|
|
Strašná pomsta
Hned druhého dne začala Klára uskutečňovat svůj nápad - naučit se střílet z luku. Ráno si vše pečlivě promyslela a došla k závěru, že nejdůležitější bude přesvědčit pratetu Eleonóru. Když bude mít svolení od ní, otec jí rád hodiny lukostřelby zařídí. Celé dopoledne, během výuky, si v duchu opakovala argumenty, kterými chtěla svoje rozhodnutí obhájit. Umínila si, že dnes odpoledne počká na nejvhodnější chvíli a pak zkusí svoje štěstí. Nemusela čekat dlouho. V první hodině etikety se asi po půlhodince stočila řeč na dvorní etiketu a módu. Prateta Eleonóra zde Kláře na nejrůznějších příkladech vysvětlila, jak se lidé ode dvora, rozhodují o tom, co je moderní a co ne.
„Jestli se nová móda v Krakoru ujme, záleží především na tom, má-li tato novinka přívržence mezi velmoži a v královské rodině. Ti udávají tón módě a všichni ostatní dvořané se musí podřídit,“ shrnula nakonec prateta Eleonóra.
„Já znám také jeden zajímavý příklad,“ chopila se příležitosti Klára. „Princeznu Luisu prý před několika roky zaujala lukostřelba. Začala ji pravidelně cvičit a tím zavedla novou módu. Dnes prý téměř všechny dívky z významných rodů pravidelně trénují lukostřelbu.“
„Ano, o tom jsem také slyšela, princezna si prý vybírá i své dvorní dámy podle toho, jak dobře střílejí a jezdí na koni.“
„Ráda bych se také naučila střílet z luku,“ prohlásila nedočkavě Klára. „Jednou by se mi to mohlo v Krakoru hodit.“
Prateta Eleonóra se na chvilku zamyslela a nakonec váhavě souhlasila: „Za mých mladých let by něco takového bylo považováno pro urozenou mladou slečnu za nevhodné, ale dnes je jiná doba. Trocha pohybu ti nemůže uškodit. Slyšela jsem, že lukostřelba zpevňuje postavu a prospívá tělu.“
Klára byla radostí bez sebe. Zbytek hodiny se nedokázala vůbec soustředit, a jakmile se její prateta pohodlně usadila do svého křesla, zkusila Klára opět svůj starý trik s uspáváním. Tentokrát, možná proto, že prateta Eleonóra byla unavena po včerejšku, zabral téměř okamžitě. Klára potichu vyběhla ven z pokoje a běžela najít svého otce. Přesně jak očekávala, její otec nebyl v zásadě proti tomu, aby se cvičila v lukostřelbě. Chtěl se ale ještě raději nejdříve o této záležitosti poradit se svou tetou.
„S pratetou jsem o tom už mluvila,“ oznámila radostně otci Klára. „Souhlasí, abych se pravidelně cvičila v lukostřelbě. Říká, že to prospívá tělu.“
„Jestli ti to povolila prateta Eleonóra, tak já nejsem proti,“ zamyslel se pan Zámořský, „kdo tě ale bude učit střílet?“
„Myslela jsem, že bych se mohla cvičit s panem Nedolou a Jirkou. Oni trénují lukostřelbu dvakrát týdně. Já bych se místo lekcí s pratetou Eleonórou, mohla prostě přidat k nim.“
„Na tom jste se s pratetou také dohodli?“ zajímalo pana Zámořského.
„Ne, o tom jsme ještě nemluvili,“ přiznala Klára.
„Dobře, tak si o tom s pratetou ještě promluv a taky se zeptej pana Nedoly, jestli tě bude chtít učit. Když budou oba souhlasit, tak můžeš začít třeba hned zítra,“ rozhodl pan Zámořský.
Klára krátce objala otce a vyběhla z jeho pokoje. „Vypadá to slibně, ale ještě nemám vyhráno. Nejdřív se dohodnu s panem Nedolou a ještě před večeří zkusím znovu zajít za pratetou,“ uvažovala o svém dalším postupu Klára.
Pana Nedolu našla na louce před domem, jak s Jirkou procvičuje šerm. Chvilku je zpovzdálí pozorovala a odhadovala, jakou má dnes pan Nedola náladu. Když nezpozorovala žádný náznak špatné nálady nebo zlosti, vydala se k nim Klára pomalým krokem.
„No ne, to jsou k nám hosti,“ přivítal ji vesele pan Nedola. „Přišla ses podívat na Jirku, jak se už umí pěkně ohánět mečem?“
„Dneska jsem se nepřišla posmívat Jirkovi,“ odpověděla s úsměvem Klára. „Dnes jsem vlastně přišla za vámi.“
„Někdo tě za mnou posílá s nějakým vzkazem?“
„Ne, jdu v soukromé záležitosti.“
„No tak povídej, jaká soukromá záležitost tě za mnou přivádí?“ zajímal se pan Nedola.
„Chtěla bych se vás zeptat, jestli byste nebyl ochotný učit mě lukostřelbu. Mohla bych se přidat k Jirkovi, se kterým cvičíte dvakrát týdně?“ vysypala ze sebe nedočkavě Klára.
„A jak tě vůbec napadlo chtít se učit střílet z luku?“ divil se pan Nedola.
„To se jí uhnízdilo v hlavě určitě včera v Konečkách,“ zapojil se do rozhovoru Jirka. „Včera se totiž na soutěž v lukostřelbě přihlásily i dvě dívky a od babičky jsme se dozvěděli, jak je v poslední době pro dívky moderní, učit se střílet z luku.“
„A jak skončily ty dvě,“ zajímalo pana Nedolu.
„Nic moc, vypadly hned v prvním a druhém kole,“ zhodnotil jejich vystoupení Jirka.
„Takže ty ses rozhodla, Kláro, že příští rok to všem na té soutěži nandáš a vyhraješ?“ zeptal se s úsměvem pan Nedola.
„Nemyslím si, že bych už za rok byla tak dobrá, abych se mohla zúčastnit soutěže,“ odpověděla trošku dotčeně Klára, „a pro začátek by mi stačilo dostat se do finále.“
V tom okamžiku se pan Nedola s Jirkou hlasitě rozesmáli.
„Pro začátek by jí stačilo jen finále,“ zopakoval po chvilce pan Nedola a opět se rozesmál.
Klára je zamračeně pozorovala, a když se konečně dosmáli, rozzlobeně na ně vyprskla: „Právě jsem si to rozmyslela, tu soutěž v Konečkách vyhraji, a pak donutím všechny posměváčky, aby se mi pěkně omluvili!“
Její nové předsevzetí mělo za účinek pouze to, že se pan Nedola a Jirka znovu rozesmáli.
„Tak jak, můžu se tedy s vámi učit lukostřelbu?“ zeptala se znovu důrazně Klára.
„My s Jirkou při výcviku ale jen tak nestojíme a nestřílíme do terče,“ začal vysvětlovat pan Nedola. „My procvičujeme střelbu i po běhu, z kleku, nebo z krytu a brzy se budeme učit střílet i na pohyblivý terč a za jízdy na koni.“
„Výborně, to je přesně to co chci,“ nenechala se odradit Klára.
„Při svých hodinách také netrpím žádné fňukání a …“
„Když nebudete fňukat vy dva, tak já taky ne,“ skočila mu do řeči Klára.
„A odmlouvání nebo skákání do řeči když mluvím!“ dokončil zvýšeným hlasem pan Nedola. „Jestli ti to dovolí tvůj otec, tak se k nám tedy můžeš v pondělí přidat,“ svolil nakonec. „Já jsem ale toho názoru, že každý lučištník by si měl být schopen sám vyrobit luk a šípy. Proto, jestli si to nerozmyslíš, tak se za mnou stav v sobotu odpoledne do věže. Ukážu ti, jak se luk vyrábí a ty si budeš muset sama v neděli svůj luk vyrobit.“
„Nic si rozmýšlet nebudu, určitě přijdu.“
„Tak a teď už běž, my budeme s Jirkou ještě chvilku cvičit.“
Ještě toho dne večer zašla Klára za pratetou Eleonórou. Té se moc nezamlouvalo, že Klára chce cvičit s panem Nedolou na úkor jejího vyučování. Po chvilce přemlouvání, a když Klára slíbila, že se ve zbývajících hodinách bude o to víc snažit, ale souhlasila.
