Ticho narušovalo jen občasné zakvílení nočního ptáka. To ticho Ranshe rvalo uši. Byla zvyklá na hlasitou společnost Garlogovy bandy, ale vzhledem k tomu, že se ta prasata znovu ožrala pod obraz, bylo tentokrát na Ranshe, aby sehnala nějakou večeři. Nemínila dotáhnout nic většího, než králíka. Pro ni a její vlčí přítelkyni to bude naprosto stačit. A chlapi ať si radí sami.
Na druhou stranu jim vděčila za svůj život. Respektive jejich vůdci Garlogovi, který se jí jako malého děvčátka ujal a nenechal ji někde v lese napospas čtyřnohým lovcům. Nevzpomínala si, jak se v tom lese vlastně octla, ale to už dávno přestala řešit. Bude to už osm let a Ransha si uvědomovala, že jestli nechce přijít k úhoně, bude muset dřív nebo později odejít. Garlog byl dobrý vůdce a nikdy by nedopustil, aby jí jeho muži ublížili, ale stárnul a ona nebyla jediná, kdo si toho všiml. Jistě už si ta zvířata mezi sebou začala špitat o budoucím vůdci zlodějské smečky a ve chvíli, kdy Garlog ztratí svou pozici, bude i ona v nebezpečí. Odchod ale stále oddalovala, přestože jí vnitřní hlas neustále nabádal, že za chvíli už bude pozdě.
Plížila se tiše jako stín, snad se ani nedotýkala země. Její snažení brzy slavilo úspěch, když malou šipkou z kuše na první pokus skolila krásného mladého zajíce. Pískla a z křoví kousek od ní vyskočila černá šelma, která jí sahala pomalu až k bokům.
„Co říkáš, Darko, bude nám to stačit?“ zasmála se, když zvedla mrtvé zvíře ze země. Vlčice nadšeně štěkla a zavrněla huňatým ocasem. Byla už dospělá a snadno si mohla ulovit vlastní kořist, ale prostě milovala propečené maso a kořením nasáklé kosti, kterými ji Ransha i Garlog a pár chlapů hojně zásobovali. Vydaly se zpátky k táboru. Teď už Ransha nenašlapovala nijak opatrně, ale přesto nenadělala víc hluku, než mnohé z malých nočních zvířátek, která se před jejíma nohama míhala tmou.
Darko, která šla o pár kroků napřed, se najednou zastavila a tiše zavrčela. Ransha okamžitě zpozorněla a přikrčila se k nízkému podrostu. Její vlčice nevrčela jenom tak. I mohutné zvíře kleslo na břicho, aby nečnělo proti měsícem slabě osvícenému lesu. Z tábora k nim doléhal divoký ryk a zvuky zápasu. Něco se tam dělo, ale rozhodně to neměly na svědomí vojenské jednotky knížete Markuse, jemuž patřil tento les a rozlehlá pole a pastviny okolo něj.
„Nahažte je do propasti,“ dolehl k ní mohutný hlas Bralma. Ransha si začala uvědomovat, že myšlenky, kterými se ještě před chvílí zabývala, se změnily ve skutečnost. Nikde neslyšela Garlogův hlas, jenom jeho papoušek někde vysoko ve větvích rozrušeně křičel. Jak to, že si toho dřív nevšimla?
„Co uděláme s Ranshou?“ slyšela najednou tak zřetelně, jako by stála vedle Grega, který tu otázku pronesl. Ohromeně si uvědomila, že už se jí zase zbystřily smysly. Poslední dobou se jí to stávalo čím dál častěji.
„Znám jenom jedinou možnost, jak naložit s takovou křepelkou,“ zasmál se Bralm a spousta mužů se k jeho smíchu přidalo. „Za chvíli se určitě vrátí. Dělejte jakože nic, dokud nebude příliš blízko na to, aby nám utekla. A tu její bestii zabijte,“ vydal ještě rozkazy. Ranshe se zatočila hlava. Musí odsud pryč. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli Darko. Garlog by pochopil, že v takovém případě nemohla zůstat, aby uctila jeho památku.
Natáhla ruku k vlčici a když zareagovala na její dotek otočením hlavy, kývnula za sebe. Darko pochopila. Obě se vyplížily co nejdál od úkrytu Garlogovy bandy. Ransha v duchu počítala s tím, že v lese narazí na Bralmovy muže, ale Darko zatím nedávala nijak najevo, že by se někdo okolo vyskytoval. Plížily se několik minut, než se odvážily stoupnout si, aby se mohly tryskem proplést mezi stromy a dostat se co nejdál od nebezpečí, které jim oběma hrozilo.
