VĚŠTBA
I.
V dálce zahřmělo a já věděl, že promoknu až na kost, neboť jsem držel hlídku. Škodolibě jsem si pomyslel, že nebudu mokrý sám. „Sakra, co se děje?“ ozvalo se pod korunou stromu, na kterém jsem seděl s lukem v ruce. Z našeho provizorního stanu, který tvořila jen napnutá plachta se vykulil Greix a zaláteřil: „U Talose, k čertu s deštěm!“ potom vzhlédl ke mně. „Co tam tak sedíš, slez dolů a pojď mi pomoct uklidit stan!“ Viděl jsem, že na Greixe padla špatná nálada. V tomhle dešti bych se tomu normálně nedivil, ale znal jsem ho už nějakou dobu a vím, že rozmrzelost byla u mého přítele častým jevem. „Tak slez!“ zaburácel znovu svým mocným hlasem. „Hned.“ Pružně jsem seskočil z větví a začali jsme skládat plachtu. Špatné počasí znamená zlé znamení, praví staré elfí přísloví, pomyslel jsem si. Doufal jsem, že se týká jen Elfů. Pak by se nám, Greixovi Korganovi a mně, Alexovi Kressovi, na naší cestě do Atkathly nestalo nic. Můj společník totiž pocházel ze starobylé rasy trpaslíků. Měřil jen čtyři stopy, ale byl silnější než obr. Jeho síle odpovídala jeho zbraň. Jednou rukou se oháněl sekerou, se kterou bych já oběma rukama sotva pohnul. Na čepeli byly vyryty starobylé trpasličí runy, jejichž význam znal pouze trpaslík. Té sekeře jsem byl mnohokrát vděčný za to, že ještě chodím po světě. V bitvě se s ní Greix často postavil i proti velké přesile, kterou vyřídil několika máchnutími obrovského ostří. Pokud však síla byla jeho kladem, povaha byla záporem. Rád se hádal vždycky, když měl možnost. Často se se mnou nepohodl i kvůli maličkostem. V hádce byl celkem nebezpečný a pokud měl nablízku svou sekeru, dával jsem mu v nepodstatných věcech za pravdu. Za tu dobu, co se známe, jsem totiž zjistil, že trpaslík používá raději svou sekeru, než hlavu.
Já byl Greixův protiklad. Byl jsem Pulelf. Měřil jsem skoro šest stop a v boji jsem se žádným těžkopádným kovem neoháněl. Už v dětství jsem našel zalíbení v luku. Cvičil jsem na terč každý den a také při lovu. Pokud došlo k boji zblízka tasil jsem krátký meč, jenž mi zanechal otec. Bylo to, ale jen v nejvyšší nouzi. V šermu jsem nikdy nevynikal, ani jsem na něj neměl čas, a tak čtvrcení protivníků jsem ochotně přenechával Greixovi. Taky jsem nevyhledával konflikty kvůli maličkostem a dokázal jsem problémy řešit i jinak než zbraní. Určitě na lidi působil i můj zevnějšek. Po elfí větvi předků jsem měl jemné rysy, plavé vlasy a nebyl jsem žádný hromotluk. Greix si z toho utahoval, ale jeho zrzavý plnovous bych mít nechtěl.
„Jak to ten stan skládáš, člověče!“ „Tak si ho slož sám!“ Trpaslík zabručel a stan rychle složil. „Takhle se to dělá,“ prohlásil vítězně. Jak jsem řekl, hádal se kvůli drobnostem, ale teď jsem mu asi zkazil radost, protože jsem se s ním kvůli sbalení stanu moc nedohadoval. Nakonec jsme noc přečkali zalezlí v křoví, ale hlavně já se moc nevyspal.
II.
