|
|
Hospoda U Zlomeného kola - 1.
Zbytek týdne uběhl jako voda a než se Jirka s Klárou nadáli, byla tu první srpnová neděle. Klára seděla v kuchyni u stolu, s nechutí upíjela po troškách kozí mléko a mračila se na Jirku. Dnes ji opět u snídaně předběhl. A ke všemu si pomohl takovým odporným trikem. Kláře se podařilo potichu vyplížit ze svého pokoje a dostala se bez problémů až na schodiště. Když Jirka zjistil, že už ji nemůže dostihnout, zavolal na ni, ať se vrátí, že s nimi chce mluvit otec. Klára se nechala hloupě nachytat a popoběhla několik kroků zpět. Sotva se přiblížila k Jirkovi, ten ji odstrčil a než se vzpamatovala, seběhl do kuchyně.
„Chutná mlíčko, chutná. Jen si dej, je to náramně zdravé,“ posmíval se jí dračí řečí Jirka.
„Buď zticha! Vůbec na mě nemluv ty odporný slizký bahenní červe. Smrdíš jako čerstvé psí lejno. Ty hnusnej podrazáku, ty zdechlino …“
„Co je to s vámi?“ přerušila proud Klářiných nadávek Barbora. „Vy spolu nemluvíte? Vždycky jste se během celé snídaně šeptem bavili a pošťuchovali se. V posledních dvou týdnech ale jen potichu sedíte a mračíte se na sebe. To je opravdu hodně podezřelé. Snad jste se kvůli něčemu nepohádali tak strašně, že se spolu celou tu dobu nebavíte?“
„To ne,“ zareagoval okamžitě Jirka, „my spolu normálně mluvíme. Jen si zrovna právě teď nemáme co říct.“
„Já bych ti měla co říct,“ ozvala se Klára. „Jenomže to co bych řekla, by se Barboře asi moc nelíbilo.“
„A co chceš dělat celé dopoledne,“ zeptal se Jirka Kláry, aby odvedl řeč jinam.
„Myslela jsem, že bych si ráno zašla na chvilku zastřílet a pak můžeme zajít třeba k Ovčímu potoku.“
„Co u potoka. Na koupání je v něm voda moc studená a jen tak se dívat, jak korytem teče voda, mě nebaví,“ zamítl její návrh Jirka. „Mám lepší nápad. Vezmeme si luky a vydáme se na lov do lesa.“
„Ty bys toho tak ulovil. Leda snad nějakou starou línou slepici z našeho kurníku,“ pochybovala o jeho loveckých schopnostech Klára.
„Rozhodně bych dokázal ulovit víc, než náš nový lovčí,“ zaprotestoval Jirka.
A opravdu, jejich nový lovčí Bernard se prozatím moc nepředvedl. Na rozdíl od Blahoslava, který se od prvního dne snažil být užitečný, Bernard zatím neulovil ani jednoho zajíčka, křepelku nebo koroptev. Celé dny a noci se jen toulal po okolí. Od té doby co ho pan Zámořský zaměstnal, ukázal se v domě jen dvakrát. S nikým téměř nepromluvil, jen si z kuchyně a ze spíže nabral plnou tornu jídla a hned zase odešel. Po jeho druhém nájezdu na kuchyň si Barbora šla stěžovat panu Zámořskému, že Bernard místo toho, aby nosil z lesa zvěřinu, pouze vyjídá její zásoby. Pan Zámořský ji ale uklidnil s tím, že je to v naprostém pořádku. „Tak jsme se spolu domluvili,“ vysvětlil Barboře. „Prvních několik týdnů bude Bernard pouze poznávat okolní lesy a zvěř, která zde žije. Lovit začne až na podzim. Před zimou ti naplní spíž zvěřinou až k prasknutí.“
Po snídani se Jirka a Klára sešli na louce u terčů. Zatímco cvičili střelbu, mohli si zde nerušeně promluvit normální lidskou řečí, aniž by se museli obávat, že je někdo uslyší.
„Musíme si před dospělými dávat větší pozor, nebo nakonec někdo ještě odhalí, že se umíme domlouvat myšlenkami,“ začal rozhovor Jirka.
„To samozřejmě musíme,“ souhlasila Klára. „Barbora si už všimnula, že spolu téměř nepromluvíme ani slovo. Myslím, že i ostatním už připadá naše chování v poslední době poněkud podezřelé. A kdyby ne, tak Barbora si určitě svůj postřeh nenechá pro sebe.“
„Takže ode dneška spolu budeme před dospělými mluvit normálně nahlas,“ navrhl Jirka.
„Ano, ale to nejspíš nebude stačit,“ obávala se Klára. „Hlavně nás nesmí nikdo nachytat, že jeden z nás ví něco, o čem se ještě nemohl nijak dozvědět. Jako například, jak jsi tenkrát vyběhl ze svého pokoje, když přijížděl pan Kilián se svými kejklíři. O jejich příjezdu jsi ještě přece neměl vědět.“
„Asi máš pravdu, to ale bude dost těžké neprozradit se. Možná bychom měli omezit naše rozhovory v dračí řeči jen na to, co je nezbytné. Tak bude nebezpečí, že se prozradíme, minimální.“
„Myslím, že bude jen stačit, když si budeme dávat větší pozor. Hlavně v době, kdy nejsme spolu,“ uvažovala Klára.
