Sotva se za Velmistrem zavřely dveře, otočil jsem se k Lindě, která stála pořád nehnutě na místě.
„Myslel jsem, že máme dohodu,“ vyčetl jsem jí chladně.
„Nemůžete pochopit mé důvody,“ bránila se slabě, zjevně byla ještě pořád mimo z Arnulfovy návštěvy, „nebyl jste tady, když nám oznámil, že umírá. Museli jsme něco udělat, ale nemohli jsme mu to prozradit, protože on stále věří, že Rada bude schopna zvolit jeho nástupce bez problémů. Jenže tak to není, Arnulf má přílišnou důvěru v lidi.“
Lady zmlkla a dívala se mi někam k nohám, jakoby čekala můj soud. A já byl znechucen tím, jak může někdo s takovou lehkostí a grácií lhát umírajícímu.
Bez jediného slova jsem se sebral a odešel z knihovny. Procházel jsem chodbami, nazdařbůh vycházel po schodištích a nahlížel do místností. Mé kroky mě zavedly do jakési galerie, která byla plná portrétů, zbrojí a zbraní. Trochu mi to připomínalo chodby v prvním patře, ale přesto to mělo něco více do sebe.
Vyobrazeni zde byli převážně muži a když už se našla žena, její portrét byl menší a pečlivě zastrčený. Obrazy byly zjevně nějak řazeny, protože na jedné straně galerie visely ty nejvybledlejší a nejzaprášenější, které mohly být staré i stovky let, a na druhé ty nové a čisté, staré nanejvýš pár desítek let.
Všichni ti lidé si byli nápadně podobní; tu se na mě dívaly stejné oči, nebo stejně tvarované nosy a lícní kosti. Nikdo nedržel v ruce zbraň, jen na jejich prstech vždy někde svítil prsten s rubínem. Když jsem mezi nejnovějšími obrazy spatřil obraz svého dědečka, ač velmi mladého, nepřekvapilo mě to.
Spíš jsem přemýšlel, zda si zasloužím být potomkem takovýchto lidí. Pokud totiž ani ve světě, který velice připomínal středověk na Zemi a jistě byl i podobně krvavý, nemuseli používat zbraní, muselo to už něco vypovídat o jejich schopnostech. A já si rozhodně nepřipadal, po tom, k čemu jsem se propůjčil, hodný být jejich posledním potomkem a nadějí rodu.
Pohroužen v takovýchto myšlenkách jsem se posadil do křesla v rohu místnosti a sledoval ty zástupy mužů a žen, než na mě padl spánek.
„Je zvláštní,“ zachraptěl nade mnou hlas, „že vyhledáváte stejná místa jako starý pán. Očividně jste pravý dědic rodu.“
Pohlédl jsem zpod přivřených víček na Bet, která se ke mně skláněla, řekl bych již tradičně. Hlavu mi proběhly stejné myšlenky jako před usnutím a musel jsem se chtě nechtě usmát. Ale úsměv to byl trpký.
„Být vámi bych se moc nesmála. Madam ráčila odjet už před hodinou a vy, pokud máte v plánu stihnout tu zítřejší ceremonii v Archivu v Marbre, byste měl jet také.“
„To jste mě nemohla vzbudit dříve?“ vyčetl jsem jí, ale jak nejjemněji to šlo.
„Kdybyste se tak důkladně neukryl, tak ano.“
To byl rozhodně pádný argument. Začal jsem přemýšlet, co dělat. Musel jsem v sobě objevit vůdčího ducha, který byl jistě velmi hluboko, a vydat nějaký rozkaz.
„Potřeboval bych asi osedlat koně, zavolat Gofryho, aby připravil několik mužů jako doprovod …“
„Jako by se stalo,“ řekla Bet a vševědoucně se usmála.
„… a ještě bych potřeboval pořádný meč.“
Netušil jsem sice, jak budu takovou zbraň využívat, když jsem ji v životě ani nepotěžkal, ale aspoň bych nejel s prázdnýma rukama. Stará komorná ale zbledla.
