Když déšť tančí v korunách stromů
vracím se z hrobu, abych zajal Tvou duši
do Tvého spánku, kde jsi bezbranná
tak nádherně bezbranná …lásko
Ach …lásko …
pohřbila jsem Tě zaživa
a teď jsi králem mých snů
králem snů navěky
Když se blížím k Tvému hrobu
cítím jak dýcháš
jsem královnou Tvé bolesti
královnou bolesti navěky
-Interitus
„Rilmere…lásko…Rilme…tady jsem…Rilme, miláčku…“.
Její sametový hlas ho hladil po tváři jako tenkrát ve skutečnosti, cítil její vůni, vůni rosy a probouzejícího se rána. Viděl její hluboké, modré oči, dvě bezedné studně plné lásky.
Přesto si nebyl jist, zda je tohle správné.
Mrtvé už potkávat nechtěl, ani ve snech.
•••
Rilmer dlouze zívl a pomalým krokem šel dál po úzké, vyšlapané cestičce.
„Vypadáš dneska hrozně.“ řekla mu jeho společnice, krátkovlasá, mladá dívka.
„Spal jsem jen chvíli…měl jsem divnej sen.“ odvětil jí muž mrzutě.
„Jakej?“ vyzvídala dívka.
Rilm si přitáhl plášť blíž k tělu, prudký vítr mu pohazoval tmavými vlasy.
„Zdálo se mi o Iwethenn…“.
Dívka se mírně zamračila. „To je zvláštní…je to poprvé po tom co…víš co…?“
„Promiň Lísko, ale nechci se o tom bavit.“ odsekl Rilm a vykročil rychleji proti silnému větru.
Líska pokrčila rameny a následovala ho. Její zvědavost byla však větší, než Rilmovo přání, a tak se po chvilce začala ptát znovu.
„Je nebo není?“ optala se a upřela na něj oříškové oči.
Rilmer se zhluboka nadechl, pak odpověděl: „Těsně po tom, co zemřela, se mi o ní zdávalo, ale pak to přestalo. Teď to bylo po hodně dlouhé době.“
Dívka zvedla obočí a přikývla.
„To je divný…a co se ti o ní zdálo?“ dodala po chvilce a v očích jí zářily otazníky.
Na to Rilmer dal oči vsloup. „Už dost, Lísko, stačilo.“
Líska si uraženě odfrkla a přidala do kroku.
Rilm si povzdechl.
Měl Lísku rád, jen ho štvaly její nekonečné výslechy.
Byla neuvěřitelně zvědavá a on nebyl moc hovorný. Často pátral po kom Líska zvídavost zdědila, nikdy se však nedopátral k odpovědi.
Její otec byl vyloženě šetřílek a také Rilmerův zaměstnavatel. Do vesničky Gorthew se spolu s rodinou přistěhoval asi před dvěmi lety když se doslechl, že ve skalách, které se blízko vesnice nacházely, je prý zlato.
Otevřel si proto první, zkušební důl, a čekal. Čekal dlouhé tři měsíce, když se mu dostalo první zprávy – zlatá žíla byla objevena.
Okamžitě dal do provozu dalších pět dolů a v jednom z nich si našel práci i Rilmer.
Do vesničky přicházeli noví a noví lidé za prací a z vesnice se stalo město.
Lidé byli Lísčině otci vděční. Nyní mohli volně obchodovat a dostali se na vyšší úroveň.
Její otec byl nadmíru skromný, šetřivý a krajně nedůvěřivý. Přesný opak Lísčiny matky.
Její matka byla velice dobrosrdečná, milá žena, která nosila na tváři nekonečný úsměv.
Rodina pro ni znamenala všechno a každému se snažila pomoct.
Díky tomu byla jejich rodina více méně vyvážená.
Otec byl zdrojem peněz, matka se starala o rodinné štěstí a spokojenost.
Klid však rušila Líska.
Už odmala s ní byly problémy. Často utíkávala do lesa na více dní a nikdo jí nemohl najít. Jindy kradla peníze z úspor, aby mohla svým kamarádům kupovat sladkosti.
Ničila drahé věci, šaty, ostříhala si dlouho opečovávané vlasy. Domů se vracela pozdě v noci, bavila se s neznámými lidmi.
I přesto, že si její matka vždycky přála slušně vychovanou, krásnou holčičku, starala se o Lísku jak nejlépe uměla.
Líska jí to ale nikdy neoplácela. S pozdějším věkem se trochu uklidnila, ale pořád se o ní nedalo říct, že má vhodné způsoby.
Rilmer se probudil z myšlenek teprve, až když společně s Lískou padal na zem.
Strhla ho na zem a přitiskla si prst na ústa.
Její síla ho vždy dokázala překvapit. Ačkoli se zdála být drobná a velice štíhlá, měla na třináctiletou dívku hodně obstojnou sílu.
„Támhle, srnka, vidíš?“ zašeptala a v hlase měla náznak vzrušení.
Les ji uchvacoval a od toho také bylo odvozeno její jméno.
