Mezi nebem a zemí
Vítr se už po několikáté opřel do starého dubu, dominanty zdejší nádherné krajiny. Lidé o tomto místu, rozlehlých loukách,s památným stromem uprostřed, ohraničených listnatým lesem, mluvili jako o posledním ráj na Zemi , o prastarému dubu zase říkali, že má neobyčejnou kouzelnou moc. Čarovnou atmosféru Ráje ještě umocňovala nedotknutelnost civilizací, jakási pomyslná odpoutanost od okolního světa. Ale vlastně – jeden náznak věku lidí tu přece jen byl : malý domek postavený ve stylu typických vesnických stavení minulého století, který odnepaměti stál kousek od dubu. Ještě donedávna neměl obyvatele, pak tudy však náhodou šel jeden mladík a zdejší prostředí ho tak ohromilo, že se tu rozhodl usadit. Lidé z okolí se nejprve báli, aby neudělal z domečku vilu s bazénem a nezasloužil se o vznik nového supermarketu v zájmu civilizace, brzy však zjistili, že to nehrozí. Brzy si všechny získal svou věčně dobrou náladou a poněkud extravagantními názory – ale co, vždyť je to umělec, říkávali na jeho obranu, když se někoho nechtěně dotknul na citlivém místě. Začali mu přezdívat Adam, jak jinak, když bydlel v ráji ? Jeho vlastní jméno si bůhví proč nikdo nepamatoval, občas mu ještě říkali Malíř. Neprotestoval a tak se to ujalo.
Ten den byl zvláštní, ve všech směrech. Počasí jako by se zbláznilo – pravé aprílové počasí v červenci. Chvíli lilo jako z konve, potom zas svítilo slunce jako nikdy jindy. Teď už zase začínalo pršet, pomalu ale jistě. Malíř zrovna přibíhal domů, musel trochu urychlit odpolední procházku a byl z toho rozmrzelý. „ Pořád ale lepší než promoknout a nastydnout,“ mumlal si, když vběhl dovnitř jen chvilku před tím, než se spustila divoká bouřka.
Rozvážně si sundal starý kabát, rozdělal oheň v krbu a připravil si čaj. Nechal ho stydnout - neměl rád horké nápoje, dokonce ani v zimě ne. Raději přešel do druhého rohu místnůstky , do své Svatyně. Měl tam malířský stojan s nataženým plátnem, ještě netknutým barevnými tahy štětce. Toto stádium tvoření miloval, dokázal hodiny stát před bílou plochou a představovat si, co přenese na plátno, co vznikne pod jeho rukama. V tuto chvíli však neměl pro snění ani vymýšlení motivu prostor, protože dostal zakázku. Svou první. Měl namalovat pro nějakého zbohatlíka kostelík z jeho rodné vesnice, prostě tak, jak ho vidí na základě toho štosu fotek, co dostal. Malíř však věděl, že tak jednoduché to zase nebude. Přece si nemůže dovolit nakreslit chátrající, oprýskanou stavbu s rozbitými okny a čekat, že bude zaměstnavatel spokojený. Ne, musí vymyslet způsob, jak kostel vyobrazit co nejmalebněji a přece moc nezdůraznit , jak moc přehání. Stejně se však nemohl zbavit dojmu, že by bylo mnohem lepší, kdyby zadavatel investoval místo do malíře do opravy stavby svého dětství, však nebyla jeho věc.
Malíř usrkl čaj a zase ho odložil, pořád byl příliš horký. Místo toho vyhrabal zpod hromady dokumentů pár fotek, podle kterých chtěl pracovat , a nainstaloval je vedle plátna, aby na ně dobře viděl. Trochu nespokojeně zavrtěl hlavou – tyhle zakázky na objednávku ho už předem nebavily, chtěl tvořit to, co se mu líbí a na co má náladu. Z něčeho však musí žít, to si i přes své umělecké poblouznění uvědomoval.
