Plamínek - kapitola čtvrtá

Medvěd

Bouřka právě vrcholila. Padal hustý a velmi studený déšť, před kterým neposkytoval ani hustý les téměř žádnou ochranu. Jirka a Klára se plahočili lesem v téměř dokonalé tmě, kterou přerušovaly jen časté blesky. Jejich světlo sice vždy na okamžik ozářilo okolí, ale o to více se zdála tma černější později. Směr chůze teď spíše odhadovali podle sklonu půdy. Věděli, že když bude po jejich levé straně svah stoupat a po pravé klesat, půjdou přibližně správným směrem. Jirka byl promočený na kost a byla mu strašná zima, přesto vytrvale pokračoval v cestě. Radost z bouřky ho už dávno přešla. Klára na tom byla ve svém plášti do deště o něco lépe, ale i ona byla celá mokrá a zablácená. Oba měli ruce a nohy poškrábané od větví stromů, keřů a ostružin, kterým se ve tmě nedokázali vyhnout. Potůčky, které rádo překračovali jedním krokem, teď plnil silný dravý proud. Od západu slunce uplynuly už dobré tři hodiny, přesto jejich cesta ještě zdaleka nekončila.

„Měli jsme radši zůstat do rána v jeskyni,“ zalitoval, už poněkolikáté Jirka.

„Možná bychom se mohli oba zabalit do mého pláště a schovat se pod nějakým stromem, než ta bouřka přejde,“ navrhovala Klára.

„To ne, radši bychom se neměli zastavovat, ať se co nejdřív dostaneme domů. Ta bouřka může trvat ještě hodně dlouho a bez pořádného úkrytu by s námi mohlo být zle. A za bouřky je nebezpečné, ukrývat se pod stromem.“

„Tady v lese jsme stejně pořád pod nějakým stromem, tak jaký v tom je rozdíl?“ nesouhlasila s ním Klára.

„I kdyby, pořád ale nevíme, jak dlouho bude bouřka trvat. A domů už to nemůže být tak daleko. Jen mi dělá starost, jak se dostaneme přes Ovčí potok, teď bude určitě hrozně rozvodněný.“  

Přibližně po půl hodině opravdu doklopýtali k rozvodněnému Ovčímu potoku.

„Tady nepřejdeme,“ zhodnotil situaci Jirka, „musíme jít podél potoka a najít vhodné místo.“

„Bude ale lepší jít po proudu, nebo proti proudu?“ vystihla zásadní problém Klára.

Jirka malou chvilku uvažoval a pak rozhodl: „Nedokážu odhadnout, kde jsme. Proto nevím, kterým směrem se budeme k domovu přibližovat a kterým ne. Nechce se mi ale ještě ke všemu lézt do kopce, takže půjdeme po proudu.“

Toto rozhodnutí se ukázalo být velmi šťastné. Asi po pěti minutách přišli k místu, kde se břehy potoka roztáhly do šířky a proud se zde dělil na několik ramen. V tomto místě se jim podařilo přeskákat po velkých kamenech na druhý břeh.

„Tady to znám,“ oznámil Jirka Kláře. „Domů to už není daleko. Musíme se stočit trochu k jihu.“

A opravdu, pod Jirkovým vedením vyšli za necelou čtvrthodinku z lesa na pastvinu nedaleko jejich domu. Oba by se nejraději rozběhli přes louku k domovu, síly jim však stačily jen na pomalou chůzi. I tak postupovali mnohem rychleji než předtím. Asi za deset minut se z hustého deště před nimi vynořily obrysy budov. Ještě pár kroků a už rozeznali i věžičky lemující vstupní bránu do usedlosti. Brána byla otevřená dokořán, což nebylo v tuto pozdní hodinu obvyklé.

„Počkej chvilku,“ zastavila Klára Jirku, který se chtěl už vrhnout k bráně.

„Na co chceš čekat?“

„Málem jsme zapomněli na mapu. Nebylo by dobré, kdyby ji u nás někdo našel. Pak by třeba mohli objevit i Plamínka.“

„Můžeme ji buď schovat, nebo zničit. Stejně nám už na nic není,“ navrhoval Jirka.

„Schovám ji do pláště. Mám tu takovou šikovnou vnitřní kapsu. Snad nás nikdo nebude šacovat. Třeba se ještě může někdy hodit.“ Klára tedy otevřela batoh a přendala z něj mapku do vnitřní kapsy svého pláště. Mapka v batohu unikla téměř zázračně nejhoršímu. Byla jen trošku vlhká a pomuchlaná. Pak oba odhodlaně vykročili k bráně.

Sotva prošli bránou a vstoupili do dvora, otevřely se dveře jedné z věží u brány a z otevřených dveří se ozval silný hlas pana Nedoly: „Stát vy dva! Pojďte sem!“

A když nepřicházeli dostatečnou rychlostí, dodal ještě hlasitěji: „Pohyb! Žádné loudání!“

„Tak tady vás máme. Takže, kampak jste si to dnes vyrazili? A co důležitého vás zdrželo, že se vracíte až takhle pozdě v noci?“

Jirka a Klára před ním jen potichu stáli a klopili oči. Ať se snažili přemýšlet sebevíc, žádná smysluplná výmluva je nenapadla.

„No tak, bude to? Třeba ty Jirko, začni.“

„My jsme si chtěli vyjít jen na procházku do lesa,“ blekotal Jirka, „a nějak jsme se dostali tak trochu dál a pak jsme tak trošku zabloudili.“

„Jak jste mohli zabloudit!“ rozčílil se pan Nedola. „Copak jsem tě, Jirko, nic nenaučil? Nebo jsi zapomněl používat hlavu? Abys v okolních lesích nezabloudil, stačí ti jen sledovat horu Kapucín!“

Jirka a Klára mlčeli jako zařezaní a tak pan Nedola pokračoval: „Kdyby zabloudila tady Klára, tak bych se tak nedivil. O tobě, Jirko, jsem tedy měl lepší mínění. To jsi v mých hodinách nedával vůbec pozor?“

„Taky nás zdrželi ti muži, myslím, že to byli asi nějací loupežníci. My jsme vyslechli jejich rozhovor, bavili se spolu o tom, že udělají nějakou velkou akci v Konečkách. A taky kolik je vojáků na Rudově,“ snažil se hájit Jirka.