„Tak dobře, ale kdyby si náhodou některý dospělý ještě něčeho všiml, tak se raději na čas úplně přestaneme dračí řečí bavit,“ trval na svém Jirka.
„No tak tedy ano,“ schválila nakonec Klára Jirkův návrh. „Co ale chceš dělat dneska celý den? Nechtěl by sis vyjet na koních? Minulý týden nám vyjížďku překazil strýc, tak bychom si to dnes mohli vynahradit.“
„Tatínek dneska nemá čas a bez doprovodu nás na výlet nikdo nepustí. Možná, že by se nám mohlo podařit vyrazit si odpoledne někam dál do lesa, ale nanejvýš pěšky. Minulé léto, když bylo tak pěkně jako dnes, jsme se s babičkou chodili koupat do jezera. Škoda, že tu nikde není nějaké jezero, jako u babičky Sibyly. Hned bych si šel zaplavat,“ postesknul si Jirka.
„No, ale na druhou stranu tu není ani Otakar, který by se nám celou dobu posmíval a pořád se na nás vytahoval,“ dodala Klára.
U terčů vydrželi ještě hodinu a půl, než je střílení přestalo bavit. Klára právě vytahovala ze svého terče několik posledních šípů a Jirka už pomalu odcházel k domu, když si všiml pohybu na cestě.
„Někdo k nám jede na návštěvu,“ oznámil radostně Kláře. Protože do jejich odlehlého domu zavítali hosté jen opravdu jednou za čas, byla pro Jirku a Kláru každá nečekaná návštěva skvělou událostí. (Snad jen když je navštívil baron Břich, neměli z toho vůbec žádnou radost.)
Klára se podívala naznačeným směrem a po chvilce dodala: „To jsou vojáci z Rudova. Poznávám ten jejich vozík.“
„Asi si zase přijeli nakoupit nějaké zásoby,“ napadlo Jirku. „Půjdu je ohlásit tatínkovi.“ A s tím se rozběhl zpět k domu.
Několik minut poté, co přiběhl Jirka a všem hlasitě oznámil, že k nim jedou na návštěvu vojáci z Rudova, dokodrcal se na dvůr i jejich menší vůz, tažený jedním koněm. Na kozlíku seděl sám velitel Rudova seržant Kouďar, kterého doprovázel jeden z jeho vojáků. Dokud seržant Kouďar nakupoval zásoby, neodvažovali se ho Jirka a Klára rušit. Jakmile byl ale obchod uzavřen a pan Nedola pozval oba vojáky k sobě na návštěvu, nahrnuli se za nimi do věže také.
„No vy dva, abyste u něčeho chyběli,“ přivítal je se smíchem pan Nedola.
V prvním patře věže už čekal Blahoslav. Byl zde na návštěvě právě ve chvíli, kdy vojáci přijeli.
„Tohle je Blahoslav,“ představil ho pan Nedola, „jeden z našich nových zaměstnanců. Jinak je to príma chlap, který nezkazí žádnou srandu.“
Všichni dospělí se pohodlně usadili ke stolu a začali se bavit o obyčejných věcech jejich denního života. Jirka s Klárou si našli místo kousek stranou na pohovce pod oknem a se zájmem naslouchali.
„Příští týden budu muset jet nakoupit zásoby až do Konečků. Vůbec se mi tam nechce,“ postěžoval si seržant Kouďar. „Je to dlouhá cesta, většinu dne strávím na kozlíku a budu se s tím našim vozíkem natřásat po kamenitých cestách plných děr a výmolů. Ale nic jiného mi nezbývá. Dochází nám už sůl a další koření, potřebujeme nějaké nové hrnce, sadu nožů, opasky, boty, oblečení a spoustu dalších věcí, které nikde jinde poblíž neseženeme.“
„Já pojedu do Konečků už zítra,“ ujal se slova Blahoslav. „Musím nakoupit vybavení pro naši novou kovárnu. Kdybyste mi napsal seznam věcí, mohl bych při jednom udělat nákup i pro vás. Cestou zpět bych se mohl zastavit na Rudově a zboží vám předat. Tak velká zajížďka to zase není.“
„To by bylo skvělé,“ souhlasil nadšeně seržant Kouďar. Pak se ale zamyslel a dodal: „Jenomže já si takhle z hlavy na všechno, co bude třeba koupit, stěží vzpomenu. Nejdřív budu muset pečlivě projít všechny naše zásoby a zeptat se ostatních, jestli také něco nepotřebují.“
Blahoslav malou chvilku přemýšlel a pak pozměnil svou nabídku: „Ani to by nemusel být problém. Jestli chcete, mohl bych se u vás stavit už při cestě tam a převzít od vás ten seznam. Do zítřka budete mít dost času projít si ty zásoby.“
„To bych vám byl moc vděčný, opravdu byste mi tím velmi pomohl.“
„To nestojí ani za řeč,“ poznamenal skromně Blahoslav. „Jak jsem říkal, pro mě to není zas tak velká zajížďka. O jednu maličkost bych vás ale rád požádal - nemohl byste mi začít tykat, jako všichni ostatní? Vždyť jsme vlastně sousedé.“
„Ale samozřejmě Blahoslave, já jsem Albert,“ při těch slovech nabídl seržant Kouďar Blahoslavovi pravici. „A zítra, až k nám přijedeš na návštěvu, tak to naše tykání pořádně zapijeme.“
Několik dalších minut se ještě hovor točil okolo podobných všedních věcí, takže se Jirka a Klára ve svém koutku začali pomalu nudit. Do rozhovoru dospělých se však raději nepletli. Obrat nastal až ve chvíli, kdy Blahoslav nečekaně položil seržantu Kouďarovi otázku: „Proč je vlastně vaše stanoviště tak odlehlé? Myslel bych, že podobné signální věže by měly být spíše někde poblíž měst, nebo vesnic.“
„Na to je celkem jednoduchá odpověď,“ rozpovídal se seržant. „Před mnoha lety, když naši předkové začali síť věží budovat, potřebovali najít místo, ze kterého by bylo dobře vidět zároveň na pevnost Brk, Konečky i hrad Břich. Naše věž má totiž za úkol obstarávat spojení právě těchto tří míst. Protože mezi pevností a Konečkami stojí kopec Plošák a hrad Břich také částečně zakrývají okolní kopce, byl jako jedno z mála vhodných míst vytipován pávě Rudov. Nakonec se ukázalo, že z různých důvodů bude nejvhodnější vybudovat věž právě zde.“
„A jak vlastně vaše signální věž funguje?“ zeptal se vzápětí Jirka, kterému tento směr hovoru připadal mnohem zajímavější.
