|
|
Hospoda U Zlomeného kola - 2.
Přestože se na Podhorském panství schylovalo k několika významným změnám, běžný život lidí to nijak podstatně neovlivnilo. Uběhlo několik týdnů, během kterých se z pohledu Jirky a Kláry nic významného nepřihodilo (snad kromě několika jejich vzájemných potyček). Přiblížil se konec srpna a po řadě dnů, kdy byla obloha zatažená a několikrát denně se spustil déšť, nastalo opět slunečné počasí. Všichni se snažili si tyto poslední letní dny co nejvíce užít.
Ani ve sledování Bernarda Plamínek nijak zvlášť nepokročil. Zjistil pouze, že Bernard velmi často celé noci obchází v okolí Rudova. Nikdy ho ale Plamínek nepřistihl, že by se s někým setkal. Snad jen jedno Bernardovo podezřelé počínání dávalo šanci na jeho brzké odhalení. Dvakrát si totiž Plamínek všiml, že Bernard bez nějakého zvláštního důvodu odešel na jedno odlehlé místo, malou chvilku se zdržel a pak se vrátil tam, odkud vyšel. To tajemné místo Bernardových občasných návštěv se nacházelo poblíž cesty do Konečků, asi hodinu a půl pěší túry od domu. Jirka a Klára se s Plamínkem dohodli, že příště, až se Bernard opět vydá na to místo, sletí Plamínek o něco níž a pokusí se zjistit, kam přesně to chodí a co tam dělá.
Trošku vzrušení přinesly pouze přípravy na zahájení chovu koní. Protože stáje u hlavní budovy byly příliš malé na počet koní, které se chystal pan Zámořský nakoupit, bylo nutné přistavět stáje nové. Pan Zámořský s Blahoslavem už vybrali vhodné místo pro stavbu. Najali zedníky, tesaře, drvoštěpy a pomocné dělníky, kteří okamžitě začali s prací. Blahoslav pravidelně jezdil s vozem do Konečků, nakupoval vše potřebné pro stavbu a vyřizoval spoustu dalších pochůzek. Vždy přivezl kromě plného vozu věcí i spoustu čerstvých novinek a drbů. Jedna z těchto novinek zaujala především Kláru. Blahoslav totiž potkal jednoho ze svých bývalých kolegů a od něho se dozvěděl, že divadelní společnost pana Kiliána chystá velkou premiéru. V hlavní roli této nové hry by se měl opět představit Rodrigo.
Od té chvíle nedala Klára Blahoslavovi chvilku pokoje, dokud z něho nevytáhla všechny podrobnosti. Dozvěděla se, že divadelní hra se bude jmenovat Služebník nejvěrnější a bude to veselá taškařice (na rozdíl od představení, které shlédli v červnu). Premiéra nebude, proti všemu očekávání, uvedena v Konečkách, ale v hospodě U Zlomeného kola. Představení má začít první zářijovou sobotu o půl desáté večer. Jakmile jí Blahoslav sdělil potřebné informace, začala Klára přemýšlet, jakým způsobem by mohla tuto premiéru navštívit. Nebylo pravděpodobné, že by jí otec dovolil cestovat takovou dálku jen kvůli jednomu představení. Bude tedy muset podniknout vše tajně. Dvě okolnosti byly pro její plán velmi příznivé. Představení má začít až po setmění a bude se odehrávat v hospodě, kde je z okolních lesů volný přístup. Ne jako v Konečkách, které jsou obehnány hradbami a kde se brány na noc zavírají. Na tom vybudovala Klára celý svůj jednoduchý plán. Jakmile se v sobotu večer setmí, požádá Plamínka, aby ji zanesl na kraj lesa poblíž hospody. Pak se nenápadně vplíží dovnitř mezi hosty. Po skončení ji Plamínek opět odnese, tentokrát od hospody na louku poblíž jejich domu. Z domu a do domu se dostane podobně jako při jejích předcházejících nočních dobrodružstvích, pomocí lana spuštěného z větve stromu.
Ještě ten den se Klára svěřila se svým plánem Jirkovi.
„Myslím, že to není dobrý nápad,“ protestoval Jirka. „Jen kvůli nějakému divadlu riskovat Plamínkovo prozrazení.“
„Takový malý výlet Plamínka nijak neohrozí. A to představení je pro mě důležité,“ trvala na svém Klára.
