Českomoravská čarodějnická škola
I. kapitola – Příjezd do
Krasovce
1.
„Mami! Mami! Zaspali jsme!!!! Už
je sedm!!" Martin stál v ložnici rodičů a střídavě jimi třásl. Na budíku svítila červená sedmička a dvě
nuly. „No tak rychle!!!!"
Martinův otec pohlédl na budík.
„To už do Brna na osmou nestihneme! Co teď?"
Martin se málem rozbrečel:
„Musíme to stihnout musíme… Vždyť dneska se jede na ten zájezd!"
Situace byla zoufalá, v příjmacím dopise na Speciální
pětileté a osmileté soukromé gymnázium se zaměřením na matematiku stálo, že
studenti z Moravy odjíždí
v 8.00. dne 1.9. od brněnského Grandhotelu na týdenní zájezd do jeskyní. A
přímo ze zájezdu nastoupí do internátní školy, která stojí poblíž jeskyní !!!
Naštěstí, jak už to bývá, mamince
prolétla hlavou spásná myšlenka :"Vždyť
to máme do těch jeskyň blíž než do Brna! Nasedneme do auta a
objedeme všechny jeskyně! Někde na ně
narazíme!"
Rychle na záchod, rychle do koupelny, rychle do sebe hodit
šálek čaje, obléct, obout, kufr, tašku, zamknout … a už se jede….
2.
„Tak děcka, co si zazpíváme?"
„Zelená je trááva!!!" ozvalo se
sborové zařvání.
Petr šťouchl do brášky: „Co
jinýho viď! Joj, už se těším na hřiště. Kolik si myslíš, že má tadle škola
hřišť?"
„Tak raz, dva, tři!!
„Zelená je tráva, famfr to je hra!"
Petr a Pavel na sebe nechápavě
pohlédli: „Cože?!
„…potlouk kulatý, věc je
záludná…"
„Co to zpívaj za nesmysly????"
Starší z bratrů se naklonil
k modrooké dívce sedící přes uličku.
„Heleď to jen my slyšíme ty
nesmysly?"
„Jaký nesmysly? Já nic neposlouchám.
Vidíš, že si čtu!"
„Mno přece v té písničce má
být fotbal to je hra a néé famfr to je hra!"
„Já nevím, já se o sport
nezajímám."
„Jak se o sport nezajímáš? Co
tady teda děláš?
„Co tady dělám? No jedu do
internátního gymnázia!"
„No to ti věřím, ale to nevíš, že
je to gymnázium zaměřený na sport a hlavně na fotbal???"
„To se teda pleteš! Je zaměřený
na humanitní a historické vědy!"
„Tak si myslím, že se pletete oba
dva!" vložila se do rozhovoru tlustší dívka, která seděla před mladými
nadějnými fotbalisty.. „Tahle škola je zaměřena na přírodní vědy! Na chemii a
fyziku!!! Každý den budeme mít cvičení v laboratoři! Tadyhle to mám černý
na bílým!" a z baťohu vytáhla složený papír.
„Já mám taky takový papír!"
ozvali se oba dva a vytáhli je také. Okamžitě je začali zkoumat…
Vypadali naprosto stejně! Stejný
znak školy, stejná adresa, stejný podpis ředitelky. Pouze v jednom se
lišili. Na papíře bratrů byla informace o moderních fotbalových a sportovních
hřišť, Janin papír obsahoval fotografie
moderních učeben chemie a fyziky a Klára v něm měla naslibované archívy,
knihovny a spoustu hodin dějepisu…
Klára tiše zašeptala: „Co to
znamená znamenat? Není to nějaký únos? Mě se to zdálo hnedka divný. Vždyť já mám kromě dějepisu a literatury
samé trojky, a loni jsem měla i čtverku, a najednou mě vezmou na nějaký
speciální gympl!"
