Oblohu křižovali blesky. Noc byla ponurá a v mžiku světla, když se zablýsklo Kram neviděl jediného živáčka. Na zatažené obloze bylo vidět, že nadvláda slunce nepřijde ještě další hodinu. Půda byla promočená, pršelo již třetí den, ale dnes přišel déšť největší. Kapky dopadávaly na zem a toto ticho občas jen protrhnul hrom. Ale i další zvuk, byl to výkřik ženy.
Kram se odvrátil od okna a pohleděl do světnice. Na stole ležela Kramova žena, Eithel. V potu tváře rodila dítě, již druhé. Za dveřmi stál totiž Mirél, první syn. Kram dostal pokyny od porodní báby Velimy, aby přinesl vodu. On tak učinil a vrátil se na její pobízení do předsíně. Sedl si tam na lavici a koukal na sloup na němž byla zavěšena zbroj. Kram se usmál na svého syna, ale ten mu úsměv neoplatil. Kram se podivil, ale nebylo to poprvé. Mirélovi bylo třicet let, ale poslední dobou se do sebe zavíral a jeho život byl temný stejně jako pohled. I Kram si povšiml, že není to co býval. Zdá se více temnější a pohled do očí by se dal zaměnit s pohledem na ďábla. Nikdo ale nevěděl co s ním může být. Byl učedník kouzelníka Óbrina, rodinného přítele; ten ho sem pravidelně vozil k rodičům, ale teď tu zrovna nebyl. Měl by přijet v příštích hodinách.
Vstupní dveře jejich domu se rozrazily a vstoupila sličná elfka. Elóra, prorokyně a vědma Thálijská. Kram jí běžel pomoci s pláštěm a zavřel za ní. Pozdravily se a ona pravila:
„Věštba se plní, očekávané dítě přijde na svět.“
„Ano, je na cestě.“ Elóra se odebrala do místnosti, kde byla Eithel s Velimou. Byl slyšet nářek ženy a pochvíli pláč dítěte. Kram si ani nestačil dosednout na lavici a už vyskakoval radostí. Vběhl do pokoje a vzal dítě do náruče, byl to chlapec. Kram pravil:
„Budeš se jmenovat, synu můj, Grom, což ve starothálijštině znamená bouře. Ona ti bude památkou na den kdy jsi se narodil a budeš ji nosit stále sebou.“ Bouře se začala uklidňovat. Do pokoje vešel Mirél. Pohleděl zlověstně na dítě a pak na matku. Ta se na něj usmála a on neodolal její kráse a musel se také usmát. Přistoupil blíže. V tuhle chvíli se věštba naplnila docela. Pařáty zla měli na dosah to po čem tolik toužili; po onom dítěti, po Gromovi. Kdyby jej uchopili zlo by mělo volnou cestu, jenže zlo nemělo takovou sílu. Kram se smál a radoval se, vzal Miréla v podpaždí a zatočil se s ním. On se rozesmál krásným dětským smíchem, který už od něj dlouho nikdo neslyšel. Pak ho Kram položil a on znovu ztemněl. Velima se s nimi rozloučila a odcházela, když do dveří vstoupil Óbrin.
„Á, že by konečně!“ Ona jemně přikývla zmizela za dveřmi. Óbrin došel obejmout Eithel a Krama. Mirél se na ně díval a když se k němu kouzelník otočil se smíchem on se na něj zuřivě a temně podíval jak nikdy na nikoho obrátil se a upaloval ven. Velima, která se zapovídala u jednoho domu za ním křičela. Óbrin běžel za ním a Kram také. Smích se jim, ale vytratil z úst. Velima se strašlivě rozplakala a křičela:
„On skočil.“ Ukazovala na útes. Óbrin skutečně viděl mizící hlavu za srázem. Kram byl ještě v domě a prodral se dopředu a běžel ke špici útesu. Nebylo po něm vidu ani slechu, jakoby se vypařil.
O šedesát sedm let později.
Grom seděl mlčky v zahradě na pravé straně domu a pozoroval mohutné stromy. Mudrcové mezi nebem a zemí a přátelé lidstva po mnoho staletí. Groma čím dál více přitahovali. Byl rád, když mezi nimi byl a těšil se z jejich přítomnosti. Mnohokrát se vydával do lesa. Procházky ho bavili, teď zrovna jeho přítel Jeremiáš odcestoval do hlavního města této země, Gordas. Byl tam s otcem a proto se Grom toulal po lesech a pomáhal na farmě jednomu starému sedlákovi. Jeho otec Kram byl zrovna také pryč, teď odjíždí stále častěji. Už tu nebyl osm dní a stále se nevracel. Matka Eithel zrovna předla. Chtěla Gromovi ušít spodní tuniku, proto jí Grom nerušil. Za chvíli se měl znovu odebrat k sedlákovi Metalirovi. Každé ráno tam chodil a pomáhal mu s farmou. Na jeho stará bedra už toho bylo přemnoho. Rád mu pomáhal a když nebyl doma otec učil se od něj. Byl to moudrý člověk a znal mnoho příběhů a skvostně je uměl vyprávět. Vyšel tedy ze zahrady a pozdravil matku, která předla v předsíni. Ona mu pozdrav oplatila a ještě se na něj usmála. Grom byl rád, že stále byla rozradostněná i když věděl, že zažila mnoho strastí. A jak koukal, stávala se vzorem všem dívkám v Útesu. Ovládala meč jako muž, byla něžná, moudrá a krásná a přeci byla dosti zocelená, jak ji život naučil. Grom za ní byl vděčný a za otce také, ten ho zase učil mnoho praktických věcí, které se mu budou hodit až se vydá do světa. Vydal se napříč městem a pozoroval moře Tarën, jediné sladké.
Když přišel k farmě, Metalir zrovna pokuřoval dýmku a hloubal ve své mysli. Grom ho pozdravil již z dálky.
„Buďte zdráv!“
„I ty, Grome! Dnes pojedeme do lesa na dříví, zásoby po zimě se ztenčili a proto osedlej koně a zapřáhni za něj dvoukolák.“
„Dobrá.“ Přikývl Grom a odebral se do stodoly.
Jeli po jehličí lesem a pod koly praskaly malé větvičky. Pak zastavili u dřeva, které tam Metalir připravil hned po zimě. Bylo mokré a proto se ještě muselo doma usušit. Nakládali, když Grom uslyšel zařehtání koně za kopcem. Ten teda vylezl a uviděl koně, kterého dobře znal, byl to totiž kůň jeho otce. Přišel k němu bliž a viděl, že za ním někdo je. Ležel tam na zemi jeho otec přivázán lanem k sedlu. Sekerou, kterou měl jedinou v ruce přesekl lano a odvázal otce.
„Je tam někdo Grome?“ křičel Metalir zpoza kopce.
„Můj otec! Někdo ho zranil.“ Kram měl po celém tele šrámy od biče a byl postřelen. Rána už byla zanícená a nekrvácela. Metalir za ním přiběhl a pronesl:
„Panebože, Krame!“ načež ho vzal v podpaždí a Grom za nohy a odnesli ho na vůz. Položili ho vedle dříví, poněvadž vůz nebyl ještě docela plný. Začali uhánět domů. Kůň Krama obešel kopec a také se dal do klusu za nimi.
