Když se v bílém domku Gregoryho a Ann Jonesových narodilo děťátko, přijeli se na malinkatého kloučka podívat nejen novopečení prarodiče, ale i veškeré příbuzenstvo z obou stran. Když tak návštěvníci postávali kolem kolébky, v níž ležel a křičel hlavní objekt jejich zájmu, napadlo někoho zeptat se na jméno onoho roztomilého tvorečka.
Ann se usmála. Pohladila svého drobečka po hlavě, čímž nějakým zázrakem způsobila, že přestal plakat.
„Tim."
Nastalé ticho přerušil jen tichý vzdech, pocházející ode všech přítomných najednou. Pak spustili vyloženou palbu výčitek.
„Já ti říkala, že se nemůže jmenovat Petr."
„Mně jsi tvrdila, že se bude jmenovat John!"
„Ne, George!"
„Po tatínkovi!"
„Angelo!"
„Michael!"
„Paul!"
„Steve!"
„Richard!!"
Manželé stáli, Gregory objímal Ann kolem ramen a jen tiše naslouchali rozhořčení, které jejich rozhodnutí vyvolalo. Zúčastnění si až po chvíli uvědomili, jak směšně se chovají a rázem zaraženě ztichli.
Ann se k vysvětlování neměla, tak se toho ujal Gregory.
„Neustále jsme se nemohli rozhodnout, jaké jméno našemu synovi dát. Jak jste si jistě všimli, nejen nás, ale i každého z vás napadaly nesčetné varianty, ale žádné z jmen se nám nezalíbilo natolik, abychom ukončili své hledání. Nakonec jsme přišli na sice bláznivé, ale přesto účinné řešení. Sepsali jsme si na kousek papíru všechna jména, o kterých jsme uvažovali, a pak jsme podle kalendáře vybrali první, které náš seznam neobsahoval."
Z pohledů přítomných bylo zřejmé, že toto není způsob výběru jména, který by se jim zamlouval. Ale nakonec to bylo přece jedno. Dříve či později si na to jméno zvyknou.
Dny letěly úžasně rychle a rodiče se ani nenadáli a malý Tim začal dělat první krůčky a brebentit roztomilá dětská slůvka. Brzy nebyli Ann a Gregory s to své neposedné dítko udržet v klidu a na místě. Tim prošmejdil každý kout jejich bílého domku a ten mu pomalu přestával stačit. Naštěstí se stejně rychle blížil onen slavný den, kdy šel poprvé do školy. Tam přišel na jiné myšlenky, hrál si pěkně s kamarády na školním hřišti a rodiče ho již nemuseli každou chvíli odhánět od břehu blízké říčky, která ho v jednom věku přitahovala silou přímo magickou.
Timmiho rodičům ubylo jedno trápení, ale vzápětí bylo nahrazeno novým a nikdo neměl odvahu posoudit, zdali jsou teď na tom lépe, či zda si spíše pohoršili. Tim nosil domů známky jen stěží průměrné, ačkoli, jak tvrdily jeho učitelky, by mohl, kdyby chtěl, patřit k nejlepším. Ale k tomu mu chyběla trpělivost, aby dostatečně dlouho udržel pozornost a mohl se soustředit i na déletrvající problémy.
„Správně přemýšlet, to on umí," vysvětlovala matematikářka na třídních schůzkách, „jen kdyby vydržel u problému dostatečně dlouho. Například poslední písemka. První úlohu, tu nejobtížnější, vypočítal s naprostým přehledem. Druhou skoro dokončil, ale přestal těsně před koncem, kdy už jen stačilo sečíst pár členů a to by zvládl i bystřejší prvňáček. Třetí ani nezačal."
„A neměl málo času?" snažila se najít maminka Ann nějaké vysvětlení.
„Ale kdepak! Odevzdával jako první - deset minut před koncem."
Když se Tim večer celý uhoněný vrátil domů a maminka ho ukládala k spánku, jakoby mimochodem se ho zeptala na onu písemku.
„Nebavilo mě to," zněla lhostejná odpověď. Člověk by ani nevěřil, že má před sebou osmiletého klučinu.
„Jak to myslíš?"
„Vážně to chceš vědět, mami?"
„Jo, chci."