Nevěděla, jak dlouho už se vyhýbala vystouplým kořeným a nízkým větvím. Hnala se jako o život... vždyť jí o něj šlo, o její svobodu a o její Darko. Zastavila se až u Dračího kamene, který strážil cestu do skal. Slunce v tu chvíli opouštělo náruč země, východ se zbarvil do krvava, snad jako připomínka krve prolité dnešní noci.
„Tak Darko, myslím, že tady budeme v bezpečí,“ vyrazila ze sebe. Zastavila se jenom na chvíli, aby trochu uklidnila srdce splašené rychlým tempem chůze a občasného běhu. Potom vyrazila po cestičce z tlejícího listí a spadaných žaludů, která se postupně změnila v kamennou pěšinu. Šla tudy už tolikrát, že by to nikdy nedovedla spočítat. Znala každý kamínek a přesto věděla, jak zrádné skály mohou být. Když se cestička rozdvojovala, neomylně zamířila k západnímu hřebenu. Věděla, že stačí přejít hřeben a dva dny cesty odsud je malá osada. Byla z dosahu loupeživých nájezdu Garlogovy bandy a proto v ní život plynul s neuvěřitelnou lehkostí. Kdyby se dostala až tam, snad by byla na chvíli v bezpečí. Jenomže byla bez peněz, na sobě měla jenom chlapecké kalhoty a starou tuniku a kromě toho s sebou měla Darko. Farmáři jistě neuvidí rádi vlka blízko svých ohrad.
Šly až do setmění. Obě byly zvyklé na dlouhé procházky po lese, takže nebyly ani moc unavené. Přesto se rozhodla Ransha někde utábořit na noc. Jenomže tak daleko ve skalách ještě nikdy nebyla a tak to tady neznala a nevěděla, kde by snad mohla najít alespoň trochu skryté místo před deštěm, který hrozil, že se každou chvíli spustí z temného nebe. Z přemýšlení ji vytrhla až Darko, když tlumeně štěkla.
„Co?“ otočila k ní hlavu. Darko se na ni podívala, odběhla kousek dopředu a znovu k ní obrátila velkou černou hlavu. „Tak jo, jdu,“ vyrazila směrem k vlčici a nechala se vést. Před ní se objevila malá tmavá díra, černější než okolní tma, která se snesla díky černým mrakům neuvěřitelně rychle na okolní skály a vrchy stromů. Darko se proplížila otvorem dovnitř a tlumeným štěknutím vyzvala Ranshu, aby ji následovala. Normální člověk by to nejspíš vzdal, ale dívka své vlčici naprosto důvěřovala a tak se proplazila skrz skalnatý otvor. Neviděla ani na krok, přesto cítila, že je v prostorné jeskyňce.
„Darko, kde jsi?“ špitla a vzápětí ucítila na své tváři hrubou kožešinu. „Nemám ani dříví, abych rozdělala oheň, ale dneska to nějak přežijeme a za světla vyrazíme dál,“ zabořila prsty do dlouhých tmavých chlupů a přitiskla své čelo na čelo vlčice. Chtěla plakat. Ronit slzy pro Garloga, který jí byl otcem, a uctít tak jeho památku, přestože nepatřil k počestným lidem. K ní se ale vždycky choval hezky. Chtěla plakat pro budoucnost, která ji někde v mlze čekala a které se pomalu začínala bát. Ale nešlo to. Měla vztek, že nedokáže oplakat jí nejbližšího člověka, nejrůznější pocity jí lomcovaly, ale slzy se neobjevily. Darko to všechno cítila a zůstávala u své přítelkyně, dokud neusnula naprosto psychicky vyčerpaná. Potom se vytratila do tmy a vrátila se až nad ránem, aby svou paní zahřála hrubým kožichem.
„Byla jsi na lovu?“ zamumlala Ransha omámená spánkem. Darko souhlasně zavrčela, ale neotevřela ani jedno oko barvy jantaru. Dívka se k jejímu mohutnému tělu ještě víc přitulila a znovu usnula, i když věděla, že brzo budou muset jít dál.