Sobotní odpoledne byl pro Jirku a Kláru obvykle čas volna, zábavy a odpočinku. Podobně jako celou neděli neměli žádné vyučování ani jiné povinnosti. Tento týden měl ale být pro Kláru výjimečný. Asi hodinu po obědě zaklepala na dveře věže pana Nedoly a na vyzvání vstoupila dovnitř. Na stole v přízemí už byly pro ni připraveny všechny potřebné nástroje a materiál. Pan Nedola počkal, až se posadí naproti němu a hned začal s výkladem. Téměř dvě hodiny jí názorně vysvětloval vše, co potřebovala vědět o výrobě luků a šípů. Začal tím, jaké dřevo je na luky nejvhodnější, a jak dlouho se má nechat uzrát a proschnout. Pak přešel k vlastní výrobě. Názorně Kláře ukázal, jak má postupovat a jaký má být po dokončení její luk. Poslední půlhodinku věnoval výrobě šípů. To nejdůležitější si Klára poctivě zapisovala. Když na konci jeho lekce vycházela Klára ze dveří věže, nesla si plnou náruč nářadí a dřevěných tyčí. Okamžitě zamířila do hospodářské budovy naproti, kde byla vedle stájí malá dílna. Tady si vše odložila a vyběhla ven. Několik minut poté se vrátila s lukem svého otce, který jí měl sloužit jako vzor a hned se pustila do práce. Podle pokynů pana Nedoly začala pomalu, ale pečlivě a s houževnatou vytrvalostí opracovávat první dřevěný prut. Ještě si dobře pamatovala, jak svůj první luk vyráběl Jirka. Protože byl netrpělivý a zbrklý, dvakrát své dílo pokazil a musel začínat od začátku. Trvalo mu celé čtyři odpoledne, než vyrobil něco, co by se s trochou fantazie mohlo nazvat lukem. Něco takového nehodlala Klára připustit. Její luk bude dokonalý hned napoprvé.
Podobně jako každou neděli obědvala rodina Zámořských společně ve velké jídelně v přízemí. Po polévce, než přišel na řadu druhý chod, probíral pan Zámořský s pratetou Eleonórou setkání s baronem Břichem v Konečkách. Klára se snažila Jirkovi šeptat něco o svém téměř dokončeném luku, ale ten ji neposlouchal. Jeho pozornost zcela zaujala slova otce, který právě hovořil o pozvání na Otakarovu slavnost zasvěcení.
„Co je to vlastně ta slavnost zasvěcení?“ zeptal se Jirka, jen co jeho otec domluvil.
Slova se ujala prateta Eleonóra: „Slavnost zasvěcení je pradávný zvyk, který se v některých rodinách dodržuje dodnes. Mladý muž je při této slavnosti a přivítán mezi bojovníky a představen společnosti.“
„A jak taková slavnost probíhá?“
Tentokrát mu odpověděla Klára: „Babička mi o tom jednou vyprávěla. Rod Břichů prý dodržuje tento zvyk od nepaměti. Jakmile je nějakému synovi barona Břicha třináct let, obleče si starou slavnostní zbroj a za úsvitu vjede na koni na nádvoří před domem. Tam sesedne a před zraky všech hostů si nechá od kněze boha války požehnat meč. Potom ho jeho otec postupně představuje všem přítomným. Zbytek dne si všichni užívají nejrůznější zábavu, kterou pro hosty připravil baron Břich. Celou oslavu samozřejmě zakončuje obrovská hostina.“
„A kdy se vlastně má ta slavnost konat?“ zajímal se Jirka.
„Za dva týdny v neděli ráno,“ odpověděl mu pan Zámořský, „ale my nikam nepojedeme. Jak jistě víš, tak já zítra odjíždím do Krakoru, kde mám spoustu práce. Nevrátím se dříve než za nějaké tři týdny.“
„Já bych se ani žádné Otakarovy slavnosti účastnit nechtěl,“ ujistil všechny přítomné Jirka.
Zatímco hovořili, připravila služebná vše potřebné a začala nosit z kuchyně další jídlo. U stolu se rozhostilo ticho, jak se všichni s chutí pustili do jídla. Klára se natáhla rukou pro slánku a tím na okamžik odhalila velký tmavý flek na své dlani.
„Co to máš s rukou,“ vzápětí si všimla té nepatřičnosti prateta Eleonóra.
„To nic není,“ odpověděla potichu Klára, zatímco potřísněnou ruku rychle schovávala.
„Jak to nic, ukaž obě ruce,“ nenechala se odbýt její prateta.
Když Klára neochotně položila ruce na stůl před sebou, spatřili všichni na jejích dlaních a prstech několik dalších skvrn.
„No Kláro, jak si to představuješ, přijít s tak špinavýma rukama k obědu,“ kárala ji prateta.
„Ty skvrny mám od pryskyřice, jak jsem lepila pírka na šípy. Já jsem se to pokoušela umýt, ale ono to vůbec nejde dolu,“ hájila se Klára.
„Tak si na to zkus vzít kartáček,“ poradila jí prateta, „a doufám, že při večeři už žádné skvrny na rukou mít nebudeš.“
Na svou první hodinu lukostřelby se Klára velmi těšila. Pevně věřila, že zde bude mnohem větší zábava než při hodinách pratety Eleonóry. V pondělí po obědě se tedy společně s Jirkou vydala za panem Nedolou k jeho věži. Hrdě nesla svůj nový luk a několik šípů. Pan Nedola na ně čekal ve svém pokoji v prvním patře. Nejprve si pečlivě prohlédl a prozkoušel Klářin luk a pak spokojeně pravil: „Výborně, Kláro, podařilo se ti vyrobit opravdu pěkný luk, na to že je to tvůj první pokus. Ale ty čtyři šípy jsou pro náš výcvik trochu málo.“
„Já jsem jich už víc nestihla. Do příště si vyrobím ještě několik dalších,“ slíbila Klára. „A pro dnešek si můžu půjčit šípy od Jirky.“
„No tak dobře, teď tedy půjdeme na cvičiště a přesvědčíme se, jak jsi na tom v praxi.“
Naneštěstí pro Kláru, další část odpoledne se nevyvíjela tak docela podle jejích představ. Ne že by ještě nikdy nezkoušela střílet z luku, ale Jirka byl opravdu mnohem lepší. Tam kde se Kláře stěží dařilo trefit terč, Jirka trefoval neomylně jeho střed. A pan Nedola musel co chvíli upozorňovat Kláru na chyby, kterých se dopouštěla.
„Na poprvé to nebylo zas tak špatné,“ zhodnotil Klářino snažení na konci lekce pan Nedola. „A z toho, že Jirka střílí lépe, si nic nedělej. Když se budeš hodně snažit, tak do roka můžeš jeho náskok dohnat.“
Jeho poslední věta Kláru ani trochu nepotěšila.
Přestože neuplynuly ani dva měsíce od jejich prvního setkání, stalo se už pro Jirku a Kláru nepsaným pravidlem, že si každý večer před spaním krátce popovídali s Plamínkem. Ten se před několika dny rozhodl, že se vydá na průzkum Ledových hor. Začal úsekem na severozápad od hory Kapucín. Každý večer barvitě popisoval Jirkovi a Kláře své zážitky a dojmy ze svého výletu. Často jim ukazoval obrazy pěkných míst, které toho dne objevil. Nejinak tomu bylo i to pondělí večer, kdy Klára skončila svou první lekci v lukostřelbě.
„Dneska jsem se poprvé učila střílet z luku,“ pochlubila se Klára Plamínkovi na závěr rozhovoru.
„Já nemám luky rád. Proč se vlastně učíš takové zlé věci?“ podivil se Plamínek.