„Tak jo. Ten první příklad byl docela zajímavý, ale ty další dva se daly vypočítat skoro zpaměti. Prostě se mi nechtělo dělat zbytečnou práci."
„A to ti nevadí ty špatné známky? Dobře víš, že z nich s tatínkem moc velkou radost nemáme," snažila se na něj zapůsobit.
„Není to jedno? Vždyť kolem je tolik mnohem zajímavějších věcí!"
„A jaké?"
„Třeba Indiáni..." zívl a oči se mu samy zavíraly.
„Dobře," pohladila ho maminka po vlasech, „promluvíme si zítra. Teď spi."
Tim ještě něco zavrněl a v příštím okamžiku již spal hlubokým dětským spánkem. Ve snu se proháněl na koni po prérii a udatně bojoval s děsivě ječícími Indiány, pomalovanými válečnými barvami. Podezřele se podobali kamarádům ze sousedství, ale to přece vůbec nevadilo.
Ani zítřejší rozhovor, ani žádný další nepomohly změnit Timův postoj k učení. Žádné zákazy a tresty nevedly ke kýžené změně, takže od nich zoufalí rodiče nakonec upustili a zbývalo jen doufat, že z toho synek z toho vyroste nebo nějakým zázrakem přijde k rozumu.
Onen zázrak nastal až o několik let později, když se celá rodina přestěhovala do jiné čtvrti, aby to měl Gregory blíže do práce a Tim do školy. Bytu nescházelo nic, slunce ho prosvětlovalo takřka po celý den, blízká řeka příjemně zvlhčovala vzduch. Všichni však záhy objevili jeden závažný nedostatek nebo spíš nadbytek - komáry.
Veškeré pokusy o likvidaci systematickým vybíjením selhaly, ani chemické přípravky nedokázaly zadržet žíznivý hmyz, jenž rodině pil krev nejen obrazně ale přímo doslova.
Nakonec řešení přišlo samo - v podobě reklamního letáčku vhozeného do schránky.
„To je přece nápad!" vykřikl překvapeně Gregory, divíc se, že na to nepřišel sám. „Masožravé rostliny!"
Okamžitě objednali tucet rostlinek pěti různých druhů a záhy poté, co byly květináče pod odborným dohledem tatínka-stavitele rozmístěny po pokojích, se dostavily první pozitivní výsledky. Nevinně vypadající zelené lísky se blahem kroutily a v žádném případě se jim nenaskytla jediná příležitost ke stížnosti na špatnou stravu. Nastaly šťastné časy, kdy rozmazleným rostlinkám padali šťavnatí komáři přímo do pomyslného žaludku a jejich majitelé šťastně oddychovali nemohouce se nabažit blaženého klidu.
Ann se jednoho dne dívala z okna a pozorovala hrající si děti, vrstevníky svého syna. Bylo až s podivem, jak opravdově prožívaly svá velká dobrodružství! Tima takové hry na Indiány vždycky tolik bavily. A tu starostlivé mámě došlo, že v poslední době Tima přestal svět kolem zajímat a místo toho neustále cosi kutí zavřený ve svém pokojíku.
Ann tušila, že za tím vším není nic špatného, ale nebyla by to ona, kdyby si nezačala dělat starosti. Takové přerušení kontaktu s vrstevníky přece nepatří k normálnímu vývoji dítěte v tomto věku. Jen aby se maličký nezapletl do něčeho nebezpečného. V tomto věku - deset let - ještě chlapce nezajímají takové záležitosti jako alkohol, drogy, kouření a další, ale i přes to se mohl seznámit s někým novým, kdo ho mohl negativně ovlivnit.
Její bujná fantazie jí v mžiku vykreslila tucet špatností, které se jejímu milovanému synovi snad přihodily a ovládl ji takový strach, že se rozhodla porušit jedno z nepsaných domácích pravidel a zjistit, co za tím vším ve skutečnosti vězí. Poprvé od přestěhování se vstoupila do pokoje bez zaklepání. Srdce jí divoce bilo a se zatajeným dechem se bála spatřit to, co tak toužila poznat - pravdu.
Tim seděl na bobku a něco kutil na zemi. Ann zahlédla několik květináčů, pytlík hlíny a nějaké dětské nářadí.
„Co to děláš?"
Klidně se otočil: „Ahoj, mami. Promiň, zabral jsem se do toho natolik, že jsem tě ani neslyšel klepat."