„Jen si vzpomeň, co všechno jsi mě říkala, když jsem chtěl s Plamínkem letět na hrad Břich. Tenkrát jsi měla spoustu argumentů, proč nemám nikam létat. A teď najednou chceš sama požádat Plamínka o něco podobného.“
„To není stejné,“ protestovala Klára, „tenkrát jste přistáli přímo uvnitř hradu, a kdyby vás kdokoli zahlédl, okamžitě by se všichni o Plamínkovi dozvěděli. Já s Plamínkem přistanu daleko od té hospody a zbytek cesty dojdu pěšky. Nikdo z lidí v té hospodě mě nejspíš nezná, takže se nebudu muset schovávat. Každý přece může navštívit hospodu. Já budu prostě jen další host.“
„A co když tě někdo uvidí s Plamínkem tady, u našeho domu. Teď, co začala ta stavba stájí, je tu v okolí spousta cizích lidí. A nezapomeň, že se tu někde po lesích potlouká Bernard.“
„Z toho strach nemám,“ prohlásila sebevědomě Klára. „Plamínek snadno zjistí, není-li někdo poblíž. Stačí, když bude chvilku kroužit kolem a sledovat, co se děje dole na zemi.“
„Pořád tě ale někdo může přistihnout, jak přelézáš zeď, nebo jak se vracíš pozdě v noci domů.“
„I kdyby, tak mě potrestají za to, že chodím v noci ven. To je moje riziko. O Plamínkovi se ale nikdo nic nedozví.“
Během páteční noci se stalo něco, co Klářin výlet ještě o něco usnadnilo. Do kurníku u pastoušky se vloupala liška a zardousila několik kuřat. Když to v sobotu ráno Jonáš Jeřáb zjistil, rozhodl se, pověřit svého syna Jáchyma noční hlídkou. Při odpolední návštěvě pastoušky, zastihl Jirka Jáchyma, jak si právě důležitě připravuje otcův luk. Jirka nelenil a hned běžel domů požádat otce, zda by nemohl číhat v noci na lišku spolu s Jáchymem. Protože druhý den byla neděle a Jirka se tudíž mohl celé dopoledne v klidu dospat, otec souhlasil. Jakmile se o tom dozvěděla Klára, chopila se příležitosti a získala svolení účastnit se noční hlídky také. Ztratit se na pár hodin při hlídání kurníku u pastoušky bude jistě mnohem jednodušší a bezpečnější než tajně přelézat zeď jejich domu.
Po večeři si Jirka sbalil svůj luk a netrpělivě čekal na Kláru ve svém pokoji. Ta si kromě luku musela ještě připravit svůj starý zimní kožich, šátek a vysoké jezdecké boty. Jirka jí totiž nezapomněl několikrát připomenout, jaká je při letu ve velké výšce zima. K pastoušce došli ještě za světla, do soumraku ovšem už mnoho nescházelo. Přivítal je Jonáš Jeřáb, který právě s Jáchymem vybíral nejvhodnější místo, odkud by byl dobrý výhled na kurník. Nakonec se rozhodli pro seník. Všichni tři, Jáchym, Jirka a Klára vylezli po žebříku nahoru a pohodlně se uvelebili na hromadu sena. Pan Jeřáb jim ještě připomněl, že jestli nechtějí lišku vyplašit, musejí se vyvarovat jakéhokoli hluku. Pak odešel a nechal je o samotě. Zatímco si Jirka s Jáchymem potichu povídali, Klára se už nemokla dočkat. Seděla mlčky těsně u otevřeného vikýře a sledovala, jak se pomalu stmívá. S Plamínkem si domluvila všechny podrobnosti už před několika dny a včera večer mu pro jistotu ještě vše připomněla. Dříve než se na dvorku před pastouškou rozhostila úplná tma, sbalila si své teplé oblečení a opustila seník. Jáchymovi Klára řekla, že se jde na chvilku projít a brzy se vrátí.
Jen malý srpek měsíce a hvězdy osvětlovaly rozlehlou louku, kterou si Klára vybrala jako místo, kde počká na Plamínka. Zde, daleko od všech stromů, keřů a jiných úkrytů, nebude mít Plamínek žádné problémy propátrat důkladně okolí, před tím, než se rozhodne přistát. Jakmile došla přibližně do středu louky, oznámila Klára svou polohu Plamínkovi. Zhruba za deset minut od té chvíle jí Plamínek sdělil, že už dorazil na místo a právě prohlíží okolí. Malou chvilku nato přistál pár kroků od Kláry. Po srdečném přivítání, na sebe Klára navlékla svůj kožich a usadila se na Plamínkově krku. Ještě se pořádně chytila oběma rukama krčního ostnu a už jim nic nebránilo vyletět.