„Lukostřelba není zlá,“ rychle vysvětlovala Klára, „dobří nebo zlí můžou být pouze lidé, kteří luk používají. Já bych na tebe nikdy nevystřelila, i když mám luk a šípy.“
„Já vím, že bys mi neublížila. Přesto ale nemám luky rád.“
Klára se dlouze zamyslela. Jak Plamínkovi vysvětlit proč se chce naučit střílet? Proč vlastně lidé střílejí z luku? Nakonec nalezla následující odpověď: „My lidé nejsme tak silní jako draci, ani nemáme tak dobrý zrak, sluch a čich. Nemáme pořádné zuby a drápy. Neumíme létat, ani rychle utíkat. Proto potřebujeme luky a jiné zbraně. Jinak bychom se nemohli bránit, nebo lovit.“
Po chvilce přemýšlení jí Plamínek odpověděl: „Máš pravdu. Není nic zlého na tom, když se naučíš bránit a lovit. Nechci, aby ti někdo ublížil.“
Následující týden se Jirka choval podivně tajnůstkářsky. Celé hodiny trávil sám ve svém pokoji, kde si něco tajně psal a kreslil. Kláře se ho podařilo několikrát přistihnout, jak si pro sebe něco nesrozumitelně brouká, jakoby o něčem usilovně přemýšlel. Dokonce ho na čas přestalo bavit vymýšlet na ni nejrůznější pasti a nepříjemná překvapení. Bylo jasné, že chystá něco velkého. Protože před ní své přípravy pečlivě tajil, napadlo přirozeně Kláru, že to něco bude nejspíš namířené proti ní. V úterý odpoledne se proto Klára odhodlala přejít do protiútoku. Známým způsobem ukončila své vyučování o něco dříve a tajně se vloupala do Jirkova pokoje. „Když to tu pořádně prohledám, určitě najdu něco, podle čeho poznám, co Jirka chystá,“ přemýšlela Klára. Zevrubná prohlídka pokoje ale nic neobvyklého neodhalila. Ve skříni a pod postelí sice našla menší hromadu harampádí a v nočním stolku několik starých zbytků jídla, to bylo ale u Jirky celkem obvyklé. Kláru tento drobný neúspěch ovšem nemohl odradit. Spíše naopak. Neztrácela čas a pustila se do důkladného systematického průzkumu celého pokoje. Začala u postele, kde pořádně prohlédla peřinu a polštář, podívala se pod prostěradlo a matraci. Pak pokračovala nočním stolkem. Vyndala všechny šuplíky a naskládala je na postel. Pečlivě prohlédla několik knih, které měl Jirka na stolku, není-li něco založeno uvnitř. Poté otevřela skříň a začala z ní postupně vyndávat veškeré Jirkovo oblečení, které průběžně kontrolovala, jestli v něm není něco uschováno. Tady se na ni usmálo štěstí. Pod hromádkou svetrů konečně našla, to co hledala. Dva pomalované a popsané listy papíru. Ty, na kterých Jirka pracoval posledních několik dní - jeho tajné plány. Klára si oba papíry rozložila na podlaze před sebou a začala je studovat. Na jednom byla nějaká mapka, druhý obsahoval Jirkovy poznámky. Nějakou chvíli Kláře nedávalo nic z toho, co našla smysl. Pak jí to došlo. „Vždyť je to hrad Břich,“ poznala Klára konečně, co je zakresleno na mapce. „Je tu vyznačena cesta ze zahrady do jedné z věží u hradní brány. A tady vedle jsou poznámky, na co si má nevítaný návštěvník dávat pozor, aby ho nikdo neobjevil. Takže Jirka asi plánuje tajnou návštěvu u strýčka. Se mnou to tedy nemá nic společného.“ V okamžiku, kdy se Klára rozhodla vrátit oba papíry na své místo a uvést Jirkův pokoj do původního stavu, napadla ji další znepokojivá myšlenka: „Jak se vlastně chce Jirka dostat do hradní zahrady?“ Než si ale na svou otázku stačila odpovědět, otevřely se dveře pokoje. Ve dveřích stál Jirka a rozzlobeně na ni zíral.
„Co si to dovoluješ, hrabat se mi ve věcech,“ vyprskl vztekle.
„Ty se v mých věcech hrabeš každou chvíli, tak jsem ti to dneska oplatila,“ nedala se Klára.
Jirku to ale moc neuklidnilo a nespokojeně prohlásil: „To je něco jiného, já jsem ti nikdy nepřevrátil celý pokoj vzhůru nohama.“ Zároveň přišel ke Kláře a vytrhl jí z ruky oba papíry. „A tohle si vezmu.“
Klára poznala, že Jirka je opravdu velmi rozzlobený a proto začala raději ustupovat: „Jestli chceš, tak ti tu můžu uklidit.“
„To si piš, že to tu uklidíš,“ rozčílil se na ni opět Jirka. „Jinak ti vyházím všechny tvoje věci z tvého pokoje ven z okna.“
„Dobře, tak tu tedy uklidím. Nejdřív mi ale řekni, jak se chceš dostat do zahrady hradu Břich?“ přešla Klára do protiútoku.
„Do toho ti nic není,“ odbyl ji Jirka.
„Snad si nemyslíš, že tam poletíš na Plamínkovi?“ dotázala se ostře Klára.
„Do toho ti nic není,“ zopakoval Jirka. „To se týká jen mě a Plamínka.“
„A co když vás spolu někdo uvidí?“ rozčílila se pro změnu Klára.
„Nikdo nás neuvidí,“ ujistil ji Jirka. „Už jsme se na tom spolu dohodli. Poletíme v noci a dáme si dobrý pozor.“
„A jak asi vysvětlíš, že ses dostal do hradu, kdyby tě tam náhodou někdo chytil?“ zajímalo Kláru.
„Nikdo mě nechytí.“
„A kdyby přece, tak co řekneš?“
„Tak prostě řeknu, že jsem se tam proplížil přes den, když byla otevřená hradní brána,“ uklidňoval ji Jirka.
„To ti těžko může projít. Až o tom strýc řekne tatínkovi, tak se hned přijde na to, žes byl celý den tady. Ledaže by ses odpoledne někam schoval,“ nenechala se přesvědčit Klára.
„Tak neřeknu nikomu nic. Budu prostě mlčet.“
„No to bys tomu dal. Dovedeš si představit, jak by to bylo všem podezřelé? Dospělí by si určitě nedali pokoj, dokud by se celá věc nevyjasnila.“
„Tak si budu prostě dávat pozor, aby mě nikdo na hradě neobjevil,“ zakončil diskusi Jirka.
Klára začala pomalu s úklidem Jirkova pokoje a přitom se ho snažila přesvědčit, aby od svého nebezpečného záměru upustil. Vymýšlela pořád nové argumenty, proč nemá k vniknutí na strýcův hrad používat Plamínka. „Kvůli své ješitnosti ohrožuješ Plamínkův život. Co když po vás začnou vojáci z hradu střílet? Nemůžeš zatahovat Plamínka do lidských záležitostí …“ Jirka ale stále trval na svém: „Musím se pomstít Otakarovi, za to co mi provedl v Konečkách. Lepší příležitost než při jeho slavnosti zasvěcení mít nebudu.“
Když Klára viděla, že s Jirkou nic nepořídí, opustila naštvaně jeho pokoj. Večer zkusila ještě celou věc rozmluvit Plamínkovi. Ani u něj ale nepochodila.
„Už jsem Jirkovi slíbil, že ho na ten hrad donesu,“ odpověděl jí Plamínek. „Nemusíš se o nás bát, když nebudu chtít, tak mě žádný z těch lidí neuvidí. A na Jirku dám pozor.“ Klára z jeho přesvědčování usoudila, že se na to noční dobrodružství náramně těší.
Následující dva dni Klára s Jirkou nemluvila. Když spolu byli v jedné místnosti, tvářila se, jako by byl Jirka vzduch. Když na ni promluvil, dělala, že ho neslyší a nevšímala si ho, ani když do ní strčil nebo píchnul prstem. Třetí den se konečně smířila s tím, že Jirkovo rozhodnutí nezmění a pro změnu mu na každém kroku začala radit, co má všechno udělat, aby ho nechytili: „Vezmi si tmavé oblečení, které není ve tmě tak vidět. Na nohy si obuj boty s měkkou podrážkou, ať tvoje kroky nejsou tak slyšet. Nebuď zbrklý, než někam vlezeš, tak napřed pořádně poslouchej, co se děje uvnitř. Dýchej radši pusou, abys náhodou nekýchl. Nikde se zbytečně nezdržuj. Vyhýbej se psům a jiným zvířatům …“
Večer Jirka usoudil, že bylo mnohem lepší, když s ním Klára nemluvila.
