Každý mě zná. Jsem krutá, nemilosrdná, bezcitná a nemám s nikým slitování. Přesto jsem ke všem spravedlivá a žádného panovníka, hrdinu nebo zlosyna neušetřím. Svět mě potřebuje a každý to i přes nenávist a odpor ví.
Na každém rohu s vámi držím krok a nikdo přede mnou neuteče, ani se neschová. Kam se hnete, jdu s vámi jako stín. Co komu uděláte, všechno vidím a potom vás za každý čin budu soudit.
Jsem Smrt a s každým tvorem se minimálně jednou za jeho život sejdu. A když se s vámi nesetkám já, tak některý z mých poslů určitě…
***
Nastalo Jaro a pro malé přístavní městečko Tamir, ležící u jezera Kita, nadcházel čas hojnosti, když se z teplých krajů na jezero vracely kachny. Většina obyvatel, přežívajících z rybolovu, si tak mohla zpestřit jídelníček velmi chutným a vydatným masem vodního ptactva.
Město, ležící v mírném pásmu, ze dvou stran obklopené vodou a ze zbytku hustým, listnatým lesem, který pomalu, ale jistě mizel pod sekyrami farmářů, bylo bohy zapomenutým místem s jednou malou školou, několika bohatšími rodinami, neznámým šlechtickým rodem a také klášterem, zasvěceným Velkému patronovi.
Chodbami starého kláštera, jenž se pomalu, ale jistě měnil vlivem času v prach, utíkal patnáctiletý mladík v potrhaných šatech, jehož po ramena dlouhé, zrzavé, vlasy mu v běhu neustále padaly do tváře. Přesto by stejným tryskem utíkal i v naprosté tmě, neboť klášter byl jeho domov už od narození, když se ho hned po porodu zřekla matka, pouliční prostitutka, která projížděla Tamirem do hlavního města království a dala jej do sirotčince, jenž byl součástí kláštera. Tam mu ctihodní mniši poskytli to, co ona nikdy nemohla. Domov, rodinu a lásku.
„Bratře Jane, bratře Jane,“ volal zrzavý mladík na obtloustlého padesátníka, kterého nalezl v zahradě právě ve chvíli, když si dopřával každodenního odpoledního spánku pod starou jabloní.
„Jakube,“ řekl mnich rozmrzele a promnul si oči. „Cožpak jsem ti neříkal, že mě nemáš rušit, když rozjímám!“
Zrzavý hoch se usmál. Dobře si všiml, že mnichovi z kapsy sutany vykukuje láhev vína z loňské sklizně. „Omlouvám se bratře Jane, ale je to důležité.“
„To tě neomlouvá. Jsi v klášteře Velkého patrona, na místě, kam jedinci všech ras a vyznání chodí přemýšlet nad svým životem. Jsi na místě, kde je každému nabídnuta pomoc, tak pro příště měj ohled a nežeň se chodbami jak zběsilý. Kolikrát ti to mám opakovat,“ zazněl obvyklý kárající proslov, jenž si chlapec již tolikrát vyslechl.
Jakub sklopil zrak na zem a snažil se vypadat, co možná nejkajícněji.
„Tak, co si mi to chtěl,“ zeptal se po chvíli bratr Jan.
Mladík k otylému mnichovi pozvedl zrak a v jeho modrých očí se zablesklo. Věděl víc, než moudrý muž, kterého si tolik vážil a to se stávalo jen zřídka, proto vyčkal, dokud se mnich na něho nezamračí a potom odpověděl: „V lese došlo k dalšímu přepadení.“
„A z takové události jsi veselí? Měl by ses nad sebou zamyslet.“
„Omlouvám se, ale stalo se něco podivného.“
„Tak mluv, nenapínej mě hochu.“
„Kromě těl přepadených se našli mrtví i lupiči a jen malý chlapec doopravdy ví, co se přihodilo.“
„Chlapec?“
„Ano. Našli ho nahého, celého potřísněného krví, jak stojí nad tělem bandity s bodnou ranou na krku. V ruce přitom svíral zakrvácený nůž. Ostatní lupiči pak leželi v kruhu kolem chlapce. Žádné zranění na těle přitom banditi neutrpěli. A to je ta záhada, prostě zemřeli.“
„A kde je chlapec teď?“
„Na cestě do kláštera. Nikdo ve městě ho nezná a neví se čí je, proto ho jako každé dítě bez rodiny odvezou sem. Za chvíli by ho měl velitel domobrany přivézt. Proto jsem vás hledal, bratře Jane.“
Obtloustlý mnich vyskočil na nohy. „Tak to musíme jít okamžitě k bráně. Jestli je pravda, co si mi pověděl, bude ten chlapec potřebovat všechnu naši pomoc. Spoléhám na tebe Jakube, že se o něj postaráš a ve všem mu pomůžeš,“ řekl mnich a položil zrzavému mladíkovi ruku na rameno, aby pochopil důležitost jeho slov.