Seržant Kouďar se na malou chvilku zamyslel, jakoby zvažoval, nemá-li Jirkovu otázku raději přejít jen mávnutím ruky, pak se ale rozhodl odpovědět. „Na vrcholu naší věže, stejně jako v ostatních signálních věžích, se nachází soustava zrcadel, které můžeme různě nastavovat. Když chceme odeslat nějakou zprávu, tak musíme nastavit zrcadla takovým způsobem, aby soustředily sluneční světlo směrem k věži, kam chceme vysílat. Pak už stačí jen střídavě dlouze a krátce paprsek světla zakrývat a odkrývat. Tím vytváříme kód zprávy. Samozřejmě předtím, než zprávu odešleme, musíme ji nejdříve přijmout. Jak už jsem říkal, zpráva k nám může přijít ze třech různých směrů. Proto na vrcholu věže musí neustále ve dne v noci hlídkovat nejméně dva vojáci. Jakmile některý z vojáků zpozoruje, že je jedna z okolních věží připravena vysílat, okamžitě potvrdí třemi krátkými záblesky, že je připraven zprávu přijmout. Kód zprávy zapíše do denníku zpráv a zpět odešle signál, že vše stačil správně zapsat. No a nakonec vše pošle dál, tam kam to patří.“
„A co když si ten voják není úplně jistý, že si vše poznamenal správně,“ zajímala se Klára.
„Tak prostě odešle zpět požadavek, aby mu celou zprávu zopakovali.“
„Ale jak poznáte, kam máte zprávu poslat?“ napadlo Jirku. „Myslím tím, když k vám přijde například z pevnosti Brk, jak poznáte, že ji máte odeslat právě do Konečků, a ne na Břich?“
„I na to je samozřejmě pamatováno,“ usmál se seržant Kouďar. „Několik počátečních znaků určuje adresu místa, kam je třeba zprávu doručit. Podle nich snadno poznáme, kam vysílat.“
„Říkal jste, že musíte hlídkovat neustále, ve dne v noci,“ ozvala se opět Klára. „Jak ale můžete posílat zprávy v noci, když nesvítí slunce?“
„Při nočním vysílání prostě zapálíme oheň a místo na slunce nasměrujeme zrcadlo na oheň. K tomu používáme podobné zařízení jako je olejová lampa, ale mnohem větší. A protože zrcadlo, kterým soustřeďujeme světlo, je dost velké, můžeme přes den vysílat, i když je třeba zataženo. Pro naše účely je světla většinou dost. Jedině když je mlha, hustě prší, nebo sněží, tak nemůžeme vysílat. Pro ten případ máme našeho koníka. Kdyby k nám náhodou přišla nějaká urgentní zpráva, a kvůli počasí jsme ji nemohli přeposlat dál, tak má jeden z mých mužů sednout na koně a zprávu doručit tímto způsobem. To se ale ještě nikdy nestalo,“ zasmál se seržant Kouďar. „Když nemůžeme kvůli počasí vysílat, tak nemůžeme ani přijímat zprávy od jinud, to dá rozum. A po silnici je to z Konečků do pevnosti Brk nebo na Břich mnohem rychlejší než se trmácet k nám do kopců. Proto případní poslové rychleji a snáz doručí své poselství, když jedou přímo na místo určení.“
Po celou dobu, co seržant Kouďar vysvětloval, jak funguje síť signálních věží, Blahoslav pozorně poslouchal, a když Jirka a Klára konečně přestali klást další otázky, zeptal se: „To musí být velmi zodpovědná práce, hlídkovat na takové věži. A kolik asi tak zpráv přijmete a odešlete za den, Alberte?“
„To je různé. Někdy k nám nepřijde zpráva celý den a jiné dny jich odesíláme třeba deset i víc. No ale většinou přeposíláme tak dvě, tři zprávy.“
„Musím říct, že vaši práci obdivuji,“ prohlásil nakonec Blahoslav. „To musí být asi velmi náročné, celé dny a noci se soustředěně pozorovat okolní věže, abyste žádnou zprávu nepropásli. To se asi ani pořádně nevyspíte.“
„Není to zas tak strašné. Jde především o zvyk. Se mnou je nás na to celkem sedm lidí, takže se můžeme pravidelně střídat. Držíme hlídky po třech hodinách. Každý tedy může v noci nepřerušovaně spát celých šest hodin a také si můžeme zdřímnout přes den. Nahoře na věži jsou vždy dva vojáci, takže si spolu mohou povídat a neusnou tam. Když vojáci nemají zrovna hlídku, tak u nás není mnoho další práce. Uvařit jídlo, občas si vyprat prádlo, připravit dřevo, nebo dojet pro vodu. No a dvakrát týdně cvičíme se zbraní. Řekl bych, že u nás na Rudově není příliš obtížná služba. Ale dost řečí o Rudovu a naší práci. Co je nového u vás? Slyšel jsem dobře, že se chystáte zařídit zde na panství kovárnu?“
„Ano, to je pravda,“ přitakal Blahoslav a vzápětí se rozpovídal o své budoucí kovárně a o plánu pana Zámořského chovat Pod Kapucínem koně.