Probudilo ji šero deroucí se do jeskyňky nízkým otvorem, kterým se včera dostala dovnitř. Protáhla ztuhlé svalstvo a posadila se. I když byla zvyklá spávat občas na tvrdé zemi, cítila se hrozně rozlámaná. Ransha se zaposlouchala do zvuků přicházejících z venku, ale kromě šelestění listů v jemném větříku a křiku nejrůznějších ptáků neslyšela vůbec nic. Rozhlédla se po svém nočním útočišti. Jeskyňka byla dost vysoká, aby se v ní mohla postavit. Jak tak hodnotila prostor kolem sebe, usoudila, že by se sem vešly pohodlně dva lidé a ještě by zbyla spousta místa pro ohniště dostatečně vzdálené jejich lůžkům. Kdyby potřebovala úkryt na několik dní, takovým místečkem by rozhodně nepohrdla. Vylezla z jeskyně a nasála z plných plic mrazivý ranní vzduch. Darko ji šťouchla studeným čumákem do dlaně, jak se dožadovala pohlazení. Ransha ji nevědomky hladila a rozhlížela se po krajině. Garlog říkal, že trvá maximálně dva dny, než přejdu hřeben, takže dnes večer už bych měla být ze skal venku. Ale co potom?
Vyrazily hned. Ranshin žaludek hlasitě protestoval proti nedostatku jídla za několik posledních hodin, ale dívka jej neslyšela. Chtěla mít už skály za sebou a tak se nemínila zdržovat lovem. Tady ve skalách toho stejně moc nenajde.
Sotva se před ní objevil les na druhé straně hřebenu, zmizela Darko někde mezi obrovskými balvany, které i na této straně lemovaly malé pěšinky vyšlapané spíš od kamzíků než od lidí. Trvalo ještě pár hodin, než se Ransha doklopýtala znovu na lesní půdu. Darko jí okamžitě vyrazila vstříc se zajícem v tlamě.
„Darko, ty jsi zlato,“ objala vlčici kolem krku, popadla ušáka a vydala se ještě kus lesem. Z vrchu si všimla, že kousek od skal je malá loučka, kde bude moct rozdělat oheň bez toho, aby riskovala, že zapálí celý les. Kromě toho tam snad najde pár bylinek na okořenění masa, i když byla tak hladová, že by králíka snědla i bez toho. Loučka byla dál, než si původně myslela, ale i tak se na ni se západem slunce dostala. Hned začala sbírat dříví a Darko jí obratně pomáhala. Pomocí plochého kamenu vyhloubila mělkou jámu, ze které odstranila trsy trávy, obložila ji kamením a dovnitř naskládala suché větvičky a loňskou trávu. Teď už jenom rozdělat oheň. Byla příliš unavená na to, aby se snažila pomocí dřívek rozdělat oheň, ale nic jiného jí nejspíš nezbývalo, protože škrtadlo nechala doma. Doma? Jak cize jí to najednou zní. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než zkusit to s tím dřívkem. Připadala si jako nějaká divoženka, když tady rozdělávala oheň způsobem, který už několik desítek generací téměř nepotřebovalo. Darko ležela opodál a smutnýma očima svou přítelkyni pozorovala. Chtěla by jí pomoct, ale netušila jak. Nakonec odběhla. Třeba uloví ještě jednoho zajíce.
Ransha se soustředila na jednotvárnou činnost, ale unavené tělo ji odmítlo poslouchat. Nakonec se schoulila vedle ohniště, hladová a vyčerpaná, takže netrvalo dlouho a ovládnul ji spánek.
Probudil ji praskot ohně a teplo, jež se od něj rozlévalo do okolí. Skrz plameny se přes ni dívala Darko a když si všimla, že už je Ransha vzhůru, zvedla se a líně se přesunula do její blízkosti.
„Darko, kdo zapálil ten oheň? A co ti králící?“ nechápala dívka při pohledu na dva téměř už propečené králíky. Jejich vůně jí dráždila všechny smysly a žaludek se znovu bolestně ozval.
„No tvoje vlčice to nebyla,“ ozvalo se najednou kousek od ní. Darko na cizí hlas naprosto nereagovala, což přišlo Ranshe nejzvláštnější.
„Kdo jsi?“ zvedla bojovně bradu při pohledu na ohněm osvětlenou postavu opodál.
