Věčné cestování z místa na místo a nepřetržité rozepře s lady mě vyčerpaly. Tom to svým zvláštním způsobem vycítil a objel obě místa, kde se bojovalo. Domů jsme dorazili druhý den cesty večer. Když jsem teď projížděl bránou, která mi prvně připadala tak nevlídná, pocítil jsem, přes všechnu únavu, nával radosti.
Jenže radost nakonec nad únavou nezvítězila a přišel spánek. Milosrdně a beze snů.
Ráno přišlo brzy. Tentokrát mě však nikdo nevzbudil. Vyhrabal jsem se z peřin a vyhlédl oknem směrem řece. Ani jsem se nepodivil, když jsem uviděl jezdce ve zbroji se dvěma zástavami – Arnulfovou a ještě další, která byla hnědá a zlatě vyšívaná s vyobrazením sovy – brodit jiskrný proud Ninien. Skoro jako by se to stávalo nedílnou součástí mého dne.
Ve spěchu jsem na sebe hodil černý plášť, který momentálně nejlépe vyjadřoval mou náladu, a ve dveřích se málem srazil s Bet.
„Viděl bych to na ten sál s obrazy ve třetím patře,“ řekl jsem jí dřív, než ona vůbec stačila otevřít ústa, „a zavolejte tam i Toma.“
Stará služebná vypadala překvapeně. Asi nečekala, že se ujmu autority po tom, jak jsem se choval předtím. Ale po tom, co se stalo, mi konečně došlo, že jinak to nepůjde.
Vystoupal jsem po schodech a vešel do galerie. Pohledem jsem přejel po obrazech svých předků a zastavil se u dědečkova. Pohladil jsem prsten na své ruce. Opět jsem ucítil ten pocit bezpečí jako tehdy ve sklepení, když jsem si už myslel, že je se mnou konec. A i teď mi dával najevo, že cokoliv přijde, nemusím se toho bát a můžu se tomu postavit čelem.
Dveře se náhle rozletěly a do místnosti vkráčela lady. Tohle tedy byla velká zkouška toho, co doopravdy snesu.
„Vás jsem tady nechtěl,“ pronesl jsem chladně a nevěnoval jí jediný pohled.
„To je mi jedno,“ opáčila klidně Linda, která už zase nabrala zpět svou ztracenou rovnováhu, „jde o významnou událost.“
Nechal jsem ji, a to nejen proto, že do místnosti vešli další dva muži.
„Vítám vás na Rogholdu, Velmistře,“ obrátil jsem se k Arnulfovi.
Ten se usmál, nejspíše při připomínce našeho prvního setkání. Já ale rty do úsměvu nedonutil. Druhý muž, který vstoupil, mi nebyl neznámý. Když jsem si odmyslel plášť a tu spoustu prstenů a oblékl jej do obleku, měl jsem před sebou podomního obchodníka, kterým tohle všechno začalo.
„Díky za vřelé přijetí, Reginalde, ale já jsem tu jen na skok. Přivezl jsem Senetru,“ pokynul k muži, který stál vedle něj a právě si se zájmem prohlížel obrazy na stěnách, „který je zástupcem Magického řádu u krále Čarozemě. Přijel se s vámi seznámit, aby mohl podat králi oficiální žádost o schválení. Jde jen o formalitu, ještě se nestalo, aby král žádost Rady odmítnul.“
Já Arnulfova slova vnímal jen napůl, protože jsem stále upřeně sledoval onoho Senetru, což bylo jeho jméno v Čarozemi.
„Těší mě, že vás poznávám,“ pronesl Senetra nenuceným hlasem, kvůli kterému jsem ho tehdy tak podezříval.
„Ale …“ začal jsem, avšak nedokončil.
Linda mi dupla na nohu s takovou silou, že to bylo až přehnané, ať už mi tím gestem chtěla naznačit cokoli. Musel jsem zatnout zuby, abych nevykřikl. Ještě štěstí, že mezi mnou a návštěvníky stál stůl s dlouhým ubrusem.