Druhý den jsme pokračovali dál. Našli jsme pěknou pěšinku vinoucí se lesem. „Slyšíš to?“ zeptal se Greix. „Zní to jako zvuk boje.“ „Neslyším nic,“ opáčil jsem, ale měl jsem horší sluch než trpaslík. „Jde to zprava,“ houkl ještě Greix a už se hnal do lesa. Vzdychl jsem, vytáhl šíp z toulce a následoval ho. Po chvíli se před námi otevřel zelený palouček, kde zuřil boj mezi tlupou skřetů a slabší karavanou lidí. Bylo mi jasné, že karavana byla přepadena. Ale skřeti tu už desítky let nežili. „Á, skřeťáci!“ zařval Greix a zamával svou sekerou. „Rozcvička se po ránu hodí.“ Trpaslík se s řevem rozběhl přímo do středu boje. První nestvůra se k němu otočila a výraz překvapení ji už navždy zůstal ve tváři. Greix skřetovi jediným máchnutím uťal hlavu. Zelená krev postříkala trpaslíkovo tělo. Greixe se zmocnilo bitevní šílenství, máchal sekerou kolem sebe a okolo něho padaly rozsekané mrtvoly skřetů. Všiml jsem si, že jeden obránce karavany, vysoký muž v plátovém brnění se znakem kladiva a ozbrojený obouručákem, začíná ochabovat útokům tří zelených útočníků vyzbrojených šavlemi. Zacílil jsem tedy na krajního skřeta a vypustil jsem šíp. Nestvůra se skácela k zemi. Trefa! Prostřelil jsem mu hrdlo. Připravoval jsem si další šíp, když jsem zaslechl výkřiky podobné magické formuli. Následovalo zahřmění. Obrovský svazek blesků se přehnal paloučkem a poslední skřeti se proměnili v zčernalé, pokroucené mrtvoly.
III.
Vyšel jsem ze svého lesního úkrytu, abych se podíval po Greixovi. Seděl na zemi, uprostřed mrtvých skřetů a nepřítomně hleděl před sebe. „Co to bylo Alexi?“ ptal se užasle. Greix nechápal, kde se tady mohl vzít blesk, když oblohu nehyzdil jediný mráček. Magie mu nic neříkala. „Musel to být zásah bohů,“ vysvětloval jsem mu, i když už jsem tušil, kdo měl blesk na svědomí. Přistoupil k nám muž oděný v drahém rouchu. „Děkuji vám, pánové, za pomoc v boji s přesilou těchto primitivů. Mohl bych se vám nějakým způsobem odvděčit? Pane…?“ Podle jeho řeči jsem poznal, že mluvím se vzdělaným člověkem, ale přízvuk zněl velmi cize. Greix byl ještě stále v šoku, a tak jsem s domnělým kouzelníkem hovořil sám. „Jmenuji se Alex Kress a můj přítel se jmenuje Greix Korgan, ale vaše jméno jsem pane neslyšel.“ „Omlouvám se vám pane, jmenuji se Donatien Ephram, iluzionista, k vašim službám,“ uklonil se zdvořile. „Jsem vůdce této výpravy a mířím do Umarských kopců s posláním od řádu Planoucího srdce.“ Zajásal jsem. Rytíři řádu byli pověstní svými ctnostmi, ale taky fanatismem při konání svých poslání. Doufal jsem, že jsme potkali vyjímku. „Chtěl bych našim přátelům také poděkovat,“ řekl muž, kterému jsem pomohl v boji s trojicí skřetů. „Dnes už není moc odvážných a slušných lidí, kteří by pomohli tak, jako vy. Hlavně v těchto končinách. Jmenuji se Valygar Tellheim. Jsem templář řádu Planoucího srdce.“ Potom se podíval na Greixe, jenž se vzpamatovával z bojového šílenství. Zdálo se mi, že ho odhaduje. „Už jsem slyšel o pověstných trpasličích válečnících.“ Greix se napřímil a tvářil se velmi hrdě. „Ale po boji jejich šílenství odezní a bojovníci jsou náhle slabí jako malé děti.“ Nechápal jsem, proč rytíř tak provokuje. V Greixových očích zlostně zablýsklo. Věděl jsem, že se teď bude hádat a servítky si brát nebude. „To teda ne! Jak jsem tu tak seděl, to jsem si jen přemýšlel proč bohové seslali ten zatracený blesk a zkazili mi tak zábavu.“ Oba členové (všiml jsem si, že zůstali jediní z výpravy) se rozesmáli, což Greixe rozzlobilo: „Co je tu sakra k smíchu?“ „Nic pane Korgane, pouze mně zajímá, jak jste přišel na to, že blesk způsobili bohové?