Černá uklidňuje, smrt je krásná a klidná. Nikdo mě neruší. Jsem pánem sebe sama, pánem všeobjímajícího prázdna. Nemám žádné myšlenky. Nic, naprosto nic nerozptyluje mou mysl, mohu ji nechat zavřenou. A mohu být sám. Jen já a temnota. Sladká temnota. I pocity jsou pryč. Neznám štěstí, smutek, nic z toho, vlastně ani nevím co znamenají. A bolest! Bolest je jen hrst vzpomínek, jen hrst listí na rybníku. Nebo jako deník hozený tamtéž. Pryč a nikdy se nevrátí. Necítím žárlivost, lásku a…
„A prakticky tedy neexistuješ!“
Co to, sakra? Jsem mrtvý, nikdo tu není. Uklidnil jsem se. Byla to zřejmě jen nějaká nezbedná vzpomínka čeřící hladinu věčného snění.
„Prý vzpomínka, pche.“
Kdo to může být? Kdo mě ruší? Já jsem tady spokojený.
„Spokojený? Neříkal jsi náhodou, že nic necítíš, že nevíš ani, co to znamená?“
Začínal jsem se cítit – opravdu cítit - nějak divně. Jak dokáže ten ženský hlas číst mé myšlenky, nebo jsem to předtím řekl nahlas? Ne, určitě ne. Ženský? Co je to ženský? Sakra, seber se chlape, něco je špatně. V temnotě se rýsovala drobná postava. Nejdříve měla jen neurčitý tvar, ale postupně se její kontury upřesňovaly a stávaly se jasně známými.
Přede mnou vyvstala žena. Působila nepatřičně v té uhelné temnotě. Ale vypadala známě. Krásně. Přenádherně. Trochu smutně, ovšem to k ní svým způsobem patřilo. Světlá kůže silně kontrastovala s delšími černými vlasy. Plné, krvavě rudé rty. A ty oči! Černější než tma kolem, hlubší než nekonečná propast pode mnou, s podivným rudým odleskem navrch. Přiblížila se a já dostal trochu strach. Na štíhlých dlouhých prstech se zaleskly černé drápy. Vnímal jsem pod sebou postel. Žádná tam nebyla. Najednou stála těsně u mého levého boku. Sedla si vedle mne (postel stále nikde). Do boku mne hřálo její tělo. Jeden z těch drápů se přesunul k mé krční tepně. Strach nahradilo vzrušení. Dýchal jsem přerývaně. Dráp pokračoval dál po tepně. Zasekl se do ní, nebolelo to. Dívka pootevřela ta božská ústa a špičkou jazyka přejela po dvou ostrých, sotva znatelně větších, špičácích. Po levém nejdříve.
Přisála se na tepnu.
Nevěděl jsem, čí vzrušení je větší.
Pila hlasitě.
Hltala každou kapičku mé krve.
Na hrudi jsem cítil dvě pevná ňadra.
Tvář mi pro změnu lechtal pramen vlasů.
Voněly peklem, nikdy jsem nic sladšího necítil.
Mé tělo ztrácelo energii, její sílilo.
Dopila a na tváři vykouzlila svůdný úsměv. Bylo v něm víc než prachsprostá svůdnost. Doslova zářil převahou a spokojeností. Vzpomněl jsem si na pár starých kamarádů. Do jednoho by byli schopni pro takový úsměv zabít. Jeden druhého.
Šelma ukojila svůj hlad. Stále jsem ležel. Naklonila se nade mne. Její vlasy visely kolmo dolů. Hleděla mi do očí, sama je měla přivřené. Zpomaleně jsem viděl jak kapička krve opustila koutek jejích úst. Přistála na mém rtu. Dívka se lehounce olízla a pak se znovu přisála. Tentokrát nepila.
Byla něžná, horká, pružná, dychtivá, nezastavitelná. Jako vystřelený projektil. Pokračovala. Neměla snad nikdy přestat. Extáze.
Pak už jen pád do propasti. Výstřel do tmy, jenž minul cíl. Můj anděl zkázy.