Jakub se zadíval do hnědých očí bratra Jana a kývl. „Udělám vše, co budu moci.“
Potom bratr Jan Jakubovi rozcuchal vlasy, což jak dobře věděl dospívající mladík přímo nesnáší a společně pak vyrazili k vstupním dveřím do kláštera, přivítat nalezence a nového člena kláštera.
Velitel domobrany, Rasmus, byl vysoký, statný, muž, který si ve svých třiceti letech stále ještě zakládal na idejí cti a práva. Kdyby byl šlechtického původu, jistě by získal titul rytíře, ale bohužel pocházel ze sirotčince v klášteře, kde se jeho rodinou stali mniši Velkého patrona.
Přesto mu většina obyvatel Tamiru neřekla jinak, než rytíř Rasmus a na toto titulování byl nesmírně hrdý. Přeci jen erb má každý narozený šlechtic a časem většina z nich ukáže, že ho není ani hodna. On jej získal svými skutky a tím, jaký je a jakého ho vidí ostatní.
Rasmus přidržoval v sedle před sebou malého, sotva sedmiletého chlapce, zabaleného do bavlněné přikrývky, silně nasáklé krví, která byla v hojném množství na těle dítěte, jež po hrůzném zážitku bylo podezřele klidné.
Od chvíle, kdy chlapce Rasmus, spolu se svými muži, nalezl obklopeného mrtvými, nezaslechl z dětských úst jediné slůvko, ani vzlyk. V jeho černých očí přitom nerozpoznal žádný život, jen utrpení, žal a smrt, které v něm neustále bojovali o nadvládu nad chlapcovým životem.
Velitel domobrany jel na krásné, hnědé, klisně po dlážděné cestě z města do kláštera, ležícího kousek od města, kde jeho obyvatelé měli klid a samotu.
Klisna právě dorazila k části cesty, kterou lemovaly jabloně a hrušky a Rasmus si vzpomněl, jak jako malý pomáhal mnichům na podzim s jejich česáním. Vybavili se mu krásné časy, kdy neměl žádné starosti a jeho život postrádal všechnu krutost, s kterou se při své práci denně potýkal. Dokonce ho napadla myšlenka, že by v klášteře na chvíli zůstal, odpočinul si a načerpal nové síly, ale rychle ji pustil z hlavy, neboť věděl, že zločinci jen čekají, až poleví v ostražitosti. Nemohl riskovat, stejně jako by si nikdy neodpustil, kdyby kvůli němu někdo přišel ke zranění, když by se někde jen tak válel.
Konečně byla brána kláštera na dohled. Před ní stáli mnich a vedle něho zrzavý mladík. Rasmus dobře věděl, že kde je bratr Jan, tak tam bude i Jakub, který se obtloustlého mnicha držel jako klíště. Přesto nemohl jinak než závidět oddanost, kterou mladík oplývá, stejně jako bystrý rozum, hbitost, sílu a rychlost. “Doufám, že mi tě bratr Jan jednou svěří,” řekl si v duchu Rasmus, který toužil z Jakuba vycvičit člena domobrany a možná svého budoucího nástupce.
“Zase pozdě, Rasmusi, jako vždy,” promluvil mnich na velitele domobrany.
“Rád tě vidím, bratře Jane. Koukám, že jsi zase něco málo přibral,” odvětil Rasmus a mrkl na Jakuba, který se uchytnul.
“To je ten chlapec,” řekl bratr Jan a přívětivost z něho vyprchala.
“Ano. Chudák kluk. Dost si toho prožil, ale stejně by mě zajímalo, co se v tom lese vůbec stalo?”
“Jestli se nám svěří, slibuji, že se to hned dozvíš.”