„Nám taky z čista jasna
přišel papír, sice fotbal hrajem a myslím, že dost dobře, ale že bysme byli zas
takový talenti? Ovšem fotrovi to jenom
vyhovovalo! Zbaví se nás dvou na celý rok... Ale před mamkou jen tvrdil,
jak se mu po nás bude stýskat, ale že
naše fotbalová kariéra má přednost…" postěžoval si Petr.
„Co teď? Co máme dělat? Co s námi
chtějí provést?" zoufala si Jana.
„Klííííd! Užijete si jak
historických svazků v knihovně, tak laboratoří. A hřiště máme taky!"
ozval se brýlatý kluk vedle
Kláry. Obrátil se pak k dalším klukům, kteří se mohli smíchy potrhat: „Sem
vám říkal, že zase přibudou nějací z mudláckých rodin!"
Petr se na něj nechápavě
podíval:" Jak z mudláckých? To myslíš jako z vidláckých? Kdo je u
tebe vidlák? Ty městskej balíku. Minulej týden naše jedenáctka natrhla triko
takovým náfukům jako seš ty!"
To už rozhovor sledovala minimálně půlka autobusu.
„Víš co ? Dočkej času jako husa
klasu" ušklíbl se brejloun.
Petr měl sto chutí se sním
porvat, už vstával aby tomu posměváčkovi rozbil ciferník.
„Heleď sedni si! Přijdeš o body!
A nedostaneš se třeba do družstva! Jak přepokládám tak po sportu toužíš ne?
Támhle profesor Vacek ti může hřiště zatrhnout klidně na celej rok!" varovala
ho dívka ze zadních sedadel.
3.
„Dobrý den. Dvakrát dospělý a tři
dětský na velký okruh. Pro rodinu náhodou slevu nemáte?"
„Je mi líto, ale dneska je
jeskyně pro veřejnost uzavřena! Máme zde na celý den nahlášenu exkurzi nějaké
školy!"
„Coo? Jaká škola organizuje
exkurzi hned 1.9.?"
„To já nevím. Je mi líto."
„To zde budou opravdu celý den?
Máme poslední den dovolené a rádi bychom prošli všechny jeskyně."
„ V ostatních už jste byli?"
„Ve všech.. Tuhle jsme si
nechávali nakonec… nemohli bychom se k nim přidat? Naše děcka jsou poslušný!"
„Nebo, že by jsme šli teď! Vždyť tu ještě nikdo není!"
„ Já se zeptám vedoucí" a dívka
od poklady odešla do zadu…
„Mamííí budou tam netopýži?"
„Netopýři. Vojtíku, netopýřřři!"
„Dobry den. Je mi líto, ale
musíte odjet! Do jeskyní se dnes nedostanete!" a v okýnku se objevila stará
žena.
„ A co vy tady vůbec děláte?"
rozkřikla se na skupinku průvodců sedících na lavečce.
„Máte přece dovolenou ne?"
„My jsme mysleli, že když.."
„Nic takového ta škola má vlastní
průvodce. A za dozor odpovídám já! Takže mažte dom!"
„Prosím vás paní, nešlo by.."
„Ne nešlo! Ta škola má vlastní
velice odborný výklad! Ten by jistě vaše malé děti nebavil!"
„ A kdybychom třeba připlatili a
šli tam teď?"
Náhle na parkoviště začali
přijíždět autobusy.
„Jak vidíte už jsou zde! Je mi
líto. Naschle." A okýnko pokladny se z bouchnutím zavřelo…
„Mamíí my neuvidíme netopýže?"
Jeden z mladých průvodců se
otočil: „Tak ty chceš vidět netopýry? Víte co? Já a tady Ondra jsme
speleologové. Jestli chcete můžeme vás vzít do jedné menší jeskyňky. Není sice
přístupná pro veřejnost, ale s odborným doprovodem to není nebezpečné.
Zvlášť když budete mít helmu a budete
nás poslouchat!"
„A máte tam netopýže?
„Jasně, těch je tam víc než tady!
Ale hlavně tam není tahle stará čarodějnice!!!"
4.
