Kočkodlak klidně přikývl a bez jediné poznámky odešel balit svoje věci. Sgaiin otec pokra-čoval: „Jestli se ti nechce odejít kvůli němu,“ gestem ukázal na Estíela, „pak se již nikdy ne-vracej! Dveře našeho domu ti budou uzavřeny! U panovníka oznámím, že jsi zradila a elfové tě začnou pronásledovat jako jednu z nich.“
Sgaie už už otvírala ústa, aby mu něco odsekla, jenomže ji předhonil Estíel: „Jen jdi. O mne se nestarej. A jestli chceš, tak si sebou vezmi Maliho. Může ti být užitečný.“
Kolem nich se mihnul Rený. Kývl Estíelovi na rozloučenou a na Sgaiu se lehce usmál. Na-sedl na koně. „Pojedu napřed,“ oznámil a byl pryč.
Sgaie váhala. Má od Estíela odjet? Jak zjišťovala, přece jenom jí nebyl úplně lhostejný. Ja-ko spolubojovník, jako přítel, jako ...
Do jejího němého přemítání se vložila Šalmie: „Když odmítneš, nikomu tím nepomůžeš! Vrať se radši s otcem. Tam aspoň budeš něco platná. Elfům pomůžeš a Estíel se s tím vyrov-ná.“ To rozhodlo.
„Dobrá otče. Vrátím se s tebou, ale Estíela necháš odejít v klidu!“
„Když jinak nedáš, “ souhlasil otráveně. „Až si sbalíš, dohoň mě,“ s těmi slovy odjel.
Sgaie si sbalila věci a když byla na odchodu, otočila se a řekla Estíelovi: „Maliho si tu nech. Se Šalmií to zvládneme samy. Sbohem, snad že se ještě někdy uvidíme. Omónel maylanda, Estíel, omónel gnasta ella, omónel gnasta mina gnayá.“
Překvapeně na ni pohlédl, ale pak se váhavě usmál. Usmála se na oplátku a odjela.
„To jsi neudělala dobře!“ řekla jí při cestě Šalmie.
„Co jsem neudělala dobře?!“
„Že jsi mu odhalila své city. On ví, že jdeš do války a možná zemřeš. Ztratí tě a ani o tom nebude vědět. Ale taky ví, že kdybys zůstala, bylo by to pro tebe ještě horší! Přidělala jsi mu tím zbytečné starosti!“
Sgaie mlčela. Uznávala, že má Šalmie pravdu. Po chvíli se ozvala: „Musela jsem mu to říct. Už bych k tomu nemusela mít příležitost!“
„Nějaká příležitost se vždycky najde!“
Brzy dohonily otce. Zamračil se: „Proč jsi s ním cestovala? Snad se ti líbí!? U nás je spousta hezčích mládenců. Stačí si jen vybrat.“
Sgaie na něj šokovaně pohlédla. Tak on jí tady bude říkat něco o „hezčích mládencích“? Bez odpovědi naschvál se Šalmií zrychlily, aby byly co nejdřív v přístavu.
Konečně tam všichni dorazili. Rený už na ně čekal. Nalodili se a když odplouvali, Sgaie se naposledy ohlédla k místu, kde v dáli zůstali Estíel a Mali. Bylo jí smutno.
Loď byla velice rychlá a tak jim cesta trvala pouze necelé čtyři dny. Čtvrtý den, když vy-cházelo slunce, byli již blízko přístavu.
Nebe ozářené vycházejícím sluncem bylo krvavě rudé. Na západě stoupal k nebi hustý dým. Sgaie si vzpomněla na sen, který se jí zdál těsně před tím, než přijel její otec a ona s ním mu-sela odjet pryč od Estíela.
Ach Estíel. Kdy ho zase spatří? A uvidí ho vůbec ještě?
Otec jí upozornil, že jsou v přístavu. Byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšim-la, kdy loď přirazila k molu.
Rený se s nimi rozloučil a vyrazil rovnou do boje. Sgaie s otcem se měli hlásit u panovníka.
Když dorazili do jeho paláce, přijal panovník Sgaina otce okamžitě.
„Našel jste jezdce a jeho draka?“
„Ano pane. Je to moje dcera.“
Panovník pozvedl tázavě obočí.
