|
|
Dva nově příchozí - 2.
Následujících několik dní uběhlo jako voda a přiblížila se neděle. Celé sobotní odpoledne chodili Jirka a Klára netrpělivě po domě a každou chvíli vyhlíželi, zda už nedorazil pan Kilián Krásný s ostatními kejklíři a herci. Marně jim jejich otec vysvětloval, že je pozval až na neděli. Přestože dobře chápali jeho argumenty, tak stále doufali, že možná kejklíři přijedou už v sobotu večer, aby hned v neděli ráno mohli začít s představením. Jejich příchodu se však dočkali až v neděli těsně před polednem.
První je uviděla Klára, která celé dopoledne pilně cvičila lukostřelbu na louce, odkud měla dokonalý výhled na cestu. Sotva se ze stínu Polední skály vynořili první jezdci, popadla svůj luk a šípy a běžela jim naproti. Zároveň s tím radostně hlásila Jirkovi: „Už jedou, už jsou tady.“
„Počkej na mě, hned jsem dole,“ odpověděl jí Jirka, který byl právě ve svém pokoji.
„Tak si ale pospěš, já jsem u terčů,“ oznámila mu Klára. Zastavila se a sledovala blížící se průvod. Všimla si, že z druhé strany louky se k jezdcům blíží malá postava. „To bude určitě Jáchym,“ pomyslela si, „asi pozoroval cestu od dvou kamenů.“
To už ale ze vrat vyběhl Jirka a za okamžik se zastavil vedle Kláry.
„Možná bude lepší, když se vrátíme před bránu a počkáme tam,“ navrhla Klára. „Nevypadalo by dobře, kdybychom jim teď běželi naproti a pak kolem nich bláznivě pobíhali.“
„Asi ano, tak teda pojďme,“ souhlasil Jirka.
Než Jirka a Klára došli pomalým krokem zpět k bráně, shromáždilo se zde již několik lidí, kteří zvědavě vykukovali z vrat směrem k příchozím. Jezdci se mezitím přiblížili natolik, že už bylo možné rozeznat pana Kiliána Krásného, jedoucího v čele. Z cesty byl slyšet i dusot koňských kopyt a rachot dvou vozů, jedoucích na konci zástupu. To už z domu vyšel i pan Zámořský, doprovázený panem Mlejnkem a zaujal místo v čele svých lidí. Právě včas. V následujícím okamžiku se před vraty usedlosti zastavil první kůň a z jeho hřbetu elegantně seskočil pan Kilián. Za ním sesedali další kejklíři, akrobaté a hudebníci, kteří ho doprovázeli, celkem patnáct lidí. Pan Zámořský se ujal role hostitele, všechny příchozí zdvořile uvítal a pozval je do svého domu.
„Paní Barbora pro vás všechny připravila menší pohoštění,“ oznámil pan Zámořský panu Kiliánovi. „Nevěděli jsme ale, kdy přesně přijedete, ani kolik vás bude, tak mějte chvilku strpení prosím, než děvčata vše dokončí. Mezitím vám naši dva čeledíni mohou ustájit koně.“
„S tím si nemusíte dělat vůbec žádné starosti,“ odpověděl vesele pan Kilián. „My jsme si vzali nějaké jídlo s sebou a o koně se může postarat náš Blahoslav. Ten to s koňmi umí jako málokdo. Je to šikovný mladík, bude mi velmi chybět.“
„Co bych to byl za hostitele, kdybych své hosty jaksepatří nepohostil? Pojďte všichni dovnitř a než bude jídlo hotové, můžeme si poklábosit, třeba o tom, co je ve světě nového.“
„Bude mi ctí s vámi chvíli posedět,“ zdvořile souhlasil pan Kilián. „Vypadáte jako člověk, který poznal kus světa. Jistě si spolu můžeme povídat o spoustě zajímavých věcí.“
Pan Zámořský se usmál a k jeho předchozí poznámce podotkl: „Poslední dobou už moc necestuji, nejdál tak do Krakoru. Ale zamlada jsem opravdu dost cestoval. Obchodně jsem se několikrát plavil po jižních a východních mořích.“
Během rozhovoru se pomalu vydali směrem k domu a vešli dovnitř. Pan Zámořský zavedl celou společnost do jídelny, kde mezitím stačili jeho lidé donést dva další stoly a služebná právě přinášela několik židlí.
Klára se rozhodla využít chvíle, kdy si většina přítomných hledala místo u stolu, přitočila se k panu Kiliánovi a trošku nesměle se zeptala: „Prosím vás, pane Krásný, mohl byste mi říct, jestli náhodou za vámi ještě nepřijede pan Rodrigo?“
„Bohužel děvče, celá herecká společnost zůstala v Konečkách, kde mají každý večer divadelní představení.“ A když uviděl výraz zklamání v její tváři, dodal: „Nic si z toho nedělej, mám v plánu zůstat se svými lidmi v Severním díle ještě několik měsíců. Určitě budeš mít ještě dost příležitostí Rodriga potkat.“
Netrvalo dlouho a živou zábavu v jídelně přerušila Barbora, která s dalšími dvěma služebnými začala nosit na stůl. Menší pohoštění, které přislíbil pan Zámořský, ukázalo se být spíše velkou hostinou. Na stolech se během chvilky objevily hromady jídla a pití, které byly ještě průběžně doplňovány. U stolů se rozhostila živá zábava. Připravené pokrmy začaly ze stolů pomalu mizet, jak se všichni pustili s chutí do jídla. Než hostina skončila, muselo si několik hostů povolit opasky, jak byli nacpaní.
„Takhle dobře nás už dlouho nikdo nepohostil,“ pochvaloval si pan Kilián. „Ani když jsme minulý týden vystupovali na hradě barona Břicha, nedostali jsme zdaleka tak dobré jídlo a pití. Mnohokrát vám za vše děkuji, ale teď už se budeme muset pomalu zvedat. Zabere nám nějaký čas, než si připravíme vše potřebné na odpolední představení. Což je nejspíš dobře, aspoň mým lidem za tu dobu trochu vytráví.“
Kolem čtvrté hodiny odpoledne bylo vše připraveno a představení mohlo začít. Před malé jeviště, které nechal pan Kilián postavit na louce nedaleko terčů, rozestavili lidé z domu všechny židle, které dokázali sehnat. Očekávala se hojná účast. Kromě všech obyvatel domu přišel i Jonáš Jeřáb z pastoušky se ženou a dětmi. Odpoledne ještě dorazil uhlíř se svým pomocníkem a několik vojáků z Rudova. Celkem dvacet šest diváků.