Rilm skoro neznatelně přikývnul a zvedl se ze země. Srnka vyplašeně odběhla z dohledu.
Líska se naštvaně zvedla.
„Co děláš? Lekla se tě!“
„Musím jít do práce. Srnek je tu spousta a já nemám za potřebí je pozorovat.“
„Ale…no nic.“ povzdechla si krátkovlasá a následovala jeho kroky.
Chvíli bylo ticho a Rilmer si to užíval.
„Hele…proč mi to nechceš říct?“
„Co zas?“
„No ten sen…“ řekla dívka a prosebně na něj upřela oči.
„Prostě nechci. Víš že se o ní nerad bavím a ten se byl taky o ní. Prostě ti to nechci říkat.“
„A někomu jinýmu to řekneš?“
„Já nevím! Nevím, prostě nevím! Proč to chceš k čertu vědět?“ vyřkl Rilm, tentokrát už opravdu naštvaně.
„Chci vědět jestli mi důvěřuješ.“
Rilm se kousl do rtu. Věděl, že Líska nemá poslední dobou moc přátel a nechtěl jí v tomhle ranit.
Po chvilce zamyšlení odpověděl: „Důvěřuju. Ale tohle ještě nemůžeš chápat.“
To se jí dotklo.
Postavila se před něj a donutila ho zastavit se.
„To, že nejsem dospělá neznamená, že nevím o co mezi váma šlo. Všichni ostatní před tebou sice hrajou že to, co se Iwethenn stalo, byla nešťastná náhoda. Ale já se nechci přetvářet. Vím že se zabila sama.“
Nevydržel Lísčin pohled a uhnul očima. Tohle ho vyvedlo z míry.
Dál na něj upírala světle hnědé oči a čekala na odpověď.
Rilmer se zhluboka nadechl a řekl: „I tak nevidím důvod, proč ti říkat svoje sny.“
„Chci ti pomoct. Vím že se jí chceš nadobro zbavit.“
Vykulil oči. Na jazyk se mu drala otázka, jak na to všechno přišla, ale nevyřkl ji. Před sebou už neměl tu malou, naivní a nepořádnou holčičku, nýbrž vcelku inteligentní dívku.
„A…jak mi s tím chceš pomoct?“ zeptal se.
„To nevím. Ale když mi ten sen řekneš, třeba něco vymyslíme.“
Zamračil se.
„Nechám….nechám si to projít hlavou.“ řekl nakonec a šel dál.
•••
Celý den se Rilmer nemohl pořádně soustředit na práci a hlavou mu vrtala konverzace s Lískou a jeho sen.
Odpoledne si našel chvíli času a vydal se hledat Lísku.
Našel ji sedět na menší skalce, sedící vedle velkého hnědého psa, který hned vyšel k Rilmovi na pozdrav.
„Ahoj.“
Líska se protáhla.
„Tak co, povíš mi ten sen?“ zeptala se, pozdravit se neobtěžovala.
Rilm si sedl vedle ní a zadíval se do země.
„Myslíš, že mi umíš pomoct?“ zeptal se po chvíli.
Pokrčila rameny. „Možná.“ dodala. „Za zkoušku nic nedáš, hm?“ řekla a na tváři jí tančil mírný úsměv.
Rilmer si prohrábl tmavé vlasy a cítil, jak Líska sleduje jeho zelené oči.
„Tak co se ti zdálo?“ prolomila ticho Líska.
Tmavovlasý se zhluboka nadechl a odpověděl.
„Dobrá. Zdálo se mi, že jsem byl doma, ležel jsem na posteli, a najednou jsem za sebou ucítil pohyb. Otočil jsem se a stála tam Iwethenn. Přišla ke mně, lehla si vedle mě a začala mi říkat že se vrátila, že můžeme být zase spolu a tak…a pak jsem se vzbudil.“
Líska nakrčila obočí. „A je to teda poprvý od toho, co se to stalo?“
Rilm s sebou trochu trhl, ale přikývl.
Dívka zívla, a krátké pramínky světlehnědých vlasů se ve větru roztančily.
„Zatím bych to neřešila, ale jestli se ti ty sny vrátěj, zkusila bych se mrknout k jedný…k jedný ženský. Prodává různý bylinky a tak.“
„Bylinky? Ty mi nepomůžou ani za mák.“
Líska se pousmála. „Divil by ses.“
„Uvidíme. Musím se vrátit, zítra ráno se sejdem.“
„Jako vždycky.“ usmála se dívka a pohladila velkého psa po hlavě.
„Měj se, Rilme. A doufám že za tou bylinkářkou nebudu muset.“
Rilmer pokrčil rameny a vydal se zpátky k dolům.
•••
Byla už noc, ale on ani jednou nezamhouřil oko.
V hlavě se mu neustále ozýval Iwethennin hlas, všude ji viděl. Bylo mu z toho na nic.
Snažil se přesvědčit sám sebe, že se mu to jenom zdá, a že tu být nemůže.
