Představte si, že jsme daleko, daleko ve vysokých nedostupných horách. Obrovská tíha kamene se nad námi zdvíhá, vysoko, vysoko, téměř k samému nebi. Po naší pravé ruce je řeka a nad ní nádherný vodopád, který spadá z jeskyně v nejvyšší hoře, která se jmenuje Glastejmi – Hora světla.
Podle pověsti jí jméno dali kdysi elfové, kteří podnikli cestu do těchto nebezpečných hor. Bylo jich pět ... a přežil jenom jeden, a to snad jenom zázrakem. Jeho jméno bylo ... ach, už vím, Ystiêlin (Jestélin). Velmi litoval smrti svých přátel, ale nedalo se nic dělat. Jeden z nich spadl nešťastnou náhodou do propasti, když prohledával trasu a uvolnil se pod ním kámen. Takovýchto volných a snadno vydrolených kamenů jsou hory plné a propasti a pukliny také nejsou ojedinělé. Druhý elf byl vtažen neznámou příšerou do jezera, u kterého byl pro vodu. Zbývající přátelé dali jezeru jméno Nešťastné. Mimo jiné zde žilo také pár predátorů, větších než v nížinách. Jedním z nich byl například nagra, obrovský vlk, větší než medvěd, s tesáky dlouhými jako prst. Ale co zde hlavně žilo, byli draci. Velcí i malí, černí i bílí, modří i červení, prostě všech barev. A právě jim padli za oběť dva elfové a pouze Ystiêlin, snad jen zázrakem, unikl. Po všech svých zážitcích se už jen málokdy usmál a i to bylo hodně.
Pravdou je, že hora je občas za slunečních dnů z určitého místa vidět, aniž byste museli hluboko do hor. Ale to jsme odbočili jinam. Jak jsme si již řekli, v hoře byla jeskyně, ze které s hukotem padal vodopád. To ale nebyla jediná jeskyně. Byla tam ještě další, pěkně prostorná, téměř bez krápníků a měla vysoký strop. Její výhodou bylo, že ze zdola byl vchod do ní neviditelný a byl z ní dobrý přístup k vodě. Byla totiž širokou šachtou propojena s jeskyní, ve které bylo jezero, z něhož vytékal vodopád. A právě v této jeskyni začíná příběh, který vám budu vyprávět.
Uprostřed jeskyně leželo obrovské hnízdo a v něm pouze jedno jediné vejce. Stříbřitě modré s tmavě modrými žilkami. Nad ním stála nádherná dračice, celá tmavě vínová s ostny barvy slonové kosti. Jenomže něco nebylo v pořádku. Dračice se tvářila velmi smutně. Cítila, že umírá. Rána, kterou jí kdysi zasadil Ystiêlin, si vybírala svou daň. To ale znamenalo, že se o mládě nebude moci postarat. A proto vyslovila nad vejcem magická slova, aby se mládě vylíhlo, až se v jeho blízkosti ocitne elf či člověk, který je hoden stát se dračím jezdcem.
2. Kámen
V nevelké a pomalé kupecké karavaně cestoval do města Lady, tak jako vždy, i kupec s pergameny a psacími pomůckami.
Jenomže tohle ráno bylo jiné.
Jindy mrzutý kupec měl nyní na tváři podivný úsměv a v městečku panoval nezvyklý ruch. Kupec byl šťastný, protože našel nádherný kámen, celý stříbřitě modrý s tmavě modrými žilkami a dokonce mistrně vybroušený a vyleštěný do tvaru vejce. A v městečku převládal neobyčejný zmatek. Byl spatřen drak!
Podle zdejších učenců draci neexistují, ale to by nesměli vidět jednoho na vlastní oči. Většina svitků učené společnosti mohla být zahozena. Drak přilétl od Nejvyšších hor, na chvíli přistál a potom odletěl zpět. Nedávalo to smysl. Kdyby alespoň sežral dceru místního správce, ale on si prostě přiletěl a odletěl. Jak o tomhle mají psát básníci dlouhé ságy a trubadúři nádherné písně o hrdinech, kteří zabíjejí ukrutné draky! A ještě něco. Vypadalo to, že drak má pod přední tlapou velkou hnisající ránu!
No jak si tohle představuje! Nemít ani tolik slušnosti, aby se choval jako pravý drak - přiletět, zmasakrovat polovinu městečka, vyžádat si dceru místního správce, zpustošit místní krajinu a případně se odtud nehnout do té doby, dokud nepřijede krásný princ, který by ho po dlouhém a lítém boji přemohl, aby zachránil dceru místního správce! Jenomže on si prostě přiletí a odletí. A aby toho nebylo málo - ještě něco přinesl!
Alespoň že už přijíždí kupci. Snad se všechno srovná do starých kolejí a nebudou přilétat a odlétat draci, aniž by něco provedli!
Přiletěl a odletěl. No tohle! To svět ještě neviděl! Ale už dost debatování, přijeli kupci a oni potřebují nakoupit nové svitky a pergameny, inkoust, pera a brky.
My se zatím věnujme kupci, který našel kámen. Jak ho našel? Jednoduše. Jel po cestě a najednou vidí, jak se v trávě něco třpytí. Zastavil tedy a hle! Když přišel blíže, zjistil, že se jedná o dokonale hladký kámen. Takováhle příležitost se příliš často nenaskytne a tak ho vzal do vozu a honem dohnal ostatní kupce. V městečku výhodně prodal, co měl k obchodování a nakoupil, co mu scházelo. A pak s karavanou pokračoval dál do hlavního města. Už se těšil, kolik za neobvyklý kámen dostane od klenotníka.
Za týden dorazila karavana do hlavního města země. Zde se kupci zdrželi déle. A on tedy zašel ke klenotníkovi. Ten kámen odhadl nejméně na 20 000 zlatých. A hned jej začal zkoumat. Zjistil, že je kámen dutý a - což je k smíchu - zdálo se, že kámen protestuje, když ho oťukává. Velmi ho překvapilo, že ani diamant po sobě nezanechal na povrchu kamene nejmenší stopu. A to je považován za nejtvrdší kámen na světě! Klenotník se zaradoval, jaký že to má unikát a i přes vysokou cenu ho od kupce koupil. Začal s ním jezdit po soutěžích sběratelů a také s ním třikrát vyhrál hlavní cenu.
Až se o kameni dozvěděl jeden šlechtic. Ten poslal sluhu, ať kámen pro něj koupí. A i když klenotník nejprve nechtěl o vzácnost přijít, nakonec za částku mnohonásobně vyšší, než kterou za něj sám dal, kámen šlechtici prodal.
Šlechtic bydlel na malém ostrově a tak se sluha, chtě - nechtě, musel přepravit lodí. Loď byla nádherná, rychlá i pevná, ale bohužel nedoplula. Po dni plavby ji zastihla bouře. Vlny byly vyšší než stromy. Blesky lítaly na všechny strany, až jeden nešťastnou náhodou zasáhl loď a zapálil stěžeň. Požár se šířil rychle a aby toho nebylo málo, vrhla se na loď obrovská vlna. Zasáhla ji do boku a přelomila v půli. Vše se seběhlo tak rychle, že nikdo neměl čas pořádně zareagovat. Poškozená loď se potopila velmi rychle. Kámen, který sluha vezl pánovi, snad jen zázrakem uvízl na kusu dřeva a s ním plul ve větru po moři. Když kolem místa zkázy proplouvala další loď, našla už jenom pár těl. Nikdo nepřežil - a kámen se také nenašel.
3. Dračí vejce
Nyní jsme jinde. Daleko od místa i času, kde se potopila loď. Jsme na břehu Azurového moře. Na pláži můžeme spatřit elfku, která se jmenuje Sgaie. Má stříbrné, dlouhé vlasy, zelené oči, růžové tváře, plné rty a když se usměje, její pravidelné bílé zuby zazáří jako perličky. Oblečeny má volné šaty a ve vlasech sponu ozdobně vyřezanou ze dřeva. Dívka je opravdu krásná a její otec je na ni patřičně hrdý.
Sgaie vyrazila na pláž sbírat vyplavené mušle, které se jí tolik líbí. Našla však něco jiného. Nádherný kámen, celý stříbřitě modrý s tmavě modrými žilkami. Jeho krása na ni učinila velký dojem. Rozeběhla se, aby ho ukázala otci, ale pak si to rozmyslela a zamířila k Vidalinkovi. To byl starý elf, který ji naučil nejen vnímat přírodu a starat se o ni, ale i vytvářet kouzelné menie. Kdysi si od něho vypůjčila a přečetla svitek o dračích jezdcích. Příběh četla tajně, aby o tom otec nevěděl, protože nikdo tady přece nemá dračí jezdce v lásce. Na konci svitku byla i perokresba dračího vejce. A ta se velmi podobala kameni, který nyní držela v rukou. Proto se rozhodla, že nejdřív ukáže kámen Vidalinkovi.
Vidalink sice neměl u elfů příliš velký vliv, protože se zastával dračích jezdců, ale Sgaie k němu ráda chodila a poslouchala jeho příběhy. Otec tomu nebyl rád, ale jí to bylo jedno.