„No, právě teď jsem ten, který rozdělal oheň, nad kterým ty ses marně lopotila, a který dal upéct ty králíky, které tvoje vlčice přinesla. Ale jinak mi říkaji Lewis,“ usmál se na ni mladý muž, možná ještě chlapec.
„Aha, já jsem Ransha... A jak to, že na tebe Darko alespoň nevrčí?“ zachumlala se do deky, kterou jí Lewis přikryl, když spala.
„Nemá důvod. Nijak jsem tě neohrožoval, naopak jsem ti pomohl. Hezké jméno,“ usmál se nejdřív na Ranshu a potom na černou vlčici, která spokojeně zamručela.
„Moje nebo její?“ zasmála se dívka.
„Oboje,“ usmál se Lewis a opatrně sundal oba zajíce z ohně. Naporcoval je a na velkém listu podal kousek Ranshe.
„Děkuju,“ špitla a vzápětí se hladově do horkého masa zakousla.
„Hej, nikdo ti to nesní, nemusíš tak hltat,“ smál se Lewis a sám si naložil kousek. Kosti k naprosté spokojenosti černé vlčice končily u jejích předních tlap.
„Kde jsi se tady vzala? Přešla jsi hřeben?“ prolomil ticho po večeři Lewis.
„Hm,“ ozvalo se tiše z protějšího místa u ohniště.
„Říká se, že tam žijí ti loupežníci, kteří drancují okolí na druhé straně skal...“
„Jo, to je pravda,“ přitakala mu a snažila se nevnímat jeho zkoumavý pohled.
„A to jsi se nebála jenom tak sama potulovat po lese?“
„Nebyla jsem sama, zapomínáš na Darko,“ pohladila dřímající vlčici po hlavě.
„Taky jsem slyšel, že to nejsou samí chlapi. Prý je mezi nimi i dcera jednoho z nich,“ nenechal se Lewis odradit.
„Co to na mě zkoušíš? Dávno znáš odpověď na své nevyřčené otázky,“ vyhrkla k jeho velkému překvapení Ransha.
„Nečekal jsem, že mi mou domněnku tak rychle potvrdíš,“ ozval se po chvíli přemýšlení.
„Já vím, čekal jsi, že si začnu vymýšlet pohádky o tom, jak počestná holčička přišla k černé vlčici a spolu s ní překonala loupežníky a hřebeny skal ostrých jako rozbité sklo,“ podívala se mu do očí s takovou intenzitou, až uhnul pohledem. „Ano, žila jsem u nich, ale Garlog nebyl můj otec, i když jsem ho jako svého otce brala. Vychoval mě, když jsem se jako malá z mně neznámého důvodu octla uprostřed lesa, a chránil mě před ostatními. Jenomže před dvěma dny přebral velení nad muži Bralm a já musela utéct. Stačí?“
„Ty tedy umíš překvapit, Ransho,“ zasmál se najednou Lewis.
„A čemu se směješ? Mně to moc k smíchu nepřijde,“ zavrčela na něj.
„Myslel jsem, jakou před sebou mám malou holčičku a ona je to nejspíš malá bojovnice.“
„Nejsem malá,“ postavila se v celé své výšce něco málo přes pět stop a v té chvíli si uvědomila, jak směšně to vůči její postavě zní. Nakonec se rozesmála taky. „No, možná máš tak trochu pravdu. A kde se tady bereš ty? Nejbližší vesnice je odsud dva dny cesty, alespoň, co jsem slyšela.“
„Slyšela jsi správně. Bydlím v Nebargu, ale zrovna jsem na lovu. Vesnice bývá v zimě odříznutá od okolního světa a tak se musí nachystat zásoby. Můžeš mi pomoct. Tvá vlčice je velmi obratná lovkyně a ty nemáš stejně nejspíš kam jít. Pomoz mi s lovem a já ti můžu nabídnout střechu nad hlavou.“
„Proč myslíš, že jenom tak přijmu tvoji nabídku?“
„Protože jsi utekla narychlo. Nemáš u sebe nic kromě své malé lovecké kuše a několika šipek, žádné oblečení ani peníze a určitě nemáš kde hlavu složit.“
„Ale co Darko? Lidé ve vesnici ji určitě neuvidí rádi,“ pohladila znovu vlčici po jemných uších.