Toho dne večer, si jako obvykle před spaním, Jirka a Klára chvilku povídali s Plamínkem. Tentokrát se od něho dozvěděli jednu obzvlášť zajímavou novinku. Celý minulý týden se Plamínek každou noc pokoušel najít stopu lovčího Bernarda. Přestože ze vzduchu propátral několikrát celé panství, nikdy se mu nepodařilo Bernarda objevit. Jako by se do země propadl. Až minulou noc měl štěstí. Těsně po západu slunce se byl proletět kousek dál, prohlédnout si údolí Modravy, kopec Plošák a peřeje Lososů. Na zpáteční cestě si nedaleko Rudova všiml pohybu v křoví u cesty. Zvědavost mu nedala a tak sletěl trochu níž, aby si prohlédl, co se to tam pohybuje. Dříve než stačil tvora dole rozpoznat, ucítil lidský pach. Neznámý se na člověka pohyboval podrostem velmi obratně a tiše. Opatrně se skrýval ve stínech stromů a keřů. Plamínek nad ním několik minut kroužil a zvědavě ho sledoval. V jedné chvíli došel neznámý až k místu, kde nerostlo nic většího než tráva a kapradí. Protože neschůdný terén mu bránil v obejití této malé mýtinky, rozhodl se, že ji rychle přeběhne. Sotva udělal muž několik prvních kroků po volném prostranství, naskytla se Plamínkovi poprvé možnost, pořádně si toho cizího člověka prohlédnout. V té chvíli ho poznal. Nemohlo být pochyb. Podle popisu, který mu dal Jirka, to byl naprosto jistě lovčí Bernard. Plamínka nikdy předtím nenapadlo hledat ho tak daleko na východ, protože od Jirky a Kláry věděl, že východní hranici panství pod Kapucínem tvoří velký útes, nad kterým stojí jejich dům.
Po tomto zjištění se Plamínek rozhodl, že Bernarda na chvíli opustí a uloví si něco menšího na zub. Věděl, že teď, když už ví, kde se Bernard přibližně nachází a zná jeho pach, nebude mít s jeho pozdějším vystopováním žádné problémy. Když se po úspěšném lovu, necelé dvě hodiny poté, vrátil Plamínek zpět, nalezl Bernarda ukrytého v nedalekém houští. Zpočátku nechápal, proč se Bernard schoval právě zde, když v okolí je spousta mnohem lepších míst, odkud se dá číhat na kořist. Zde v houštině daleko od vody a pastvy asi stěží něco uloví. Když se ale lépe zamyslel nad podivným počínáním toho člověka dole, napadla ho zvláštní myšlenka: „Bernard nejspíš nebude na lovu. V tom houští se schovává kvůli něčemu jinému. Ze svého úkrytu má skvělý výhled na kopec Rudov, signální věž a příjezdovou cestu. Takže proto tu je. Aby pozoroval, co se děje v okolí Rudova.“
Ještě dvakrát se tu noc Plamínek vrátil k Rudovu a vždy našel Bernarda na stejném místě. Podle Bernardových občasných opatrných pohybů poznal, že je vzhůru a bedlivě sleduje okolí. Ani při jeho poslední návštěvě, těsně před svítáním, nic nenasvědčovalo tomu, že by se Bernard chystal v brzké době svou skrýš opustit.
Tím Plamínek dokončil své vyprávění a ke slovu se dostala Klára: „Připadá mi dost podezřelé, že Bernard sledoval celou noc a možná i celý den Rudov.“
„Podezřelejší chování si jen těžko dokážu představit,“ přidal se Jirka, „je to skoro jakoby si napsal na čelo - JSEM ŠPIÓN KRÁLE MAXIÁNA“
„Co s tím ale budeme dělat?“ uvažovala Klára. „Těžko o tom můžeme někomu povědět a neprozradit přitom Plamínka.“
„Stejně nemáme žádný pořádný důkaz,“ posteskl si Jirka, „Bernard by mohl třeba říct, že až k Rudovu sledoval stopu medvěda, nebo nějaké jiné šelmy, která ohrožuje naše stádo ovcí. A jak bychom mu dokázali, že to tak není?“
„Kdyby sledoval nějakou šelmu, tak by Plamínek její stopu také určitě objevil,“ zaprotestovala Klára, „takže Bernard žádnou šelmu nesledoval.“
„No to je jistě pravda, ale komu budou dospělí spíše věřit, Plamínkovi nebo Bernardovi? Než Bernarda obviníme, musíme proti němu získat nějaký naprosto jasný důkaz,“ ukončil rozhovor Jirka.
