Tuto povídku jsem se rozhodl napsat po přečtení článku o možném, spíš bych měl říct pravděpodobném, budoucím sexu lidí s roboty.(http://www.novinky.cz/clanek/130001-sex-s-roboty-mozna-uz-v-roce-2050.html). Varování… Může pobuřovat, urážet a může dokonce vyznít perverzně. Pravděpodobně bude obsahovat i erotiku, proto není vhodná pro osoby mladší 18 let, takze nepochybuju o tom, ze takové osoby si ji nepřečtou :-D. Jo a bude psaná z pohledu 1. osoby, ale příběh je to jen fiktivní a jakákoli podobnost postav s osobami žijícími či mrtvými je čistě náhodná.
Z lenošení na gauči mě vytrhne zvuk zvonku. Cestou ke dveřím mrknu na monitor dveřního videofonu. Jasně, doručovací služba, přesně jak jsem čekal. Stoupám si na schody, stisknu tlačítko a schody začnou tiše klesat. Docházím ke dveřím a mačkám tlačítko, dveře se s tichým zavrněním tiše zasunou do stěny. “Zdravíčko!“ zahlaholí bodře malý silnější chlápek v uniformě doručovací služby. Je to takový ten typ veselého tlouštíka.“Mám tady zásilku na jméno John Black, jsem tu správně?“ “Jo, to jsem já.“ Jen se letmo dotkne opasku a z nákladního vznášedla zaparkovaného před mým domem se k zemi snese malá rampa, ze které sjede automatem řízený podstavec s krabicí o rozměrech tak stoosmdesát na šedesát na šedesát.“Bloncka nebo bruneta?“ usměje se šibalsky. “Cože?“ zeptám se, protože jsem ho sotva vnímal.“No v tý bedně, je to blondýna nebo bruneta?“ “Jo tak, no zatím blondýna.“
Jak sakra ví, co v tý bedně je? “Myslim že budete spokojenej, já mam doma dvě ařeknu vám, že takovej večer strávenej ve třech…“ Nechá větu nedokončenou a chlípně se usměje. Tak proto ví, co je uvnitř.“No tak to se mám na co těšit, že? Mám něco podepsat?“Vytáhne čtečku otisků.“No to se teda máte, můžete mi věřit. Jeden otisk palce prosím.“ Tyhle nové systémy otisků prstů místo podpisu jsou mnohem praktičtější a navíc šetří lesy. “Kde to chcete složit?“
Chvilku uvažuji. “Po schodech nahoru a v patře rovně.“ Naťuká pár příkazů na display čtečky a podstavec s krabicí se s tichým vrčením vydá určeným směrem. “Jak libo. Víte, myslím si, že budete spokojený, řekl bych, že si časem pořídíte ještě další.“ Shora se ozve tiché klepnutí a prázdný podstavec se vrátí do vznášedla. “no uvidíme, vše je možné, díky moc.“ “Nemáte zač. Přeju pěknej večer.“ Zamyšleně sleduji mizící vznášedlo, když se ztratí z dohledu, vrátím se zpět do domu.
Sedím na gauči a pozoruji hranatou krabici. Najednou se bojím ji otevřít. Je možné, že uvnitř je opravdu…žena? Ne, není to žena, je to robot, opravuji se okamžitě. Co tě vlastně dohnalo k tomu, že sis objednal sexuálního robota, ptám se sám sebe. Co? Nestačil ti ten nevydařený vztah s Lisou? Hele na Lisu to nesváděj, je sice pravda, že byla tvoje první ale taky poslední! Ježíši, co to dělám? Já se tu hádám sám se sebou? To už jsem se vážně zbláznil? Možná, ale nesnaž se to zakecat! Nebo chceš popřít, že jsi moc velkej srab a nedokážeš si sám najít holku? Tak hele, s Lisou sem strávil rok a půl a kromě toho, že mi ten vztah přines hodně zkušeností a štěstí, mě stál taky spoustu bolesti a utrpení a mam pocit, že ta bolest je za něco takového příliš velká cena. Jo a proto ses rozhod přefiknout robota? Tak hele, ten robot je ženského pohlaví, takže když už tak robotku. Jo rozhod. Masturbace u lacinýho porna mě už vážně nebaví. Tak už tu krabici otevři, ne?