„Tak loupežníci. A co takhle víly nebo ježibaba? Takové pohádky si vykládej své babičce! Já na ně nejsem zvědavý! Víte vůbec, jaký jsme o vás měli všichni strach? Jak si to představujete, takhle na celý den zmizet? Chudák paní Eleonóra. Málem z toho měla smrt, když jste se pořád nevraceli. A co bychom asi řekli vašemu otci, kdyby se vám něco stalo. To by mu zlomilo srdce. Na to jste nemysleli?“

Jirka ani Klára nevěděli, co na to odpovědět, proto jen mlčeli a snažili se tvářit zkroušeně.

„Tak snad, abyste se šli domu usušit,“ zakončil svůj proslov pan Nedola, když si všiml, že Jirkovi drkotají zimou zuby. „S tebou jsem ale ještě neskončil, Jirko. Zítra budeme mít dost času to pořádně probrat.“

Už se otáčeli k odchodu, když pan Nedola posměšně dodal: „Radši vás dva doprovodím až do domu. Ještě byste mi někde zabloudili. Běžte hezky přede mnou, ať na vás vidím.“

Několik kroků od vstupních dveří do domu k nim náhle ze tmy přiběhl jejich pes Šíp. Tentokrát se k nim ale radostně nevrhl, jak měl ve zvyku, jen zůstal stát opodál a sledoval je dlouhým, vyčítavým a odsuzujícím pohledem.

„Když nám přišel vynadat i náš pes, tak to jsme asi v pěkném průšvihu,“ zašeptal potichu Jirka Kláře, když vcházeli do domu.

„To tedy jste.“ Odpověděl mu ze tmy u dveří ostrý hlas kuchařky Barbory.

„Budu stručná, ode dneška budete dostávat k jídlu jen vodu a suchý chleba. Žádné sladkosti, pečínky a klobásy, ani kousíček sádla nebo másla na chleba. Jasný! A jestli někoho z vás uvidím, jak se ochomýtá kolem kuchyně nebo spíže, tak se má na co těšit.“

„Správně, paní Barboro,“ vmísil se do hovoru pan Nedola. „Jestli někoho z nich nachytáte v kuchyni, pěkně ho přetáhněte vařečkou, smím-li vám radit.“

„Touláte se bůhví kde a na ostatní nemyslíte,“ pokračovala Barbora. Tady pan Nedola s dalšími vás celé odpoledne hledal v okolních lesích. Vrátili se až po setmění, celí promočení. To máme pěknou odměnu za to, že vás máme rádi, a jak se o vás staráme.“

Zatímco je Barbora hubovala, přišel po schodišti z prvního patra jejich domácí učitel pan Mlejnek. Smutně se na ně podíval, pokýval hlavou a řekl: „Velmi jste mě zklamali. Běžte se převléknout a pak oba přijďte do pokoje paní Eleonóry. Už tam na vás čeká, tak si pospěšte.“

„Ano, pane Mlejnku,“ odpověděli Jirka a Klára téměř jednohlasně a už se chystali vyběhnout po schodech nahoru do svých pokojů, když je zastavil hlas pana Nedoly.

„Ten batoh a tu čutoru už nebudete potřebovat, nechte to tu dole u paní Barbory.“

Odevzdali tedy batoh a čutoru a vyběhli nahoru po schodech. Ve svých pokojích se v rychlosti opláchli v umyvadle, učesali se a převlékli do suchých, čistých šatů. Zatímco Jirka čekal, až se Klára upraví, prohlížel si své šrámy utržené během nočního pochodu lesem. Teď, když už mu nebyla taková zima, cítil každou odřeninu a škrábanec mnohem zřetelněji. Ke všemu se zase začal ozývat jeho hladový žaludek. Než se ale mohl začít litovat, uslyšel, že Klára už opustila svůj pokoj.

„Měli jsme radši přes noc zůstat v jeskyni,“ postěžoval si jí opět Jirka. „Podívej se na moje ruce,“ ukazoval Jirka na několik obzvlášť hlubokých škrábanců. „To od nás byla pěkná hloupost, vydávat se na cestu před setměním.“

„Škoda, že jsi to nařekl dřív, než jsme vyšli,“ odpověděla mu kysele Klára. „Teď už nám to moc nepomůže.“

„Aspoň si z toho vezmu ponaučení pro příště. Už nikdy v životě nebudu v noci cestovat lesem,“ pevně si předsevzal Jirka.

„Radši nezdržuj a pojď za pratetou. Ať to máme za sebou,“ napomenula ho Klára, jako by to byl on, na koho se celou dobu čekalo.

Pokoj pratety Eleonóry byl na druhém konci chodby, naproti pokoje pro hosty. Tiše zaklepali a čekali na vyzvání, že můžou vstoupit.