Je mrtvá, sakra! řekl si pro sebe, ale vůbec mu to nepomohlo.
Iwethenn chodila kolem něj a šeptala mu do ucha pořád to samé.
„Můžeme být zase spolu, lásko…Miluješ mě přece, viď? Budeme spolu…tentokrát navždycky…mám tě tak ráda…“
Rilmer se chytil za hlavu a zatnul zuby.
Zdrcující myšlenky na jeho bývalou snoubenku se už nedaly vydržet.
Prudce vstal a zařval: „Jdi pryč Iwethenn! Už tady nemůžeš být, nechci tě tu! Vypadni!!“
Začervenalýma očima zíral do zdi, ale Iwethennin duch se nedal odbýt.
„Co mi to tu vykládáš, lásko moje? Blouzníš…Budeme spolu, napořád…“
Rilmer těžce oddechoval, po chvíli zalezl zpátky do postele.
Jemné šeptání mu ale celou noc nedalo pokoj.
•••
Když ráno vstal z postele, necítil se dobře.
Po včerejší noci byl zesláblý, ale věděl, že do práce jít prostě musí.
Už teď se netěšil na nadcházející večer – podvědomě tušil, že ho Iwethenn znovu navštíví, a ta představa ho děsila.
Vlastně mu nic nedělala, ale její přítomnost z něj vysála veškerou energii a on byl na pokraji psychického zhroucení. Netušil, že by mohla tohle způsobit.
A co ho děsilo nejvíc – navštěvoval ho někdo mrtvý. Věděl, že její smrt vlastně způsobil on sám, ale netušil, jaké to bude mít následky…
Pomalu se oblékl a vydal se do práce. Cestou se zastavil u menšího potoka, který tekl napříč celým údolím, ve kterém se vesnička Gorthew nacházela.
Opláchl si obličej a chvíli se díval na svůj odraz na vodní hladině.
Oči měl matné, byl bledší než obvykle. Kruhy pod očima byly neuvěřitelně výrazné, a celé tělo ochablé.
Pročísl si vlasy, ale moc to na celkovém vzhledu nepomohlo.
Od lesa uslyšel zavolání a otočil se.
Líska se opírala o strom a v ústrety mu běžel její pes.
Poplácal psa po hlavě a kývl Lísce na pozdrav.
Když k ní došel, zkoumavě si ho prohlédla.
„Viděl ses už dneska?“ zeptala se ho po chvilce pozorování.
„Bohužel…“, odvětil mrzutě.
Pousmála se.
„Takže…byla tam znovu?“
„Jo. Ale tentokrát to bylo mnohem horší…celou noc jsem nespal.“
Tázavě se na něj podívala. „Moment – to nebylo ve snu?“
Zavrtěl hlavou. „Byla tam, ale doopravdy. Bylo to přesně jako v tom snu, ale nespal jsem.“
„To je docela…špatný.“
„To teda. Nedala mi pokoj, celý večer. Pořád mi říkala, že budem spolu…no, však už jsem ti to jednou říkal.“
„Začínáš blouznit, Rilmere.“
„Možná. Ale víš že za to nemůžu.“
Líska přivřela oči. „Svým způsobem za to můžeš. Kvůli tobě se zabila.“
Zamračil se a rozhodl se, že se zeptá na to, co ho zajímalo.
„Jak víš že to bylo kvůli mně?“
Vykouzlila uštěpačný úsměv, který z ní ve spojení s jejími pihami a jiskrou v očích vytvářel jednoho z těch typických dětských rošťáků.
„Bylo to naprosto očividné.“
„Očividné?“ zeptal se překvapivě.
„Jo – hlavně před tím, než ses s ní rozešel.“
Vzpomněl si na tu dobu a musel dát Lísce za pravdu. Tenkrát ho Iwethenn štvala nejvíc a on moc dobře věděl, že se k ní nechoval zrovna nejlíp. Když jí tehdy řekl, že už ji nejspíš nemiluje, neustále za ním chodila a to ho dožíralo.
„Hm, máš pravdu.“ řekl a na chvíli nastalo ticho.
Šli dál, v čele Lísčin pes, který neměl jméno.
Rilm pozoroval krásu přírody na začátku podzimu, naslouchal šeptání starých dubů a vnímal silnou vůni listí, které se už pozvolna snášelo k zemi.
Upadl do hlubokého zamyšlení, ze kterého ho probudil náhlý pohyb mezi stromy.
Vzpamatoval se a rozhlédl se.
„Co je?“ zeptala se Líska a taky se rozhlédla.
„Vidělas to?“ odvětil Rilmer zmateně.
„Co jsem měla vidět?“ pokračovala Líska ve sloupci otázek.
Rilmer mírně zalapal po dechu. „Ten…pohyb…“
Líska zvedla jedno obočí a v očích měla otazníky.
„Cože?“ zeptala se znovu pro jistotu.
Rilmer ukázal někam do prostoru před nimi.