Ať nejdříve posoudí Vidalink, jestli je kámen tím, čím se zdá být, nebo jestli je tím, co si Sgaie myslí. Pokud ano, poradí jí co dělat, a když ne, nic se neděje. Doběhla na mýtinu ke krásnému, statnému koni s lesklou černou srstí. Jmenoval se Balgi. Dostala ho od otce k narozeninám spolu s černým, stříbrně vyšívaným sedlem. Otec ji naučil jezdit bez uzdy. Koně řídila myšlenkami.
Dala kámen do brašny a nasedla. Jela přes les po cestičkách vyšlapaných zvěří. Byla to zkratka, místo aby jela do města a odtamtud na samotu. Cesta jí připadala nekonečná. Srdce se jí rozbušilo, když konečně spatřila Vidalinkovu chýši. Teď se dozví pravdu o kameni! Vidalink Sgaii přivítal s otevřenou náručí, hned šel uvařit malinový čaj, který dívka tak milovala, a připravil také koláč. Vyptával se, jak se Sgaii daří a jestli našla nějaké mušle. Odpověděla, že se jí daří dobře, ale že otec má starosti, protože amanghlâk (zabiják) Estíel se mu ztratil z očí.
Sgaie po pravdě řečeno nechápala, proč Estíela stále pronásledují, vždyť mu nový panovník ani nedal šanci vrátit se do normálního života! Pořád tvrdil, že všichni amanghlâci musí být zabiti, anebo pod přísným dohledem. Naopak jí připadalo logické, že Estíelovi se nelíbilo ani jedno ani druhé. Vidalink s ní souhlasil.
Sgaie zakončila své vyprávění slovy: „Mušle jsem nenašla žádné, ale zato něco jiného. Chci vědět, co si o tom pomyslíte!.“ Vyndala kámen z brašny a podala jej Vidalinkovi.
Zasvítily mu oči: „Jak jsi to našla? Povídej.“ A tak mu Sgaie vyprávěla, že na pláži nebyla ani jedna mušlička a už to chtěla vzdát, když se v dáli něco zalesklo. Nejdříve si myslela, že to bylo moře, ale to se blyští jinak. Popošla tedy blíže a zjistila, že je to hladce opracovaný kámen. Chvilku se mu obdivovala a potom se s ním chtěla vydat za otcem. Pak si ale vzpomněla na svitek, který jí Vidalink jednou půjčil a vydala se raději k němu.
„A tak jsem tady,“ zakončila své vyprávění.
„Dobře jsi udělala!“ řekl Vidalink vážně, „kdyby se tvůj otec dověděl, co jsi našla, už nikdy bys nejspíš nesměla ven. Tvá domněnka je správná - je to dračí vejce. Chceš si ho nechat?“
Sgaie přikývla a on pokračoval: „Týden si ho nech. Každý večer a ráno ho na chvíli pochovej. Když se dráče vylíhne, začneme společně trénovat. Pokud se nevylíhne, nezoufej, uvidíme, co s ním uděláme dál. Za týden přijď buď s vejcem nebo s vylíhlým dráčetem.“
Celý týden každý večer a ráno chovala Sgaie vejce - a stále se nic nedělo. Zítra se měla vrátit k Vidalinkovi a už začínala ztrácet naději.
Byl večer a ona se ukládala k spánku. Usínala a v tom zaslechla divné zvuky. Posadila se a sáhla po noži, který měla vždy po ruce. V pokoji nikdo nebyl. Naslouchala. A pak - znovu ten zvláštní zvuk. Jenomže nepřicházel od okna, nýbrž ze skříně. Najednou se ozvalo praskání, pak bylo zase ticho. Sgaie už už chtěla jít otevřít skříň, aby zjistila, kdo se v ní skrývá. Pak si vzpomněla. Dračí vejce! Když ho pochovala, vrátila ho zpět do skříně, kde mělo ustláno.
Pospíšila si a otevřela skříň malou chviličku po té, kdy se odtud ozvalo zaškrabání. Jakmile byla cesta volná, vybatolil se ze skříně malý dráček. Sgaiino srdce poskočilo radostí. Je, vlastně bude, dračí jezdkyní. Dráček byl stříbřitě modrý s tmavě modrými ostny a dokonce už měl i malé, ale ostré zoubky. Sehnula se, aby ho pohladila. Jenomže když se mláděte dotkla, projel jí ledový pocit. Když přišla zpět k sobě, zjistila, že sedí na zemi a ruku má stále nataženou. Dlaň ji pálila. Podívala se na ni a srdce se jí zastavilo. Uprostřed dlaně byla kůže stříbřitě modrá, úplně stejná jako dráčkovy šupiny. Teprve teď si všimla, že dráček sedí naproti ní a dívá se na ni zaujatým pohledem. Jeho pohled byl plný inteligence. Když si všiml, že se na něho dívka dívá, začal hladově otevírat pusu. Sgaie pochopila a odběhla do kuchyně.
Po návratu našla dráčka na posteli. Seděl na polštáři a vypadal, že se mu tam náramně líbí. Dívka pocítila záchvěv pýchy. Tak malý a už umí šplhat! Když draka krmila, dotklo se něco jejích myšlenek. Pochopila, že se drak snaží navázat kontakt, ale byl stále příliš malý. Jakmile draka nakrmila, vzala jej do náručí a kolébala, dokud neusnul. Položila ho na postel. Ach, jak byl roztomilý. Díky jeho barvě zářil v pokoji jako malá hvězdička a když tak spokojeně spinkal, člověk by ani neřekl, že dokáže být nebezpečný. Ale přes noc tu nemůže zůstat. Kdyby ho ráno otec uviděl, byla by to hrůza! Vzala starou přikrývku a s dráčkem vyšla do noci. Jakmile dorazila do lesa, našla opuštěné místečko a postavila provizorní přístřešek. Z při-krývky utrhla pruh látky, jeden její konec přivázala k přístřešku a druhý dráčkovi k noze tak, aby se mohl volně pohybovat a přitom nebylo riziko, že se ztratí. Zbytek přikrývky nacupovala a rozprostřela po přístřešku. Do jednoho kouta nakrájela maso, které přinesla - to kdyby měl dráček hlad. Potom se vrátila domů, našla skořápky a pečlivě je uklidila. Zítra je zahrabe někde, kde je nikdo nenajde. Pak se konečně opět uložila ke spánku a v klidu dospala zbytek noci.
Ráno po snídani oznámila otci, že jde na pláž. Místo toho ale zamířila k lesu, kde zahrabala skořápky, a potom šla za dráčkem. Byl už vzhůru a netrpělivě ji vyhlížel. V přístřešku nebylo ani stopy po masu. A dokonce našla pod stromem peří, pravděpodobně nějaké sojky, protože zahlédla něco modrého. Ulevilo se jí. Měla strach, aby dráček neměl hlad, ale ten si, jak se zdálo, poradil sám. Zamířila spolu s dráčkem k Vidalinkovi.
Cesta jim rychle ubíhala a za chvíli spatřila elfovu chýši. Když mu ukázala dráče, byl z něj nadšený. Elf uvařil Sgain oblíbený čaj a přinesl k němu i sladký koláč. Nabídl kousek dráčkovi - a ten ho slupl a ještě žadonil o další. Koláč byl tak voňavý, až se Sgaii sbíhaly sliny. Jenomže měla smůlu, dráček ho snědl celý. Aby jí to nebylo líto, přinesl Vidalink druhý koláč a rozdělil ho na čtvrtiny. Jednu dal jí, jednu sobě a jednu nabídl drakovi. Než se nadál, zmizela nejen tahle, ale i druhá v bříšku malého hladovce. Koláč dráčkovi očividně moc chutnal. Vidalink se dobře bavil, ale když drak začal loudit také o jeho čtvrtinu, řekl, že už to stačí a zvířátko kupodivu hned porozumělo a přestalo škemrat.
Sgaie zatím vyprávěla, jak se drak vylíhl a že by chtěla, aby se jmenoval Šalming.
„To asi nepůjde,“ řekl Vidalink, a než se Sgaie stačila zeptat proč, pokračoval, „protože je to dračice. Poznáš to tak, že když se snažíš navázat kontakt myslí, je mysl dračice měkčí a příjemnější, kdežto drakova je divoká a ostrá. A ještě je tu jeden důvod. Draci si své jméno vybírají sami. Jenže naše dračice je ještě příliš malá, aby si vybrala jméno, jaké se jí líbí. Budeš muset počkat alespoň týden.“ To Sgaie chápala. Vidalink jí potom slíbil, že jí řekne a naučí vše, co by měla dračí jezdkyně znát. Sgaie se už nemohla dočkat. Byla zvědavá, jak jí to půjde. Špatně či dobře? To je ve hvězdách, jak by řekl její otec.
4. Výcvik
Pět let se Sgaie tajně cvičila v základech kouzlení, protože každý dračí jezdec musel umět alespoň trochu kouzlit. Naučila se také boji se zbraní i beze zbraně, ale hlavně soustředění.