„No konečně,“ ozvalo se z pokoje. „Tak pojďte dál.“

Když vstoupili, odložila prateta Eleonóra pletení a vstala ze svého křesla. Stoupla si těsně před Jirku a Kláru, tak aby na ni museli vzhlížet a chvilku je jen probodávala pohledem. Pak promluvila překvapivě milým tónem: „Tak jakpak se vám líbil váš malý výlet?“ Nečekala na odpověď a vzápětí pokračovala: „Jistě jste se dobře bavili a užívali si legrace, tak že jste se neobtěžovali vrátit ani na oběd, ani na večeři.“ Její hlas už nezněl vůbec mile, ale spíše hrozivě, když dodávala: „Pan Nedola mi všechno řekl, že prý jste zabloudili v lese. Já si ale myslím, že se vám jen prostě nechtělo vracet domů, když jste si uvědomili vaše nevhodné chování. No tak Kláro. Prozraď mi, jak se stalo, že jsi úplně zapomněla na své slušné vychování?“

„My jsme nic neslušného neprováděli,“ začala vysvětlovat Klára, „jen jsme …“

„Slušně vychované dívky neodcházejí tajně v noci z domu!“ přerušila ji prateta Eleonóra. „Slušně vychované dívky se necourají celé dny po lesích! Slušně vychované dívky se nevracejí domu pozdě v noci celé mokré, zablácené, otrhané a špinavé!“

Klára se radši přestala snažit něco vysvětlovat a jen potichu stála vedle Jirky.

„Teď vidím, jak velmi jsme zanedbali tvou výchovu. Proto od zítřejšího odpoledne ti budu dávat jednu hodinu slušného chování navíc,“ oznámila Kláře. „ A abyste si nemysleli, že se můžete takovýmto způsobem vyhýbat svým povinnostem, všechny zameškané hodiny vaší výuky si nahradíte. Od zítřka budete vstávat o hodinu dříve a končit s výukou budete o hodinu později než dosud,“ vynesla nad nimi svůj ortel prateta Eleonóra.

Zatímco to říkala, Jirkovi několikrát hlasitě zakručelo v břiše.

„Opravdu byste se nad sebou měli oba pořádně zamyslet, hlavně ty Kláro. Mladí chlapci občas vyvádějí takové ztřeštěnosti, ale slušné dívky si nic takového nemohou dovolit. Zajděte si za paní Barborou, ať vám dá něco k jídlu a ať už jste v posteli. Ráno musíte brzy vstávat,“ propustila je konečně prateta Eleonóra.

S přáním dobré noci pratetě Eleonóře opustili zkroušeně její pokoj a vydali se směrem ke kuchyni.

„Tak to by bylo,“ povzdechl si Jirka. „Myslím, že než s tebou pratetička skončí, budeš ta nejslušněji vychovaná dívka v celém království.“

„Jsem přesvědčená, že pan Nedola ti zítra také pěkně zvedne morálku, jak často říká,“ oplatila mu jeho posměšek tiše Klára.

Barboru našli v kuchyni. Právě prohlížela obsah jejich batohu.

„No, co byste rádi,“ přivítala je nevlídně.

„Posílá nás prateta Eleonóra, že vás máme poprosit, Barboro, jestli byste nám nedala něco k jídlu.“

„Tak něco k jídlu?“ zeptala se zamyšleně a po chvíli dodala: „Sice si to vůbec nezasloužíte, ale dobrá.“ Při těch slovech vzala bochník a každému ukrojila jeden krajíc chleba. Jirka a Klára popadli každý svůj krajíc, poděkovali, a hned se pustili do jídla. Jirka svůj krajíc během chviličky zhltl, a zatímco sbíral ze stolu drobky, díval se hladově na zbytek bochníku.

„Není zdravé se na noc přejídat,“ řekla Barbora, když zachytila jeho pohled. Tím zhatila všechny Jirkovy naděje na přídavek.

„Můžete mi vysvětlit, na co jste měli ten provaz?“ zeptala se po chvilce Barbora. „Snad jste nelezli někde po skalách?“

 „Ne to by nás nikdy ani nenapadlo,“ dušovali se Jirka a Klára. „Jen jsme si mysleli, že by se nám třeba mohl kus provazu v divočině na něco hodit.“

„Ty věci nechám, tak jak jsou a zítra po snídani si je hezky po sobě uklidíte,“ přikázala jim Barbora. „A teď, ať už jste v posteli.“

Těsně před tím, než usnuli, snažili se oba, jeden přes druhého postěžovat si Plamínkovi, jak jsou na ně všichni rozzlobení. „Když jsem byl menší, tak jsem také jednou bez dovolení opustil hnízdo. Za trest jsem nedostal celé dva dni nic k jídlu. Když uděláte něco zakázaného, musíte počítat s tím, že ponesete následky,“ odpověděl jim ale Plamínek.

 

Ráno, sotva začalo svítat, je pan Mlejnek přišel oba probudit.

„Vstávat, za půl hodiny vás čekám v knihovně.“

Přestože se jim vůbec nechtělo, pomalu vylezli z postelí a asi za čtvrt hodiny se oba sešli v kuchyni na snídani. Kláru tu čekalo nemilé překvapení. Na stole byly připraveny dva velké hrnky plné kozího mléka.

„Jeden hrnek mléka jsem vám schovala ze včerejška,“ vysvětlila Barbora.

„Já myslím, že si to mléko ani nezasloužím,“ zkusila se z toho vyvlíknout Klára. „K pití mi bude stačit jen voda ze studny.“

„To si určitě nezasloužíš, ale paní Eleonóře záleží na tvém zdraví natolik, že i přesto co jste provedli, budete dostávat každé ráno hrnek mléka. Tak si toho važ,“ dodala škodolibě Barbora, protože dobře věděla, jak Klára kozí mléko nesnáší.

Kláře tedy nezbývalo nic jiného než s nechutí vypít hrnek mléka do dna. Chuť mléka zajedla krajícem suchého chleba.

Jen co dojedli a uklidili své věci ze včerejška, přišel si pro ně do kuchyně pan Mlejnek.

„Všiml jsem si, že poslední dobou máte nějak mnoho volného času, proto jsem si pro vás připravil několik pěkných samostatných úkolů,“ sděloval jim při cestě do knihovny. Celé dopoledne pak pan Mlejnek vybíral jen to nejobtížnější učivo a od svých žáků vyžadoval absolutní soustředění. Než je propustil, zadal jim ještě řadu úloh, které si měli samostatně vypracovat ve svém volném čase.