“ ozval se posměšně Ephram. „To je moje věc a vůbec, máme nárok na nějakou odměnu? Hrouda zlata o velikosti tamtoho kamínku by mi postačila,“ ukázal Greix na kámen, velký jako meloun. „Ano odměnu dostanete,“ sykl záhrobním hlasem Tellheim a v očích se mu zalesklo, jako vyhladovělému vlkovi stojícího před kořistí. „Jsi tedy Alex Kress? Cha, bude to snadné. Ani mu nestálo za to budit nás ze spánku.“ Donatiem Ephram začal mávat rukama, jakoby chtěl zahnat démony. Potom jeho i Tellheima pohltila rudá mlha. „Alexi, je to past!“ zakřičel Greix a vrhnul se na mlhu. „Hledáš mne?“ ozvalo se najednou za trpaslíkem. Greix se otočil a stál tváří v tvář obřímu kostlivci ve zbroji. „Zab ho, já se postarám o jeho chráněnce!“ přikázal mu Ephram, který se proměnil v dalšího nemrtvého – licha. Luk mi byl teď na nic. Vzdálenost byla příliš malá, proto jsem tasil meč a vrhl ho proti Ephramovi, jenž začal breptat nesrozumitelné zaklínadlo. Zasáhl jsem, lich zavrávoral a sesul se k zemi. Meč mu trčel z hrudi. „Vrať se zpátky do pekla!“ zasyčel jsem nenávistně. Prudce jsem se otočil, slyšíc zvuk tříštěných kostí. To Greix kostlivci usekl ruku. Sám však krvácel ze spousty ran. S hrůzou jsem si všiml, že kostlivci paže znovu dorostla. Greix si toho všiml taky a prudkým švihem potvoře uťal obě nohy i s holením pancířem. Kostěný bojovník se poroučel na zem, ale Greix už neměl sílu ohánět se svou sekerou. „Doraz ho!“ křičel na mě. Tellheimovi mezitím nohy znovu přirostly, vzal svůj obouruční meč a vydal se ke Greixovi. Oční důlky mu žhnuly zeleným světlem. „Dělej si co chceš trpaslíku, tvého chráněnce stejně dostanu.“ „Jen přes mou mrtvolu,“ zasípal Greix. „Greixi, uhni od té zrůdy!“ Trpaslík se s námahou odbelhal. Napnul jsem tětivu a uvažoval, kde je kostlivec zranitelný. Oči! Netěžší cíle na zásah žhnuly nepřirozeným světlem. Naběhl jsem blíž a poslal šíp přímo do zeleného oka. Příšera cukla, ale šla dál. Skrze lebku ji trčel šíp. Teď se vydala ke mně. Byl jsem pro ni hlavní nebezpečí. Rychle jsem zacílil na hlavu a vypustil šíp. Kostlivec se rozpadl v prach. Templář Tellheim, jenž byl už dlouhou dobu mrtev, teď zemřel podruhé. Rozhlížel jsem se po trpaslíkovi. Seděl opřený o strom a sténal. Vytáhl jsem kus plátna a použil ho, jako obvaz. „Nehýbej se, pomůžu ti kamaráde. Všechno zase bude dobré. Uvidíš, že bude,“ utěšoval jsem jeho i sebe. „Buď zticha a poslouchej!“ řekl s námahou Greix. „Se mnou je konec. Umírám a ty už mi nepomůžeš. Naletěl jsem prašivému kouzelníkovi. Věděl jsem, že magie je svinstvo, když dokáže tohle, ale ty teď musíš něco udělat. S nikým se cestou nebav, nikde se nezdržuj a nikomu nepomáhej. Jsou ti na stopě. Běž do Kylatharu a tam najdi muže jménem Xylantros. On ti řekne co dál. Má cesta je u konce.“ Trpaslíkovi klesla hlava. Byl mrtvý. Chtělo se mi křičet. Vykřičet do celého prokletého světa svou bolest. Můj zármutek nad ztrátou přítele. Ale slova nechtěla opustit hrdlo. Stál jsem tam sám a přemýšlel o naší cestě. Greix mi neřekl důvod. Na otázky k Atkathle říkal: „Alespoň jednou bych chtěl vidět to velké město, o kterém se zpívá i mezi trpaslíky. Zvláště o pivu, to bych rád viděl,“ dodával vždy. Důvod asi byl, ale Greix mi ho tajil. Výsledkem cesty je, že nás přepadli dva dost divní vrazi. Někdo chtěl mít sakra jistotu, když dal přednost nemrtvé havěti před Dýkami noci. Největšímu cechu zlodějů a zabijáků v kraji. Ale Greixe se jim zabít podařilo. A já mám jen mlhavou stopu. Kam teď jít? mám pokračovat sám a riskovat setkání s dalšími zabijáky? Ne! Radši vyhledám toho Xylantra v Kylatharu.
IV.