“S tím počítám,” řekl Rasmus a podal chlapce v přikrývce Jakubovi. Nemohl si přitom nevšimnout, jak zrzavý mladík od jejich posledního setkání opět zesílil a vyrostl.
“Ať tě to ani nenapadne,” vytrhl bratr Jan Rasmuse ze zamyšlení. “Už jednou jsem ti řekl, že Jakubův úděl byl již určen.”
“Nemohu si pomoci, zvláště když vidím, jaký kus chlapa se z něho stává. Takové bych potřeboval mezi svými muži jako sůl.”
“Odnes chlapce ke krbu a počkej tam s ním na mě,” řekl bratr Jan Jakubovi a když zmizel za dveřmi kláštera, zamračil se na Rasmuse. “Nepřeji si, aby si ho svými řečmi takhle mátl! Jeho osud je spjat s Velkým patronem.”
“Chceš z něho mít mnicha? Aby pomáhal zraněným a zuboženým. Jistě záslužná činnost, ale pomohl by více, kdyby trestal ty, co ubližují, stejně jako mučí. Kdyby byl v domobraně, mohl by...”
“Tak dost!” řekl rázně bratr Jan a umlčel Rasmuse. “Chlapce si nám dovezl a teď si běž po svém. Jistě máš práci ve městě,” potom se mnich otočil, vešel do kláštera a zavřel za sebou bytelné dveře, které jako jediné byli na celé starobylé stavbě udržované.
Velitel domobrany jen zakroutil hlavou a otočil klisnu k městu. “Toliko ke klidu a rozjímání v klášteře. Je na čase se vrátit do Tamiru,” řekl si Rasmus v duchu. Pak kopl klisnu do slabin a tryskem vyrazil za novým úkolem...
Bratr Jan si malého chlapce dlouho prohlížel. Jakub přitom stál vedle něho a čekal, až mnich promluví.
„Podivný chlapec, co Jakube,“ mladík kývl na souhlas a společně pozorovali nahého hocha, jak se v chladné místnosti, kterou jen trochu vyhříval vždy zapálený krb, prochází a zkoumá okolí. Většina lidí, kteří do této nejstarší místnosti kláštera zavítali si stěžovali na chlad a třásli se zimou, ale dítě před nimi nemělo na těle ani husí kůži.
„Mám z něho podivné mravenčení,“ zašeptal Jakub mnichovi.
„Hmm, je zvláštní, ale naším posláním je postarat se o každého nalezence. Ať už člověka, elfa, trpaslíka, míšence nebo kohokoliv jiného. Dojdi prosím do kuchyně pro teplou vodu a sežeň někde osušku. Nejprve ho umyjeme a nasytíme. Jistě má pořádný hlad,“ řekl bratr Jan.
Když se Jakub vydal splnit zadaný úkol, přistoupil otylý mnich k chlapci, poklekl před ním a zadíval se do jeho černých očí. „Nevím, jaké strasti si zažil, ale už jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží,“ odpovědi se však nedočkal, a tak po chvíli odvedl chlapce do umývárny, kde čekala stará, měděná, vana.
Jakub získal teplou vodu celkem snadno, ale kvůli osušce musel prošmejdit celý klášter. Přitom neustále myslel na nalezeného chlapce a podivným mravenčení, kterým na něho působil. Jeho dobrodružnou povahu dokonce napadlo, že chlapec je ve skutečnosti démon v přestrojení a kdyby se mu ho podařilo přemoci, jistě by bratr Jan svolil, aby se mohl přidat k domobraně a již se viděl, jak hájí spravedlnost a zachraňuje sličné dívky v nesnázích. V duchu se zasmál nad svou představivostí a více se soustředil na hledání osušky.
Klášter Velkého patrona byl sice zcela nezávislý. Nepotřeboval jídlo, vodu, léky, ale oblečení bylo nedostatkovou věcí, neboť čím více se město rozrůstalo, tím víc bylo každý rok opuštěných dětí, které končili v klášteře. A jak rostli, tak i přes dědění oblečení po starších dětech, se látka opotřebovávala a časem rozpadala, což se na neposedných dětech stávalo opravdu rychle. Proto se mniši nakonec shodli na tom, že svýma rukama nedokáží vyrobit tolik látky a následných oděvů, aby se dostalo na všechny děti. Z toho důvodu začali opuštěné děti sbírat v lese houby, ovoce a vše, co mohli mniši dovézt do města a prodat.