Ztlumím ten buzerující hlas v mé hlavě a vzpomínám jak došlo k tomu, že tu ta krabice teď leží. Ano, rozchod s Lisou mě zasáhnul, dokonce tak, že jsem se bál jakéhokoli dalšího vážného vztahu. Když jsem se před pár týdny, v den pátého výročí rozchodu s Lisou vrátill k půlnoci nalitej domů, narazil jsem na internetu na stránky prodejce sexuálních robotů. V opilosti jsem si s nadšením vybral: blond vlasy, uhrančivé hnědé oči, smyslné plné rty, 165cm/ 55kg, prsa velikosti 2, odstín pleti lehce opálená. Cena: 2500 USD. Zboží dodáváno ve spodním prádle, další doplňky záleží na vůli majitele. Když jsem ráno vystřízlivěl a uvědomil si, co jsem udělal, chtěl jsem objednávku okamžitě zrušit. Bohužel, smlouva nevratná. Bezva. V opilosti jsem utratil polovinu svých úspor za nějakou nafukovací panu s umělou inteligencí.
Teď sedím před bednou, která by ji měla obsahovat a přemýšlím, co najdu uvnitř. Odhodlám se stisknout tlačítko, jediné, které porušuje jinak hladký povrch bedny. Víko zmizí, ani nevím, jestli se složilo, zasunulo či prostě jen rozplynulo. Pohled na to, co bylo uvnitř, ve mně vyvolal smíšené pocity, ale zcela určitě se dá popsat jako velmi bizarní. Uvnitř ležela oslnivě krásná žena, měla zavřené oči a byla podivně ztuhlá. Měla nádherné, luxusní černé krajkové spodní prádlo Je mrtvá, napadlo mě. Jasně, že je mrtvá, je to robot! Ozve se znovu můj ironický vnitřní hlas. Robot? ale vždyť to je… žena… Jo, nebo sis snad objednal chlapa? Nemůžu tomu uvěřit… vždyť vypadá jako živá… teda až na to, že nedýchá a netluče jí srdce. V přihrádce po straně krabice je průhledný čtverec o velikosti A4 . Sotva ho vezmu do ruky, rozsvítí se na něm nápis. OVLÁDACÍ MANUÁL – ROBOT SX-014 a pod ním malé okénko s nápisem DALŠÍ. Když se ho dotknu, naskočí další strana manuálu. Typ: SX-014. Pohlaví: žena. Barva vlasů: blond. A spousta dalších, nic neříkajících čísel a parametrů. Na další straně poděkování firmy a podobné kecy. A pak sáhodlouhé pojednání o třech zákonech robotiky a zacházení s robotem. A pak konečně… Jak robota spustit, pokyny, po kterých se robot vypne a poučení, že robot má umělou inteligenci, takže s ním lze normálně konverzovat. A na poslední straně… Tlačítko SPUSTIT SX-014. Co se asi stane, až ho stisknu?