Dračice si vybrala jméno Šalmie. I ona prošla výcvikem. Byla nyní silnější, obratnější a plamen dokázala chrlit dlouho.
Vidalink se snažil Sgaii naučit vše, co uměl. Kupodivu, na to jak byl starý, byl velmi silný, rychlý a obratný a tak se mu v roli učitele dařilo dobře. Každým dnem obě jeho žačky dosahovaly lepších výsledků. Naučily se několik cizích jazyků. Sgaie mistrně používala dýky - házela stejně dobře, jako s nimi bodala i sekala, útočila i bránila se. Zvládla boj s mečem i holí a z kuše trefila cokoli, na co jí Vidalink ukázal. Výborně uměla tanec hada a jestřába. Ovládala nejen elementární magii, ale i hlavologii, i když se specializovala na zaklínání. Šalmie se zdokonalila v chrlení ohně. I její rychlost se zvýšila. Sekala zuby a drápy tak rychle, až se rozmazávala. Její ocas zesílil, takže jím nyní dokázala vyvrátit nebo přelomit strom. Naštěstí to ale nedělala často.
Konečně nastal den, kdy Vidalink prohlásil, že jsou pravý jezdec a pravý drak. Sgaie od něj dostala několik dobrých rad a také černou koženou zbroj s mithrilovými destičkami, mithrilovou čelenku s diamantem - prvotním kamenem, do něhož je možné ukládat energii a posléze si ji brát zpět, dvě dýky a meč z měsíčního azuritu (měsíční azurit je stejné barvy jako Šalmiiny šupiny). Čepele byly velmi ostré a nikdy se neztupí. Starý elf přidal ještě černé rukavice a malý plný váček. Sgaie sice protestovala, ale on odvětil, že bývalo tradicí, aby žák dostal od mistra kompletní výbavu. Šalmie od něho dostala dvě sedla. Jedno lehké, s řemínky na přivázání nohou - pro rychlé cestování, druhé maličko těžší, s řemínky na přivázání nejen nohou, ale i rukou. To bylo určeno do případných válek, kdy drak mnohdy musel dělat různé akrobatické kousky.
Když jim dával tyto dary, tvářil se elf slavnostně, ale posmutněl, když říkal: „Musíš si vybrat. Buď řekneš všem, že jsi dračí jezdec a budeš nést následky nebo odsud odejdeš. Vždyť víš, že zde nikdo nemá dračí jezdce rád, bojí se jejich síly a vznešenosti, ale i občasného chybování, které pramení z jejich pýchy. Možná, že vás potřebují, ale raději strčí ruku do ohně, než aby to přiznali. Já bych ti radil - odejít.“
Sgaie mlčky přikývla. Sdílela Vidalinkův názor.
Elf pokračoval: „Dám ti mapu, abys nikdy nezabloudila. Je kouzelná, takže ti vždy ukáže kde jsi.“
„Kam mám jít?“
„Jdi do říše lidí. A kdyby se ti podařilo najít Estíela, popros ho, zdali bys mohla cestovat s ním. To, že jsi dračí jezdec neznamená, že se ubráníš přesile. A navíc, ve čtyřech se vždy cestuje lépe.“
„Ale, mistře, vždyť bychom byli tři! A dovolte mi ještě jednu otázku. Vy Estíela znáte?“
„Ano znám. Je to můj dobrý přítel. A nikdy mi nevadilo, že je amanghlâk. Ostatně on neměl na výběr. A co se týče počtu vaší skupiny - byli byste čtyři, protože s Estíelem cestuje jeho nejlepší přítel. Jmenuje se Mali a je to pes. Když byl ještě Estíel malý chlapec, dostal ho od matky. Bylo to nádherné a hravé štěně.“ Elfovy oči se usmívaly staré vzpomínce a Vidalink pokračoval: „Občas s nimi cestuje Rený. Bohužel má i svoje vlastní povinnosti a tak s nimi nemůže být pořád, ač by si to sebevíc přál. Dlouho jsem je už neviděl. Ale přestaňme mluvit o tom, co by bylo kdyby. Věnujme se přítomnosti. Z váčku, který jsem ti dal, si kup nové boty a také plášť – nejlépe černý, tmavě modrý nebo tmavě zelený. Zaplať si plavbu lodí, Šalmie může za vámi plavat. Vezmi si s sebou nějaké jídlo. Kdybys nutně potřebovala nějaké další peníze - při tvé obratnosti to nebude žádný velký problém. Otci nic neříkej, nech mu jen dopis na rozloučenou, ať se o tebe nebojí, ale nepiš kam, ani proč jedeš. Věci si nakup, až budeš ode mne odcházet. Bylo by ideální, kdyby loď odplouvala večer, ale moc na to nesázej. Věci, které jsem ti dal, si na sebe vezmi až v zemi lidí. Šalmie se tam nebude muset skrývat. Lidi měli dračí jezdce vždy v úctě, teď je však už dlouho neviděli ...“ Chvilku si dívku pátravě prohlížel, jakoby si chtěl její podobu navždy vyrýt do paměti a pak tiše dodal: „Sbohem a nezapomeň na mé rady. El mastíel, mânitý Sgaie.“ (Nashledanou, jezdkyně Sgaie.)
„Omónel gnasta, malâ Vidalink.“ (Na viděnou, Vidalinku) rozloučila se s ním Sgaie stejně vážně a vydala se do města. Když přišla na náměstí, zamířila k ševci. Vybrala si kožené černé vyšší boty. Padly jí jako ulité. Pak zašla ke švadleně. Mám dneska šťastný den, pomyslela si, protože švadlena měla zrovna na prodej černý plášť. Na tržišti si dívka koupila zásobu jídla. Když měla všechno, šla do přístavu, aby zjistila, kdy odplouvá loď. Jedna měla vyrazit za tři hodiny. Zaplatila tedy polovinu ceny cesty, zbytek zaplatí až po nalodění. Spokojená, jak vše zařídila, odešla domů. Tady si všechno přichystala a napsala otci krátký dopis, který zněl zhruba takto:
„Milý otče,
- musím odjet. Ujišťuji tě, že k tomu mám vážné důvody. Neboj se o mě a nepátrej po mě. Omónel gnasta, malâ amajha.“ (amajha – otec)
Dopis zapečetila a dala ho v kuchyni na stůl. Už byl čas jít. Tiše jako myška se vytratila z chýše a odešla směrem k městu, do přístavu.
5. Odjezd
Naposledy se otočila. Její domov, kde vyrůstala, pomalu mizel za obzorem. Nádherná loď se rychle vzdalovala od břehu. Tři stěžně, obrovské plachty napjaté větrem, hlásný koš, kapitánský můstek, paluba, první podpalubí s kajutami a druhé podpalubí pro zásoby. Nalodění proběhlo v klidu. Když přijela do přístavů, kapitán ji poznal. Po doplacení zbytku ceny ji dovedl ke kajutě číslo pět. Byla to malá, útulná místnůstka. Měkká postel, malý stolek, na stěně mapa světa a malé okénko.
Nyní tedy stála Sgaie na palubě a dívala se na mizející zem, která byla jejím domovem.
„Stýská se vám?“ zeptal se někdo. Otočila se. Za ní stál kapitán.
„Mám takový zvláštní pocit.“ odpověděla.
„Chápu,“ přikývl, „také jsem ho měl, když jsem poprvé odplouval ze své země. Jedinou útěchou mi byla jistota, že se opět vrátím. Plujete poprvé, že?“
„Ano.“
„Myslel jsem si to. Pak bych vás chtěl požádat - pokud v noci najedeme na vlnu - abyste si nechodila stěžovat. Občas se nám stává, že si cestující stěžují opravdu na nejrůznější věci a mají celkem zajímavé nápady. Jeden z nich dokonce navrhoval, abychom cestující na noc přivazovali k lůžkům. No, jen si to představte!“ zasmál se a odešel. To Sgaii zvedlo náladu.
„Kdepak jsi?“ zeptala se v myšlenkách Šalmie.
„Na dně moře. Měla by jsi vidět ty úžasné korály, ryby a útesy. Tolik barev na jednom místě si ani neumíš představit.“
„Ale umím.“
„Kdepak. Červená, modrá, žlutá, zelená, oranžová, bílá, tyrkysová, černá, fialová, šedá a dokonce i béžová! Ale teď mě omluv. Je čas večeře.“
Sgaie uznala, že Šalmie má pravdu. Cítila, že také dostává hlad. Šla tedy do kajuty a navečeřela se.
Začalo se stmívat a tak se převlékla a šla spát. Zdálo se jí o jejím domově. O květinách které rozkvétají, o vůni borového lesa a o šumění potůčku tekoucího nedaleko jejich chýše.