„Ale našel jsem i někoho jiného.“
„Koho.“
„Estíela. Sgaie cestovala s ním.“
„Estíela? To je k vzteku! Proč zrovna teď? Nemohu nikoho uvolnit, aby se ho vydal zabít. A navíc. Proč jste to neudělal hned?“
„Protože Sgaie řekla, že jestli se mu něco stane, nepojede.“
„Jasně, jasně. Rený už se vrátil?“
„Připlul s námi. Už je u vojska.“
Panovník Sgaina otce propustil a dal si zavolat Sgaii se Šalmií. Audience proběhla rychle. Šalmie se nudila a Sgaie pouštěla panovníkovy řeči o slávě a síle dračích jezdců jedním uchem dovnitř a druhým ven. Dobře věděla, že kdyby nebylo zbytí, nikdy by se panovník na dračího jezdce neobrátil. Spíš by ho z audienční síně rovnou vykázal. A tak zatímco mluvil, myslela na Estíela. Co asi nyní dělá?
Nechme ji s jejími myšlenkami a pojďme se za ním podívat.
Po dvě noci od Sgaina odjezdu nemohl usnout. Pořád dokola si opakoval slova, která vyřkla před tím, než odjela. „Omónel maylanda, Estíel, omónel gnasta ella, omónel gnasta mina gnayá. - Sbohem, Estíele, na viděnou příteli, na viděnou můj milý.“
Když vyslovila tato slova, vyvedla ho dokonale z rovnováhy. Myslela to vážně? Doufal, že ano.
Najednou ucítil slabé zatahání. Podíval se dolů. Mali zakňučel a kousek popoběhl směrem, kudy odešli Sgaie, Šalmie a Rený.
„Chceš jít za nimi?“ zeptal se, i když mu bylo jasné, co Mali naznačuje.
Mali štěknul, kývl hlavou a opět kousek popoběhl.
Estíel se zarazil. Mali mu přece nemohl rozumět! To ale v tuhle chvíli nebylo podstatné. Důležitá byla ta pobídka, kterou potřeboval ve svém váhání. Sbalil své věci a společně s Malim vyrazili do přístavu.
Měli štěstí. Jedna loď právě vyplouvala, a když Estíelovi bude Štěstěna přát i nadále, mohl by být v elfí říši za pět dnů. Tam vyhledá Vidalinka a ten mu už řekne, kde Sgaii hledat.
A pak se uvidí.
Na nebezpečí, které by mu ve vlasti hrozilo, nemyslel. Jen na Sgaiu!
11. Válka
Když audience u panovníka skončila, vydala se Sgaie se Šalmií a otcem do bitvy. Dorazili zrovna když skončila menší šarvátka. Pohled na elfy byl žalostný. Spousta mrtvých a ještě víc raněných. A nepřátel bylo mnoho.
Když Šalmie, Sgaie a její otec vstoupili do tábora, nálada se poněkud zlepšila. Mají na své straně draka!
Nyní jim přijde drak a jezdec vhod, pomyslela si Sgaie a jindy námi opovrhují.
Nepřítel opět zahájil útok.
Šalmie zařvala a vychrlila na nepřátele mocný proud ohně. Zasáhla. Mnoho jich padlo, je-nomže rychle znovu doplnili své řady a dali se do pohybu.
Sgaie s Šalmií předváděly pravé divy bojového umění a jejich příklad dodával elfům tolik potřebnou sílu, aby znovu a znovu odráželi početné řady nepřátel. Dokonce se začalo zdát, že pomalu, ale jistě postupují a tlačí nepřítele pryč.
A tak to pokračovalo celých pět dní. Ale jenom do té doby, pokud se sám Laha neobjevil v prvních řadách. Vraždil jednoho elfa za druhým. A proti jeho síle se nenašel rovnocenný protivník.
Sgaie už to nemohla dále vydržet. Pomalu se začala zástupem probíjet k němu. Nevnímala Šalmiino volání, aby se vrátila zpátky.
Konečně se k němu dostala. Vrhla se na něj. Uskočil. Následovala ho. Zaútočila. Odrazil je-jí útok takovou silou, až ji zabrněla ruka, nicméně meč nepustila. Zaútočil. A znovu. Znovu.