Aby přišla na jiné myšlenky, zkusila si Klára během oběda (chléb s vodou), opět popovídat s Plamínkem.

„Jak se máš, bolí tě ještě moc ta rána?“

„Zranění se už lepší, už ani trochu nekrvácí. Za pár dní snad budu schopný i znovu létat.“

„A co ti muži na koních, snad se nevrátili?“ strachovala se Klára.

„Dopoledne jsem ucítil jejich koně. Přijeli na palouk, chvilku ho prohledávali a pak někam odjeli. Myslím si, že se už nevrátí,“ mínil Plamínek.

„A není ti samotnému v jeskyni smutno?“

„Ne, většinu dne se snažím šetřit síly a spát. Teď nebudu moct několik dní lovit, tak se nesmím moc vysilovat.“

Kláře bylo najednou Plamínka velmi líto. Předtím si vůbec neuvědomovala, že Plamínek kvůli svému zranění bude mít problémy se sháněním potravy.

„Zkusím pro tebe něco udělat,“ slíbila po chvilce Klára.

„Ty bys chtěla pro mě lovit?“ podivil se Plamínek.

„No, tak nějak, uvidíme,“ odpověděla Klára. Pak se rozloučila a začala o celé věci uvažovat.

Jen co se ocitli s Jirkou o samotě, vylíčila mu Klára Plamínkovu situaci.

„A co chceš jako dělat,“ zajímal se Jirka. „Těžko se teď můžeme jen tak sebrat a odejít na lov.“

„Já jsem myslela, že bychom mu mohli zkusit, dopravit do jeskyně nějaké jídlo. Třeba něco jako kozu.“

„Naší Dášu nechej na pokoji,“ rozčílil se Jirka. „To že nesnášíš její mléko, ještě neznamená, že ji můžeš předhodit drakovi. A kromě toho by sis tím vůbec nepomohla. Pratetička by nám jistě pořídila novou kozu, tentokrát mladou, která by nadojila pětkrát více mléka než Dáša."

Poslední argument Kláru, ohledně jejich kozy, přesvědčil.

„Něco ale udělat musíme,“ stála přesto pevně za svým Klára.

„Nejlepší by bylo, přivést ho Barboře do kuchyně, ať ho něčím nakrmí. Vsadím se, že jeho by určitě politovala a byla by na něj mnohem milejší než na nás,“ zažertoval si Jirka.

Klára zkusila změnit taktiku. „Přeci nejsme úplně hloupí. Zkusíme do večera během odpoledního vyučování něco vymyslet. Nebo se snad už bojíš něco dalšího podniknout?“

„Já se nebojím,“ nafoukl se Jirka.

„Tak jsme domluvení, ještě dnes večer zkusíme nějak obstarat jídlo pro Plamínka,“ chytila ho za slovo Klára. A než stačil nějak odpovědět, zmizela mu z dohledu.

 

Snad poprvé v životě záviděl dnes Jirka Kláře její odpolední hodiny s pratetou Eleonórou. Pan Nedola ho celé odpoledne honil všem na očích po louce před domem. Snad stokrát musel běžet se svou cvičnou zbrojí a mečem tam a zpátky a pak předvést výpad nebo obranu. Když se dostatečně nesoustředil, tak ho pan Nedola vždy bolestivě přetáhl svým cvičným mečem přes záda nebo stehna.

Ani Kláře se nevedlo o mnoho lépe. Prateta Eleonóra jí dnes nic neodpustila. Každé zaváhání, neznalost či neobratnost okamžitě trestala ostrým napomenutím. Nechávala Kláru často několikrát opakovat i nejjednodušší věci, než byla s jejím výkonem spokojená. Dnes si nehodlala ani na malou chvilku odpočinout ve svém pohodlném křesle. Až do pozdního odpoledne tak Klára strávila cvičením konverzace a etikety.

 

Sotva se unavený Jirka přibelhal k večeru do svého pokoje, už tu byla Klára a hned spustila: „Přemýšlela jsem o Plamínkovi, ale nic užitečného mě nenapadlo. Zpočátku jsem uvažovala, že bychom snad mohli naše tajemství svěřit Jáchymovi, aby nám pomohl. Ale to by k ničemu nebylo. On by se těžko odvážil jít sám takovou dálku přes les. A kromě toho by nejspíš všechno hned prozradil svým rodičům a za chvíli by o drakovi věděli všichni.“

Jáchym Jeřáb žil se svými rodiči a mladšími sourozenci v malé chaloupce asi čtvrt hodiny pěšky od jejich domu. Přestože byl jen o rok mladší, považovali ho Jirka a Klára za příliš malého a tím pádem i nedůvěryhodného.

„Mě taky nic pořádného nenapadlo, snad jen, že bychom si mohli půjčit pro Plamínka ze spíže jednu uzenou kýtu. Je jich tam celá řada. Barbora by si určitě ani nevšimla, že jedna chybí.“

„No výborně, jak mu ji ale doneseme,“ zaradovala se Klára nad jeho nápadem.

„Nevím. Tak daleko jsem se ve svých úvahách ještě nedostal.“

„Asi budeme muset s tou kýtou jít v noci,“ uvažovala Klára. „Přes den by si všichni okamžitě všimli, kdyby se jeden z nás někam ztratil.“

„Ty chceš jít zase v noci přes ten les? Copak si už nepamatuješ, jak jsme dopadli včera?“ nevěřil svým uším Jirka.