Další čtyři dny se nestalo nic zvláštního, ale pátý den ráno ji probudily výkřiky a zvonění zvonu. Něco se dělo! A vůbec to nevypadalo dobře. Slyšela třesk zbraní. Rychle se oblékla, připásala si meč - ten svůj starý, se kterým trénovala - a vyběhla po schodišti před dveře vedoucí na palubu. Zaváhala. Má tam vběhnou přímo? Vrátila se do kajuty, otevřela okénko a vyšplhala se ven. Pod zábradlím se zastavila a opatrně nakoukla na palubu. Napadli je piráti! A zdálo se, že pomalu, ale jistě vítězí. Sgaie potajmu vklouzla na palubu. Tohle bude její první opravdový boj, ve kterém půjde o život. Myšlenkami se spojila se Šalmií. „Nemohla bys do jejich lodi udělat díru?“ zeptala se.
„Tvé přání je mi rozkazem,“ odpověděla jí dračice.
Sgaie se vrhla do boje. Tady odrazila ránu, jinde ji zasadila, tu uskočila stranou a praštila piráta do hlavy hlavicí meče až to zapraštělo.
Boj se chýlil ke konci. Když si piráti všimli, že se jejich loď potápí, zpanikařili. Někteří naskákali do moře, jiní zůstali a zoufale se snažili zůstat naživu. Šalmie splnila svůj úkol na jedničku. Boj skončil.
Sgaie nyní pomáhala ošetřovat raněné. Mrtvým námořníkům kapitán vyhradil část druhého podpalubí, zítra ráno, až dorazí do přístavů, tak je pohřbí. Mrtvé piráty naházeli námořníci do moře.
Sgaie se už nemohla dočkat, až bude co nejdál od tohoto místa. Poprvé někoho zabila. I v chaosu a hluku boje slyšela zřetelně praskot lebky piráta, kterého udeřila hlavicí meče. Byl to strašný pocit, ale bude si na to muset zvyknout. Tohle určitě nebyl poslední boj v jejím životě. Ošetřila muže u kterého zrovna byla a otočila se k dalšímu, když pocítila, že ji někdo pozoruje. Rozhlédla se. Díval se na ni elf. Jediný, kterého na této lodi spatřila. Byl vyšší postavy, dlouhé černé vlasy rámovaly jeho tvář a šedé průzračné oči zářily v jeho obličeji. Oblečený byl do černých kožených kalhot a volné bílé košile. Na ruce slabě krvácel. Vedle něho ležel stříbrný pes. Vydala se k nim, aby mu ránu ošetřila.
„Jste dračí jezdec?“ zeptal se.
„Jak jste to poznal?“
„Podle způsobu jakým bojujete. A když si člověk dá dvě a dvě dohromady, zjistí, že se pirátská loď nemohla potopit sama od sebe.“
Sgaie mlčela. V klidu vyčistila a ovázala ránu.
„Děkuji. Mohu se zeptat na vaše jméno?“
„Sgaie a dračice se jmenuje Šalmie.“
„Sgaie. Hezké jméno. Tohle je Mali. Je to můj nejlepší přítel. Co se týče mého jména, určitě ho nechcete znát,“ dodal klidně.
„Nejmenujete se náhodou Estíel?“
Mali zavrčel. Estíel se na ni dlouze zadíval: „Odkud to víte?“
Sgaie zaváhala. Má mu to říct? Rozhodla se pro upřímnost. „Můj otec má za úkol vás pronásledovat. Jednou mi vás popsal. Řekl také, že máte obrovského, stříbřitého psa. Po pravdě řečeno, nikdy jsem nepochopila, proč vás pronásledují. Tak jste amanghlâk! Všichni nemůžeme být vším. A mistr Vidalink mi vás doporučil. Říkal, že jste staří přátelé. Prosím pomozte mi. Jsem v podstatě také ve vyhnanství. Jistě víte, že v naší zemi nemá nikdo dračí jezdce ve velké lásce. Vy umíte věci, které já neznám. A naopak.“
Když jí pomůžu, budu mít o přítele víc a ten by na oplátku pomohl mně. Anebo zrádce přímo za zády. Je důvěryhodná? Říkala, že jí Vidalink pomohl s vyučením. Takovéto myšlenky a spousta dalších se Estíelovi honily hlavou - stále dokola a dokola. Mali přišel ke Sgaii a olízl jí ruku. Pohladila ho a on zavrtěl ocasem. To rozhodlo.
„Dobrá, můžete se mnou chvíli cestovat.“
6. Noví přátelé
Když doošetřili raněné, Sgaie si šla zabalit své věci. Vždyť ráno budou v přístavu a ona nechtěla šaškovat s batohem. Uložila se k spánku. Hlavou jí proběhly události dnešního dne. Našla Estíela! To, co se jejímu otci - naštěstí - nedařilo, jí se povedlo hned. Samozřejmě že velkou mírou také přispěla štěstěna. On naopak poznal, že je dračí jezdkyně! Bude si muset dávat větší pozor. Ráno si o tom promluví se Šalmií.
Pomalu se propadla do hlubin spánku. Zdál se jí zvláštní sen. Byla na lodi a plula do země lidí. Přepadli je piráti. Boj rychle skončil. Náhle byla v přístavu a s ní i Estíel. Šalmii nikde neviděla. Vydali se do hospůdky. Hospůdka i přístav najednou zmizely. Byla na malé mýtince, vedle ní stál Estíel a něco říkal, nerozuměla mu. Na druhé straně mýtiny se rozhrnulo křoví. Neviděla, kdo z něho vystoupil, protože se probudila. Byla ještě noc.
„Co se stalo?“ zeptala se jí Šalmie v myšlenkách.
„Nic. Jenom se mi něco zdálo.“ Cítila, že se Šalmie trochu uklidnila, ale stále zůstává ve střehu. „Promluvíme si o tom ráno,“ řekla dračice.
Sgaie souhlasila. Snažila si vzpomenout, co se ve snu vlastně stalo. Vše bylo v pořádku, ale jenom do té doby, než se ocitla na mýtině. Ten, kdo vstoupil na mýtinu, byl zvláštní. Jako kdyby nebyl takový, jaký se zdál. A navíc cítila, ne, věděla, že sen měl pokračovat dál, ale něco nebo někdo nechtěl, aby tomu tak bylo. Snažila se dospat, co se dalo, ale už neusnula. Hned jak se rozednilo, dotkla se myšlenkami Šalmie: „Našla jsem Estíela!“
„Kde?“ podivila se Šalmie.
„Tady. Je na lodi a svolil abychom s ním cestovaly.“
„Opravdu? Měl by být opatrnější. Co kdybychom ho chtěly zradit? Řekla jsi mu, že jsi dračí jezdkyně?!“
„Ne, ne. On to ale poznal sám. Prý je to vidět na způsobu, jakým bojuji. A také, že loď se nemůže potopit sama od sebe,“ bránila se Sgaie, „opravdu s ním cestuje velký stříbřitý pes. A tomu jsem se líbila. Díky tomu můžeme cestovat s ním.“
„Tak dobře. Ale ještě je tu jedna věc. Řekni mi, co se ti v noci zdálo?“
Sgaie jí tedy vyprávěla o svém snu. „A navíc jsem cítila, že sen měl pokračovat dál, ale něco tomu zabránilo. Nevíš co to znamená nebo co se stalo? Je možné, aby někdo přerušil můj sen?“
„Teoreticky to možné je, ale to by dotyčný musel být velmi dobrý mág. A navíc by se mu musel zdát stejný sen. A to je téměř nemožné. Nicméně se zdá, že takový mág opravdu existuje. Je možné, že ten, jehož tvář jsi ve snu nespatřila, je naším mágem.“
„Hm. Takže to znamená, že máme na krku mága, se kterým se dříve či později setkáme. Myslíš, že se mě pokusí vyhledat a zabít?“
„To ne. Pravděpodobně tvou tvář také nespatřil. Sen se totiž obrací z pohledu toho, komu se zdá. A nemusíte být vždy nepřátelé.“
„Děkuji ti za to, že jsi mě uklidnila.“
„Není zač, teď mě ale omluv. Na břeh nemůžu vylézt v přístavu. S velkou pravděpodobností by to vyvolalo zmatek. Až si najdu nějaké pěkné místečko, kde bych se usadila, dám ti vědět.“
Šalmie se rozloučila a Sgaie cítila, jak se vzdaluje. Oblékla se do oblečení, které dostala od Vidalinka. Čelenku si dala pod vlasy, připásala si meč, jednu dýku zastrčila za opasek, druhou schovala do boty. Zahalila se do pláště a kapucu přetáhla přes hlavu. Byla připravená. Mohla vyrazit. Vak si hodila přes rameno a vyšla na palubu. Když přišla k zábradlí a podívala se přes něj, viděla před přídí lodi přístav a kolem něj nádhernou krajinu. Estíela však nikde nespatřila.
„Tady jsme,“ ozval se jí za zády hlas a spolu s ním slabé zakňučení. Byl to Estíel s Malim. Sgaie by Estíela vůbec nepoznala. Vlasy měl stažené do spony, byl oblečený do tmavě zeleného pláště a při každém pohybu slabě zacinkal. Má kroužkovou zbroj, uvědomila si Sgaie. Kývla mu na pozdrav. S úsměvem jí ho opětoval. Mali se jí otřel o nohu a nepřestával kolem ní dělat osmičky, dokud ho nepodrbala za uchem. Ale to víte. Pes. Jakmile ho podrbete, chce znovu a znovu. Estíel to s úsměvem pozoroval. To už ale dorazili do přístavu.