Rený koutkem oka zachytil v bojové vřavě Lahu. Kdo to s ním bojuje? Ale ne! Sgaie. Blá-zen! Nemá nejmenší šanci. Rený od nich byl příliš daleko, ale hned se začal jejich směrem prosekávat řadami nepřátel. Potom ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Dav elfů se totiž občas dělil, potom opět spojoval. Rený se soustředil - a hned věděl, kdo ten pohyb způsobuje. Estíel. Začíná se nám to nějak zamotávat, pomyslel si kočkodlak a setnul další nepřátelskou hlavu.
Estíel s Vidalinkem dorazili na kraj bojiště. Chvíli jim trvalo, než spatřili Sgaiu. Konečně ji našli. Estíelovi se sevřelo srdce. Sgaie bojovala s Lahou -všemi obávaným vysokým démo-nem - válečníkem.
A prohrávala.
Estíel se v mžiku rozhodl. Rozeběhl se, cestou tasil. Mali mu byl v patách.
„Počkej!“ křikl za ním Vidalink, ale Estíel ho už neslyšel. Vidalink si povzdechl. Nemůže dělat nic jiného, než mu držet palce.
Laha poranil Sgaiu na noze a vyrazil jí meč z ruky. Ani veškerý dosavadní trénink dívce na jeho sílu nestačil. Rána na noze byla hluboká. Sgaie klesla na kolena.
Démon se usmál. Napřáhl se, aby jí zasadil poslední ránu.
Viděla vše jakoby zpomaleně. Hleděla na klesající ruku s mečem, jež měla ukrátit její život. Ta chvíle se blížila. Ale nepřišla. Sgaie se přinutila zaostřit. To díky Estíelovi rána nepřišla. Sgaie mu v duchu děkovala. Počkat! Co ten tady dělá? Měl být daleko odtud. Ale nechala to být. Potom jí to vysvětlí. A možná také ne, uvědomila si, když se Estíel tak tak vyhnul jedné z četných ran, které na něj od soupeře jen pršely.
Souboj trval dlouho. Oba protivníci uskakovali, útočili, kryli se, znovu útočili, sekali, opět se kryli. Rený viděl, že Estíel začíná umdlévat. Nemohl pomoci, stále byl příliš tísněn mnoha nepřáteli a nemohl se k Estíelovi a Sgaii dostat. Setrvačností a dlouhou praxi dál rozdával a kryl rány a přitom přemýšlel ...
V hlavě se mu začal rodit plán. Mohl by fungovat. Dělal sice takovéhle věci nerad, ale zdá se, že pokud Estíela někdo nepostrčí, Laha zabije jak jeho, tak Sgaiu a potom zbytek elfího oddílu. Kdysi dávno Rený narazil na vraha své matky a otce. Nedokázal by ho tehdy porazit nebýt ... lásky. A Estíel je konec konců také zamilovaný. To kočkodlak poznal daleko dřív, než si to, alespoň sami sobě, přiznali ti dva.
Nenápadně vštípil Estíelovi myšlenku na to, co by se Sgaii stalo, kdyby on sám prohrál. Povedlo se. Rený viděl, že se Estíelovi vrací síla, a co víc, začíná na Lahu být pořádně na-štvaný. Rený zahlédl, jak se za ním něco zablesklo. Skrčil se. Je čas vrátit se do reality, po-myslel si.
Estíel útočil, bránil se, tu uskočil, tem sekl, vířil v piruetách a výpadech, když najednou udělal Laha chybu. Estíel předstíral sek vpravo, ale ve skutečnosti bodl vlevo. Laha sám na-běhl Estíelovi na meč a probodl si tak ruku.
Jak ho obyčejný elf mohl zranit? Přehodil zbraň do druhé ruky a pokračoval v souboji.
Sgaie si mlhavě uvědomila, že se boj kolem nich tak nějak zastavil. Elfové fandili Estíelovi a nepřátelé se nestačili divit. Možná se panovník mýlil. Zdá se, že všichni amanghlâkové nejsou stejní.
Estíel je dobrý, pomyslel si Rený, teď už žádnou pomoc nepotřebuje. Když ho někdo po-bídne, je schopen porazit desetkrát silnějšího a lepšího soupeře než je on. Všiml si Vidalinka a podíval se na něj. Na chvíli ztratil přátele z očí.