V sobotu odpoledne dokončil Jirka poslední přípravy a netrpělivě čekal na soumrak. Celou svou akci pečlivě naplánoval a podle možností promyslel. Minulé léto, které skoro celé strávil na návštěvě u své babičky, měl možnost dokonale prolézt a prošmejdit celý hrad Břich. Proto doufal, že ho dnešní noci nečeká žádné nepříjemné překvapení.
Kolem půlnoci vystrčil Jirka opatrně hlavu ze svého pokoje a rozhlédl se po tmavé chodbě. Nikde se nic nehýbalo. Vrátil se tedy do svého pokoje pro připravené věci a pak potichu vyšel na chodbu. Sotva za sebou zavřel dveře svého pokoje, ucítil, jak ho někdo pevně uchopil za ruku. Leknutím málem vykřikl.
„To jsem já,“ zašeptal ze tmy Klářin hlas.
„Co tady děláš? Ty nikam nepoletíš,“ rozčílil se potichu Jirka. „Vrať se zpátky do svého pokoje.“
„Tak to tedy ne,“ zašeptala Klára. „I když nikam nepoletím, půjdu aspoň Plamínka pozdravit. Stejně bych nemohla kvůli vám usnout.“
„Když jinak nedáš, tak pojď. Jestli tě ale někdo uvidí nebo uslyší, tak si mně nepřej.“
„Tak už tu hloupě nežvaň a pohni se,“ postrčila ho Klára kupředu.
Z domu a na louku severně od usedlosti se dostali bez nejmenších problémů. Plamínek tu už na ně čekal. Zatímco Klára vítala Plamínka, prohlížel si Jirka oblohu. Bylo zataženo, na celé obloze nebylo vidět ani jednu hvězdu. Protože se přes husté mraky nedostal ani svit měsíce, byla na louce téměř úplná tma. Nic lepšího si Jirka nemohl přát. Jen se trochu obával, aby nezačalo pršet. To by mu mohlo jeho plány opravdu řádně narušit. Nehodlal tedy ztrácet drahocenný čas, rozhodl se vyrazit ihned.
Jen co vyletěli a nabrali trošku výšku, zamířil Plamínek k jihovýchodu. Pod nimi se rozkládalo údolí řeky Modravy, ale Jirka viděl všude kolem sebe jen černočernou tmu. Nechápal, jak v takové tmě může Plamínek najít správný směr. Když se ho na to zeptal, Plamínek mu se smíchem odpověděl: „Je trošku zataženo, ale taková tma, abych špatně viděl, zase není.“
Několik dalších minut stoupal Plamínek stále výš, než nalezl ten nejlepší vzdušný proud. Pak začal plachtit a jen občas zlehka korigoval křídly svůj let. Jirkovi začala být v té výšce pořádná zima, ale nestěžoval si. Zatímco trpělivě čekal, až dorazí na místo, opakoval si v duchu celý svůj plán. Tím, že se snažil nemyslet na chlad, stal se let snesitelným. Naštěstí nemusel čekat dlouho a Plamínek mu už hlásil, že jsou na místě. Zatímco Jirka dával Plamínkovi poslední instrukce, kde si přeje přistát, začali prudce klesat.
Celý hrad Břich byl ze tří stran obklopen velkým jezerem. Čtvrtou stranu, kde byla brána, střežily mohutné hradby, vodní příkop a obranné věže. Hradby poblíž brány hlídalo ve dne v noci několik strážných. Proto se Jirka rozhodl přiblížit z druhé strany přes jezero, kde se po hradbách prošel nějaký ten strážný jen zřídka. Jako místo přistání si vybral zadní část zahrady, hned za altánkem. Byl zde dost velký travnatý prostor, ze dvou stran krytý vysokými keři a ze třetí altánkem. Jen co se Plamínek z výšky ubezpečil, že v zahradě ani v okolí nikdo není, dosedl s Jirkou potichu přesně doprostřed vybraného prostoru. Jirka okamžitě sesedl a Plamínek opět vzlétl. Celý let trval sotva dvacet minut.
Jirka se přikrčil u zadní stěny altánku a začal si masírovat ztuhlé a prokřehlé tělo. V teple letní noci se mu naštěstí do rukou a nohou začal rychle vracet cit. Zanedlouho se odhodlal vyrazit. Potichu a opatrně přešel přes celou zahradu až k pravému křídlu hlavní budovy. Na chvilku se zastavil a naslouchal. Pak se vydal podél zdi, až došel na roh budovy. Zde narazil na železný plot, který odděloval zahradu od dvora před stájemi. Už se chystal vyrazit k malé brance v plotě, když dostal od Plamínka, který kroužil vysoko nad hradem varování: „Pozor, nějaký člověk jde po hradbách směrem k tobě.“
Jirka se tedy schoval za stromem a čekal. Za chvíli uslyšel z hradeb pomalé kroky, které se nejdříve přibližovaly a pak se začaly pomalu vzdalovat, až úplně zanikly. Jirka ještě chvíli počkal, než se vydal na další cestu. Podél plotu došel k brance. Nahmatal kliku a začal pomalu otevírat. Otevíraná branka začala v tom okamžiku hlasitě skřípat. Jirka ztuhl. Nastalo ticho. Nikde se nic nehýbalo. „Dobrý, nikdo to snad neslyšel,“ oddechl si Jirka. Protáhl se úzkou škvírou v pootevřené brance a rychle se pro jistotu ukryl za jedním z vozů, které stály nedaleko. Několik minut raději zůstal ve svém úkrytu a naslouchal. Nic podezřelého se ale nestalo. „Teď přijde ta těžší část cesty,“ pomyslel si Jirka předtím, než se vydal dál. Musel projít kolem stájí a dalších hospodářských budov, kde by i v tuto pozdní dobu mohl někdo být. „Naštěstí se nikde nesvítí. Nesmím udělat žádný hluk, pak mě v té tmě nikdo neobjeví.“ Jirka se tedy vydal středem dvora přímo k jedné z věží před hlavní bránou. Nespěchal, opatrně našlapoval a občas se zastavil a naslouchal. Brzy došel až k věži. Pod touto věží vedl průchod ze stájí přímo na hlavní nádvoří hradu a k hlavní bráně. Naproti přes nádvoří byla podobná věž, pod kterou vedl také průchod do stájí na druhé straně. Jirka se ale potřeboval dostat pouze do té věže, pod kterou právě stál. Připlížil se k průchodu, opatrně vykoukl za roh a naslouchal. V průchodu byla úplná tma. Z dálky sem od brány doléhaly nějaké hlasy, které se ale naštěstí nepřibližovaly. Nic dalšího slyšet nebylo. Jirka se tedy odhodlal postoupit dál. Pomalu kráčel podél zdi průchodu a zároveň šmátral rukou po stěně. Přibližně uprostřed nahmatal ve zdi dveře. Opatrně vzal za kliku a zkusil je otevřít. Měl štěstí, nebylo zamčeno. Proklouzl tedy dovnitř a dveře za sebou zavřel. Ocitl se v úplné tmě v chodbě pod schodištěm. Naštěstí přesně věděl kam má jít. Musí vyjít po schodech do prvního patra a dostat se do prvního pokoje vlevo od schodiště. Tam by měla být ve velké truhle uložena slavnostní zbroj rodu Břichů. Právě tu si má jeho bratranec Otakar ráno obléknout na svou slavnost zasvěcení. Jirka si dobře pamatoval na to, jak mu zbroj minulý rok babička ukazovala. Vyšel tedy po schodech do patra a potmě hledal správné dveře. Netrvalo to dlouho, než je objevil. Nahmatal kliku, stiskl ji a narazil na první vážnou překážku. Dveře byly zamčené. „To se dalo čekat, nikdy není nic tak jednoduché,“ povzdechl si Jirka v duchu. Teď tedy měla začít ta nejnebezpečnější část jeho plánu. Váhavě sáhl do svého tlumoku a vyndal svíčku a křesadlo. Ještě chvíli naslouchal, než se odvážil svíčku zapálit. Jirka samozřejmě předpokládal, že někde může narazit na zamčené dveře. Pro tento případ si doma vyrobil z kusu silného drátu paklíč. Několik posledních dnů trávil většinu volného času tím, že zkoušel tímto paklíčem otevírat všechny dostupné zámky. Netrvalo dlouho a získal v této činnosti značnou zručnost. Z toho důvodu si byl celkem jist, že ani s otevřením těchto dveří nebude mít žádné problémy. Brzy si ale uvědomil svůj omyl. Zámky na hradě Břich byly jiné než u nich doma. Tento zámek byl mnohem větší a složitější. Několik minut se marně snažil v mihotavém světle svíčky přijít na to, jakým způsobem zámek funguje. Šťoural do něj svým paklíčem a ze všech stran a zkoušel, co se stane. Jirka byl tak zabrán do své činnosti, že si ani neuvědomoval, jaký hluk přitom vydává. Každou chvíli hrozilo, že někdo vejde na chodbu věže a pak ho jistě uslyší nebo uvidí. Neštěstí pro Jirku se nic podobného nestalo. Zhruba po deseti minutách práce se mu začalo dařit. Už dvakrát se ze zámku ozvalo slabé cvaknutí, jak se Jirkovi podařilo odemknout jednu z částí zámku. Poslední část šla ztuha. Jirka se tedy opřel do svého paklíče větší silou a ze zámku se najednou ozvalo silné cvaknutí. Uvnitř se něco pohnulo. „Doufám, že nebylo zamčeno na dva západy,“ pomyslel si Jirka, zatímco netrpělivě sahal po klice. Klika hlasitě zavrzala a dveře se konečně otevřely.