Když vystoupili na molo, zeptal se Estíel: „Nemáte žízeň? Kousek odtud je malá hospůdka kde vaří výborný čaj.“
„Čaj bych si dala ráda,“ řekla Sgaie vděčná za to, že nemusí navrhovat, aby se šli nasnídat. Estíel se ve městě pohyboval očividně celkem bez obav, i když na něj byla vypsána odměna. Lidé totiž odmítli vměšovat se do elfské politiky. Když přišli do hospůdky, Sgaie vyhledala volné místo a Estíel vyrazil pro snídani. Příliš se mu nelíbilo, že je zde spousta opilých námořníků a tak se Sgaiou raději nechal Maliho. Když se vracel s jídlem a čajem zpět ke stolu, strhla se rvačka. Sgaie musela obdivovat jeho hbitost. V mžiku byl u stolu. Z jídla a pití nespadl ani drobeček.
„Pravda ovšem také je, že tu mají dobré pivo,“ zavtipkoval. Pustili se do snídaně. Aby byli co nejrychleji pryč. Jak rvačka pokračovala, přilítl jeden námořník na jejich stůl a zůstal tam ležet. Estíel si povzdechl: „Taky by tady občas mohli uklidit. Je tu strašný nepořádek,“ a klidně smetl námořníka ze stolu. Rvačka naštěstí neměla dlouhého trvání, protože z kuchyně přišel chlap jako hora a výtržníky vyhodil.
Šalmie Sgaii poslala obrázek místa kde je. Usadila se za horou na malé mýtince a tak se za ní po výborné, i když trochu rušné, snídani vydali. Estíel se už nemohl dočkat, až dračici uvidí. Slyšel o dracích mnoho příběhů a pohádek a podle něj byli draci úžasná stvoření s magic-kými schopnostmi, o kterých se mnoho nevědělo.
Cesta jim trvala déle než očekávali a tak přišli na mýtinku v čase, kdy byla Šalmie na lovu. Museli počkat. Sgaie si hrála s Malim a Estíel se k nim přidal. Mali aportoval, honil se s nimi, skákal kolem nich, kočkoval se s nimi a tak to pokračovalo do té doby, dokud nepřiletěla Šalmie. Estíel byl její velikostí i zbarvením ohromen. Pak se ale vzpamatoval a podle staré tradice se jí uklonil. Když Šalmie také sklonila svoji hlavu na hadovitém krku, uvedla ho do značných rozpaků. To já jsem jí měl prokázat úctu, nikoli ona mě! problesklo mu hlavou. Vše se vyřešilo, když se do toho vložil Mali a začal kolem Šalmie poskakovat. Estíel ho chtěl zarazit, ale Šalmii to zjevně nevadilo. Začala si se psem hrát. Okamžitě se skamarádili. Estíel byl rád, že to šlo tak hladce. Přece jen se trochu bál, ze budou s Malim problémy.
Palouček byl útulný. Z jedné strany chráněný skálou, zpod které vytékal malý potůček a z ostatních stran obklopený hlubokým lesem. Rozhodli se, že tam zůstanou.
Estíel se vydal zpátky do přístavního města, aby nakoupil nějaké zásoby, Sgaie přichystala tábor. Rozložila přikrývky a vydala se do lesa na dříví. Mezitím dorazil Estíel do města. U pekaře koupil bochník chleba a mouku. Když bude nejhůř, udělají si z ní placky. Dále zamířil k řezníkovi. Pak si to ale rozmyslel. Vždyť může něco ulovit. Místo toho zašel ke kováři.
7. Vzpomínky
Kdysi, když byl ještě v elfí zemi, ztratil jednu dýku při souboji s rágenêmem (rytíř smrti – jak se nyní jmenovali noví zabijáci). Tehdy mu zasadil smrtelnou ránu a neměl čas zbraň vytáhnout, protože zaslechl dupot koní. Tak tak jim unikl. Schoval se v jeskyni, kterou náhodou objevil. Chtěl zůstat jen u vchodu a jakmile jezdci odjedou, utéct pryč, ale uklouzla mu noha na skále a on, spolu s jemným štěrkem a kamínky, sjel o pár sáhů níž. Tady zjistil, že jeskyně už je obydlená. Naproti němu stál elf střední výšky s modrýma průzračnýma očima a dlouhými světle žlutými vlasy. Oblečený byl do černých kožených kalhot a volné bílé košile, přes kterou měl černou koženou zbroj bez rukávů. Něco ale nebylo v pořádku. Estíelovi cvičené oči poznaly, že elf není úplně takový, jaký se zdá.
Elf se zeptal: „Pronásledují tě?“
Estíel přikývl.
„Jdi dozadu do jeskyně a tam počkej.“
Estíel poslechl. Konec konců, co mu zbývalo. Vycítil, že elf naproti němu je mág. A mágy si není radno rozhněvat, navíc on je v takové situaci, kdy je mu každá pomoc dobrá. Po chvíli od vchodu zaslechl rozhovor. Slovům nerozuměl, ale následující výkřiky ho přesvědčily o tom, že někdo přišel k úrazu. Pravděpodobně jeho pronásledovatelé. Chvíli ještě čekal a potom zaslechl kroky. Byl to elf, který mu zřejmě zachránil život.
„Nechtěli věřit, že tu nejsi,“ podotkl klidně, „tak jsem jim to vysvětlil. Ale zde už nemůžeme zůstat. Jeden utekl a teď určitě běží předat zprávu veliteli. Nechceš se ke mně na nějaký čas připojit?“
Estíel přemýšlel. Konec konců, magie se může občas hodit. „Velice rád, ale musím se ještě pro někoho zastavit.“
„Pro koho?“
„Pro mého přítele. Jmenuje se Mali a je to pes.“
„Dobře. Počkám zatím kousek odtud u velkého dubu na křižovatce tří cest.“
Estíel přikývl. Pak podal svému zachránci ruku: „Děkuji za pomoc. Jsem Estíel a jak se jmenujete vy?“
„Mé jméno je Rený,“ mág stiskl nabízenou pravačku.
Estíel odešel pro Maliho a také Rený se chystal k odchodu, i když se mu odtud vůbec nechtělo. Jaký tohle byl dokonalý úkryt, myslel si, nikdo o něm nevěděl a byl tu absolutní klid. Ovšem pouze do té chvíle, než jeskyni objevil Estíel a přitáhl za sebou vojáky. Že bude muset jeskyni opustit bylo mágovi jasné hned, jakmile spatřil jak Estíel vpadl dovnitř. Pozorně si ho prohlédl - ostatně on jeho také. Rený si v duchu kladl otázku - poznal, co jsem zač? Estíelovo další chování mu prozradilo, že si o něm myslí, že je mág. Byla to pravda - ale ...
Sešli se spolu u dubu na křižovatce, jak se domluvili. Za Estíelem lehce kulhal velký, stříbřitý pes s očima jako hvězdy na nočním nebi.
„Nádherné zvíře. Ale co se mu stalo?“
„Když jsem prchal před jezdci, tak jsme se rozdělili a jeden ho poranil.“
„No tak, Mali. Neboj se a pojď ke mně. Podívám se na tvé zranění,“ řekl Rený uklidňujícím hlasem. K Estíelovu údivu k němu pes okamžitě přišel. Rený zkontroloval ránu a zamumlal něco, čemu Estíel nerozuměl. Rána zmizela před očima.
Stali se přáteli a nějaký čas spolu cestovali.
Vždy o úplňku však Rený zmizel a nevrátil se dřív než ráno. Estíelovi to vrtalo hlavou. A jednou se konečně odhodlal, že se přítele zeptá. Když se k němu obrátil, Rený řekl: „Vím, na co se chceš zeptat. Chceš vědět, proč vždy o úplňku mizím neznámo kam. Je to tak?“
„Ano.“
„Tak ti to tedy řeknu. Ale před tím ti ještě dám dobrou radu. Žádného tvora nesuď na první pohled. Není vždy vše takové, jaké se zdá. Jednou jsem slyšel rčení které říkalo ‚dvakrát měř, jednou řež‘.“
„Děkuji za radu. Co jste tedy zač?“
„Jsem kočkodlak.“
„To není možné. Ti přece neexistují,“ zapochyboval Estíel. Rený stál najednou přímo před ním a natáhl ruku před sebe. Na ní byly drápy.
„A tyhle drápy také neexistují?“zeptal se.
„No uznávám, že za určitých okolností by to mohla být pravda.“
„Tak vidíš. A teď se nejspíše rozloučíme, protože proč bys měl cestovat s někým takovým, jako jsem já,“ poznamenal Rený trpce.
