Asi bych tam seděl dost dlouho, nebýt toho, že se zpoza jednoho sloupu vynořil Alarik. Podle toho, jak nešťastně se tvářil, všechno slyšel.
„Bude z toho velký problém?“ zeptal jsem se tiše.
„Až se to dozví má paní, bude,“ odpověděl. Pak zachytil můj prosebný pohled, „nemohu jí odepřít poslušnost. Je mi to líto.“
S námahou jsem se zvedl. Už nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem, ačkoliv ho člověk nerozlil záměrně.
Procházeli jsme městem, chvílemi po třídách s výstavnými domy, jindy zase v křivolakých uličkách. Přes všechnu tu krásu jsem si přál být už pryč. Tušil jsem, že tohle všechno bude mít ještě velmi nepříjemnou dohru.
Když jsme se konečně dostali z ulic, svítalo. Linda i Tom stáli nedaleko od skal, které tvořily městskou hradbu, zahaleni do plášťů a netrpělivě přešlapovali. Došli jsme až k nim. Lady si bez jediného slova vzala Alarika stranou. Opřel jsem se o svého ryzáka, snažil se nevnímat dva dohadující se hlasy a čekal, co bude dál.
„Jste v pořádku?“ otočil se k mně opatrně Tom.
„Já ano, ale co ty?“
„Mně se nic nestalo, jen … měli jsme o vás strach.“
Uvědomil jsem si, že mi už opět vykal, ale neměl jsem sílu mu to vytýkat. Snažil jsem se uklidnit, abych ustál Lindinu přednášku, která musela nutně přijít. Chtěl jsem jí alespoň jednou trochu vzdorovat, najít něco, čím ji donutím, aby mě brala vážně. Ale to jsem měl už celou věčnost. Tedy ne věčnost, ale přinejmenším hodinu.
Linda se pomalu vracela, v tváři byla brunátná. Alarik na mě zpoza jejích zad vrhal omluvné pohledy.
„Mám na vás jedinou otázku,“ řekla lady a hlas se jí třásl. „Napsal jste se tam?“
„Myslím,“ začal jsem pomalu, „že to vám může být zatím jedno. Dokud se nedozvím, proč to všechno podstupuji, nedozvíte se nic ani vy.“
Linda vydala jakýsi neartikulovaný zvuk. Pak ale chytila svého koně za uzdu a s veškerou vznešeností, která jí zbývala, se vyšvihla do sedla.
„Na Roghold vás doprovodí Tom. Ale buďte ujištěn, že vás brzy poctím svou návštěvou. A ještě něco – už nikdy,“ zajíkla se, „nikdy nedáte tak nesmyslně v sázku svůj život, rozumíte mi? Nevíte, co tím vším riskujete.“
Na to prudce pobídla svého koně stisknutím do slabin a cvalem odjížděla. Alarik se na mě jen bezradně usmál a vyrazil za ní.
Zůstali jsme s Tomem stát a pozorovali, jak oba jezdci mizí v dálce.
„Pojedeme?“ zeptal jsem se, když zmizeli za obzorem.
„Ano, ale nechcete napřed něco pojíst?“
„Najím se cestou.“
A tak jsme vyrazili i my. Cesta ubíhala rychle a vcelku příjemně, ačkoliv jsem si tentokrát s Tomem nepovídal. Stále jsem se snažil se vším srovnat. Už mi bylo velmi jasné, že pobyt TADY mě nevyhnutelně změní, pokud se tak už nestalo.
Na Roghold jsme dorazili až k večeru. Jen stěží jsem se dovlekl do svého pokoje, umyl se a ulehl do postele. Po tom, co mě donutili strávit noc na tvrdé zemi, to byla docela příjemná změna.
Ráno jsem se vzbudil velmi brzy. I přes únavu mi to ovšem dávalo nemalou výhodu – bylo totiž jasné, že předrahá lady se brzy objeví. Z šatní skříně jsem si tentokrát vytáhl jasně zelený spodní plášť a přes něj ještě tmavě červený svrchní.
Sotva jsem za sebou zavřel dveře ložnice, objevila se vedle mě Bet, která jakoby věděla o každém mém kroku.
„Budete si přát něco k jídlu, pane?“ zeptala se.