Jirka se svíčkou v jedné ruce a tlumokem v druhé vešel dovnitř. Svíčka svým mihotavým plamínkem osvítila velkou část pokoje. Jediným oknem dopadal proužek slabého světla z místnosti i na dvůr před stájemi. Jirka sice věděl, že kdokoli půjde po dvoře, musí si světla z jeho svíčky všimnout, ale světlo nutně potřeboval. Doufal, že i když si někdo osvětlené místnosti všimne, bude si myslet, že tu svítí někdo ze služebnictva nebo nějaký voják. Vědom si značného rizika, rozhodl se Jirka dokončit co nejrychleji to, proč sem přišel.
Hned po vstupu do místnosti si všiml, že Otakarova zítřejší zbroj už neleží v truhle. Velká přílba a meč ležely na stole uprostřed místnosti a ostatní části byly poskládané na židlích okolo. Jirka pro jistotu ještě nahlédl do truhly, ale ta byla prázdná. Sáhl tedy do svého tlumoku a vytáhl z něho štěteček a malou skleničku, ve které měl připraveno trochu sazí rozmíchaných v oleji. Byla to jeho osvědčená směs, kterou už nejednou s úspěchem vyzkoušel na Kláře. Sebral ze stolu přilbu a opatrně, tak aby nezamazal nic jiného, začal potírat sazemi její vnitřek. Dával si dobrý pozor, aby na první pohled nebylo na přilbě vidět nic podezřelého. Za chvilku byl hotov. Položil tedy přilbu zpět na své místo a vzal meč. Tentokrát si z tlumoku vyndal jinou, větší skleničku a plochý klacík. Sklenička byla až po okraj naplněná čerstvou pryskyřicí, kterou Jirka sbíral celé sobotní odpoledne. Nápad, použít pryskyřici dostal teprve nedávno. Tenkrát před dvěma týdny u oběda, když Klára vyráběla svůj luk. Proto ji ještě nestihl na Kláře pořádně odzkoušet. Přesto Jirka pevně věřil, že se pryskyřice osvědčí. Vytáhl meč z pochvy a na jeho čepel začal klacíkem patlat vrstvu pryskyřice. Protože si musel dávat velký pozor, aby nepotřísnil kromě čepele nic jiného, trvala mu tato práce o něco déle. Přitom přemýšlel, co dalšího by mohl ještě Otakarovi provést. Nic kloudného ho ale nenapadalo.
Všechny své možnosti pečlivě zvažoval už v minulých dnech a spoustu nadějných nápadů musel nakonec zavrhnout. Zpočátku přemýšlel o tom, že provede něco s Otakarovým koněm, ale ve stájích na hradě byla spousta koní a on ani netušil, který z nich je Otakarův. Přemýšlel i o tom, že na plátové zbroji přeřeže několik řemínků, které ji drží pohromadě, ale na to by se přišlo už při oblékání.
Když vypotřeboval všechnu pryskyřici, zkusil Jirka vrátit meč do pochvy. Překvapilo ho, jak ztuha a pomalu to šlo. Čím větší část meče zasouval dovnitř, tím víc se jeho čepel lepila na vnitřek pochvy. Než se mu podařilo skrýt celou čepel, musel se do meče opřít celou svou silou. Sotva položil meč zpět na své místo a začal si sklízet věci, dostal další varování od Plamínka: „Pozor, právě přijel k hradu nějaký muž na koni. Strážní mu už otevírají bránu.“ Jirka v rychlosti naházel všechny věci zpět do tlumoku a zhasnul svíčku. Potmě došel ke dveřím, pootevřel je a naslouchal. Od brány k němu nezřetelně doléhalo několik hlasů. Pak zaslechl, jak někdo vede koně průchodem ve věži pod ním. Rozhodl se tedy, že zde počká, než se rozruch dole uklidní.
„Co se děje venku,“ zajímal se Jirka.
„Ten člověk, který právě přijel, odvedl koně na dvůr a na něco čeká. Jeden z mužů od brány odešel přes nádvoří do velkého domu,“ popisoval mu situaci Plamínek.
Jirkovi tedy nezbývalo nic než čekat. Zanedlouho mu Plamínek podal další hlášení: „Z velkého domu vyšli dva lidé a míří směrem k bráně.“ Po chvilce Plamínek pokračoval: „Jeden z těch lidí jde přímo k tobě.“
Vývoj událostí se Jirkovi vůbec nelíbil. Místo aby se rozruch uklidňoval, situace se spíše zhoršovala. Dalších pár okamžiků se nic nedělo, když v tom uslyšel Jirka nějaké hlasy ze dvora před věží. Zvědavost mu nedala a přesunul se ode dveří směrem k oknu. Zřetelně zaslechl, jak dole pod oknem nějaký muž právě říká: „Mám důležité zprávy, pane barone.“
K Jirkovu zděšení mu odpověděl hlas barona Břicha: „Nebudeme to probírat tady venku, raději půjdeme někam dovnitř.“
Hovor utichl a ze dvora byly slyšet jen nějaké kroky. Jirka se tedy vrátil zpět k pootevřeným dveřím. Už se chtěl zeptat Plamínka, kam vlastně ti dva odešli, když zaslechl rachot otevíraných dveří. Baron Břich s druhým mužem právě vcházeli k němu do věže. Jirkovo srdce bilo jako na poplach. Pootevřenými dveřmi slyšel, jak oba muži začali pomalu stoupat po schodišti do prvního patra. Už chtěl za sebou zavřít dveře pokoje, ale naštěstí si včas stačil uvědomit, že klika vrže. Proto dveře raději jenom přivřel. Jirku zachvátil zmatek a panika. V poslední chvíli si vzpomněl na prázdnou truhlu v koutě místnosti. Zamířil k ní, jak nejrychleji to potmě dokázal a rychle se schoval uvnitř. Byl nejvyšší čas. Škvírou pode dveřmi už do pokoje pronikal pramínek světla, jak se baron Břich zastavil přímo před pokojem.
„Někdo tu nechal otevřeno,“ všiml si v tom okamžiku baron Břich. „To je nezodpovědnost, nechávat otevřený pokoj se slavnostní zbrojí a rodinným mečem. Hned sem někoho pošlu, ať tu místnost zamkne.“
„Ale když už je otevřeno, tak si můžeme uvnitř v klidu promluvit o té vaší záležitosti,“ dodal po krátké pauze.
Jirka slyšel, jak oba muži vcházejí dovnitř a zavírají za sebou dveře.
„Ještě jednou se vám omlouvám, že jsem pro vás tak poslal,“ začal rozhovor druhý muž, „ale doslechl jsem se, že máte plný dům hostů. A v mém povolání si nemůžu dovolit, aby mě někdo nepovolaný zahlédl ve vaší společnosti.“
„Z toho si nic nedělejte, já zcela chápu vaší opatrnost,“ odpověděl baron Břich, „ale přejděme k věci. Co vás za mnou přivádí?“
„Tohle,“ řekl muž. Pak bylo slyšet jen šustění oblečení a nakonec nastalo ticho.