„Asi máš pravdu. Budeme Bernarda ještě nějaký čas sledovat a pak se uvidí.“
Po chvilce ještě Kláru napadlo, že budou muset najít nějaký způsob, jak sledovat Bernarda i přes den. Jinak by mohli propást příležitost, obstarat si potřebný důkaz. Zkusila o tom povědět Jirkovi, ale ten jí už neodpověděl. Během té krátké chvilky usnul tvrdým spánkem.
Klára naopak bděla ještě dlouho do noci. I když se jim s Jirkou hned po obědě podařilo nepozorovaně odejít na výlet do lesa, kde prožili nádherné odpoledne plné šiškových bitev a honiček, po nichž by měla být dost unavená, nemohla usnout. Bylo tu totiž něco, co ji trápilo mnohem více než všichni nepřátelští špehové dohromady. Převalovala se v posteli a pořád musela myslet nato, jak ji dnes ráno Jirka napálil. Zlobilo ji, že se nechala tak hloupě nachytat. Tentokrát to Jirka ale opravdu přehnal. Říct jí, že s ní chce mluvit otec, to nebylo vůbec fér. Něco takového si rozhodně nemůže nechat líbit. To musí Jirkovi co nejdřív náležitě oplatit. A musí vymyslet něco pořádného, aby si to Jirka ještě dlouho pamatoval. Ale co? Ať se snažila přemýšlet sebevíc usilovně, nic vhodného ji stále na mysl nepřicházelo. Až pozdě v noci, když už ji pomalu přemáhal spánek, přišel ten správný nápad: „Když si Jirka mohl vymyslet, že si pro mě poslal tatínek, tak proč mu to neoplatit úplně stejně. Musím to ale navléknout velmi chytře. Mně by Jirka asi stěží uvěřil, kdybych mu jen tak řekla, že má okamžitě jít za tatínkem.“
A s touto myšlenkou se pomalu propadla do hlubokého spánku.
Druhý den ráno se Klára probudila o něco později než obvykle. Snad ještě dříve, než stačila otevřít oči, se v duchu opět vrátila k přípravě odplaty. Večer, když usínala, měla jen nejasnou představu o tom, co Jirkovi provede. Ráno ji proto velmi udivilo, když zjistila, že už naprosto přesně ví, co musí udělat. Jakoby se jí v hlavě přes noc celý plán pomsty vylíhnul. Chybělo dopracovat už jen pár maličkostí.
Protože už byl nejvyšší čas na snídani, zanechala Klára přemýšlení o pomstě. V rychlosti se převlékla, opláchla, učesala a seběhla do kuchyně. Jirka už seděl u stolu a právě dojídal posledních několik soust. Když spatřil Kláru, vesele se na ni zašklebil a přivítal ji slovy: „To je dost, že jsi už vstala. Barbora musela na chvilku někam odejít, vzkazuje ti, že snídani máš připravenou tady na stole, a že máš všechno dojíst a hlavně dopít. A byl tu už i pan Mlejnek, za deset minut nás čeká v knihovně.“ Ještě než vstal od stolu a opustil místnost, škodolibě dodal: „A nechej si chutnat, tvoje milované mlíčko už na tebe čeká.“
To už bylo na Kláru příliš. Popadla první věc, která jí padla do ruky (prázdnou ošatku) a mrštila ji po Jirkovi. Ten naštěstí pro něj včas zpozoroval nebezpečí. Dvěma rychlými skoky se dostal ke dveřím, vyběhl na chodbu a přibouchl za sebou dveře. Ještě než se dveře za Jirkou stačily zcela zavřít, udeřila do nich ošatka, odrazila se a zakutálela pod stůl. I přes zavřené dveře zaslechla Klára Jirkův smích.
„Jen se směj,“ pomyslela si Klára, zatímco sbírala ze země ošatku, „však on tě brzy smích přejde.“
Klára v kuchyni osaměla a okamžitě začala přemýšlet, jakým způsobem by se mohla co nejlépe zbavit hrnku mléka. Minulý týden, když také zůstala na chvilku sama, podařilo se jí nalít celý hrnek do misky Šípovi. Šíp se pak už během chvilky postaral, aby důkaz o jejím přečinu zmizel. Proto první co Kláru napadlo, bylo podívat se z okna po Šípovi. Tentokrát ale měla smůlu. Místo psa Šípa zahlédla na dvorku před kuchyní pouze Barboru, která se právě vracela zpět do kuchyně s několika čerstvě vykopanými mrkvemi. Klára tedy raději odstoupila od okna a s povzdechem se posadila ke stolu. Věděla, že dnes už svou příležitost, zbavit se odporného kozího mléka propásla.