„Dneska v noci nebude snad pršet,“ přesvědčovala ho Klára. „Bude jasná měsíční noc. A když se na cestu správně vybavíme, vezmeme si vysoké boty, dlouhý kožený plášť do deště, vyhrneme si límec, na hlavu si nasadíme kapuci a na ruce kožená rukavice, tak se nemáme čeho bát.“

„Přesto se mi to moc nezdá,“ pochyboval Jirka, „co když nás někdo bude v noci hledat, a jak se dostaneme zpátky do domu.“

„Nějak to dopadne,“ odbyla jeho námitky Klára. „Já vidím jen jeden velký problém. Dnes nemůžeme k přelezení zdi použít ten ořešák jako včera. Pan Mlejnek se dneska chystá pozorovat hvězdy. Už si do zahrady přichystal všechny potřebné nástroje. Chce jít do zahrady hned po večeři. Jistě bude sledovat oblohu až pozdě do noci.“

„No vidíš, dneska nikam nemůžeme, musíme to odložit na jindy,“ zaradoval se Jirka.

„Protože nemůžeme přes zeď, musíme prostě nějak proklouznout hlavní branou,“ nedala se zviklat Klára.

„A jak bys chtěla proklouznout. Pan Nedola bude jistě ve své věži a oknem uvidí každého, kdo projde branou.“

Klára se na chvilku zamyslela a pak se celá rozzářila: „Už vím, jak to uděláme. Já na chvíli odvrátím pozornost pana Nedoly a ty se mezitím proplížíš kolem věže a pak dál těsně podél zdi. Tak mu rychle zmizíš z dohledu.“

Jirka, který nebyl vůbec nadšený obratem věci, se pokoušel dál namítat: „Stejně to nepůjde, před zavřením brány je na dvoře téměř vždy několik lidí. Nemůžu se přeci kolem nich nenápadně proplížit v dlouhém plášti a s kusem masa na zádech.“

„Plášť a kýtu můžeme přehodit přes zeď už před večeří. Po večeři se budeš jen tak procházet po dvoře a až budu hovořit s panem Nedolou, nenápadně se proplížíš branou,“ vyřešila hravě i tuto námitku Klára. „Jestli se ale bojíš, tak to můžeme udělat obráceně. Ty odvrátíš pozornost a já půjdu za Plamínkem.“

Tím nedala Jirkovi na vybranou, buď přizná svůj strach a zbaběle zůstane doma, nebo odvážně vyrazí dnes večer na cestu.

„No to by to dopadlo, kdybych tě pustil jít samotnou. Nakonec bys omylem místo do naší jeskyně zabloudila až někam do Krakoru nebo ještě dál,“ předstíral odvahu Jirka. „Když mám ale večer vyrazit, musím si jít hned udělat své úkoly na zítřek. Ty prozatím připrav vše potřebné na cestu.“

„Tak domluveno,“ souhlasila Klára. „Ty v noci zaneseš jídlo Plamínkovi a já tě mezitím budu krýt, kdyby se po tobě náhodou někdo sháněl. Teď mi podej svůj plášť a rukavice, já je jdu hned zanést dolu.“

Jen co Klára odešla z jeho pokoje, začal si Jirka vypracovávat své úkoly. „Třeba Barbora Kláru chytne, jak krade kýtu ze spíže a já nakonec přeci jen nikam nebudu muset v noci chodit,“ zadoufal v duchu Jirka. Jeho naděje byla ale brzy zmařena. Za necelou půlhodinku vrazila do jeho pokoje Klára a radostně mu oznámila, že už má vše připraveno. „Uzenou kýtu jsem zabalila do pláště a z větve ořešáku přehodila přes zeď. Až si pro to půjdeš, tak nezapomeň, že na druhé straně zdi bude pan Mlejnek. Tak nedělej žádný zbytečný hluk.“

 

Hned po své chudé večeři se Jirka vypravil na malou večerní procházku po dvoře před stájemi. Nemusel čekat dlouho, z domu vyšla Klára a namířila si to přímo ke věži pana Nedoly. Když procházela kolem, spiklenecky na něho mrkla. Nechal ji projít a nenápadně se přiblížil k otevřené bráně. Počkal, až si byl jistý, že Klára už je na místě. Opatrně se rozhlédl, jestli ho někdo nepozoruje a nenuceným krokem pomalu prošel ven z brány. Za branou se okamžitě rozběhl, přikrčen těsně k venkovní zdi usedlosti, schovat se za nejbližší roh.

Kláře, která přišla na návštěvu věže, se mezitím dařilo odvádět pozornost pana Nedoly od okna. Hned po vstupu do jeho pokoje se chytře postavila ke dveřím, takže když se na ni chtěl pan Nedola dívat, musel se postavit zády k oknu. Vše už měla předem pečlivě promyšlené. Nesnažila se vymýšlet si nějakou krkolomnou historku. Pouze panu Nedolovi zopakovala rozhovor dvou podezřelých mužů z včerejšího rána. Řekla bez příkras, jak nejlépe uměla, vše, co si z jejich rozhovoru zapamatovala. Pan Nedola ji tentokrát pozorně vyslechl. Pak jí položil několik doplňujících otázek. Nakonec zamyšleně prohlásil: „Když nevíme nic víc, o tom co vlastně ti dva chystají, tak stejně nemůžeme moc dělat.“

„Já vím,“ souhlasila s ním Klára, „jen jsem si myslela, že byste rád věděl o podezřelých lidech potulujících se po okolí.“

„Dobře, to je dobré vědět. Děkuji ti, Kláro, že jsi mě informovala, a jestli nemáš nic dalšího, tak mě prosím omluv.“

Klára na nic nečekala a už brala za kliku zvenčí. Venku na dvoře si zhluboka oddychla. „Tak to by bylo,“ pomyslela si Klára, „teď už je to na Jirkovi.“

 

Jirka se podél zdi rychle dostal až na místo, kde našel svůj plášť a v něm zabalenou uzenou kýtu. Nad její velikostí zalapal po dechu, vážila dobrých deset kilo. Klára musela vybrat tu největší kýtu ve spíži. V kapsách pláště nalezl své rukavice, nůž a křesadlo se svíčkou. Přes jisté nebezpečí se Jirka rozhodl, že se pokusí urazit co největší vzdálenost, dokud bude ještě trochu vidět. Oblékl si plášť, kýtu přehodil přes rameno a vyrazil.

