Plamínek - kapitola třetí

Plamínek

Klářin a Jirkův plán, dostat se co nejrychleji domů na oběd, vzal záhy za své. Nedošli ani doprostřed palouku pod jeskyní, když v tom přehlušil šum vodopádu silný, bolestný řev.

„Co to bylo?“ strachovala se Klára.

„Nevím, ale radši bychom se měli někam schovat,“ navrhl Jirka.

„Do jeskyně,“ dodala Klára a už se chystala vyrazit zpět.

V tom okamžiku přejel po louce nedaleko od nich velký stín. Oba se podívali nahoru a v úžasu strnuli na místě. Nad vrcholky nejbližších stromů se právě velkým obloukem otáčel drak. Než dokončil otočku, klesl drak tak nízko, že ocasem zavadil o vrcholky stromů. Několik velkých větví se s lomozem odlomilo. Po této poněkud nezdařené obrátce, zamířil drak směrem ke středu palouku. Jirka a Klára si se zděšením uvědomili, že míří přímo k nim. To už ale drak těžce dosedl na louku necelých třicet metrů od nich. Jirka reflexivně vytáhl meč, volnou rukou popadl Kláru a začal pomalu ustupovat.

„Kdyby se na nás vrhl, utíkej doprava,“ pošeptal Kláře, „já poběžím doleva k potoku.“

Drak naštěstí pro ně nejevil nejmenší chuť se na někoho vrhat. Stál pořád na stejném místě, pravé křídlo složil na záda, ale levé mu stále viselo nějak podivně podél těla.

„On se nás bojí,“ zašeptala udiveně Klára.

Jak to řekla, uvědomil si Jirka, že i on zřetelně cítí drakův strach a bolest. Pozorně si draka prohlédl a všiml si, že mu po levém boku stéká pramének krve. Podíval se výš a pod ramenem levého křídla uviděl vyčnívat konec šípu.

„Myslím, že se nebojí nás, ale těch lidí co ho poranili,“ sdělil svůj postřeh Jirka.

„Jak to myslíš? Jakých lidí?“

„No vidíš přeci, že má pod křídlem zabodnutý šíp,“ vysvětloval Jirka.

„Chudák, to ho musí strašně bolet,“ litovala draka Klára.

V té chvíli je drak přestal pozorovat, otočil se hlavou směrem ke svému zranění a pokoušel se zuby vytáhnout z rány zkrvavený šíp. Po několika marných pokusech dosáhnout tlamou až k šípu, svého počínání zanechal. Mezitím Jirka s Klárou ustoupili pomalu do bezpečnější vzdálenosti a odsud sledovali počínání draka.

„Nemůže si ten šíp sám vyndat, musíme mu nějak pomoct,“ rozhodla se náhle Klára.

„Co blázníš, jakmile se k němu přiblížíš, tak tě určitě sežere,“ pokusil se jí to rozmluvit Jirka.

„Aťsi, já to zkusím a hotovo!“

„Tak si klidně běž a nechej se sežrat,“ rozčílil se Jirka, „aspoň od tebe budu mít konečně pokoj.“

Klára si ho nevšímala a popošla několik kroků směrem k drakovi. Malou chvilku přemýšlela, jak dát drakovi vědět, že mu chce pomoc. Pak se v mysli intuitivně soustředila na draka a pocit přátelství a lásky. Drak náhle zpozorněl a zadíval se přímo na Kláru.

Přes svoje dřívější prohlášení, Jirka váhavě Kláru následoval a teď bedlivě pozoroval její počínání. Najednou postřehl, že se drakovy pocity změnily. Přibylo něco, co by se nejspíš dalo nazvat údivem. V Klářině tváři se na chvíli objevil výraz zmatku, který byl záhy nahrazen radostí.

„On mi odpovídá,“ řekla překvapeně Klára.

„A že jsem nic neslyšel,“ zapochyboval Jirka.

„Ne slovy, prostě mi do hlavy posílá něco jako obrázky, nejdřív slunce, pak nějakého ptáka a ještě něco, nevím přesně, co to bylo. A taky takový nějaký pocit, nejspíš pocit důvěry. Můžeš to taky zkusit. Prostě si zkus v mysli vytvořit nějaký obraz a zároveň se soustřeď na toho draka.“

Jirka se nenechal dlouho pobízet, ze všech sil se v mysli soustředil na draka před sebou a zároveň si představil svůj obraz, jak vytahuje z draka šíp. Okamžitá odpověď, která následovala, mu málem vyrazila dech. V hlavě se mu najednou začali objevovat různé obrazy a také pocit vděčnosti.  