Mezi elfy to zašumělo. Rený se ihned ohlédl po Estíelovi. Elfové se znovu vrhli na nepříte-le, proto Estíela ihned nezahlédl. Konečně se dav trochu rozvolnil. Lahova bezhlavá mrtvola ležela zkroucená na zemi. Estíel se skláněl nad Sgaiou. Dívka byla v bezvědomí. Ale to Re-nýho nezajímalo. Upoutal ho skurut, který se ke Sgaii a Estíelovi blížil.
„Odnes Sgaiu,“ křikl na Estíela a postavil se skurutovi do cesty.
12. Upír
Když Sgaie opět nabyla vědomí, byla doma ve vyhřáté posteli. To ji zmátlo. Měla by být ve válce, ne?
„Jak ti je?“ zeptal se někdo. Byl to její otec.
„Co se stalo?“
„Ztratila jsi vědomí.“
„Co je s Estíelem. Kde je?“
Povzdechl si: „Čeká na tebe venku. Panovník mu udělil milost. Ovšem k mé nechuti.“
„Pusť ho dovnitř.“
„Jak já jsem to dopadl. Vlastní dcera mi rozkazuje!“
„Tati, prosím tě.“
„Vždyť už jdu.“
Když Estíel vstoupil, zeptal se: „Jak je ti?“
„Lépe.“
„To je dobře“, očividně se mu ulevilo.
Zatímco si Estíel se Sgaiou povídali, opustil otec chýši a šel do stáje. Osedlal si koně a od-jel. To, co se právě chystal udělat, bylo nebezpečné, ale z jeho hlediska nutné. Měl plán. Jeho jediným cílem bylo zabití Estíela.
Sgain otec jednou zaslechl, že ve skalách žije upír, konkrétně bruxa. Ta by mohla nenávidě-ného amanghlâka odstranit. Jel tedy za ní.
Když konečně dojel ke skalám, začalo se stmívat. Dlouho bloudil a nikde nikdo. Už to chtěl vzdát, když ho zamrazilo. Rychle se sehnul. Upír hladce dopadl na obě nohy. Otočil se, aby znovu zaútočil.
„Hledal jsem vás“, zvolal rychle Sgaiin otec.
„Mne?“
„Ano, vás. Měl bych pro vás nějakou práci.“
„Jakou?“
„Zabít ...“
„Nejsem nájemný vrah!“osopil se upír.
„Ovšem, že nejste. Za tuhle malou službičku bych vám dal, co byste chtěl.“
Upír se zamyslel: „Hm. Dobrá. Dejte mi vašeho koně a 300 zlatých.“
Sgaiin otec se kousl do jazyka. Trochu drahý spojenec. Věděl, že ho to bude něco stát, ale že tolik, to si nemyslel. Konec konců ale Estíela zabít chtěl.
„Ujednáno. Koně si nechte hned,“ řekl. „A kdy Estíela zabijete?“
„Zítra večer, ale musíte ho vylákat na Cerenovu louku.“
„Ano, to bude snadné“, řekl Sgaiin otec a odešel.
Bruxa se ještě dlouho po jeho odchodu mračil. Proč chce toho ‚Estíela‘ tak nutně zabít?
13. Šálek čaje
Sgain otec při cestě domů uvažoval, jak Estíela vylákat na Cerenovu louku. Ale ano, jistě. Už ví. Pozve ho na šálek čaje. Sraz si dají na Cerenově louce. Když přicházel domů, nevšiml si, že na stromě sedí Estíel.
Ten si ho naopak všiml velmi dobře. Kde jen mohl být? A ke všemu pěšky, pomyslel si. Když mu Sgaie dovolila, aby vykartáčoval jejího koně, našel ve stáji místo dvou koní jenom jednoho. Myslel si, že si pan otec někam vyjel. Kdo ví jak to je. Seskočil ze stromu. Teď když je Sgainin otec doma, nemusí se o dívku bát. Zítra opět přijde, aby zjistil, jak se jí daří. Tiše zapískal na Maliho. Když pes přiběhl, vydali se společně bok po boku na zpáteční cestu k Vidalinkovi.
Když ráno Estíel přišel za Sgaiou, potkal jejího otce a ten se s ním dal do řeči. Prý byl hlu-pák, když ho pořád urážel a pronásledoval, a že by chtěl svoji chybu napravit. A byl by Estíel tak laskav a šel s ním večer na šálek dobrého čaje? Kde jinde se lépe povídá. Ani nenechal Es-tíela říci, jestli půjde a navrhl mu setkání na Cerenově louce v sedm hodin.