„Kdybych nevěděla, že nejste zdejší, asi bych s vámi už nepromluvila. Požádat o zbraň a ještě tady! Nikdo z vašich předků zbraň nikdy nenosil a vy rozhodně nebudete první.“
Sešli jsme dolů do mého pokoje, kde už na posteli ležel krvavě rudý plášť, který měl na zádech vyšito rodové R, a nohavice téže barvy, opět patřičně vylepšené pro jízdu na koni.
Když jsem scházel po schodišti dolů na nádvoří, Bet na mně stále něco upravovala, abych mohl dostatečně reprezentovat.
Venku už na mě čekal můj drahý ryzák a patnáct mužů v plné zbroji na mohutných černých koních. Byl mezi nimi i Tom, naštěstí.
Rozhlédl jsem se po zdech hradu a doufal, že až se příště vrátím, budu zde už právoplatným pánem.
Vyšvihl jsem se do sedla a vojáci se kolem mě zformovali do jakéhosi útvaru. Po mé pravici jel Gofry a na druhé straně Tom.
„Můžeme vyrazit,“ zvolal jsem a naše skupina se dala do pohybu.
Projeli jsme hradní bránou, přebrodili řeku Ninien a mezi poli zamířili k Adonskému hvozdu. Nyní, díky Tomovu vyprávění, jsem už mohl věci nazývat pravými jmény.
Čekala nás dlouhá a úmorná cesta do Marbre, kterou už jsem dvakrát absolvoval. Doufal jsem, že tentokrát proběhne v nejlepším pořádku.
Se sluncem v zádech jsme vjeli do lesa. Tma padla rychleji, než jsem čekal, nestačili jsme ani dojet k hranici jehličnanů, kterou jsem si pamatoval z minula.
„Budeme se muset utábořit,“ promluvil ke mně poprvé za celou cestu Gofry.
„Dobře,“ odpověděl jsem, protože jsem neměl důvod jeho úsudku nevěřit.
Sesedli jsme z koní, našli vhodné místo, dobře chráněné stromy, a ulehli jsme ke spánku. Okamžitě jsem usnul. Hlídku drželi dva muži, takže se nebylo čeho bát.
Asi hodinu před svítáním mě probudil déšť, který začal padat mezi listy buků nad námi, a hromová rána, když nedaleko udeřil blesk.
Hlídku teď drželi Tom a Gofry, oba zachumlaní do kožených kabátců. I přese mě někdo, nebylo pochyb kdo, přikryl kožešinu, takže jsem ležel relativně v suchu.
Vstal jsem a svou přikrývku si přehodil přes ramena. Koně, uvázaní nedaleko, ržáli, hrabali kopyty a snažili se uvolnit z opratí, které je držely na místě.
Musí být naprosto vyděšení z té bouřky, napadlo mě.
„Vy jste vzhůru?“ přistoupil ke mně Gofry, když si všiml, že stojím u koní, „ale do svítání zbývá ještě hodina, měl byste si lehnout.“
Zívl jsem, ale zavrtěl jsem hlavou.
„Myslím, že za téhle bouřky neusnu. Jsem na tom stejně jako ta zvířata.“
Gofry potřásl hlavou.
„Chápu vás, ale ne je. Jsou zvyklí, kdo ví, co je vůbec vyděsilo. Ta bouře možná nebude tak úplně normální …“
Nechal jsem jeho poznámku viset ve vzduchu a raděj nepřemýšlel, jak to myslel. Velitel poodstoupil a nechal mě o samotě.
Při dalším blesku jsem za koňmi zahlédl siluetu dalšího muže ve zbroji. Bezpochyby třetí hlídač, který měl na starosti koně.
Zablesklo se podruhé. Hlídač jakoby se do země propadl.