„Tak co? Podařilo se ti to?“ zajímala se Klára.

„Myslím, že ano.“

„A o čem jste se bavili.“

„Já jsem mu řekl, že mu zkusím vytáhnout ten šíp. On odpověděl, že mi bude vděčný. Taky mi poslal obrázek slunce a ptáka, ale to nevím, co to znamená.“

Klára se zamyslela a pak řekla: „To bude asi dračí pozdrav, to slunce a ten pták.“

Oba se pomalu a opatrně začali přibližovat k drakovi, který je neustále pozoroval. Jirka mezitím schoval svůj mečík, neboť usoudil, že by mu stejně nebyl moc platný, kdyby se je drak přeci jen rozhodl sežrat. Několik kroků od draka se na chvíli zastavili, a zatímco si dodávali odvahy, zvědavě si ho prohlíželi. Drak jim teď už nepřipadal tak velký, jako v první chvíli. Z vyprávění věděli, jak mají být draci velcí. I průměrný drak, by měl být velký aspoň jako jejich dům. Tento drak byl od hlavy ke konci ocasu dlouhý nějakých osm, devět metrů a vysoký asi jako velký kůň. Jeho tělo stálo na čtyřech silných nohách, které byly ozbrojeny mohutnými drápy. Ze zad mu vyrůstala dvě pevná křídla, která, když je roztáhl, byla o několik metrů delší než délka jeho těla. Jeho velká, mohutná hlava byla posazena na dlouhém a širokém krku. První čeho by si na jeho hlavě asi každý všiml, by byly obrovské čelisti plné dlouhých zubů, s kterými by byl schopen člověka doslova překousnout vejpůl jako malinu. Jirkovi a Kláře připadaly ale nejzajímavější jeho krásné hnědé oči, které svým upřímným pohledem prozrazovaly i vysokou inteligenci svého majitele. Drakův nebezpečný vzhled doplňovala řada asi dvaceti velkých ostnů, která se táhla od hlavy přes celý vršek krku a hřbetu, až ke špici ocasu. Právě obrovský zahnutý trn na konci ocasu, mnohem větší než ostatní, mohl tvořit v případě potřeby velmi nebezpečnou zbraň. Celé drakovo tělo bylo pokryto pevnými tuhými a odolnými šupinami, velkými asi jako dvě lidské dlaně vedle sebe. Barva těchto šupin přecházela od tmavě červené u kořene, přes jasně světle červenou až k téměř žluté na špici každé šupiny. Okraje jeho šupin byly lemovány modrou barvou. V místech, kde na jeho tělo dopadalo denní slunce, vytvářelo světlo odrážející se od jeho šupin dojem, jakoby ho pokrývaly spousty ohnivých plamínků.

„Tak tu nestůj a běž se podívat na ten šíp,“ postrčila Jirku dopředu Klára.

Jirkovi se sice dvakrát nechtělo přibližovat na dosah dračích čelistí, ale teď už nemohl couvnout. S předstíranou odvahou opatrně přistoupil k drakovi a prohlížel si jeho zranění. Malé místo pod křídelním kloubem nebylo tak dobře chráněno pevnými šupinami, jako zbytek dračího těla. A právě zde vězel hluboko zabodnutý šíp tak nešťastně, že jeho konec při pohybu narážel do křídla, působil drakovi velkou bolest a znemožňoval mu let. Jirka opatrně zkusil rukou, jak pevně šíp drží.

„Myslím, že s tímhle mi budeš muset pomoct,“ zavolal na Kláru. Počkal, až k němu přijde a začal vysvětlovat: „Chyť ten šíp tady z kraje a až řeknu tři, tak oba prudce zatáhneme směrem šikmo nahoru.“

Po chvilce příprav začal odpočítávání. Na tři oba vší silou zatáhli. Drak sebou škubl, jak mu tělem projela bolest. Šíp sice pořád vězel v ráně, ale už ne tak hluboko. Na první pohled bylo patrné, že se pohnul. Zatímco se Klára snažila v mysli uklidnit draka, Jirka si prohlížel ránu.

„Povylez o pěkný kus. S trochou štěstí ho vytáhneme už na příští pokus,“ odhadoval Jirka výsledek jejich budoucího snažení.