Jirka si domyslel, že muž vyndal z kapsy nějakou věc a předal ji baronovi.
Po krátké odmlce se opět ozval baron Břich: „Moc tomu nerozumím, co to je?“
„Šifrovaná zpráva. Měl ji u sebe poštovní holub, kterého dnes odpoledne ulovil cvičený jestřáb našeho sokolníka.“
„Tu zprávu se vám asi ještě rozluštit nepodařilo,“ odhadoval baron Břich.
„To se nám opravdu nepodařilo,“ přiznal druhý muž, „ale jsou tu další podezřelé okolnosti. Než ho sokolník dostal, mířil ten holub přímo směrem k Ledovým horám. Tedy nejspíš do Bojenského království. Když to přidáme k ostatnímu, co už víme, tak nám vychází jednoznačný závěr - někde v Severním dílu máme nepřátelského špeha, nebo špehy.“
„Víte to jistě?“ dotázal se baron Břich.
„Téměř jistě, jinak bych vás nerušil tak pozdě v noci. A ještě něco. Ten holub vyletěl pravděpodobně někde odsud z okolí vašeho hradu,“ dodal neznámý.
„Takže vy si myslíte, že ten špeh je někdo z mých lidí?“
„Tak jednoduché to bohužel nebude. Také by to mohl být některý z vašich hostů, nebo jejich služebnictva. Někdo z hudebníků, herců a kejklířů, které jste pozval, aby bavili hosty. Někdo z vesnice pod hradem, nebo jen nějaký pocestný, který se ubytoval v hostinci. Nevíme ani přesně odkud ten holub vyletěl.“
„To je celkem dost podezřelých,“ usoudil baron Břich.
„To tedy je,“ souhlasil neznámý. „Stejně ale musíme toho zvěda co nejrychleji odhalit. Jistě jste slyšel poslední zprávy z Bojenského království. Král Maxián II. sbírá mohutné vojsko. Vše nasvědčuje tomu, že se chystá do války.“
„Ať se klidně chystá, přes pevnost Brk se k nám stejně nikdy nedostane.“ odpověděl sebejistě baron Břich. Po chvilce mlčení ale dodal: „Ovšem, když je v sázce bezpečnost království, tak nesmíme nic zanedbat. Jaká bezpečnostní opatření navrhujete?“
„Ze všeho nejdřív bych chtěl do našich služeb naverbovat několik dalších lidí. Pak bychom je mohli rozmístit po celém Severním dílu a sbírat informace o všech podezřelých aktivitách. Všichni bychom si samozřejmě měli začít dávat větší pozor na lidi ve svém okolí.“
„To zní rozumně. Hned zítra si o celé situaci promluvím s hrabětem Gabányim. Jsem si jistý, že vzhledem k tak závažné hrozbě, bude souhlasit a uvolní dostatek zlata. Od vás ale očekávám v nejbližší době jasné důkazy o činnosti nepřátelských špionů.“
„Udělám, co bude v mých silách, abych je odhalil,“ slíbil neznámý. „Dnes v noci mě čeká ještě jedna důležitá pochůzka, tak jestli dovolíte, popřál bych vám dobrou noc.“
„Doprovodím vás aspoň k bráně,“ prohlásil baron Břich. „A popřeji vám šťastný lov.“
Jirku, který se v té rychlosti nestačil v truhle pohodlně uvelebit, bolelo už celé tělo. Dokud ale neslyšel vrznout kliku a zvuk zavíraných dveří, neodvažoval se ani pohnout. Pak potichu o kousíček přizvedl víko truhly a škvírou se rozhlížel po místnosti. Všude byla tma. Ze schodů ve věži se k němu nesly zvuky kroků. Po chvilce zaslechl otevírání a zavírání dveří v přízemí. Konečně se odhodlal vylézt z truhly. Teď si mohl pořádně protáhnout ztuhlé a otlačené tělo. Na dvoře pod oknem se ozvaly lidské kroky a po chvilce i klapot koňských kopyt. Vše za chvilku utichlo a v pokoji nastalo ticho. Jirka si nemohl dovolit čekat o moc déle. Každou chvíli mohl baron Břich někoho poslat, aby zamknul dveře od pokoje, ve kterém se nacházel. Ještě než se vydal na zpáteční cestu, nezapomněl se zeptat Plamínka, kde jsou ostatní lidé.
„Dva muži vyšli před chvilkou z věže na dvůr. Tam odvázali jednoho koně a s ním odešli k hlavní bráně. Nikoho dalšího nikde nevidím,“ hlásil Plamínek.
Jirka už víc neotálel a ve tmě seběhl po schodech do přízemí věže. Potichu pootevřel venkovní dveře a poslouchal. Od hlavní brány sem doléhaly nejasné hlasy lidí a skřípot otevíraných nebo zavíraných vrat. Vyšel tedy ze dveří od průchodu a bez rozmýšlení přeběhl na dvůr před stájemi. Přes dvůr se prohnal téměř poklusem. Zdaleka si nepočínal tak opatrně, jako při své první cestě. Teď chtěl být jen co nejrychleji pryč z hradu. K brance do zahrady se dostal během chvilky. Protáhl se škvírou a zamířil přímo k altánku. Když se po chvíli ohlédl zpět, překvapilo ho, v kolika oknech na hradě se už svítí.
Na trávníku před altánkem se posadil a zavolal Plamínka. Nečekal dlouho a z oblohy se snesl velký stín. Plamínek přistál jen pár kroků od místa, kde Jirka seděl. Ve tmě, která panovala na zahradě, nebyl drak ani na takovou krátkou vzdálenost téměř vidět. Jirka se okamžitě vydal drakovi naproti a za pár vteřin už seděl pohodlně usazený Plamínkovi na krku. V příštím okamžiku už se vznášeli nad hradbami a jezerem.
Během cesty zpět Jirkovi už nebyla taková zima, jako při předešlém letu. Předpokládal, že to bude mít něco společného s tím, jak vysoko s ním Plamínek letí. Tentokrát totiž neletěli ani zdaleka v takové výšce jako předtím.
Přibližně po deseti minutách letu, zrovna když si Jirka v duchu opět představoval Otakarův výraz, až zjistí, že mu někdo polepil meč pryskyřicí, se ozval Plamínek: „Klára se tě ptá, jestli ses vůbec dostal k té zbroji.“
„Vyřiď Kláře, že ke zbroji jsem se samozřejmě dostal. Celá akce proběhla přesně podle plánu.“
Chvilku poté se ozval Plamínek znovu: „Klára se tě ptá, jestli tě při tom někdo neviděl.“
„Vyřiď Kláře, že mě nikdo určitě neviděl. A ať už dá pokoj, až se vrátím, tak jí všechno povyprávím.“
Po dalších několika minutách překvapil Jirku Plamínek nečekanou otázkou: „Proč se Klára nezeptala přímo tebe? A proč jste oba chtěli, abych vaše odpovědi vyřizoval já? To je nějaký další podivný lidský zvyk?"
„My lidé neumíme mluvit na takovou dálku jako draci,“ vysvětlil mu Jirka. „My se dorozumíváme hlasem pomocí zvuku.“
„Tak jak to, že se mnou můžeš mluvit i na dálku?“ zajímalo Plamínka.
„Protože ty jsi drak.“
„Takže s Klárou se mezi sebou nemůžete domlouvat na dálku, protože ani jeden z vás není drak?“ ujišťoval se Plamínek.
Jirka se na chvíli zamyslel, než mu odpověděl: „My jsme vlastně ještě nikdy s Klárou mezi sebou nezkoušeli mluvit dračí řečí. Možná, že by to za pokus stálo.“
Tento rozhovor poskytl Jirkovi na zbytek letu spoustu další látky k přemýšlení. Než se nadál, Plamínek už přistával na louce nedaleko jejich domu. Jen co přistáli, přiběhla k nim Klára jako velká voda.
„Tak co, dopadlo všechno dodře? Použil jsi tu pryskyřici? Jak ses dostal dovnitř? Neviděl jsi tam někde babičku?