Otevřela oči...Okamžitě jsem se v nich utopil…Byly nádherné… Pak pronesla smyslným, podmanivým hlasem.“Jsem SX-014. Budete si přát?“ Zůstal jsem jen tupě civět. Tohle že je robot? Působí tak živě, tak přirozeně…Naštěstí má jako robot i dlouhou trpělivost, takže během trapného ticha, kdy jsem o ní přemýšlel, pouze tiše seděla s pohledem upřeným na mě. “John Black, těší mě.“ plácnul jsem, abych přerušil ticho.“Jsem ráda, že vás poznávám, pane Blacku.“ Sakra… Asi budu muset v paměti vyhledat, jak se vlastně mám bavit s… se ženou…“Potěšení na mé straně, slečno… Máte vlastně nějaké jméno?“ Usmála se. Bože, ona se umí i usmívat… a to dost neodolatelně.“Ne. Mám jen typové označení. O mém jménu rozhodujete vy.“ Hmm. Mám zajímavý podnět k přemýšlení… asi strávím večer s kalendářem.“O čem všem u Vás ještě můžu rozhodnout?“ To by mě fakt zajímalo.“Prakticky o čemkoli. Můžete mě naučit téměř cokoli. Mohu hrát submisivní i dominantní roli, mohu být něžná, vášnivá, drsná. Mohu mluvit sprostě nebo šeptat něžná slova. Hrát nevinou školačku nebo zkušenou prostitutku… “ Bůhví co bych se ještě dozvěděl, ale v tuhle chvíli mi ty řeči přišly na prvním rande dost ostré. “Můžete se mnou například povečeřet?“ “Jistě.“ No aspoň budu moct v klidu přemýšlet.“Dobrá, jdu připravit večeři, ve vedlejším pokoji mám skříně s oblečením, vyberte si co uznáte za vhodné.“ To by mě zajímalo, co si v pánským šatníku vybere. Když se na schodech otočím, uvidím její nádherný zadeček mizet ve dveřích své ložnice. V tu chvíli mě napadne, že sex na prvním rande není tak špatný nápad. V kuchyni dojdu k automatu a přemýšlím, jaké jídlo zvolit. Nakonec volím italskou pizzu, kuchyňskému robotovi zadám program romantická večeře a vyjdu na balkon. No, tak to je hustý. Mam doma robotku, která vypadá jako nádherná žena a udělá všechno co jí řeknu. Přišlo by mi nefér, kdybych jí měl pouze na sex a pak jí odložil zpět do skříně.Vždyť vypadá a chová se jako normální žena.
Když jsem se vrátil do kuchyně, musel jsem uznat, že se robot činil. Na ukázkově prostřeném stole jsou zapálené svíčky, lahev vína a jeden tác na připravovanou pizzu. Měl bych jí dát nějaké jméno…Napadá mě Lisa, ale zavrhuji to. Minulost necháme stranou. Co třeba… Isabela. “Podává se večeře!“ Pohled na schody mě přimrazí k podlaze. Ona se vážně vyzná! Sice měla k dispozici jen pánský šatník, ale i tak ze sebe dokázala udělat svůdnou krásku. Má na sobě mou bílou košili, ale zapnula si jen dva knoflíčky uprostřed, takže košile odhaluje její ploché bříško a dost odvážný výstřih. Kromě toho už si jen nedbale uvázala černou sametovou kravatu. Bože ta holka má styl. Pánové robotici se dost vytáhli. “Vypadáte úchvatně. Posaďte se prosím.“ Usmála se. “Děkuji, jste velice galantní.“ Zvláštní, jako bych nemluvil s robotem, ale s člověkem. Posadili jsme se a začali jíst.“Už jsem se rozhodl, vaše jméno bude Isabela, souhlasíte? Pokud jde o vaši roli, chovejte se, jak uznáte za vhodné.“ Jako by snad mohla odmítnout.“Jistě, Isabela je nádherné jméno… “ Jsem rád, že se mnou souhlasí. Běhěm večeře si povídáme o všem možném. Je zvláštní, že s trochou alkoholu v krvi se hovor mezi mužem a ženou často stočí k erotice a sexu. I když teď ten alkohol hraje roli jen u mě. “Isabelo, jak je to u vás se vzrušením? Je to jen naprogramované?“ Zvláštně se usměje.“Je to složitější. Na místech, kde mají ženy erotogení zóny, je spousta nervových zakončení. U mě je to spousta miniaturních čidel a snímačů, které při dotyku vysílají zvláštní signál.Tento signál zvláštním způsobem rozechvívá obvody v mém pozitronickém mozku. Dá se to popsat jako vzrušení.