Jen co se diváci pohodlně usadili, předstoupil před obecenstvo pan Kilián a ohlásil první číslo. Vzápětí vyběhli na jeviště čtyři žongléři, kteří za doprovodu několika hudebníků, okamžitě zahájili s mistrovskou obratností svůj výstup. Sklidili nadšený potlesk. To nejlepší ale ještě mělo přijít. V zápětí vystoupili artisté na hrazdě, pak provazochodci, hadí žena, skokani, cvičitelka s třemi psíky, vrhač nožů a další. Celý program provázely veselé kousky dvou klaunů. Všichni byli naprosto skvělí. To, že přijela jen část společnosti pana Kiliána, se na kvalitě jejich představení nijak neprojevilo. Protože každý z artistů se účastnil několika různých vystoupení, trval celý program déle než hodinu. Klára už úplně zapomněla na své zklamání, že nepřijel Rodrigo. Dokonce i prateta Eleonóra, která v mládí sloužila jako komorná a důvěrnice vévodkyně Dasrorchové v Krakoru, byla nadšená. „Ani na dvoře vévodkyně Dasrorchové nebývali často k vidění tak výborní artisté,“ pochválila vystoupení.
Jen co utichl potlesk, vystoupil opět pan Kilián na jeviště a celý program zakončil slovy: „Milí přátelé, vážené obecenstvo, doufám, že se vám představení našich umělců líbilo. Právě jste zhlédli závěrečné číslo dnešního odpoledne. Tímto zvu všechny přítomné na noční představení, které začne přesně o deváté. Rozhodně si tuto noční podívanou, kterou jsme pojmenovali Hra s ohněm, nenechejte ujít.“
Následoval opět krátký potlesk a pak se lidé začali pomalu rozcházet. Pan Zámořský s panem Mlejnkem odcházeli pomalu přes dvůr do domu a vesele spolu rozmlouvali. U domovních dveří se k nim přidružil ještě pan Kilián. Během rozhovoru poslal pan Zámořský pro víno a pak všichni tři zamířili po schodech nahoru do knihovny. Až do večeře se spolu v knihovně smáli, bavili a popíjeli.
Zanedlouho zůstali u kejklířských vozů jen Jirka, Klára a Jáchym Jeřáb se svým mladším bratrem Justýnem. Postávali opodál a zvědavě sledovali dění v táboře. Po chvilce vyšel z jednoho z vozů nějaký muž a zamířil přímo k nim. Mohlo mu být kolem třiceti let, měl středně velkou, rozložitou postavu a jeho pohledný obličej lemovaly světlé krátké vlasy a vousy. Sotva se přiblížil, objevil se mu na tváři a v očích veselý úsměv.
„Zdravím, já se jmenuji Blahoslav Dobrý. Mám teď chvilku času, tak jestli chcete, mohu vás tu provést a vše vám pěkně zblízka ukázat,“ oslovil je muž.
Všichni nadšeně souhlasili a okamžitě ho zahrnuli otázkami.
„Vy jste přijel s panem Kiliánem Krásným?“ zeptal se rychle Jirka.
„Samozřejmě, že přijel,“ odpověděla mu vzápětí Klára. „Odkud by se tu jinak vzal.“ A hned se sama zeptala: „Znáte Rodriga?“
„Máte tu někde nějaká další zvířata?“ zajímalo Jáchyma.
„Jak to, že jsme vás neviděli během představení?“ dodal Jirka.
„Počkat, pěkně po pořádku. Takže Rodriga samozřejmě znám, je to můj starý kamarád. Žádná další zvířata s sebou dnes bohužel nemáme, jen koně a pejsky, které jste už viděli. Během představení jste mě neviděli, protože já nejsem artista a nevystupuji. Mojí hlavní prací je starat se o koně a jiná zvířata. Kromě toho vyrábím a spravuji artistům nářadí, starám se o vozy, o zásoby, uklízím a prostě dělám vše, co je právě potřeba.“
„Mohu se zeptat, pane Dobrý, nevystupujete náhodou také v divadle?“ napadlo Kláru.
„Budu radši, když mě budete oslovovat prostě Blahoslave, tak mi říkají všichni,“ poznamenal Blahoslav. „No pár drobných rolí jsem si už zahrál, ale žádný pořádný herec rozhodně nejsem.“
„A co jste už hrál, pane Blahoslave?“ vyzvídala Klára.
„Jenom Blahoslave, bez toho pána, smím-li prosit. Jak jsem říkal, samé drobnosti naposled jsem hrál například třetího vojáka zleva. Moje největší role byla, když jsem hrál Rodrigova sluhu Ondřeje. To jsem se na jevišti objevil celkem třikrát a řekl jsem přitom celých sedm vět. Ale snad se nechcete bavit pouze o mně? Pojďte, ukážu vám, jaké vybavení používáme při představení.“ S tím je všechny odvedl k vozům, kde jim předvedl a vysvětlil vše, na co se ho zeptali. Téměř o každé drobnosti znal nějaké zajímané vyprávění, nebo příběh. Jak procházeli táborem, představoval jim Blahoslav jednotlivé artisty a hudebníky. Téměř každý si na ně udělal chvilku času a povyprávěl něco málo o své práci. Zbytek odpoledne jim rychle uběhl a přiblížil se večer. Před večeří se museli s Blahoslavem rozloučit a pospíchat domů.
