zaplatil, osedlal koně a odjel. Když si byl jist, že zmizel z dohledu, zahnul do lesa a opatrně se vrátil k vesnici.

*

Estel Orofinwe vyhlédl z okna, když zaslechl klapot kopyt.

„Vida..." zamumlal a zamyšleně hleděl na odjíždějícího barda.

Oči nevysokého elfa těkaly po místnůstce. Zastavily se na dlouhém luku. Pokochal se mistrovstvím elfího řemeslníka, který jej kdysi zhotovil, a vzal jej do ruky.

„Přijel jsi, Eärendile?"

Oblékl se, připnul si pochvu s mečem a zastrkal několik dýk na svá místa. Přes ramena si přehodil šedozelený plášť ozdobený sponou, na níž se skvěla stříbrná osmiicípá hvězda. Sbalil několik drobností do torny, vzal luk a odjel z hostince.

Jeho cesta směřovala do lesa. Usedl pod dvojitý buk, ponořil se do rozjímání a jeho mysl záhy splynula s Hvozdem. Plášť jej dokonale skryl všem slídícím očím. V duchu spatřil Eärendila kráčejícího lesem. Záhy znal i jeho směr. Vstal a vyrazil vstříc své kořisti.

*

Eärendil zalehl do křoví nedaleko Waxařina domu. Původně předpokládal, že Arianu unese při jedné z jejích návštěv vesnice, přítomnost Estela jej však donutila riskovat. Ač to na sobě nedal příliš znát, Nathorn jej tou zprávou vyděsil. Věděl, jak nebezpečného soka mu osud nadělil.

Při pohledu na obydlí obávané čarodějnice zamumlal cosi o nedostatku vkusu. Vypadalo přesně tak, jak by si je většina lidí asi představovala. Lebky na plaňkách plotu, okenní rámy z lidských kostí... Byla to hrůza. A Eärendil se bál.

Vstupní dveře nechutně zaskřípaly a ven vyšla Ariana.

Rozhodl se vše vsadit na jedinou kartu. Ukázal se jí.

Vytřeštila oči.

Pokynul jí, aby šla k němu.

„Eärendile," zašeptala. „Zbláznil ses?"

„Asi ano, pojď."

„Zmiz, než se probudí..."

„Pojď, dopadne to dobře. Všechno ti vysvětlím později."

Zdráhala se. Vzal ji za ruku.

„Věř mi..."

*

Estel Orofinwe ve svém úrytu pozvedl luk a napjal tětivu.

Zamířil. Prchající dvojice byla již poměrně daleko, ale on si věřil.

„Nedělej to, Estele!" ozval se za ním zadýchaný hlas.

Otočil se.

Jak je to možné?

„Co je Rovnováha proti Lásce, elfe? Nebo jsi tak necitelný?" ptal se Nathorn.

„Tomu TY nemůžeš rozumnět!"

Elf se výhružně zatvářil , obrátil se zpět a znovu pozvedl luk.

Dvojice se rychle ztrácela v hustším porostu. Estel bleskově zamířil, vtom jej ale Nathorn udeřil přes hlavu svou loutnou.

Byl to krátký zápas. Přestože se bard začal svíjet bolestí už po druhém elfově úderu, dosáhl svého. Když Estel vyběhl z lesa, dvojice již ujížděla směrem k jihu. Elf za nimi vyslal několik šípů, vzdálenost a vítr je však připravily o rychlost i směr.

Bezmocně zaklel a rozběhl se ke svému koni, kterého zanechal ukrytého u dvojitého buku.

___

„No, a co bylo dál už znáte," skončil Nathorn. Povzdechl si a po tváři se mu na chvíli rozlil melancholický výraz. I přes propast staletí to pro něj byly velmi živé vzpomínky.

„To bylo odvážné, jak jsi Eärendilovi zachránil život," řekla uznale velmožova dcera. „Jen škoda tvé loutny."

„Dostal jsem novou. Od svého Mistra."

„Kouzelnou?" rozzářila se dívka.

Bard se záhadně usmál a zlehka pohladil struny.

„Jen nevím, jestli jsi jednal správně, když už víme, jak to bylo dál," namítl její bratr.

„V té chvíli mi to správné připadalo," poznamenal bard. „Myslím že i dnes bych se zachoval stejně..." hlesl po chvíli.

„To je Estel nedohnal? Vždyť to byl Ochránce. A pak - ti dva jeli na jednom koni?"

„Jeli..." pousmál se Nathorn. „Jenže já jsem už předtím odehnal Estelova grošáka. A pěkně daleko."

Bard upil, sáhl po loutně a chvíli tiše vybrnkával jakési nesouvislé melodie. Vzpomínal. Bylo to tak dávno a přece...

„Pomstil se ti?" přerušil jej nakonec jeden z posluchačů.

„Ne, to není jeho styl. Vrátil se do Hvozdu s vědomím, že na svět byl díky jeho selhání přivolán z Propasti obzvláště mocný démon..."

___

Estel Orofinwe se vracel z prohrané bitvy.

Unaveně se opřel o kmen staletého dubu.

„Co mi povíš?" zeptal se stromu.

„Co chceš vědět, Pane?"

Přišel k tůňce, napil se. Všiml si rusalky, jak se mu s uctivým výrazem ve tváři uklání.