Greixe jsem pohřbil se všemi jeho věcmi a na hrob udělal jednoduchý kříž boha Talose, kterého Greix vyznával. Zašeptal jsem modlitbu. Věděl jsem, že tento okamžik si budu pamatovat celý život. Pochoval jsem přítele, válečníka, o kterém jsem si myslel, že je neporazitelný. Myslel si to i on? Nebyl čas na otázky. Vydal jsem se na cestu. Následující den mě na silnici míjel hobití kupec s vozíkem naloženým zbožím a taženém dvěma poníky. Přemlouval mě ať se svezu s ním. Vzpomněl jsem si na trpaslíkovo varování, ale hobit se mi zdál tak neškodný, že jsem zaplašil obavy a sednul si vedle něj. Povídali jsme si ovšem možném. Říkal jsem mu co jsem kde zažil s Greixem i o osudném útoku. „To je smutné příteli, ale jedno hobití přísloví říká: „Když se ti neurodí melouny, podívej se zda se neurodily brambory. Noví přátelé jsou všude kolem tebe.“ Náladu mi to moc nezvedlo, ale hobitovo veselé povídání o tom, čeho se mu kolik urodilo a historky o bratrancích a vzdálených příbuzných, alespoň odvedli řeč jinam. Začal jsem mu trochu důvěřovat a svěřil jsem se ke komu mám namířeno. „Ó, běda. Copak chceš od toho černokněžníka?“ zhrozil se. „Nevěděl jsem, že je kouzelník.“ Hobit se ke mně naklonil a i když nás nikdo nepovolaný nemohl slyšet (poníky jsem už nepodezíral) zašeptal: „Xylantros je podivín. Má doma zlé mocné knihy. Já bych k němu nechodil.“ Usmál jsem se. Hobit byl asi ohledně magie stejně zběhlý jako Greix. „To jsou určitě jen pomluvy. Byl to přítel mého přítele a i kdyby měl doma celé peklo, je to člověk, k němuž teď musím jít.“ „No, jak myslíš. Podívej, to je Kylathar,“ ukazoval hobit do dáli. Spatřil jsem město, spíš městečko, už ale opevněné hradbami. U brány stál voják. „Stát, co to vezete, kdo jste?“ „To jsem já, Laern Irik, obchodník. Jedu se svým přítelem na trh. Nepoznáváš mě, Dallesi?“ Strážný se podíval pozorněji. „Ach, promiň Laerne, starý brachu, hned jsem tě nepoznal, za den mi tu projede spousta kupců.“ Pak se ostře zadíval na mě. „A kdo je tvůj přítel?“ „Rodinný přítel.Přijel na návštěvu. Chci mu ukázat okolí. Mimochodem Dallesi, víš co je nového u mě v rodině? Sestřenka Floria si bere…“ Strážný nám s útrpným výrazem pokynul. „V pořádku, jeďte. Řeknem si to večer v hospodě Laerne. Měj se!“ Když jsme byli daleko od brány, otočil jsem se k Laernovi: „Jak dlouho se znáš s tím strážným?“ „No to už bude tak patnáct let. Proč se ptáš?“ „Nezdá se ti divné, že tě nepoznal. Jako by tě viděl poprvé.“ No,“ usmál se hobit „Dalles se nejspíš zase osvěžil něčím ostřejším. Má nudnou práci.“ Oddychl jsem si. Voják mi byl podezřelý, ale od ochlasty mi nebezpečí nehrozí. Dojeli jsme na náměstí, kde se konal trh. Všude bylo plno lidí, obtížně jsme projížděli a Laern se pořád rozčiloval, protože nemohl najít svůj „flek“. Mezi klením mi ukázal Xylantrův dům i dvě putyky co v Kylatharu byly. „Zastav se večer v Červeném drakovi. Napijem se na naše setkání.“ „Díky za pozvání. Přijdu až něco vyřídím.“ „Á, jdeš za panem podivínem. Nechceš ochranný amulet?“ vytáhl krabici plnou cetek. „Myslím, že to zvládnu bez nich.“ „No jak chceš. Ale až tu budeš skákat jako žába, tak za mnou nechoď,“ dodal důležitě. Neubránil jsem se úsměvu, a tak jsem si raději celý obličej zakryl rukou. „Promiň, nemyslel jsem to tak.“ chlácholil mě Laern, myslíc si, že pláču. „To je dobré.Máš pravdu, myslím, že si radši pro jistotu jeden amulet vezmu.“ Hobit vytáhl řetízek se znakem meče. „To je to co budeš potřebovat. Pro tebe zadarmo,“ dodal kvapně, když jsem chtěl říct, že nemám ani vindru. „Díky, tak já už jdu. Mám tu povinnosti,“ rozloučil jsem se smutným hlasem, protože jsem si vzpomněl, proč jsem vlastně tady. Bez Greixe jsem se necítil tak jistě.