Jen co se drak trošku uklidnil, znovu uchopili šíp a Jirka začal další odpočítávání. Tentokrát opravdu uspěli. Z rány sice vytryskl pramínek nové krve, která stékala drakovi po boku a barvila trávu pod ním, ale šíp byl konečně venku.

„Už je venku,“ radovala se Klára. „Tak vidíš, že jsem měla pravdu, a že nás nesežral.“

„To ještě pořád může,“ bručel Jirka, zatímco rychle ustupovali stranou, neboť drak začal roztahovat poraněné křídlo a zkoušel s ním pohybovat.

„Zeptám se ho, jak se jmenuje,“ napadlo Kláru. Postavila se před draka, v mysli mu poslala svůj obraz a nahlas vyslovila své jméno. Pak ukázala na Jirku, představila si jeho obraz a vyslovila - Jirka. Nakonec si představila draka a ukázala na něj prstem. Drak vše pozorně sledoval, chvilku vypadal zmateně a pak se najednou Kláře objevil v mysli obraz ohnivého plamene. Teď byla zmatená Klára. Stála před drakem a usilovně přemýšlela, co tím asi drak zamýšlel. Najednou se jí v mysli začaly objevovat další obrazy. Velký modročerný drak a vedle něj bouřkový mrak, další drak, tentokrát červený, s obrazem vycházejícího slunce a nakonec menší červený drak s nádechem do modra zároveň s ohnivým plamenem. Teď už to konečně Kláře došlo.

„Říká, že se jmenuje Plamínek,“ sdělovala radostně Jirkovi, „a jeho rodiče se jmenují Bouřkový mrak a Vycházející slunce.“ 

„Já se ho taky na něco zkusím zeptat,“ prohlásil Jirka. Už chvilku předtím přemýšlel, jak by se draka zeptal, kdo ho poranil. Postavil se před Kláru, soustředil mysl na draka a vyslal mu obraz šípu, rukou ukázal přibližně směrem, odkud drak přiletěl a pak si představil obraz draka letícího někde tam výše nad svahem hory.

Jako odpověď se Jirkovi začala v hlavě míhat celá řada různých obrazů. Plamínek letící nad úbočím hory, tři muži na koních, kteří střílejí z luku, bolest v levém boku, panika, klouzavý let dolu podél svahu, muži na koních, kteří se vydávají Plamínka pronásledovat. A nakonec pocit plný obav a strachu zároveň s obrazem Plamínka, který se schovává za husté křoví. Současně s tím, jak odpovídal Jirkovi, začal se Plamínek s obavami rozhlížet po okolí, jako by čekal, že se z lesa každou chvíli na něj vyřítí ti tři jezdci.

„Říkal, že ho postřelili nějací tři chlapi na koních,“ vysvětloval v rychlosti Jirka Kláře, co se právě dozvěděl, „a že ho nejspíš pořád pronásledují. Potřebuje se před nimi rychle někam schovat.“

„Mohli bychom ho schovat v naší jeskyni,“ navrhla nadšeně Klára a hned se rozběhla směrem ke třem kamenným stupňům. Zároveň se snažila Plamínkovi říct, aby ji následoval.

„Počkej,“ zarazil ji Jirka, „nesmějí najít jeho stopy!“

„Tak jak ho dostaneme do jeskyně,“ rozčilovala se Klára, „to ho tam chceš snad odnést na zádech?“

„Bude tam muset doletět. Aspoň k těm kamenům,“ usoudil Jirka.

„Nemůže létat, je zraněný!“ zaprotestovala důrazně Klára.

„Pěšky těm lovcům neuteče,“ vysvětloval trpělivě Jirka. „Nejdřív se ho zkusíme zeptat, jestli ten kousek nedoletí a pak se uvidí.“

Zatímco se dohadovali, chystal se už Plamínek, že se pokusí před pronásledovateli odletět do bezpečí, nejspíš někam dolu podél potoka. Kvůli svému zranění, které ho při pohybu křídla velmi bolelo, věděl, že to bude velice obtížné.

Aby upoutal Plamínkovu pozornost, postavil se znovu Jirka těsně před něho. Dračí řečí se mu snažil vysvětlit, že když doletí k těm třem velkým kamenům na konci palouku, schovají ho tam s Klárou před pronásledovateli. Plamínek sice moc nechápal, kde ho na těch kamenech chtějí schovat, ale slíbil, že tam doletí. Roztáhl křídla, prudce se odrazil, přes velkou bolest třikrát mávl křídly, vznesl se pár metrů nad zem a klouzavým letem doplachtil ke kamenům. Zde hladce dosedl přímo na druhý kámen. Jirka a Klára se okamžitě rozběhli k němu.  