„Něčím malým bych rozhodně nepohrdl, díky, ale měl bych ještě jednu prosbu – kde bych našel svou pracovnu?“
Bet se vlídně usmála: „Všechny pokoje, které starý pán často využíval, jsou na tomto patře. Je to velice pohodlné, nemusíte nikam po schodech,“ na moment se zarazila, jako by řekla něco nepřístojného, „vaše pracovna je na konci téhle chodby. Jsou to ty dveře nalevo.“
„Díky.“
Pojem pracovna docela seděl. Místnost nebyla ani velká ani malá, vybavená velkým stolem z masivního černého dřeva, policemi, křeslem a dvěma židlemi. Oknem jsem viděl na nádvoří. Vypadalo to jako velice útulné místo.
Právě když jsem si dělal pohodlí ve velkém křesle, vstoupila Bet s kouřícím podnosem plným malinkatých koláčků a šálkem něčeho, co mi silně připomínalo kávu.
„Neuražte se, pane, ale potřeboval byste vykrmit,“ řekla mi vyčítavě, „nebo se mi ztratíte před očima.“
Zasmál jsem se.
„Ještě o něco jsem vás chtěl požádat. Až přijede lady Linda, uveďte ji prosím hned sem.“
„Samozřejmě, pane, jak si přejete.“
Nemusel jsem čekat vůbec dlouho. Jen co jsem dosnídal, ozval se na nádvoří klapot kopyt a hluk, který doprovázel přijíždějící cizince. Jenže to cizinci nebyli.
Trvalo jen krátkou chvíli, než Linda vstoupila do pracovny.
Zavřela za sebou dveře, přešla přes celou místnost a posadila se do židle naproti mně. Celou dobu se tvářila nenuceně, ale jistě měla strach. Teď jsem byl pánem hry já. Ona to věděla a tentokrát jsem si to naštěstí uvědomil i já sám.
„Jsem rád, že jste přišla,“ začal jsem.
„Nechte toho,“ přerušila mě Linda, „oba víme, proč tu jsem. Bohužel, situace se poněkud změnila.“
„Jak změnila?“ zpozorněl jsem a začal jsem horečně uvažovat, zda se opravdu něco stalo, nebo je to jen další pokus o odvedení pozornosti.
„Několik lidí,“ na ta slova dala tak velký důraz, až jsem se podivil, co to má být za dvojsmysl, „se dozvědělo, že jste tady. Zatím sice netuší, že pocházíte odsud, ale pokud budou pátrat a já budu nucena lhát, ohrozíte nejen svůj pobyt zde …“
Lady nechala větu viset ve vzduchu, ale mně bylo okamžitě jasné, o co jí jde.
„Máme přece dohodu, pamatujete?“
Linda si hluboce povzdechla a pak začala mluvit:
„Asi před půl rokem nám současný Velmistr magického řádu oznámil, že umírá. Pomalou a nezastavitelnou nemocí. Pro všechny členy Rady to byla nečekaná rána, protože Arnulf je v nejlepších letech, ještě by mohl mít syny. Jeho smrt, pokud by nenastoupil někdo jiný, by navíc znamenala úplný rozpad Nejvyšší Rady řádu a křehké rovnováhy uvnitř celé naší země.
Jak už jste asi pochopil, Arnulf nemá žádného potomka, který by po něm mohl nastoupit do funkce Velmistra. Tehdy se poprvé dala dohromady naše skupina, která několik měsíců hledala ve starých archívech nějaké příbuzné. Marně.
Předsednictví rady by tedy přešlo na druhý nejvýznamnější rod – Rogholdský. Jenže ten už je oficiálně mrtev také. I když ne úplně, protože váš dědeček, stejně jako mnoho dalších jeho současníků, odešel do vašeho světa, protože doufal, že se mu tam povede lépe.
Rozhodli jsme se tedy, že najdeme jeho potomka, kterého přivedeme sem a naučíme ho tolik, aby mohl vést Řád. Je to sice proti všem zdejším zvyklostem a zákonům, ale proto jste tady.“
Ten příběh byl sice velice zajímavý, ale mrazilo mě – podle toho, co Linda řekla, bych TADY měl strávit zbytek života. A navíc jsem stále nevěděl nejpodstatnější věc – proč zrovna já?