„Gofry,“ oslovil jsem velitele, „kam zmizel ten třetí voják, který byl u koní?“
„Jaký voják? Odešel tam snad někdo?“
„Ještě před chvílí tam stál, ale jít tam jsem ho neviděl.“
„Všichni mí muži tady spí,“ řekl Gofry, když věnoval letmý pohled našemu ležení, „nikdo tam být nemůže, asi jste viděl jen nějaký stín.“
Trochu jsem se uklidnil. Třeba vidím nebezpečí i tam, kde není. Pak se znovu zablesklo.
U koní teď stáli dva muži a tentokrát jsme je viděli všichni. Hrdlo se mi sevřelo. Naštěstí reagovali Tom a Gofry.
„Poplach,“ vykřikli jako jeden muž, „jsme obklíčeni.“
Zbylých třináct mužů se okamžitě probralo a hledalo zbraně. Další blesk odhalil útočníky, kteří se už po svém vyzrazení neměli důvod dál ukrývat. Bylo jich nejméně jako nás, spíše ale více.
„Nasedněte okamžitě na koně a vypadněte!“ zařval na mě velitel, „a vezměte si s sebou Toma.“
Věděl jsem, co jsou ti muži zač a co mi udělají, pokud mě dostanou. Ale bylo mi to jedno. Zůstal jsem stát na místě a nehodlal se pohnout.
„Vám jsem se tehdy ubránil, pamatujete?“ zavolal jsem v odpověď, „prostě to jen zopakuji.“
„Nevím, jestli jste to nepoznal, ale já ano,“ supěl Gofry, „ty meče, co mají ti pánové v rukou, jsou z Kalgrinu. Tady nic nezmůžete.“
Ta poslední věta mě zlomila, rozběhl jsem se ke koním, u kterých už se pohledy měřili naši muži a nepřátelé, odvázal svého ryzáka a vyšvihl se do třmenů.
„Nemůžu vás tady nechat,“ obrátil jsem se v posledním zoufalém pokusu, „ujedeme všichni.“
„To nejde. My je zdržíme a vy mezitím ujedete do Marbre. Nemohu si dovolit ohrozit vaši bezpečnost tím, že by nás pronásledovali. Kdyby se vám něco stalo, lady Linda by mi to nikdy neodpustila. Její rozkaz byl jediný – musíte ho ochránit za každou cenu. Takže okamžitě odjeďte. Je to rozkaz!“
Přeběhl mi mráz po zádech, ten muž měl rozhodně autoritu, větší, než já kdy budu mít. A s Lindou, s tou si tenhle její rozkaz ještě vyřídím. Pobídl jsem koně a tryskem projel mezi vojáky, kteří se na nás chystali zaútočit.
Spolu s Tomem jsme se závratnou rychlostí vzdalovali od ostatních, div že jsem nespadl z koně. Oba jsme se prali s touhou vrátit se. Ti za námi bojovali za naše životy. A já si nikdy nepřál, aby za mě někdo položil ten svůj.
Dosáhli jsme hranice jehličnatého lesa a po chvíli vyjeli na kopec, kde les končil. V dálce jsem spatřil Marbre, svítící v záři právě vycházejícího slunce Už nepršelo.
Minuli jsme místo, kde nás napadli posledně. Hrdlo se mi znovu sevřelo, tentokrát ale ne strachem, který už dávno vyprchal, ale zlostí. Strašlivou a spalující.
Těch pár hodin spánku, o které jsem přišel, mi během další cesty začalo chybět. Když jsem potřetí málem spadl ze sedla, Tom zastavil nedaleko malého lesíka.
„Vím, že je to nebezpečné, ale takhle to dál nejde, musíš si odpočinout,“ řekl mi a pomohl mi ze sedla a usadil mě na zemi mezi stromy kousek od cesty.
Prožité události ho konečně donutily k tomu, aby mi začal tykat a choval se ke mně jako k příteli a ne jako k pánovi. A já zase věděl, že se na něj můžu spolehnout jako na málokoho TADY. A s tímto vědomím jsem se odebral do říše snů.