„Řekl jste‚ ‚dvakrát měř, jednou řež‘ a já to tak udělám. To, že je někdo kočkodlak nic neznamená. Záleží jaký je uvnitř. A k jakému druhu vlastně patříte?“
„K zijamou.“
Přes svá předchozí slova si Estíel přece jen trochu oddechl. Zijamou se dokázali, až na pár výjimečných situací, které většinou nastávaly ve chvílích ohrožení života jejich přátel, ovládnout. Na druhé straně byli nejlepší, nejrychlejší a nejnebezpečnější z kočkodlaků. Také za to ovšem platili. Po každé proměně byli slabí.
Ani po tomto odhalení se na jejich přátelství nic nezměnilo.
Dál cestovali spolu. Ale nic netrvá věčně. Museli se rozloučit. Jeden známý požádal Renýho o pomoc proti zvlášť silné zombii.
Nikdy už o svém příteli víc neslyšel. Je to tak dlouho. Možná je už mrtvý, zombie jsou prý hrozně silné.
8. Rený
Kovář mu oznámil, že dýka bude hotova za týden a Estíel se vytrhl ze vzpomínání. Když se konečně vrátil do tábora, byl už večer.
„Máš všechno?“zeptala se Sgaie.
„Téměř. K řezníkovi jsem nešel. Mohu něco ulovit.“
Přikývla. Mali začal kolem nich poskakovat a Šalmie odletěla, aby si ulovila něco k snědku. Mali přiběhl k Estíelovi a položil mu hlavu na koleno. Nedalo se nic dělat. Estíel ho musel podrbat za uchem, jenomže Mali chtěl drbat znovu a znovu.
Šalmie se vrátila a oznámila Sgaii: „Když jsem letěla zpět, viděla jsem zvláštního člověka na koni a mířil naším směrem.“ Sgaie to řekla Estíelovi.
Ten zpozorněl a zeptal se: „Jak vypadal?“
Tentokrát promluvila Šalmie v myšlenkách přímo k němu: „Z té dálky jsem toho nejdřív moc neviděla. Jen vlající světle žluté vlasy a na sobě měl dlouhý černý plášť a u boku meč. Jel na nádherném bílém koni.“
„Jeho oči jsi nezahlédla?“
„Až když jsem letěla takřka nad ním, to se podíval přímo na mě. A já se při tom maskovala! Jeho oči byly ... průzračně modré, ale...“
„Ale vypadaly, že nejsou takové, jaké se zdají,“ doplnil ji Estíel.
„Ty ho znáš?“
„Možná. Pokud je to ten, kterého mám na mysli, tak mi jednou zachránil život. Je to už dávno, co jsme se viděli. Už jsem o něm neslyšel a myslel jsem si, že je mrtvý. Ale jak se zdá, tak zijamou není snadné zabít.“
„On je kočkodlak?“
„Ano a taky mág.“
„To je tedy kombinace. Tak proto ty oči. Pravděpodobně používá iluzi. V jakou kočkovitou šelmu se mění?“
„Nevím. Přede mnou se Rený nikdy ve své druhé podobě neukázal.“
Sgaie rozhovor nesledovala. Místo toho pozorovala druhou stranu mýtiny. Vzpomněla si na svůj sen. Soustředila se a vyslala svou mysl na průzkum. Najednou narazila na tvrdý odpor. Ať ten Rený byl kdokoli, kočkodlak nebo elf, byl to určitě tvor z jejího snu. Nyní chápala, proč se sen přetrhl. Vrátila se zpátky tak včas, aby zaslechla Estíelova poslední slova. „... ve své druhé podobě neukázal.“ Šalmie by se ráda vyptávala dál, ale zaslechli dupot koňských kopyt. Na mýtinu vstoupil nádherný bílý kůň s jezdcem, který měl dlouhé světle žluté vlasy a průzračně modré oči. Oblečený byl celý v černém - kalhoty z kůže i kožená zbroj a dlouhý plášť - všechno bylo temné jako bezhvězdná noc. „Zdravím vás, Estíele a Mali, i vás, dámy.“
„Rád tě opět vidím,“ řekl Estíel.
„Mé jméno je Rený,“ představil se příchozí.
„Těší mne. Já jsem Sgaie.“
„A já Šalmie.“
Mali zavrtěl ocasem a rozeběhl se k Renýmu, který mezitím seskočil z koně. Rený ho s úsměvem podrbal za uchem a z brašny vytáhl kus slaniny. V Malim pamlsek zmizel okamžitě. To Renýho už doopravdy rozesmálo a tak pes dostal ještě kousek. Zmizel stejně jako ten první a Mali hned začal loudit o další. Mág se se smíchem podivil: „To jste mu nedali večeři?“
„No, po pravdě řečeno, ještě nebyl čas,“ řekl Estíel. Rený se usmál a dal Malimu zbytek slaniny.
„Sice jsem bez večeře, ale hlavně když mu chutná.“
Šalmie sdělila Sgaii v myšlenkách: „Cítím z něj draky. On už se s draky někdy setkal.“
„Zvláštní. Nezeptáš se ho?“
„Proč já?“
„No promiň, ale já nemám čich jako ty a kdybych se zeptala, jestli se už někdy setkal s draky, vypadalo by to dost divně.“ Proti tomu nemohla Šalmie nic namítnout a tak se hosta zeptala jednoduše sama.
Na její otázku Rený odpověděl: „Ano, tvůj čich tě neklame. Opravdu jsem se již s draky setkal. Jeden je dokonce mým přítelem. Vyléčil jsem mu jeho zranění.“
Zamyslel se a zavzpomínal.
Tehdy cestoval po okraji Nejvyšších hor, když zahlédl stejným směrem letět dračici. Byla celá tmavě vínová, s ostny barvy slonoviny. A byla zraněná. Pod přední tlapou měla ošklivou, hnisající ránu.
Dračice měla hlad. Potřebovala se najíst, aby vůbec doletěla ke Glastejmi. Každý správný, divoký drak by měl zemřít na místě, kde strávil většinu svého života. Elfa, jedoucího na koni, považovala za dobrou kořist. Ale jak se zmýlila!
Zaútočila - a on se najednou ztratil. Přistála. Rozhlédla se. Byl za ní. V tom jí to došlo. Byl mág. Chtěla uletět, ale on na ni promluvil. Nabídl, že její ránu vyléčí.
To dračici Kami překvapilo. Proč by ji měl léčit? Vždyť na něj zaútočila! Nakonec ale přijala. Konec konců, žít chce každý.
Po vyléčení mu slíbila pomoc, kdykoli bude potřebovat. A právě Kami si Rený zavolal na pomoc v boji proti zombii, která sužovala jednoho jeho známého. Když je někdo v úzkých, tak se mu kočkodlak hodí, ale jinak ...
Najednou si Rený uvědomil, že na něj někdo mluví. „Můžete to, prosím, říct ještě jednou? Neposlouchal jsem.“
„Jestli si s námi nedáte večeři,“ opakovala Sgaie, „máme zajíce.“
„Hm. Takový zajíc je dobrý na houbách. Máte štěstí, protože tu nějaké zrovna mám.“
Večeře byla výborná. Pak se Sgaie uložila ke spánku, Estíel si něco četl, Šalmie vyrazila někam na noční lov a Rený držel první hlídku. Byl trochu nervózní, protože za pár dnů bude úplněk. Nevěděl kam půjde. Do města nemůže a zůstat zde také ne. Nejspíše se jenom odklidí někam jinam, na tiché místečko, kde nebude nikomu nebezpečný. Potom se vrátí. Ale kdyby na mýtinu zbloudil nějaký vlkodlak či dokonce upír, proměna bude nejlepší způsob, jak Estíela se Sgaiou ochránit.
Ozvalo se zakňučení. Byl to Mali. Také on byl neklidný a Rený ho chápal. Cítil, jak se k táboru stahují vlci. „Jen klid kamaráde. Dokud plápolá oheň, tak si netroufnou přijít blíž.“ I když to má nejspíš ještě jeden důvod, pomyslel si v duchu. Součastně promluvil ke zvířeti v myšlenkách a Mali se uklidnil.
„Dobrou noc,“ řekl Estíel a také se zachumlal do deky.
„Dobrou.“ Rený myšlenkami prohledal okolí. To, co našel, ho uspokojilo. Všude byly jenom samé veverky, zajíci, vlci a dokonce jedna divoká kočka. To bylo v pořádku. Přesto pro jistotu ještě jednou zkontroloval okolí a najednou ucítil něco jiného. Mysl, kterou našel, byla ostrá, rudá a s jediným cílem - najít něco nebo někoho k snědku.
Takže jeho obavy byly oprávněné. V okolí se opravdu potuloval vlkodlak!
Znovu myšlenkami prohlédl okolí. Ne, nezmýlil se. Vlkodlak se dokonce maličko přiblížil, přicházel od severovýchodu. Rený zjistil, odkud vane vítr. Vál z východu.
Vstal. Jemně zatřásl Estíelem: „Probuď se.“ Když byl elf vzhůru, Rený pokračoval: „Připrav se k boji, protože se kolem potuluje vlkodlak.“
„Kde je?“
„Na ... Hm. Počkej chvilku.“ Estíelovi se zdálo, že ticho které nastalo, je nekonečné. Vzápětí se Rený ozval: „Na severozápadě.“ Překontroloval vítr. Bylo bezvětří.