Estíelovi byla tato náhlá změna divná, ale přesto přijal. Když u Sgaie zjistil, že se jí daří lé-pe, vrátil se k Vidalinkovi.
Nastal večer. Před sedmou Estíel vyrazil. Pro jistotu si do rukávů ukryl dvě dýky. Ne že by Sgainu otci úplně nevěřil, ale jistota je jistota. Sotva vyšel, zaslechl zavolání. Otočil se. Byl to Rený.
„Jak se máš?“ zeptal se.
„Celkem dobře,“ odpověděl Estíel.
„Kam jdeš?“
„Na Cerenovu louku. Mám se tam setkat se Sgaininým otcem. Pozval mě na šálek čaje.“
„Hm. Jdu stejným směrem. Můžu se k tobě na chvíli připojit?“
„Jistě.“ Pokračovali v cestě tedy spolu.
Když přišli na Cerenovu louku, řekl Rený: „Tohle se mi nelíbí. Ve vzduchu je cítit strach. Obyčejně to tu je plné života, dnes tu nikdo a nic není. Zdá se, že všichni utekli, ale nevím před čím. Sgainin otec určitě nepouští takový děs. Raději počkám s tebou.“
Chvíli čekali. Bylo přesně sedm. Na druhé straně louky se někdo objevil. Estíel si myslel, že je to Sgainin otec, ale Renýho reakce ho vyvedla z omylu.
Rený zaklel: „Bruxa. Raději se drž zpátky. Nevím proč, ale mám takový zvláštní pocit, že si jde ten upír pro tebe.“
Než stihl Estíel odpovědět, Rený popošel upírovi vstříc. Ten se Estíelovi najednou před očima rozmazal - a přitom se řítil přímo na něho.
Jenomže Rený reagoval stejně rychle. Střetli se. Drápy zavířily v tanci smrti a tesáky jim k tomu zacvakaly děsivý nápěv.
Když od sebe na okamžik odskočili, všiml si Estíel, že bruxa má na krku škrábanec. Ale ani Rený nevyvázl bez zranění. Bruxa vydal skřek, až se Estíelovi zatmělo před očima. Ale Rený to předvídal a uskočil stranou, přičemž si zakrýval uši. Strom, před kterým prve stál, byl ře-vem rozštípnutý napůl.
Rený se znovu vrhl na upíra. Estíel nestačil souboj sledovat. Oba byli tak rychlí! Najednou bruxa ostře zakřičel a Rený odlétl až téměř k Estíelovi. Ten jen tak tak stačil uskočit.
Rený se posbíral na všechny čtyři. Bruxa, jistý si tím, že soupeře dorazí, se vrhl vpřed. Jaké bylo ale jeho překvapení, když dopadl na prázdné místo. Něco mu přistálo na zádech. Krk ho začal šíleně pálit. Prudce se zvedl a otočil. Rený, nyní v kočkodlačí podobě, odskočil stranou. Bruxa strnul a přemýšlel na plné obrátky. Utéci nebo bojovat? Rený se vrhl vpřed a bruxa za-reagoval příliš pomalu. Náraz ho odhodil do křoví. Na nic nečekal a když se zvedl, obrátil se na útěk. Rený mu byl v patách.
Po chvíli úprku se bruxa ohlédl. Nikdo za ním nebyl. Oddechl si a zastavil se. Větve tiše za-šuměly. Bruxu polil ledový chlad.
Estíel nevěděl, co se dělo po té, kdy oba protivníci zmizeli v lese. Viděl pouze, že když se po chvíli Rený vrátil, vypadal stejně vyčerpaně, jako když ho poprvé spatřil v gepardí podobě. Estíelovi bylo jasné, že přítel je proměnou vyčerpaný, nicméně stál na nohou a tak se nevnu-coval s pomocí. Měl pocit, že by tím hrdého kočkodlaka urazil.
„Utekl?“zeptal se.
Rený zakroutil záporně hlavou: „Jdi domů. Na Sgaina otce už nečekej! Zítra, pokud půjdeš za Sgaiou, si na něj dávej dobrý pozor.“
Rozloučil se a odešel.
14. Smutná minulost
Příští den se Estíel vypravil za Sgaiou, aby se optal, jak se jí daří. Zároveň si podle Renýho rady dával pozor na jejího otce. Naštěstí ho nikde nepotkal.