Z pěti autobusů se vyhrnula spousta lidí. Převážně
mezi 1patnácti a dvaceti lety. Všichni se zdravili, vesele na sebe pokřikovali,
všelijak se bavili, vykládali si vtipy… Pouze několik desetiletých dětí stálo
bokem a bylo na nich vidět, že se trochu bojí. Stranou se také držela naše
čtyřka z autobusu.
„Co si o tom myslíte?"
„Hm, já bych fakt počkala až jak
se to vyvine." Odpověděla Petrovi Jana.
„Tihle všici," Klára mávla rukou
k ostatním „se znají a netváří se nějak vyděšeně. Asi tu nejsou poprvé. Takže snad nám
žádné nebezpečí nehrozí."
„Tuuuuutuuu tuuutuuu!! Co vás to
napadlo stoupnout si do prostředka parkoviště?" z červené škodovky se
vyklonil rozzlobený
řidič.
„Vidíš Martine! Já ti přece
říkala, že je najdeme! A ty se prosím tě hned nerozčiluj." Uklidňovala paní
Jánská manžela a syna.
„Rychle si vylož věci, musíme do
práce! Pusu a ahoj o podzimních prázdninách! A uč se Marti! Uč se!"
„Ahoj!"
Auto se otočilo a rychle
odjíždělo.
„Teda kde ty se tady bereš?"
Martin se díval na Petra „Vždyť nevypočítáš sebelehčí rovnici!"
Petr se zasmál „Tobě určitě došel
dopis s pozváním na matematickej gympl"
„ Co je na tom k smíchu ?
Samozřejmě, že došel. A proto se divím co tady děláš ty!"
„No to máš tak. Já byl přijat na
sportovní gympl!"
„Já na dějepisný"
„A já na přírodovědný!"
„Tady je těch gymplů víc?"
nechápavě na ně Martin hleděl
„ Právě, že ne. Vypadá to, že je
zde jen jeden! Všichni jsme dostali podobný papír, stejný razítko a tak, ale
pokaždé s jiným zaměřením!"
„ Podle toho co máme nejrači."
Ozval se do teď tichý Pavel. „Není mi jasné, jak mohli vědět co nás baví? A
když se tomu divíme ostatní se nám smějí a uklidňují nás! Co jestli je to nějaká super tajná
škola!" Pavlovi oči zasvítili nadšením.
„Jako, že je to tajné školící středisko nějaké tajné služby, třeba FBI!"
„Nebo KGB!" ucedil Martin „Teš
normální?"
„Buď tak laskavej a neurážej mího
bráchu!"
„No tak, kluci nechte toho. Na
slovech tohohle prcka, promiň Petře, může klidně něco být! V budoucnosti
se prý budou cvičit agenti, vojáci a policajti už od mateřinky! Proč by teda
teď už nevybírali většinu budoucích agentů v 15 letech a část
v 10! Vždyť policajti a vojáci
také mají své střední školy!" Kláře se myšlenka tajné školy FBI evidentně
líbila.
„ Jo a podle čeho nás vybírali? U
mě bych tomu ještě věřil s pc umím perfektní věci a v matickém a
logickém myšlení jsem nepřekonatelný. Ale
proč by brali takový dva blbce jako je Petr a Pavel!"
„Ty si nedáš pokoj viď? Chceš
pecku?"
„Mládeži! Teď se seřadíte do
dvojic. Stoupejte si pěkně za sebe jak vás budu číst!" ozval se mladý muž,
v autobuse byl nazván profesorem Vackem,.
„Kde jsou ostatní?" Překvapeně
vyhrkla Jana. Mezitím co se dohadovali, se parkoviště vyprázdnilo. Zůstala tady
necelá dvacítka desetiletých prcků a zhruba třicet dětí ve jejich věku.
„Pavel Jánský. Roman Rychlý."
„Klára Kováčová. Jana
Stejskalová.
„Martin Jánský. Petr Jánský."
„ Kluci vy máte stejný jméno?"
zírala překvapeně Jana „Vy jste příbuzní a proto se znáte?"
„Jo, jsme nevlastní bráchové."