„Ale proč prostě nenecháte vládnout třetí rod?“
„Žádný takový už není. Ostatní rody jsou malé a slabé, hoří mezi nimi spory. Za žádný by se nepostavila celá Rada. Ale váš rod byl dlouhá léta uznáván a ceněn, takže jste naše poslední možnost. Pokud jste ovšem podepsal tu listinu.“
„Nechte mě chvíli vydechnout,“ řekl jsem, „a vysvětlete mi, proč prostě nezvolíte zástupce ze svých řad, kterého by uznala alespoň většina Rady. Nebylo by to jednodušší?“
Lady si povzdechla: „Už jsem vám řekla, že naši lidé lpí na tradicích. Nikdo v Radě nemá dost silné postavení, aby ji mohl řídit. Vždy se najde někdo, kdo nebude souhlasit se zvoleným Velmistrem. Jste prostě naše poslední šance.“
V této chvíli jsem si pomyslel, že teatrálnost jí opravdu nechybí, spíše naopak. Ovšem i já už jsem začínal chápat a, ačkoliv velmi nerad, hrát její hru.
„Mám poslední otázku, než vám konečně řeknu, co tak toužíte vědět,“ řekl jsem a pohlédl jí zpříma do očí, „jak mě můžete předvést veřejnosti, když Rogholdský rod je mrtvý a všichni to ví?“
Linda v křesle poposedla a uhnula pohledem. Takže to asi zas tak snadné nebylo, jak se mohlo zpočátku zdát.
„Oficiálně ještě nikdo neví, že Arnulf umírá, a kromě naší skupiny nikdo ani netuší, že druhý nejsilnější rod je dle pravidel Rady ukončen. Vaše rodová kniha má být otevřena zítra. Pak se bude hledat dědic zdejšího starého pána. Až teď totiž uplyne rok od jeho úmrtí, což je nezbytná pietní doba, stanovená protokolem, po kterou se nesmí s majetkem zesnulého nijak nakládat.“
„Takže proto po mně šli vojáci toho lorda? Jde jim o to, aby si mohli přivlastnit majetek mého rodu?“
„Ano, velmi jednoduše řečeno, je to tak. Oni sice nevěděli, že v době, kdy vás zajali, jste nebyl legitimním dědicem, jen se chtěli zbavit možného protivníka. Ale takových, jako je lord Hron, je tu více.“
Vstal jsem z křesla a postavil se k oknu. To, co se na začátku zdálo být úžasným dobrodružstvím, se stávalo nebezpečným. Nad hlavou mi visel nabroušený meč a já přemítal, zda z pod něj můžu ještě vycouvat.
Venku začalo být náhle opět rušno. Bránou vjížděli do hradu jezdci oblečení do zářivé zbroje. Jeden z nich nesl zástavu – jelena na zeleném poli.
„Co se děje,“ dorážela na mě lady, překvapená tím, jak jsem náhle zmlkl.
Popsal jsem jí vojáky, zástavu i statného tmavovlasého muže, který právě sesedal z koně.
„Je tady to, čeho jsem se bála. Dobře mě poslouchejte,“ přikázala mi tónem, který jsem už velmi dobře znal, „budete dělat, co vám řeknu, protože teď musí všechno vyjít.“
Otočila se ke dveřím a chystala se odejít, ale pak se ještě na chvíli otočila.
„Nebudu už na vás dorážet, ale ve vašem vlastním zájmu doufám, že jste tu listinu podepsal. Pokud ne, následky si ponesete už brzy sám.“
Když se za Lindou zavřely dveře, začal jsem přemýšlet, kdo je ten nově příchozí a hlavně – proč se lady tak vyděsila.
Vyšel jsem na chodbu a vydal se směrem, kde doznívaly Lindiny kroky. Sešel jsem dolů po hlavním schodišti, cestou míjel obrazy bitev a portréty mužů v pláštích, kteří snad soutěžili, kdo se tváří nejváženěji.
Pod schodištěm stál v hlavních dveřích onen statný muž. Teď jsem si mohl už z dostatečné blízkosti prohlédnout jeho černé vlasy, dlouhý plnovous, jiskrné jantarové oči, které se k ostatnímu moc nehodily, i dlouhý sametově zelený plášť.