Plamínek udělal poslední velký okruh, aby se ujistil, že nikde v okolí se nenacházejí lidé a vzápětí přistál přímo uprostřed cesty. Klára rychle sestoupila, pohladila ho na rozloučenou a vydala se po silnici směrem na sever. Hospoda U Zlomeného kola stála přibližně v půli cesty mezi Konečkami a pevností Brk, na levém břehu řeky Modravy. Podle pověsti vlastnil hospodu před mnoha lety lakotný hostinský. Aby přinutil pocestné, zastavit se na noc ve své hospodě, vykopal hostinský poblíž na cestě několik záludných děr. Když neopatrný kočí najel do takovéto díry, mohl počítat i s tím, že se mu zlomí kolo povozu. A tak se začalo hospodě říkat U Zlomeného kola. Nynější majitel hospody však už dávno nepotřeboval takovýmto zločinným způsobem získávat hosty. Obchod se severními zeměmi v posledních desetiletích kvetl a o pocestné nebyla nouze. Proto v okolí hospody vyrostlo několik dalších domků a stavení, ve kterých se usadili řemeslníci a obchodníci.
Oba okraje cesty lemoval v těchto místech hustý les. Stromy vrhaly strašidelné stíny a z křoví pod nimi se ozýval tichý šramot. Klára se rozhodla raději si pospíšit, aby byla z toho lesa co nejrychleji pryč. Trvalo však dobrých pět minut, než se dostala k jeho okraji a přímo před sebou spatřila světla hospody. Nočním tichem se k ní linuly hlasy lidí, bavících se uvnitř. Klára schovala kožich do houští na kraji lesa a spěchala po silnici dál. Před vraty do dvora hospody se na okamžik zastavila a nenápadně nahlédla dovnitř. Na dvoře stálo několik vozů a v rohu u vrat byl uvázaný dokonce osel. Středem dvora směrem k hospodě, otočeni zády ke Kláře, procházeli dva neznámí muži. Jeden z mužů si právě tomu druhému stěžoval: „Stáj je nacpaná k prasknutí. Poslední tři koně jsem musel odvést k ustájení ke kováři, který …“ Zbytek věty zanikl v hluku desítek hlasů, jak jeden z mužů otevřel dveře hospody. Poté co oba muži vstoupili dovnitř, odhodlala se Klára následovat jejich příkladu. Než došla doprostřed dvora, napadlo ji ale, že by mohla pro jistotu nejdřív nakouknout do hospody oknem. Co kdyby uvnitř číhalo nějaké nebezpečí? Otočila se tedy a zamířila k oknu po její levé straně. Tím se dostala do úzké uličky mezi stájemi a řadou vozů. Slyšela, jak se dveře hospody opět otevřely, a někdo vyšel na dvůr. Výhled jí zakrýval jeden z vozů, a proto nemohla vidět, kdo to je. Rozhodla se nevšímat si toho člověka na druhé straně a dál se klidně blížila k oknu. Vtom se z druhé strany vozu ozval hlas, který ji doslova zmrazil na místě.
„Máte štěstí, pane Kiliáne, náhodou jedu právě na pravidelnou inspekci do pevnosti Brk.“ To promluvil její strýc, baron Břich. Pomalu se blížil ke Kláře.
„Tak tedy mohu doufat, že se o něm zmíníte?“
To už se Kára rozběhla schovat do stáje.
„Je pravda, že plukovník Premus nového vrchního zbrojíře potřebuje,“ uvažoval nahlas baron Břich. „Ten starý totiž nečekaně zemřel. Před nějakými třemi měsíci jel nakoupit materiál do Konečků. Večer navštívil několik hospod a opil se do němoty. Ráno ho pak našli mrtvého v řece. Asi v opilosti spadl do vody a utopil se.“
Klára proběhla otevřenými vraty a přikrčila se v jejich stínu. Vzadu ve stáji někdo pracoval, takže tam se schovat nemohla. A baron Břich se neustále přibližoval. Co teď? Její zrak padl na velkou nůši, pověšenou na háku vedle vrat. Bez dlouhého uvažování popadla nůši, schoulila se v nejbližším rožku a nůši na sebe přiklopila.
„To je velmi smutný příběh,“ povzdechl si pan Kilián. „Ovšem jak jsem už říkal, Servác je opravdový mistr zbrojíř a určitě by si v pevnosti vedl velmi dobře.“
Oba muži prošli kolem Kláry a pokračovali dál do stájí.
„Jenomže pevnost Brk má obrovský význam pro obranu celého království. Tam si nemůžeme dovolit najímat lidi jen tak z ulice. V pevnosti mohou sloužit jen ti nejvěrnější a nejoddanější muži. Proto si každého vojáka, než vstoupí do pevnosti, důkladně prověřujeme.“
„Jistě, to je samozřejmé,“ přikývl pan Kilián. „Servác má ta nejlepší doporučení. Dvacet let věrně sloužil koruně u námořnictva. Dokonce dostal i vyznamenání od samotného admirála, za mimořádné služby vlasti.“
„U námořnictva říkáte? Tak to by snad šlo, ale plukovník si jistě bude chtít všechna ta doporučení prověřit. Takže ten Servác nebude moci nastoupit dříve než za měsíc. A bude muset opět složit přísahu věrnosti,“ řekl baron Břich, zatímco kontroloval, zda sloužící správně ošetřili poraněnou nohu jeho koně.