„Konečně,“ řekl s úlevou Jakub, když na jedné posteli, ve společné ložnici sirotků, našel osušku. Nečekal na svolení jejího majitele, popadl jí, a utíkal do umývárny. Cestou se ještě stavil v kuchyni, kde mu bratr Felix nabral do mosazného hrnce horkou vodu.
„Tak ukaž hochu, nejprve tě trochu omyji,“ promlouval bratr Jan k malému chlapci a žínkou mu z těla smýval již zaschlou krev. „Kde jenom je ten Jakub?“
„Tady jsem,“ ozval se zrzavý mladík za zády mnicha.
„To je dost.“
„Omlouvám se, ale trvalo mi, než jsem našel osušku.“
„Připrav lázeň a podej mi mýdlo. Chlapec je zažraný od špíny, tady jen voda stačit nebude.“
„Ano bratře Jane,“ odpověděl Jakub a udělal, co mu mnich řekl. Potom se postavil vedle otylého muže a díval se, jak z jeho těla pomalu pouští krev.
„Nevypadá to hezky, že?“ promluvil po chvíli bratr Jan. „Takhle by si vypadal po každém střetu. Celý od krve, zubožený a se smrtí nějakého tvora na svědomí. Ani při tomhle pohledu tě myšlenky na službu v domobraně nepřešly?“
Jakub se podíval do černých očí chlapce, které se zaryly do jeho duše. Pak jako by zkameněl, nemohl odtrhnout pohled a podivná síla mu sevřela hruď. Chtěl se nadechnout, ale nešlo to. Svět kolem něho se zatočil a on začal padat do nicoty, ve které k němu jako ozvěna doléhal stále se vzdalující hlas mnicha.
Bratr Jan myl právě chlapci záda, když si všiml očního kontaktu mezi ním a Jakubem, kterému vyrazil pot na čele a rychle ztrácel zdravou barvu v obličeji. „Jakube, je ti něco? Jakube. Jakube!“ křičel nakonec mnich, ale mladík byl ve tváři už skoro bledý a vypadalo to, že každou chvíli se propadne do bezvědomí, jen pohled stále upíral do černých očí chlapce. Bratr Jan k němu proto přiskočil a strhl ho k zemi.
Když se Jakub probral, cítil se strašně slabý a skoro bez života. Pohlédl na přátelskou tvář mnicha a vrátila se mu trocha síly.
„Jen klid Jakube. Už je vše dobré,“ promlouval k mladíkovi bratr Jan a potom se podíval na nahého chlapce, který najednou upustil od vážnosti a začal si s dětskou radostí užívat hrátek v teplé vodě, jako by se nic nedělo.
Mnich nechal malého chlapce ve vaně a pomohl mladíkovi k jeho posteli. Tam ho s vypětím všech sil položil a na chvíli si k němu přisedl. „Rasmus měl v jedné věci pravdu. Kde jsou ty časy, co jsem tě v klidu nesl v náruči,“ řekl si v duchu bratr Jan a potom se naklonil nad Jakuba, který se pokoušel zvednout z postele: „Zůstaň ležet! Jsi slabý, jako když si tě chce vzít smrt. Teď se prospi,“ ani nedořekl a mladík se už ponořil do sladké náruče snů.
„Co s tebou, chlapče,“ řekl bratr Jan, když se vrátil zpět do umývárny. „Nemohu tě přeci nechat s ostatními.“ Mnich se dlouze zamyslel a rozhodl se chlapce nechat ve svém pokoji, dokud nebude starší nebo dokud nepřijde na způsob, jak mu zabránit, aby zabíjel pouhým pohledem.
Nastal večer a bratr Jan připravil ve svém pokoji pro chlapce lůžko. Mezi oblečením našel i něco, co mu bylo jen o trochu větší. Když však čekal, že hoch bude mít velký hlad, překvapilo ho, že si u večeře uzobl jen trochu z chleba a masa. Nejvíce ho udivilo, že si do úst vzal něco až potom, co mu názorně ukázal, že je to poživatelné. Přitom se chlapec na jídlo díval, jako kdyby ho viděl a jedl poprvé v životě. A když pak snědl trochu masa, připadalo mu, jako by se výraz bez emocí v jeho obličeji na chvíli změnil na zděšený, potom maso okamžitě vyplivl a dál ochutnávat zbylé věci nezkoušel.