„Měj se lukostřelče,“ zamával mi hobit na rozloučenou. Seskočil jsem z vozíku a rozhlížel se na tržišti. Lidí bylo ve městě vážně hodně. Čeká tu na mě další kouzly maskovaný vrah? Ale proč by mě chtěl někdo zabít? Jsem obyčejný mladík, který se vydal na cesty jenom proto, že nájezdníci vypálili jeho rodnou vesnici a jakýsi trpaslík měl dost kuráže, že mi zachránil život. Ach Greix, to byl společník na cesty. Ale teď byl mrtvý a zanechal mi příliš mnoho otázek. Proč se musím setkat s nějakým Xylantrem? Je to opravdu dobrý nápad. Nakonec mě jeho pověst ještě dostane do maléru. Začínal jsem pochybovat o správnosti setkání s neznámým mágem. Ale byl to Greixův přítel. Určitě mi bude k užitku mít tu někoho známého, než se potulovat sám v cizím městě. Snad mi pomůže s nezodpovězenými otázkami. Nejvíc mě zajímalo Tellheimovo zvolání, v němž mě nazval chráněncem. Toužil jsem po odpovědi.
V.
O tomhle všem jsem přemýšlel, když jsem kráčel ke Xylantrovu domu. Ze zamyšlení mě vytrhl člověk, který se mi náhle postavil do cesty. „Dávejte pozor na cestu, mladíku!“ „Promiňte pane, nevšiml jsem si vás,“ omlouval jsem se zdvořile. „Jste zde nový, že?“ Přisvědčil jsem. Neznámý mluvil až moc zdvořile. Odsud asi nebyl. „Mohu se vás zeptat, co chcete od Xylantra?“ „Promiňte pane, ale to je moje věc.“ „Myslíte?“ řekl muž podivným hlasem, jakoby někam mířil. „Alexi Kressi!“ „Jak to, že znáte moje jméno? Co jste zač?“ Muž se sotva znatelně usmál: „Jak je vidět, mí dva zabijáci neuspěli. Věděl jsem, že nemám vybírat nemrtvé. Nemají už takový cit pro důležité věci.“ „Ty špíno!“ křikl jsem nenávistně. „Urážkami nic nezískáte. Musel jsem se osobně postarat o to, abyste mě, ani nikoho jiného nemohl ohrozit. Brzy bude po všem. Slibuji.“ Zaraženě jsem stál na místě. „Poslední věc. Nevím, kolik toho už víš, ale u Xylantra po mé návštěvě pomoc nehledej,“ dokončil muž a mávnutím ruky zmizel. Z leknutí mě vytrhl zoufalý výkřik. Rozeběhl jsem se do Xylantrova domu. Otevřel jsem dveře, z předsíně vběhl do veliké místnosti s knihami a věděl jsem, že jdu pozdě. U mágova těla klečela dívka a naříkala. „Ne! To snad ne!“ vyrazil jsem ze sebe zděšeně. Dívka se překvapeně otočila. Prohlížela si mě svýma modrýma očima. „K-kdo jste? Jdete dokončit práci za toho druhého hajzla! Ale já se všem pomstím a začnu s tebou!“ Mrštně vstala a v ruce se jí z ničeho nic zaleskla dýka. „Nelekejte se, madam. Nepřišel jsem vám ublížit.“ „Lžeš!“ Divoce se na mě vrhla. Byla rychlá, velmi rychlá. Tak bojují jen blázni a fanatici. Tak tak jsem uhnul jejímu výpadu a chvatem zkroutil ruku s dýkou. Máma vždycky říkala, že když vypadám jak šlechtic, tak ať se k dívkám chovám galantně. Určitě to neplatí, když se na mě některá vrhá s dýkou a pěnou u pusy. Tahle teď ale vykřikla bolestí. Napadlo mě, jestli ji nedržím až moc pevně, a tak jsem stisk povolil. Chyba! Odměnila se ranou do břicha. Uskočil jsem ke zdi a tasil meč: „Poslouchej mě! Nepřišel jsem zabít ani tebe, ani tvého otce. Přišel jsem, protože se mám setkat s mágem jménem Xylantros. Poslal mě trpaslík Greix. „Strýček Greix?