Jednu věc si však nemohl odpustit. Svůj rituál. Postavil se kousek od plátna, nasadil úsměv a potichu se zeptal bílé plochy před sebou : „ Tak co to dneska bude ?“ Plátno neodpovídalo, jen vítr se s novou vervou opřel do okenic. Normálně by sebou Malíř trhnul a běžel by se k nim podívat, ale teď si toho ani nevšiml. Jen dál fascinovaně hleděl před se . Pomalu přiblížil k plátnu tvář, až se ho skoro dotýkal nosem a ze samého zaujetí prakticky zapomněl dýchat. „Nevíš ?“ zeptal se naléhavě, se zvědavostí i dětinskou nedočkavostí. Chtěl, aby mu plátno odpovědělo, že budou spolu tvořit kostelík, tu malou kouzelnou stavbu , tak důležitou pro všechny ty věřící. Odpověď však nepřicházela, neslyšel v mysli jasný hlas , jako tomu bylo jindy. A zrovna když tolik potřeboval, aby ho v jeho samotě podpořit, jak to dokázal jenom on, jeho hlas a múza. Jenže pak, když se mu už zdálo, že hlas přijde – úplně měl jeho slova na jazyku, cítil je , jako by byla skutečná – se jasná představa o obraze kostelíka z jeho mysli vypařila. Doslova, v jednu chvíli tam byla a hned nato zase ne.
Malíř se zatvářil zmateně a odtáhl se od plátna . Tohle se mu ještě nestalo. Podíval se na fotky připravené sloužit jako předloha pro budoucí umělecké dílo, přímo cítil, jak se na to těší. Snažil se znova si vybavit obraz, který plánoval namalovat a který ho – jak doufal – mohl dostat dál, do povědomí dalších lidí. Ono doporučení vlivného člověka zmůže hodně, není-liž pravda.Ale ať se snažil sebevíc, představa se mu nevrátila.
Poněkud rozladěně se odebral zpět do části domku, který by se dal s trochou dobré vůle označit za kuchyň. Napil se čaje ze svého milovaného hrníčku a jeho depresivní nálada se ještě zhoršila , když mu projela hrdlem ledová tekutina. Proč jen nikdy nedokážu vystihnout dobu mezi tím,když je čaj horký a než je studený? pomyslel si trpce a znovu se přesunul k plátnu. Jak tak na něj hleděl, došel k zvláštnímu názoru, který by každému jinému připadal přinejmenším stupidní, ale jemu, umělci, dával smysl : To plátno prostě nechce, aby na něj kreslil nějaký pitomý kostelík, který se za pár let zřítí a nikdo po něm ani nevzdychne. To je totiž zvláštní plátno, Plátno s velkým Pé. Ale co je vhodné nakreslit na takové Plátno?
V tu chvíti se ozvala rána na dveře, která ho probrala ze zamyšlení. Rychlostí blesku, který právě venku proťal oblohu , se dostal ke dveřím a otevřel je. Okamžitě se do něj opřel neuvěřitelně silný vítr, který ho div neporazil. Jen tam tak stál ve dveřích, s větví ze stařičkého dubu u nohou, a ohromeně zíral před sebe. To, co viděl, mu připadalo neskutečné, jako vystřižené z dobrého fantasy. Měl před sebou ohromnou živou podívanou, kterou tak umě vytvářela příroda: ohýbající se trávu, která působila jako hedvábný koberec, černočernou oblohu, z níž se řinuly provazce deště, jasné záblesky blesků následované mohutným hřměním, lesy zahalené mlžnou clonou tajemna. Celé scéně vévodil mohutný Čarovný dub, ohýbající se pod nápory vichru. Šumění jeho listů zanikalo v symfonii deště, ale i tak se Malíř nemohl zbavit dojmu , že strom neskutečně trpí. Zdálo se, jako by ho to všechno unavovalo, jako by se modlil, aby to peklo už skončilo. Malíře při pohledu na něj píchalo u srdce, ale zároveň od něj nemohl odtrhnout zrak. Poprvé – a vlastně také naposledy – cítil jakousi zvláštní sounáležitost s přírodou okolo sebe, zdálo se mu, že chápe všechny její zákonitosti a pohnutky. Ale hlavně mu připadalo, že je ten dub, ten prastarý strom lhostejně pozorující dění během stovek lidských let, tak tenhle dub že představuje něco mnohem víc, než si kdy myslel. Bylo to, jako by na něj svými pohyby mluvil, ale Malíř mu nemohl porozumět, což duši dubu neskutečně zraňovalo - a on věděl, že má duši. Od té doby nepochyboval, že je duše a skrytá inteligence naprosto ve všem a že má všechno svůj tajný význam.