„Vidíš, že to dokázal,“ radoval se Jirka.

„Podívej, jak začal zase krvácet,“ ukázala mu vyčítavě Klára, jako by to byla jeho chyba. Z rány opravdu opět vytékal pramínek krve, která odkapávala na balvany.

„Hlavní je, že nezanechal žádné stopy,“ trval na svém Jirka.

„A co naše stopy?“ uvědomila si Klára, „ty je zavedou přímo sem.“

„Oni ale nehledají naše stopy, hledají dračí stopy,“ uvažoval Jirka.

„A co když žádné dračí stopy nenajdou? Pak půjdou po našich a ty je zavedou přímo sem,“ obávala se Klára.

Jirka se zamyslel nad jejím postřehem a pak řekl: „Máme asi ještě dost času, než se ti muži dostanou lesem až sem a než nějak objedou tuhle skálu. Zaveď Plamínka do jeskyně, pak se vrať a omyj od krve tady ten kámen. Na slunci rychle oschne. Pak se párkrát proběhni po louce sem a tam, tím uděláš spoustu dalších stop. Já mezitím zkusím udělat falešnou dračí stopu.“ Jakmile domluvil, začal si svlékat vestu a košili. Svým mečíkem odřízl ze zadní části košile pruh látky, přistoupil k drakovi a začal do látky otírat dračí krev.

 

Zatímco se dohadovali, Plamínek je netrpělivě pozoroval. Když si Jirka začal ničit košili a otírat mu krev, napadlo ho, že se ti dvounožci asi museli zbláznit. Vtom okamžiku mu Klára naznačila, že má jít někam za ní. Nevěděl sice, proč a kam by za ní měl chodit, ale z tohoto místa chtěl každopádně co nejrychleji odejít a tak ji tedy následoval. Zavedla ho po kamenech na nějakou skalní římsu a pak dál po skále směrem nahoru. Římsa byla sice úzká, ale s trochou opatrnosti se po ní dalo projít. „Když se dostanu dost vysoko, budu moct lépe vyletět,“ pomyslel si Plamínek, zatímco ho Klára vedla. Najednou se stezka prudce zatočila a začala klesat. Udělal ještě pár kroků a uviděl před sebou vchod do malinké jeskyňky. Vchod byl sice malý, uzoučký a tak těsný, že málem třel tělem o stěny, ale naštěstí se jeskyňka kousek od vchodu rozšiřovala, takže se v ní mohl i pohodlně otočit. Bylo tu opravdu dostatek místa pro draka jeho velikosti. Hned ho napadlo, jak snadné by pro něho bylo ubránit ten úzký vchod. Tady by ho ti lidé nemohli obklíčit a z dálky na něj střílet své šípy. Škoda jen, že tu je takový hluk. Ale na to by si po čase zvyknul. A když se postaví tady, hned u vchodu, tak ho z velké části ucpe a hned je tu skoro ticho. Jeho myšlenky přerušila Klára, řekla mu tím svým jednoduchým způsobem, že se ještě vrátí, sundala si ze zad nějaký podivný předmět, který položila ke stěně a odběhla pryč.

 

Mezitím Jirka odložil čutoru na skalní římsu, tak aby ji zde Klára snadno našla a vydal se zpět na palouk. Úmyslně šel velkou oklikou, aby nezvýrazňoval stopu, vedoucí ze středu palouku ke kamenům. Došel k lesu na druhé straně palouku a vstoupil pod stromy. Pomalu procházel lesem a hledal něco, čím by napodobil dračí stopu. Nakonec se rozhodl pro silnou větev, jednu z těch, které odlomil Plamínek při svém přistání na palouku. Jirka si přehodil větev přes rameno a vydal se na palouk. Na místě, kde Plamínek dosedl, položil větev, vahou svého těla ji trošku přitlačil k zemi a takto ji táhl za sebou. Zároveň zakrvaveným kusem látky vytvářel krvavou stopu. Po několika metrech se zastavil, aby posoudil své dílo. Tráva za ním byla poválená jedním směrem, jako by se tudy vleklo nějaké velké zvíře a krvavá stopa také ušla. K dokonalosti chyběly jen otisky velkých nohou s drápy. „Lepší už to nebude,“ pomyslel si Jirka a znovu se chopil větve. Než došel přes palouk k okraji lesa, uplynulo nejméně pět minut. Na kraji lesa se na chvilku zastavil a ohlédl se zpátky. Klára už skončila s umýváním kamene a právě začala pobíhat jako šílená po palouku. Nad skalní římsou u jeskyně opatrně vykukovala dračí hlava a sledovala dění pod sebou.