Chlapec měl v pokoji bratra Jana z připravené postele dobrý výhled oknem na oblohu, kde jej vábil zářivý měsíc a svými stříbrnými paprsky mu hladil tvář.
Mnich chlapce dlouze pozoroval a nemohl jinak, než se stále divit a sám sebe se pak ptát, kde tak malý hoch bere jen tolik energie, když on sám sotva udržel oči otevřené. A když pak bratr Jan zavřel oči a pokoušel se usnout, trvalo několik hodin, než se mu to nakonec v blízkosti chlapce povedlo.
Následující den čekalo bratra Jana nemilé probuzení. Jakmile otevřel oči, setkal se s pohledem malého chlapce, klečícího mu na břiše. Zděsil se a doufal jen v jediné. Alespoň rychlou smrt. Nicméně hoch přejel svým pohledem z jeho očí a zadíval se mu na vyholenou hlavu, která ho zjevně upoutala.
Bratr Jan se ani nepohnul, čekal a doufal, že chlapce brzo zaujme něco jiného v pokoji. Těch deset minut mu přišlo jako celá věčnost. Neustále se přitom modlil k Velkému patronovi a ten jeho modlitby zřejmě protentokrát nechtěl vyslyšet, a tak nakonec musel mnich přemoci svůj strach z tajemných schopností chlapce. Pomalu se zvedal z postele a přitom uchopil chlapce za ramena, aby z jeho břicha nespadl.
Snažil se, aby se jeho zrak nesetkal s chlapcovým, ale jak se snažil sebevíc, přesto se mu nevyhnul. Pak mu došlo, že si hoch prohlíží se zájmem a pouze čeká, co udělá.
Mnich postavil chlapce vedle své postele a sám z lůžka vstal. Oblékl se a řekl: „Nevím, jestli mi rozumíš, ale já teď půjdu pro něco k jídlu. Počkej tu na mě, ano?“ chvíli čekal na odpověď, ale chlapec opět nepromluvil. Odešel akorát k oknu, kde z něho vykoukl, a tak bratr Jan vyklouzl z pokoje.
Na chodbě uviděl mnich Jakuba, jak na něho čeká.
„Jak ti je?“
„Už dobře, bratře Jane,“ odpověděl mladík a bylo vidět, že je celý nervózní z chlapce v mnichově pokoji.
„To jsem rád. Nevím, co ti ten chlapec udělal, ale musíme se postarat o to, aby se to již neopakovalo.“
„Co s ním chcete udělat?“
„Jen ho budu držet dál od ostatních, do doby, než přijdu na způsob, jak zamezit jeho schopností.“
„Doufám, že vám neublíží.“
Bratr Jan se otočil ke dveřím svého pokoje a řekl: „Myslím si, že mi nechce ublížit.“
„To doufám, už jen kvůli vám. Co řekneme Rasmusovi, až se na něho bude ptát?“
„Zatím nic. Nic o něm přeci nevíme. Bude jen dobré, když o něm a jeho schopnostech bude vědět, co možná nejmíň lidí. Spoléhám na tebe Jakube, že udržíš tajemství.“
Mladík se postavil do pozoru. „Nikomu nic neřeknu, ani kdyby mě mučili.“
„Už zase sis v knihovně četl o rytířích?“
Mladík sklopil zrak a doufal, že ho mnich nebude kárat.
„No nic, musím chlapci přinést něco k jídlu a ty máš jistě své povinnosti. Uvidíme se později,“ řekl nakonec bratr Jan a odešel do kuchyně.
Když zůstal Jakub sám, zahleděl se na dveře, do pokoje mnicha, a na těle se mu opět objevila husí kůže. Rychle se otočil a šel do zahrady, kde měl pomáhat s přípravou zahrádky na setí.
Bratr Felix pracoval v kuchyni kláštera již deset let. Přišel do Tamiru z hlavního města království, kde se mu nedostávalo klidu, míru a kde ho doháněla jeho minulost z dob, kdy ještě nebyl mnichem Velkého patrona. Avšak práce v kuchyni a starání se o opuštěné děti pro něho bylo dostatečnou možností, jak napravit své staré hříchy.
„Dobré ráno, Felixi,“ pozdravil bratr Jan.