„Ten Blahoslav je opravdu fajn,“ začal rozhovor Jirka cestou zpět do domu. „Vůbec se k nám nechoval tak, jako většina dospělých. Spíš jako starší bratr.“
„A zná se s Rodrigem, dokonce to je jeho kamarád,“ zasnila se Klára. „Možná by mě mohl Rodrigovi představit.“
„Prosím tě, dej už pokoj s tím svým Rodrigem,“ zpražil její nadšení Jirka. „Nechápu, co na něm vidíš.“
„Ty nikdy nic nechápeš, Rodrigo je prostě úžasný.“
„Já jsem na něm nic tak úžasného neviděl. Je to jen velký nafintěný chlap a….“
„Umí nádherně zpívat, vypadá skvěle, je velmi obratný, chytrý a duchaplný,“ skočila mu do řeči Klára. „Většina ostatních mužů mu nesahá ani po kotníky. A vůbec, pojď se bavit o něčem jiném.“
Na noční představení přišlo méně lidí než odpoledne. Chyběli vojáci z Rudova a paní Jeřábová se svou nejmladší dcerou. Ti, kdo si mysleli, že noční představení bude v podstatě stejné jako to odpolední, byli příjemně překvapeni. Vše bylo jiné - mnohem lepší. Jeviště bylo osvětleno několika pochodněmi, které vytvářely tajuplnou atmosféru. Celý noční program byl plný ohně a nejrůznějších světelných efektů. Žongléři žonglovali s hořícími loučemi, klauni si vzájemně podpalovali kalhoty, pejsci proskakovali ohnivými obručemi a podobně. Jako novinka se zde představili polykači a chrliči ohně. Všechna čísla byla výrazně obměněna a vylepšena. Účinkující předvedli divákům opravdu nádhernou, místy záhadnou, vzrušující a téměř dokonalou podívanou. Obecenstvo chvílemi tajilo napětím dech a vzápětí se z plna hrdla smálo veselým kouskům klaunů.
Krátce po začátku představení se dostavil ještě jeden divák, o kterém nevěděl nikdo kromě Jirky a Kláry. Plamínek, který kroužil skoro celou dobu vysoko nad hlavami shromážděných lidí, bedlivě sledoval dění pod sebou. Protože všichni lidé byli plně zaujati tím, co se dělo na jevišti a nikoho nenapadlo dívat se kolem, co kde létá, nebyl naštěstí odhalen. Podivné chování lidí pod ním Plamínka zcela zaujalo. Každou chvíli se s podivem ptal Jirky nebo Kláry na něco, co si nedokázal vysvětlit.
„Vy lidé umíte taky chrlit oheň?“ zajímalo ho během vystoupení polykačů ohně. „A jak to dělají, že si při tom nespálí jazyk?“
„Plivat oheň umějí jen někteří lidé. Dneska, když jsem byl na návštěvě ve voze jednoho z nich, tak mi prozradil jejich tajemství. Používají k tomu takovou speciální hořlavou tekutinu, kterou naberou do pusy a pak jí vyplivnou směrem na hořící pochodeň. Tekutina se zapálí a tím vyšlehne plamen,“ vysvětlil mu Jirka.
„Takže jazyk si nespálí, protože oheň zapalují až kus před svým obličejem?“ ujišťoval se Plamínek.
„Ano, přesně tak,“ souhlasil Jirka.
Když po jevišti pobíhal jeden z klaunů, kterému jeho kolega podpálil zadek, zeptal se Plamínek pro změnu Kláry: „Proč mají všichni takovou radost, že ten muž hoří. To je váš nepřítel?“
„Ne, to není. Ten muž ale nehoří doopravdy, on to jenom předstírá,“ odpověděla mu se smíchem Klára.
„Ale vždyť vidím kouř a plameny?“
„To ano, ale to hoří jenom jeho kalhoty. On je má něčím vycpané, takže ho to vůbec nepálí. Vidíš, právě skočil do necek s vodou, aby oheň uhasil. Kdyby ho to doopravdy pálilo, tak by tam skočil hned a nepobíhal by tak dlouho kolem,“ uklidňovala ho Klára.
Takto to pokračovalo až do chvíle, kdy pan Kilián ohlásil konec představení. Hned poté se většina lidí odebrala zpět do domu, kde bylo pro hosty připraveno ještě malé pohoštění a pokoje na přespání. Další zábavy se ale Jirka a Klára už nezúčastnili. Jejich otec dohlédl na to, aby včas odešli spát do svých pokojů. Protože po dni plném dojmů nemohli dlouho usnout, oba si ještě nějaký čas povídali s Plamínkem a mezi sebou navzájem o všem, co dnes viděli.
Pozdě v noci, když se lidé pana Kiliána začali pomalu rozcházet do připravených pokojů, si pan Zámořský a pan Kilián otevřeli v knihovně další láhev vína. Poseděli spolu ještě asi hodinku a přitom si povídali o všem možném. Pan Kilián po chvilce stočil řeč na Blahoslava.
„Možná jsem se vám už zmínil, že Blahoslav, jeden z mých lidí, se rozhodl zanechat toulavého života a usadit se. To víte, to naše stálé stěhování není pro každého. Blahoslav zatoužil po klidném životě na jednom místě se ženou a dětmi. Neslyšel jste náhodou, že by někdo z vašich sousedů sháněl šikovného a spolehlivého člověka?“
„A co vlastně ten Blahoslav umí?“ zajímal se pan Zámořský.
„No, nejlépe to umí s koňmi. Má opravdu dokonalý cit pro koně. Na první pohled pozná, jakou má kůň povahu, co který kůň potřebuje a co by ho naopak zkazilo. Má v tomto oboru i bohaté zkušenosti. Jeho otec býval vrchní štolba a odmala Blahoslava učil svému řemeslu. Dá se říct, že s koňmi přímo vyrostl. Kromě toho je také vynikající řemeslník. Je to zručný kovář, vyzná se v práci se dřevem a v sedlářství. Umí opravit téměř všechno, proto se s ním budu opravdu nerad loučit.“
„Jestli je tak dobrý, jak říkáte, nebude mít žádné problémy sehnat nějakou práci,“ uvažoval pan Zámořský.