„Ten pohyb…“
Dívka vzala jeho ruku a dala ji zpátky k tělu. „To byla nějaká srnka nebo tak.“
Rilmer se rychle otočil a rozhlédl.
„Je tady.“ zašeptal po chvíli.
Líska zůstávala na svém místě, ale začalo ji trochu mrazit v zádech.
Kdo tu je?
„Kdo tu je?“
„Iwethenn.“ vydechl Rilmer.
Líska mírně vykulila oči a přitáhla psa k sobě.
„Teď?“ zeptala se opatrně a rozhlédla se.
Pomalu přikývl.
Rilmer se trhaně rozhlížel po lese a hledal místo, kde zrovna Iwetheninn duch je.
Najednou se objevila přímo před ním.
„Jakto, že jsi s ní, miláčku? Buď se mnou…jenom se mnou“ zašeptala sladce a pohladila ho po tváři.
„Běž pryč Iwethenn.“ řekl a předstíral jistotu, i když v hloubce duše cítil chaos.
Položila mu ruce na ramena a zadívala se mu do očí. Blonďaté lokny se jí vlnily ve vzduchu, i v podobě přízraku byla nádherná.
„No tak…co to říkáš? Jsme ten nejúžasnější pár na světě, ne?“ řekla a usmála se na něj. Chtěl jí odpovědět, ale dala mu prst na ústa a zadívala se na něj pomněnkovýma očima.
„Mlč, lásko. Vím, že mě pořád miluješ. Stačí tak málo a budeme spolu. Zase,…a tentokrát navždy.“
Zíral na ni a nemohl se nadechnout. Něco uvnitř ho utlačovalo, nějaká vnitřní síla mu zastínila myšlenky a on si připadal naprosto bezmocný.
Políbila ho a dodala: „Miluju tě.“
Pak se rozplynula.
Chvíli tam ještě stál a díval se na místo, kde ještě před několika okamžiky byla jeho bývalá přítelkyně, která se vrátila ze světa mrtvých.
„Ri-rilmere?“ vykoktala Líska a pohlédla na něj.
Pomalu se otočil směrem k ní.
„Už…už je pryč?“ zeptala se Líska nejistě.
Přikývl.
„Už ano. Lísko?“
„Hm?“
„Můžeš pro mě něco udělat?“
„Snad. Co přesně?“
„Jestli mi chceš pomoct, zbav mě jí. Zbav mě jí navždycky, snažně tě prosím.“
•••
Bylo již odpoledne, když Líska ve společnosti svého psa dorazila do jedné malinké vesničky na opačném konci údolí, kde leželo město Gorthew.
Nyní stála ve velké zahradě, rozprostírající se kolem malého domku postaveného z šedých kamenů, které byly obrostlé břečťanem a psím vínem.
Zahrada nádherně voněla, byla plná bylinek, které Líska moc neznala.
Rozeznala jen malý záhonek máty, levandule, heřmánku, měsíčku a podobných, známých bylinek. Chvíli se procházela po zahradě a dávala pozor na psa, aby se nerozběhl do těch krásných, upravených květin.
„Lísko, to jsi ty?“ ozval se ženský hlas.
Líska se rozběhla zpátky k velkým, dubovým dveřím. V nich stála starší žena.
Oblečena byla do volné sukně a rozevláté košile, všechno v barvách fialové a tmavomodré. Měla dlouhé, tmavé vlasy, které byly tu a tam protkány šedivými prameny.
Zpoza kulatých sklíček brýlí se na ní dívali dvě průzračně smaragdové oči.
Dívka se na ženu usmála.
„To víš že jo, Gerto.“ dodala.
Žena jí úsměv opětovala.
„Jsem ráda že jsi tady,“ řekla Gerta a pozvala ji dovnitř, „dlouho jsme se neviděly.“
Lísku vždy nadchla atmosféra malého domku.
Byl provoněný vůní bylinek, která se mísila s kouřem vonných tyčinek.
Dům byl starý, ale nádherný. Většina nábytku byla ze světlého dřeva a vyřezávaná složitými vzory.
Bylinkářka uvedla Lísku do velké místnosti, plné svazků bylinek, kádinek a různých podivných předmětů.
Žena se posadila do velkého a zjevně měkkého křesla a podala si porcelánový hrneček.
Líska se porozhlédla a zhluboka se nadechla té krásné a silné vůně.
Potom usedla na velký polštář, který byl na zemi.
Gerta usrkla čaje a prohlížela si Lísku zpod kulatých brýlí.
„Co tě sem přivádí, Lísko?“ zeptala se po chvilce.
„No…je tu jedna taková podivná záležitost…“ začala Líska zeširoka.
Naprosto si užívala atmosféru tohoto domu a taky přítomnosti bylinkářky.
Měla Gertu odmala hodně ráda a brala ji jako takovou babičku. Když Líska potřebovala, umluvila se Gerta u jejích rodičů, dávala jí bonbony, učila ji poznávat přírodu.
Byla to žena moudrá, a měla toho hodně za sebou.