 

Jen co Klára zavedla Plamínka do jeskyně a řekla mu dračí řečí, aby tu počkal, že se za chvíli vrátí, vyběhla zase ven. Seběhla až ke kamenným stupňům, kde našla poloplnou čutoru. Popadla ji a hned se pustila do práce. Některé kapky krve, které už za tu chvilku byly částečně zaschlé, musela chvilku drhnout rukávem košile. Čerstvou krev stačilo jen opláchnout vodou. Za pár minut byly kameny umyté. Klára ještě pro jistotu zkontrolovala, není-li někde zapomenutá kapka krve, odložila čutoru a hned se pustila do další části svého úkolu. Svlékla si svou teplou, vyšívanou vestu a položila ji vedle čutory. Pak si zkontrolovala boty, utáhla tkaničky a vyrazila. Několikrát přeběhla palouk křížem krážem a pak ho začala obíhat v různě velkých kruzích. Než celá zchvácená skončila, celý tento postup ještě několikrát zopakovala. Palouk byl teď podupaný, jako by zde prošla celá armáda vojáků. Nakonec ji napadlo ještě naplnit čutoru vodou z potoka a vydala se zpět do jeskyně. Než začala šplhat po kamenech k jeskyni, pro jistotu se pořádně rozhlédla po okolí a chvilku naslouchala, neuslyší-li dusot koňských kopyt.

 

Poté co osaměl, Plamínek chvilku zvědavě čekal v jeskyni, co se bude dít dál. Když nikdo nepřicházel, rozhodl se vykouknout ven. Pomalu došel ke skalní římse a opatrně vyhlédl dolu na palouk. Uprostřed zahlédl Jirku, jak namáhavě táhne nějakou větev do lesa. „To je divné, nač asi bude v lese tu větev potřebovat,“ pomyslel si Plamínek. Ještě nějaký čas sledoval Jirku, jak se pomalu blíží k lesu a přemýšlel nad jeho podivným počínáním, když jeho pozornost upoutala Klára. Právě běžela velkou rychlostí napříč přes palouk. „Kam asi může tak spěchat,“ divil se Plamínek. Dokonale ho ale zmátlo, když se u lesa otočila a běžela zpátky. Po chvíli změnila směr a namířila si to přímo k němu. Pod skálou se zase obrátila a utíkala pryč. Plamínek ji celou dobu, kdy pobíhala po palouku bez rozmyslu sem a tam, fascinovaně sledoval. Už se ji vůbec nesnažil pochopit. „Ti lidé jsou tak podivní tvorové,“ říkal si v duchu, „a dělají tak podivné věci. Budu se jich muset zeptat, proč se chovají tak podivně.“

 

Jirka už skončil svou práci a právě odpočíval na kmeni vyvráceného stromu. Než vyrobil asi dvě stě metrů dlouhou stopu lesem, končící na břehu potoka, pořádně se zapotil. Spoustu času strávil vyhledáváním vhodné cesty. Nejenže musel obcházet křoviska a kmeny padlých stromů, musel se také pečlivě vyhýbat všem místům, kde byla měkká a rozbahněná půda. Nemohl si nikde dovolit zanechat ani jediný otisk podrážky svých bot. Na břehu potoka pustil Jirka větev po proudu, a aby měl jistotu, že neuvízne na prvním kameni, tak se za ní ještě dlouhou chvíli díval. Pak ve vodě vypral pruh látky z košile. Nevěděl, zda by bylo bezpečné, látku vyhodit, proto ji raději schoval do kapsy.