Poslední otázka Jirku rozesmála. „Ne na to, abych zaskočil k babičce na šálek čaje, jsem opravdu neměl dost času. A jak to, že jsi tady na louce, myslel jsem, že ses už dávno vrátila domů do svého pokoje.“
„Já jsem raději zůstala tady a povídala jsem si s Plamínkem.“
„To jsi ale mohla i ve svém pokoji,“ vyčítal jí Jirka. „Co kdyby tě tu napadla nějaká šelma, třeba medvěd?“
„To je moje věc. Tak povídej, cos dělal na hradě,“ dožadovala se Klára.
„Jak už jsem říkal, všechno proběhlo podle plánu. Ale jednu opravdu zajímavou novinku jsem se přeci jen dozvěděl.“
„Jakou?“
„To se teprve uvidí, jestli ti něco řeknu, až jestli si to zasloužíš,“ dělal se důležitým Jirka.
„Jestli mi všechno, co se ti dnes v noci přihodilo, do pondělka podrobně nepovyprávíš, tak tě při hodině lukostřelby nešťastnou náhodou zastřelím,“ pohrozila mu se smíchem Klára.
Po této krátké slovní přestřelce se oba rozloučili s Plamínkem a vyrazili na cestu k domovu. Měli nejvyšší čas, obzor na východě už začínal blednout. Jakmile došli na místo, kde podél zdi visel z větve ořešáku jejich provaz, dostali od Plamínka varování: „Pozor, někdo jde! Na druhé straně zdi se prochází nějaký člověk.“
Oba Plamínkovi poděkovali, ztišili se a naslouchali. Opravdu, ze zahrady zaslechli nějaký šramot. Po chvilce se šramot vzdálil, opět přiblížil a zase vzdálil. Pak už neslyšeli nic podezřelého.
„Už odešel,“ oznámil jim prostě Plamínek.
Jako první se po provaze vyšplhal Jirka a Klára ho hbitě následovala. Smotali provaz a pospíchali k oknu v přízemí, kterým se dostávali do domu. Byli ještě trošku rozrušení, že málem vlezli přímo do náruče pana Nedoly. Klára právě otevírala přivřené okno, když se hned za jejich zády ozval hlasitý lomoz. Leknutím strnuli. Mysleli si, že se pan Nedola vrátil. Obrátili se za zdrojem hluku a s úlevou vydechli. Rybízovým keřem se k nim prodíral jejich pes Šíp. Vítal je doma a radostně vrtěl ocasem. Sotva ale přišel trošku blíž, zmateně zastavil a celý se naježil.
„To jsme my, ty bambulo, copak jsi nás nepoznal,“ domlouvala mu šeptem Klára.
Šíp poznal její hlas a opatrně se přiblížil. Nechal se dokonce pohladit, ale pořád byl ve střehu.
„Nevíš co s ním je?“ zeptala se šeptem Klára.
„Asi z nás cítí dračí pach,“ domyslel si Jirka. „Nezdržuj a radši vlez dovnitř, než nás objeví ještě někdo jiný,“ dodal po chvilce.
Na nádvoří hradu Břich téměř stovka lidí netrpělivě čekala na příchod oslavence. V čele shromážděných stál vysoký kněz boha války, který přijel na hrad Břich až z Krakoru. Než byl tento kněz ochoten přicestovat takovou dálku, musel baron Břich složit opravdu bohatý příspěvek ve zlatě do pokladnice jeho chrámu. Po pravici kněze stál sám baron Břich, po levici hrabě Gabányi, správce Severního dílu. Ostatní hosté se rozestoupili v půlkruhu kolem nich a potichu mezi sebou hovořili. Správně měla slavnost začít v okamžiku, kdy první sluneční paprsky osvítí budovu hradu. V té chvíli má oslavenec na koni vjet na nádvoří. Celou oblohu však halily těžké tmavé mraky, takže z prvních paprsků slunce vítajících příchozího nebylo nic.
Konečně se na vydlážděném nádvoří ozval klapot koňských podkov. Z průchodu pod věží vyjel Otakar oblečený do zářivé slavnostní zbroje.
Původně tato zbroj, štít a meč patřily jeho pra, pra, …, pra dědečkovi, vysokému mohutnému muži. V době, kdy byla poprvé použita tato slavnostní rodinná zbroj při slavnosti zasvěcení, muselo na ní ale být provedeno několik nezbytných úprav. Některé původní součásti musely být vyměněny, jelikož byly pro třináctiletého chlapce příliš velké. Z původní zbroje zůstala jen přilba, štít a meč. Vše ostatní bylo přidáno později.
Otakar dojel krokem před svého otce a shromážděné hosty. Elegantně sesedl z koně. Okamžitě k němu přistoupil jeden ze sloužících a odvedl koně stranou. Přítomný kněz postoupil o dva kroky kupředu. Otakar k němu došel důstojným krokem a pomalu před ním poklekl. V naprostém tichu, které zavládlo na nádvoří, začal kněz odříkávat první slova obřadu. Otakar se ve své zbroji necítil nijak pohodlně. V dusnu, které panovalo na nádvoří, se silně potil, zbroj ho na několika místech nepříjemně tlačila a průzorem v přilbě téměř nic neviděl. Netrpělivě čekal, až ho kněz vyzve, aby předložil svou zbraň. Pak, přesně jak si včera odpoledne nacvičoval, vytáhne z pochvy svůj meč. Kněz meči požehná a to bude konec obřadu.
„Povstaň a předlož svou zbraň, ať může být její čepel požehnána před tváří boží,“ pronesl hlasitě kněz.
Otakar tedy povstal, chopil se meče - a nic. Meč se zasekl. Škubl tedy větší silou - a zase nic. V tom okamžiku ustoupil kněz o dva kroky zpět. Měl už své neblahé zkušenosti s panikařícími mladíky s mečem v ruce. Otakar mezitím odložil štít a zápasil teď se vzpurným mečem oběma rukama. Přihlížející hosté stěží zadržovali hlasitý smích. To už svému synu přispěchal na pomoc baron Břich. Popadl meč a vší svou silou se ho snažil vyrvat z pochvy ven. Po chvilce úsilí se mu to opravdu podařilo. Předal tedy meč Otakarovi a pokynul knězi, ať dokončí obřad. Kněz usoudil, že hlavní nebezpečí pominulo a přistoupil o krok blíž. Z uctivé vzdálenosti požehnal meč a ukončil obřad.
Poté nastala pro Otakara další perná chvilka, když se snažil zasunout meč zpět do pochvy. Zpočátku to šlo celkem dobře, ale přibližně v polovině své dráhy se meč opět přilepil. Otakar, ve své přilbě skoro slepý, zmateně poskakoval po nádvoří, jak se snažil meč zasunout. Přitom se sám pořádně zapatlal od pryskyřice. Teď se už většina hostů smála nahlas. Opět musel zasáhnout jeho otec. Rudý vzteky přišel k Otakarovi a meč odepnul. Ještě napůl obnažený ho i se štítem předal jednomu ze sloužících. Otakar mezitím zůstal zmateně stát ve své přilbě uprostřed chichotajících se lidí. Baron Břich ho popadl za loket a odtáhl ho kousek stranou. Pohledem přejel shromážděné hosty. Téměř všichni se pod jeho přísným pohledem přestali smát. Za chvilku nastalo opět ticho.
„Vážení přítomní, dovolte, abych se vám omluvil za drobný zmatek, který provázel začátek naší slavnosti,“ začal svůj proslov baron Břich. „Nyní bych vám chtěl slavnostně představit svého syna Otakara Břicha, mého dědice a následníka. Poté se všichni odebereme do hlavního sálu mého hradu, kde je na dnešní den připraven bohatý zábavný program. Doufám, že se celý zbytek dne budete u nás dobře bavit.“
„My se dobře bavíme už teď,“ ozval se z davu osamělý hlas a několik dalších lidí se krátce zasmálo. Baron Břich zabodl dlouhý pohled do míst, odkud se hlas ozval. Pak opět popadl Otakara za loket a dotáhl ho přímo před hraběte Gabányiho a jeho ženu s dcerou.
Zatímco jeho otec promlouval, Otakar se marně snažil otřít si ruce upatlané od pryskyřice do svého vyšívaného pláště. Hrozil se okamžiku, kdy bude muset podat ruku prvnímu z hostů. Ta chvíle se neodvratně blížila.