„Nemám strach, že by se v nové práci neosvědčil. Ale to víte, aby sehnal dobrou práci, potřebuje do začátku doporučení od někoho důvěryhodného. A kdyby se náhodou ukázalo, že se z nějakého důvodu na nové místo nehodí, vždycky se může vrátit zpět ke mně. Takže pro jeho nového zaměstnavatele nepředstavuje žádné riziko, že by si snad uvázal na krk nepotřebného člověka.“
„No, já mám v součastné době lidí, kolik potřebuji. Ani nevím o nikom v okolí, kdo by sháněl nové zaměstnance,“ uvažoval pan Zámořský. „Ale když ještě žila moje Kateřina, uvažovali jsme spolu o tom, že na zdejším panství začneme chovat koně na prodej. Jsou tu pro to výborné podmínky a v Konečkách bychom snadno našli kupce. Určitě by to za nějaký čas přineslo bohatý zisk. Kdybych měl nějakého spolehlivého člověka, který se vyzná v chovu koní a dohlédne na vše potřebné, určitě by stálo za úvahu to zkusit.“
„To jistě, zdejší horské louky by byly pro koně ideální. A určitě by se našla i spousta zájemců o koupi vašich koní. Vždyť jen z Konečků vyrážejí na sever ročně stovky kupců, kteří potřebují mnoho koní. Blahoslav by byl ten správný člověk, který by dokázal skvěle založit a vést chov. Já v tom vidím jen jeden podstatný háček,“ zamyslel se pan Kilián. „Na uskutečnění tohoto plánu, byste musel ze začátku investovat celkem dost peněz.“
„To není žádný problém. V posledních letech se mi obchodně celkem daří, takže mám našetřeno dost zlata. Můžu si dovolit nakoupit vše potřebné, aniž by mě to způsobilo jakékoli finanční potíže.“
„V tom případě, jestli vám mohu radit, neváhejte a pusťte se do toho,“ řekl povzbudivě pan Kilián. „Chov koní ve zdejších podmínkách slibuje dlouhodobý zisk a jen velmi nízká rizika.“
„Máte pravdu. Pustím se do toho. Do zimy připravím vše potřebné a na jaře můžu začít s nákupem chovných kusů,“ rozhodl se pan Zámořský.
„Výborně, na to se napijeme. Ať se vám vše podaří podle vašich představ. A jestli chcete, promluvím zítra ráno s Blahoslavem. Myslím, že takovou příležitost si nenechá ujít. Nejspíš tu bude chtít hned zůstat.“
„To by bylo výborné, aspoň by dohlédl na to, abychom provedli všechny nutné přípravy včas a správně.“
„A jak jsem řekl, kdybyste si vše z nějakého důvodu ještě rozmyslel, můžete Blahoslava prostě poslat zpět. Já ho rád zaměstnám.“
Druhý den ráno navštívil Blahoslav pana Zámořského v jeho pokoji. Několik minut si spolu povídali o plánu pana Zámořského zahájit chov koní. Nakonec se dohodli, že Blahoslav zůstane a pokud se osvědčí, stane se správcem stájí Podhorského panství. Prozatím bude vykonávat jinou práci podle potřeby. Po snídani nechal pan Zámořský svolat všechny lidi v domě a Blahoslava jim představil. Pak ještě naposled vyhledal pana Kiliána, jménem všech se rozloučil a zaplatil mu smluvenou odměnu. Lidé pana Kiliána mezitím uložili všechny své věci do vozů a připravili se k odjezdu. Než kolona vyrazila, přiběhli jim ještě naposledy zamávat Jirka a Klára s několika dalšími obyvateli domu. To už pan Kilián hbitě vyskočil na svého koně a zamířil po cestě směrem ke Konečkům. Za ním se postupně začali řadit všichni jeho lidé.
Už během několika prvních dní po příchodu Blahoslava se ukázalo, že pan Kilián ani trošku nepřeháněl, když hovořil o jeho šikovnosti. Hned v pondělí dopoledne se bez říkání pustil do práce. Prohlédl si stáje a přilehlou dílnu, krádce pohovořil s čeledíny a pak si do dílny odnesl dva postroje a několik dalších věcí, které už potřebovaly opravu. Do oběda bylo všechno jako nové. Po obědě navštívil paní Barboru v kuchyni a během odpoledne stihl vyspravit všechny její starší hrnce a pekáče, nabrousit všechny nože a spravit dvířka od kamen. Nakonec ještě slíbil, že jí do konce týdne vyrobí několik nových vařeček, kvedlaček cedníků a mašlovaček. I v dalších dnech si Blahoslav dokázal vždy najít něco užitečného, co mohl udělat. Pracoval v domě, ve stájích, v dílně, na zahradě i na poli. Rád pomohl každému, kdo to potřeboval a navíc, všude kam přišel, přinesl s sebou smích a dobrou náladu. Brzy si ho většina lidí oblíbila natolik, že se s ním bavili, jako by ho znali odmala a ne teprve pár dní. Obzvlášť rychle se spřátelil s panem Nedolou. Často se večer stavoval na návštěvu do jeho věže, kde si povídali, nebo hráli karty. Také Jirka a Klára se ve volných chvílích za Blahoslavem často stavovali. Sledovali, jak něco vyrábí v dílně a přitom si s ním povídali o všem možném.
Ve čtvrtek ráno, když si šel Jirka do kuchyně pro snídani, zaslechl, jak se Barbora s několika dalšími čeledíny a služebnými baví o Blahoslavovi. Schválně chvilku zůstal stát u pootevřených dveří a poslouchal.
„Je opravdu velmi šikovný,“ říkala právě Barbora. „Hned první den mi opravil všechno nádobí a nabrousil nože. A včera mi ještě donesl několik nových kousků, které vyrobil.“
„A s koňmi to opravdu umí jako málokdo,“ ujal se slova Barnabáš. „Dobře jsem ho sledoval, když pracoval se mnou. Na první pohled bylo vidět, že se v práci s koňmi dokonale vyzná.“
„A kromě toho, je to i pěknej mužskej,“ přidala se jedna ze služebných.
V tom okamžiku zaslechl Jirka nějaký šramot na schodišti a tak raději vstoupil dovnitř, aby ho náhodou někdo nepřistihl, jak poslouchá za dveřmi.
I u sobotního oběda přišla řeč na Blahoslava. Pan Zámořský se zeptal všech přítomných, co si o novém zaměstnanci myslí. První se o slovo přihlásila Klára.
„Já myslím, že je skvělý. Opravil mi šuplík v mém nočním stolku a slíbil, že mi vyrobí spoustu nových šípů. A všichni ostatní o něm také říkají, jak je šikovný.“
„Nedávno jsem slyšel Barnabáše, jak říká, že Blahoslav se dokonale vyzná v práci s koňmi,“ dodal Jirka.
