Měla trochu strach, ale šla dál, i když noc byla větrná a chvílemi mžilo. Noční les byl tichý, až podivně, což nevyhnutelně vyvolávalo pocit ohrožení.
Emily se ohlédla přes rameno, skoro jakoby čekala, že se na ni někdo vrhne. Doba byla rozhodně nebezpečná a ani tak významný člověk jako ona si nemohl být jistý životem.
Opatrně se prodírala podrostem, hledala skryté stezky. Cestu naštěstí znala a noční les pro ni byl jako otevřená kniha.
Přesto se v hloubi duše bála. Věděla, že touhle cestou riskuje hodně, ne-li vše. Jenže každý kruh musí být dokončen, aby mohl znovu začít. Začátek i konec jsou v jediném místě. A ona musí to místo najít …
1)
Louč, kterou prozíravě vzala s sebou, jí v tom ale příliš nepomáhala, hořela jen slabě a zdálo se, že už, už zhasne. díky poblikávajícímu plameni se úzká pěšinka ztratila co chvíli ve tmě.
Těsně za Emily se náhle ozval dupot nohou, následovaný křikem. To ji vyděsilo. Přidala do kroku a doufala, že je to jen přelud. Do mysli se jí přesto vtíraly obavy.
Co brání posvátná místa se mohla jen domýšlet. Dokonce ani kmenový stařešina, moudrý a uznávaný muž, jí nebyl schopen nic říct. Žádný člověk se, co jeho paměť sahala, nepokusil navštívit tato místa.
O to více se zamýšlela, co tady vlastně dělá. Toho dne ráno se prostě vzbudila, hnaná nepřekonatelným nutkáním jít sem. Ačkoliv věděla, že je to sebevražda, šla.
Zvuky pomalu utichaly až se znovu rozhostilo naprosté ticho. Začalo pršet. Přes vlasy jí stékala voda, oblečení měla celé promočené. Louč zhasla, Emily se roztřásla zimou, ale dostavil se i jiný pocit. Pocit čehosi známého, ale přesto velmi vzdáleného. Poznala, že brzy bude u konce své cesty.
Mokrou louč odhodila stranou a dál se naslepo prodírala mezi stromy, které zde byly staré, pokroucené a vrásčité V jedné chvíli pak dokonce vytvořily neprostupnou hradbu.
Emily se podél ní vydala jako hladový dravec po stopě, protože za těmi stromy cítila něco úžasného.
Potom konečně nahmatala mezi kmeny malou mezeru, kterou se protáhla na nevelkou mýtinu zaplněnou ohromnými kameny.
S přímo posvátnou bázní mezi ně vešla, dotýkala se jich a přijímala to podivné mrazení všude kolem.
Uprostřed mýtiny ležel velký plochý kámen. Emily se k němu přiblížila a vylezla na něj.
Svět se kolem ní zatočil a když vše znovu nabralo tvar a barvu, stály před ní tři ženy.
První, mladá dívka, oblečená do jasných bílých šatů.
Druhá, snad čtyřicetiletá žena, zářila oranžovou a hnědou barvou.
A třetí, vetchá stařena, stála zahalena v černé roucho.
„Vítej,“ řekl hlas, který byl asi všech tří najednou. Ale ony vlastně nebyly tři, byla jen Jedna s mnoha tvářemi.
„Jsi připravena podstoupit obět?“
Teď už promluvila jen stařena. Emily vytušila, že tak to má být, pohlédla jí do mléčných očí a přikývla.
„Pak se tedy neboj dítě a věz, že tu nejsi poprvé ani naposled.“
Dívka pohlédla k nebi a svět kolem ní zavířil v posledním zběsilém tanci.
2)
Baterka, kterou si prozíravě vzala s sebou, svým jasným světlem alespoň trochu zaháněla okolní temnotu. Paprsek světla dopadl na pruh asfaltu, který křížil Emily cestu. Konečně našla hlavní přístupovou cestu k objektu.
Vlastně netušila, co dělá vprostřed noci v přísně střeženém vojenském prostoru. Ráno se vzbudila a první, co ji napadlo, byla cesta sem. Poněkud nebezpečná vycházka, vzhledem k tomu, že všude kolem se pohybovali ozbrojení vojáci. A doposud šlo navíc vše až podezřele lehce.
Přesto Emily vyděsilo, když se za jejími zády ozval dusot podrážek. Uskočila stranou z cesty, zhasla baterku a skrčila se za nejbližší strom.
Dusot ustal a rozhostilo se ticho. Dívka se rozhlédla po okolí, ale nikoho neviděla. Opatrně se vrátila na asfaltku, kam začaly dopadat těžké kapky.
Přitáhla si mikinu těsněji k tělu a vydala se hloub do lesa. Baterku už se rozsvítit neodvážila.
Staré stromy, které doposud rostly podél cesty začaly mizet a namísto nich byly na zemi jen žalostné pařezy.
Tam, kde kdysi stávaly mohutné stromy, se tyčil vysoký elektrický plot s jedinou brankou, nad kterou jako bdící hlídač visela kamera a reproduktor.
Emily přistoupila před kameru, ačkoliv tím jasně riskovala své prozrazení. Vycítila totiž jedinou šanci dostat se dovnitř k obrovským kamenům, které ji tak přitahovaly.
Z reproduktoru se ozval kovový hlas a elektrický ohradník zajiskřil, jakoby ji chtěl varovat, ať se nepřibližuje.
„Co si přejete?“
Dívka mlčela, nevěděla, co říct, jen se potřebovala dostat dovnitř. Hypnotizovala pohledem kameru a čekala, jak automatický program vyhodnotí její chování.
Čočka kamery několikrát zaostřila, ale když neshledala žádný pohyb, zmatněla a přestala se hýbat. I šumění elektřiny v drátech se vytratilo. Emily se opatrně přesunula k brance a vklouzla dovnitř.
Místo stromů, které tu kdysi tvořily přirozenou zástěnu, visela nad kameny vojenská maskovací síť. Dívku však ani v nejmenším nezajímala, protože se nechala unést krásou kamenných monumentů. Vprostřed stál obrovský kámen, na který se bez zaváhání vyšvihla.
Svět kolem ní zavířil a před ní stály tři ženy - dívka v bílých šatech, čtyřicetiletá žena v hnědé a oranžové a stařena v černé. Nebála se jich, jakoby je dávno znala.
„Vítej,“ ozval se trojitý hlas, „přišla jsi znovu obnovit kruh, nepletu-li se?“
Emily bázlivě přikývla a baterka jí vypadla z ruky.
„Pak se tedy ničeho neboj, neboť jsi v bezpečí. Nejsi tu poprvé a ani naposled.“
Dívka sklonila hlavu k zemi a před očima jí proběhly obrazy tisíců žen a přesto jediné, která se obětuje, aby svět mohl žít.