„Jak je daleko?“
„Takových třicet metrů. Možná víc, možná míň. Jdi vzbudit i Sgaii.“
Když byli všichni pohromadě, vysvětlil jim rychle Rený, kde teď vlkodlak je. Na konec dodal: „Kdyby zaútočil, byl bych raději, kdybyste byli všichni za mnou a příliš se nepřibližovali.“
Sgaie se lehce zamračila, ale pak pochopila. Najednou Mali zavrčel. Rený ho automaticky chytil těsně před tím, než pes vyrazil. K jeho kočkodlačímu čichu se donesl vlkodlačí pach. To znamenalo, že je vlkodlak nemůže cítit, pouze slyšet. Překontroloval vzdálenost. Vlkodlak byl od nich vzdálen jen nějakých deset - patnáct metrů. Škoda že není den, pomyslel si Rený, i když noc má také něco do sebe - mimo úplňků.
V tom prořízlo ticho zavytí. Rený si oddechl. Vlkodlak si našel jinou kořist. A i když nebezpečí trvá, už není tak akutní. Poslal tedy ostatní spát. Usedl k ohni a hladil Maliho. Pes blažeností málem vrněl. Zdálo se, že je všude klid.
Blížil se čas Sgainy hlídky. Rený se chystal dívku probudit, když se mezi stromy něco pohnulo.
Vrátil se vlkodlak!
Rený strnul. A to už temný stín s hrůzostrašným zavytím běžel k dívce. Bez zaváhání se Rený proměnil do podoby kočkodlaka a s řevem se vrhl za vlkodlakem.
Řev obou soupeřů probudil oba spáče. Sgaie na poslední chvíli uhnula huňaté pracce s dlouhými drápy, kterou po ní vlkodlak sekl. Odkulila se stranou, než se stačila postavit, přistál mezi ní a vlkodlakem mohutný gepard. S vyceněnými zuby sekl drápy po vlkodlakovi a zasáhl ho do boku.
Sgaie se ukryla za nejbližší strom. Zahlédla, že i Estíel, podle přítelovy rady, stojí za jedním stromem. Jako omámená pozorovala boj před sebou. Zdálo se, že mohutná kočka bez obtíží zvítězí, protože během chvilky vlkodlak krvácel z několika velkých ran. Pak se mu však povedlo nabrat geparda strašnou silou přímo do boku a mohutná rána odhodila kočkodlaka na kmen vzdáleného stromu. Svezl se po něm k zemi a zůstal ležet.
Vlkodlak zahlédl Estíela. Vrhl se k němu. Než však stačil doběhnout, postavil se mu neohroženě do cesty Mali. Oba skončili v klubku chlupů, vrčení a cvakání tesáků. Pak Mali bolestně vykvikl a odběhl pryč.
Vlkodlak se rozhlédl po mýtině. Než se rozhodl pro novou oběť, přistál mu na zádech gepard a kousl ho hluboko do krku. Vlkodlak zavyl, setřásl nepřítele a - utekl pryč.
Estíel se Sgaiou za ním chvíli hleděli, pak se však téměř současně obrátili ke gepardovi. Na jeho místě však seděl na zemi Rený. Byl bledý a vypadal unaveně. Zdálo se, že nemůže popadnout dech, jak po dlouhém běhu. Když viděl, že se po něm přátelé dívají, opřel se o kmen, vstal a chtěl k nim popojít blíž. Ale podlomily se pod ním nohy a byl by upadl, kdyby ho Estíel nezachytil.
„To ty proměny,“ zašeptal sotva slyšitelně Rený a s mdlým úsměvem dodal, „mimo úplněk stojí moc sil. Ale bude to dobré. Jen si potřebuji odpočinout.“
9. Další výcvik
Dva týdny uplynuly bez příhod. I úplněk proběhl v klidu, protože Rený byl v přítomnosti přátel na svoji proměnu vždy víc, než jen opatrný. Tábořili stále na Šalmiině útulné mýtině.
Jednoho chladnějšího rána Sgaii vzbudil příjemný zvonivý smích a řinčení zbraní. „Zdá se, že jsi za ten čas vyšel ze cviku,“ řekl někdo. Sgaie si domyslila, že to byl Rený. Vstala, připásala si meč a rozeběhla se za hlasy. Po chviličce doběhla na jinou mýtinu. Stromy zde byly vyšší, pár jich leželo na zemi a byla tu spousta malých i pár velkých kamenů. Uprostřed mýtiny stáli Rený, který měl dlouhý meč s úzkou čepelí a Estíel, který měl v každé ruce jednu dýku. Výhled Sgaii trochu zakrývali Šalmie a Mali. To je zvláštní. Co se tu děje, pomyslela si.
„O co jde?“ zeptala se Šalmie v myšlenkách.
„Ále, Estíel požádal Renýho, jestli by si s ním nezatrénoval - a teď se mu to šíleně mstí. Rený je na celé čáře rychlejší a tak má Estíel co dělat, aby se vůbec ubránil. Útok nepadá v úvahu. Ale musím přiznat, že je zajímavé je sledovat. Rený jako kdyby se vůbec nedotýkal země. Pořád uskakuje, přeskakuje a to Estíela dokonale mate. Ale abychom i jemu přičetli nějaké to plus, tak na to, že čelí zijamou, byť v tréninku, je stále ještě na obou nohou.“
Ale to neměla říkat. Téměř hned po té, co dořekla poslední slovo, se ozvaly dvě ostrá, kovová cinknutí a vzápětí dvě tupé rány. Najednou byl Estíel bez obou dýk a ležel na zemi. Nad ním stál Rený a na jeho tváři se mihnul slabý úsměv. „Na to že jsem kočkodlak, jsi se udržel na nohou dost dlouho. Ale budeš se muset zlepšit. Od té doby, co jsme se viděli naposledy, jsi se zhoršil. Zdá se, že s vámi budu muset ještě nějaký čas pobýt.“
„To bych rád. A nejen kvůli tréninku. Ale kdybychom trénovali často, měl bych šanci se zlepšit,“ řekl Estíel.
Sgaie k nim přišla: „To byl úchvatný souboj. Nebo alespoň ta část, kterou jsem viděla. Myslíte, že bych si s vámi mohla také občas zatrénovat?“
„Určitě,“ přisvědčil Rený, „jestli chcete, můžeme hned. Sám jsem zvědavý na to, co vás Vidalink naučil.“
„Jak víte, že mě učil Vidalink?“
„Neznám jiného elfa, kromě nás tří, který by měl v oblibě draky a dračí jezdce,“ řekl a připravil se do střehu.
Estíel se jim klidil z cesty.
Rený vyčkával. Sgaie tasila meč a sekla. Její meč proťal vzduch. Rený se totiž uhnul tak rychle, že to dívka málem ani nepostřehla. Zahlédla, jak se napravo od ní něco zablesklo. Instinktivně pozvedla meč. Jen tak tak! Rána, kterou odrazila, byla tak silná, až jí na chvíli znecitlivěla ruka. Nicméně meč nepustila. Ale připadala si, že je děsně pomalá. Cítil se tak i Estíel? Tohle byla zajímavá otázka, ale než si na ni stačila odpovědět, Rený znovu zaútočil. Útok odrazila a předstírala bodnutí vlevo, místo toho však sekla vpravo. Najednou byl její meč na zemi. Ale jak to? Vždyť před chvílí útočila! Všimla si, že se na ni Rený zadumaně dívá. „Zajímavý souboj,“ řekl, „krátký, ale zajímavý. Vidalink vás toho naučil dost. Ale pokud byste chtěla čelit nadpřirozeným bytostem, například upírům, musíte se zlepšit. Rád si s vámi opět zatrénuji.“
To považovala Sgaie za kompliment a tak se jen mlčky uklonila na znamení souhlasu. Vydala se na zpáteční cestu k mýtině, na které přespávali. Šalmie s Estíelem ji dohnali.
„Byla jsi dobrá,“ řekl Estíel, „já nedokázal ani zaútočit.“
„Rený je silný protivník. Jeho síla spočívá v rychlosti. Nechtěla bych být v kůži někoho, kdo ho naštve. A rozhodně bych se nechtěla setkat s někým, kdo je lepší než on. Tehdy bych se nejspíš - ne určitě - ani nedokázala ubránit.“ S tím Estíel a Šalmie souhlasili.
Uběhl celý další měsíc.
Jednoho rána Rený vyšel na skálu nad mýtinou a rozhlédl se po krajině. Byla to krásná země. Připomínala mu část ostrova, ze kterého pocházel. Zde jsou mírné kopce, které vypadají jako hlavičky hříbků, támhle v dáli se zdvíhají Nejvyšší hory, tady se klikatí potůček, jenž vyvěrá pod skálou, na které stojí, kolem hory se rozprostírá les, sice menší, ale věk stromů mohl přesahovat i tisíce roků, a támhle po rozlehlé louce přijíždí tryskem jeho bratr ...