V dětství ji uvěznili vojáci, když byla její matka prohlášena za čarodějnici a následně upálena.
Gertině rodině byl zabaven veškerý majetek, otec poslán na jakousi „záchranou misi“ do cizí země, z této mise se však nevrátil.
Gerta měla být zavražděna taky, jako dcera čarodějnice si prý zasluhovala smrt také.
Podařilo se jí však uprchnout a dva roky se toulala po zemi bez rodiny, peněz, jídla, vody…
Aby se uživila, musela krást, což jí bylo ze srdce nemilé. Byla to dobrosrdečná dívka, ale nějak přežít musela.
Po oněch dvou letech si jí všimla neznámá žena. Objevila se znenadání, seznámila se s ní a ujala se jí.
Dodnes na ni Gerta ráda vzpomínala a s oblibou prohlašovala, že tato žena byla její anděl strážný.
Když vyrostla, postavila se na vlastní nohy a začala žít svůj život.
Všechny tyhle životní události a zkušenosti udělaly z Gerty velice schopnou, duchaplnou ženu, za což si jí většina lidí cenila a lidé k ní chodili pro radu nejen ohledně bylinek.
„Tak povídej, milá moje.“ popohnala ji žena.
„Mám jednoho…dejme tomu kamaráda. Říká ti něco jméno Rilmer?“
Gerta nakrčila obočí a zamyslela se.
„Možná. Víc mi ale říká jméno Iwethenn, a to s tím jmenovaným bylo nějak spojeno, pokud vím.“
Líska kývla. „Přesně tak. A ona Iwethenn se asi před půl rokem kvůli Rilmovi…no, zabila. Skočila ze skály, protože už s ní nechtěl být. On se s tím jakž takž vypořádal, ale teď se k němu Iwethenn vrací. Jako duch.“
Gerta se kousla do rtu. „To je špatné…asi ho měla opravdu hodně ráda, viď?“
Dívka znovu přikývla.
„Co ta zhrzená dívka dělá, když už tvého přítele navštíví?“
Líska si protáhla záda. „No, obvykle mu říká, že se k ní vrátí, že budou znovu spolu, že ho strašně miluje…a podobný kecy.“ řekla dívka a zakoulela očima.
„Aha. A co on?“
„Snaží se jí odehnat a odporovat, ale…bez účinku.“
Gerta pomalu přikývla. „A hodně ho to sžírá, viď?“
Pro změnu přikývla Líska.
„No, moje milá, asi tě moc nepotěším, lépe řečeno tvého přítele.“
Líska stiskla rty k sobě.
„Toho jsem se bála.“, zamumlala.
Gerta se nadechla a sjela pohledem k zemi.
„Bylinky mohou trochu utišit to, co tvůj přítel prožívá, ale úplně ho Iwethennina ducha nezbaví.“ pronesla nakonec.
Lísku to zklamalo, ale snažila se to nedát najevo.
„No a…neexistuje třeba nějaký způsob, jak Iweth odehnat úplně?“
Bylinkářka se zamyslela.
„Možná…možná bych o něčem věděla. Nešlo by však o bylinky, nýbrž o magii, má milá. Navíc bych musela tvého přítele poznat osobně a on sám by musel vykonávat všechny rituály a podobně, mohu mu pomoci, ale nevyléčím ho úplně. Nebude to jednoduché a hlavně – úspěch mu také nezaručím.“ řekla vážně a zadívala se na Lísčina bezejmenného psa.
Ten k ní jako na povel přišel a nechával se hladit bylinkářčinou křehkou dlaní.
Líska pomalu kývla. „Řeknu mu to. Ale myslím si, že by měl zájem i o nějaký bylinky.“
„Dobře.“ odvětila Gerta a vstala.
„Pojď se mnou, Lísko.“
Prošly domem a poté zadními dveřmi do zahrady za domem.
Lísku pět nadchly drobné kvítky vyrovnané do řad a záhonků.
„Jak dlouho se za ním ten duch vrací?“ optala se Gerta a pečlivě se dívala po zahradě.
„Dneska v noci to bylo podruhé.“
„To je krátce…je dobře, že to řešíte takhle brzo. Duchové dokážou být velice krutí.“ řekla Gerta a na čele se jí vyrýsovala jedna z četných vrásek.
Zjevně už s duchy taky něco zažila.
Bylinkářka pomalu vykročila na úzký chodníček mezi záhonky a sem tam se zastavila a vytrhla nebo malým nožíkem uřízla některou z květin.
Líska upadla do hloubky myšlenek a zasnila se. Silná vůně na ni hodně působila.
Když se z myšlenek probrala uvědomila si, že je zase zpátky v domě.
Gerta zrovna vysypávala z hmoždíře nafialovělou, sypkou směs.
Ještě víc ji rozdrtila jakýmsi plochým nožem, který Líska v životě neviděla.
Dívka přišla blíž a nabrala si trochu prášku na prst.
Když se zblízka podívala, zjistila, že v tmavofialové směsi jsou různobarevné tečky.