Klára potichu otevřela dveře a rozhlédla se po opuštěné chodbě. Z pokoje za jejími zády se ozývalo tiché pochrupování pratety Eleonóry. Všechny okolnosti byly Klářině plánu příznivě nakloněny. Její otec odjel hned po obědě zkontrolovat stádo ovcí a odhadnout množství vlny, které získají při podzimní střiži. Celé dopolední vyučování promýšlela Klára detaily své pomsty a teď měla téměř hodinu času na to, aby vše připravila. Ještě naposled se podívala na spící pratetu, pohodlně usazenou v křesle a tiše za sebou zavřela dveře. Pak přešla prázdnou chodbou kolem schodiště a dál až do otcova pokoje. Pohodlně se usadila za otcův stůl, z přihrádky vzala čistý list papíru a připravila si psací potřeby. Bez otálení a dalšího přemýšlení se pustila do psaní. Po chvilce se ale nespokojeně podívala na své dílo, papír roztrhala na malé kousíčky a začala znovu. Když po několika minutách opět odložila pero, byla se svou prací velmi spokojena. Než inkoust na papíru stačil pořádně zaschnout, Klára si ještě jednou pro jistotu překontrolovala dopis. Vše bylo v nejlepším pořádku, proto papír poskládala a vložila do obálky. Nakonec zapálila svíčku, nakapala na obálku pečetní vosk a dopis pečlivě zapečetila otcovou pečetí. Než opustila pokoj, ještě sklidila ze stolu všechny přebytečné věci a svůj dopis umístila tak, aby padl do oka každému, kdo se na stůl podívá.
„Tak, první část plánu jsem úspěšně dokončila,“ poblahopřála si v duchu Klára, zatímco sestupovala po schodech do přízemí. „Teď ještě musím nějak poslat Jirkovi vzkaz, tak aby nepoznal, že je to vzkaz ode mě.“
Druhá část plánu se ale ukázala být mnohem složitější, než si Klára představovala. Měla sice dobře naplánováno, co by měla nenápadně říct někomu ze služebnictva, ohledně Jirky a dopisu na stole v otcově pokoji, ale zatím se jí nenaskytla vhodná příležitost. Všichni měli nějakou práci buď někde daleko od domu, nebo dělali něco natolik důležitého, že se nedalo předpokládat, že všeho nechají a půjdou vyřídit Klářin vzkaz. Dobrých dvacet minut se Klára bez úspěchu procházela po domě a v jeho okolí a hledala vhodného posla. Když už začínala mít obavy, že se jí dnes její plán nezdaří, zpozorovala Barnabáše, který právě vyšel ze stájí a zamířil směrem k domu. Okamžitě mu vyrazila naproti. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít.
„Dobré odpoledne Barnabáši,“ pozdravila způsobně Klára. „Neviděl jste ve stájích Jirku?“
„Ne, ve stáji není, asi ještě cvičí s panem Nedolou.“
„Dobře, tak já se po něm půjdu podívat na louku před domem, mám totiž pro něho vzkaz od tatínka. Nejdete náhodou do domu?“
„No ano, jdu,“ přitakal Barnabáš.
„Mohl byste prosím, když už tam máte cestu, vyřídit Barboře ten vzkaz pro Jirku? Víte, kdybychom se náhodou s Jirkou někde minuli, tak jak znám Jirku, první kam zamíří, bude určitě kuchyně. Po tom jeho cvičení mu vždycky vyhládne.“
„No dobrá, tak co mám tedy Barboře říct.“
„Tatínek mu vzkazuje, že jakmile se Jirka vrátí od pana Nedoly, tak má jít do tatínkova pokoje a vzít dopis, který tam leží na stole. Ten dopis má donést co nejrychleji tatínkovi,“ lhala Klára.
Barnabáš si poslechl vzkaz, zamyslel se a pak Kláře navrhl: „No, já za chvilku stejně musím jet s koňmi pro seno. A louka, kam mám namířeno je jen kousek od místa, kde pan Zámořský s Jonášem Jeřábem kontrolují ovce. Tak bych mohl při jednom doručit i ten dopis.“
Tak toto Klára nečekala. Barnabášův nápad ji dokonale zaskočil. V žádném případě nemohla dopustit, aby její dopis doručil místo Jirky Barnabáš. Zmateně začala přemýšlet, jak mu to rozmluvit. Konečně se zmohla na odpověď: „Ne, to nebude nutné. Myslím, že tatínek, že chce, aby mu ten dopis donesl Jirka. On totiž mu chce, tedy tatínek chce Jirkovi něco ukázat. Něco co se týká ovcí. Proto chce, aby za ním Jirka přišel.“
Barnabáš si naštěstí jejího zaváhání nevšiml a ke Klářině velké úlevě řekl: „Tak dobrá, já tedy vyřídím Barboře ten vzkaz.“
„Děkuji Barnabáši, já se tedy jdu podívat před bránu,“ zaradovala se Klára a poodběhla pár kroků směrem od domu. Zvědavě se ohlédla, aby zjistila, co dělá Barnabáš. Potěšilo ji, že jde pomalu směrem k domovním dveřím. Počkala, až Barnabáš vejde do domu a pak se tryskem běžela schovat do Blahoslavovy dílny. Našla si pěkné místo u dveří, odkud mohla v skrytu pozorovat škvírou dění na dvoře. Předpokládala, že se Blahoslav vrátí z Konečků až pozdě večer, takže ji nikdo nebude v jeho dílně rušit.