„Tak to budu mít alespoň dost času, abych za něho sehnal náhradu. Abych pravdu řekl, pane barone, budu se s ním nerad loučit. Servác je totiž jeden z mých nejspolehlivějších mužů a je to nejlepší řemeslník, jakého jsem kdy zaměstnával.“
„Proč se tedy tak snažíte sehnat mu nové místo, jako byste se ho chtěl zbavit?“ divil se baron Břich.“
„Já se ho vůbec nechci zbavit,“ protestoval pan Kilián, zatímco se s baronem Břichem vraceli, ze zadní části stájí, zpět směrem ke Kláře. „To Servác se rozhodl nás opustit. Víte, on tvrdí, že to věčné harcování, nejdřív u námořnictva a pak s mojí společností, už není nic pro něj. Prostě se chce usadit na jednom místě a užít si konečně trochu klidu. To se občas stává, že některý z mých lidí pocítí potřebu se usadit. Já to chápu, ten náš kočovný život není pro každého. Jednou z povinností principála je koneckonců postarat se o své lidi. A tak se většinou snažím pomoci lidem, kteří od nás odcházejí, začít nový život.“
Mezitím prošli baron Břich s panem Kiliánem opět kolem Kláry a zamířili ven na dvůr. Ještě chvilku slyšela ze dvora jejich hlasy, které ale brzy zanikly v hluku z hospody. Klára se konečně odvážila pohnout. Počáteční úlek už jí přešel a místo něho se pomalu dostavovala zlost. „Copak strýc Bořivoj nemá nic jiného na práci než mi pokazit každou zábavu? To se musel na tu pitomou inspekci vydat zrovna dnes?“ vztekala se v duchu, zatímco ukládala nůši zpět na místo. „Ale možná bych se mohla na to představení nějak dostat, aniž by si mě strýc všimnul.“ Klára si chvilku pohrávala s touto myšlenkou, ale pak ji musela zavrhnout. Dobře si uvědomovala, že její strýc by nejel na inspekci pevnosti Brk sám. „Určitě má s sebou nějaké služebnictvo a ozbrojený doprovod. A kdyby mě někdo z nich uviděl, jistě by mě poznal. Vždyť jsem celé minulé léto strávila na návštěvě u babičky na hradě Břich. Nezbývá mi nic jiného, než se nenápadně dostat pryč z hospody a pak co nejrychleji domů.“
Ze stáje i ze dvora hospody se Klára dostala bez problémů, ale na cestě před jedním z domků postával hlouček lidí. Protože ve tmě nerozeznala, co jsou zač, neodvažovala se projít kolem nich. Musela tedy skupinku velkým obloukem obejít. Než se dostala zpět na cestu, utržila několik pořádných škrábanců, jak prolézala křovím podél cesty. Na kraji lesa našla svůj kožich a zavolala Plamínka. Před tím, než přiletěl, Stihla Klára ujít po silnici ještě pořádný kus směrem do lesa.
Plamínek ji vysadil na stejnou louku, ze které před víc jak hodinou vzlétli a odlétl. Klára osaměla. Svlékla si kožich a pomalu se vydala směrem k pastoušce. Cestou smutně přemítala o tom, jak skvělé asi bude to divadelní představení, které kvůli strýci nemohla navštívit.
U pastoušky na seníku zastihla Klára Jáchyma, spokojeně spícího na hromadě sena a Jirku, jak pozoruje noční oblohu. Sotva se usadila vedle nich, Jirka jí udiveně zašeptal: „Ty už jsi zpátky? Myslel jsem, že to divadlo má začít až někdy po deváté? Nečekal jsem, že se vrátíš před půlnocí.“
„No, ono se to trošku zvrtlo, a tak jsem musela odejít ještě dřív, než to začalo,“ odpověděla mu zkroušeně Klára.
„Jak zvrtlo?“ zlobil se Jirka.