Ani nevěděl, jak se dostal za práh, zpět do domu. Možná vítr změnil směr a zabouchl mu dveře před nosem, ale jistý si tím později nebyl. Jako náměsíčný se otočil směrem do místnosti – a jeho pohled padl na zářivě čistou plochu Plátna. Malíř se zarazil a mírně se zachvěl, když v mysli uslyšel dobře známý hlas našeptávač : Ano, můj milý, říkal mu konejšivě , zatímco v mladíkově mysli stále visela představa venkovního divadla, jako by mu tam měla nadosmrti zůstat. Ano. Přesně tohle budeme malovat.
Poklidným, tichým krajem se rozezněly hlasy tří lidí a z lesa na louku, které nikdo neřekl jinak než Ráj, vyšli dva lidé vedoucí starce. Šli pomalu, jen co noha nohu mine , aby jim starý pán stačil , ale přitom stačili konverzovat . „Tak tady to je, viď tatínku?“ řekla hezká slečna milým hlasem. „Ten čarovný dub z tvého obrazu.“ Stařec jen přikývl, ale z jeho vrásčité tváře nebylo znát, zda neodpověděl kvůli strachu, aby se nezadýchal, nebo zda jen nechtěl porušit atmosféru pro něj tak zásadního okamžiku.
Odvedli ho ke starému dubu, který se snad vůbec nezměnil, a pán se ztěžka posadil na jeho kořen vystupující nad zem . „ Běžte pryč,“ rozkázal pak trochu třaslavým, ale rezolutním hlasem. „Nechte mě tu chvíli samotného.“ Dcera se svým přítelem se na sebe nerozhodně podívali a pokrčili rameny. „Tak jen na chvilku , tatínku,“ řekla a pokusila se ho políbit na čelo, on ji však netrpělivým gestem odehnal. Žena znova pokrčila rameny a v těsném závěsu za svým nastávajícím odešla.
Jen co stařec osaměl, zhluboka si povzdechl. Jak dlouho už na tomto místě nebyl! A přitom mu toho tolik dluží, zvláště Čarovnému dubu. Vždyť nebýt jeho a toho zvláštního odpoledne, nikdy by se z něj nemusel stát slavný a uznávaný malíř. Tehdy přes noc namaloval svůj nejúžasnější obraz – nazval ho Mezi nebem a zemí . Starý muž si to pamatoval jako dnes, viděl všechny detaily toho dne a obzvlášť dobře si vybavoval ty nezapomenutelné pocity. „Ale ten kostelík jsem tenkrát nenamaloval,“ pomyslel si pobaveně, „Tenkrát ani nikdy jindy . Škoda první zakázky.“
Pak už si jeho stará paměť začala o překot vybavovat všechno, co zažil v tomto úžasném kraji, od zkušeností se zdejšími milými lidmi po pozorování lišek, které tu vždy dávaly dobrou noc. Minulost mu splývala dohromady – a moc dobře věděl, že budoucnost už před sebou žádnou nemá.Tím, že se vrátil na místo, kde pro něj prakticky začal skutečný život, splnil vše, co ještě chtěl.
