Tento příběh si mezi sebou lidé vyprávějí po celá staletí. Odehrál se dávno, tak dávno, že…
***
Army seděla na své oblíbené skalce a poslouchala šplouchání vody v malém, lesním potůčku, jenž pár set metrů odtamtud ústil do Silverského oceánu. Tohle místo měla asi nejraději z celého ostrova. Nejen proto, že tam bylo krásně a že ji všudypřítomné stromy chránily před největším horkem, ale především tu měla od všeho a od všech klid. Nikdo ji tu neotravoval, na nic se jí neptal, nic po ní nechtěl, a především se jí tu nikdo neposmíval pro její divné prokletí. Mohla si tu dělat, co se jí zlíbilo; šplhat po stromech a po skalkách, pít vodu z potůčku, popřípadě si v něm chladit nohy, nebo jen tak ležet v trávě a přemýšlet. Právě tady nakreslila většinu svých obrazů, což byla asi tak jediná věc, kterou na ni ostatní dokázali ocenit. Nikdy se tu nenudila, cítila se tu v bezpečí. Aspoň prozatím, dokud nikdo nepřišel na to, že právě tady tráví většinu svého volného času.
Idorka netrpělivě přecházela po místnosti sem a tam. Kde se jen mohla Army tolik zdržet?
Od doby, co jim zemřeli rodiče, se Idorka spolu s nejstarším Ederem starali o své čtyři mladší sourozence. Jejich menší statek je jakž takž uživil, avšak trochu jim pomohly i peníze vydělané na Armyiných obrazech. Army, v pořadí třetí nejstarší ze sourozenců a kromě Idorky jediná dívka, malovala překrásně, její obrazy působily téměř magicky, někdy až nadpozemsky. Nejraději se věnovala kresbám ostrova, oblohy či různých přírodních úkazů. Eder a Idorka je pak chodili prodávat na trh do ani ne dva kilometry vzdáleného městečka - jediného města na ostrově, kromě kterého se tam nacházelo pouze několik vesnic. Párkrát do roka se dokonce vypravili i na pevninu, kde o ně byl o dost větší zájem.
I přes její neobyčejný dar si však celá rodina dělala o Army starosti. „Ta holka to asi nemá v hlavě úplně v pořádku,“ říkala spousta lidí, a to ještě těch lepších případech. Často se chovala zvláštně. Sledovala nějaký neurčitý bod, ačkoli se tam nic k vidění nenacházelo, běhala a kličkovala u toho, jako kdyby něco honila, i když neměla co, a někdy dokonce řvala a volala o pomoc, přestože se jí nic nedělo. Jako by viděla něco, co ostatní ne. Stávalo se jí to odmalička, ale krátce před smrtí rodičů se to zintenzívnilo. Zemřeli tedy s tím, že se jejich dcera dočista pomátla.
Stmívalo se. Army zamířila k domovu, ač nerada. Raději by přenocovala v lese, než doma, cítila se tam nohem bezpečněji.
Vtom něco zaslechla. Kousek od ní něco zašustilo. Ohlédla se tím směrem a než stihla cokoliv udělat, vrhlo se na ni pět vlků. „Nééé!“ stačila ještě vykřiknout, než ji povalili k zemi. Všude na těle cítila jejich ostré drápy a tesáky, brzy i pach vlastní krve. Je se mnou konec, pomyslela si. Tohle nemůžu přežít. Jenomže stále neumírala. Bolest sílila, smrt nikde. „Tak už dost!“ vykřikla spíše ze zoufalství, vlci ji přeci rozumět nemohli. „Buď mě zabijte hned, nebo mě nechte být!“
„Zabít tě?“ ozval se nad ní chlapecký hlas. „To ne, tenhle ostrov potřebuje něco… podivného a… směšného. Jinak bychom tu asi i my ostatní chcípli nudou!“ Několik dalších hlasů mu odpovědělo smíchem.
Překvapeně vzhlédla. Nestálo nad ní pět vlků, nýbrž pět dětí z jejich vesnice, jen o něco starších než ona.
„Jo,“ přidalo se jedno ze dvou děvčat. „A ze stejného důvodu tě ani nenecháme na pokoji.“
„Jedině snad, že by se tu našel ještě větší pitomec, než jsi ty,“ dodal další chlapec.