„Myslím, že se nemusíš bát. Brzy všechny přesvědčí, že si své místo ve vesnici zaslouží,“ usmál se na ni povzbudivě. Ani nevěděl, proč jí to nabídnul. Možná na něj dolehla po smrti jeho otce samota a on nechtěl strávit další zimu jenom v přítomnosti tichých myšlenek a vlastních výčitek svědomí. A ona byla bystrá a měla s sebou skvělého lovce. Ne, nelitoval nabídky, kterou jí dal a kterou už mlčky přijala.
Ransha se snažila být ostražitá. Nedovedla si Lewisovu nabídku vyložit jinak, než že na ni něco chystá. Rozhodla se, že ještě v noci, až bude spát, uteče. S plným žaludkem jí to půjde snadno, cítila, jak se jí vracejí síly do žil. Jenomže její tělo odmítlo poslouchat rozkazy mysli. Usnula hned, jakmile odložila talíř z lopuchu.
Lewis seděl u ohně a sledoval spící dívku, spíš ještě malou holku. Nemohlo jí být víc než čtrnáct. Ani se nedalo říct, že by byla nějak zvlášť hezká, ale možná jenom špína z cesty její skutečný vzhled skrývala. Ucítil na sobě pohled černé vlčice.
„Nemusíš se bát, Darko, neublížím tvojí paní,“ zašeptal. Vlčice na něj chvíli ostražitě zírala, než položila hlavu na přední tlapy a se stále zbystřenýma ušima se oddala lehkému spánku. Lewis byl za vlčici vděčný. Bylo očividné, že své paní pomáhá lovit a to se může na zimu hodit. A ta holka je ještě mladá, určitě se i ona brzy stane dobrou lovkyní. Na druhou stranu u sebe měla loveckou kuš a několik šipek, tak možná, že to s tím učením Lewis nebude mít zase tak těžké, jak si prve myslel. No, uvidíme, ráno moudřejší večera, pomyslel si a také se uložil ke spánku. Když byla u ohniště ta vlčice, neměl ani strach z loupežníků, kteří se snad budou držet na své straně skal.
„No tak, vstávej,“ zatřásl s Ranshou Lewis. Původně měl v plánu probudit ji jemně, ale už pár minut nijak nereagovala, když nepočítal nespokojené mručení.
„Co?“ zamžourala do slunečních paprsků a vzápětí uštědřila Lewisovi ránu pěstí do prsou.
„Co sakra blbneš?“ třel si postižené místo. Ta holka měla sílu, to musel přiznat.
„Mohl jsi to zkusit jemněji a netřást se mnou hned jak s jabloní na podzim,“ zavrčela a vyhrabala se z pod deky. Lewise potěšilo, jak automaticky deku vytřepala a složila. Aspoň, že nebude muset bojovat s nějakým smyslem pro nepořádek.
„Zkoušel jsem to, ale spala jsi jak dřevo,“ odvětil navztekaně.
„No, tak vyrazíme, ne?“ byla Ransha najednou veselá a usmívala se na celé kolo. „Kam vlastně chodíš lovit? A proč tak daleko od vsi?“
„Protože kamzíci žijí jenom tady na skalách,“ ušklíbl se a zhasil hlínou oheň.
„Chceš lovit kamzíky? A jak je chceš dopravit do vesnice?“ Místo odpovědi Lewis ostře pískl. O chvíli později se objevily na kraji loučky dva koně. Oba měli jednoduché ohlávky a žádná sedla.
„Vidím, že nejsem jediná, která tady má nějakého toho zvířecího přítele,“ usmála se Ransha a natáhla k jednomu z hnědáků dlaň. Lewis ji chtěl okřiknout, že Rako kouše, ale ten se jako proměněný dotkl sametovým čumákem Ranshiny dlaně a potom přišel blíž, aby ho mohla pohladit po nádherném krku.
„Jak to děláš? Rako se nenechá od nikoho pohladit, kromě mě...“
„A jak ty sis tak rychle spřátelil Darko?“ usmála se. Garlog si všimnul jako první, jaké má nadání pro práci se zvířaty. Jinak by ji nikdy nenechal vychovat vlčí mládě. Při vzpomínce na člověka, který ji vychoval, ji píchlo u srdce. Lewis si všiml, jak jí najednou úsměv zmizel z tváře. Došlo mu, že je pohroužená do vlastních myšlenek a tak mlčky sbalil tábor, naložil jej v sedlové brašně na mnohem klidnější Karu a když byl hotov, odvážil se Ranshu vyrušit z jejích vzpomínek a vydali se spolu zpátky do skal.
