Cesty do vesmíru. Klonování. Roboti. Mimozemšťani. Stroje času. Kolikrát si říkám, že ti blázni z minulosti měli sakra smysl pro humor. Asi jako tamleta hromada odpadků. Věřili v úžasnou technologii, kerá spasí celej svět. No a ono houby. Spiš teda bakterie a sinice a všelijaký jiný krvelačný potvory, co se vás snažej sníst zaživa.
Už zas prší. Tenhle hnusnej špinavej dýšť, co snad každej den padá z toho tmavýho nebe, jestli se té věci nahoře dá pořád tak řikat. Jo, přesně. Na obřích těžkých mrakách v barvě pár měsíců staré mrtvoly není vůbec nic nebeskýho. Tehdá, když ještě bylo ze země vidět na Slunko a na hvězdy, jo tomu se možná dalo řikat nebe. Ale jednolitá kupa vody v ruznym stadiu, to není nebe, tomu se dá řikat tak leda horní stoka.
Jo, a taky obří civilizace a tolik lidí, že se to na Zem ani nevejde. Kdo todle tvrdil, musel bejt na drogách. Jasan, drogy chápu, bez nich by se život nedal přežít. Ale v době, kerá je fakt krásná, s tím nebem a čistejma ulicema. A tak vůbec. V takové době snad drogy nejsou potřeba…
Místo koukání na slunce, bavení se v nějakejch pajzlech a lítaní na Měsíc, se tu teď ploužím těmahle nechutnejma ulicema, kde ten příšernej dýšť znova a znova obnovuje ten strašnej smrad. Odpadky, co sou tu snad z minulýho století, nějaký mrtvoly a spousta věcí, co se jima živěj.
A všem je to jedno. Tadle planeta je přece dost velká. V tomdle městě už moc lidí nežije. Je to tady fakt hnus. Jen ty strašně velký prázdný baráky. Spousta věcí, co nikdo nepoužívá. A skupinky lidí žijících po hromadě na nějakým malým místě, kde sou v bezpečí a kde se jakž takž uživěj.
Jo, jednadvacátý století nám nechalo fakt pěknej odkaz. To byly furt nějaký vize. O technice, co spasí svět. O úžasným cestování a ja nevim, co všechno ještě. Zatím došla ropa. Došly i ty deštný lesy, pokud to nebyl jen nějakej mýtus. Došlo všechno, co dojít mohlo. Ani s tou pitomou vodou, to není valný. Pak přišly nemoce. Tak rychlý, že jim doktoři nestačili dát ani zapamatovatelný jména. A pak jen smrt a tahle zatracená budoucnost.
Budoucnost bez budoucnosti.
Ale jim to tehdy bylo úplně jedno. Žili se ve svým vysněným světě, v dokonalých domovech pod modrou oblohou. Měli co jíst a pít. Byli sakra šťastní a nic jim nechybělo. A teď to za ně odnášíme my. Do háje s nima (kdyby ještě nějakej byl). Jo, rostliny. S těma to jde taky do… no do kytek. To málo, co zbylo, stačí sotva na jídlo.
Nám historikům už taky odzvonilo. Jo, ještě před čtyřiceti letama to nebylo špatný. Bylo pro koho pracovat. Dětí bylo dost. I jinejch, kerý to zajimalo. A dneska? Dneska se zajimá každej sám o sebe...
Došel sem do té barabizny, kde mám svoje místo na spaní.
„Kdes zas moknul? Měl bys míň přemejšlet… Radši si vem kašu a trochu se vosuš.“ Jo, aspoň něco lidského v nás zůstalo.
„Debilní historie…“
„Pane, pane, jste v pořádku?“
„Proč bych neměl být, slečno Daneerová?“
„Víte, když jste pod vlivem Questu, mám o vás vždycky strach.“ Asistentka se na mě dívá částečně vyčítavě a starostlivě.
„Nemusíte mít o mě strach, je to absolutně bezpečné.“
„Ale, pane. Nemáte pocit, že… že jste trochu…no… závislý?“
Teď se dívám vyčítavě pro změnu já. „NE! Už to používám sto padesát let a žádnou závislost na sobě nepociťuji.“
„Dobře, dobře, poletíte zítra na tu schůzi vaší továrny na Marsu?“
„Musím?“
„Nemusíte, pane, ale bylo by to velmi vhodné, když jste to slíbil.“
„Dobře. Teď mě nechejte, slečno Daneerová.“
A zase tenhle obří pokoj. Velká pohodlná červená sedačka. Holografický koutek. A okno přes celou jednu stěnu s výhledem na město. Pomalu k němu kráčím.
Ach ano. Bledě modré nebe. Zářící slunce. Čistý vzduch a nehlučná vznášedla plující poklidně ulicemi. Takhle vypadá to třiadvacáté století.
Asi si dám dneska ještě jeden Questík. Tohle století je tak zoufale nudné.