Linda, která se zázračně, i když pro mě už to zázrak nebyl, převlékla do bílých krajkových šatů, klečela před ním se skloněnou hlavou.
To mi vyrazilo dech. Zůstal jsem stát a nechápavě mžikal. Žena, která nutila všechny kolem sebe sloužit svým plánům a vrtochům, před někým klečela. Tak takovému člověku bych měl potřást rukou. I když, napadlo mě, možná má důvod. Cosi mi říkala o mém postavení v tomto světě – jediný, komu podléhám, je král a ještě jeden muž, se kterým jsem se měl setkat později.
„Lindo, drahoušku,“ začal ten muž vlídným, zvučným hlasem, „už jsem ti přece říkal, že nemusíš tak pevně lpět na protokolu. Jen jsem se přijel podívat, jak ses postarala o Roghold, nic oficiálního.“
Lady se zvedla ze země, oprášila si šaty a vyšla mu vstříc. Očividně ho chtěla nějak obřadně přivítat, ale on ji přerušil a pohlédl na mě.
„Ale, ale,“ řekl pobaveně a oči mu zajiskřily, jakoby ji nachytal ve spíži, „ty tady máš návštěvu?“
Sešel jsem z posledních schodů a uklonil se.
„Jsem sir Reginald z Rogholdu a vítám vás na zdejším hradě.“
„Vstaň, mladíku, a pověz mi, jakým právem se nazýváš jménem tohoto sídla, ačkoliv ses teprve přišel ucházet o jeho získání?“ vypálil na mě.
„Nazývám se jím, neboť jsem se po smrti svého otce, sira Rialta, stal posledním Rogholdem.“
Muž se usmál, skoro to vypadalo, že nic jiného nedělá. Oplatil jsem mu stejnou měrou, přestože poněkud křečovitě, protože jsem stále nevěděl, co je zač a co od něj můžu očekávat. Navíc mě v krku pálila ta lež – tak zapřít vlastního otce.
„Lindo, půjdeme nahoru do knihovny, ano? Jsem tu sice jen na skok, ale stát ve dveřích se mi ani trochu nechce.“
Vystoupali jsme po schodech a vešli do jedné ze tří mně známých místností. Ovanula mě vůně knih, která se mi minule tak líbila. Teď mi ale připomněla ten zpropadený archív. Posadili jsme se do křesel pod okna. Čekal jsem, co se bude dít.
„Jsem rád, že se našel dědic Rogholdů,“ rozpovídal se muž, „mně jako Velmistrovi tím ubude spousta povinností.“
Podruhé za krátkou chvíli jsem zalapal po dechu. Ten muž, který si jen tak přijel, byl umírající Velmistr Arnulf.
„Je mi líto, že ti přidělávám starosti,“ otočila se k němu Linda, „ale musím ti nahlásit použití Kalgrinské oceli proti magicky nadané osobě. Nedávno jsem byla napadena vojáky. Nebyli označení, ale myslím, že je jasné, o co šlo. Jde jim o Roghold.“
„To je podstatný problém,“ povzdechl si Arnulf, „začínají být dost otravní. A to, že použili Kalgrinskou ocel, to jen zhoršuje. Měl bych zajít za tamějšími kováři a promluvit s nimi. Ale musím zařídit ještě tolik věcí a mám tak málo času.“
Ještě před chvílí tak energicky vypadající muž se stáhl do sebe. Teď už jsem byl ochotný uvěřit, že je nemocný. Ale nehrálo mi tu něco jiného. Když mě sem přivedli, abych zastal Arnulfovo místo, proč neví, že jsem tu? A proč Linda řekla, že napadli ji? Nezajali snad mě?
Poposedl jsem na židli. Tohle se mi opět nezdálo. Zase neznám celou pravdu.
Velmistr se zvedl.
„Budu muset jet, vypadá to, že panství je v pořádku. Doufám, že se uvidíme zítra v Archívu. S vámi oběma,“ věnoval mi jiskrný pohled svých očí.
Prošel mezi policemi a zmizel ve dveřích, kde už na něj čekali vojáci v lesklé zbroji.