Odpověděl Petr
„Bohužel!" ozval se Martin
„Jo taky toho lituju!" opáčil
Petr
„Mládeži! Teď vzhůru dolů!"
zavelel profesor Vacek
5.
Mládež se vydala ke vchodu do jeskyně. Jana se otočila ke
klukům „Už jste tu někdy byli? Já mockrát. Loni tu moje sestra byla na brigádě.
Máme se na co těšit!" Kousek od vchodu
je profesor zastavil. „Upozorňuji vás, že je přísně zakázáno sahat na krápníky!
Uvědomte si, že ta krása, kterou zde uvidíte,
vznikala tisíce let! Také bych vás poprosil, aby jste zbytečně nerušili
skřítky a netopýry!"
„To je všechno?" Jana nevěřícně kroutila hlavou „Ještě nám měl
povyprávět o Absolónovi a historii speleologie!"
Procházeli jeskyní, všude bylo
plno krápníků, jezírek a komínů, scházeli po schodištích, přecházeli po úzkém
mostku nad obrovskou propastí, slyšeli šumění podzemní říčky… Všichni litovali,
že jdou tak rychle, neměli čas, aby si
vše důkladně prohlédli. U jednoho jezírka se náhle profesor zastavil. „To snad
ne, už zase!" Vytáhl z kapsy jakousi hůlku „Accio!" a z jezírka
vyletěly dvě mince. Strčil je do kapsy
„Jestli, někdy někoho nachytám jak hází do jezírek, kašen a hrobek, naše
drobné, jako kdyby byl ten nehloupější mudla, vlastnoručně mu nařežu! O
prázdninách zde byl v jeskyních jakýsi numismatik! Když uviděl ve vodě
svrčky nebylo to sním k vydržení. Nenechal si namluvit, že jde o nějaké
mince z dětských her, přelezl zábradlí a mince si vzal. Průvodce mu udělil
pokutu, ale ty svrčky mu nechal! Víte jaké z toho bylo pozdvižení na
numismatické konferenci? Vůbec se nám to nepodařilo zakamuflovat. Hrozí, že
pokud najdou mudlové ještě nějaké svrčky či srpce, nepředpokládám, že by někdo
byl tak hloupý, aby zahazoval galeon, pustí se do důkladného pátrání! Jdeme
dál." Naší partě lezly málem oči
z důlků „Svrčky? Srpce? Galeon? Co je to proboha za měnu?" dotazoval se
Martin. Brejloun se k němu naklonil „Neboj, všecko pochopíš. Možná. Možná
se z toho zblázníš!"
Rychlým krokem pokračovali dále,
Janě se to přestávalo líbit „Tudy přece výpravy nechodí! To snad neuvidíme ani
svícen?" Ze zadu se neslo jen brejlounovo „Klíííd!"
Vešli do tmavé chodby, opravdová
jeskyní tma, černočerná…"Stát! Heslo je Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček
stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech." Ozvalo se zaskřípnutí, jako kdyby se otvírali nějaké hodně staré
dveře. Do chodby vniklo světlo. Přímo před budoucími studenty se objevila
obrovská jeskynní hala. Od otvoru,
v němž stáli, vedlo dolů
veliké kamenné schodiště. Ze stropu čněly ty nejkrásnější a největší
stalaktity, jejich kráse se mohly vyrovnat snad jen stalagmity rostoucí ze země… Stalagnáty by jistě
zasluhovali zápis do Guinnesovi knihy rekordů. Všechny stalaktity zářili!
Opravdu zářili! Zněla zde hudba, tichá a přitom veselá, jako kdyby někde hrál
cimbál. Pomalu, pomaloučku scházeli ze schodů. Nikdo nebyl schopen slova. I
věčný nespokojenec Martin hltal očima tu nádheru. Profesor se tiše
usmíval, krápníková jeskyně umlčí každého.
„Tak, už jste se dost nadívali?
Musíme jít dál!"
Klára sebou trhla „Takhle mě
vyrušit. Co by se stalo, kdybychom tu byli ještě deset minut ?"