„Já jsem neklepala," přiznala se bezděky.
Nenaznačil, že by mu to vadilo.
„Pojď se podívat," zval ji k sobě s takovým nadšením, jako by přišla na jeho zavolání.
Když přistoupila blíže, začal vysvětlovat: „Objevil jsem, že naše masožravé rostliny používají dvě různé strategie lovu. První skupina má velké narůžovělé listy, které velice účinně lákají bodavý hmyz, jelikož svojí barvou připomínají prokrvenou pokožku a možná také vylučují nějaké vonně látky podobné pachu savců. Vše funguje dokonale, dokud rostlina neuloví nějaký hmyz. Komár usedne na list a tenké ostny do něj napustí jed, jenž ho usmrtí. Poté se list stočí, aby úlovek strávil. Nu a za pár dní opotřebovaný list uschne a na jeho místě vyroste nový."
Ann jen žasla nad znalostmi svého syna a netušila, že je získal mnohahodinovým pozorováním chování rostlin. Domnívala se, že mu to musel říct někdo ve škole, nebo že si to přečetl v nějaké chytré knížce.
„Druhá skupina," pokračoval Tim, „loví odlišným systémem. Z malých lístků ční dlouhá lepkavá vlákna, o něž se hmyz zachytí a přilepí se. Jak sebou mele, aby se osvobodil, zalepí mu lepkavá tekutina křídla, takže už nemůže uletět. Daný list se během pár minut stočí tak, že kořist visí nad trávicím kalichem uprostřed rostliny. Lep na vláknech se přestane obnovovat a do půl hodiny uschne ten na vláknech tak, že hmyz spadne do připravené trávicí tekutiny. List se pak narovná, začne opět produkovat lep a brzy je opět připravený k lovu. Tento způsob sice považuji vypadá praktičtější, protože se nemusí čekat, než vyroste nový list, ale přesto není úspěšnější než ten první, jelikož tyto rostliny své oběti nijak nelákají."
„A čeho se snažíš dosáhnout tím, že jsi ty rostlinky rozsadil a každý květináč zabalil do igelitu?" Ann nebyla ze synova počínání dvakrát moudrá.
„To jsem četl v jedné knížce – nejdříve rostlinky oddělím, a až pokvetou, zahraji si roli včeličky. Když přenesu pyl z těchto rostlinek na tyto a naopak,“ ukazoval rukama, které květináče má na mysli. „vyrostou mi nové rostlinky, které budou mít vlastnosti obou. Alespoň doufám. A o to mi jde, vypěstovat rostlinku, která má obě přednosti k lovu hmyzu."
A Ann to konečně došlo. Vzpomněla si na knížku, kterou Timovi koupili k posledním Vánocům, jenom proto, že byla v akci v blízkém supermarketu – Darwinův původ druhů.
O pár týdnů později se třídní učitelka vyptávala žáků na jejich představy ohledně povolání, které by chtěli vykonávat po ukončení svých studií.
Jako první vstala malá Evička.
„Sím, já bych chtěla být prodavačkou. Maminka je taky prodavačka a říká, že lepší práci by těžko hledala."
Paní učitelka se shovívavě usmála: „Dobře. Budeš-li se pěkně učit a správně počítat, tak se jistě prodavačkou staneš."
Další byl na řadě Patrik: „Já bych chtěl být spisovatelem.“ Koukl do země, jako by se zastyděl, ale pak vyhrkl: „Protože rád čtu."
„Ale hlavní je umět psát a mít nápady, které by zaujaly čtenáře," namítla paní učitelka.
„To se přece naučím ve škole!" bránil se Patrik a jeho víra byla tak nezlomná, že paní učitelka neměla to srdce mu prozrazovat, že ve škole se nenaučí zdaleka všechno.
Malá Ingrid měla také jasno: „Já bych chtěla být zvěrolékařkou, protože mám ráda zvířata."
„Ale nebojíš se šelem a pavouků?"
Ingrid se při té představě vylekala, ale hned měla po ruce řešení: „Já budu léčit jenom hodná zvířátka!"
Marnix: „Já bych chtěl být novinářem, protože ten ví vždycky všechno první."
„Ano, novinář je zajímavé povolání," pochválila ho.
Alex: „Já bych chtěl být prezidentem, protože ten potkává slavné lidi a je pořád v novinách a televizi."