„Ahoj Jane, nechal sem ti snídani v kredenci. Je tam dost i pro nový přírůstek sirotčince.“
„Díky,“ řekl bratr Jan a přistoupil k staré, dubové, kredenci.
„Ten chleba s marmeládou je pro chlapce,“ dodal Felix a odešel z kuchyně s kbelíkem plným odpadků po vaření, který vyléval na kompost v zahradě.
Bratr Jan vzal jídlo a vrátil se do svého pokoje, kde byl malý chlapec ještě stále upoután výhledem z okna. Postavil jídlo noční stolek u postele a potom přistoupil k dítěti. Položil mu ruku na rameno a hoch se k němu otočil. Mnich pak ukázal na jídlo.
Chlapec se tentokrát nedůvěřivě díval na jídlo. Zvláště na chleba, který předchozího dne jedl. Díval se podezřele na marmeládu, kterou byl potřený a jeho chladná tvář byla najednou v rozpacích.
Bratr Jan vzal chleba s marmeládou do ruky a podržel ho chlapci před tváří. Tomu vůně marmelády zavadila o nos a on pomaličku uchopil jídlo do drobných ruček. Kousl do kůrky a zjistil, že se chuť včerejšího chleba nezměnila. Potom trošku olízl marmeládu a na jazyk se mu dostala sladká chuť lesního ovoce. Pak se do chleba dychtivě zakousl a jak jedl, jeho tvář, stejně jako ruce, byli celé od marmelády.
Když chlapec dojedl, musel mu bratr Jan pořádně očistit tvář. Jakmile to udělal, napadlo ho něco zkusit. Bratr Felix mu na chleba dal trochu uzeného, a tak jej namočil do marmelády, která ztekla z chleba a zůstala na podnose. Potom podal uzené chlapci, kterého známá vůně marmelády okamžitě přinutila vzít maso do úst, ale jakmile se jeho sliny smísily s tukem, vyplivl uzené z pusy a začal plivat na podlahu.
„Takže maso ti vadí,“ řekl bratr Jan a podal chlapci sklenici s vodou, kterou spláchl chuť masa.
Jakub pracoval se starým, dost opotřebovaným, rýčem a právě kypřil, po zimě odpočatou, půdu, aby na ni mohli mniši pěstovat zeleninu. Byla to namáhavá činnost, ale jemu to nevadilo. Naopak byl rád, že mu dřina pomůže z hlavy zahnat myšlenky na podivného chlapce, který ho málem připravil o život.
Měl už polovinu zahrádky zrytou, když si na chvilku dal pauzu a zadíval se na své dílo. Nemohl jinak, než se hrdě usmát nad svým výkonem. Před dvěma roky by mu to trvalo dvakrát tak dlouho a čím byl starší, tím byl silnější a výkonnější. Zabodl rýč do země a vydal se ke studni.
Celá zahrada byla obehnaná již silně poničenou zdí, která chránila parcelu o rozloze jednoho sta metrů čtverečných, kde mniši měli necelou desítku jabloní, pět hrušní a čtvery třešně, které v tuto chvíli byli obalené poupaty a každým dnem se měli rozkvést a zaplní zahradu svou líbeznou vůní.
Víno, které si mniši lisovali na občasné rozveselení, rostlo z východní strany kláštera, kde se pnulo po kamenné zdi staré stavby. Jeho chuť byla výborná a když byl dobrý rok, mniši pár lahví přivezli do Tamiru, kde se mu dostalo veliké přízně a tučné ceny. Proto občas několik zlodějíčků se po sklizni vína pokoušelo dostat do vinného sklepa kláštera. Všichni však ostrouhali, neboť sklepení, stejně jako zámky na dveřích, byli mnichy hodně opečovávány, aby nepřišli ani o jednu ze svých největších radostí, lahví.
Jakub se vrátil k rýči a pustil se znovu do práce, která díky jeho den ode dne silnějším pažím mu trvala stále kratší dobu. Když už mu zbývala sotva desetina zahrádky, přišel k němu bratr Jakub. Na tváři se mu objevili vrásky a bylo vidět, že se mu něco špatného přihodilo.
„Jakube, pojď se mnou,“ řekl mnich a odvedl zrzavého mladíka ke své oblíbené jabloni, kde měli soukromí od ostatních, pracujících na zahradě.
„Co se stalo?“ zeptal se hned Jakub.