„Vážená paní hraběnko, slečno Natálie, vážený pane hrabě, dovolte mi představit vám svého syna Otakara.“ řekl hlasitě baron Břich, postrčil Otakara dopředu a rozzlobeně mu pošeptal: „Hni sebou a sundej si už konečně tu přilbu.“
Otakar uposlechl, neohrabaně si sundal přilbu z hlavy, dal si jí pod levou paži a uklonil se hraběnce a její dceři. Když se narovnal, zjistil, že obě na něj překvapeně zírají. To už se také začal ozývat škodolibý smích z okolí, který se pomalu měnil v malou bouři smíchu. Otakar jen stál a nic nechápal. Baronu Břichovi už zcela povolily nervy a začal na Otakara nepříčetně řvát: „Co tu stojíš jako trdlo! Vypadni odsud! Běž se umýt!“
V té chvíli se mezi ně vmísila Otakarova babička baronka Sibyla. „Máš špinavý obličej Otíku, běž se domů umýt a převléct. Otec tě může oficiálně představit i později.“
Otakar konečně pochopil, čemu se všichni smějí. Okamžitě se rozběhl domů do hradu, přímo do svého pokoje. Tam se postavil před zrcadlo, aby se podíval, proč se mu všichni smáli. Málem se nepoznal. Jeho jindy světlé vlasy byly nyní černé. Na čele, kolem očí, na tvářích a na nose měl plno černých čmouh. Když natočil hlavu, všiml si, že má zašpiněny i špičky uší. Pak mu to došlo. Popadl přilbu, kterou pořád třímal pod paží a hmátl dovnitř rukou. Když ji vyndal, byla ruka celá černá. Rozzuřeně praštil přilbou do rohu místnosti a zničeně se svalil do křesla. Bylo mu do pláče. Tak toto měl být jeho nádherný slavnostní den. Takový trapas. Nevadilo mu ani tak moc, že se mu posmívali všichni ti paňácové. Nejhorší bylo, že to všechno viděla i Natálie.
Sotva se za Otakarem zavřely vstupní dveře hradu, padl zrak rozzuřeného barona Břicha na baronku Sibylu Břichovou, která stála vedle něho.
„Za to můžeš ty!“ rozkřikl se na svou matku. „To ty jsi to všechno nalíčila! Aby ses pomstila za toho tvojeho miláčka Jiříčka! Vždycky jsi měla Kateřinu ra …“
Plesk! Umlčela ho facka, silná jako rána kladivem, kterou mu vlepila jeho matka.
„To máš za to, že sis dovolil na mě křičet,“ oznámila mu tichým, ale ledově chladným hlasem paní Sibyla.
Baron Břich se nezmohl na nejmenší odpor, jen stál a zíral.
Plesk! Přistála další facka na jeho druhé tváři.
„A tuhle máš za to, že o mě na veřejnosti říkáš takové nesmysly. Kdyby mě někdy Otík něčím rozzlobil, vyříkala bych si to s ním rovnou z očí do očí. Podobně jako s tebou. Jistě bych se nekradla někde po nocích, abych na něj líčila nějaké pasti,“ dodala jen nepatrně mírnějším hlasem. „Teď jdu za Otíkem, jistě to byl pro něj šok, vše co se dnes stalo. Ty a Otýlie se prozatím postarejte o hosty.“ Než stačil baron Břich cokoli odpovědět, otočila se k němu jeho matka zády a s grácií odkráčela pryč. Tak zůstal baron Břich zaraženě stát uprostřed svých hostů s červeným otiskem ruky na obou tvářích.
Otakara nalezla paní Sibyla v jeho pokoji. Byl stále oblečen ve zbroji a celý zašpiněný. Zničeně seděl v křesle a rezignovaně civěl před sebe.
„No tak, Otíku, vzmuž se,“ snažila se ho povzbudit babička. „Převleč se, umyj se a pojď dolu mezi lidi. Vždyť se zas až tak moc nestalo. Takových trapasů ještě v životě zažiješ spoustu. A horších.“
„To jako mám jít mezi ty posměváčky a dělat, jakože se nic nestalo?“
„Ne, nedělej, jakože se nic nestalo. Předstírej, že ti na tom co se stalo, vůbec nezáleží. Nejlepší bude, když se budeš všemu smát s nimi. Pak se ti smát přestanou.“
„To určitě, ti se mi nikdy nepřestanou vysmívat. Dnes jsem se znemožnil aspoň na sto let,“ nevěřil Otakar.
„To je jednoduché. Když ty sám budeš svým přátelům vykládat celý příběh jako veselou historku, názorně jim předvedeš, jak jsi nemohl vytáhnout meč, jak ses přilepil k čepeli a všechno ostatní, tak se ti nebudou vysmívat. Budou se smát tomu příběhu a ne tobě. Tebe dál budou považovat za nepokořeného hrdinu.“
„Moji přátelé možná, ale co ti ostatní?“
„Proč by ti na nich mělo záležet? Nechej je, ať se klidně smějí. Dnes se smějí tobě, za pár dní je to omrzí a budou se smát někomu jinému. Tak to v životě chodí. Víš, kolikrát se mně už takoví lidé posmívali?“
„Co si ale o mě pomyslí hrabě Gabányi a jeho manželka s dcerou?“ posteskl si Otakar.
„Kvůli takové hlouposti si o tobě nic špatného myslet nebudou. Jistě pochopili, že za to, co se stalo, ty nemůžeš. A ta jejich dcera Natálie, myslím, že jí letos bylo čtrnáct let, že?
„Ano, minulý měsíc,“ nepřímo potvrdil babičce svůj zájem o Natálii Otakar.
„Vyrostla z ní pěkná dívka. Možná by ses s ní mohl dnes více spřátelit, aspoň přijdeš na jiné myšlenky,“ uvažovala babička.
„Po tom trapasu si mě jistě ani nevšimne,“ zanaříkal Otakar.
„Právě naopak, ten trapas ti na chvíli pomohl získat její pozornost. Když si to nepokazíš, můžeš do večera získat další kamarádku. Ze všeho nejdřív, si připrav svoji verzi toho, co se ti ráno přihodilo. Musíš si umět udělat srandu i sám ze sebe. Vymýšlej si, přeháněj, odkryj před ní své pocity. Hlavně se ale nelituj. Když jí tím rozesměješ, máš napůl vyhráno. Pak se spolu můžete jít podívat třeba na ten meč. No a až budete sami, tak se začni zajímat o její zájmy. Jestli se rozpovídá o sobě, tak máš vyhráno úplně.“
Otakar se zájmem poslouchal. Zdaleka se mu nezdálo vše tak jednoduché, jak se domnívala babička, ale teď se mu už nepřipadalo tak nemožné získat srdce krásné Natálie. Babička mu ještě přidala několik chytrých rad, jak a čím může zaujmout dívku a pak přešla na jiné téma.
„Před chvílí mě tvůj otec na nádvoří obvinil, že jsem na tebe nastražila ten meč a přilbu. Doufám, že ty si nic podobného nemyslíš?“
„Ne, to si nemyslím,“ odpověděl upřímně Otakar. „To má na svědomí určitě Jirka.“
„Jirka?“ divila se babička, „Vždyť ten ani není na hradě. Jak by se mohl dostat v noci přes naše hradby? A jak by se dostal ven z hradu, aby ho nikdo neviděl?“
„Třeba někoho podplatil, aby ho pustil dovnitř a ven,“ napadlo Otakara.
„To je pořádně přitažené za vlasy. Nemůžeš někoho obviňovat bez důkazů. Ten nepěkný žertík ti mohla provést celá řada lidí. Tvůj otec si nadělal dost nepřátel, možná to byl někdo z nich. Nebo třeba nějaký nespokojený služebník, kterého jsi ty nebo někdo jiný z rodiny něčím urazil.“
„Já nikoho neobviňuji, jen jsem ti řekl svůj názor. Možná máš pravdu a byl to nějaký úplně cizí člověk.“
„Dobrá, já už tedy půjdu, ať se můžeš v klidu umýt a převléknout,“ ukončila rozhovor Otakarova babička. A než odešla, ještě se na Otakara mile usmála. Jen co se za ní zavřely dveře, Otakar se zamračil a potichu si ulevil: „A stejně to udělal Jirka.“
|