“ „Ano Greix! Už mi věříš?“ Chvíli se rozmýšlela. „Ano věřím. Prozatím.“ Schovala zbraň do pouzdra na noze. Otřela si slzy šátkem, pohlédla na mě a smířlivě řekla: „Odpusť mi mou nedůvěru. Jsem Jenifer, Xylantrova dcera.“ Pak ukázala rukou na podlahu:“To byl můj otec.“ Odmlčela se, aby se vzpamatovala. „A kdo jsi ty? Strýček Greix byl tvůj přítel?“ „Jmenuji se Alex Kress. S Greixem jsem putoval do Athkatly. Ale po cestě nás zákeřně přepadli.“ Zesmutněla. „Takže Greix je…“ „…Mrtvý,“ dodal jsem už klidně. Jenifer zavzlykala. „Proč je ten svět tak krutý?“ Snažil jsem se ji utěšit, ale za odpověď bych sám dal cokoli. „Takový už svět je a my v něm nerozhodujeme.“ „Máš pravdu Alexi. Čas mou bolest zahojí.“ Uhrančivě se mi zahleděla do očí: „Nebo pomsta.“ Její krásný hlas se chvěl nenávistí. „Proč tě Greix poslal za mým otcem?“ „Měl mi říct co dál. To byla jeho poslední slova.“ Odmlčel jsem se, ale zvědavost mi nedala: „Jak vypadal muž co zabil tvého otce?“ Odpověď mi vyrazila dech. Popis se hodil na cizince před domem. „Co chtěl?“ vyzvídal jsem dál. „Chtěl mluvit s otcem. Pak jsem slyšela křik. Hned jsem sem běžela. Ale pozdě. Už bylo pozdě…“ odvrátila hlavu. „Nemůžu o tom mluvit.“ Vzal jsem ji kolem ramen: „Vím, že je to těžké, ztratit někoho blízkého. Ale musím zjistit o co jde. Musel zemřít Greix i tvůj otec. Na mága by si ve městě nikdo netroufl. Jde o něco velkého.“ „Možná najdeme vysvětlení zde,“ řekla, otevřela velkou truhlu a chvíli něco hledala. „Mám ho!“ zvolala vítězně. „Otec si ho psal denně. Jsou v něm všechna jeho tajemství,“ vysvětlovala, ale to už jsem deníkem listoval. „Poslední zápis je z dnešního rána,“ pravil jsem zadíván do písma: Minulost mě dostihla! Léta klidu minula dnešní nocí! Ten sen! Přišel ke mně starý přítel Greix. Má mě navštívit mladík jménem Alex Kress. Je to ten, který vše způsobil. Mám mu pomoci proti tomu, jenž ho měl milovat nade všechno na světě. Syrmil mu je v patách. Špatná zpráva! Ale musím splatit dluh. Musím se připravit! Tady deník končil. „Syrmil,“ zašeptal jsem. „Znáš to jméno?“ Jenifer se zamyslela. „Syrmil? Ano! Zaslechla jsem to jméno v otcových kletbách, když přišel ten hajzl!“ Hlas se jí zdrsněl: „Syrmil mi zabil otce. Kvůli tobě! Co máš tak cenného? Nějaké tajemství?!“ Dívčina tvář se proměnila v masku nenávisti: „Zabiju ho! Přísahám zde při mém otci, že jediným smyslem mého života se stala pomsta!“ Zhrozil jsem se, jak málo času stačí ke změně z krásné dívky v pomstychtivý stroj. Ty pokrytče! Vždyť sám toužíš po tom samém! Raději ji pomoz! Hlavou se mi honily tisíce myšlenek. To moje zatracené svědomí má pravdu! „Mám taky nevyřízené účty. „Pomůžu ti jestli o to budeš stát,“ šeptl jsem. „Jak?“ „Večer mám schůzku s chlapíkem co to tu zná. Snad pomůže.“ „Půjdu s tebou. Ale Syrmil je můj!“ řekla nesmlouvavě.
VI.