Odpočíval sotva dvě, tři minuty, když uslyšel z palouku hlasy. Raději rychle odběhl kus dál od „dračí“ stopy. Po chvilce ho přemohla zvědavost a rozhodl se, že se podívá, co je nového na palouku. Potichu přešel až k okraji lesa a pozoroval vše bezpečně skrytý za keřem. Na palouku poblíž místa, kde Plamínek přistál, stáli vedle svých koní dva neznámí lidé. Oba měli u pasu dlouhý meč a na zádech připevněný luk s toulcem šípů. O něčem spolu potichu hovořili. Na tu vzdálenost ale nebylo slovům rozumět. Najednou za sebou v lese zaslechl dusot koňských kopyt. Otočil se tím směrem a než stačil cokoli dalšího udělat, vynořil se z lesa kousek od něj Jezdec. Jirka ještě chvíli doufal, že jezdec možná projede kolem, aniž si ho všimne. Najednou ale muž křikl mohutným hlasem směrem ke svým společníkům: „Tady někdo je!“ Oba muži okamžitě nasedli na koně a přicválali k Jirkovi, který mezitím vyšel na palouk.

„Co tady děláš?“ osopil se na něj nepříjemně jeden z mužů.

„Jmenuji se Jiří Zámořský a tento palouk a okolní lesy jsou součástí panství mého otce,“ odpověděl hrdě Jirka. „Já jsem si vyšel do lesa a k vodopádu. Tady u vodopádu je moje oblíbené místo, kde chodím chytat pstruhy a kde…“

„Kde máš ostatní?“ přerušil hrubě jeho výklad druhý z mužů.

„Ostatní? Tady asi nikdo další nebude, snad jen moje sestra. Ona sem také ráda chodí na procházku.“

„Neviděl jsi tady dr...,“ chtěl se zeptat jeden z mužů, když v tom ho jeho soused zastavil silným postrčením.

„My jsme na lovu medvědů,“ začal náhle vysvětlovat další z mužů. „Slyšeli jsme, že někde tady poblíž se potuluje jeden nebezpečný, lidožravý medvěd. Tak ti radím, abys byl velmi opatrný. Radši běž hezky rychle domů. A své sestře vyřiď, ať taky radši zůstane doma.“

„V tom případě, myslím, že dneska na pstruhy asi nepůjdu. Medvědi prý také rádi loví ryby, nerad bych nějakého u potoka potkal,“ řekl Jirka a přitom se snažil vypadat vylekaně.

„Na ty ryby rozhodně nechoď,“ zavolal ještě na něho jeden z mužů, zatímco všichni tři pomalu odjížděli zpět na palouk.

Jirka už dál neotálel a schoval se opět pod stromy. Okrajem lesa následoval ty tři muže. V jednu chvíli se přiblížil na doslech.

„Málem jsi prozradil, že stopujeme draka,“ rozčiloval se právě jeden z mužů. „Kdyby o tom řekl svému otci, ten by určitě sebral lidi a pak by nám ještě mohli toho draka vyfouknout před nosem. Dovedeš si představit, kolik dostaneme jen za dračí kůži? A taky za zuby a drápy …“ 

Jirka raději už dál neposlouchal, schoval se hlouběji do lesa a čekal. Za několik minut uslyšel dusot koňských kopyt z míst, kde vyrobil stopu. Ještě chvíli počkal a pak se přemístil na vyvýšené místo, odkud dohlédl k potoku. Muži se zastavili na konci „dračí“ stopy a o něčem se dohadovali. Pak se rozdělili, jeden se rozjel proti proudu k vodopádu, druhý po proudu a třetí přebrodil na druhý břeh. Za okamžik mu všichni zmizeli z dohledu. Jirka využil toho, že muži odjeli, pro jistotu si našel bezpečnější úkryt a zamaskoval se větvemi. Po delším čekání se první vrátil muž od vodopádu. Hned za ním se ukázal muž, který přebrodil potok a poslední přijel ten, co se vydal dolů po proudu. Jirka je pozorně sledoval, jak se domlouvají, co mají dělat dál. Z gestikulace mužů pochopil, že jelikož nenašli další dračí stopy, domnívají se, že zde drak odletěl. Jako nejpravděpodobnější místo, kde draka hledat, určili směr po proudu potoka. Nasedli na koně a cvalem ujížděli podél koryta.

„Asi to byli nějací nezkušení lidé z města, kteří si vyrazili do lesa na lov,“ přemýšlel Jirka o těch třech mužích. „Kdyby byli ze Severního dílu, nedali by se tak snadno napálit. Tu mojí stopu by určitě prokoukli.“

Jakmile muži zmizeli z doslechu, rozběhl se Jirka zpátky do jeskyně, aby se s Klárou podělil o svoje novinky.