„I já o něm mohu říct jen to nejlepší. Několikrát jsem s ním hovořil a vždy na mě udělal ten nejlepší dojem. Mluvil jsem s několika lidmi v domě a všichni si ho chválí,“ přidal svůj názor pan Mlejnek.
Jen prateta Eleonóra se tvářila nesouhlasně: „Já z něj nemám nejlepší pocit. Připadá mi moc dokonalý a takový - jak bych to řekla - moc sladký, až přeslazený. To není přirozené. Myslím, že se z nějakého důvodu přetvařuje.“
„Na tom, že se na novém místě snaží ukázat v co nejlepším světle a získat si přátele bych nic tak podezřelého neviděl,“ nesouhlasil se svou tetou pan Zámořský. „Dnes ráno za mnou Blahoslav přišel s návrhem, že by mohl zprovoznit v rohu dílny malou kovárnu. Potřeboval by k tomu zajet do Konečků a nakoupit nějaké nástroje a vybavení. Myslím, že je to skvělý nápad. Kdybychom tu měli vlastního kováře, ušetřilo by nám to spoustu starostí.“
Ještě chvilku si povídali a nakonec pan Zámořský usoudil, že se Blahoslav prozatím nad očekávání osvědčil.
V neděli ráno si Jirka trošku přispal. Slunce už bylo dost vysoko a otevřeným oknem svítilo do jeho pokoje, když se konečně odhodlal vylézt z postele. Pomalu se převlékl a pak přistoupil k oknu. Bylo nádherné letní dopoledne. Po téměř jasném nebi jen tu a tam pomalu plul bílý obláček. Jirka se nepatrně vyklonil a pohlédl přímo dolu. Měl rád ten pohled z výšky na vrcholky stromů hluboko pod ním. Chvilku si prohlížel strmou skalní stěnu, na které stál jejich dům a pak se zahleděl do dálky k obzoru. Za jasných dnů měl nádherný rozhled. Dnes mohl rozeznat nejen Konečky hluboko v údolí, ale dokonce viděl i část pevnosti Brk na severu. Dohlédl přes celé údolí až k Nebeským horám. Chvilku pozoroval řeku Modravu a zkoušel, jestli náhodou nerozezná na její hladině loď. Přitom vzpomínal, jak těžce si musel před léty svůj pokoj vybojovat. Když byli s Klárou menší, měli totiž jen jeden velký společný pokoj. V období přibližně před třemi lety, ale hádky a tahanice s Klárou přerostly v téměř nepřetržitou bitvu. Nakonec musel zakročit jejich otec. Rozhodl, že jejich pokoj se rozdělí na dva menší a Jirka i Klára budou mít svůj vlastní pokojík. Tak se i stalo. Barnabáš s dalším čeledínem postavili tenkou příčku rozdělující pokoj na dvě části a do stěny směrem na chodbu vybourali další dveře. Nastal ale neočekávaný problém. Jirka i Klára se rozhodli, že si zaberou právě tu část původního pokoje, kde bylo okno směrem do údolí. Několik dní spolu o pokoj urputně bojovali. Nakonec zvítězil Jirka a Klára se musela spokojit s pokojem, který má jen okno do zahrady.
„Už jsi konečně vstal? Já už jsem po snídani,“ přerušila Jirkovy vzpomínky Klára. „Dneska je venku nádherně, nechceš jít třeba někam do lesa na houby?“
„Radši bych si šel zaplavat někam k vodě. Škoda, že tu v okolí není žádné vhodné jezero.“
„Možná, že bychom mohli přemluvit tatínka, aby si s námi vyjel někam na koních,“ napadlo Kláru.
„To by šlo. Zajdu se nasnídat a ty ho mezitím zkus přemluvit.“
Svého otce našla Klára v dílně, jak právě plánuje s Blahoslavem vybudování malé kovárny.
„Tati, dnes je tak nádherný den. Mohla bych si někam vyjet na koni?“ zeptala se svým nejmilejším úsměvem ve tváři.
„Dobře, můžeš se projet, ale nejezdi nikam daleko.“
„Jirka říkal, že by jel se mnou. Mysleli jsme, že bychom si vyjeli někam dál do lesa.“
„Dál do lesa? To raději ne. Víš, že sami nikam daleko nesmíte. Mohlo by to být nebezpečné.“
„Tak pojeď s námi. Uděláme si takový menší rodinný výlet po okolí,“ navrhla Klára, jako by ji to právě napadlo a přitom otce nadšeně objala kolem krku.
„No tak počkej, nebo mě uškrtíš,“ smál se její otec. „Dobře, pojedu s vámi, ale nejdřív ještě musím něco probrat s Blahoslavem. Během půlhodinky to tu skončím a pak můžeme vyrazit. Mezitím bys mokla zajít do kuchyně za Barborou a říct jí, ať nám připraví něco menšího na svačinu.“
„Už běžím,“ řekla v rychlosti Klára, políbila otce na tvář a odběhla.
„Je to dohodnuto, za půl hodiny vyjíždíme,“ oznámila Klára Jirkovi, zatímco přebíhala dvůr.
Pan Zámořský a Jirka už byli dávno připraveni se svými koňmi před branou a netrpělivě čekali na Kláru. Ta si vzpomněla na svůj nový jezdecký klobouk a na poslední chvíli se pro něj vrátila do svého pokoje. Když konečně vyběhla z domovních dveří s kloboukem na hlavě a přidala se k nim, neodpustil si Jirka uštěpačnou poznámku: „S tebou budeme mít štěstí, když se nám podaří vyjet před obědem.“
Jen co domluvil, zatvářila se Klára, jako by si právě na něco důležitého vzpomněla, plácla se rukou do čela a řekla: „Počkejte chvilku, hned jsem zpátky.“ Při těch slovech se k nim otočila zády a udělala dva kroky směrem k domu.
„Co sis zapomněla tentokrát! Mašli do vlasů?“ vybuchl zlostně Jirka.
„A pospěš si,“ snažil se Kláru popohnat její otec.
To už se Klára obrátila zpět a smála se od ucha k uchu. „To byl vtip. Na nic jsem nezapomněla. Že jsem vás ale pěkně doběhla?“
„To jsou pěkně hloupé fóry,“ zlobil se Jirka, zatímco nasedal na koně.