Dlouhé minuty se na dvoře před domem nic nedělo. Pak z domu vyšel Barnabáš, přešel dvůr a vešel do stáje. „Asi si jde připravit koně a vůz,“ napadlo Kláru. Hned nato si všimla pohybu u hlavní brány. Slyšela Jirku, jak se loučí s panem Nedolou, který se hned poté zavřel ve své věži. Jirka se pomalu vydal směrem k domu a za chvíli zmizel uvnitř. Klára netrpělivě čekala, co se bude dít dál. V této chvíli se jí zmocnily pochybnosti. Uvěřil jí Barnabáš? Vyřídil správně její vzkaz? Neprohlédla snad Barbora její úskok? Zastaví se vůbec Jirka cestou do svého pokoje v kuchyni? A co když Barbora zapomene Jirkovi vzkaz vyřídit? Náhle se otevřely domovní dveře a na dvůr vyšel Jirka. Jak klusal okolo její skrýše, všimla si Klára obálky v jeho pravé ruce. Jen co se Jirka dostal ven z brány a zmizel za zdí usedlosti, vyběhla Klára za ním. Hodnou chvíli od brány sledovala, jak se Jirka pomalu vzdaluje. „touto rychlostí by se mohl k tatínkovi dostat asi tak za půl hodiny,“ uvažovala Klára. „Až tam dorazí, tak to určitě poznám. Vždycky poznám, když se Jirka zlobí, i když je hodně daleko.“
Jirka pospíchal, jak nejrychleji mohl. Přestože po odpoledním drilu s panem Nedolou byl notně utahaný a při každém kroku ho tlačila levá bota, cítil se šťastný. Asi bude mít na chodidle pořádný puchýř, ale co na tom sejde. Byl hrdý na to, že ho otec pověřil tímto jistě velmi důležitým úkolem. V té zapečetěné obálce bude asi něco náramně cenného, nebo tajného, když to otec nemohl svěřit nikomu jinému než jemu, Jirkovi, svému synovi. Už to není daleko, stačí jen přejít přes támhleten kopeček a seběhnout k potoku. Tam by měl najít otce, jak s Jonášem Jeřábem prohlížejí ovce.
Už z dálky rozpoznal Jirka otcovu urostlou postavu, stojící poblíž ovčího stáda. Radostně se rozběhl tím směrem. Protože pan Zámořský stál celou dobu otočen k přibíhajícímu Jirkovi zády, všiml si něčí přítomnosti až v okamžiku, kdy už byl Jirka těsně za ním. Překvapeně se otočil a podíval se na Jirku. Dřív než stačil něco říct, Jirka mu podal obálku a celý udýchaný řekl: „Já jsem přinesl ten dopis.“
„Tak se podíváme, kdopak nám to píše, usmál se na Jirku pan Zámořský, pozorně si prohlédl pečeť a dodal: „To je divné.“
Jirkovi otcovo chování také začínalo připadat divné. Jak je možné že otec neví, kdo mu píše? Vždyť si pro ten dopis sám nechal poslat. Nebo ne?
Mezitím pan Zámořský rozlomil pečeť a s údivem četl:
Drahý tatínku,
Asi se divíš, proč ti píši. Pratetička Eleonóra si opět na chvilku zdřímla, a tak jsem skončila dnešní vyučování o něco dříve. Napadlo mě tedy, že bych ti mohla ve volné chvíli napsat tento dopis. Jak jistě víš, oslaví zanedlouho pratetička Eleonóra narozeniny. Chci tě proto požádat, zda bys mě příště, až budeš mít cestu do Konečků, nevzal s sebou, abych tam pro ni mohla koupit nějaký pěkný narozeninový dárek.
Tvoje Klára
PS:
Předpokládám, že Jirka právě teď stojí před tebou a nechápavě na tebe zírá. Mohl bys tomu naivnímu a nadmíru důvěřivému chlapci prosím nějak šetrně sdělit, že mi zase naletěl.
Na konci dopisu se pan Zámořský pobaveně usmál. Podíval se na Jirku, který před ním nervózně přešlapoval a psaní mu vrátil.
„Vypadá to, Jirko, že si z tebe Klára tak trošku vystřelila. No, přečti si to sám.“
Jirka popadl list papíru a rychle přelétl očima Klářin text. Když dočetl, vztekle papír zmuchlal a strčil si ho do kapsy. Protože před otcem musel ovládat svůj vztek, zatnul Jirka pouze pěsti a zhluboka dýchal nosem. „Tak já už budu muset jít,“ vysoukal ze sebe nakonec, otočil se k otci zády a uháněl pryč.
Klára seděla u okna v jídelně a snažila se číst knihu. Nedokázala se však soustředit. Před necelou čtvrthodinkou vycítila, že Jirka už doručil dopis. Od té chvíle neustále cítila Jirkův vztek, který vůbec neslábl. Spíše naopak, nabýval na síle.
„Vlastníma rukama tě uškrtím a tvojí mrtvolu zahrabu na hnoji,“ přerušila Klářinu snahu opět se začíst do knihy, Jirkova výhrůžka.
„Tak vlastníma rukama, jo? A nemohl bys mě raději uškrtit cizíma rukama?“ neodpustila si posměšek Klára.
„Ztichni, potvoro!“
„A proč se na mě vlastně zlobíš? Vždyť jsem ti nikdy nic špatného neprovedla,“ snažila se Klára ještě víc Jirku dopálit. Odpověď ale už nedostala. Jirka moudře usoudil, že bude lepší, když si to s ní vyříká pěkně z očí do očí.
