Plamínek - prolog a první kapitola

Prolog

Král Věslav VI. vládl malému, ale bohatému Vozejskému Království už téměř 24 let. Jeho moudrá a spravedlivá vláda přinesla království nebývalý rozkvět, o který se zasloužil především zámořský obchod. Na příkaz krále Věslava VI. bylo vybudováno mocné válečné loďstvo, které dokonale chránilo přímořské oblasti království před útokem z moře a ochraňovalo obchodní lodě před piráty. I ostatní hranice byly velmi dobře chráněny před útokem nepřátel. Podél celé západní hranice se zvedaly do ohromné výše příkré stráně divokých a neschůdných Ledových hor. Vrcholky těchto hor byly pokryty věčným ledem a sněhem a na úbočí rostl hustý les plný divé zvěře a nebezpečných monster. Podle starých pověstí hnízdili ve skalách Ledových hor dokonce i draci. Východní a severní hranici království tvořily nižší, ale značně rozlehlé a o nic méně divoké Nebeské hory. Na severu, oddělovala obě pohoří řeka Modrava, která zde protékala vysokým a dlouhým Orlím kaňonem. Toto byla jediná schůdná pozemní cesta, která směřovala do severních a západních království. V nejužším místě Orlího kaňonu chránila vstup do Vozejského Království stará nedobytná pevnost Brk.

Celé Vozejské Království se rozkládalo v úrodném údolí řeky Modravy a podél mořského pobřeží mezi Ledovými a Nebeskými horami. Už za vlády krále Věslava III. před osmdesáti lety bylo království rozděleno na sedm částí – sedm dílů koruny. Tři přímořské díly – Západní, Střední a Východní přímořský díl, dále dva střední díly – Pravý a Levý střední díl koruny, Severní díl koruny a hlavní město království Králova Koruna. Mezi lidmi se však pro hlavní město vžil zkrácený název Krakor. Každý díl koruny spravoval správce jmenovaný králem. K nejdůležitějším povinnostem správce dílu koruny patřilo zajistit údržbu cest, mostů, hrází a nábřeží, dále zajistit dodržování královských zákonů a výběr daní. V každém dílu zasedal Stavovský sněm tvořený představiteli šlechtických rodů. Sněm se scházel několikrát do roka k projednání místních zákonů a vyhlášek, dalším úkolem sněmu bylo zajistit obranu dílu koruny před nepřáteli. Za tímto účelem volil sněm každých pět let ze svého středu Velitele zemské hotovosti dílu koruny.

 

V rozlehlém Severním dílu nežilo příliš mnoho lidí. Úrodné údolí řeky Modravy zde nebylo ještě příliš široké, takže značnou část tohoto dílu pokrývaly lesy a pastviny v podhorských a horských oblastech. Většina lidí žila v údolí, čím blíže k horám, tím bylo osídlení řidší.   

Městečko Konečky bylo největší a vlastně jediné město Severního dílu. Název Konečky byl patrně odvozen od toho, že řeka Modrava byla splavná pouze k tomuto městečku. Výše po proudu řeku přehradily divoké peřeje Ledňáčků. V tomto městečku začínala dlouhá obchodní cesta do severních zemí. Protože zde byl jediný kamenný most přes řeku v okolí, plnily Konečky rovněž úlohu místního cestovního uzlu.

Kromě Konečků se ještě nacházelo v Severním dílu několik vesnic, panských sídel a hradů. Největší a nejhonosnější z nich byl hrad Břich, sídlo bohatého a mocného, ale lakomého, hrubého a nadutého barona Bořivoje Břicha. Nejvýznamnější stavbou byla ale bezesporu pevnost Brk, která chránila vstup do země.

 

V jedné z nejzapadlejších částí Severního dílu, na úpatí Ledových hor se rozprostíralo malé Podhorské panství. Protože hlavní budova stála na jižním úbočí hory Kapucín, bylo též někdy nazývané panství Pod Kapucínem. A právě v tomto koutku země se přihodily podivuhodné události, které měly ovlivnit budoucnost celého království.

 

 Kapitola první

 

Sídlo pod Kapucínem

Začínal nový květnový den. Před malým okamžikem nad Nebeskými horami na východě vyšlo slunce, jehož paprsky osvětlovaly úbočí a bílý vrchol hory Kapucín. Všude se rozléhal zpěv ptáků, který přehlušil kroky čeledína nesoucího dřevěnou truhlu k vozu na dvoře. Pan Zámořský, majitel panství Pod Kapucínem, se naposled rozhlédl po přilehlých staveních. Jeho pohled utkvěl na velkém obytném domě, kde právě teď spaly jeho dvě děti dvojčata Klárka a Jirka. Nerad nechával děti samotné, jen pod dohledem služebnictva a pratety Eleonóry, jenomže nutně musel odjet od hlavního města Krakoru. Cítil, že v poslední době už zde není tak bezpečno jako dřív. Před několika dny zase viděli toho prokletého černého draka, jak krouží nad pevností Brk. Ani okolní lesy nejsou bezpečné. Minulý týden v noci napadl jejich stádo velký medvěd, odnesl si jednu ovci a další dvě usmrtil.

Své děti miloval nadevše. Uvědomoval si, že na ně není dost přísný. Kdyby tu byla jeho milovaná žena Kateřina, jistě by zvládla výchovu dětí mnohem lépe než on. Kateřina ale tragicky zemřela před osmi lety a zanechala ho s dětmi samotného. Chvilku uvažoval, jestli by přeci jen neměl najmout správce, který by se staral o Podhorské panství a dům. Pak by se mohl odstěhovat s dětmi do svého domu v Krakoru. Hned ale tuto myšlenku zavrhl. Příliš miloval panství a dům, kde prožil nejšťastnější chvíle svého života, než aby je opustil.   

Před dvěmi dny dostal zprávu, že se do Krakorského přístavu vrátila Karmela, jedna z jeho tří obchodních lodí, s nákladem drahých hedvábných látek, rýže a porcelánu. Takže v hlavním městě teď musí zařídit spoustu nejrůznějších věcí, dohlédnout na náklad, připravit loď na další plavbu, sjednat důležité obchodní smlouvy, zkontrolovat své zaměstnance a dům v Krakoru. Předpokládal, že vše stačí vyřídit do dvou týdnů.

„Už je všechno naloženo, pane Zámořský.“

„Dobře Barnabáši. Abych nezapomněl, tady máš ten seznam věcí, které máš nakoupit v Konečkách. Barbora ti tam večer doplnila ještě nějaké koření a jiné drobnosti,“ řekl pan Zámořský a podával Barnabášovi velmi dlouhý seznam věcí.

„Tohle mi zabere celý den,“ řekl Barnabáš a zastrčil papír do kapsy u kalhot. Jestli něco neměl rád, tak to bylo nakupování.

„Netvař se tak ztrápeně,“ snažil se ho povzbudit pan Zámořský, „až to nakoupíš, tak si jistě spravíš náladu v hospodě U Havrana.“

„No musím se někde naobědvat a U Havrana vaří výborně,“ odpověděl Barnabáš a trošku se pousmál.

„No, je nejvyšší čas vyrazit,“ řekl tiše pan Zámořský a nasedl na vůz. „Počítám, že v Konečkách můžeme být před půl desátou.“   

„Jestli dneska bude takovej hic jako včera, tak se možná trochu zpozdíme,“ zapochyboval Barnabáš.

„Tak jedeme,“ přikázal stručně pan Zámořský. S dětmi se rozloučil už večer, všechno bylo připraveno, mohl vyrazit.

„Hyjé,“ zvolal Barnabáš a švihl opratěmi. Vůz se pomalu pohnul k vstupní bráně, která byla otevřená dokořán.

 

V úzkém pokojíku v prvním patře domu se právě probudila malá Klára Zámořská. Pomalu rozespale lezla z postele a natáhla se po svém oblečení. Najednou prudce ucukla, jako by sáhla na rozpálená kamna.

„Co to dělám,“ řekla si v duchu pro sebe. „Musím být ve střehu.“

Pořádně prohlédla podlahu pod postelí, než se na ní postavila. Pomalu prozkoumala obě boty, pak je pro jistotu pořádně vytřepala. Nakonec ještě pečlivě prohlédla své oblečení, zkontrolovala každou kapsu a rukáv.

„Dneska nic,“ pomyslela si znepokojeně. Žádná žába, pavouk, saze z komína ani mrtvá myš. Co jiného asi na mě dneska Jirka nastražil. Rychle se oblékla a přitiskla ucho k úzké příčce oddělující jejich pokoje. Zaslechla tichý šramot, jasně cítila, že její bratr Jirka je už vzhůru. Nejspíš číhá u dveří, aby ji překvapil, až půjde dolů na snídani.

„No co se dá dělat?“ uvažovala v duchu. „Zkusím potichu otevřít a pak rychle proběhnout po schodech dolů.“ Už sahala na kliku, když její pohled padl na olejovou lampu na stolku.

„Tohle by se mohlo hodit,“ napadlo ji. Vzala lampu a sundala víčko. Podívala se dovnitř. Lampa byla skoro plná.

„To bude krásně stačit,“ pomyslela si Klára a začala tiše uskutečňovat svůj nový plán. Sebrala lampu a kousek hadru na prach. Potichu otevřela dveře a po čtyřech se doplížila k sousedním dveřím, tak aby ji Jirka nemohl vidět, kdyby se díval klíčovou dírkou. Vzala lampu a vylila trošku oleje na práh Jirkova pokoje. Hadříkem pak olej rozmazala, tak že vznikla velká kluzká skvrna. Opatrně se vrátila do svého pokoje a odložila lampu.

„Tak a je to,“ zašeptala Klára. Zhluboka se nadechla, rychle otevřela dveře a utíkala ke schodům. Ještě než doběhla k zábradlí lemujícímu schodiště, uslyšela, jak se za ní prudce otevřely dveře, pak výkřik, pád a šplouchnutí vody. Otočila se a to co uviděla, ji rozesmálo. Jirka ležel v louži vody na podlaze před svým pokojem. V pravé ruce držel prázdný džbán na vodu a rukávem si utíral mokrý obličej. Jeho oblečení by se dalo ždímat a na zadku měl velkou mastnou skvrnu, jak spadl do olejové pasti. Klára raději na nic nečekala a rychle seběhla po schodech do přízemí. Zahnula vlevo a vstoupila do kuchyně.

„Dobré ráno Barboro,“ pozdravila vesele.

„Dobré ráno,“ odpověděla kuchařka. „Co to bylo nahoře za hluk,“ dodala přísně. „Snad jste se zase nepoprali?“

„Ale kdepak,“ odpověděla vesele Klára. „Jirka jenom nesl dolu džbán s vodou, zakopl o práh a upadl. Myslím, že se trošku pocákal. Teď se nahoře převléká.“

„A nepolila jsi ho náhodou ty?“ zapochybovala o jejích slovech Barbora.

„Ne, polil se úplně sám, však víte, jaké je to nemehlo, Barboro,“ zasmála se Klára.