„Prezident je těžké povolání,“ zatvářila se paní učitelka vážně, ale ve skutečnosti jen taktak přemáhala smích. „Tím se stává jen jeden z milionů. To se budeš muset opravdu hodně učit a potom získat ve volbách většinu hlasů."
„Občané," obrátil se Alex, který se odjakživa rád předváděl, na spolužáky. „Kdo mi dá svůj hlas?"
Zvedl se les rukou. V této třídě se Alex právě stal prezidentem.
Jana a Hana, dvojčata, která od sebe málokdo s naprostou jistotou odlišil, vstala a jednohlasně prohlásila: „My bychom se chtěly stát herečkami, protože se nám to líbí."
„Mohly byste za sebe zaskakovat při hraní, kdyby jedna onemocněla, nebo hrát důmyslné dvojrole. Holky, máte to perfektně vymyšlené!"
Joe byl klouček malý a slabý a věčně musel snášet posměšky a ústrky od ostatních. Nyní se ale hrdě postavil do vzorného pozoru a pevným hlasem prohlásil: „Já chci být kulturistou, abych byl silný a nikdo mě nepřepral."
„Ale to není povolání. Co bys chtěl dělat kromě toho?"
„Já nevím, to už bude jedno," pokrčil rameny chlapec, opět slabý a bojácný, a znovu zastrčil svůj krásný sen do nejzazší zásuvky svého vědomí. Tolik toužil po tom, aby ho ostatní respektovali, a aby se věčně neposmívali jeho brýlím a slabým rukám. A v duchu si tajně umiňoval, že jim to všem jednoho dne ukáže. Ale ten den je ještě daleko.
„Já se chci stát modelkou, protože se ráda líbím," vyřkla své přání Iva, dívenka jako poupátko, kterou už v tomto věku tajně obdivovali všichni její vrstevníci.
Paní učitelka se už jen usmívala a výroky dětí komentovala automaticky nic neříkajícími povzbudivými slovy. Nemohla těm dětem brát jejich sny, i když se stejně za pár týdnů změní. Jen si najednou, stejně jako zbytek třídy uvědomila, že nastalo ticho, a přesto ještě jeden žák zbývá. Nevýrazný chlapec ze zadní lavice.
„No tak, Time, čímpak by ses chtěl stát Ty?"
Timův pohled se opět vrátil do reality a jeho bystrý mozek, rychle analyzující situaci, mu napověděl, že se odpověď očekává nyní od něho.
„Já budu botanikem-vědcem a budu zkoumat a objevovat nové masožravé rostliny."
„Ale Time, to by ses musel lépe učit!“ kroutila hlavou paní učitelka a marně vzpomínala, kdy bylo v televizi naposledy něco o botanicích, či kde na to ten kluk přišel. „Botanik toho musí hodně znát a mohou se jím stát jen ti nejlepší."
Paní učitelka ta slova nemyslela zas tak příliš vážně, takže ji překvapilo, když za ní po hodině Tim přišel a dychtivě se ptal: „Paní učitelko, a to bych musel mít samé jedničky, abych mohl být botanikem?"
Nebrala ho příliš vážně, ale spatřila příhodnou chvíli pro to, čemu ráda říkala výchovné působení, a tak mu s vážnou tváří dala kladnou odpověď. V tu chvíli ještě netušila, jak rozsáhlé následky tím způsobí.
Tim se náhle a zcela nečekaně zlepšil takřka ve všech předmětech, o pololetí dosáhl na vyznamenání a od té doby už u něj nikdo neviděl jedinou dvojku. Nejen paní učitelka, všichni byli velmi překvapení, ale přece jenom čekali, že ho ten nenadálý elán brzy opustí. Neopustil.
Dokončil školu s nejlepším prospěchem v ročníku a dále pokračoval se stejně kvalitními výsledky, až vystudoval vysokou školu, kde se opravdu stal odborníkem na botaniku se specializací na masožravé rostliny. Bylo zcela přirozené, že hned po promoci dostal výhodnou nabídku místa ve výzkumném ústavu a nebyl by to ani on, kdyby se vyvrcholení svého snu vyhýbal. Místo přijal a jeho koníček, zaviněný zprvu dotěrnými hejny komárů, se změnil v jeho celoživotní poslání. |