Teď, když se Ranshe vrátila síla, nebyl pro ni takový problém, jako předešlého dne, ujít cestu ke skalám. Po cestě viděla spoustu kamzičích stop, což teď Lewis velmi ocenil.
„Umíš lovit?“ zeptal se jí, když koně nechal dole pod skalami a zrovna stopoval stádo kamzíků, které se tady ještě před chvílí vyskytovalo.
„Umím, a taky se umím plížit a nedělat takový kravál jako ty,“ odstrčila ho a šla několik kroků napřed, než Lewis všechny kamzíky vyplaší. Ten zůstal stát a poslouchal její kroky. I přes to, že stezka byla posypána spoustou kamínků, opravdu nic neslyšel. V té holce se teda hodně spletl. Najednou se přikrčila za jeden z velkých kamenů a podívala se směrem k Lewisovi. Naznačila mu, že před ní je čtrnáct kamzíků a že tři mladé samce by mohli teoreticky skolit. Pro tak početnou populaci těchto horských zvířat by to nebyla žádná citelná ztráta. Jenom nevěděla, kolik jich míní Lewis s sebou vzít. Ukázal jí dva prsty, ale neodvažoval se udělat krok. Najednou jí věřil, že zvládne oba kamzíky skolit sama. Sáhla po kuši a nabila jí jednou šipkou, druhou schovala v dlani. Mířila přesně a dřív, než se vyplašené stádo stihlo rozutéct, zasáhla i druhého kamzíka. Když se postavila, vydal se Lewis za ní.
Udiveně si prohlížel dva mladé krásné kusy. Obě zasáhla šipka do hlavy, prorazila lebku a usmrtila je tak velmi rychle a bezbolestně.
„No, myslím, že máme naloveno,“ usmál se rozpačitě. Nečekal, že se to půjde tak rychle. S Ranshinou pomocí snesl oba kamzíky dolů pod skály, kde se na vzácných trsech trávy pásli oba koně.
„To je ani nevyvrhneš a nestáhneš?“ podivila se Ransha, když chtěl Lewis každé zvíře připevnit na jednoho z koní.
„Ne, to uděláme až doma. Když pojedeme na koních, do večera jsme doma. Jsou to dobří koně a tvá vlčice jistě bude stačit jejich tempu.“
„Myslela jsem, že nejbližší vesnice je mnohem dál...“
„Pokud bys šla pěšky, tak ano, ale jak říkám, na koních to zvládneme mnohem rychleji.“
„Tak jo, Darko si mě potom najde,“ pokrčila Ransha rameny a pomohla mu s připevňováním úlovku ke koňskému hřbetu.
„Nepůjde hned s námi?“
„Ne, určitě bude pobíhat po lese a nahánět nové pachy. Ještě tady nebyla a tak se chce porozhlédnout,“ řekla dívka, jako by to bylo naprosto samozřejmě. Teprve teď si Lewis všiml, že vlčice zmizela. Upevnil i druhého kamzíka a vyšvihl se na koňský břeh. Mrtvé tělo zvířete před ním mu nebylo moc příjemné, ale nedalo se jet jinak. Příště bude muset vzít i třetího koně, aby mohli ulovit více zvěře, ale možná by mohla Ransha se svým loveckým uměním lovit na loukách okolo jeho stavení vysoké jeleny, jindy velmi plaché a při sebemenším zvuku hned prchající do bezpečné náruče lesa.
Ranshu překvapilo, jak jsou oba koně rychlí a hlavně vytrvalí. Zastavili jenom jednou, něco málo po poledni, aby nechali koně odpočinout a sami se najedli.
„Co je to za koně? Normální kůň přece nedokáže tak dlouho běžet tryskem,“ zahuhlala Ransha skrz krajíc chleba.
„Abych pravdu řekl, taky mě to překvapilo. Jsou to koně po mém otci. Nepamatuju si, kde je získal a ani po tom nebudu pátrat. Pro mě je důležité, že mě rychle dovezou na místo, kam potřebuju,“ pohodil Lewis rameny a zvedl se z trávy. Ranshe se ještě nechtělo jet dál. Když poprvé viděla tuhle malou loučku pokrytou stovkami drobných kvítků nejrůznějších barev, hned se do ní zamilovala. Ale oba kamzíky musí co nejdříve stáhnout a vyvrhnout a tak jenom vzdychla, přijala Lewisovu nataženou pažu a nechala se vytáhnout nahoru.