„Také mě těší,“ procedil jsem skrz stále zaťaté zuby.
„Když už jsem vás seznámil, budu muset jít, povinnosti volají,“ řekl Arnulf a chystal se k odchodu, pak se ale zastavil, jakoby si vzpomněl na něco důležitého, „ještě jedna věc, Reginalde, nechte na zítřek připravit jednací sál ve druhém patře. Přijde dvanáct hostů.“
Okamžitě mi došlo, že mluví o schůzi Rady, ale co jsem nevěděl, bylo to, proč se má konat zrovna na Rogholdu. Zeptat jsem se na to už nestačil. Klaply dveře a Velmistr byl pryč.
S jeho odchodem odložil Senetra společenskou tvář a poprvé za celou dobu se na mě normálně podíval.
„Vy,“ pronesl ke mně lehce vyčítavě, „byste si mohl uvědomit, že Velmistr nesmí vědět, že už se známe. Alespoň to vám snad lady řekla.“
Chtěl jsem něco rázně namítnout, protože to nebyla tak docela pravda, ale nestačil jsem se ani nadechnout.
„A ty,“ varoval ledově Lindu, „si dávej dobrý pozor na prostředky, které používáš, protože sir Reginald je tu pouze díky své dobré vůli. A teď běž dělat, co máš, je potřeba uvědomit ostatní, jak jsme uspěli.
Linda se sebrala stejně jako před chvílí Arnulf. A já pocítil příval sympatií k dalšímu člověku, který na ni měl vliv.
„Předpokládám, že už víte o své moci,“ začal Senetra vlídně, jakmile jsme osaměli, „je tedy nejvyšší čas, abyste se ji naučil používat. Všichni tady to považují za samozřejmé a přirozené, takže máme dost co dělat. A jeden den navíc není úplně ideální učební období, takže se připravte, že to bude o to náročnější.“
Nemohl jsme potlačit vzrušení, které mi proběhlo celým tělem. Mé sny se daly do pohybu.
Třeba nebude tak zle, pomyslel jsem si a vše se zdálo být náhle mnohem veselejší.
Vzduchem náhle prolétlo podivné zajiskření, které tu bylo a přece nebylo a zdálo se být stejně neuchopitelné jako dým. Nábytek se dal do pohybu a postavil se ke stěnám. Uprostřed toho všeho stál nehnutě Senetra, oči pevně zavřené.
„Jak jste teď mohl vidět, magie je soubor schopností, které nám do jisté míry umožňují ovlivňovat naše okolí pomocí energie, která nás v tomto světě obklopuje. Stačí ji jen umět uchopit a přimět spolupracovat,“ pronesl a luskl prsty.
U jeho nohou se zhmotnily tři jasně planoucí ohnivé koule a začaly mu poletovat kolem nohou jako nejvěrnější psi. Okouzleně jsem sledoval to prapodivné divadlo až do chvíle, kdy Senetra znovu luskl.
Koule se náhle rozlétly přes celou místnost ke mně. Stál jsem jako přimražený a sledoval, jak se ty tři zářící body závratnou rychlostí přibližují. Hrůzou jsem zavřel oči a snažil se duševně připravit na stravující plameny, které mě musely nevyhnutelně zachvátit. Ozvalo se však jen trojí zasyčení a já pocítil, jak vzduchem opět proběhl podobný záchvěv jako před momentem, záchvěv, který už jsem dobře znal ze svých bojových střetů.
Otevřel jsem oči. Ohnivé koule byly pryč a kolem mého těla se vznášel hutný zlatavý opar.
„Hlubinná magie je prvním ze dvou základních kamenů moci mága. Je čistě spontánní a v případech ohrožení a nouze většinou i účinná.“
Senetra potřetí luskl. Zamrazilo mě v zádech, protože jeho výukové metody byly opravdu zvláštní. Ukázalo se, že oprávněně.