„Chcete si vyjet na nějaké konkrétní místo, nebo jste se o tom, kam pojedeme, ještě nerozhodli?“ zeptal se svých dětí pan Zámořský, ve chvíli kdy všichni vyjížděli z usedlosti.
„Ne, nic jsme si ještě nenaplánovali. Asi to necháme na tobě, tati,“ odpověděl Jirka.
„No dobře, znám jedno pěkné místo, asi hodinku jízdy odtud. Mohlo by se vám tam líbit.“
Jakmile domluvil, zamířil pan Zámořský přes louku, přímo k nedalekému brodu na Ovčím potoce. Neujeli ani sto kroků, když náhle Klára zastavila svého koně.
„Nezdržuj,“ okřikl ji Jirka, „Teď už ti rozhodně nenaletíme na to, že jsi zase něco zapomněla.“
Klára si ho ale nevšímala, zastínila si rukou oči a upřeně pozorovala něco v dálce.
„Tati, budeme mít asi hosty,“ řekla Klára a zároveň ukazovala prstem směrem k Polední skále. A opravdu. Po cestě přijíždělo od Polední skály několik jezdců. Byli ještě příliš daleko, takže nebylo možno rozeznat, kdo to je.
„Třeba to jsou lidé pana Kiliána, kteří přijíždějí navštívit Blahoslava,“ řekla Klára s nadějí v hlase.
„To asi nebudou Kiliánovi lidé,“ zklamal vzápětí její naděje pan Zámořský. „Na to jedou moc spořádaně, v dvojstupu, jako vojáci.“
„Ale ne,“ zanaříkal Jirka, který právě rozeznal, že oblečení většiny jezdců má modrobílou barvu. Dobře věděl, že právě takové barvy nosí všichni sloužící barona Břicha. „Snad se k nám nevydal na návštěvu strýc Bořivoj. Možná bychom ještě mohli nenápadně zmizet v lese, než nás ti jezdci spatří.“
Pan Zámořský o jeho návrhu malou chvilku uvažoval, pak si povzdechl a s těžkým srdcem ho zamítl: „To nepůjde. Nejlépe asi uděláme, když baronovi vyjedeme naproti. Snad se nám podaří rychle vyřídit, to proč přijel a budeme moct pokračovat v našem výletu.“
Vydali se tedy směrem k jezdcům. Rychle se přibližovali a za malou chvilku, už bylo zřejmé, že se Jirka nemýlil. V čele skupiny jezdců jasně rozpoznali barona Břicha. Jeho doprovod tvořilo osm vojáků a osobní sluha. Několik desítek metrů před nimi se pan Zámořský zastavil a počkal, až k nim baron se svými lidmi dojede. Poté, co se s baronem Břichem pozdravili, začal rozhovor pan Zámořský: „Máme velké štěstí, že jsme se neminuli, pane barone, právě jsem se chystal s dětmi na takovou delší vyjížďku do hor. Vrátit jsme se chtěli až odpoledne. Kdybyste se jen o minutku zdržel, už bychom se nejspíš nesetkali.“
„To je opravdu velké štěstí,“ odpověděl ironicky baron Břich.
„Jestli chcete strýčku Bořivoji, můžete jet na ten výlet s námi,“ navrhla žertem Klára, která dobře věděla, že než by s nimi jejich strýc jel na výlet, nechal by si raději zlomit nohu.
„To nepůjde,“ odmítl razantně její návrh baron Břich. „Dnes jsem přijel úředně. Vstával jsem kvůli tomu už za svítání. Musím si neprodleně s vaším otcem promluvit o ….“ Baron Břich se zarazil uprostřed věty a po chvilce dodal: „O tom si ale raději pohovoříme někde v soukromí.“
„V tom případě přijměte pozvání do mého domu,“ nabídl mu zdvořile své pohostinství pan Zámořský.
„Ano, to bude asi nejlepší,“ souhlasil baron Břich a opět se rozjel směrem k domu. Jeho lidé ho následovali. Pan Zámořský pobídl koně a zaujal místo vedle Barona. Než dojeli k domu, vyměnili si spolu několik zdvořilostních frází. Jirka a Klára využili toho, že si jich dospělí přestali všímat a zařadili se až na konec zástupu. Co nejdál od barona Břicha.
„To je všechno tvoje vina,“ pošeptal Kláře rozhořčeně Jirka. „Kdybys nezdržovala, mohli jsme už být dávno daleko odsud.“
„Tak to tedy není,“ zaprotestovala Klára. „To ty jsi nás dnes nejvíc zdržel. Kdybys vstal o hodinu dřív, jako já, mohli jsme vyjet mnohem dříve.“
Jakmile dojeli zpět domů, rozkázal pan Zámořský svým lidem, aby se postarali o hosty a sám se zavřel s baronem Břichem do svého pokoje, kde spolu o něčem dlouze diskutovali. Aby je nikdo nerušil, postavil baron Břich před pokoj dva své vojáky jako stráž. Zatímco se Jirka potuloval okolo vojáků, kteří přijeli s baronem, a doufal, že zaslechne něco zajímavého, rozhodla se Klára vrátit do svého pokoje. Když procházela chodbou v prvním patře, jeden z vojáků hlídajících dveře pokoje jejího otce se na ni osopil: „Co tady děláš? Sem nikdo nesmí!“
Takové zacházení si Klára rozhodně nemínila nechat líbit. Nespokojeně se na vojáka zamračila a rázně odpověděla: „Jdu do svého pokoje. To je tady ten, hned naproti. A proč si vůbec, pane, myslíte, že si od vás nechám něco přikazovat?“
Voják se zamračil mnohem víc než Klára, zatvářil se divoce a výhrůžným hlasem pronesl: „Nebuď drzá holka! A padej odsud!“
Klára se ale tak lehce zastrašit nenechala. Pohrdlivě se na něj usmála a drze odsekla: „Nebuďte směšný.“ Než se voják vzpamatoval, otočila se a zmizela ve svém pokoji. Jakmile za sebou Klára zavřela dveře svého pokoje, okamžitě přitiskla ucho na klíčovou dírku a snažila se zaslechnout něco zajímavého. Na chodbě přede dveřmi byl však klid a z otcova pokoje, přes dvoje zavřené dveře, také nebylo nic slyšet. Proto jí za chvilku poslouchání omrzelo a raději si z nočního stolku vzala knihu a začala číst. Nepřečetla ale snad ani dvě stránky, když ji vyrušilo zaklepání na dveře. Odložila tedy knihu a pozvala, toho kdo zaklepal, dále. Do pokoje vstoupil její otec.