Počkat, tak moment. Že přijíždí jeho bratr? Podíval se znovu. Nemýlil se. Byl to skutečně on. Rený si povzdechl. Nejspíš to budou zase nějaké problémy. Doufal, že ne se sestřičkou. Snad zase nezlomila další dýku. Vesele se ušklíbl.
Když se vrátil do tábora, zeptal se Estíela: „Je snídaně hotová? Můžeme očekávat hosta.“
„Koho?“
„Mého bratra. Viděl jsem ho přijíždět.“
„Jak ho můžeš poznat? Vždyť se zdejší krajinou každý splývá,“ divila se Sgaie.
„Ty jsi jedináček, viď?“
Sgaie přikývla.
„Myslel jsem si to. Jen málo elfů má sourozence. Kdybys je měla, tak bys věděla, že se mezi sebou vždy poznáte, i kdybyste se třeba nikdy neviděli. A navíc - Alan je nápadný všude. Pokud se zrovna nemaskuje, což dělá málokdy, mají jeho vlasy bílou barvu a jsou zapletené do copánků.“
A skutečně. Když za nějakou chvíli vjel na mýtinu hnědák, jezdec v jeho sedle se doopravdy nedal přehlédnout. Bílé, do copánků spletené vlasy, mu sahaly těsně pod ramena, světle šedé oči s kočičími zorničkami měly černé orámování a oblečený byl do volné světle okrové košile, tmavě zelených kalhot a tmavě hnědého pláště.
Příliš dlouho se ale nezdržel. Přijel, pozdravil a představil se. Potom si vzal Renýho stranou a něco s ním řešil. Projednali to rychle a hned potom Alan odjel.
Rený se vrátil zamračený. Zprávy od Alana mu dělaly starosti. Novinky od zvědů o blížící se armádě nebyly dobré, ale on teď nemůže odjet. Pokud by elfský panovník přikázal vyhledat dračího jezdce, je velmi pravděpodobné, že by Sgaie musela čelit Lahovi, vůdci armády Temných - a ten není jen tak obyčejný! Je totiž démon a Rený sám už se s ním párkrát setkal. A rozhodně to nebyla setkání příjemná. Rený ani nevěděl, z kterého druhu démonů vlastně Laha je. Každopádně by mu Estíel ani Sgaie nedokázali čelit déle než pár minut. Vytrhl se z myšlenek a vrátil se do současnosti. Ne. Estíela, Sgaiu a Šalmii neopustí, dokud se nezlepší. A tak je hned po snídani oba hnal do dalšího tréninku.
Na paloučku vybudovali dvě menší chýše, jednu pro Sgaii a Maliho, v druhé byli ubytovaní Estíel a Rený. Ten tam měl ovšem jen věci. Byl zvyklý spát venku, to mu vyhovovalo víc.
Měsíc uběhl jako voda. I když po trénincích odcházeli celí zničení, konečně začaly cvičné souboje přinášet ovoce. Estíel i Sgaie se lepšili stále rychleji a už na Renýho byli schopni zaútočit, aniž by při tom přišli o zbraň. Ale stále to bylo málo. Proto trénovali častěji a častěji. Někdy do úplného vyčerpání.
Jeden z tréninků byl obzvlášť zajímavý. Asi po pěti minutách se Sgaii nečekaně podařilo vyrazit Renýmu meč z ruky. Myslela si, že tím souboj končí. Panenko skákavá, jak se zmýlila! Rený jí bez varování podrazil nohy a potom udělal pár přemetů ke své zbrani.
„Podvádíš!“ zlobila se Sgaie.
„Zloduch by se nezachoval jinak. Spíše hůře a s tím musíš dopředu počítat.“
Ač nerada, musela Sgaie uznat, že má pravdu.
Souboj skončil jako obvykle její porážkou, ale skutečnost, že se jí podařilo vyrazit Renýmu zbraň z ruky, jí dala naději, že by časem mohla dokázat skóre obrátit.
Uplynul další měsíc. Souboje stále končily Renýho vítězstvím, i když bylo znát, že už mu jeho soupeři začínají - alespoň trochu - dávat zabrat.
A pak konečně přišel ten Den. Estíel bojoval s Reným. Souboj byl dlouhý a oba začínali být unavení. Jeden víc, druhý míň. Vtom udělal Estíel maličkou chybičku. K této situaci se velmi hodí jeden citát: ‚Štěstí v neštěstí.‘ Estíelovi malinko podklouzla noha a jak padal, strhl sebou i Renýho. Ihned toho využil a souboj ukončil.
„Tohle je nějaký nový úhybný manévr?“zeptal se se smíchem Rený, když se mu podařilo vyhrabat se zpod přítele na nohy.
„Prvotřídní novinka!“odpověděl mu také se smíchem Estíel.
V jejich nejbližším okolí - tedy ve městě - se však situace horšila a horšila. Upadala zejména morálka. Rozmohly se loupeže a utvořilo se tu hned několik zlodějských gangů.
Rený to zjistil na vlastní kůži. Lépe řečeno zjistili to zlodějíčci, kteří se ho pokusili okrást. Naštěstí tam s ním byl Mali, jinak by to mohlo dopadnout hůře - pro zloděje. Takhle byli jenom poškrábaní a někteří měli sem tam nějakou tu zhmožděninu.
Nakonec se situace tak přiostřila, že se přátelé raději rozhodli pro odchod. Nechtěli, aby došlo k opravdickému střetu s obyvateli městečka. Neměli v úmyslu nikomu z nich skutečně ublížit. Rozhodli se tedy, že následujícího rána mýtinu opustí a vydají se někam dál.
10. Posel
Sgaie se vracela zpět do své země. Loď, na které plula, se blížila do přístavu.
Ale něco nebylo v pořádku. Něco se dělo.
Byl právě úsvit a slunce vstávalo na krvavě rudém nebi. A na západě stoupal k nebi hustý dým.
Požár?
Najednou s ní někdo zatřásl. Probudila se. Nad ní stál Rený. V ruce držel luk. To ji probralo docela. Uvědomila si, že není na lodi, ale stále ještě v chýši na mýtině pod skálou. Rený jí naznačil jí, aby šla s ním. Popadla zbraň a vyšla za ním.
Venku na ni čekali Estíel a Šalmie. Estíel měl meč a Šalmie byla celá napjatá.
„Co se děje?“zeptala se šeptem.
„Někdo se blíží,“ odpověděl jí Estíel.
„Myslíme si, že je to tvůj otec,“ dodal Rený.
„Proč ty zbraně?“divila se Sgaie.
„Možná, že se mýlím a tvůj tatíček to není,“ odpověděl trochu kysele Rený, ale Sgaie cítila, že to není úplná pravda, že k jejímu otci má Rený nějaký podivný vztah. Nechuť nebo přímo nepřátelství. Nechala to však pro tuhle chvíli plavat.
„Kde je?“ zeptala se místo toho. Estíel jí naznačil směr. Čekali.
Za chvíli zaslechli dupot koňských kopyt a hned na to vjel na mýtinu nádherný grošák. Když přijel blíž, Sgaie opravdu poznala v jezdci svého otce.
Kůň se zastavil. Zdálo se, že si její otec Renýho nevšiml, zato překvapně pohlédl na Estíela.
„Snad necestuješ s tímhle? Vždyť je to amanghlâk,“ vyštěkl místo pozdravu.
„Psala jsem ti, abys po mně nepátral!“ neodpověděla mu na jeho otázku.
Její poznámku ignoroval. Zdálo se, že si konečně všiml Renýho.
„Aha. Jsem rád, že jsem vás našel. Mám tu pro vás dopis,“ podal Renýmu malý svitek. Ten se na podivného posla zamračil, nicméně si dopis vzal.
„Panovník se rozzlobil, když váš bratr přijel zpět a oznámil, že se ještě nevrátíte. Zuří u nás válka. Laha se svými přisluhovači plení naši zem.“ Nyní se obrátil na Sgaiu: „Jakmile se panovník dověděl o dračím jezdci, vyslal mne, abych ho našel a požádal o pomoc v boji proti Lahovi a jeho přisluhovačům. Že jsi to právě ty jsem netušil a také jsem nevěděl, že cestuješ s ním. S tím - amanghlâkem,“ mělo to znít jako urážka a také to tak zaznělo. Ale proslovu ještě nebyl konec: „Ty se vrátíš se mnou zpátky, protože ti to jako tvůj otec přikazuji. A navíc je to tvá povinnost. Vaše též!“ Poslední, o něco mírnějším tónem pronesená slova, patřila Renýmu.
Kočkodlak klidně přikývl a bez jediné poznámky odešel balit svoje věci. Sgaiin otec pokračoval: „Jestli se ti nechce odejít kvůli němu,“ gestem ukázal na Estíela, „pak se již nikdy nevracej! Dveře našeho domu ti budou uzavřeny! U panovníka oznámím, že jsi zradila a elfové tě začnou pronásledovat jako jednu z nich.“
Sgaie už už otvírala ústa, aby mu něco odsekla, jenomže ji předhonil Estíel:
