Dorazili až ke Gromovi před dům. Eithel vystoupila z domu a říkala kam ho mají odnést. Oni tak učinili a Grom šel pomáhat matce s ošetřováním. Pak ho položili do postele a teď už vše bylo jen na Kramovi. Grom se o něj doopravdy bál, už jen proto, jak byl zubožený. Copak se mu mohlo přihodit? Dozajista nic dobrého. Už jen mohl čekat s nadějí v mysli a srdci.
Dočkal se, den kdy se otec probudil, byl pro Groma přímo posvátným. Měl obrovskou radost a i když věděl, že se probudí; podle optimistických vět Eithel. Uběhlo již od jeho nalezení týden a tři dni. Rány se hojili, ale stále na ně bude mít památku, poněvadž jizvy už nikdy nezmizí. Pár dní se mu ještě točila hlava a neměl na nic chuť. Jeden den mu trvalo než se znovu naučil chodit, svaly mu docela ochabli po dvoutýdenním spánku. Když pak seděl v předsíni a v ruce leštil meč rytíře, pověšeného na sloupu. Grom k němu přisedl a povídal:
„ Otče?“
„ Ano? Ach, vím na co se chceš zeptat. Možná uzrál čas ti říct kampak se to vydávám. V Zeleném údolí, byl si tam semnou jako malý...“ Grom ho přerušil.
„ Přenádherné místo.“ Poznamenal.
„ To opravdu,“ pokračoval Kram. „ právě tam je jistá skupina, jejíž členem jsem se stal už před dlouhými lety. Jmenuje se Bratrstvo rudého meče. Tato skupina byla založena už před tisíci lety, pak se ale rozpadla, poněvadž její členy zabil jistý….podnik, který se jim stal osudný. Tak jako jde tupý a nepoužitelný meč znovu nabrousit, tak i bratrstvo bylo založeno. Vyvstalo jako fénix z popela. A tak jsem se tam dostal i já, ale o tom ti snad povím jindy.“
„ Ano, pokračuj.“ Vyzval ho Grom.
„ Bratrstvo zajišťuje v celé Thálii pořádek, když to tak mám říct. Ujímá se úkolů, které jen tak někdo nesplní. Nemusí být těžké, někdy jsou uskutečněni během pár dnů či týdnů, ale někdy i roky. A právě tak dlouhý mě čeká.“
„ Rok?“ vytřeštil oči Grom.
„ Možná víc. Tvá matka to ještě neví. Nebude to nic lehkého, je to o to nebezpečnější čím delší to bude. Teď se ale dostaňme k tomu proč jsem byl tak zubožený. Při zpáteční cestě ze sídla bratrstva, jsem se dostal do zápletky mezi jisté nepřátelské kentaury. Narazil jsem na jejich hlídky u města jménem Patka, tam jsi také byl. Ještě jsem procházel lesem, když v tom mě potkali. Bojoval jsem s nimi, ale byl jsem postřelen. Krvácející jsem se uchýlil k útěku. Další kentauří hlídka objevila mrtvoly svých bratrů či dříve slyšeli křik. Vydali se za mnou a lehko mě chytili.“
„ Patka je lidské město a navíc jsi mi vyprávěl, jak dobrý národ kentauři jsou.“
„ Věci se nečekaně změnili, už není pravda co dříve byla, teď nastává doba kdy každý bude muset bojovat; možná padne, ale když nebude v ruce třímat meč odporu, život si jen tak neuchrání.“
„ Děsíš mě, otče.“
„ Věz, že to není můj záměr, ale záměr jiných a čirá pravda. Není se kam ukrýt, musíme vystoupit. Bratrstvo to má jako povinnost. Bojovat za Thálii je mi velkou ctí a proto půjdu.“ Gromovi přejel po zádech mráz, jakoby cítil cizí oči na svém těle. Přisedl blíže k otci, který pokračoval v leštění. Po malé odmlce si stoupl a meč vrátil rytíři do obou rukou a špici jemně opřel o zem kde byl už pro ni připraven kousek kůže, aby zůstala vždy ostrá. Pak vyzval Groma, ať s ním jde ven. Grom poslechl.