„Mám problém. Zapomněl jsem, že dnes musím odvézt do Tamiru zboží na prodej. Někdo musí pohlídat chlapce.“
Když mnich domluvil, Jakub zbledl, jako kdyby se mu hoch opět zahleděl do očí. Usilovně přemýšlel, koho by na takový úkol doporučil místo sebe, ale ať mezi sirotky, mnichy, vybíral v paměti sebevhodnějšího, nikoho nechtěl ohrozit chlapcovými schopnostmi.
„Vím, že potom, co se stalo včera je to, o co tě chci požádat pro tebe těžké, ale jsi jediný na koho se mohu spolehnout. Jediný, kdo se střetl s chlapcem a poznal, co od něho může očekávat,“ promluvil bratr Jan, když se Jakub neměl k odpovědi.
Mladík pohlédl na tvář mnicha před sebou, ve které bylo mnoho obav, přesto důvěra v jeho očích mu dodala tolik potřebnou sílu. „Dobře. Dohlédnu na něho.“
„Věděl jsem, že se na tebe mohu kdykoliv spolehnout,“ řekl bratr Jan a pak s Jakubem odešli k němu do pokoje, kde čekal chlapec.
Malý, černovlasý, hoch stál opět u okna, ze kterého byl výhled na jezero Kita, třpytící se v záři slunečních paprsků. Jeho černé oči do sebe ten lesk, stejně jako krásu, přímo vtahovaly a tvář bez emocí najednou vykouzlila úsměv. Tak líbezný a rozkošný, jaký mají jen děti v jeho věku. Proto když bratr Jan a Jakub vstoupili do pokoje a uviděli ho, znejistěli.
Jakubovi na těle opět vyrašila husí kůže a na čele se mu objevil pot. Z jeho posledního zážitku si chlapce spojoval se silami zla, ale svým úsměvem by nyní probudil city i u nejhorších mordířů z celého království.
Bratr Jan byl z chlapce stejně nejistý, jako mladík vedle něho, a zvažoval, jestli je přeci jen dobrý nápad, nechat hocha s Jakubem.
Avšak mnicha překvapila odvaha a kuráž zrzavého mladíka, když navzdory všemu přistoupil k chlapci a řekl: „Klidně jeďte, bratře Jane. Určitě tu chvíli bez vás klášter přečká,“ a přitiskl si hocha k boku, čímž překvapil i sám sebe.
„Jsi si jistý Jakube?“
„Ano, ale nevím, zda je dobrý nápad, abychom zůstali v klášteře. Co když za námi přijde někdo z ostatních dětí a bude si chtít s chlapcem hrát?“
Mnich se zamyslel. Musel uznat, že má mladík před ním naprostou pravdu. On sám by děti nebo mnichy mohl poslat pryč, ale Jakuba by všichni ignorovali a nedali na jeho varování. Zvědavost by pak každého přišla draho.
„Mohl bych ho vzít sebou do lesa,“ navrhl Jakub během mnichova přemýšlení. „Na zahrádce už moc práce nemám, takže bych to dodělal až večer a chlapce by les zabavil lépe, než já. Potom by třeba z nudy nezkoušel své schopnosti na mě.“
„Nevím Jakube. Jestli by se ti tam s ním něco přihodilo, nebyl by tam nikdo, kdo by ti pomohl,“ namítl bratr Jan, ale věděl, že je to jediná možnost.
„Nebudeme daleko.“
„Hmm … Tak dobrá, ale buď opatrný,“ řekl nakonec mnich a vydal se z pokoje do stájí, kde už měl připraveného osla, ověšeného marmeládami, svíčkami, medem a dalšími věcmi, které by mohl v Tamiru někdo koupit.
Jakub s malým chlapcem nejprve zamířil do chlapecké ložnice. Místnost měla podél stěn rozestavěné postele. V místnosti naproti pak byli ubytované dívky.
Mladík zamířil ke své posteli a pod madrací nahmatal nůž, který mu v sedmi letech daroval bratr Jan. I když měl čepel hodně opotřebenou, s žádným jiným nožem se Jakub na procházce lesem necítil tak jistě, jako s tím, jenž dostal za odvahu, když se ztratil v lese a trvalo dva dny, než ho našli.
Strčil si zbraň za kalhoty a potom vyrazil s chlapcem ven z kláštera. Většina jeho obyvatel pilně pracovala na zahradě, takže cestou naštěstí nikoho nepotkali.