 

Klára vyšla nahoru po římse a před jeskyní uviděla draka, jak se dívá dolu na palouk. Posadila se vedle něho, kus od okraje římsy a nabídla mu čutoru s vodou. Plamínek se na ni nechápavě podíval a dračí řečí se zeptal: „Co je to?“

Klára se mu stejným způsobem snažila vysvětlit, k čemu čutora slouží. Nakonec to Plamínek pochopil a s chutí přijal nabízené občerstvení. Když ho Klára z čutory napájela, připadal jí z nějakého důvodu obzvlášť veselý nápad, že zde krmí draka z láhve jako miminko. Znovu se posadila a v tom k ní Plamínek opět promluvil. Ze začátku moc nechápala, co od ní chce, ale pak vyrozuměla, že se jí ptá, proč před chvílí běhala po louce. Protože ještě zdaleka neovládala dostatečně dračí řeč, trvalo jí dost dlouho, než se jí podařilo Plamínkovi vše vysvětlit, tak aby to pochopil.

„A co dělal Jirka s tou větví?“ zeptal se Plamínek vzápětí.

„Dělal falešnou dračí stopu,“ tentokrát zvládla Klára odpovědět mnohem rychleji.

„Ti lidé přece nebudou tak hloupí, aby se nechali poplést,“ pochyboval Plamínek. „Snadno svým čichem poznají, že to není moje stopa.“

Teď jí zase musel naopak Plamínek dlouze vysvětlovat, než Klára vše pochopila. Klára stála před tvrdým oříškem. Jak jednoduše vysvětlit drakovi, rozdíl mezi lidským a dračím čichem? Nakonec si naštěstí vzpomněla na zakrvavený hadr, který si Jirka pořídil. Rozhodla se to zkusit Jinak.

„Jirka namáčel hadr ve tvé krvi. Ten krvavý hadr pak táhl po zemi. Proto ti muži uvěří, že je to tvoje stopa.“

Plamínek o všem chvíli přemýšlel a nakonec došel k závěru, že lidé po bližším prozkoumání přece jen nebudou tak podivní, jak si původně myslel. Někdy se chovají dokonce velmi chytře. Právě zvažoval, má-li Kláru požádat, zda by mu nedonesla ještě jednu čutoru vody, když k němu vítr zanesl pach koní.

„Muži na koních,“ varoval Kláru a sám se spěchal skrýt do jeskyně.

Klára se přikrčila a přes okraj římsy nenápadně pozorovala palouk. Za malou chvilku opravdu vyjeli z pravé strany lesa na palouk tři lidé na koních. To už Klára schovala hlavu a couvala po čtyřech zpět do jeskyně. A právě v té chvíli dostala skvělý nápad. Požádá Plamínka, aby ji opravil vždy, když něco řekne v dračí řeči trochu jinak, než by to řekl drak. Tak se bude učit dračí řeč mnohem rychleji. Když vešla do jeskyně, Plamínek si stoupnul zády do vchodu a tím ho téměř celý ucpal. Kláru udivilo, jak tím z velké části odstínil hluk vodopádu. Potmě našla batoh a zapálila svíčku. Posadila se kousek od draka a opět zkusila navázat přerušený rozhovor.

 

Jakmile došel Jirka před jeskyni, narazil na nečekaný problém. Celý vchod byl zatarasený dračím tělem. Ani trošku se mu nechtělo snažit se přeřvávat hukot vodopádu, aby ho pustili dovnitř. Něčím píchnout do draka, to si netroufal a čekat, až se drak pohne sám, nehodlal. Nakonec, když už se pomalu vzdával naděje, že se dostane dovnitř, ho přeci jen napadlo to nejjednodušší řešení. Prostě si může s Plamínkem promluvit dračí řečí.

„Pusť mě do jeskyně.“

Zafungovalo to báječně. Drak opravdu na jeho žádost uvolnil vchod a nechal ho projít. Jirka si v duchu vynadal, že byl tak hloupý a nenapadlo ho to hned. Zároveň si umínil, že nikdy živé duši nepoví, jak dlouho před jeskyní čekal. Jen co vstoupil, drak opět zaujal své původní místo. Klára seděla na batohu a zády se opírala o stěnu jeskyně. Před sebou na zemi měla položenou svíčku, podívala se na Jirku a hned spustila: „Kdes byl tak dlouho? My jsme si tu prozatím spolu povídali. Já jsem se už naučila spoustu nového o dračí řeči. Například, že to slunce a ten pták je opravdu dračí pozdrav. Ti ptáci, kteří jsou jako pozdrav, žijí někde daleko za mořem v teplých krajích. Kdybys drakovi místo něho poslal třeba vlašťovku nebo ledňáčka, tak by se mohl urazit. A věděl si, že spolu draci můžou mluvit i na dálku? Můžeme to zkusit i my, třeba hned při zpáteční cestě.“

„Když už umíš tak dobře dračí řeč, mohla bys mi pomoct přeložit jednu větu?“ dostal se konečně ke slovu Jirka.