„Už je mi dobře a myslím, že zítra zkusím trochu chodit. Jak dopadlo udobřování s otcem?“
Když Estíel chvíli mlčel, chystala se Sgaie opakovat svoji otázku, ale on váhavě odpověděl: „Nebylo to ... tak jak jsem si myslel.“ Začal jí příhodu vyprávět. „Nebýt Renýho, tak bych teď s tebou nemluvil.“
„To je strašné. Nechce se mi věřit, že to naplánoval můj otec.“
„Jak ale chceš vysvětlit to, že místo něj ve smluvenou dobu přišel bruxa?“
„Třeba to byla pouhá shoda náhoda?“
„Na to bych nesázel.“
A takhle se dohadovali pořád dokola. Nakonec Estíel prohlásil, že se zdržel příliš dlouho a zítra ať ho nečeká, protože si chce udělat malý výlet.
„Kam chceš jít?“
„Na místo, kde byl můj domov.“
„Prosím, odlož ten výlet, chtěla bych jít s tebou,“ prosila Sgaie.
Souhlasil.
Za týden, když byla Sgaie úplně zdravá, přijel Estíel a očekával, že konečně vyjedou k jeho bývalému domovu. Ale to se přepočítal. Den před tím totiž Sgaii prozradil, že jeho domov je daleko a tak Šalmie rozhodla, že se poletí.
Estíelovi, který na létání nebyl zvyklý, se dělalo špatně, ale vydržel.
„Támhle přistaň,“ řekl Šalmii.
„Tady?“ zeptala se nejistě, když dosedla do trávy, „vždyť tu nic není.“
„Ale je,“ odvětil. Kousek popošel. „Tady byla naše chýše. A tady byl můj pokoj.“
„Co se stalo?“zeptala se Sgaie.
„Když náš starý panovník zmizel a nastoupil jeho syn, přišli vojáci a dali nám na vybranou. Buď s nimi dobrovolně odejdeme nebo půjdeme do vyhnanství.“
Hm, kde je ten háček? pomyslela si Sgaie.
Estíel pokračoval: „Nový panovník si totiž nepřál působení otcových tajných agentů. Vědě-li jsme toho příliš mnoho a on chtěl své vlastní komplice, které nazval rágênem (rytíři smrti). Dali nám den na rozmyšlenou.
Těsně před chvílí, než si přijeli pro odpověď, mě matka vyprovodila na kraj lesa. Žádala mě, abych šel co nejrychleji pryč a je už nikdy nehledal.
Vrátila se zpátky a já ji - neposlechl. Ukryl jsem se poblíž a čekal, co se bude dít. Po chvíli přijeli vojáci a s nimi pár novopečených rágênem. Myslím si, že mezi nimi byl i tvůj otec.
Moji rodiče si vybrali první možnost.
Rágênem hledali - ale nenašli - i mě. Na tom jsem si dal záležet. Pak odvedli mé rodiče do hlavního města na náměstí, před palác panovníka. Potajmu jsem průvod sledoval.
Ze střechy jednoho domu jsem viděl, jak na náměstí bylo tolik šibenic, kolik bylo amanghlâků. Pouze pod jednou nikdo nestál. Měla být pro mne.
Dal jsem matce a otci poslední sbohem a odešel. Nemohl jsem nic dělat a nechtěl jsem vi-dět, jak umírají.
Náhodou jsem prchal kolem místa, kde teď stojíme. A odtud stoupal hustý dým.“
„Chudák,“ řekla Šalmie Sgaii, „zažil toho tolik a to nám jistě neřekl úplně všechno. A na-víc, panovník ho sice omilostnil, ale stále ještě se tu najdou takoví, pro které je stále amanghlâk.“
„Například pro koho?“ zeptala se jí Sgaie, i když odpověď znala.
„Například pro tvého otce. Určitě ještě něco zkusí.“
15. Otec versus Estíel
Zamířili do města. Sgaie potřebovala nové rukavice, staré byly úplně zničené, a Estíel no-vou sponu do vlasů. Ale neměli tam chodit. Potkali tam Sgaina otce. Zůstal zaraženě stát a dí-val se na Estíela. Nic neskrýval.
„Ty máš být mrtvý!“ zasyčel a zaútočil. Estíel uskočil. Do dlaní mu vklouzly dýky. Nyní mu přišly tréninky s Reným vhod.