Army pohlédla nejdříve na své ruce, pak na zbytek těla. Uvědomila si, že má oči plné slz. Navzdory tomu, že jakoby stále cítila bolest způsobenou dravými zvířaty, nenašla na sobě ani škrábnutí.
„Nééé! Tak už dost! Buď mě zabijte hned, nebo mě nechte být,“ začal ji parodovat jeden z chlapců, hned jak ráno vyšla z domu, aby podojila krávy. Venku stálo tak patnáct, dvacet dětí, malých i starších, pár z nich Army vůbec neznala. Ty zřejmě bydlely v jiné vsi, nebo ve městě. Mimo svou vesnici znala jen málo lidí, tušila však, že o ní ví minimálně polovina ostrova.
„Opravdu! Ani v nejmenším nepřeháním!“ popisoval jeden z chlapců svůj včerejší zážitek. „Jen jsme k ní přišli, ještě jsme jí nic neudělali a ani neřekli. A ona se začala svíjet na zemi, házet sebou a předstírat, jako bychom jí dělali bůhvíco!“
Tohle nehodlala dál poslouchat. Otočila se a zamířila na opačnou stranu od kravína.
„Hele, Armynko, dej si pozor!“ slyšela za sebou posměšný hlas. „Mohlo by tě to totiž zabít!“
Běžela, ani se neohlédla. Zcela ignorovala tu věc, pravděpodobně nějaké shnilé rajče či jiný druh zeleniny, která se jí rozplácla na zádech.
Idorka to celé sledovala z okna. „Někdy si říkám, že chyba není jen v ní,“ pravila Ederovi. „Vždycky dělala blbosti, jenomže přístup ostatních lidí nic nevylepší.“ Eder stále mlčel, a tak pokračovala: „Myslím, že čím hůře se k ní chovají, tím více si připadá zoufalá. Podle mě to má vliv právě na to, že je stále hysteričtější.
Eder jen smutně pokrčil rameny a přešel k oknu. Zadíval se ven. Před statkem už naštěstí žádné děti neviděl, všechny se během té chvilky rozešly každé jiným směrem. „Půjdu podojit to zvíře,“ řekl a vyšel ze dveří.
Doběhla až na své oblíbené místo k potůčku v lese. Cestou se stále ohlížela, jestli ji někdo nesleduje, naštěstí nikoho nezahlédla. Celá zadýchaná a rozčílená se svalila k zemi. Chvíli trvalo, než si vůbec uvědomila, jakou má palčivou žízeň. Doplazila se až k vodě a pila. Trochu ji to osvěžilo, avšak stále si připadala hrozně špinavá. Šaty měla celé propocené a na zádech stále cítila to, co po ní kdosi mrsknul. Nejdříve ji napadlo, že by si šaty svlékla, zkusila je vyprat a sama by se aspoň trochu opláchla vodou, ale okamžitě si to rozmyslela. Zatímco bych tu nahá čekala, až mi uschnou šaty, určitě by mě tu při mém štěstí někdo našel a raději ani nemyslet na to, co dalšího by si pak o mně ostatní šuškali, říkala si. A hlavně bych si již nikdy nemohla být jistá, jestli by mě sem v blízké době někdo nepřišel „navštívit“ se skupinou dalších lidí.
Rozhodla se jinak. Skočila tam po nohách. Oblečená.
Ale ouha! Nedopadla nohama na dno, tak jak očekávala. Nikdy ji ta voda z nesahala výš než po kolena. Zato teď byla do vody ponořená úplně celá a nedosáhla ani na dno, ani nad hladinu. Když se jí ani po chvíli snažení nedařilo vyplavat na vzduch, začala zmatkovat. Uvědomila si, se nacházela ve slané, tedy nejspíš mořské vodě. Co se to zase dělo? Objevila snad nějaký tajnou zkratku jinam? Ocitla se v Silverském oceánu, nebo v jiném, někde daleko od domova, v úplně jiné části Mellorie? A proč se ji nedařilo vyplavat nahoru? Zdálo se jí, jako by se vůbec nehnula z místa. Dělo se to doopravdy, nebo šlo zase jen o nějakou děsivou iluzi? Jisté bylo jen jedno; že každou chvíli omdlí.