Nepozorovaně se mu podařilo dostat přes louku až k lesu. Do západu slunce zvládl dojít až k nedalekému Ovčímu potoku. Přestože cesta byla opravdu mnohem snadnější než včera za bouřky, noční les byl téměř stejně temný. S těžkou kýtou na rameni potmě klopýtal přes kořeny a roští. Rukou, kterou přidržoval svůj náklad, si snažil co nejvíc chránit obličej, zatímco druhou nahmatával prostor před sebou a ohýbal větve stromů. Pro každý svůj další krok musel pečlivě vybírat půdu pod nohama. Svíčku, kterou mu Klára přibalila do kapsy pláště, nemohl pro cestu lesem použít. Nekrytý plamen by mu okamžitě zhasl, nehledě na to, že neměl ani volnou ruku, ve které by svíčku nesl. Zatímco včera mu byla strašná zima, dnes v jeho plášti a pod tíhou nákladu, z něho lil proudem pot.

Asi dvě hodiny před půlnocí se dostal přes druhý potok. Zde si řádně odpočinul, napil se vody z potoka a zkontroloval správný směr další cesty. Takto posílen se znovu vydal dále do lesa. K potoku s vodopádem dorazil něco před půlnocí, bez vážnějších příhod cestou. Po včerejší noci, vysilujícím odpoledním cvičení s panem Nedolou a dnešní noční túře sotva pletl nohama. Na břehu potoka se posadil k dalšímu odpočinku. Toto místo si pamatoval ze včerejška. Kousek odsud se dá přejít na druhý břeh a pak už to je to na palouk před Jeskyní, coby kamenem dohodil.

Odpočíval jen asi tři minuty, když k němu dolehly podivné zvuky. Už dříve se naučil nevšímat si běžných šelestů, které v noci způsobují drobní lesní živočichové. Teď to bylo jiné. Dole po proudu potoka, nedaleko něho, se ozývalo nějaké podivné šplouchání, jako by se k němu blížilo něco opravdu hodně velkého. Na nic nečekal, přerušil svůj odpočinek, a co nejrychleji vyrazil opačným směrem. Ve spěchu doběhl až ke kmeni stromu, padlému přes potok. Zde chvatně přeběhl na druhou stranu. Na druhém břehu se zastavil a naslouchal. Šplouchání už slyšet nebylo. Už se pomalu uklidňoval a chtěl v klidu pokračovat na palouk, když vtom z protějšího břehu zaslechl podivné mručení a čenichání. Okamžitě vyrazil dál. Tento úsek lesa naštěstí dobře znal. Prošel ho několikrát, když včera odpoledne sledoval muže na koních. Bez ohlížení zamířil nejkratší a nejschůdnější cestou k palouku. Skoro během se dostal na okraj lesa. Přes louku se rozběhl tryskem. Neuběhl ani padesát kroků, když z lesa za sebou zaslechl praskání větví. Ohlédl se po zvuku a v měsíčním světle spatřil, jak na louku za ním vběhl veliký medvěd. Největší rychlostí, jaké byl schopen, doběhl Jirka ke třem kamenům. Během okamžiku vyšplhal po kamenech na skalní římsu. Z římsy uviděl medvěda, jak právě dobíhá k prvnímu kameni. Rozběhl se nahoru po římse, když vtom si vzpomněl na Plamínkův zvyk, odpočívat přímo ve vchodu do jeskyně. Za běhu se pokusil říct Plamínkovi, ať ho rychle pustí dovnitř, že ho pronásleduje medvěd. To už byl v místě, kde se římsa prudce stáčela doleva, ke vchodu do jeskyně. Těsně za sebou slyšel medvědí funění. Proběhl posledních pár kroků a vřítil se do jeskyně. Vchod byl naštěstí volný. Těsně za zády uslyšel tichý šramot, následovaný hlasitým křupnutím. Pak se rozhostilo ticho. V rohu jeskyně upustil uzenou kýtu, kterou pořád svíral v náručí a rychle sáhl do kapsy pro svíčku a křesadlo. Když se mu podařilo svíčku zapálit, uviděl konečně, co způsobilo to křupnutí. Medvěd ležel mrtvý uvnitř jeskyně nedaleko vchodu. Nad ním se tyčil Plamínek a zvědavě si prohlížel svůj úlovek. Ono křupnutí se ozvalo ve chvíli, kdy Plamínek jediným mocným stiskem svých čelistí zlomil medvědovi vaz. Téměř se mu podařilo oddělit hlavu od zbytku těla.

„Opravdu hezký kousek,“ ozval se mu v hlavě Plamínek. „Ten mi vystačí možná i na deset dní.“

Jirka se už trochu uklidnil a se zájmem pozoroval, jak Plamínek lehce přenáší v čelistech medvěda, vážícího více než dvě stě kilo, dozadu do jeskyně. Pak ze země zvedl uzenou kýtu, kterou tam dříve upustil. Teprve teď mu došlo, že ho medvěd pronásledoval patrně kvůli ní. Aby se zachránil, stačilo mu kýtu prostě odhodit a utéct. V duchu si vynadal pro svou hloupost. Nakonec byl ale rád, že kýtu nezahodil. Teď má Plamínek jídla dost. „Klára by byla jinak klidně schopná honit mě přes les každou noc,“ pomyslel si Jirka. „Kam se na ní hrabe pan Nedola s tou jeho odpolední rozcvičkou. Toho by určitě ani ve snu nenapadlo, naložit mi na záda takový kus masa a poslat mě s ním v noci přes les.“

Když pozoroval Plamínka, jak lehce nese medvěda, dostal zajímavý nápad. Včera dopoledne s Klárou odklidili na jiné místo hromadu kamenů z rohu jeskyně. Zbyly zde ale ještě čtyři velké kameny, se kterými nedokázali pohnout.