Sgaie si netroufala do souboje zasáhnout. Co když její otec zabije Estíela?! A co když Estíel zabije jejího otce?
Souboj lákal další a další elfy. Pověst o tom, že jakýsi elf napadl amanghlâka, který zabil Lahu, se šířila městem rychlostí blesku.
Mezi davem se prodral i Rený. Napjatě pozoroval souboj.
Sgainin otec sekl mečem po Estíelovi ve výši krku. Ten se sehnul a zasáhl ho do boku. Sga-in otec zasyčel a chystal se k další ráně. Mezi elfy se ale protlačil Mali a zakousl se mu do ru-ky. Sgain otec pustil meč a druhou rukou vytáhl dýku. Napřáhl se a ...
Někdo jeho ruku zadržel. Otočil se. A ztuhl. Byl to panovník a s ním stráže.
„Od svých agentů očekávám, že cíl zabijí před udělením milosti, nikoli po tom. Odveďte ho“, zahřímal panovník a pustil jeho ruku. Jenže Sgain otec se nechtěl tak jednoduše vzdát. Zvedl meč a začal se strážím bránit.
Panovník si povzdechl a zavolal na Renýho: „Zneškodněte ho dřív, než mi tady pobije všechny stráže.“
Rený se zamračil, ale neřekl nic. Panovníkovi se neodporuje, nemuselo by to pro vás do-padnout dobře. Ale příkaz konec konců zněl, aby ho zneškodnil, ne zabil. Vyrazil Sgainu otci meč i dýku, podrazil mu nohy a přidržel ruce za zády. Víc už stráže nepotřebovaly a odvedly ho pryč. Při tom vrhaly nervózní pohledy na Renýho, ale ten si jich nevšímal. Po krátkém po-hledu směrem k panovníkovi se rychle rozloučil a odešel.
Panovník také opustil místo boje, i dav se začal rozcházet.
„Je mi to líto,“ řekl Estíel Sgaii.
„Nic ti nemusí být líto. Nakonec se můj otec ukázal v pravém světle.“
Mali kolem nich začal dělat osmičky a tak ho oba současně podrbali za ušima a společně se vydali pryč z města.
Jakmile vyšli z města, přiřítila se k nim Šalmie, celá rozzuřená: „Všechno jsem to viděla. Jak si tohle mohli dovolit!?!“
„Mohli?“ podivila se Sgaie.
„Tvůj otec a panovník.“
„Tvé rozhořčení na mého otce chápu, ale co s tím má společného panovník?“
„Bylo od něj nefér, že přikázal Renýmu, aby tvého otce zneškodnil. Pravděpodobně si mys-lel, že ho zabije.“
Sgaie jen pokrčila rameny. Byla raději, že to kočkodlak vyřešil takhle.
Uběhlo několik dnů.
Mezitím je Rený navštívil, ale příliš dlouho se nezdržel, přišel se vlastně jen rozloučit, pro-tože se zase vydával na svoje potulky po světě.
Nějakou dobu po jeho návštěvě řekla Šalmie ostatním: „Rený mi řekl, že si myslí, že kdysi potkal moji matku. Jednou prý jel v zemi lidí kolem Nejvyšších hor a zaútočil na něj drak. Byl však zraněný a Rený mu místo boje jeho ránu vyléčil. Uzdravený drak litoval, že se nepotkali dřív. Měl prý v hnízdě vejce a protože už už umíral, vyslovil nad vejcem magickou formuli. Tou zabezpečil, že se dráče vylíhne až v té době, kdy se v jeho okolí objeví člověk nebo elf, který bude hoden stát se dračím jezdcem. A Rený si myslí, že to jsi ty. A já jsem drak z toho vejce. Prosím, poleťte se mnou do Nejvyšších hor najít moji matku.“
„Ale hory jsou nebezpečné a hlavně zrádné. Pokud bychom tam letěli, byl bych radši, kdyby s námi byl i Rený. Poletím s tebou, ale pod podmínkou, že najdeš Renýho a přesvědčíš ho, aby letěl s námi,“ řekl Estíel.
„Prosím, a raději se ho zeptej dopředu, jestli už někdy letěl na drakovi, ano?“ dodala Sgaie s potutelným pohledem na Estíela.