Probudila se v mokrém písku. Všechno - příšerná žaludeční nevolnost, bolest hlavy a vyprahlé hrdlo – nasvědčovalo tomu, že se pořádně nalokala slané vody, ještě před tím než… Jak se sem vůbec dostala? Vyvrhlo ji sem moře? Rozhlížela se okolo. Neviděla žádnou vodu, pokud nepočítala vlhký písek, přestože to všechno kolem evidentně bývalo ještě před chvílí mořským dnem. Vypadalo to jako hodně, hodně veliký odliv. Či snad to moře ustoupilo navždy? Vzhledem k nesnesitelnému horku by ji skoro ani nepřekvapilo, kdyby se prostě vypařilo.
Musela sehnat vodu. Nutně se potřebovala napít. A při té příležitosti by se mohla pokusit zjistit, kde je, případně jak se dostat domů.
S námahou se zvedla.Vydala se směrem po tom suším písku v naději, že snad dorazí k pevnině. A skutečně se před ní brzy začalo něco rýsovat. Nejspíš ostrov, kdyby okolo něj nechyběla voda… Pak jí to došlo! Vždyť to byl její ostrov! Ten, kde se narodila! Ten, kde žila! Ten, kde ji všichni měli za blázna… Přidala do kroku. Ještě jedna věc jí na něm neseděla. Nejen chybějící voda. Chyběla i zeleň! Jako by na ostrově za tu dobu, co se tam neukázala, zvadly všechny rostliny. Zaplavila ji vlna úzkosti. Slunce nesnesitelně pražilo, moře vyschlo, všechny stromy, květiny i louky uvadly… A co lidé? Když zmizela voda z oceánu, jistě musel vyprahnout i potůček a všechny studánky! Měli co pít? A protože zjevně přišli o veškerou úrodu, k jídlu se jim mohla nabízet pouze nebohá zvířata!
Jak se ovšem ukázalo, situace byla ještě horší, než dívka předpokládala. Na ostrově nenašla ani živáčka. Žádné lidi, žádná zvířata, prostě nic. Všude vládlo tísnivé ticho, které rušily jen její vlastní kroky. Co by teď dala za jediný výsměch ostatních dětí! Copak všichni vymřeli? Nebo to místo opustili, dokud mohli? A kolik času od té doby uplynulo? Možná trčela roky kdesi mimo čas a prostor a nikdo včetně ní o tom neměl tušení…
Dorazila k jejich domu. Rozrazila dveře a vešla dovnitř. Vypadalo to, jako by tam již léta nikdo nevkročil. Okna otevřená, sklo rozbité, všude prach a nepořádek…
„Idorko?“ špitla. Zalekla se vlastního hlasu. Zdál se jí moc hlasitý, přestože věděla, že ho nikdo jiný nemohl slyšet. „Idorko?“ zopakovala o něco hlasitěji. „Je to někdo? Kdokoliv?“ Žádná odpověď. „Edere!“ Nic. „Prosím, bohové, dejte mi nějaké znamení! Proč se tohle děje? Proč jsem tu musela zůstat úplně sama?!“ Stále bez odezvy. „Maminko!“ zavzlykala a rozběhla se do místnosti, kde bával její pokoj. Tam se s pláčem vrhla na postel, nedbaje prachu, který se tam možná roky usazoval. „Maminko! Tatínku! Když jste opouštěli tento svět, proč jste mě nevzali s sebou?!“
Otevřela oči. Ležela ve své posteli, přesně tak, jak si do ní včera lehla. Jenomže tentokrát na ni čekalo příjemné překvapení. Pokoj vypadal normálně, udržovaně a u její postele seděla i Idorka! Srdce jí poskočilo radostí. Akorát že Idorka se moc šťastně netvářila.
„Už mě vidíš?“ zeptala se starostlivě.
„Jo, samozřejmě,“ odpověděla dívka, ač tušila, že včera to asi tolik samozřejmé nebylo.