„Mohl bys, prosím tě, odvalit stranou ty čtyři velké kameny?“ zeptal se Plamínka.

„Proč je chceš odvalit?“ podivil se Plamínek.

„Jen mě velmi zajímá, co se skrývá pod nimi,“ vysvětloval Jirka.

„To je opravdu zajímavé. Nevěděl jsem, že lidé odvalují všechny kameny, které najdou, jen aby se podívali co je pod nimi.“

Jirka si po jeho poznámce připadal trochu hloupě. Když ale Plamínek během chviličky všechny zbývající kameny lehce jednou přední nohou odsunul stranou, zvědavě si prohlížel uvolněné místo. Žádný ukrytý poklad tu nenašel. Jen úplně dole v rožku jeskyně objevil malou puklinu. Zkusil si do ní posvítit svíčkou. Úzká štěrbina pokračovala dál a končila někde v hloubi skalního masívu. Jirka byl trochu zklamaný. Přece jen v skrytu duše doufal, že objeví ten poklad. Přesto poděkoval Plamínkovi za jeho námahu, a po chvilce ho napadla další otázka.

„Odpoledne jsi říkal Kláře, že šetříš síly a celý den spíš. Jak to, že jsi byl vždy vzhůru, když s tebou někdo z nás mluvil?“

„Když se mnou potřebuješ mluvit, tak se prostě na chvilku vzbudím,“ vysvětlil Plamínek. „To je přece jasné.“

„Aha, a mohl bys zkusit teď promluvit s Klárou? Zajímalo by mě, jestli ji dokážeš vzbudit,“ napadlo Jirku.

Plamínek se na chvilku odmlčel, a pak celý zmatený oznámil: „Klára mně vůbec neodpovídá. Snad se jí nestalo něco zlého.“

„To je v pořádku,“ uklidňoval ho Jirka. „Jen tvrdě spí. Lidé se prostě nedokážou tak snadno probudit jako draci.“

„Takže když s vámi budu příště chtít mluvit, když zrovna spíte, tak vás nedokážu probudit?“ ujišťoval se Plamínek, že Jirku správně pochopil.

„Ano, když spíme, tak nás není snadné probudit,“ vysvětloval Jirka. „Ledaže bys proletěl přímo nad naším domem a pořádně zařval. To by nás jistě probudilo.“

„To radši počkám, až se vzbudíte,“ oznámil po chvilce přemýšlení Plamínek.

Jirka si mezitím odpočinul, a tak oznámil Plamínkovi, že už musí vyrazit na cestu domů, aby tam stačil dojít, než se rozední. Na cestu si ještě ukrojil kus uzeného. „Teď, když má celého medvěda, tak Plamínkovi ten kousek určitě chybět nebude,“ ospravedlnil si Jirka svůj čin.

 

Protože na zpáteční cestě Jirka nic nenesl, šlo se mu mnohem lépe. Na druhou stranu byl ale mnohem ospalejší. Místy doslova usínal za chůze. Dvakrát mu hrozilo, že spadne dolu z vysokého srázu. Naštěstí pro něj si vždy na poslední chvíli uvědomil nebezpečí a včas se zastavil. Po zbytek cesty se mu kromě nových škrábanců od ostružin nepřihodilo nic, co by stálo za řeč. Na louku před domem se dostal téměř zároveň s prvními ranními paprsky slunce.

Brána do dvora byla ještě zavřená. Oklikou, aby ho nikdo z domu nemohl vidět, doběhl k rohu zdi. Občas opatrně vyhlížel, kdy se brána otevře. Zatímco čekal, litoval, že včera nevymysleli pořádný plán návratu. Klářin plán, „nějak to dopadne,“ mu v této chvíli připadal poněkud nevyhovující. Konečně někdo otevřel se skřípěním vrata a jeden z čeledínů z nich vyjel s povozem na pole. Jirka počkal, až se povoz vzdálí a pak opatrně vyrazil k vratům. Než vkročil na dvůr, chvilku poslouchal. Nic nebylo slyšet, tak vykoukl zpoza vrat. Na dvoře nikdo nebyl. Nemohl uvěřit svému štěstí. Okamžitě proběhl vraty na dvůr a snažil se proklouznout podél zdi věže pana Nedoly ke stájím. Ještě pár kroků a bude mít vyhráno. Vtom se těsně před ním otevřely dveře a Jirka téměř vrazil do pana Nedoly. Za ním uslyšel hlas paní Barbory: „Jen jsem vstoupila dnes ráno do spíže, hned jsem si všimla, že něco není v pořádku.“

„Tak tady ho máte, paní Barboro,“ přerušil její řeč pan Nedola. Barbora vykoukla ze dveří a podívala se na Jirku.

„Výborně, tak je tady máme oba,“ zaradovala se Barbora a vytáhla ze dveří za ruku Kláru. „Tak je můžeme vyslechnout pěkně najednou.“

„Dnes ráno jsem zjistila, že ve spíži chybí ten největší kus uzeného masa. Co mi k tomu můžete říct?“ začala svůj výslech Barbora. Než ale stačili odpovědět, Barbora pokračovala: „Hned jsem věděla, kolik uhodilo a běžela jsem do vašich pokojů. Klára ještě spala, ale tvoje postel, Jirko, byla prázdná. Podle čerstvě vyžehleného prostěradla jsem poznala, že ve tvé posteli dnes v noci nikdo nespal. To mi budete muset oba pěkně vysvětlit.“

„Tak po pořádku, kde jsi byl, Jirko, celou noc?“ vmísil se do výslechu pan Nedola.