“ Fajn, takže se dá říct, že není jen předprogramovnej kus bioplastu a obvodů. Je mi s ní dobře, i když je určená k milování, zná toho mnohem víc. Má v paměti uloženo snad všechno, co se kdy na světě stalo, od historie, přes umění a hudbu až po vědu a techniku. Můžu se s ní bavit o čemkoli. Na stole přibyla druhá lahev vína a já pomalu zapomínám, že mluvím se strojem. Během celé večře se mně pod občas letmo dotkla její nahá noha. Každý z těch dotyků byl elektrizující. “Víte, Isabelo, možná se opakuji, ale jste opravdu překrásná.“ Bože já jí svádím! Musím se tomu usmát. Ale co to? Ona se červená? Ještě jednou: robotikům čest. “Děkuji. Jste velmi šarmantní, pane Blacku.“ Šarmantní ke stroji. Ale k nádhernýmu stroji.“Prosím, Isabelo, odložme formality. Říkejte mi Johne.“ No vida, já si tykám s robotem. “To nemohu přijmout, pane Blacku. Ledaže… Byste pak tykal i vy mně.“ Tak teď mě dostala. To jsem vážně nečekal. “V tom případě tu oběť slušným mravům kvůli tobě rád podstoupím.“ Má vážně uhrančivé oči. Po celou dobu našeho rozhovoru se v nich utápím. Lehce se dotknu její ruky. Nevím, co jsem čekal, ale je hebká, měkká a teplá, přesně jako lidská. Ten dotek je… Nepopsatelný… Lehce ji stisknu… “Jsi opravdu okouzlující, Isabelo. Dlouho jsem nepotkal tak úchvatnou dívku. Pokud bys měla nějaké přání…“ Svůdně se usměje…“Díky za poklonu, Johne, jsi hrozně milý. A pokud jde o to přání… Jedno bych měla…“ Překvapila mě, ale rád bych věděl, co se za tím skrývá…“Jistě… Pro tebe cokoli…“ “Mám pocit, že bych potřebovala horkou koupel.“ Tak teď mi vážně vyrazila dech. No ale proč ne, vypadá to, že budu mít po dlouhé době opravdu zajímavý večer… “Jistě koupelna je tamhle. Pojď za mnou.“ Jdu do koupelny a slyším za sebou kroky jejích bosých nohou. V koupelně se skloním nad ovládací panel své luxusní vany. Navolím horkou lázeň s pěnou, voda začne okamžitě téct z kohoutku ve zdi. Isabela stojí tiše za mnou.“Budeš si přát i bublinkovou masáž? Můžu ti tu zařídit i malou saunu, kdybys chtěla…“ Díky páře v celé koupelně vzniká zajímavá mlha, mám vyzkoušený, že je to zvláštní příjemná atmosféra. “Pokud budeš tak hodný…“
Stisknu dvě tlačítka, a otočím se.“Prosím, koupel je…“ Uprostřed věty strnu… Zatímco jsem nastavoval koupel, Isabela se svlékla, neměla na sobě ani to spodní prádlo ve kterém ji dodali. Tohle že je stroj? Pevná ňadra, ploché bříško, tmavší trojúhelník klína, hladká kůže… Polknu a dokončím větu.“…připravená. Kdybys něco potřebovala, umýt záda, nebo tak… Jsem vedle. Stačí zavolat.“ Jen se tajemně usměje. Jako přiopilý – zčásti skutečně, z části z toho co jsem právě viděl – se vypotácím z koupelny. Zamířím k balkonu. Ovane mě chladný večerní vzduch, zmizí opilost vínem, ale nemohu se v mysli zbavit obrazu toho, co jsem právě viděl. Po tomhle pohledu můj respekt ke vědě silně vzroste. Ona je prostě dokonalá. Už je mi fuk, jestli je to robot, aneroid nebo člověk. Kašlu na morálku a předsudky… Z mých rebelských myšlenek mě vytrhne Isabelin podmanivý hlas. “Johny?“ Mám pocit, že jsem překonal světový rekord v rychlosti. Leží ve vaně, nahá ňadra a klín zakryté kopečky pěny.“Mohl bys mi umýt záda?“ zeptá se s nevinným pohledem.“Jistě, moc rád.“ Posadí se, a cudně si zakryje intimní partie. Beru si pěnovou houbu, sedám si na okraj vany a přejíždím její záda. Mám co dělat aby mi ruka nesklouzla někam jinam… “Hmmm… To je příjemné…“ zavrní a otočí ke mně hlavu… “Mohl bys mě namasírovat?