„Baron Břich chce s tebou mluvit,“ oznámil jí bez okolků. „Pojď se mnou do mého pokoje.“
„A o čem se mnou chce hovořit?“ stačila se ještě zeptat se Klára, než vyšli na chodbu.
„Nejspíš o tom, co jste s Jirkou slyšeli tenkrát v lese.“
Vstoupili do pokoje pana Zámořského, ve kterém v této chvíli nikdo další nebyl. Klára i její otec se pohodlně posadili ke stolku a čekali.
„Kde je strýc?“ zeptala se po chvilce Klára.
„Přijde za malý okamžik, šel někde sehnat Jirku.“ A opravdu zanedlouho se otevřely dveře a do pokoje vstoupil baron Břich. Byl sám a tvářil se jako by ho bolely zuby. Rázným krokem došel ke stolku, u kterého seděl pan Zámořský s Klárou, zamračil se a ještě než se usadil, spustil: „Takže Kláro, chci, abys mi přesně popsala to vaše setkání s těmi cizími muži. Co dělali, jak vypadali a hlavně co povídali. Zopakuj mi, co řekli přesně slovo od slova.“
Kláru strýcův požadavek zaskočil. Jak by si po tak dlouhé době mohla pamatovat slovo od slova, co ti muži říkali? Vzpomněla si, že její strýc šel hledat Jirku a tak se místo odpovědi zeptala: „Kde je Jirka?“
„To tě nemusí zajímat,“ odsekl nevrle baron Břich, „teď mi pěkně odpovídej na moje otázky.“
„Jirko, kde jsi? A co tam děláš?“ zeptala se Jirky okamžitě Klára dračí řečí.
„Strýc mě odvedl do mého pokoje, prý tu na něho mám počkat. Vůbec nevím proč,“ postěžoval si Jirka.
„Mě právě strýc vyslýchá kvůli tomu, co říkali ti muži v lese. Mám mu povědět úplně přesně, co jsme tenkrát slyšeli. On se snad zbláznil. Jak si mám vše pamatovat po takové době? Nejspíš nás chce vyslechnout odděleně, abychom se nemohli spolu domlouvat.“
„Tak to mu nevyjde,“ zaradoval se Jirka, „Nás tak snadno nedoběhne.“
„No tak už konečně začni mluvit,“ obořil se v tu chvíli na Kláru baron Břich. „Můžeš začít tím, proč a kam jste vlastně s Jirkou šli.“
„Bylo úterní ráno. Šli jsme se s Jirkou před snídaní na chvilku projít po louce před domem. Došli jsme až k lesu na druhé straně louky. Na kraji lesa jsme se na chvilku posadili pod tím velkým bukem. Najednou jsme z lesa za našimi zády zaslechli nějaký lomoz. Proto jsme se raději schovali pod smrčkem, který roste hned vedle,“ rozpovídala se Klára. Během několika následujících minut povyprávěla, za vydatné Jirkovy pomoci, vše na co si oba dokázali vzpomenout. Strýc Bořivoj ji občas přerušoval doplňujícími otázkami. Zajímal ho každý detail. Vyptával se dokonce i na počasí, jaké tenkrát bylo a co měli Klára s Jirkou oblečeno na sobě. Nakonec se jí ještě zeptal, jak vlastně vypadali oba muži, a jestli by je dokázala poznat, kdyby je někde spatřila.
„Žádného z nich bych asi nepoznala. Neviděla jsem jim do tváře. My jsme je z našeho úkrytu viděli jen zezadu, když vyšli z lesa a přecházeli přes louku. Oba byli středně vysocí a měli hnědé vlasy. Ničeho nápadného jsem si na nich nevšimnula.“
„A proč jste mi to nahlásil až teď a ne hned, jak vaše děti ty muže vyslechly?“ obrátil se vyčítavě baron Břich na Pana Zámořského.
„Informoval jsem vás okamžitě, jak jsem se o tom dozvěděl,“ odpověděl klidně pan Zámořský.
Baron Břich se otočil na Kláru, ale než stihl něco říct, Klára ho předešla.
„Tatínek tenkrát nebyl doma. Den předtím odjel do Krakoru a vrátil se až za dva týdny. Nás v té době nenapadlo, že by to mohlo být důležité. Považovali jsme oba muže za nějaké obyčejné zloděje, nebo něco takového. Než se tatínek vrátil, už jsme si na tu příhodu ani nevzdychli.“
„Mám ještě poslední otázku a neopovažuj se mi lhát. Je to důležité. Teď se neptám jako tvůj strýc, ale úředně, jako velitel zemské hotovosti. Nevymysleli jste si náhodou s Jirkou celý ten příběh?“
„To tedy nevymysleli!“ rozhořčila se Klára. „Opravdu jsme ty dva muže vyslechli. Řekla jsem všechno přesně tak, jak si to pamatuji.“
„Musel jsem kvůli tomu udělat jistá bezpečnostní opatření, takže jestli se nakonec ukáže, že jste si vymýšleli, zodpovíte si to před hrabětem Gabányim,“ pokoušel se ještě naposled zastrašit Kláru baron Břich.
„Nic jsme si nevymysleli!“ zopakovala mu ještě jednou Klára.
„Tak dobře. Teď si poslechnu Jirku, a jestli se vaše výpovědi nebudou lišit, budu vám muset věřit.“ Pak poslal baron Břich Kláru zpět do jejího pokoje a sám si došel pro Jirku. Než se Jirka usadil v pokoji svého otce na židli, stačila mu už Klára sdělit vše, na co se jí strýc ptal i co mu odpověděla. Není proto divu, že svému strýci dokázal povyprávět naprosto stejný příběh jako Klára. Baron Břich se sice ze všech sil snažil Jirku na něčem nachytat, ale protože se Jirka mohl kdykoli tajně zeptat Kláry, co odpověděla ona, neměl nejmenší šanci. Přibližně po pěti minutách proto Jirku propustil a pak ještě dost dlouho o něčem diskutoval s panem Zámořským. Z pokoje vyšli až pár minut před jedenáctou hodinou. Baron Břich odmítl pozvání na oběd, svolal své lidi a nařídil okamžitý odjezd. Pan Zámořský ho tedy doprovodil k bráně. Zde se krátce rozloučili a v následující chvíli vydal baron Břich povel k odjezdu.