Kolem mého těla se objevil olivově zelený prstenec, který se začal stahovat jako had kolem své kořisti. Mlha, která mě před chvíli ochránila, se jen nečinně vznášela a na prstenec neměla očividně žádný vliv.
„Jenže někdy hlubinná magie nemá účinek, chybí jí přizpůsobivost, vůle. Potom musíte použít magii vědomou, musíte chtít, musíte přikázat své síle, aby vás poslouchala.“
Prstenec se stahoval stále těsněji kolem mého hrudníku. Už jsem téměř nemohl dýchat. Senetra stál a zcela nezúčastněně mě pozoroval. Chtěl jsem mu něco říct, cokoliv, aby toho nechal, ale nešlo to.
„Už jsem vám řekl, co musíte udělat,“ odpověděl mi Senetra na mou nevyslovenou otázku.
Přemítal jsem, co mi vlastně řekl, a hlavně, jak to myslel. V hlavě mi znělo každé slovo, ale jakoby bez smyslu, ztracené ve víru těch ostatních.
Dost, řekl jsem si a zmatek v mé hlavě se začal uklidňovat. Myšlenka na záchranu zaplnila celou mou mysl. Chtěl jsem.
Rodový prsten se rozzářil a jeho jasné červené světlo přeťalo prstenec, který spadl na zem a rozplynul se tak důkladně, jakoby tam vlastně nikdy nebyl.
Já jsem přerývaně oddechoval a vyčítavě si měřil Senetru.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se.
„Musel jsem vám ukázat, co dokážete. Měl byste vědět, že s magií toho můžete udělat spoustu, víc, než si teď dokážete představit.“
„Málem jste mě zabil!“
„Vaši nepřátelé na vás také nebudou brát ohledy, musíte být o krok před nimi,“ namítl Senetra, „navíc, tohle vám nemohlo ublížit, protože jsem svou magii celou dobu hlídal.“
„Já mám spíš pocit, že na mě neberou ohledy hlavně lidé, kteří mi chtějí pomáhat.“
„Musíte mít s námi se všemi trpělivost. Linda, já i ostatní dost riskujeme tím, co děláme, ale věříme, že to má smysl. Rozhodně to neděláme bezdůvodně, takže nám musíte věřit. Nic jiného vám tady ostatně ani nezbývá.“
Povzdechl jsem si, ale raděj jsem už nic nedodal, ačkoliv jsem měl pár peprných věcí na jazyku.
„Teď musíme pokračovat, protože čas nás tlačí mnohem víc, než je záhodno.“
A tak jsem se učil dál. Během dopoledne se mi podařilo v nejjednodušší míře ovládnout oheň, takže jsem byl schopen provádět ony zábavné kousky s ohnivými koulemi, i ostatní živly. Stále jsem však zdaleka neovládal svou moc, takže mi někdy všechno vyšlo a jindy zase ne.
Po obědě, který nám vnutila Bet spolu s poznámkami o tom, že jsme se snad s tím učením zbláznili, jsem se začal učit něco o magické obraně, něco málo o odvedení pozornosti pomocí iluze, takže jsem konečně pochopil, jakým způsobem bylo ukryto místo přechodu, kterým jsem se dopravil do Čarozemě, a v neposlední řadě také něco, co by se snad dalo nazvat telekinezí.
Větu: „Musíte chtít!“ jsem za tu dobu slyšel snad tisíckrát. A při pohledu na tváře na stěnách, které mě přísně sledovaly, jsem se cítil zahanbeně. A jak by také ne, ani mně by se moc nelíbilo, kdyby mi někdo zkusil připálit můj krásný, zlatem vykládaný rám, nebo se pokusil smýt mou olejomalbu neovladatelným proudem vody. Popravdě řečeno jsem byl velmi rád, že galerie to celé přežila bez větší úhony. Navíc některé obrazy už vážně potřebovaly setřít prach.