Prášek měl ostrý, kořeněný zápach, který doplňovala ještě nějaká vůně, kterou si Líska nedokázala k ničemu přiřadit.
Gerta vytáhla z kapsy malý, látkový váček a směs do něj nasypala.
„Každý večer špetku pod jazyk a nechat být dokud se nerozpustí. Když duch neočekávaně přijde a bude opravdu dotěrný, může ho použít taky, stejným způsobem.“
Líska kývla a vytáhla měšec.
„Nech to být. Tvému příteli budu pomáhat, bez peněz. Dobře?“ pohlédla na ni zpoza brýlí.
„Tak dobře.“ usmála se Líska.
„Řekni tvému příteli, ať mě navštíví co nejdříve to půjde.“
„Řeknu.“ souhlasila dívka a pomalu se s bylinkářkou rozloučila.
•••
Bylo už pozdní odpoledne, když zaklepala na dveře Rilmerova malého domku.
Nikdo jí neotvíral, ale všimla si nezavřeného okna, čehož vzápětí využila.
„Čekej.“ sykla na psa a vlezla do domu.
U Rilma doma nikdy nebyla, a tak se tady neorientovala.
„Rilme? Jsi tu?“ zavolala do ticha.
Z vedlejší místnosti se ozvalo tiché zaskučení. Vběhla tam a našla Rilmera schouleného na zemi do klubíčka.
„Lísko…“, zaskuhral potichu.
„Co se ti stalo, k sakru?“ vydechla dívka při pohledu na něj.
„Byla tady…dlouho…“
Líska se kousla do rtu. „Áha. Zjevně tě měla vážně hodně ráda.“ utrousila.
Muž se mrzutě pousmál. „Pomůžeš mi na nohy?“
Pomohla. Pak vytáhla z kapsy váček. „Dala mi ho ta bylinkářka, ale dokáže ty příznaky jen utlumit.“
Rilm vytřeštil zkrvavené oči. „Takže se jí už nikdy nezbavím?!“
Dívka pokrčila rameny a dodala: „No, říkala že ti může pomoct jinak. Dělala by s tebou nějaký retuály nebo co…“
„Rituály?“
„Jo, rituály. Ale prý to bude náročné a nemusí se to povést.“
„A taky hodně drahé, že…“ podotkl Rilmer.
Energicky zavrtěla hlavou. „Ne, dá ti to zadarmo. Má mě ráda a znám se s ní dlouho, je ke mně hodně vstřícná.“ řekla Líska s úsměvem.
„Fajn.“, odvětil Rilmer a pak křikl do prostoru: „Slyšíš, Iwethenn? Zbavím se tě! Zbavím!!“
Pronesl to radostně, zjevně byl přesvědčen o tom, že se to všechno povede.
Líska ze srdce doufala, že ano, ale jistá si tím být nemohla.
Vyhnala z hlavy špatné myšlenky a doufala, že tentokrát je Iwethenn nevyruší.
•••
Nemohla tušit, že se mýlí.
Když Rilmer užil bylinkářčin prášek, Iwethenn se vrátila v nové síle.
Její útok byl nečekaný a tentokrát ho zaregistrovala i Líska.
Sic jejího ducha neviděla, z polic padaly předměty, okna se zavírala a otvírala a Rilm se znovu bezmocně svíjel na posteli.
Když podivná návštěva skončila a Rilmer se znovu postavil na nohy, vypravil ze sebe jediné: „Vyřiď otci že zítra do práce nepřijdu.“
Pak se svalil na záda a usnul.
Líska déle nečekala a vydala se na cestu domů.
Pes potichu zakňučel když dívku spatřil. Nechala ho tam dlouho, byl už večer.
„Promiň, jen jsem se chtěla přesvědčit že se mu nic nestane. Promiň, pejsku…“.
Pohladila ho po veliké hlavě a vešla do lesa.
•••
Na cestu vyrazil už za svítání, nechtěl ztrácet čas.
Nespal dlouho a také si chtěl trochu osvěžit myšlení, s čímž mu procházky vcelku pomáhaly.
Vybavoval si cestu jak mu ji Líska popisovala, přesto se musel několikrát vrátil aby našel správnou stezku.
Využíval ranního klidu a snažil se utřídit si myšlenky.
Bylo těžké na Iweth nemyslet, ale doufal, že její přepadení nebudou tak častá, když ji ze své hlavy vypustí.
Překvapilo ho, když uviděl bylinkářku už takhle časně pracovat.
„Zdravím.“
Otočila se a s úsměvem ho také pozdravila.
„Pojďte dál, Rilmere.“ pobídla ho a otevřela malá, dřevěná vrátka vedoucí do zahrady.
„Jak víte kdo jsem?“ optal se muž.
Bylinkářka pokrčila rameny. „Myslela jsem si to.“ dodala.
„A vy jste…“ řekl Rilm a přimhouřil oči.
„Gerta. Gerta Mellerová.“ dokončila a podala mu ruku na přivítanou.