Ještě se ani nestačil za baronem Břichem a jeho lidmi usadit prach na cestě, už přiběhli Jirka a Kára za svým otcem a zasypali ho otázkami. Oba nesmírně zajímalo, proč vlastně jejich strýc přijel, co chtěl a o čem si s otcem celou tu dobu povídali. Pan Zámořský je odvedl trošku stranou a odpověděl jim šeptem: „Všechno vám říct nemůžu, ale baron přijel především kvůli těm dvěma mužům, které jste vyslechli. On se domnívá, že to možná byli nepřátelští špioni. Kdyby se vás ale někdo ptal, tak přijel obchodně a celou dobu jsme si povídali o našich obchodech. Jinak s nikým o baronově návštěvě raději nemluvte. Ani s lidmi v domě.“
Jirka a Klára slíbili, že nikomu nic neřeknou a zároveň se snažili vyzvědět další podrobnosti. Otec jim ale už víc neřekl. Pouze jim vysvětlil, že pro ně bude lepší, když nic dalšího nebudou vědět.
Z jejich vyjížďky na koních toho dne sešlo. Pan Zámořský rozhodl, že dnes poobědvají o trošku dříve a vyjedou si až po obědě. Kolem poledne se ale zatáhlo a přišla pořádná bouřka. Pršelo několik hodin. Nakonec i Jirka musel uznat, že dnes není nejvhodnější počasí na výlet. Na odpolední bouřce dokázal najít pouze jediný klad. Doufal, že bouřka překvapila barona Břicha na cestě, když se vracel od nich, a že jeho strýc aspoň pořádně zmokl.
Začátek následujícího týdne nepřinesl nic nového, snad jen to, že Blahoslav provedl v dílně několik menších stavebních úprav jako přípravu na zřízení své malé kovárny. Až ve středu večer narušil obvyklý řád běžného života na panství nečekaný návštěvník. Krátce po večeři se zčistajasna objevil na dvoře pod věží pana Nedoly neznámý muž. Zastavil jednoho z čeledínů a zeptal se ho, je-li přítomen pán tohoto domu. Poté se nechal odvést za panem Zámořským. Ten s ním krátce pohovořil ve svém pokoji a pak svolal všechny své podřízené, kteří právě pobývali v domě. Ke všeobecnému údivu, představil neznámého muže jako svého nového lovčího. „Jmenuje se Bernard a má velmi dobrá doporučení. Doufám, že všichni udělají vše proto, aby mezi nás co nejlépe zapadl. Následujících několik týdnů se bude seznamovat se svým novým loveckým revírem, takže ho moc často v domě neuvidíte,“ zakončil svůj proslov pan Zámořský.
Zatímco jejich otec hovořil, prohlíželi si nedůvěřivě Jirka s Klárou nového lovčího. Byl menší, trošku shrbené postavy a při chůzi zlehka napadal na levou nohu. Nejvíc je zaujala ale jeho tvář. Celou pravou polovinu obličeje mu hyzdila hluboká kostrbatá jizva, která mu dodávala divoký a nebezpečný vzhled. Malé živé oči, dlouhý špičatý nos a úzké rty způsobovaly, že jeho tvář měla poněkud lstivý a neupřímný výraz. Navíc se muž neustále mračil a všechny přítomné sledoval pronikavým, nedůvěřivým pohledem.
Po chvilce Jirka zhodnotil vzhled muže a sdělil svůj názor Kláře v dračí řeči: „Kdyby měl ještě dřevěnou nohu, tak by vypadal přesně jako kapitán pirátů z jedné mojí knihy.“
„Zajímalo by mě, kdo mohl toho muže otci doporučit?“ divila se Klára. „Vypadá opravdu dost podezřele.“
„To tedy vypadá,“ souhlasil Jirka. „Budeme ho muset pořádně prověřit. Mohl by to třeba být jeden z těch špehů krále Maxiána.“
„To snad ne,“ pochybovala Klára, „ale pro jistotu se tatínka zeptám, kdo mu toho člověka doporučil. A ty by ses mezitím mohl něco se dozvědět přímo od něho. Zkus se ho nenápadně zeptat, odkud k nám přišel a co dělal předtím, než ho tatínek zaměstnal jako lovčího.“
„Dobře, pustím se do toho hned, jak se všichni rozejdou,“ odhodlal se zkusit štěstí Jirka.
Jakmile jejich otec skončil svůj proslov a lovčí Bernard zamířil někam pryč, Jirka ho okamžitě následoval. Dostihl ho v kuchyni, kde právě žádal Barboru, zda by mu nepřipravila něco k jídlu. Jirka si přisedl k jeho stolu a začal se opatrně vyptávat. Nic důležitého se ale nedozvěděl. Bernard odpovídal na všechny otázky poněkud vyhýbavě a neurčitě. Přiznal jen, že kdysi sloužil jako voják v královském vojsku. Během své služby pobýval tu i onde, ale nikde se moc dlouho nezdržel. Pak dal Jirkovi jasně najevo, že si chce v klidu sníst svou večeři a nehodlá se s ním dál vybavovat.
Ani Klára nepochodila u svého otce lépe. Když se zeptala, kdo vlastně Bernarda doporučil, odpověděl jí otec nic neříkající frází: „Doporučil ho jeden můj obchodní přítel, kterého neznáš.“ Vzápětí převedl řeč na jiné téma. Nic dalšího se Kláře vyzvědět už nepodařilo.
Než Jirka a Klára ten večer usnuli, dlouze si mezi sebou a s Plamínkem povídali o novém lovčím Bernardovi. Klára varovala Plamínka, aby si na něj dával dobrý pozor a raději se k němu moc nepřibližoval. Jirka naopak chtěl vědět, jestli by ho v noci nemohl občas Plamínek tajně sledovat. Nápad se sledováním Bernarda se Plamínkovi velmi zalíbil, takže slíbil, že se každou noc po něm podívá. Zároveň také slíbil Kláře, že bude opatrný a nebude se k němu přibližovat moc blízko.
|