Jirka nevěděl, jak by se z toho mohl vykroutit, ale zkusil aspoň celou věc ukázat v co nejlepším světle: „Včera večer jsem se šel projít venku. Jenom kousek tady ke studánce,“ začal se svými vytáčkami. „Posadil jsem se do trávy, a jak jsem byl unavený po včerejším odpoledni, tak jsem tam usnul. Probudil jsem se až ráno a hned jsem šel domů.“ Po tomto výkonu byl Jirka sám se sebou velmi spokojen. Lépe to podat nemohl. 

„Takže jsi usnul u studánky?“ zeptal se nedůvěřivě pan Nedola. „Proč tedy vypadáš, jako bys celou noc prolézal trní?“ Pak přistoupil k Jirkovi a pořádně si ho prohlédl. „Tady ten škrábanec je čerstvý, a tento taky. To nemáš ze včerejška.“ Nakonec si všiml velkého mastného fleku na jeho rameni. „Pojďte sem, paní Barboro a čichněte si,“ zavolal ji pan Nedola. „Myslím, že jsme právě chytili našeho zloděje uzenin.“

Barbora si pospíšila k Jirkovi a pečlivě ho očichala.

„Celý smrdí po uzeným,“ prohlásila sebejistě.

„Tak teď znovu a pravdu. Kde jsi byl celou noc?“ zeptal se přísně pan Nedola.

„Celou noc jsem chodil po lese,“ musel přiznat zkroušeně Jirka.

„Proč proboha jsi chodil v noci do lesa?“ divil se pan Nedola. „To ti včerejšek nestačil?“

„Třeba šel hledat ty borůvky, které nenašli včera,“ přisadila si Barbora.

Jirka jen stál a mlčel.

„No tak odpověz!“ dožadoval se pan Nedola.

„Za to můžu já,“ vmísila se nečekaně do hovoru Klára. „Já jsem mu včera večer řekla, že se určitě bojí jít v noci do lesa. No a Jirka mi chtěl dnes v noci dokázat, že se nebojí.“

„To by snad vysvětlovalo, proč jsi šel do lesa. Možná, že jsi opravdu chtěl dokázat, že se nebojíš. Hloupý jsi na to dost,“ uvažoval pan Nedola. „Co jsi ale udělal s tím uzeným?“

„V noci jsem ho celé snědl,“ snažil se nějak vysvětlit zmizení uzené kýty Jirka.

„To jsi celé sníst nemohl,“ nevěřila mu Barbora, „vždyť to maso vážilo dobrých deset kilo.“

„Myslím, že tak velký kus to být nemohl,“ snažil se vykrucovat Jirka, „a velká část té kýty byla kost. Můžu dokázat, že jsem ho jedl. V kapse mám nůž a na něm jsou ještě zbytky toho masa, jak jsem ho krájel,“ řekl Jirka a sáhl do kapsy pro nůž.

„Stejně toho masa byl pořád moc velký kus,“ řekla napůl přesvědčeně Barbora, zatímco si prohlížela Jirkův nůž.

„Já jsem taky kus snědla,“ přiznala se zkroušeně Klára, „ale žádný nůž jako důkaz nemám.“

„Tak dobře,“ ukončila záležitost s kýtou Barbora. „Když jste se tedy přiznali, že jste snědli celou uzenou kýtu, tak do večera už nic dalšího nedostanete. Dále nahlásím, co jste udělali paní Eleonóře, ať vás za vaše darebáctví může po zásluze odměnit.“ S tím odkráčela rychlou chůzí zpět do domu.

Pan Nedola si také přisadil.

„Vidím, že jsem tě včera trochu podcenil, Jirko. Myslel jsem, že po našem včerejším cvičení se zbraní budeš dost unavený, a že už nebudeš mít sílu vymýšlet další lumpárny. Dnes už takovou chybu neudělám. Na dnešní odpoledne se můžeš opravdu těšit.“ Po této výhrůžce se vrátil do své věže.

Jen co se za ním zavřely dveře, odtáhla Klára Jirku stranou a udiveně se ho zeptala: „Před chvilkou jsem mluvila s Plamínkem. A on mi řekl, že jsi pro něj ulovil medvěda. Jak je něco takového možné?“

Jirka se přes všechny své starosti málem rozesmál. „Dala jsi mi do kapsy přece nůž,“ začal se nehorázně vytahovat. „Prostě jsem si na něj počíhal v lese u potoka a skolil jsem ho jednou ranou přímo do srdce.“

„To je velmi pěkná historka,“ nedala se ošálit Klára, „teď mi ale řekni pravdu.“

Jirka jí tedy po pravdě povyprávěl, jak to bylo s medvědem.

„Měla jsi to vidět,“ končil své vyprávění, „jediným stiskem ukousl Plamínek tomu obrovskému medvědovi celou hlavu.“ A ani v nejmenším mu nevadilo, že on také nic neviděl, protože v jeskyni byla úplná tma.

 

Následující den strávil Jirka jako ve snách. Celé dopoledne při hodinách pana Mlejnka sotva udržel otevřené oči. Z výkladu si druhý den téměř nic nepamatoval. Odpoledne přetrpěl těžký výcvik, který si pro něj připravil pan Nedola. Večer snědl svůj krajíc chleba a téměř okamžitě poté usnul tvrdým spánkem. I příštích několik dnů bylo pro Jirku a Kláru velmi těžkých. Vstávali za úsvitu, dopoledne je pan Mlejnek trápil náročnou výukou, pak následovalo neméně těžké odpoledne a nakonec museli každý den vypracovat několik samostatných úkolů. Večer oba chodili spát tak utahaní, že usínali, jen co dolehli na polštář.