„Dejte do toho svou vůli!“ nabádal mě Senetra, „jinak se nehnete z místa. A to doslova.“
Vtip, kterému bych se jindy asi s chutí zasmál, mě tentokrát nechal chladným. Byl jsem nepředstavitelně unavený, protože, jak mi můj velký mistr laskavě vysvětlil, magie si bere mnohem více energie než fyzická práce.
Stál jsem uprostřed místnosti, oči zavřené, a snažil jsem se pohnout dubovým stolem, který stál opodál. S otevřenýma očima jsem to už zvládal, ale takhle ne.
„Musíte se to naučit i se zavřenýma očima,“ opakoval můj učitel, „jedině když budete své okolí vnímat vnitřně, prohlédnete později iluze, a to nemluvím o provozování magie za tmy nebo ve ztížených podmínkách.“
Svěsil jsem paže a otevřel oči. Byl jsem u konce se svými duševními silami.
„Prostě to nejde.“ Řekl jsem rezignovaně, „Linda měla asi pravdu, když říkala, že tu nejsem k ničemu.“
„Tohle že vám lady řekla?“ zvedl Senetra obočí, „to od ní nebylo příliš taktní. Ale pokud tomu věříte, pak měla asi vážně pravdu.“
Ačkoliv jsem to před momentem sám řekl, to, že to někdo zopakoval, mě vážně naštvalo.
„Jak mě vůbec můžete takhle soudit?“ odvětil jsem třesoucím se hlasem, „nic o mně nevíte, zhola nic, vy i Linda.“
„Nemůžete lady zazlívat to, že je k vám tvrdá. Myslí si, že vaše pomoc tady nebude pomocí, ale spíše naopak.“
„Cože?“ vydechl jsem.
„Vy si pořád myslíte, že jste tu jen kvůli stabilitě Rady?“ zasmál se Senetra, „jste trochu moc naivní a důvěřivý, ne? Tenhle problém bychom nejspíš časem vyřešili sami.“
„Tak co tedy po mně chcete?“
„Jak už víte, váš dědeček odešel z Čarozemě. Jenže tím jeho příběh zdaleka neskončil. Po pár letech, kdy si žil spokojeně na Zemi, tedy spokojeně na poměry, které tam vládly, ve vaší zemi a v dalších okolních vypukla nějaká forma politické revoluce. Situace se tehdy pro vaši rodinu nevyvíjela příliš dobře, dokonce ještě hůř než za vaší druhé velké války těch let.
Rozhodl se, že se vrátí. Jenže zákony Čarozemě nedovolují nikomu, kdo ji dobrovolně opustil, vrátit se. Váš dědeček nemohl tuhle zradu překousnout, protože tento zákon byl schválen až po jeho odchodu, a tak vyslovil kletbu.
Slíbil nám, že jednou si k němu, nebo jeho krvi, sami přijdeme pro pomoc a se všemi úctami náležícími jeho postavení ho uvedeme do Čarozemě.“
„Takže proto Rogholdský rod vymřel, abych se mohl vrátit?“ zeptal jsem se tiše.
Nechápal jsem už vůbec nic.
„Ne, to byla bohužel pouze shoda náhod a, ač to říkám krajně nerad, trochu nám ulehčila situaci a rozhodování, jak ji řešit,“ odpověděl Senetra a pokračoval:
„Nebrali jsme tu kletbu tak docela vážně, čas naneštěstí ukázal, že jsme měli. Asi před půl rokem se v Latriánském knížectví, které sousedí se severem a východem Čarozemě, objevil muž, který si nechává říkat lord Krigus.“
Cítil jsem, jak mi krev ustupuje z tváří, takže jsem musel být bílý jako stěna, a před očima se mi na okamžik zatmělo.