„A nestrčila jsi ho, Kláro?“

„Ne, spadl úplně sám, ani jsem se ho nedotkla,“ řekla Klára a vrhla na kuchařku dotčený pohled, který říkal: „Jak bych mohla svému bratříčkovi udělat něco takového?“

„Dobře, tak si vezmi snídani, co jsem připravila,“ řekla Barbora a po chvilce dodala: „Stejně se mi to nějak nezdá.“

Klára došla ke stolu, vzala velký baňatý hrnek s mlékem, opatrně k němu přičichla a pak ho zhnuseně položila zpět na stůl. Uchopila druhý hrnek s mlékem, přičichla k němu a trošičku ochutnala. Pak ještě trošku upila, popadla jeden talířek se snídaní a posadila se pod okno.

Takto podivně se při snídani Klára chovala už téměř rok. V červnu o letním slunovratu se v Konečkách každoročně pořádaly Letní slavnosti, na které se sjížděli lidé ze širokého okolí. Minulý rok zde prateta Eleonóra potkala svou starou přítelkyni, od které se dozvěděla všechny novinky z Konečků a okolí. Kromě jiného i o blahodárných účincích pití kozího mléka, hlavně pro děti. A tak se prateta Eleonóra rozhodla, že počínajíce zítřkem budou Jirka a Klára každé ráno pít k snídani kozí mléko. Ještě téhož dne zakoupila v Konečkách kozu Dášu. Bohužel, protože se v kozách moc nevyznala, koupila kozí babičku, která už měla nejlepší léta dávno za sebou. Když Jirka kozu poprvé uviděl, prohlásil, že je podle něj starší, než pevnost Brk a od té doby jí místo koza Dáša říkal prakoza Dáša. Stařičká koza ovšem každé ráno nadojí pouze jeden velký hrnek mléka a proto v druhém hrnku u snídaně je mléko kravské. Když poprvé Klára ochutnala kozí mléko, zjistila, že jí vůbec nechutná. Po nějakém čase svůj názor přehodnotila. Začala kozí mléko přímo nenávidět. Od té doby svádí každé ráno se svým bratrem boj o to, kdo bude mít kravské a kdo kozí mléko.

Do kuchyně se pomalu a schlíple přiloudal Jirka.

„Dobré ráno Barboro,“ pozdravil tiše.

„Dobré ráno,“ odpověděla Barbora, „a Kláru nepozdravíš?“

„My už jsme se viděli nahoře,“ zabručel nevrle Jirka a šlehl vražedným pohledem do kouta kuchyně, kde seděla Klára.

„Co se to stalo před chvílí u vás nahoře. Byl tam slyšet nějaký podivný rámus,“ vyzvídala Barbora.

„Nic, jen jsem vylil trošku vody,“ řekl Jirka a vzal si ze stolu svoji snídani. Posadil se co nejdál od Kláry a začal rychle hltat připravené jídlo.

Barbora zatím odešla pro něco do spíže hned vedle kuchyně.

„Pozor ať ti nezaskočí,“ posmívala se Klára, „víš, že dneska máš smůlu, pořád zakopáváš a poléváš se vodou.“

„Ztichni,“ sykl šeptem Jirka, „počkej, budeš litovat.“

V tom okamžiku si Klára všimla, že se ke stolu blíží Barbora a ukázala Jirkovi směrem k ní. Jirka se jedním očkem podíval, kam ukazuje, pak se nahnul nad svůj talíř a zase začal hltat jídlo.

„Proč tak spěcháš, Jirko, jako bys měl strach, abych ti to nesnědla,“ řekla vesele Barbora, když si všimla, že Jirka právě dojídá poslední zbytek snídaně.

„Spěchám, protože mám ještě nějakou důležitou práci.“

„Asi chceš vytřít tu kaluž vody, co jsi nahoře vylil,“ odhadovala nejistě Klára.

„Ne, ta voda uschne sama, mám něco mnohem důležitějšího,“ řekl Jirka a zlověstně se na Kláru usmál.

V tom okamžiku se Klára přestala tvářit jako nejšťastnější člověk na světě. Věděla, že Jirka snídal tak rychle jen proto, aby měl čas připravit nějakou pomstu za to, jak ho přelstila. Jirka mezitím rychle zamířil ke dveřím do spižírny, zmizel uvnitř a během několika vteřin zase vyběhl ven.

„Ty máš ještě hlad?“ zeptala se ho Barbora udiveně.

„Ne, jen jsem se na něco šel podívat,“ odpověděl jí Jirka a chystal se odejít z kuchyně.

Už chytal za kliku, když se dveře otevřely a do kuchyně vstoupil pomalým rozvážným krokem preceptor Arnošt Mlejnek, který vyučoval Jirku a Kláru. Arnošt Mlejnek, menší, zavalitý, starší muž, býval před lety vrchním knihovníkem městské knihovny v Konečkách. V té době vedl baron Bořivoj Břich soudní spor o majetek s mlynářem Kryštíkem. Tento spor rozhodlo ve prospěch mlynáře svědectví Arnošta Mlejnka, který v knihovně nalezl a předložil soudu, starý dokument potvrzující mlynářovo právo. Mocný baron Břich se pak ale panu Mlejnkovi pomstil. Přiměl městské radní, aby pana Mlejnka křivě obvinili, že zanedbává své povinnosti a propustili ho. Před pěti lety tedy pan Mlejnek přišel na panství Pod Kapucínem jako nový preceptor pro děti pana Zámořského.

„Dobré ráno vespolek,“ pozdravil vesele Arnošt Mlejnek

Všichni přítomní mu zdvořile odpověděli a pan Mlejnek se obrátil na děti.

„Jsem rád, že jsem vás tu zastihl pohromadě. Probereme si dnešní dopolední rozvrh. První dvě hodiny budeme procvičovat cizí jazyky, nejdříve madajštinu pak cyrojštinu. Třetí hodinu bude matematika, čtvrtou a pátou zeměpis a dějepis. Očekávám vás za půl hodiny v knihovně. Má někdo z vás nějaký dotaz ohledně dnešního vyučování?“

Jirka zakroutil hlavou a chystal se odejít. V tom okamžiku dostala Klára nápad.

„Pane Mlejnku, Jirka mi říkal, že posledně nepochopil, kde vlastně byla ta původní vlast Vozejů, z které naši předkové přišli.“

„Opravdu, Jirko?“ zeptal se pan Mlejnek.

„No víte já …,“ zablekotal Jirka.

„Víš co, pojď se mnou do mého pokoje, v jedné knize tam mám pěknou mapku, z té to určitě pochopíš,“ řekl pan Mlejnek, otočil se a pomalu odcházel z kuchyně.

„Já myslím, že už vím, přišli ze severu, že ano?“ zkusil to Jirka.

„No, ne tak úplně, spíše ze severozápadu, pojď za mnou, hned ti to vysvětlím.“

Klára se spokojeně usmála, dnes jí všechno vychází přesně podle jejích představ. Nejdříve přelstila Jirku, pak se jí povedlo vyhnout se smradlavému kozímu mléku a nakonec překazila Jirkovi pomstu. Než pan Mlejnek najde mapu a vysvětlí Jirkovi vše potřebné, stačí si v klidu dojíst snídani. Pak už nebude těžké, pohlídat si Jirku, aby na ní něco nenalíčil v jejím pokoji.

 

Před koncem první hodiny madajského jazyka seděl Jirka u stolu a předstíral, že poslouchá, jak Klára překládá poslední odstavec třetí kapitoly madajsky psané knihy pohádek. Jirka v madajštině ani cyrojštině příliš dobře neprospíval, Klára zvládala cizí jazyky mnohem lépe. Naneštěstí jeho otec trval na tom, aby se naučil alespoň dva cizí jazyky, protože věděl, že je to důležité pro život. Sám pan Zámořský uměl madajsky opravdu velmi dobře, mnohem lépe než pan Mlejnek, takže když byl doma, většinou učil madajštinu děti on. V mládí na svých cestách pan Zámořský často navštěvoval země, kde se mluvilo madajsky a obchodoval s místními lidmi. Jestliže madajský jazyk byl důležitý pro obchodníky, stará cyrojština byla především jazykem vzdělanců. Mnoho starých vzácných knih bylo psáno tímto jazykem, ale dnes už jen málo lidí cyrojštinu opravdu ovládalo. Pan Mlejnek byl jedním z nich. Uměl výborně cyrojsky a byl opravdu rád, že své vzácné znalosti může předávat svým žákům. Jirka se ale už těšil, až bude mít konečně první dvě hodiny za sebou a začne hodina matematiky. Matematika Jirku bavila mnohem víc než jazyky nejspíš proto, že v ní byl pro změnu lepší než Klára.

„Výborně, Kláro, dál bude pokračovat Jirka. No tak, Jirko, pokračuj v překladu.“

Jirka si vzal od Kláry knihu a nejistě začal překládat začátek posledního odstavce.

„Ale no tak, Jirko, tohle jsme přece už dávno překládali, ty snad vůbec nedáváš pozor. Kláro, ukaž Jirkovi, kde jsi skončila.“

Klára ukázala na předposlední větu a výsměšně dodala: „Ty poslední dvě věty snad zvládneš přeložit i ty.“

Jakmile Jirka s obtížemi přeložil poslední větu, hodina madajštiny skončila. Teď už Jirkovi stačilo přečkat jen jednu hodinu a bude mít nejhorší část vyučování za sebou.

 

Dalších několik hodin přešlo a nepřihodilo se nic neobvyklého. Pak přišla poslední hodina, na kterou se Jirka s Klárou velmi těšili. Ne že by je tak zaujala historie příchodu Vozejů do údolí řeky Modravy, kterou právě probírali. Doufali ale, že se jim podaří pana Mlejnka přemluvit, aby jim povyprávěl o jiném úseku dějin, o který se od nedávné doby velmi zajímali. Přesněji řečeno od Listopadu. Poslední listopadovou neděli odpoledne totiž vešla Klára do svého pokoje uklidit šálu a rukavice, když vtom si všimla, že něco není v pořádku. Její oblíbená panenka Bela zmizela. Hned věděla, kolik uhodilo, protože jednou z nejoblíbenějších činností Jirky bylo schovávání jejích věcí. Rychle vyběhla ze svého pokoje a na konci chodby ještě zahlédla Jirku, jak za sebou zavírá dveře na půdu. Rychle přeběhla chodbu, chytla Jirku za rukáv a řekla: „Kam jsi mi jí schoval?“

„Co jsem ti měl schovat,“ předstíral Jirka údiv.

„Dobře víš, mojí Belu, kam jsi ji dal.“

„Opravdu nevím, o čem mluvíš, kdybys měla ve svých věcech pořádek, tak by se ti nic neztrácelo,“ posmíval se Jirka a jakoby náhodou vrhl rychlý pohled ke dveřím na půdu.

Klára zaznamenala Jirkův pohled. Zároveň pochopila, že z něj přiznání nedostane.

„Však já si jí najdu a pak se těš,“ ukončila rázně rozhovor.

Protože viděla Jirku vycházet z půdy, usoudila Klára, že její panenka bude asi schovaná právě tam. Vyšla tedy po schodech na půdu a Jirka ji se zlomyslným úšklebkem následoval. Asi za půl hodiny, když prolezla všechny kouty rozlehlé a špinavé půdy, prohlédla starou skříň, popřevracela hromady rozbitého harampádí a vyslechla spoustu Jirkových uštěpačných poznámek, zkusila Klára znovu vyzvídat od Jirky.

„Tak mi aspoň naznač, kde by mohla být.“

Jirka se pobaveně ušklíbl a řekl: „No já nevím jistě, ale myslím, že asi někde vysoko.“

Klára chvilku nechápavě stála, a pak ji něco napadlo: „Jestli mi Jirka schoval Belu nahoře na skříni nebo někde jinde, tak možná z výšky ji lépe uvidím.“ Šla do kouta, kde byly uloženy zahradní žebříky a vzala ten nejmenší, asi třímetrový. Opřela ho o trám přibližně uprostřed půdy a vylezla nahoru. Ale ať se rozhlížela dokola na všechny strany, jak chtěla, nic zvláštního neviděla. Už chtěla slézt dolu, když si náhodou všimla, že kousek od místa, kde si opřela žebřík, je navrchu trám nějak jiný. I přes silnou vrstvu prachu si Klára všimla, ve světle zapadajícího slunce, které sem proudilo otevřeným vikýřem, nepatrné odlišnosti. Dřevo zde mělo jinou barvu a zdálo se, že ani povrch trámu není úplně rovný. Ze zvědavosti zkusila na trám poklepat. Připadalo jí, že zvuk zní nějak dutě. Zaklepala tedy na trám v jiném místě, a pak znovu na odlišný kousek dřeva. Teď už si byla jistá. Znělo to jinak. Silně foukla na trám, aby odstranila prach a pozorně si prohlédla podezřelé místo. Podle nepatrné škvírky poznala, že do trámu je vloženo malé prkénko asi dvacet centimetrů široké a čtyřicet centimetrů dlouhé. Podle dutého zvuku usuzovala, že pod prkénkem je volné místo. Pokusila se prkénko vyndat, ale to nešlo nikde uchopit. Ještě jednou pořádně prohlédla jeho povrch a objevila na pravé straně malou dírku.

„Snad tam nehledáš červotoče,“ ozval se v tu chvíli zespodu Jirka, který už nějaký čas se zájmem pozoroval podivné počínání Kláry.

„Nemáš nějaký drát, nebo hřebík?“ zeptala se Klára, protože věděla, že Jirka občas nosí po kapsách všelijaké harampádí.

„Nemám, proč se ptáš?“

„Ale nic, možná jsem tu něco objevila.“

„Počkej, já se na to podívám,“ řekl Jirka a už také začal lézt po žebříku nahoru.

„To je můj žebřík, sem se dva nevejdeme,“ snažila se protestovat Klára.

To už byl ale Jirka nahoře vedle ní a snažil se přes ni, uvidět na trámu něco zajímavého. „Tak vidíš, že se sem vejdeme oba,“ řekl Jirka a pak dodal: „Nestrkej do mě pořád tím loktem a nevrť se, nebo spadneme,“ a „já tu nic nevidím.“

Klára se ušklíbla a ukázala na trám: „Tady je něco jako tajná schránka, ale nejde otevřít. Potřebujeme něco tenkého, co by se dalo zastrčit do téhle dírky.“ 

Jirka chvilku zkoumal místo, které mu Klára ukázala, pak slezl ze žebříku, a seběhl dolů po schodech. Za malou chvilku byl zpátky a v pravé ruce držel dlouhou, tenkou jehlici na pletení z pokoje pratety Eleonóry.

„Pusť mě nahoru, zkusím tohle,“ řekl Jirka a ukázal Kláře jehlici.

„Tak polez, sám jsi říkal, že se sem vejdeme oba,“ odpověděla Klára.

Jirka zkusil zastrčit jehlici do otvoru v prkénku a ta hladce prošla. Skoro celá polovina jehlice zmizela v otvoru, než narazila na dno. Jirka se pokusil nadzvednout jehlicí prkénko. Ze začátku to šlo ztuha, ale po chvilce úsilí se mu to podařilo. Odložil prkénko a vítězoslavně sáhl do díry v trámu. Vtom okamžiku sáhla dovnitř také Klářina ruka. Po chvilce strkání a přetahování se jim podařilo vytáhnout nějakou podivnou, dlouhou a úzkou skříňku, pokrytou vrstvičkou jemného prachu. Nebyla sice moc velká, ale celkem těžká a na omak chladná.

„Jé, ta je krásná,“ vzdychla obdivně Klára, „pojď s tím ke světlu, ať si ji můžu lépe prohlédnout.“

„Počkej, je tu ještě něco,“ všiml si Jirka, opět sáhl do otvoru a vítězoslavně vytáhl kus starého ušmudlaného papíru.

Klára mezitím pevně uchopila skříňku a znovu pobídla Jirku: „Tak už pojď.“

Za malou chvilku už seděli oba před vikýřem a zvědavě si prohlíželi nalezené věci. Nejdříve je zaujala truhlička, vyrobená ze žlutého kovu, zdobená ornamenty a hustě osázená drahokamy. Uprostřed víka zdobil skříňku kruhový reliéf – okolo královské koruny zde byli zobrazeni dva okřídlení hadi s hlavami proti sobě.

„Co to je?“ vyhrkl Jirka.

„Myslím, že to je zlato,“ ukázala Klára na skříňku, „tenhle velký zelený kámen bude nejspíš smaragd, ty menší, červené to budou asi rubíny a ty ostatní, ty neznám.“

„Tak jsem to nemyslel, chtěl jsem říct, není tohle erb Bojenského království?“ řekl Jirka a ukázal na reliéf.

„Myslím, že je,“ odpověděla Klára, „mě by ale spíš zajímalo, jak se to otevírá.“

„Zkusím to takhle,“ řekl Jirka, a začal pod víčko skříňky dloubat jehlicí.

„Nechej toho, vždyť ji poškrábeš,“ vykřikla Klára. „Určitě to musí jít otevřít nějak jinak. Nejdřív si tu skříňku pořádně prohlédneme a zkusíme najít jak.“

Klára vzala skříňku a začala si ji bedlivě ze všech stran prohlížet. Zároveň zkoušela všechny hrany, výstupky a kameny, jestli nejdou zatlačit, nebo nějak posunout. Najednou radostně vykřikla. Podařilo se jí pohnout rubínem vlevo nahoře na jedné z menších stěn. Zkusila ho ještě několikrát zmáčknout. Rubín bezhlučně zapadl dovnitř a po uvolnění se zas vrátil na původní místo, ale jinak se nic nedělo.

„Zkus ten druhý na protější stěně,“ radil Jirka.

„Já vím,“ pronesla nevrle Klára a zmáčkla kámen, který byl umístěn na protější straně. Kámen šel opravdu také lehce zasunout. Klára napětím málem ani nedýchala, postavila skříňku na zem a stiskla oba kameny součastně. Ozvalo se tiché cvaknutí a víčko skříňky se malinko nadzvedlo. Klára vzrušeně přemítala, co asi se může skrývat v takové drahocenné skříňce. Nějaký nádherný šperk nebo snad diamant velký jako slepičí vejce? Teď se to konečně dozví. Nadzvedla víčko a s otevřenou pusou zírala dovnitř.

Na hedvábné tkanině, kterou byl vnitřek skříňky potažen, ležel – starý ošuntělý nůž vyrobený z nějakého šedivého kovu.

Jirka, který se mezitím posadil těsně vadle Kláry a pozorně vše sledoval, aby mu nic neuniklo, překvapeně vyhrkl: „A to je co?“

„To je nůž,“ odpověděla Klára, která se už stačila vzpamatovat z překvapení.

„To není nůž, ale dýka,“ odporoval Jirka. „Dýka má, narozdíl od nože, ostří na obou stranách.“

 „Proč by ale někdo schovával v takové drahocenné skříňce bezcennou starou dýku?“

Při těch slovech Jirka sáhl pro dýku a pozorně si ji prohlížel. Ať se díval, jak se díval, nic zvláštního na ní nezpozoroval. Klára si dýku také prohlédla, pak ji vrátila Jirkovi a zkusila ještě prohledat vnitřek skříňky. Nic nového ale nenašla. Jirka mezitím odložil dýku a začal rozkládat papír, který našli spolu se skříňkou.

„Třeba tu je něco napsané o té skříňce a dýce,“ prohlásil a ukázal na papír.

Už po prvním pohledu na rozložený papír však Jirka pustil dýku z hlavy. Papír obsahoval mapku a přesný popis cesty od jejich domu, až k nějaké tajné skrýši v lesích na úpatí hory Kapucín.

„Podívej se, to je mapa,“ řekl Jirka a radostně ukázal papír Kláře. „Tady, jak je nakreslený ten křížek, bude asi zakopaný poklad,“ pokračoval Jirka. Pak si oba důkladně přečetli popis cesty a všechny poznámky, nedozvěděli se ale nic o tom, co je skryto v místě, které je označeno křížkem.

„Co myslíš, Jirko, jak stará může být ta mapka?“

„No ten papír je asi hodně starý,“ odpověděl Jirka, „je zažloutlý jako v těch nejstarších knihách z naší knihovny.“

„Kdo by ale schovával mapu pokladu zrovna u nás na půdě?“ přemýšlel dál Jirka.

Vtom Klára vyhrkla: „Rupert loupežník, v tomto domě přeci kdysi dávno bydlel Rupert loupežník.“

„To bude určitě ono. Toto je určitě mapa Ruperta loupežníka a tady je označeno místo, kde ukryl svůj lup,“ souhlasil horlivě Jirka.

Ještě jednou si pečlivě prohlédli mapku a skříňku s dýkou, přitom si představovali, jaké to bude, až najdou poklad, jak budou slavní v celém okolí a co si všechno koupí. Po krátké debatě se dohodli, že zatím nikomu neprozradí, co našli v tajné skrýši na půdě a že při první vhodné příležitosti se sami vydají podle mapy najít poklad. Pak oba složili slavnostní přísahu, že až do dne, kdy najdou poklad, nikomu neprozradí svůj objev. Aby nikdo náhodou neodhalil jejich tajemství, slíbili si, že vrátí všechny nalezené věci zpět do schránky v trámu. A že nebudou schránku zbytečně otevírat, až do dne výpravy za pokladem. Na svou panenku Belu si Klára vzpomněla, až když skládala mapku, aby ji mohla uschovat. Podívala se na Jirku, který si stále hrál s dýkou u vikýře a zkusila na něj ještě jednou uhodit.

„A teď mi pěkně řekni, kam jsi mi schoval Belu!“

Jirka se zamyslel a usoudil, že si Klára přeci jen nějakou odměnu zaslouží. „No já jsem ti sice nic neschoval, ale myslím, že jsi Belu nechala ve svém pokoji pod polštářem.“

Když to říkal, zdálo se Kláře, že dýka, kterou držel Jirka v ruce, najednou jakoby ve světle večerních červánků zazářila červeným světlem. Klára ale neměla čas nad tím přemýšlet. Podala složenou mapku Jirkovi, aby ji uklidil a rychle seběhla po schodech do prvního patra. Přeběhla přes chodbu do svého pokoje. Doběhla k posteli, podívala se pod polštář a konečně našla svou panenku Belu. Hned ji napadlo, že sem Belu schoval Jirka a pak schválně předstíral, že vychází ze dveří na půdu. Klára vztekle praštila rukou do svého polštáře a okamžitě začala vymýšlet odplatu.

 

Pan Mlejnek právě dokončoval výklad.

„Zatímco se vozejské vojsko vedené knížetem Bedřichem Silným statečně bránilo přesile Bojenů, stíhala Gortské království v údolí řeky Modravy jedna katastrofa za druhou. Po strašlivé morové epidemii v roce 628, při které vymíraly celé vesnice, a města byla téměř vylidněna, napadly z moře oslabené království hordy Madajských pirátů. Tito piráti ovládli moře, obsadili několik měst na pobřeží, kde se opevnili a podnikali loupeživé nájezdy do vnitrozemí. Gortský král Gregor II. se svou oslabenou armádou nedokázal čelit pirátům a byl nucen ustoupit až do dnešního Severního dílu. V této zoufalé situaci vyslal král Gregor II vyslance k vozejskému knížeti Bedřichu Silnému a požádal ho o pomoc.

Kníže Bedřich věděl, že stěží dokáže ubránit svou zemi před bojeny, proto se dohodl s králem Gregorem II., že vozejské kmeny opustí své území a přesídlí se do údolí řeky Modravy. Zde vozejské vojsko pomůže vyhnat hordy pirátů a obnoví království. Tuto smlouvu stvrdili manželským svazkem Bedřicha Silného s dcerou krále Gregora II. – Glorií.“

Pan Mlejnek dokončil výklad. Prohlédl si své poznámky a dodal: „Příští hodinu budeme probírat bitvu na kopci Plošák a vyhnání pirátů za země. Chce se někdo ještě na něco zeptat?“

Na tuto chvíli Jirka a Klára čekali.

První se přihlásil o slovo Jirka: „Prosím, pane Mlejnku, mohl byste nám povědět něco o době, kdy tady žil Rupert loupežník?“

„Ale na to jste se ptali už minulý týden a předminulý a ten předtím, vlastně skoro pořád už několik měsíců. Myslím, že jsem vám už řekl o loupežníkovi Rupertovi vše, co vím. Kromě toho Rupert se narodil před nějakými sto padesáti lety a dnes jsme probírali události, které se odehrály před sedmi sty lety.“

„Myslím, že jste nám nikdy ještě nevyprávěl o tom, kam vlastně schovával Rupert to, co naloupil,“ zeptala se pro změnu Klára.

„A ták,“ usmál se pan Mlejnek, „vy si patrně myslíte, že by tu mohl být ukrytý poklad, třeba někde u nás na půdě.“ Při těch slovech se Jirkovi leknutím stáhnul žaludek a Klára nevědomky otevřela pusu dokořán. Pan Mlejnek si naštěstí ničeho nevšiml a pokračoval dál.

„To vás ale asi zklamu. Potom co váš prapradědeček Břetislav Břich odhalil Ruperta loupežníka a se svým vojskem zaútočil na tento dům, některé z loupežníků vyslechl. Podle jejich výpovědi našel úkryt s cennostmi ve stáji pod žlabem.“

„Při tom útoku na dům ale vojáci Ruperta loupežníka zabili, nebo ne?“ zeptala se Klára.

„Ano, Rupert kladl odpor a byl zabit, zbytek bandy byl zajat a dopraven před soud v Konečkách,“ odpověděl pan Mlejnek.

Teď se přihlásil o slovo Jirka, „Minule jste ale říkal, že loupežníci často unášeli bohaté lidi a požadovali za ně výkupné. Kde tedy skrývali ty unesené? Jistě ne v té skrýši pod žlabem nebo tady v domě.“

Pan Mlejnek se usmál. „Myslím, že jsem o tom kdysi četl v nějaké kronice. U soudu několik loupežníků vypovědělo, že unesené lidi věznili v jeskyni někde v horách. V době kdy baron Břetislav Břich celou bandu odhalil, tam ale nebyl právě nikdo uvězněn. Nikomu proto nestálo za námahu, aby tu jeskyni šel hledat.“    

Než se stačili Jirka nebo Klára opět na něco zeptat, pan Mlejnek dodal: „Víc už ale opravdu o Rupertovi loupežníkovi nevím.“ Tím dal jasně najevo, že pro dnešek už na další otázky odpovídat nebude. Ukončil hodinu a odešel z místnosti.

 

Po obědě si Jirka, tak jako každý den, připravil svoje cvičné zbraně, obul jezdecké boty a šel za svým učitelem šermu panem Nedolou. Slavomír Nedola bydlel v létě v jedné věžičce u brány a kromě toho, že učil Jirku zacházet se zbraněmi a jízdě na koni vykonával zde na statku funkci nočního hlídače. Předtím, než přijal práci u pana Zámořskéko, sloužil Nedola v armádě, naposled jako seržant v pevnosti Brk. Přestože mu bylo už více, než šedesát let byl Nedola výjimečně silný a zdravý muž, kterého si lidé vážili a měli ho rádi pro jeho veselou povahou.

Klára Jirkovi tyto hodiny s panem Nedolou velmi záviděla, protože ona se musela většinou odpoledne nudit na hodinách etikety, konverzace a ručních prací s pratetou Eleonórou. To rozhodně nebyla taková zábava, jako prohánět se na koni a šermovat. Naštěstí pro Kláru si prateta Eleonóra, ve své vytopené místnosti pohodlně usazená v křesle, často na chvilku uprostřed hodiny zdřímla. Kláře se mnohokrát takto podařilo vyklouznout ven za Jirkou a panem Nedolou, nebo za jinou zajímavou činností.