Vzbudil mě Tom, třesoucí mi ramenem.
„Vstávej,“ zašeptal naléhavě, „někdo se blíží po cestě.“
Zbystřil jsem a taky zaslechl pravidelný klapot podkov o kameny. Zvedl jsem se a spolu s Tomem a koňmi se ukryl poblíž cesty.
Stáli jsme v hustém křoví a poslouchali blížící se koně. Srdce mi zběsile bilo. Pak se na cestě objevila skupina jezdců v Rogholdských zbrojích.
Tom chtěl vyrazit, ale já ho zarazil. Opatrnosti nebylo dost, i když bylo krajně nepravděpodobné, že se Hronovi muži znovu o něco pokusí, navíc za denního světla.
„Jsou to opravdu naši muži?“ zeptal jsem se polohlasem.
„Nemusíš mít strach, poznal bych je kdekoli.“
Povolil jsem sevření a oba jsme vyšli na cestu. Vojáci zastavili a tasili meče. Potom nás poznali.
Vypadali všichni dost unaveně a potlučeně – zbroje už zdaleka nebyly lesklé a nepoškozené. A ať jsem počítal, jak jsem počítal, čtrnáct jich rozhodně nebylo. Pohledem jsem hledal velitele.
„Kde je zbytek?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem s neblahou předtuchou.
Jeden z mužů si sundal helmici.
„Sire,“ řekl, „je mi velmi líto, že vezeme špatné zprávy, ale velitel Gofry a další tři muži padli.“
Zůstal jsem stát jako opařený. Takže za mě někdo opravdu položil život. Byla to obrovská ztráta. A ať už mě Linda chtěla ochránit nebo ne, tohle si ošklivě odpyká.
„Pane, pokud máme pokračovat v cestě, bylo by záhodné zvolit nového velitele,“ pokračoval voják klidně, jakoby se vlastně nic nestalo.
Potřásl jsem bezděky hlavou, stále v šoku z toho, co jsem se právě dozvěděl, a přemýšleje o té vražedkyni, která myslí jen na sebe. Potom jsem řekl jediné slovo.
„Tom.“
Jmenovaný na mě pohlédl se směsicí údivu z mé volby a strachu, co na to řeknou ostatní. Ti naštěstí nic nenamítali a i kdyby se pokusili, nebylo by jim to nic platné.
Pokračovali jsme mlčky kamenitou krajinou, každý ve svých myšlenkách. Pro muže to muselo být jistě těžké, ač to nedávali najevo, ztratit velitele a tři bratry ve zbroji, pro mě zase ztratit důvěryhodného člověka v tomto světě, kde jich bylo opravdu poskrovnu.
K branám Marbre jsme dorazili se západem slunce, po únavném stoupání do kamenitého svahu. Všechny domy se oblékly do jasně rudé barvy, jak odrážely slunce, jehož poslední hřejivé paprsky právě mizely za obzorem. Jakoby se všechno koupalo v krvi.
Projížděli jsme ulicemi, ale mé myšlenky se toulaly mimo veškeré okolní zdi. Držely se těch tří, kteří za mě zemřeli. A já nabíral stále většího přesvědčení, že jsem za to odpovědný. A krev z mých rukou se nesmyje zdaleka tak lehce jako z okolních domů.
Město bylo plné života, všude se pořád čile obchodovalo, lidé se procházeli. Všichni ale na chvíli zanechali své činnosti, když jsme jeli kolem, a dívali se, jakáže vznešená návštěva s doprovodem poctila návštěvou jejich město.
Byl jsem proto vděčný, že se přede mnou konečně objevil Archiv, i přes to, co jsem tam minule zakusil.
Sesedl jsem z koně, opratě jsem svěřil do rukou Tomovi a posunkem mu naznačil, ať na mě počkají. Dovnitř jsem musel sám. Tohle byl můj boj.