Mnohem dříve, než Klára předpokládala, vrazil na dvůr otevřenou branou Jirka. Zběžně se rozhlédl, jestli náhodou neuvidí Kláru někde poblíž a pak zamířil k domu. Sotva ho Klára spatřila otevřeným oknem, rozhodla se raději nic neriskovat a přemístit se z jídelny naproti do kuchyně. Věděla, že před Barborou si na ni Jirka nic nedovolí. V kuchyni přistoupila k oknu, usmála se a vesele zamávala na Jirku, který mezitím došel až téměř k domovním dveřím.
„Ahoj Jirko, kde prosím tě celou dobu běháš? Pospěš si, za chvíli bude večeře.“
Jirka si jí nevšímal a vešel do domu. Vzápětí vrazil do kuchyně. Klára se pro jistotu přesunula o něco blíž k Barboře, která krájela u stolu zeleninu.
„Brýodpoledne, Barboro, co vám o mě vlastně ta prolhaná bestie napovídala?“ spustil Jirka, sotva překročil práh kuchyně. Prstem přitom ukazoval na Kláru.
„No Jirko, jak to mluvíš o své sestře? Doručil jsi v pořádku ten dopis?“ zeptala se Barbora.
Jirka místo odpovědi sáhl do kapsy, vyndal zmuchlaný papír, trochu ho narovnal a podal Barboře.
„Co je to?“
„No přeci ten dopis, co jste mě s ním poslala za tatínkem,“ oznámil dotčeně Jirka.
Barbora si papír pomalu přečetla, zamračila se na Kláru a rozzlobeně se jí zeptala: „Takže ty jsi mě s tím dopisem obelhala?“
„Já ne, my jsme se přeci o žádném dopise spolu vůbec nebavili,“ hájila se Klára.
„Oklamala jsi Barnabáše a tím pádem i mě,“ trvala na svém Barbora. „Za to, že jsi nám lhala, dostaneš dnes k večeři jen suchý chleba.“
I přes Barbořin trest, byla Klára nadmíru spokojená. Za tu lekci, kterou uštědřila Jirkovi, to stálo.
Ještě než stačil Jirka odejít z kuchyně, obrátila se na něj Klára dračí řečí: „Žalobníčku!“
„Já nejsem žalobníček,“ ohradil se Jirka, „Barbora by se stejně o tom dopise dozvěděla od tatínka. A nemysli si, že když jsi dostala trest od Barbory, tak že jsem s tebou už skončil. Za to ještě draze zaplatíš.“
„Já jsem ti to jen vrátila, za ty tvoje žertíky na můj účet. A s tím, že jsi mě lživě poslal za tatínkem, sis také začal ty. Včera ráno před snídaní.“
Večer, než šla spát, zabarikádovala Klára pro jistotu dveře svého pokoje. Spokojeně, v bezpečí před Jirkou, si zalezla do postele a před spaním si četla knížku. Mezitím si Jirka stěžoval Plamínkovi, jak ho odpoledne Klára napálila. Když se ale ve svém vyprávění dostal k místu, jak Klára nepravdivě řekla Barnabášovi o dopise, nastal problém. Plamínek nemohl dlouho pochopit, co je to lež.
„My draci totiž nikdy nelžeme,“ vysvětlil Plamínek, jakmile pochopil Jirkovo vyprávění. „My vlastně ani lhát nemůžeme. Protože se dorozumíváme spojením našich myslí, druhý drak by okamžitě poznal, kdybych mu v něčem zalhal. Za výborného lháře je považovaný ten drak, který dokáže během rozhovoru něco důležitého zatajit, aniž by se prozradil.“
„Jak v tom případě uchováváte svá tajemství,“ zajímalo Jirku.
„Když nechci, aby ostatní draci něco věděli, tak se s nimi o tom prostě nebavím. Můžu říct, že o tom nechci hovořit.“
Když dokončil Jirka své vyprávění, Plamínek se na chvíli zamyslel a znalecky pronesl: „Se sestrami to je těžké, to já znám.“
„Ty jsi měl se svou sestrou také nějaké problémy?“
„Moje sestra, to byl jeden z důvodů, proč jsem opustil hnízdo o rok dříve, než je obvyklé.“
„Takže tys opustil hnízdo kvůli sestře?“
„Ne jenom kvůli ní, ale už mě rozčilovalo, jak mě stále sekýrovala. To bylo pořád, udělej to, tohle nedělej, dones mi tamto, nebo naopak nenos to sem, uhni stranou, zůstaň, kde jsi.“
„Tak to tedy musíš být šťastný, že ses jí konečně zbavil.“
„Ani ne. Občas se mi po ní dokonce i tak trošku stýská. Než jsem potkal tebe a Kláru, tak jsem se cítil hodně osamělý.“
Později, když mluvil s Klárou, zopakoval jí Plamínek, o čem se bavili s Jirkou a proč draci nikdy nelžou. Nakonec se Kláry zeptal, proč vlastně Jirku tak napálila. „Tohle si Jirka přece nezasloužil,“ mínil Plamínek.
„Ale zasloužil,“ zaprotestovala Klára. „Jen během minulého týdne mi Jirka dvakrát schoval obrázek Rodriga. Na mé oblíbené halence mi sešil rukávy. Začernil sazemi část tětivy mého luku a pak se mi s panem Nedolou smáli, že mám špinavý nos. A včera mě podle oklamal. Řekl mi, že se mnou chce mluvit tatínek, přestože to nebyla vůbec pravda. Udělal to, aby mi mohl vypít moje mléko.“
|