„No jasně, to bude hračka,“ vytahovala se Klára.

„Tak mu tedy přelož následující větu: Promiň prosím, že jsem tě tu nechal, tak dlouho s mou ukecanou sestrou,“ řekl s úsměvem Jirka.

„To je pro tebe moc obtížné, řeknu mu to radši sama a hned tu větu vhodně upravím,“ odbyla jeho výsměšnou poznámku Klára.

Jirka radši nechal zbytečného dohadování a přešel k podstatným věcem.

„Takže, ti jezdci jsou už pryč. Nechali se nachytat na mou falešnou stopu a teď odjíždějí podél potoka k jihu.“

„A to je všechno?“ dotázala se Klára.

„Jestli tě to zajímá, tak nebylo vůbec lehké, to všechno zjistit, aby mě neodhalili,“ rozčílil se Jirka.

„Myslím, že bys to o těch jezdcích měl říct Plamínkovi, určitě ho to bude zajímat,“ uklidňovala ho Klára.

Jirka zkusil vše zopakovat Plamínkovi v dračí řeči. Něco sice ne tak zcela drak pochopil, ale Klára mu nejasnosti naštěstí dokázala celkem rychle vysvětlit. Pak se k Jirkově údivu drak rozhodl, že mu celý příběh převypráví zcela jinou formou.

„On mi zopakoval, to co jsem mu řekl, ale tak nějak úplně jinak. Nevíš proč?“

„To byl můj nápad,“ chlubila se Klára, „Když někdo z nás řekne něco špatně, tak ho Plamínek opraví. Takže on ti vlastně řekl, jak by to mělo být správně.“

Za chvíli se rozproudil hovor v dračí řeči o všem možném. Jirka a Klára se naučili spoustu nových, zajímavých věcí. Například, že budoucí čas se v dračí řeči znázorní, když na začátku věty zobrazíte dračí vejce. V minulém čase naopak zobrazíte dračí lebku na konci věty. Někdy pozdě odpoledne Jirka pochopil, že podobně jako v ostatních cizích jazycích, bude pravděpodobně i v dračím jazyce Klára lepší než on.

 

Asi hodinu před západem slunce se Jirka a Klára rozloučili a vydali se konečně na cestu domů. Sotva vyšli před jeskyni, podívala se Klára na zataženou oblohu a prohlásila: „Nějak se zatáhlo, asi bude bouřka.“

„To je dobře,“ zaradoval se Jirka, „déšť aspoň smyje všechny stopy.“

Pro jistotu chvíli skrytě pozorovali palouk pod sebou, jestli náhodou neuvidí nějaké lidi a pak co nejrychleji vyrazili k domovu.

Přibližně po hodině cesty zkusili, jestli mohou hovořit s Plamínkem i na dálku. Oběma se to podařilo hned na první pokus, což jim udělalo velikánskou radost.

„Proč jsi mně vlastně řekla, že se jmenuje Plamínek, tehdy když se ti poprvé představil? Mě, vždycky když mluvil o sobě, zobrazoval mohutný plamen,“ vzpomněl si najednou Jirka.

„Protože je to ještě malý drak,“ vysvětlovala Klára, „tak se musí jmenovat Plamínek. Plamen by se mohl jmenovat, kdyby to byl už velký drak.“

„Mě připadá velký dost, abychom mu mohli říkat Plamen,“ protestoval Jirka. 

„Na draka je ještě malý, a kromě toho Plamen zní tak nějak divně. Já mu budu říkat Plamínek a hotovo!“

A tak Plamínek zůstal Plamínkem.

„Teď jsem si uvědomil, jaký mám hlad. Myslíš, že na nás Barbora pořád čeká s obědem?“ zažertoval Jirka, než se vydali na další cestu.

A po chvíli ještě dodal: „Stejně dnes byl ten nejúžasnější a nejlepší den, jaký jsem kdy prožil. Dnešek si už nenechám ničím pokazit.“

Právě zapadalo slunce, rychle se stmívalo a začínalo pršet.