Jakmile vyjeli tryskem z lesa, objevily se vzdálené střechy chalup, z jejichž komínů stoupaly slabé pramínky kouře. Ranshe se rozbušilo srdce, přitáhla Rakovi jednoduchou uzdu a zůstala stát na místě.
„Co se děje?“ přiklusal k ní Lewis.
„Přemýšlím, jak mě místní lidé přijmou. Co když přijdou na to, že jsem ještě nedávno žila s bandou loupežníků za hřebenem? A co Darko? Co když jí někdo bude chtít ublížit?“
„Nemusíš mít strach, postarám se o vás obě. Kromě toho nepojedeme hned do vesnice, ale tamhle na tu samotu, tam žiju,“ usmál se na ni povzbudivě a vyjel směrem, kterým prve ukázal. Chápal, jak se dívka teď asi cítí. Sám nebyl ve vesnici moc vítaný, ale současně byl jediný, kdo dokázal na zimu opatřit dostatečné množství masa a tak ho lidé respektovali. Možná, že jeho postavení ve zdejší společnosti Ranshe usnadní začátek nového života. No, to se každopádně uvidím časem.
Když dorazili k udržované chalupě s velkou ohradou pro koně, malým políčkem vedle ní a kamennou stodolou, oba sesedli. Stáhli z koňských hřbetů oba kamzíky a nechali je ležet před stodolou, kde je chtěl Lewis vyvrhnout.
„Zaveď koně do ohrady a vykartáčuj je. Já mezitím udělám ty kamzíky. Potom mi je pomůžeš naporcovat a nastrkat do udírny,“ začal Lewis hned rozdávat rozkazy. Ranshu ani nenapadlo, že by se proti nim ohradila. Lewis byl teď tím, kdo jí nabídl střechu nad hlavou. Že poslechne pár jeho příkazů, je to nejmenší, jak mu to může oplatit. Pečlivě oba koně vyhřebelcovala, vyčistila jim kopyta a vrátila se zpátky k Lewisovi, který mezitím stihl oba kamzíky stáhnout a vyvrhnout.
„Co budeš dělat s těmi kůžemi?“
„Umíš je vydělat? Já kůže zakopávám spolu s vnitřnostmi,“ pohodil rameny Lewis.
„No, tak to tentokrát zkusíme jinak,“ zazubila se na něj vesele. „Až doděláme maso, tak je zpracuju.“
„Je to na tobě. Peníze, které si prodejem těch kůží vyděláš, budou jenom tvoje,“ souhlasil Lewis. Ransha se nadšeně usmála a hned se dala do porcování masa přesně tak, jak jí to Lewis ukázal. Kromě kostry toho moc nezbylo. Zatímco Lewis nasoloval maso, Ransha od kostí odřezala i ty nejmenší kousky, které si mohli udělat k večeři. Kosti a vnitřnosti, které nepotřebovali, potom zahrabali.
„Musíš už být pořádně utahaná. Najdu ti něco na sebe, umyj se a běž už spát,“ objevil se před chalupou Lewis. Ransha se ještě stále potulovala venku, zatímco uvařil hustou zeleninovou polévku. Teprve při bližším pohledu do tmy pochopil důvod. Ransha seděla u stáje, tvář ji osvětloval malý plamínek ohně, a pracovala na kamzičích kůžích. Když slyšela jeho hlas, zvedla hlavu a unaveně se na něj usmála.
„Musím to nejdřív dodělat, zítra už by z těch kůží nic nebylo. Ale už mi to zabere jenom chvíli, potom přijdu,“ sklonila hlavu znovu do svého klína, kde oddělovala blánu od kůže. Lewis jenom mlčky kývnul a zmizel v teple světnice. Už předtím nachystal Ranshe druhé lůžko a teď na něj s myšlenkami zatoulanými někde v dáli z toho svého hleděl. Usnul dřív, než se Ransha vrátila z venku. Byla promrzlá na kost, ale to nejdůležitější udělala. Kvalitních kůží bylo málo, snad je dobře prodá. Stáhla ze sebe ušmudlané oblečení, opláchla se v ještě teplé vodě, kterou jí Lewis nachystal, a zalezla do teplých přikrývek. Usnula téměř okamžitě.