„Včera jsi tu běhala po domě jako smyslů zbavená,“ potvrdila sestra její obavy. „Pořád jsi nás volala, přitom jsme tu všichni byly a odpovídali ti… A ty jako bys nás neviděla, ani neslyšela.“
Army nevěděla, co na to říct, ani co s tím udělat. Moc se za to styděla. Tušila, že ač jí to nikdo nevěřil, takové iluze bývaly předzvěsti věcí, které se pak skutečně staly, nikdy však jednoznačné. Jen naznačovali, co Idorku nebo její okolí čeká. Co ale znamenala tahle? Nejdřív moc vody, pak naopak příliš velké sucho…
Během několika následujících týdnů se nic špatného nestalo. Akorát jednou se dívce zdálo, že z jejich studny vytáhla místo kýblu s vodou kýbl plný krve. Vyděšeně ho pustila zpátky, ale když to zkusila podruhé, našla v něm normální, čistou vodu, po krvi ani stopy. Naštěstí si jejího úleku nikdo nevšiml, a protože k ničemu horšímu za tu dobu nedošlo, všichni sourozenci se začali trochu uklidňovat.
„Edere,“ zeptala se jednou Army svého bratra, „myslíš, že bychom si spolu jednou mohli postavit vor?“
„K čemu vor?“ divil se.
„Jen tak, pro legraci. Navíc nikdy nevíš, kdy se může hodit,“ usmála se, aby nepůsobila moc nápadně a zahnala tak všechna jeho případná podezření.
Opět přišel čas, kdy se Idorka a Eder vydali spolu s dalšími lidmi na pevninu. Jako obvykle pluli do země Darinie, jedné z největších obchodních velmocí, aby na tamějších trzích vydělali nějaké peníze. Ani tentokrát mezi jejich zbožím nechyběly Armyiny obrazy. Ta měla zatím za úkol postarat se o zvířata a o své mladší bratry. Idorka měla sice obavy z toho, nechat jí to všechno na starosti „po tom, co nedávno předvedla“, avšak Eder trval na tom, že vždycky byla schopná se o dům postarat, takže jí i nadále důvěřuje.
Den po jejich odplutí na ostrově napadl sníh. Ten dívka viděla naposledy v době, kdy byla ještě hodně malá a téměř si to nepamatovala. Ostrov se nacházel v teplejším podnebním pásu, kde v zimě většinou pouze pršelo a sníh přišel zhruba tak jednou za deset let.
Army se oblékla do nejteplejšího oblečení, jaké doma našla, vyšla z domu a pozorovala tu nádheru. Některé děti ho nepamatovaly vůbec a jejich rodiče, nebo starší kamarádi je učili, na co všechno si můžou ve sněhu hrát. Když se k jedné takové skupince přidali i její bratři, napadlo jí, jak to teď asi vypadá v lese u potůčku? Hned se tam vydala.
Zanedlouho toho začala litovat. Během cesty sněhová vánice prudce zesílila natolik, že dívka neviděla téměř ani na krok. Zanedlouho usoudila, že rozumnější asi bude vrátit se domů. Prodírala se hustým sněhem zpátky, zatímco jí to počasí čím dál více ztěžovalo. Takový chlad ještě nikdy nezažila. Konečně zahlédla první lidský příbytek. Nemohla by se tam aspoň na malou chvilku zastavit? Třeba se nad ní ti lidé slitují a nabídnou jí aspoň čaj, nebo něco jiného na zahřátí. Ta zima se již nedala vydržet. Zabouchala na dveře. Nikdo neotevřel, ani ji nevyzval, aby vešla. Zkusila je otevřít. Šlo by to ztěžka, i kdyby neměla tolik prokřehlé ruce. Konečně se jí podařilo vejít dovnitř. Rozhlédla se po chalupě. Nejprve se jí zdálo, že je prázdná. Pak to ale spatřila. V rohu místnosti se k sobě choulili čtyři lidé. Mrtví lidé! Nejdřív tam jen tak stála, neschopná jediného pohybu.Takový šok ještě nezažila, aspoň ne od smrti svých rodičů. Pak se najednou trochu vzpamatovala a vypotácela se ven, ani za sebou nezavřela. Věděla, že ty bílé obličeje, modré rty, a především prázdné pohledy v mrtvých, vyhaslých očích, nikdy nevymaže ze své paměti. Mezitím přestalo sněžit. To situaci paradoxně moc nevylepšilo. Usnadnilo jí to sice orientaci, avšak pokud vůbec spatřila nějaké lidi, pak jedině mrtvé. Nebo jen jejich části vyčuhující ze sněhu. A ani ti, kteří se stihli ukrýt doma, asi neměli moc velkou šanci na přežití. Říkala si, že by možná bylo lepší nevidět vůbec nic.