Když vystoupil ze dveří, tak na zádech ucítil závan větru, který se následně začal zvedat a hrál si s Gromovými dlouhými vlasy. Po rozhovoru s Kramem se necítil zrovna dobře. Na co se podíval bylo temnější. Blížila se bouře. Kram Groma vytáhl až na útes. Když dorazili na k jeho špici Kram Groma vzal kolem ramen. Před nimi stál strom. Byl starý, Grom byl stromů znalý, ale tento neznal. Chodíval se na něj dívat již dlouho. Kram promluvil:
„ Grome, víš, že ti zemřel bratr.“
„ Vím.“ Přikývl Grom.
„ Ale nikdy jsem ti neřekl, že zemřel toho dne kdy jsi se narodil.“ Grom ztuhnul a pak se znovu uvolnil, znovu pocítil mráz na zádech. „ Tento strom vyrostl také v den kdy jsi se narodil a v tentýž den kdy odtud skočil tvůj bratr.“ Grom se na něj podíval. Kram se usmál.
„ Vskutku nádherná náhoda, objevil se tu a rostl rychle. Nebyly tu však stopy po tom, že by ho někdo zasadil. Pak se jeho růst zpomalil a rostl jako normální strom. Tomuto stromu se říká Paprsek. Neroste téměř nikde. A proč roste to také nikdo neví, jaké okolnosti ho k vzrůstu přimějí? Mužem to jen odhadovat. Ty jsi se narodil a tvůj bratr zemřel, prapodivné okolnosti.“
„ To tedy.“ Přitakal Grom a zahleděn na blížící se bouři od západu. Začalo pršet.
„ Někdy jsem viděl tvého bratra jak se tu prochází. Jednou mi pohleděl do očí.“ Pak se Kram podíval na Groma tak hrozivě, až Grom cítil jeho strach.
„ Měl jsem v tu chvíli velký strach, ne z toho pohledu, ale jak ho vidím ve větru, jeho vlající plášť. Mockrát se mi to zdá. Cítím, že se chce vrátit. Cítím jeho volání, chce se vrátit, ale někdo ho drží. Úpěnlivě mě volal a prosil o pomoc. Prosím za něj Nefela. Jeho duše neodešla k němu, je v područí něčeho jiného a nevím co to je. Ale prochází se tu jeho duše a tedy on sám. Ptal jsem se vojáků u brány, jestli v noci někoho nepouštěli. Oni ale říkají, že ne. Tu noc nikdo branou neprošel a bylo nepravděpodobné, že proklouzl.“ Grom přišel ke stromu a pohladil ho. V hlavě se mu bleskl obraz jakéhosi muže. Rozpoznal, že je to jeho bratr Mirél. Křičel, ale nebylo mu vidět do tváře, byl zahalen do masky bolesti a utrpení.
„ Viděl si ho,“ Grom přikývl. „ I já ho vidím. Někdy jsem tu strávil moc hodin, jen tím že jsem ho pozoroval. Stále křičí a křičí. Mnohdy jsem měl rozdrásanou duši, ale znovu jsem se ponořil do odlesku jeho osobnosti…“
„ A duše.“
„ Přesně tak. Vidím i, že je starší než když jsem ho viděl naposledy, což bylo těsně před jeho smrtí. Jeho podoba by byla za jedno s věkem. Jakoby byl zavřen pod nějakým zámkem v cele jejíž prostředí ho ničí a drásá na duši. Hledal jsem klíč k onomu zámku, ale našel jen žal a utrpení, které může pociťovat otec nad prosebným nářkem svého potomka.“ Déšť ustal, ale zčernalá mračna se stále držela. Občas bylo slyšet hřmění a náhle pak blesk.
„ Jakoby nás smáčeli jeho slzy,“ poznamenal Grom. „ A hromy symbolizují jeho pláč.“
„ Doufejme však, synu, že příští dny, měsíce nebo roky nám přinesou klíč. Onen klíč, který by mi tak ulehčil trápení!“ Pak se odebrali domů a matka je vřele přivítala. Srdce jim zaplesalo a ponurou hodinu předtím dokonale zamaskovalo. Ale když už špatné pocity z obrazu Miréla Grom nepociťoval, stále však hloubal nad tou záhadou. Byl zvědav, kdy přijde onen okamžik pravdy, kdy rouška nevědomosti spadne na zem a odhalí to co bude dlouho očekávané; pravdu. Nejde vyloučit jedenu teorii pro druhou, jen proto, že ta první se zdá být nepravděpodobnou.
Noc byla plná snů jež přinášeli špatné pocity a mněli nádech strachu a nemohoucnosti.
Ráno se Grom s otcem vydal do kovárny. Kram si chtěl nabrousit meč na výpravu, kterou podnikal s bratrstvem. Grom tam šel také s mečem, který dříve patřil strýci, Kramovu bratru, který zemřel již před třiceti lety. Grom si na něj trochu pamatoval a byla jej škoda, mohl tu pobýt dodnes, ale Nefel si ho zavolal.
Kráčeli vstříc velkému domu z kterého se odjakživa ozývali velké rány a hluboký hukot výhně. Kovář tu byl vždy, ale starý už umřel, neboť to byl člověk a jeho syn ková a ještě dlouho kovat bude. Byl urostlý a zručný v kovářství. Koval ty nejostřejší zbraně, v nichž zanechal kousek sebe samotného. Práci měl rád a vzhledem k oné lásce ji dělal téměř zadarmo. Dával takové ceny, aby uživil a ošatil svou rodinu. Cena jeho zbraní se rovnala téměř ceně surového železa, které mu dováželi z Gordasu. Jeho otec byl členem Thálijského kovářského spolku. Ti lidé, kteří v něm měli tu čest být uměli opravdu nádherné věci a nejen zbraně. Jejich ruce byli ty nejzručnější a takových lidí bylo k pohledání. Kovář se jmenoval Jakub. Neusiloval o žádný post, jen chtěl vést mírumilovný život a mít všechny rád. Grom si s ním často povídal, byl to vzor čestného muže, který by si zasloužil rytířskou korouhev a nikoli kladivo, ale on byl skromný a to mu většinou přinášelo více bohatství než by chtěl. Kovárna byla čtyři cáry vysoká a do výhně se vháněl vzduch dvoukomorovým měchem.
Již zdálky se pozdravili a na kovářově obličeji se objevil radostný úsměv. Grom zaslechl libí hlas jeho mladé ženy, která vystoupila zpoza sloupu, jež držel střechu nad otevřenou kovárnou. Měla v rukou ošatku se zrním.
„ Čímpak posloužím?“ zeptal se Jakub.
„ Mám tupý meč, jen je potřebuji nabrousit a hned půjdeme.“ Oznámil mu Kram.
„ Ale proč by? Jste mi milá návštěva a navíc zákazník. Jen se posaďte. Musím jen dokončit tento pohrabáč než mi vychladne.“ Práce na pohrabáči byla velice hrubá, alespoň na Jakubův um. Byl kovář a ten by měl dělat vše co je potřeba. Grom s Kramem se posadili a čekali. Jakub dokoval pohrabáč, pak ho dal schladit do kádě s vodou a začal brousit meče. Bylo krásné ráno; z okolních lesů stoupala mlha a to Gromovi dodávalo pocit naplnění srdce radostí. Byl rád, když viděl krásy přírody. Mlha stoupala k nebesům, což znamenalo, že bude pršet. Odtrhnul se od lesů a pohleděl na cestu kde právě šel kůň obtěžkán zavazadly a vedle něj šli dva lidé. Grom po chvíli poznal, že to je jeho přítel Jeremiáš. Mířil k nim, jelikož právě tudy vedla cesta k jejich domu. Bylo vidět, že je kůň unavený, ale Jeremiáš a jeho otec Delyön byli zcela svěží.
„ Dobré ráno,“ pozdravil Kram. Jakub a Grom vzhlédli a oba pozdravili jen svým přikývnutím.
„ I vám!“ řekl Denolyën. Byl to vysoký statný muž. U pasu měl dlouhý meč a byl výtečným šermířem. Byl o něco starší než Kram a už mu začínali šedivět vousy a vlasy, které měl dlouhé. Byl to Erynský elf, vysoký a důstojný jen jak mohl muž být. Jeremiáš byl stejně starý jako Grom a bylo znát, že je pod dobrým dohledem. Z Jeremiáše se stával také výtečný šermíř, ale měl se od otce ještě co mnoho učit. Byl vzornou kopií svého otce, i když měl stále více svou hlavu. Měl široká ramena a hnědé vlasy téměř po ramena.
Grom ho vlídně pozdravil, prohodili pár slov o tom, co se děje v Gordasu a pak se vydali svou vlastní cestou. Když byli meče nabroušeny, tak se Grom s Kramem také odebrali domů.
Grom seděl pod stromem a přemýšlel o té noci kdy tu s otcem stáli. Když se ho dotkl, tak ho viděl znovu, ale byl t tak ztýraný nářek, že vždy se stromu pustil. Teď byl o něj opřený a neviděl ho. Pod tím stromem bylo krásně, vzhledem k tomu proč tu vyrostl to nedávalo smysl. Paprsek, tak krásné jméno, ale co značí? Mohl o tom přemýšlet jak dlouho chtěl, ale jeho smyšlenky hnedle zavrhoval, však do té doby, než se na obzoru objevil Jeremiáš. U pasu mu visel meč a on rozvážně kráčel ke Gromovi. Na tváři měl úsměv. Grom nevěděl, jestli má říct vše o Mirélovi, ale ještě než stačil jeho přítel přijít, řekl si, že s tím ještě počká.
„ Rád tě vidím,“ pronesl Grom a zadíval se Jeremiášovi do oči, ten se záhy posadil vedle něj a řekl:
„ Nápodobně.“ Grom mu tak řekl co se tady dělo a Jeremiáš mu řekl co dělali v Gordasu. Kramovo střetnutí s kentaury, nakonec se zeptal odkaď šel a tak mu Grom dořekl všechno, kromě Miréla.
„ Jeli jsme okolo Patky, ale ničeho jsme si nevšimli.“ Poznamenal Jeremiáš a hluboce se zamyslel.
„ To je divné,“
„ Vskutku. Chtěl jsem ti něco ukázat Grome.“ Jeremiáš vstal z trsu trávy ve kterém seděl a vytasil zbraň, kterou měl po boku. Byl to jeden a půl ruční meč. Opatrně po podal Gromovi a pak řekl:
„ Je to dobrý meč, otec mi ho sliboval již několik let, ale řekl, že až budu umět šermovat, dostanu ho.“ Na čepeli měl vyryté J. jako Jeremiáš. Čepel byla ostrá a hrot ostrý jako špendlík, stejně tak jako ostří.
„ Je velice ostrý, to je ta nejzručnější práce, kterou jsem kdy viděl.“ Řekl Grom.
„ Jakub říkal to samé a ještě dodal, že by to bylo nad jeho síly. I když si to nemyslím,“
„ Já také ne.“
„ Jen se těším, až ho užiji, až se střetnu s jiným mečem a pak až ho zabořím do skřetího masa.“ Usmál se.
„ To si radši nepřej.“
„ Nepřeji to skřetům!“ rozesmál se Grom se přidal, když v tom se náhle zamyslel a pak řekl.
„ Možná bych věděl kde bys ho uplatnil.“ Grom mu pověděl i o otcově plánované výpravě. Pak Jeremiáše od stromu opustil a šel za otcem. Jeremiáš na něj počkal tam, když Grom odcházel Jeremiáš se zlomyslně uculoval.