•••
Její domov byl útulný a provoněný bylinkami.
Uvedla ho do velké místnosti, kde bylo bylinkové aroma silnější.
Posadila se do rozložitého křesla, a jemu nezbývalo nic jiného než si sednout na velký polštář na zemi.
„Líska mi řekla o vašem…řekněme problému.“ řekla bylinkářka a usrkla čaje. Samozřejmě bylinkového.
Přemýšlel, co by řekl. „No…je vcelku upovídaná, tak doufám že vám řekla jen to nejnutnější.“
Žena se usmála. „Mluvila pouze o tom, co se vám nyní děje. O vašem životě se jinak nezmínila.“
„To je dobře.“ odvětil Rilmer krátce a rozhlédl se po místnosti.
Byla to zjevně bylinkářčina pracovna, soudě podle dlouhého stolu s množstvím různých kovových přístrojů.
Velkými, francouzskými okny sem proudilo sluneční světlo, a celá místnost působila jakýmsi uklidňujícím dojmem.
„Prý mi můžete pomoct jiným způsobem než bylinkami.“ řekl, aby znovu navázal na konverzaci.
Gerta kývla. „Ano. Věříte v magii?“
„Hm, nevěřil jsem. Ale když vás navštěvuje někdo zemřelý, je těžký na ni nevěřit.“
„Dobrá. Chtěla bych s vámi uskutečnit několik duchovních seancí. Tedy za předpokladu, že by jste měl také zájem.“
„Pokud mi to pomůže zbavit se Iwethenn, souhlasím s čímkoliv.“ odvětil trpce.
„Musíte být hodně zoufalý“, pousmála se a pozorovala ho zpod sklíček brýlí, „řekla bych že nevíte, co se v takových duchovních seancích dělá.“
Rilmer přikývl. Nevěděl.
„Čili…vyvolali bychom jejího ducha a pomohli bychom jí do druhého světa, aby nebloudila. To znamená učinit z ní mrtvou v tom pravém slova smyslu.“
„To jde?“ zeptal se překvapeně.
„Ano. Mezi naším světem a světem zesnulých je jakýsi most. A některé duše prostě sejdou z cesty a bloudí. A my musíme dokázat, aby Iwethenn přes onen most přešla. Rozumíte, Rilmere?“
Chvíli přemýšlel o Gertiných slovech, poté odpověděl: „Asi ano. Doufám.“
Vlídně se na něj usmála. „To je dobře. Kdy začneme?“
„Co nejdřív. Jestli můžeme teď, nemám nic proti.“
„Jak myslíte. Následujte mě.“
Pomalu a obtížně se zvedl z pohodlné polohy na polštáři.
Žena ho zavedla po točitých dřevěných schodech do druhého patra, do místnosti někde vzadu.
Pokoj zjevně nebyl moc používán, a tak se zde už kupil prach.
Gerta z jedné z četných skříní vyndala menší krabici a vytáhla krystaly.
Rozložila je do kruhu na zem a pobídla Rilmera, aby do kruhu vstoupil.
Zapálila vonnou tyčinku a sedla si naproti němu do tureckého sedu.
Pronesla jakési začáteční přivítání pro Iwethennina ducha, poté zavřela oči a soustředila se.
Rilm ji sledoval a snažil se být klidný. Jak mu Gerta řekla, nesmí zpanikařit.
Přestože se cítil koncentrovaný, příchod Iweth ho zaskočil. Vznášela se v prostoru mezi ním a bylinkářkou a rozhlížela se kolem.
Gerta otevřela oči.
„Kde to jsem, lásko?“ zeptala se Iwethenn láskyplně, ale Rilmer věděl, že skrývá menší nejistotu.
Už chtěl odpovědět, když ho bylinkářka jediným gestem zastavila.
„A kdo je tahle žena?“, zeptala se znovu a otočila se na Gertu, „co chcete?“
„Vyprovodíme vás tam, kam máš jít.“ odvětila žena klidně.
„Nepůjdu nikam, bez něj!“ křikla Iwethenn.
„Iwethenn, jste mrtvá, Rilmer ne. On s vámi jít nemůže.“
„Vezmu si ho sama.“ zasyčela na bylinkářku a přiblížila se k Rilmerovi.
„Miláčku, pojď se mnou. Zase budeme spolu…navždy.“ pronesla tiše a medovým hlasem.
„Ne, Iwethenn. Nechci s tebou být.“ odpověděl s co největším odhodláním.
Odvrátila se. „Cože? Ty půjdeš se mnou, chtě nechtě. My budeme spolu!“ řekla poněkud krutým hlasem a prudce vylétla ke stropu a prolétla jím.
Rilmer se na Gertu zmateně podíval. Ta pozorovala strop, zjevně očekávala její návrat.
A její očekávání bylo správné.
Iwethenn rychle vlétla zpátky k nim, a pak udělala něco nečekaného.
Nevrátila se na své původní místo, nýbrž vlétla přímo do těla bylinkářky.