Čím více se blížila k domovu, tím její úzkost sílila. Bála se, co tam uvidí.
Zhruba deset metrů od domu se zastavila. Pocítila silné nutkání utéct, ještě si aspoň chvilku užít naděje, že její bratříčkové přežili. Jenomže ani tu nejistoto by o moc déle nesnesla. Zhluboka se nadechla a vykročila. Po třech krocích o cosi zakopla a svalila se do sněhu. Pár vteřin tam ležela a po té vyčerpávající chůzi sněhem sbírala síly k tomu, aby se zase dokázala postavit na nohy. Když jich sebrala dost na to, aby se mohla aspoň posadit, s hrůzou zjistila, že to, o co zakopla, bylo dětské tělíčko, před tím celé ukryté pod sněhem, proto si ho nevšimla dřív. Doplazila se k němu, aby mu odhrnula sníh z obličeje. Chtěla se tak ujistit, že… Místo toho se přesvědčila se o pravém opaku toho, v co doufala, když v umrznutém dítěti poznala svého bratříčka. Poté, co zimou ztuhlýma rukama odhrnula ještě větší část závěje, dokonce zjistila, že se k němu choulili i zbylí dva. Zklamala je!
Ležela ve sněhu, tiskla se ke svým mrtvým sourozencům a třásla se zimou. Cítila, jak se jí slzy na tvářích mění v led. Neměla důvod jít domů, beztak by se tam nezahřála o moc více než venku. Možná, že až je tu za pár dní najdou Idorka s Ederem, ani nepoznají, že nechala bratříčky zemřít samotné.
Oči se jí pomalu zavíraly. Začínala se cítit příjemně. Nevnímala již žádnou zimu, ani bolest. Přestávala vnímat všechno okolo, postupně ztrácela vědomí. Nikdy by nevěřila, jak příjemné může být umírání.
„Army, prober se!“ Stála nad ní dívka od sousedů. Army se posadila. Takže se jí opět jen něco zdálo. Nachytala se, že je tím vlastně trochu zklamaná.
„Tak co bláznivého jsem prováděla tentokrát?“ zeptala se v očekávání dalšího výsměchu.
„Bláznivého? Jenom jsi šla domů a najednou jsi upadla. Omdlela jsi. Možná ses při tom trochu praštila do hlavy,“ usmála se, „ale jinak nic. Ať si ostatní říkaj co chtěj, nikdy jsem si to tobě nemyslela, že jsi blázen.“
„Toho si moc vážím, opravdu,“ usmála se i Army. Skutečně ji to potěšilo, ačkoliv se pořád trochu obávala toho, že jde jen o nějaký vtip.
Najednou se s nimi všechno začalo třást. „Myslím, že na mě jdou znova ty halucinace,“ povzdychla si Army.
„Myslíš ty otřesy? To není žádná halucinace! Děje se to doopravdy! Leda že bychom měly úplně stejnou halucinaci!“
Obě dívky vylekaně zíraly na rostoucí zemětřesení.
„Možná bude lepší ostrov opustit,“ navrhla Army, „ aspoň dokud se to neuklidní. Nemá cenu se schovávat doma, když by nám ty domovy mohly spadnout na hlavu. Něco mi říká, že to bude bezpečnější.“
„A jak se chceš odsud dostat? Nejbližší přístav je ve městě a tam to jistě bude přeplněné!“
„Mám nápad. Jestli chceš, skoč si na chvilku domů, popadni pár nejdůležitějších věcí a za pár minut se sejdeme u mě před domem.“
O chvíli později už obě dívky běžely k jedné opuštěné pláži, nedaleko Amryina oblíbeného místa. Aby se na ni dostaly, musely napřed sešplhat dolů po přibližně čtyři metry vysokých útesech. To jim ztěžovaly nejen stále sílící otřesy, ale i tři malí chlapci, které Army nechtěla za žádnou cenu opustit.
Druhá dívka neměla koho vzít s sebou. Rodiče jí před třemi lety zemřeli, sourozence neměla a lidi, kteří se o ní nyní starali, jí nikdy nedávali lásku. Ani by s nimi nešli. Patřili k těm, kteří Army zavrhovali nejvíc.