Červený drak byla útulnější ze dvou hospod co v Kylatharu byly. S nedobrým pitím, ale levným noclehem. Uvnitř bylo plno lidí a kouře. Laerna Irika jsme našli u stolu v rohu. „Zdar lukostřelče, držím ti tu flek, pojď se napít.“ Když uviděl Jenifer, vstal a uklonil se. „Dobrý den madam. Posaďte se. Nepředstavíš nás?“ „Ach jak jste zdvořilý,“ řekla šarmantně Jenifer. „…na hobita,“ dodala kousavě, ale tvářila se dál mile. Laern zůstal klidný: „Má matka věděla, jak se má správně vychovaný hobit chovat,“ vysvětloval, ale důvěra už byla nahlodaná. Laern byl veselý a bavil nás svým žvaněním o fušce na poli, aby se mu urodily větší dýně než sousedovi Balkorovi. O svých příbuzných neřekl ani slovo. „Říkal jste, že jste ze Zeleníkova?“ zeptala se Jenifer. „Dáma mi zase nevěří lukostřelče!“ zlobil se hobit. Jenifer se usmála: „ V Zeleníkově žádný Balkor nežije,“ dodala, aniž spustila Laerna z očí a nenápadně dala ruku pod stůl. „Nechte ruce na stole madam,“ řekl klidně Laern. „Vyznáte se tu lépe než já. I zdejší hobity znáte lépe než já.“ Natáhnul jsem se pro meč. „Klid Alexi. Zbraně ještě nebudou potřeba.“ „Kdo jste?“ hořel jsem zvědavostí. „Nedělej ze sebe hlupáka. Už jsi to zjistil. Greix tě nasměroval správně.Čas zbavit se téhle otravné podoby.“ Hobitovo tělo se začalo třást. Za chvíli tu neseděl dobrácký hobit Laern, ale vysoký cizinec v černém plášti. „Syrmil!“ vyštěkla Jenifer. „Osobně.“ Teď jsem si ho konečně mohl pořádně prohlédnout. Tvář měl bledou s výraznými lícními kostmi. Světlé vlasy pečlivě upravené. Byl zdaleka. Ze severu odhadoval jsem. Hrdost z něj přímo vyzařovala, nemohl jsem odtrhnout pohled. Šedé oči si mě měřily a já měl pocit, že mě odhaduje, zkoumá. Ano pozoroval mě. Jen mě. „Jak jsi starý chlapče?“ Nic mě nemohlo překvapit víc. „Ty hnuse! Co to znamená. Zabiju tě tady teď hned za to, co jsi nám udělal!“ Syrmil se vůbec nepohnul. Z kamenného obličeje se nedalo nic poznat. „Jak jsi starý synu.“ Jako by do mě uhodil blesk! Ne! To ne! „My dva nemáme nic společného!“ zařval jsem. Odhrnul si vlasy a ukázal špičaté uši. „Vidíš jsem elf. Jistě víš, že máš krev Sličného lidu. Jsi můj syn.“ Zatmělo se mi před očima. Musel jsem se napít. Pivo bylo hnusné. Bylo mi ještě hůř. „Nepij ten hnus. Zkus tohle víno,“ podával mi Syrmil svůj pohár. Vztekle jsem máchnul rukou. Pohár s cinknutím dopadl na podlahu. „Proč?“ zasípal jsem odevzdaně. „Začalo to už tvým narozením,“ začal Syrmil. „Celou zemi postihl mor. Požádal jsem věštce o pomoc. Řešení bylo jednoduché a zároveň nesplnitelné. Měl jsem obětovat prvorozeného syna. Věštce jsem chtěl za ta slova zabít, ale utekl. Provést věštbu bylo pro mě nemyslitelné. Ale pak onemocněla Queelya, tvá matka. Bylo to mučivé rozhodování, ale její život mi byl dražší. Pověřil jsem svého velitele gardy, aby vykonal věštbu a zachránil zemi. Sám bych nemohl vydržet ani pohled na tvou smrt. Ale velitel mě oklamal! Kluk prý nemůže zastavit nemoc. Zklamal, i přesto, že jsem mu slíbil velmi štědrou odměnu, protože trpaslíci jsou lační zlata.“ „Greix…“ „Ano. Ten trpasličí válečník mě podvedl. Ztratil se s tebou a choroba řádila dál. A Queelya zemřela! Nad její rakví jsem přísahal, že najdu dítě, jež ji zabilo a zastavím mor jednou provždy. Rozeslal jsem posly a zvědy. Našli vesnici ve které jsi byl ukrytý. Dal jsem ji vypálit.“ Syrmil byl klidný jako by mluvil o počasí. „Copak jsi musel vypálit celou vesnici?!