Petr pohlédl na hodinky: „ Teda
pokud se mi nezbláznili kolečka, tak jsme v jeskyni už přes hodinu. A
cesta sem nemohla trvat dýl než dvacet minut!"
„Kolečka se ti mohla zbláznit
leda tak v tvé hlavě!" neodpustil si rýpnutí Martin „Uvědomujete si,
vážení, že tuhle hrůzu" ukázal na schodiště „budeme muset vyšlapat na horu?"
Z dola se schodiště zdálo
nekonečné. Při sestupu byli natolik
ohromeni krásou krápníků, že si vůbec neuvědomovali jak dlouho po něm jdou.
„To musí být aspoň dvě stě schodů!
To bude záhul!"
„Nebojte! Nahoru už poletíme na
košťatech." vložil se do rozhovoru chlapec, který šel vedle Pavla, „Aspoň teda doufám."
„Na košťatech?" nevěřícně
opakovala Klára i Jana.
„TRPASLÍK! Brácho, koukej támhle
je trpaslík!" rozkřičel se náhle Pavel, rukou mířil kamsi do zadu mezi
krápníky. Petra polil studený pot, ani tady si Pavlík nedá pokoj s jejich
starou hrou? Copak to tady někdo pochopí? I on sice měl dojem, že mezi krápníky
tu a tam zahlédl malou postavičku, kdyby tu byli sami jistě by tu praštěnou hru
s bráchou hrál. Ale mezi budoucími spolužáky? Kdepak, ještě by se
ztrapnil, kolikrát mu mamka i psycholožka
vysvětlovala, že jde o pouhou hru stínů a bujarou fantazii. No, prosím
ten brejloun už se řehtá. „Tys asi v životě neviděl trpaslíka viď! Tohle
může být tak maximálně jeskynní skřítek"
„Nesměj se mu, támhle vážně je
trpaslík!" zastala se Pavla Klára.
„To není trpaslík, ale jeskynní
skřítek krasový. Endemický druh. Vyskytuje se pouze v našich jeskyních."
Profesor Vacek se usmál „Pamatujete si, co jsem vám říkal u vchodu? Zbytečně je
nerušte! Tak už pojďte."
Petr nevěděl zda má být víc
překvapen, protože viděl trpaslíka, tedy skřítka, nebo protože se setkal
s dospělým, studovaným člověkem ochotným uznat existenci skřítků. Nakonec
si vybral tu druhou možnost. Přece jen trpaslíků nebo skřítků už vlastně viděl
hodně.
6.
„Podívejte, ty autobusy už jedou
zpátky!" mladá paní se zadívala na
silnici „Nějak brzo, že už by exkurze skončila?"
„Jedou sice pryč, ale jsou
prázdné!" oznamoval Ondra „Asi pro ně přijedou až večer. Teď si nasaďte tyhle
helmy. Tak. Vezmeme sebou lano, ale snad jej nebudeme potřebovat. Na helmách máte svítilnu!" a oba
speleologové i pětičlenná rodinka zmizela v jeskyni.
7.
Z krápníkové haly vedly dvě
cesty, profesor zamířil do pravé tmavé
chodby. Byl to obyčejný, zřejmě umělý, mírně stoupající tunel osvětlený
elektrickými lampami. Na konci chodby otevřel profesor malé železné dveře. Denní světlo uhodilo všechny do očí. A jen co si oči opětně zvykli na sluneční
paprsky, uviděli velkou dřevěnou informační tabuli s mapou. Nad tabulí
svítil nápis:
"Vítejte v Krasovci"
Vysvětlivky k mapce:
Světle zelené elipsy –
famfrpálové hřiště.
Černé obdélníky – Krasovská ČMČŠ
Hnědé čtverce – venkovní učebny
ČMČŠ
Šedé obdélníky – rodinné domky a
obchůdky
Nejdelší šedý obdélník – hostinec
Červený křížek – vstup do
rezervace
Fialový půlkruh – zde se
nacházíte
|