Ten den to však vypadalo, že prateta Eleonóra vydrží výjimečně celé odpoledne bdělá a svěží. Klára už přestávala doufat, když téměř po třech hodinách správné konverzace a etikety konečně vyndala ze stolku prateta Eleonóra rámeček s vyšíváním. Toto byla šance, kterou si Klára nehodlala nechat ujít. Po chvilce práce se opatrně podívala na svou učitelku a zkusila potichu zívnout. Lehké zívnutí z protějšího křesla Kláře prozradilo, že je na dobré cestě. Teď se Klára soustředila a začala usilovně myslet na hladinu pomalu tekoucího potůčku, na vánek, který zvolna pohybuje stéblem trávy, na sluníčko, které ji příjemně hřeje při odpoledním odpočinku na louce, jak se jí chce spát a spát, jak usíná ….

Během této činnosti si Klára stačila všimnout, jak se její pratetě pomalu klíží oči. Už za necelé dvě minutky pratetě Eleonóře poklesla hlava a za chvilku prozradilo Kláře spokojené pochrupování, že se může potichu vyplížit z pokoje. Když před dvěma lety přišla Klára na to, že tímto způsobem může své pratetě pomoci usnout, řekla o tom Jirkovi. Ten se jí však vysmál s tím, že pratetě Eleonóře nikdo s usínáním pomáhat nemusí. Ta že by usnula i během ranní rozcvičky. Klára však pevně věřila, že pratetu uspává svými myšlenkami na spánek.

 

Konečně mohla Klára začít s přípravami zásob na zítřek. Právě zítřek měl být ten slavný den, kdy s Jirkou vyrazí na výpravu za pokladem Ruperta loupežníka. Před obědem jí Jirka ještě jednou připomínal, na co nemá zapomenout a co má všechno připravit, zatímco on bude cvičit s panem Nedolou. Rozhodla se, že se nejprve zkusí dostat nenápadně do stájí, kde na stěně viselo několik silných dlouhých provazů. Protože na dvoře před vchodem do domu většinou někdo něco dělal, rozhodla se proplížit do stájí raději přes zahradu.

Potichu otevřela dveře a nenápadně se rozhlédla. Chodba v prvním patře byla prázdná. Nehlučně přešla ke schodišti, podívala se dolu a poslouchala zvuky z přízemí. Dole kolem schodiště někdo prošel, ale za chvilku byl všude klid. Konečně se odhodlala sejít po schodech. Když zjistila, že i v přízemí je vzduch čistý, proběhla potichu kolem schodiště do zadního pokoje. Tento pokoj býval přes léto neobývaný a okno naproti dveřím vedlo do zahrady, kam se potřebovala dostat. Otevřela okno a rozhlédla se, zda v zahradě někdo náhodou není. Pak vylezla oknem ven, přeběhla zahradu a pokračovala podél venkovní zdi, která se táhla kolem celé usedlosti. Proplížila se nenápadně až ke koňským stájím. Štěstí jí opět přálo. Ani ve stájích nikdo nebyl. Snadno našla silný provaz správné délky a pak se stejnou cestou vrátila zpět do domu. Provaz si schovala v prázdném pokoji a vydala se hledat další nezbytné věci na zítřejší výpravu. Naneštěstí brzy zjistila, že do kuchyně a spižírny se nedostane tak snadno. Musela téměř půl hodiny čekat, než Barbora odešla pro vodu ke studni. Rychle těch několik minut času využila, vběhla do spíže, ukrojila dva krajíce chleba a z poličky sebrala skleničku sádla. Ze stolu vzala jeden malý nůž a do sáčku si odsypala trošku soli. Pak ještě popadla čutoru na vodu a batoh, které používal její otec, když šel do lesa na lov. Rychle vyběhla ven ze spíže. Svůj lup si opět schovala do zadního pokoje a počkala, až se Barbora vrátí do kuchyně. Nakonec podnikla výpravu do jídelny. Zde si vzala svíčku ze svícnu na krbu a křesadlo. Věděla, že v jídelně se svítí a topí jen v zimě, a proto si chybějících věcí nikdo nevšimne. Naposled se vrátila do zadního pokoje a všechny věci zabalila do batohu. Ten pak ukryla v pokoji ve skříni, pod vlněnou deku. Teď už jí scházela jen jedna poslední a nejdůležitější věc. Potichu vyšla po schodech do prvního patra a pak na půdu pro mapku Ruperta loupežníka. Pečlivě schovanou pod oblečením ji přenesla do svého pokoje a uložila do nočního stolku, úplně dolu pod všechny své věci.

 

Všechny toho dne překvapilo, jak rychle Jirka s Klárou šli spát. Hned po večeři oba prohlásili, že jsou strašně unavení a za chvíli se už odebrali do svých pokojů. Oba si uvědomovali, že chtějí-li uskutečnit zítra svůj plán, musejí vstát už před svítáním. Věděli, že si nemůžou dovolit zaspat. Jirka se právě uveleboval ve své posteli, když z vedlejšího pokoje uslyšel tichý výkřik. Hned nato zaslechl z Klářina pokoje několik tichých ale důrazných nadávek a výhrůžek adresovaných jemu. Pak už jen slyšel, jak Klára vyklepává své polštáře a peřinu z okna. Mezitím se pohodlně zavrtal do peřin a na tváři mu hrál šťastný úsměv. Představoval si, jak si Klára lehla do postele plné mravenců, a jak vyskočila ven z postele, když na to přišla.

Před obědem, když Klára byla zaměstnaná něčím v kuchyni, se potichu vkradl do jejího pokoje a připravil svou pomstu. Už ráno hned po snídani si ve spíži nasypal do kapsy trochu cukru. V Klářině pokoji pak část rozpustil ve vodě. Našel na stěně pod oknem místo, kde lezl proud mravenců a vykapal sladkou cestičku až k posteli. Zbytek cukru pak rozsypal pod Klářin polštář a peřinu.