“ vykřikl jsem. „Co je život pár desítek vesničanů proti životům celé země? Vesnici jsem dal vypálit a byl jsem si téměř jist, že v zemi bude klid. Ale mor neustal. Dozvěděl jsem se, že Greix tě z toho zase dostal a míříte ke mně. Rozhodl jsem se vás zabít za každou cenu, a tak jsem povolal dva své zemřelé paladiny. Ale i to jsi přežil. Země už byla zubožená, lidé se bouřily. Musel jsem jednat sám. Vypravil jsem se do Kylatharu, kam uprchl věštec. Zabil jsem ho. Koneckonců jeho věštba odstartovala mé šílenství.“ „Xylantros.“ „Ano. Pak jsem vyhledal hobita s nímž jsi přijel a donutil ho mluvit. Řekl mi o dnešní schůzce.“ „Zabil jsi ho?“ zeptal jsem se odevzdaně. Tušil jsem odpověď dopředu. „Životy jednotlivců dnes nemají cenu. Pouze ten tvůj rozhoduje o životech v celé zemi. Jsem tady. Doufám, že přijmeš svůj osud synu a zachráníš mou zemi i mne.“ Ukázal mi boule na předloktích. „Tam na severu umíráme všichni,“ dokončil chladným hlasem. Přemýšlel jsem, jako nikdy předtím. Co jsem měl dělat? Bylo to jasné. Vycházelo mi, že svou smrtí udělám to nejlepší. „Přijímám. Nebraňme věštbě otče.“ Na Syrmilově tváři se mihl úsměv. Zřejmě první za dlouhou dobu. „Díky.“ Vyšli jsme ven a já se naposledy podíval na nebe. Bylo krásně modré. Slunce svítilo, nikde ani mráček. Dnes není dobrý den na smrt pomyslel jsem si. Vyšli jsme z města. Krajinu jsem si užíval jako nikdy předtím. Nemohl jsem se vynadívat a vše mi připadalo najednou důležité a jedinečné. Došli jsme k lesu. Syrmil se zastavil. „Tady to půjde. Dobré místo na záchranu mé země,“ řekl klidně. Hledal jsem ironii, ale on ji neznal. Přikývl jsem a poklekl. „Budeš mít smrt, jako pravý šlechtic,“ řekl a rozpřáhl se. Zavřel jsem oči a odevzdaně čekal. Rána nepřicházela. Uslyšel jsem svist vzduchem. Vedle mě něco spadlo na zem. Otevřel jsem oči. Přibíhala Jenifer. „To jsem ráda, že nejdu pozdě,“ řekla udýchaně. Nic jsem nechápal. „Co je?“ zeptal jsem se a otázka mi přišla hrozně hloupá. „Podvedl tě!“ řekla. „Je zdravý! Elfové nemohou mít mor. Jsou proti nemocím imunní!“ „Imunní?“ hlesl jsem překvapeně. „Ta maličká na to přišla,“ zasténal Syrmil na zemi. „Má pravdu. Jsi hlupák synu.“ Mluvil těžce. Dýka mu vězela v zádech až po rukojeť. „Musel jsem tě přesvědčit za každou cenu!“ S posledním slovem z něj vyprchal život. Vstal jsem. „Díky.“ „Není za co,“ řekla Jenifer chladně. „Pomstu mám za sebou. Teď Alexi vykonej co chtěl ten šílenec, “ v jejím hlase jsem slyšel zoufalou prosbu. „Měl pravdu. Tam na severu umírá mnoho lidí a ne všichni jsou elfové.“ Pohladila mě po tváři. „Prosím…“ Políbil jsem ji. „Proč mi bohové vyměřili na ten jeden život tak málo času,“ posteskl jsem si. „Ať tedy konec stojí za to!“ Přitiskl jsem ji k sobě a dlouze ji políbil.
VII.
Temná komnata. Uprostřed křeslo a v něm starší muž. Tvář bledá, vlasy plavé, pečlivě učesané. Přes ramena nádherný plášť krále. Dveře se otevřou. „Pane Sheella se vrátila.“ Muž vstává. „Ať jde dál.“ Vchází dívka. Vlasy barvy slunce, oči jako nebe. Za pasem meč, přes rameno pytel. „Můj pane,“ klaní se.
„Jak to šlo?“ ptá se chvatně plavovlasý. „Úkol splněn. Měl jste pravdu. Nebyly problémy.“ Pytel padá na zem. Dívka jej rozvazuje. „Tady je důkaz, který jste chtěl,“ říká a ukazuje obsah. „Hlavy vašeho bratra a synovce.“ Muž se usmívá. Cestě k trůnu už nestojí nic. Mor pomine. Stejně nečekaně jako se objevil…