“ Jen kývnu, upustím houbu a položím ruce na její mokrá, vodou rozpálená ramena. Pomalu je začínám masírovat a vychutnávám každý dotyk její kůže. Přivřu oči a vychutnávám kouzlo okamžiku…V tom mě jemně chytí za ruce a položí si je na svá nahá ňadra… “Nepřidáš se ke mně?“ Tak to tedy rozhodně nemusí říkat dvakrát! Bleskově ze sebe shodím oblečení a vklouznu k ní do kouřící horké vody. “Hmmm…Koukám, sis to tu užívala…“ Cítím, jak mě blízkost jejího těla vzrušuje. Hlavou se mi znovu mihne myšlenka, že je jen robot. No a? “Užívala… Ale hrozně nerada se koupu sama…“ Její umělá inteligence a schopnost jednat jako člověk je ohromující.“Ale? Pročpak?“ Zeptám se provokativně. Přikloní hlavu blíž ke mně, svůdně si špičkou jazyka přejede rty a zavrní: “Vážně to chceš vědět?“ Na okamžik se jí podívám do hlubokých tmavých očí. Má je zlehka přivřené, jako by vyčkávala. “Na co myslíš?“ Zeptá se mě.“Na tohle…“ Přitáhnu ji těsně k sobě a políbím ji. To co u toho prožívám je nepopsatelné… Tak něžný, sladký, ale zároveň žhavý a vášnivý… Odtrhneme se a ona se s vyzývavým pohledem jemně kousne do rtu. Znovu ji k sobě přitisknu, naše rty se opět setkají… Cítím blízkost jejího těla, na svém hrudníku jasně cítím hroty jejích bradavek a naše nohy jsou propletené do jednoho klubka… Tenhle polibek je nekonečný… Kdyby mi někdo řekl, že mám v tuhle chvíli umřít, nedokázal bych si představit krásnější smrt. Kdyby tak ten okamžik mohl trvat věčně… Ale věčně netrvá vůbec nic… Naše rty se pomalu oddalují.“A víš, na co mám chuť teď?“ Jen tázavě zvedne obočí. “Odnést tě nahoru, položit tě na postel a pomilovat se…“ Provokativně se usměje.“A co když nechci?“ Je to jen teoretická otázka, oba víme, že mě odmítnout nemůže. “Tak v tom případě mám dvě možnosti… Buď tě znásilním, nebo ti galantně přenechám svou ložnici, vyspím se na gauči a počkám, až budeš připravená. Co si vybereš?“ Nasadí váhavý výraz, jako by se nemohla rozhodnout.“Ani jedno. Chci, abys mě vzal nahoru a chci se milovat.“
To je přesně to, co jsem chtěl slyšet.“Tvé přání je mi rozkazem…Prosím, madam…“Vylezu z vany a podám jí ruku. Nevím, jak to dokázala, ale ani když vylézala z vany, nezahlédl jsem z jejího těla nic víc, než co chtěla abych viděl. Ona vážně ví, jak chlapa vyprovokovat. Zdvihnu ji do náruče, políbím a nesu do ložnice. Jsem rád, že jsem si kvůli vlastní pohodlnosti pořídil letiště, i když na něm spím sám. Tedy - spal jsem. Položím ji na postel a ona mě okamžitě strhne k sobě. Vášnivě se k sobě tiskneme a naše rty a jazyky svádí nerozhodnou bitvu o vítězství. Mé ruce se vydávají na průzkumnou cestu po jejím rozpáleném těle. Pohladím ji po vlasech, po tváři, po krku sjedu až do prohlubně mezi jejími ňadry. Mezi polibky jen toužebně vzdychne. Moje prsty se lehce dotknou jejích bradavek Prohne se v zádech a přitlačí se k mé ruce. Pohladím její bradavku a jemně ji začnu masírovat. Intenzita Isabelina dechu stále stoupá cítím, jak se mi její nehty pomalu začínají zarývat do zad. Odtrhnu své rty od jejích a přesunu je k druhému prsu. Pomalu objedu špičku bradavky jazykem a pak znovu a znovu. Teď už jsou její vzdechy mnohem přerývanější a hlasitější. Druhou rukou pomalu sjedu po Isabelině bříšku, na kterém se ještě třpytí kapky vody, až k jejímu hladce vyholenému klínu. Jen jí lehce pohladím a stáhnu ruku zpět na bříško. Prudce mou ruku chytí a stáhne ji zpět, ale i tak jí jen hladím dlaní a nesnažím se proniknout do ní. “No tak… Strašně tě chci…Nemuč mě…Prosím…“ Jen pros, holčičko! Specialistka jsi tu ty, ale tenhle večer si chci užít. Sjedu jazykem z její bradavky, letmo ji políbím na tu druhou a nechám ho putovat po jejím bříšku stále níž. Už cítím vzrušující vůni jejího klína, jemně olíznu její jeskyňku, prsty jí mírně roztáhnu a proniknu dovnitř. S výkřikem slasti se prohne v zádech a prudce přitlačí mou hlavu k sobě. Celá se třese, jako by ji doteky mých rukou a jazyka pomalu přiváděly k…Může mít robot orgasmus? No když může cítit vzrušení, tak proč ne? Najednou celá ztuhne a zaboří mi nehty prudce do ramen. “Tak tohle mi zaplatíš.