„Znáte to jménu, nepletu-li se,“ usmál se trpce Senetra. „To vy jste jej vymyslel.“
„Je to jen smyšlená postava z románu,“ namítl jsem chabě, „navíc z ještě ne moc povedeného románu, nemohla se tady jen tak zjevit.“
Viděl jsem toho TADY už dost, ale tomuhle jsem prostě jen tak uvěřit nemohl.
„Není to samozřejmě vaše živá postava, je to jen osoba, která využívá její jméno, vlastnosti a, což je nejhorší, její schopnosti.
Váš dědeček nebyl jediný, kdo odešel. Některé méně významné rody, které bažily po moci v Čarozemi pro ně nedostupné, odešly taktéž. A jeden ze členů Teneberského rodu se vrátil, aby se pomstil za odvržení svých předků.“
„Ale co to má do činění se mnou a mým dědečkem?“
„Ten muž, lord Krigus, chcete-li, je prostředkem té kletby, o které jsem už mluvil. Vy jediný ho můžete zastavit, protože víte, jak obejít magii, které jste dal zákonitosti, magii, kterou jste vymyslel a on uvedl v život.“
„Přece si s ním můžete poradit sami, je tu bezpochyby spousta silných mágů,“ vmetl jsem mu do tváře a začal přecházet po místnosti.
„Věřte mi, že kdyby to šlo, udělali bychom to, jenže my se neumíme postavit jeho magii, nechápeme ji, protože je tak odlišná od té naší. Navíc proti nám začíná štvát lidi z okolních zemí, kteří nám po staletí záviděli naši moc. Následují ho a věří, že se zbaví naší nadvlády, která vlastně nikdy nadvládou nebyla, a neuvědomují si, že ji nahradí něčím mnohem horším.“
„Já nevěřím,“ řekl jsem zlostně, „že by můj dědeček chtěl smrt mágů a zánik Čarozemě, takový on nebyl.“
„Pokud nemůže být Čarozem otevřena jeho krvi, pak ano,“ odvětil tiše Senetra.
Něco se ve mně náhle vzedmulo, jako vlna, která se hrozivou rychlostí blíží k pobřeží, aby ohrozila nic netušící lidi. Nemohl jsem uvěřit té pravdě, kterou jsem snad ani nechtěl slyšet. Z prstů mi vylétly jako dlaň silné proudy karmínového světla a začaly se obtáčet kolem Senetry. V hlavě mi znělo jediné. Smrt. Smrt lháři.
Spustil jsem ruce a v náhlém záblesku jasného vědomí jsem nechápal, co jsem to provedl. Tohle jsem nechtěl.
Světlo zmizelo. Bylo načase se pravdě podívat zpříma do očí.
„Omlouvám se, já …“ nedomluvil jsem.
„Nic se nestalo,“ ujišťoval mě Senetra, ale důkladně se vyhýbal mému pohledu, „chápu vaše rozhořčení. Ještě jednu poslední poučku pro vás mám. Magie není jen energie, kterou ovládáte a směřujete. Má své vlastní zákonitosti a vůli. To, co uděláte, se vám nezřídka vrátí a ne vždy si vybere k vašemu cíli cestu, jakou byste si přál. Dávejte si tedy dobrý pozor na to, co děláte.
Tohle je vše, co jsem vás mohl naučit, zbytek už je na vás.“
Oprášil si plášť, jediným nedbalým mávnutím ruky vrátil nábytek na své místo.
„A ještě jednu věc si pamatujte,“ řekl, stoje ve dveřích, „je za vámi spousta lidí. Stačí jen odložit hrdost, požádat o pomoc a dostanete ji. Vy víte, jak Kriguse porazit, tak toho využijte.“
Dveře klaply.
Opravdu už jsem měl představu, jak na to, pomyslel jsem si trpce, ale podle toho, co mi Linda řekla o zdejších poměrech, nebude rozhodně snadné dát do pořádku všechny spory a rozmíšky, aby se všichni v Čarozemi mohli postavit společnému nepříteli.