Chvíli se nic nedělo. Najednou sebou však Gerta trhla.
Otevřela zeširoka oči.
Už nebyly průzračně, ale pomněnkové. Její vrásky začaly mizet, zšedlé vlasy nabíraly plavý nádech.
Omládla. A změnila se. V Iwethenn.
„Ne, Iwethenn! Vrať se!“ křikl Rilmer vyděšeně a začal couvat.
Nová Iweth na něj upírala svůj krutý a šílený pohled.
„Zemřeš. Zemřeš a budeme spolu. Nahradíme to, co jsme ztratili.“ šeptala vzrušeně a pomalu se k němu blížila.
„Ne. To neuděláš! Já nechci zemřít!“ křičel Rilm zděšeně.
„Já zemřela pro tebe, ty zemřeš pro mě…spravedlnost, víš, lásko?“
Byla blíž a blíž.
„Ne!!!“ zařval a pozoroval tu šílenou kreaturu před sebou.
„Ale ano.“ zašeptala a vrhla se na něj.
Myslel si, že u sebe skrývá nějakou malou zbraň, dýku, malý nůž, nebo něco podobného. Mýlil se.
To, že má ostré zuby, věděl. To, že by mu chtěla prokousnout tepnu, netušil.
„Sakra nech mě, Iweth! Dost!“ zakřičel a tvrdě ji od sebe odstrčil. Vrhla se na něj znovu.
Už ji nechtěl v tomhle světě. Už mu to stačilo.
V záchvatu zděšení a vzteku se rozhodl to své bývalé snoubence oplatit.
Netušil, jakou mají jeho dlaně sílu. Padla k zemi brzo.
Vzápětí se začala Gertě vracet původní podoba. Z blonďatých loken se opět staly prošedivělé tmavé vlasy, z modrých očí zelené. Jen jediné se nezměnilo.
Bylinkářka byla mrtvá.
•••
„Co…co se s…stalo?“ zeptala se Líska zadýchaně.
Muselo to být něco velice zvláštního, protože Rilmer měl oči dokořán. A měl v nich strach a zmatek.
„Já….já jsem zabil Gertu.“ vydechl.
„Cože?!“, vyděsila se Líska, „jak…co…cože?“
„Iwethenn se do ní převtělila a vrhla se na mě…nevěděl jsem co dělat…a nějak jsem ji uškrtil…a ona…pak se vrátila zpátky na Gertu…já…panebože…“ zaskuhral Rilmer a oči se mu zaleskly slzami.
„Proboha ne! To nemůže bejt pravda! Sakra řekni že to není pravda! Řekni to!!“ řvala na něj Líska a z očí se jí začaly drát slzy.
Malými pěstmi bušila Rilmerovi do hrudi.
„Lísko já za to nemohl! Zabila by mě!“
„Do hajzlu, tebe by Gerta nezabila!“
„To nebyla Gerta, ale Iwethenn!“ bránil se Rilmer zoufale.
„Ale vždyť…ty jsi zabil Gertu, ty pitomče!“ křičela Líska a tváře měla vztekem červené.
„Seš hnusnej, prašivej parchant! Seš zkurvenej vrah! To seš, ty kanálová kryso!“ rozzuřila se a vší silou dala Rilmovi pěstí do čelisti.
Pak se rozběhla k lesu.
Muž, který se před chvílí stal vrahem, tam stál, a díval se za mizící, běžící postavou.
Bude mu ještě někdy věřit?
•••
Našel Lísku, která se opírala o strom a seděla na čerstvě spadaném listí. V objetí držela svého psa a brečela.
„Lísko, já…vážně jsem nechtěl.“ řekl potichu a přidřepl si k ní.
Dlouho neodpovídala, ale pak přece: „Nechtěl? Tak proč jsi to udělal?“ zeptala se skuhravě a upřela na něj uslzené oči.
„Neměl jsem na vybranou.“ odvětil a doufal, že jí tato odpověď nějak nerozčílí.
„Chci bejt teď sama.“ zamumlala a z jejích oříškových očí se spustil nový vodopád slz.
Přikývl a odešel.
Procházel se lesem, pozoroval krásu přírody na začátku podzimu, naslouchal šeptání starých dubů a vnímal silnou vůni listí, které se už pozvolna snášelo k zemi.
V duchu sám sebe proklínal za to, co spáchal, i když věděl, že jinak činit nemohl.
Kdyby se nevrátila, nic by se nestalo.
A kdyby jí to tenkrát lépe vysvětlil, nevrátila by se vůbec.
Proč jí tenkrát neřekl, že by chtěl mít více času na sebe, vlídněji? Měla pravdu. Zabila se jen kvůli němu.
Takže za to stejně mohl jenom on sám.
Se svěšenou hlavou poslouchal výtky, které mu předhazovalo jeho vlastní svědomí.
A zdálky ho sledoval pár pomněnkových očí.
Očí, ve kterých bylo tolik lásky k němu. Tolik neopětované lásky.
Iwethenn sklopila modré oči a zmizela.