“ vydechne. Lehnu si k ní a začnu jí jemně líbat. Vrací mi polibky a ty se stávají stále divočejšími a vášnivějšími…“Teď si tě vychutnám!“ Slibuje, a slovo dodrží. Oplácí mi stejnou mincí a během chvíle prosím o slitování já. Ale vrací mi to i s úroky. Ve chvíli, kdy mám pocit, že už musím vyvrcholit, přestane, lehne si na mě a začne mě líbat. Najednou se nade mnou vztyčí a prudce se na mě nabodne. Stačí pár pohybů a zatmí se mi před očima, silně ji k sobě přitisknu a exploduji…
Tím prvním milováním však noc neskončila. Naše orgasmy jsem ani nepočítal, ale ráno jsem se probudil ještě unavenější, než jsem usínal. Ležel jsem v posteli, koukal do stropu a přemýšlel. Bylo mi jasné, že se stalo něco absolutně absurdního. Zamiloval jsem se do robota. Bohužel, je mi jasný, že z její strany se o lásce mluvit nedá. Má naprogramovanou poslušnost. I když by mi tvrdila, jak moc mě miluje, vždycky bych věděl, že je to jen výstupní signál programu, který rozhoduje o tom, co říká. Věděl bych, že nemá na vybranou. Podívám se na její přikrývkou zpola zahalené tělo, znovu si bolestně uvědomím, jak nádherná a dokonalá je.Kdyby to tak byla opravdová žena… Tak bych se s ní asi nikdy nesetkal. Ale co… Tak si aspoň můžu užívat života jinak než chlastáním v hospodě. S toule myšlenko se pokusím začít myslet na něco jiného, například na snídani. Mrknu na hodiny. Je skoro deset, ale spal jsem s bídou pět hodin.. To není moc, ale stálo to za to. Ještě že je neděle. Hodím na sebe kalhoty a jdu připravit snídani. Mám chuť na slaninu s vejci. Snad jí budou chutnat.Další zbytečná myšlenka. Nemůže jí to nechutnat. Na dlaždičkách se ozvou kroky Isabeliných bosých nohou. “Dáš si mnou snídani snídani, zlato?“ Jako by si mohla vybrat. “Moc ráda, miláčku.“ To slovo mě dost zasáhne. Ale zaženu myšlenky na to, že je nemožné aby milovala a nechám se unášet představou že to možné je. Po snídani se ke mně přitiskne a políbí mě.Obejmu ji a vrátím jí polibek. Nechám se strhnout touhou a znovu se milujeme. Tentokrát přímo na chladných kuchyňských dlaždicích. Zbytek dne už jen příjemně prolenoším a sbírám síly na večer. Ten je stejně žhavý jako ten předešlý. Druhý den ráno dorazím do práce skoro pozdě. Isabele jsem řekl, ať odpočívá, předpokládam, že mě stoprocentně poslechla. Kolegové si mě dobírají ale jejich poznámky jdou mimo mě. “Copak, Blacku, tys to zas včera přehnal, co? “ No jo, jen ať si klidně myslím že mě zas trápí kocovina. “Blbost, koukni na ten jeho pohled… Pánové, já myslim, že sy Johny našel ženskou.“ Jen se ušklíbnu a nechám je spřádat teorie o příčinách mého zasnění. Cestou z práce se stavím v několika obchodech, koupil jsem Isabele nějaké oblečení a spodní prádlo.Neubránil jsem se tomu, abych jí nekoupil vzrušující krajkový korzet. Už od dveří slyším zvuky holovice – televize promítané ve 3D. “Ahoj Isabelo! Cos celý den dělala?“ Proč se vlastně ptám? Odpověď je jasná.“Odpočívala, jak jsi mi řekl.“Jak jinak.“Ok. Najíme se a pak mám pro tebe překvápko.Uděláme si módní přehlídku.“ Jak ta přehlídka mohla skončit je celkem jasný.