„Zjistila jsem, že je v té hospodě na dnešní noc ubytovaný strýc Bořivoj. Tak jsem raději odletěla. A nemusíš se bát. Vím jistě, že mě strýc ani nikdo jiný nezahlédl.“
„Vidíš, já jsem ti to říkal, že je nebezpečné létat na to pitomé divadelní představení.“
„To představení není pitomé,“ vyprskla Klára. „A nikdo mě neviděl. Byla jsem opatrná.“
„Mluv potichu, nebo vzbudíš Jáchyma.“ uklidňoval ji Jirka. „Stejně si myslím, žes měla namále. Kdybys měla smůlu, mohla jsi na strýce narazit hned, jak bys strčila nos do dveří. Nebo ještě dříve.“
Klára se raději už dál nehádala. Uvědomovala si, že dnes v noci měla opravdu velké štěstí. Chvilku seděli mlčky vedle sebe, než se Jirka opět ujal slova: „Nemá cenu, abychom byli vzhůru oba. Budeme se v číhání na lišku střídat. Ty si vezmi první hlídku a vzbuď mě kolem půl dvanácté. K ránu pak může hlídat Jáchym.“
„Tak dobře,“ souhlasila Klára. „Aspoň si budu moct pořádně popovídat s Plamínkem.“
Liška se za celou noc neukázala. Za svítání si Jirka a Klára sbalili své věci, rozloučili se s Jáchymem a vydali se loudavým krokem zpět domů. V okamžiku, kdy došli na vrcholek posledního kopečku, odkud byl dokonalý výhled na dům a hlavní bránu, všiml si Jirka, že se děje něco neobvyklého. „Podívej,“ ukázal Kláře na hlouček lidí, poblíž brány. „Něco se děje.“
„A támhle k nám pospíchají tatínek s panem Nedolou,“ všimla si Klára. To už se ale Jirka rozběhl dolu z kopce přímo k nim. Klára ho tryskem následovala.
„Dobré ráno, co se tu stalo?“ vyzvídal Jirka, sotva se trošku přiblížil.
„Tak tady je máme, oba jsou celí a zdraví,“ řekl s úlevou pan Nedola.
„To jsem rád, že jsme vás našli tak brzy,“ přivítal je otec. „Pojďte rychle s námi domů. Barbora vám připraví něco k jídlu.“
„Proč je tu takový shon?“ zajímalo Kláru. „Přihodilo se snad něco?“
„Toho si nevšímejte,“ snažil se je uklidnit otec. „To jen Barnabáš a ostatní čeledíni vyjeli dnes brzy ráno kosit louku a cestou objevili nějaké stopy. Barnabáš to hned přiběhl oznámit. Bernard, který se v noci vrátil z lesa, už ty stopy běžel prozkoumat. Za chvíli budeme vědět víc.“
Jirka a Klára se na sebe s úlekem podívali. Tušili, čí stopy to Barnabáš nalezl. Otec, který si všiml jejich pohledu a špatně si vyložil jejich obavy, se je snažil uklidnit: „Nemusíte se ničeho bát. Tu stopu nejspíš nezanechalo nic nebezpečného. A v domě budeme v bezpečí. Já jsem se jen tak trošku vylekal, když jsem si uvědomil, že jste dnes v noci pobíhali sami venku.“
„Ale tati, my jsme přeci nikde nepobíhali,“ řekla zvesela Klára. „Byli jsme celou noc v pastoušce na seníku a nic nebezpečného jsme nezahlédli. Dokonce ani tu lišku ne.“
„A když jsme odcházeli, byli v pastoušce všichni v úplném pořádku,“ doplnil Jirka.
„To je dobře,“ povzdechl si ustaraně jejich otec.
V kuchyni panovala napjatá nálada. Barbora nervózně přecházela od kamen ke stolu. Jirka a Klára seděli potichu a dojídali snídani. Všichni netrpělivě čekali, až se vrátí Bernard.
„To jsi nám to pěkně zavařila,“ vyčítal Kláře Jirka dračí řečí. „Kvůli tvému nočnímu výletu jsi nejspíš prozradila Plamínka.“
„Ještě ani nevíme, co to vlastně Barnabáš našel a ty už jančíš,“ bránila se Klára. „Možná, že Bernard z těch stop vůbec nic nevyčte. Příště ale musíme být opatrnější.“
„Jestli bude nějaké příště,“ neodpustil si poznámku Jirka.
Vtom se Barbora zastavila a přistoupila k oknu. „Bernard se už vrátil,“ řekla stručně. A opravdu, přes dvůr mířil k domu rázným krokem Bernard. Jako na povel vyskočili Jirka a Klára od nedojedené snídaně a běželi za otcem do knihovny. Našli ho ve společnosti pratety Eleonóry a pana Mlejnka.
„Už je zpátky,“ vyhrkl ve dveřích Jirka.
„Za chvíli se možná dozvíme, co vlastně tak vystrašilo Barnabáše,“ dodala Klára.
Nečekali dlouho, ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil Bernard.
„Tak co jste zjistil?“ přivítal ho otázkou pan Zámořský.