„Samozřejmě,“ ujistila ji Šalmie a odletěla. Urovnala si v hlavě, kudy Rený odešel a vydala se tím směrem. Myšlenkami prohledávala okolí. Kde nic, tu nic. Jako kdyby se propadl do země. Pak ho ale přece jen našla. Jenže nebyl sám. Mysl druhého tvora byla silná a stará, přesně jako dračí. To ale není možné. Žádného jiného draka neviděla, ani necítila a ve měs-tech se nyní mluvilo jenom o ní. Přiletěla blíže a zjistila, že Rený sedí na větší louce a zády se opírá o nádherného červeného draka.
Rený je dračí jezdec! uvědomila si Šalmie. Proto jsem z něj cítila draky. Přistála na druhé straně louky a popošla blíž. Rený i červený drak o ní už dávno věděli.
„Můj přítel se jmenuje Drago. Drago, to je Šalmie,“ představil je Rený.
„Těší mě,“ řekl Drago.
„Mě také,“ odvětila, „Rený, prosím, chci se podívat do Nejvyšších hor, ale Sgaie s Estíelem mi dali podmínku. Poletí, jen pokud se výpravy zúčastníš i ty. Prosím, poleť.“
„Nu, malý výlet nám neuškodí, že Drago?“
„Rozhodně ne. Nasedej.“
Při cestě zpátky se Šalmie vzpamatovávala. Rený a dračí jezdec? Jaká překvapení se o něm ještě dovědí? Uvědomila si, že o něm v podstatě nic neví - odkud přišel, kdo jsou jeho rodiče, proč je tady, kam míří, atd.
„Jsem ze vzdáleného ostrova. Je odtud příliš daleko a cesta na něj trvá dlouho. Nikdo o něm neví, jen můj národ a pár draků,“ řekl Rený, jakoby jí četl myšlenky. Zbytek cesty však už mlčel, i když Šalmie měla v hlavě čím dál víc otázek. Tak ze vzdáleného ostrova? Co tady dě-lá? Jak se sem dostal? A nové a nové otázky, které ale nevyslovila. Bude-li kočkodlak chtít, sám poví.
Konečně spatřili Sgaino obydlí. Byla s Estíelem venku a vyhlíželi ji. Jaký byl jejich údiv, když spatřili Renýho a Draga! Když se všechno vysvětlilo, odletěli vstříc novému dobrodruž-ství.
KONEC
Kočkodlakova charakteristika
Kočkodlak je bytost, která se o vrcholném úplňku a pár nocí po něm mění v nějakou kočkovitou šelmu. Její druh je dán náhodným výběrem. Může se vyskytovat mezi všemi druhy elfů, lidí i míšenců. Je to dar, či prokletí - podle úhlu pohledu. A není znám žádný klíč, ani mechanismus, který by určoval pravděpodobnost, zda se dítě narodí jako běžný příslušník svého rodu, či kočkodlak. Vyskytují se i rody s vícero a dokonce různými kočkodlaky.
Kočkodlaci jsou silnější a rychlejší nežli elfové či lidé. Nepatří k nemrtvým, pouze mají vysokou regenerační schopnost, která je však u každého jiná. Umí dokonce vyléčit některé smrtelné rány a zneškodnit většinu jedů. Záleží na vnitřní síle každého jedince nakolik svoji zvířecí součást ovládne. Může se stát, že jí bude pohlcen a proměna pak zůstane trvalá. Existují tři druhy kočkodlaků. Všichni mají i v lidské podobě kočičí panenky:
Tama – nejobyčejnější, v době proměny se nedokáží kontrolovat.
Grady – jsou lepší než tama, v době proměny se dokáží zčásti kontrolovat.
Zijamou – nejlepší, nejrychlejší a nejnebezpečnější z kočkodlaků. V době proměny plně ovládají své pocity. Každý z nich má jedno slabé místo, které nedokáže vyléčit a zranění zde je téměř vždy smrtelné. Každý kočkodlak má však toto místo jinde. I v lidské podobě dokáže zijamou v noci zornice roztáhnout téměř přes celé bělmo a také nehty se mohou kdykoliv změnit ve vysunovací kočičí drápy, stejně tak zuby protáhnout v tesáky. Pokud chce, může se zijamou proměnit v kočku i mimo úplněk, ale poté je slabý. Chvíli slabosti dokáže oddálit, ale čím déle ji od sebe drží, tím je vyčerpanost silnější. Může vést až ke smrti.