Když došli na okraj lesa, zadíval se Jakub na chlapce, který si nyní prohlížel pampelišky a v duchu si řekl: „Snad dělám dobře.“
Malý hoch se přestal zajímat o květiny a podíval se na Jakuba, jako by vyčetl jeho myšlenky a čekal, co udělá.
„Zdá se mi to nebo mi čteš myšlenky,“ řekl zrzavý mladík a hned si vybavil knihy, ve kterých četl o různých tvorech, jenž myšlenkami ovládali jiné, stejně jako je dokázali svou vůlí i zabít.
Chvíli zůstali oba stát, až potom Jakub vzal chlapce za ruku a vedl ho lesem. Cestou míjeli duby, kaštany a jehličnany, které se v lese u kláštera mísily.
Malý chlapec, jako by poprvé v životě viděl stromy na denním světle, neustále kroutil hlavou a přelétával pohledem ze stromu na strom. Jakub mu do toho dával podrobný výklad o všech, které znal, i když sám nevěděl, jestli mu hoch vůbec rozumí. Ale tím, že mluvil, se uvolnil a připadal si najednou dospěle. Zodpovědně.
Kráčeli spolu lesem a Jakub si ani neuvědomil, jak moc se vzdálili od kláštera. Byl tak zaujat svým vypravováním, že si ani neuvědomil, že se dostali do míst, kde se proháněla divoká zvířata, kde lovci začínali svůj hon na kořist.
Najednou vstoupili na místo, kde u velkého dubu byla past a v ní vlčí noha. Byla uhryzaná od těla a ještě čerstvá krev prozrazovala, že se zvíře zbavilo své končetiny před několika málo minutami.
Jakub instinktivně sáhl po rukojeti nože, který by mu sice proti zraněnému, vzteklému, vlkovi nepomohl, ale jemu i tak dodal pocit jistoty.
Krvavá stopa vedla od pasti do keře, deset metrů od nich. Ozvalo se vrčení a Jakub vytáhl nůž z pouzdra. Sedm centimetrů opotřebované čepele s několika zuby vypadala v jeho ruce směšně, ale i tak se postavil před malého chlapce a byl připraven ho bránit vlastním životem. Pomalu začal ustupovat a chlapce, vykukujícího zpoza něho, nutil svým tělem couvat.
Pak najednou vyrazil Vlk ze křoví za Jakubovými zády a i přes chybějící, přední, končetinu dokázal skočit mladíkovi na záda a srazit ho na zem.
Jakub ležel na zemi a vlk vedle něho zuřivě cenil zuby a vrčel. Sliny mu vytékali z pusy a dopadaly na krk mladíka, který cítil bolest zvířete, jenž mu zranění působilo. Bylo mu jasné, že vlk ztratil mnoho krve a jistě brzy zemře, ale touha po odplatě na člověku, jenž sice nepoložil past, přesto patřil ke stejnému druhu, mu dávala sílu.
Malý chlapec se podíval na vlka. Všiml si zranění a bolesti v jeho očí. Udělal k němu krok a zvíře k němu otočilo hlavu a hrozivě zavrčelo. Hocha to však nevyděsilo a pomalu kráčel ke zvířeti.
Když byl sotva půl metru od něj, vlk začal nemotorně couvat. Snažil se před podivným chlapcem dostat do bezpečí, ale nedokázal odtrhnout zrak z jeho černých očí a ustupoval jen pudem sebezáchovy. Když potom narazil o kmen stromu, byl v pasti. Hoch k němu přistoupil a položil mu ruku na hlavu. Pohladil ho a zvíře pocítilo silné mravenčení. Pak vlka přemohla bolest se ztrátou krve a spadl na zem. Dech se mu zrychloval a bylo vidět, jak trpí.
Chlapec poklekl u umírajícího zvířete. Zcela instinktivně mu pravou rukou nadzvedl hlavu a levou jej pomalu hladil po břiše. Podíval se do vlkových očí a ten se uklidnil. Již necítil bolest, strach ani smrt, která mu právě otevřela svou náruč, do níž jej vzala a odnesla do své říše, kde se připojil ke svým rodičům, stejně jako ostatním zesnulým vlkům a společně s nimi se proháněl po nekonečných lesích a pastvinách, na kterých nebyli žádné pasti, lidé nebo jiná nebezpečí života.