„Prohlédl jsem si ty stopy a mohu říct s naprostou jistotou, že je zanechal drak.“
„Nejspíš ten černý drak, co tu v okolí občas děsí lidi,“ uvažoval pan Zámořský.
„Ne, tento drak byl mnohem menší. Změřil jsem si velikost stopy a vzdálenost jeho nohou od sebe. Odhaduji jeho délku i s ocasem na ne víc než nějakých deset metrů.“
„Takže tu máme dalšího draka,“ konstatoval pan Mlejnek.
„Ano,“ přitakal Bernard. „Je tu ale jedna zvláštní věc. Nikde jsem nenašel ani kapku krve.“
Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval: „Abych to vysvětlil. Ten drak celkem dvakrát na louce přistál a zanedlouho opět vzlétl. Protože jsem nenašel žádnou krev, dá se předpokládat, že nic neulovil. Proč by ale jinak na louce přistával? Bohužel, než jsem přišel, pošlapali vaši lidé široké okolí, takže se mi nic dalšího zjistit nepodařilo.“
„Předpokládám, že ten drak tudy jen prolétal a už se nejspíš nevrátí,“ pokusil se zachránit situaci Jirka.
„To si nemyslím,“ odporoval Bernard. „Už nějaký čas sleduji podivné chování zdejší zvěře. Všechna zvěř jeví známky přílišné ostražitosti a nervozity. Hned mě napadlo, že v okolí loví nějaká neobyčejně nebezpečná šelma. Do dnešního rána jsem ale marně hledal její stopu. Teď je jasné proč jsem ji nemohl najít. Protože draci umějí létat a na zemi zanechávají stopy jen zřídka.“
Celé dva týdny po této události platil pro Jirku a Kláru zákaz vycházení. Ve dne mohli nejdál na louku k lukostřeleckým terčům a museli být neustále na dohled od brány. Po setmění nesměli vůbec opouštět dům. Nejvíc je ale mrzelo, že museli omezit sledování Bernarda. Večer probrali s Plamínkem nastalou situaci a dohodli se, že od nynějška bude pozorovat Bernarda jen za velmi tmavých nocí. Aby nehrozilo nebezpečí, že ho Bernard odhalí. Po dvou týdnech, když nikdo nezpozoroval v okolí nic podezřelého, se nechal pan Zámořský konečně umluvit a povolil svým dětem více volného pohybu. Alespoň ve dne. Na nočním zákazu vycházení však rozhodně trval.
Do konce září už mnoho nezbývalo. Po ředě nudných dnů, kdy se nic vzrušujícího nedělo, přišla Plamínkova zpráva jako blesk z čistého nebe. To úterý se Jirka probudil o něco dříve než obvykle a ještě než stačil pořádně procitnout, ozval se mu v mysli Plamínkův hlas: „Dnes v noci jsem sledoval Bernarda. Měl jsem štěstí. Bernard se vydal opět na to podezřelé místo, kam jsem ho už viděl jít dvakrát předtím. Tentokrát se mi podařilo zjistit téměř přesně, kam to chodí.“
To Jirku dokonale probudilo. Vyletěl z postele jako kulový blesk a zabušil na stěnu Klářina pokoje. Za deset minut už seděli oba u snídaně. Za tu chvilku stačili vymyslet jednoduchý plán, jak se ulít z dopoledního vyučování a navštívit místo Bernardových tajemných nočních výletů. Využijí toho, že jejich otec odjel s Blahoslavem obchodně do Konečků a vrátí se až večer. Co nejrychleji se nasnídají a řeknou Barboře, že se jdou na chvilku provětrat na louku. Místo toho se vydají po cestě až k tomu Bernardovu místu. Tam se pokusí podle stop zjistit, co tu v noci Bernard dělal. Když si pospíší, nezameškají víc než dvě vyučovací hodiny. Pan Mlejnek je za to jistě potrestá. Když ovšem přinesou důkaz, že Bernard není žádní lovčí, ale špeh, určitě se trestu vyhnou.
Přibližně o hodinu a půl později dorazili na místo, o kterém se zmiňoval Plamínek. Cesta zde obíhala kolem velkého červenohnědého skaliska a stáčela se prudce doleva.
„To je ono,“ zaradoval se Jirka. „Teď musíme vylézt do svahu přímo naproti té skále. Pak pořád rovně, až dojdeme k vyvrácenému smrku.“
„Víš to jistě?“ zeptala se nedůvěřivě Klára.
„Jistěže vím!“
Brzy se ukázalo, že se Jirka nemýlil. Za necelých pět minut došli opravdu k vyvrácenému smrku.
„Co dál?“ zajímala se Klára.