Nedalo se to vydržet.

„To je přece nesmysl!" zvolal vstříc celému světu. „Vždyť jsem PROHRÁL!"

Hvozd uctivě šuměl. Velice uctivě.

„To je snad za trest..."

„Jak říkáš."

Prudce se otočil.

„Ještě ty..." zavrčel na známou vílu. Pak se zarazil. Chovala se k němu jako obvykle. „Počkej - nevzbuzuji v tobě úctu, posvátnou bázeň, nebo tak něco?"

Upřela na něj prázdný pohled nevidomých očí.

„Neřekla bych, Estele..."

Zamyslel se. Cítil, že je tu víc věcí, které nepochopil.

„Kdo vlastně jsi?"

„Elwing."

„Vím, jak se jmenuješ. Zajímá mne, kdo jsi."

„Vládneš-li Mocí Ochránce, měl bys vědět, kdo jsem."

Estela pomalu, ale velice jistě začínala bolet hlava. Před očima mu cosi přeletělo. Chvíli na to zíral. „Mžitky..." usoudil nakonec. Vůbec to nebyl dobrý den.

„Poslouchej, Elwing. Měl jsem zabránit narušení Rovnováhy a selhal jsem. Pak jsem zjistil, že mě Hvozd poslouchá na slovo. Nerad to připouštím, ale poněkud mě to mate."

„Každý nový začátek je těžký."

„No... Nejvyšší čas poradit se s Mistrem."

„S Mistrem? Posílá ti tohle..." řekla trochu posmutněle Elwing a natáhla ruku.

„Hvězda Ochránců..." uniklo mu. Na její dlani ležela stříbrná čelenka. Velký průzračný kámen vsazený v ní zaplál vlastním světlem. Estel pochopil, že Mistra se už nikdy na nic nezeptá. Dlouhá Cesta bez návratu...

Chvíli trvalo, než nový fakt zpracoval. Nejprve upřel na dívku tázavý pohled, pak si uvědomil, že je slepá. Nadechl se k otázce...

„Neuspěl jsi. A vážně tak ohrozil Rovnováhu,"

„Vím, pokračuj," zabručel co možná nejchmurněji.

„A Mistr to už zachránit nemohl, i když se pokusil. Jsi nyní obdařen Mocí, která se vyrovná Síle, jíž vládne Methrasinův hostitel. Takový je odkaz Mistra."

Elf dlouho hleděl na uschlou větvičku, ležící kousek od něj.

„Chápu. Rád bych ještě věděl, kdo doopravdy jsi."

„Jsem Elwing."

Dívka zmizela v Hvozdu.

Estel Orofinwe se chytil za hlavu.

„Kdyby alespoň přestala tak třeštit," pomyslel si.

Přestala.

„No vida."

Rozhodl se vyřešit ten problém jednou provždy.

*

Eärendil stál na vrcholu vysoké skály a zamyšleně hleděl dolů.

Zavřel oči. Naslouchal šumění větru ve větvích stromů, bublání potůčku na dně žlebu.

Nic však nemohlo zahnat Arianin poslední výkřik, jenž mu stále zněl v uších.

Skočil.

Methrasin uchopil neviditelnou rukou padající tělo a opatrně uložil elfa do trávy na dně.

„Jsem v prdeli..." usoudil Eärendil.

*

Estel trpělivě ležel na střeše nevysokého domu a upřeně pozoroval dveře hostince, který stál přes cestu. Pak se jeho oběť konečně vypotácela ven.

Vstal, napjal luk a vystřelil. Magický šíp, dar Hvozdu, shořel v záblesku Síly.

Eärendil ani nezvedl hlavu.

*

„Elwing, kde jsi?" volal Estel.

Hvozd se utápěl ve stínech soumraku.

Někdo mu zlehka zaklepal na rameno. Během rychlé otočky automaticky tasil meč.

„Co potřebuješ, Estele?" usmála se volaná.

Vrátil meč do pochvy.

„To mi nedělej..."

„Tvé reakce mě fascinují."

„Jsi Královna," konstatoval.

„Může být."

„Pak musíš vědět, jak zničit Eärendila."

„Copak jsi nepochopil, že jen on sám musí přijít na to, jak zemřít?"

„Myslel jsem si to. Jaká je pak moje Povinnost?"

„Žít, dokud Methrasin neodejde z tohoto světa," pravila vládkyně Hvozdu a zmizela.

Elf sklonil hlavu. Věděl to. Od počátku. Ale potřeboval to slyšet z úst někoho jiného.

Byla to zatraceně těžká Povinnost.

Zatraceně těžká Cesta.

___

„Žije ještě Královna, Nathorne?" otázala se dívka zasněně.

„Ano, ale ne v tomto světě. Nedokázala ochránit své panství před lidmi a snášet pomalé, staleté umírání s každým pokáceným stromem... Odešla za Plavovlasým do Věčného Hvozdu. A dosud se neobjevila žádná nástupkyně, která by ji dokázala nahradit," odvětil vypravěč.

„Jak se stala Královnou?"

„Událo se to dávno - před více než tisíci léty..."

Bard se odmlčel.

„Vyprávěj, Nathorne," naléhala dívka dychtivě...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Hodnocení:
3.7 (3 hlasů)