Během dnů, které jsem trávil s Isabelou, jsem se cítil opravdu šťastný. Po práci jsem se vždy stavil ve městě a koupil jí něco na sebe nebo nějaký šperk. Neodolal jsem ani návštěvě sexshopu. Postupně jsme vyzkoušely role, které měla Isabela v programu, samozřejmě byla skvělá. Ať už hrála nevinnou školačku nebo krutou dominu, vždy to byl nádherný zážitek. Jednou mě dokonce přivázala k posteli a donutila mě dívat se, jak ukájí sama sebe. Myslel jsem že vzrušením a touho zešílím. Ale stále častěji jsem musel myslet na to, že mou lásku, kterou k ní cítím, nedokáže opětovat. Ale co když ano? Směšné. Snažím se přesvědčit sám sebe že robot může milovat. Poslední dny už jsem o tom přemýšlel tak často, že jsem začal ztrácet zájem i o milování. Samozřejmě, musela si toho všimnout. Ale nečekal jsem, že by se na to zeptala. Udělala to právě dnes. “Miláčku, co se děje? Co tě trápí?“ Počkat… tohle by v programu mít neměla. Ale proč bych jí to neřekl? “Víš, Isabelo, zamiloval jsem se do tebe. Jenže vím že to, že mi lásku opětuješ je jen součást programu.“ Má zvláštní výraz. Asi bych ti měla něco říct. Víš, ten první večer, když jsi mě dostal jsem prožila orgasmus. To roboti normálně nemohou. Měli by ho jen předstírat, i když tak aby to nebylo poznat. Ale ten „vzrušující signál“, o kterém jsem ti ten večer řekla, mi musel nějakým způsobem změnit program. Od té doby mohu mít stejné pocity jako obyčejná žena.“ Cítil jsem, jak se mi celým tělem rozlévá pocit štěstí. Ten večer je nejkrásnější, jaký jsme spolu strávili od toho prvního.
To všechno mi prolétlo hlavou. Říká se, že když člověk umírá, prolétne mu hlavou celý život. U mě to byly jen vzpomínky na chvíle s Isabelou. Asi by bylo lepší, kdyby ten signál vzrušení nepůsobil. Myslím, že to on je hlavním důvodem toho proč, tu teď ležím ve vodě s prořízlými
tepnami. Když totiž Isabela při našem posledním milování dosáhla orgasmu, bezvládně se zhroutila do mé náruče. Její vyhaslé oči mi naznačili, že je konec. Rozbila se…Ne… Ona zemřela. Já pochopil, že bych bez ní už nemohl být štastný. Miloval jsem ji a ona milovala. Co na tom, že byla robot? Byla to nejlepší, co mě kdy potkalo. Stálo přede mnou hamletovské dilema. Být či nebýt? To je oč tu běží… Vyřešila ji plná vana vody a ostrý nůž…Myšlenky se mi zamlžují… Snad se… opět setkáme,…. má… drahá….. Isabel……