„Teď musíme jít podél kmene směrem od kořenů ke jeho špici. Od špice máme pokračovat pořád stejným směrem asi dvacet lidských kroků. A jsme tam.“
Poctivě odpočítali dvacet kroků od špice smrku. Zastavili se uprostřed zalesněné stráně a zvědavě se rozhlíželi po okolí. Nic zajímavého ale neviděli.
„A co teď?“ přerušila Klára chvilku ticha.
„No, nejspíš bychom měli pořádně prohledat okolí,“ uvažoval Jirka. „Musíme hledat jakoukoli stopu, nebo cokoli nápadného. Ty jdi třeba tímto směrem a já propátrám druhou stranu.“
Jak pomalu v kruzích procházeli okolní les, začaly v Jirkovi klíčit pochybnosti. Jsou opravdu na tom správném místě? A co když si Bernard sem šel něco vyzvednout? Pak by jen marnili čas, protože v tom případě by tu už nic nebylo.
„Něco mám,“ přerušila Klára Jirkovy myšlenky.
„Ukaž, co jsi našla,“ zajímal se Jirka, zatímco se snažil k ní co nejrychleji prodrat trním.
„Ále nic, jen jsem chtěla zkusit, jestli za mnou přiběhneš,“ neodpustila si Klára malý žertík.
Když viděla, že Jirka začíná vzteky pomalu rudnout v obličeji a ohýbá se pro klacek, zasmála se a dodala: „Vlastně jsem opravdu něco objevila. Tady v tom stromně je nějaká dutina. O kousíček tam ale nedosáhnu.“
„Tak tohle už na mě nikdy nezkoušej, nebo uvidíš,“ pohrozil jí Jirka uschlou větví. „A radši mi udělej stoličku, podívám se dovnitř.“
Sotva ho Klára vyzvedla, uslyšela Jirkův šťastný výkřik: „Něco tu je!“ Podívala se nahoru a uviděla, jak ze stromu vítězoslavně vytahuje kus papíru. Vzápětí seskočil na zem a začal papír netrpělivě rozbalovat. To už Klára stála vedle něho a oba součastně s napětím četli zprávu, napsanou kostrbatým písmem:
Spiknutí je mnohem rozsáhlejší, než jsme předpokládali. Vyřiďte baronu Břichovi, že je nezbytné urychleně odvézt modrou obálku z Konečků do bezpečí.
Předpokládám, že do týdne se mi podaří odhalit někoho ze spiklenců. Pošlete mi prosím co nejrychleji nejméně dva pomocníky na domluvené místo. Musím ještě prověřit další skutečnosti. Už brzy vám doufám budu schopen sdělit víc podrobností.
B.
„Co má zase znamenat tohle?“ podivil se Jirka, když dočetl.
„To znamená, že jsme podezřívali nesprávného člověka,“ odpověděla mu Klára. „Bernard sice špión je, ale pracuje pro strýce Bořivoje a ne pro krále Maxiána.“
„To jsem také pochopil. Co ale teď budeme dělat?“
„Nejdřív vrátíme ten papír zpět, odkud jsi ho vzal a pak si pospíšíme domů. A o Bernardovi samozřejmě budeme mlčet.“
„To nás taky mohlo napadnout, že Bernarda k nám nasadil strýc,“ posteskl si Jirka. „Vždyť to bylo jasné. Nejdřív nás přijel strýc vyslechnout a pár dní nato se zčistajasna objevil Bernard. A tenkrát na hradě jsem přece jasně slyšel, že se chystá rozmístit své lidi po zdejších usedlostech.“
„Takže večer můžeme Plamínka odvolat. Po dnešku už Bernarda sledovat nemusíme,“ napadlo Kláru.
„Teď bychom si ale měli co nejrychleji pospíšit domů. Čím dřív se vrátíme, tím lépe.“
Celou zpáteční cestu byl Jirka neustále vpředu a občas Kláru netrpělivě popoháněl k vyšší rychlosti. Ke spěchu měli opravdu dobrý důvod. Obloha na jihu se totiž už brzy ráno začala pomalu zatahovat, a jak přicházelo dopoledne, oblačnosti rychle přibývalo. Kolem deváté byla už celá obloha pokrytá těžkými černými mraky. Déšť mohl spustit každou chvíli. Poslední úsek cesty proběhli poklusem, v obavě, že zmoknou. Když celí udýchaní dorazili k domu, čekalo je nemilé přivítání. Než začalo opožděné dopolední vyučování, uštědřil jim pan Mlejnek s pratetou Eleonórou velmi dlouhé a příkré kázání. Prateta jim dokonce pohrozila, že jestli ještě někdy utečou z domu, poví o tom jejich otci a požádá ho, aby obnovil zákaz vycházení. Pan Mlejnek jim navíc přidal několik samostatných úkolů, které měli vypracovat ve svém volném čase.