Když se tam konečně dostali, čekalo tam na všechny kromě Army překvapení. K jedné ze skalek byl uvázán vor, houpající se na stále se zvětšujících vlnách.
„Jé!“ vydechla dívka. „Jak o něm víš? Je tvůj?“
„Ano,“ odpověděla Army. „Nedávno jsme ho s Ederem dokončili. Já tušila, že se třeba jednou bude hodit.“
Mezitím, co děti zápasily s obrovskými vlnami, snažily se dostat do bezpečí a sledovaly, jak se jejich domov mění v prach, Idorka a Eder si v Darinii vedli skvěle. Zboží, které tam dovezli, se prodávalo dobře, především obrazy jejich sestry.
Army ležela na voru, nemajíc se kam schovat před nesnesitelně pražícím sluncem. Zoufale se potřebovala napít, ale pitná voda žádná. Všude kolem se byl jen širý oceán. Žádné z dětí již dlouho nepromluvilo. Nezbývalo, než čekat na zázrak.
Idorka, Eder a ostatní pasažéři se vraceli domů. Už každou chvíli před sebou museli spatřit siluetu ostrova. Avšak neviděli nic, než oceán. Zhruba po dvou hodinách nejistoty a pochybnostech se šel Eder ubezpečit u kapitána, zda mají správný směr.
„Na mou duši,“ zabručel kapitán, zjevně také rozmrzelý a znepokojený. „Pokud kompas nelže, a pokud hvězdy v noci zářily na správných místech…“
Jejich koráb na ostrov nikdy nedorazil. Ani žádný jiný. Jakoby prostě zmizel z povrchu světa. Zato jiné lodě, při pokusu o jeho nalezení, našli na moři několik menších člunů, na jednom z nich dokonce i tři stále živé lidi. Ti trvali na tom, že celý ostrov prostě zmizel pod hladinou. Neznělo to moc pravděpodobně. Nejen proto, že byli evidentně v šoku. Přeci nemohl jen tak zmizet, lepší vysvětlení však nikoho nenapadlo.
Asi o týden později objevil jeden rybář na břehu Caballie vor, který tam musel unést proud. Na něm leželo pět mrtvých dětí; dvě dívky zhruba kolem dvanácti let a tři mladší chlapci. Zřejmě s sebou neměli dostatek zásob jídla a pitné vody na to, aby cestu přežili. Místo toho jedna z dívek pravou rukou objímala velmi krásný, přestože dost depresivní obraz. Znázorňoval nejspíše zánik jakéhosi překrásného ostrova, domy měnící se v trosky, spoustu vyděšených a umírajících lidí…
***
… vlastně ani není jisté, kolik je na tomto příběhu pravdy. Ostrov se již nikdy nenašel. Existoval vůbec někdy?Dochovaly se však skutečně nějaké nádherné obrazy, na některých dokonce byla vidět stejná místa, přestože z různých úhlů pohledu, všechny podepsány jakousi dívkou jménem Army. Nechyběl ani ten, jenž znázorňoval jeho konec. Přestože že někteří cestovatelé snažili ta místa najít, navštívili proto mnoho míst a ostrovů, neúspěšně. Copak si je dívka všechna vymyslela, nebo se změnila k nepoznání? Či skutečně zmizela pod hladinou oceánu? Jak ale mohl celý ostrov jen tak beze stopy zmizet? Opravdu to zavinilo nějaké zemětřesení, nebo to snad byl trest bohů za to, že odsuzovali Army pro její vidění? Byla Army, která dokázala nakreslit všechny ty obrazy, vskutku teprve dvanáctiletou holčičkou s podivnými předtuchami a svědkem té katastrofy?
Všechny informace o tom, jak to údajně na ostrově vypadalo a jací lidé tam žili, jsou známy díky výpovědi těch, kteří smrti unikli díky návštěvě Darinie, včetně Idorky a Edera a to, jak zanikl, je se dá odtušit pouze z vyprávění těch, kteří byli nalezeni na širém moři. Dávno nežije nikdo, kdo by tu dobu pamatoval. Lidé si to mezi sebou vypráví po mnoho a mnoho let, příběh mohl být dávno pozměněn, nebo dokonce úplně vymyšlen…Stala se z něj pověst, báje, legenda… Ale i na těch bývá něco pravdy.