Druhý den ráno se Jirkovi ani Kláře moc nechtělo vstávat z postele. Celou noc vytrvale pršelo a ani dopoledne to nevypadalo, že by mělo v dohledné době přestat. Vše nasvědčovalo tomu, že je čeká dlouhý nudný a ospalý den.
V takovém nečase rozhodně nikdo nečekal, že by mohl někdo přijet na návštěvu. Proto všechny překvapilo, když těsně před devátou hodinou ranní, uslyšeli na dvoře dusot koňských kopyt. Jirka, Klára i pan Mlejnek přerušili na chvíli vyučování a přemístili se k oknu. Ještě stačili spatřit Barnabáše, jak odvádí do stáje koně a nějakého promočeného cizince, který vzápětí vstoupil do domu. To už Jirka i Klára vyběhli z knihovny a přesunuli se ke schodišti. Cizinec už stoupal po schodech do prvního patra. Kusem látky si otíral mokrý obličej. Dříve než vyšel až k nim, Jirka i Klára ho konečně poznali. Byl to jeden z vojáků, kteří sloužili na Rudově.
„Dobrý den, co vás k nám přivádí v takovém nečase,“ zeptala se způsobně Klára.
„Nesu důležitou zprávu pro vašeho otce. Kde ho najdu?“
„Tatínek je ve svém pokoji, hned vás k němu zavedu,“ nabídla se Klára.
„Já vás jdu ohlásit,“ řekl Jirka a rozběhl se k otcovu pokoji. Netrpělivě zabouchal na dveře a vstoupil. Než stačil otec cokoli říct, Jirka mu spěšně oznámil: „Je tu posel z Rudova, a nese nám nějakou důležitou zprávu.“
Kolem Jirky se v tom okamžiku protáhla do pokoje i Klára a za ní vstoupil promočený voják.
Kláro, Jirko, nechejte nás na chvíli o samotě, ať si můžeme v klidu promluvit,“ přikázal pan Zámořský.
Jirka a Klára dotčeně opustili pokoj. Sotva však za sebou Klára zavřela, oba se přitiskli ke dveřím a naslouchali, co se děje uvnitř.
„Dobrý den. Bohužel vám nepřináším žádné dobré zprávy,“ začal rozhovor voják.
„Dobrý den a posaďte se prosím. Tak co mi tedy máte sdělit?“
„Posílá mě seržant Kouďar. No, jak bych začal. Tak tedy. Dnes ráno zahlédl seržant při pravidelné obhlídce, že na cestě asi sto metrů od věže leží nějaký člověk. Hned jsme se běželi podívat, co se stalo. Ten muž byl ale už bohužel mrtvý. Protože mu ještě z boku trčel kus šípu, usoudili jsme, že byl zavražděn. Nejspíš se snažil najít u nás pomoc, ale neměl dost sil, aby došel až k věži. Odnesli jsme tedy mrtvé tělo do věže a seržant mě poslal za vámi. Ten mrtvý je totiž váš lovčí Bernard.“
Za dveřmi v tom okamžiku vrhla Klára na Jirku zděšený pohled. Ten stál s otevřenou pusou a zíral před sebe. Než se vzpamatoval a odtáhl Kláru od dveří, stačili ještě zaslechnout otce, jak říká: „To je strašné, já - zařídím vše, co bude potřeba. Děkuji vám za ….“
Jirka se posadil na postel a Klára se uvelebila proti němu na židli. To co se právě dozvěděli, je pořádně zaskočilo.
„Kdo mohl Bernarda zavraždit,“ zašeptala Klára.
„T oje snad zřejmé. Určitě to udělal ten špeh krále Maxiána, kterého Bernard sledoval,“ odpověděl jí rovněž šeptem Jirka.
„To vím, že ho zavraždil cizí špeh,“ řekla trochu dotčeně Klára. „Kdo ale je ten špeh?“
„Jak bych to mohl vědět? Vždyť víš, že v tom dopise neuvedl Bernard žádné jméno. Teď už se ho budeme stěží moct zeptat.“ V tom okamžiku udeřil Jirka pěstí zlostně do polštáře. „Udělali jsme velkou chybu, že jsme odvolali Plamínka. Kdyby dnes v noci zase Bernarda sledoval, mohli jsme vědět, kdo je ten vrah.“
„A možná by i mohl té vraždě zabránit,“ posteskla si Klára.
Přes nepřízeň počasí, si ještě to dopoledne osedlal pan Nedola koně a beze slova někam odjel. Jirka a Klára ale tušili, kam má namířeno. Jistě pojede na hrad Břich. Musí oznámit strýci Bořivojovi, že jeho muž byl zavražděn.
|
