Byl teplý den uprostřed léta a malé údolí v horách halilo líné ticho typické pro tyto dny. Kytky klonily hlavy dychtící po stínu a slyšet bylo jen všudypřítomný bzukot hmyzu.
Na stráni ve stínu stromů se před sluncem ukryli čtyři muži. Připomínali osobní stráž se svým zaměstnavatelem. Ten jediný seděl a v ústech převaloval stéblo trávy. Pohledný, asi čtyřicetiletý muž, na sobě plátěné kalhoty a bílou košili s nedbale vyhrnutými rukávy. Oči nebylo vidět, zakrývaly je černé sluneční brýle. Ostatní byli v oblecích, ani parno dne je nedonutilo svléknout svrchníky. Všichni mlčky shlíželi dolů na louku pod sebou, zaujati jejím středem.
Tam stál plácek velký asi šestnáct metrů čtverečních. Po něm pobíhali dva muži a hráli energickou hru s dvěmi pálkami a míčkem.
Běhali, zastavovali se a znovu vyráželi, prohazovali si strany, pletli se na tom malém prostoru sobě navzájem pod nohy a přitom se snažili odpálit gumový balonek mezi dvě červené čáry na zdi, která tomu celému - zdálo se - vévodila.
Kromě oné zdi objímala hřiště ze zbylých tří stran stěna z průhledného tvrzeného plastu a umocňovala tím jeho dokonalou geometrii a umělost ve srovnání se syrově rozeklanou okolní přírodou.
Za plastem stál v trávě stůl, na něm dvě skleněné nádoby. U stolu muž s šedivou tváří. A upouštěl do nádob po jednom velikém červeném rubínu vždy tomu, kdo prohrál gam.
Tohle malé hřiště bylo v okolí jedinou stavbou svého druhu. Vlastně zcela jedinou stavbou uprostřed těch lesů a luk. Asi dvě stě metrů nalevo od hrací plochy byl bor. Opisoval kolem kurtu pomyslné písmeno L, na jehož konci prořídl a mizel do ztracena.
Těsně na kraji lesa se nacházel hřbitov. Bez brány, bez zdi, jež by ho jakkoli oddělovala, bez chodníčků, bez ničeho na první pohled civilizovaného.
Jen tráva a do ní vpáčené náhrobky. Byly pouze dvojího typu. Jedny kulaté jako oblázky, druhé klasické obdélníčky a všechny značící hrob. Žádné zdobení, žádné svíčky, žádné řezané květiny. Podle toho, že většinu hrobů už kompletně pokryl mech a drobné luční kvítí, pohřbívalo se tu už nějaký čas.
Na jednom z obelisků seděl párek tlustých černých havranů, zobáky nehybné. Vypadali zcela malebně ve své ztuhlosti a choulili se do peří. Byl tu chlad. Žár letního dne vládl všude kolem, jen místa posledního odpočinku asi nedokázal prohřát.
Odplatou za svůj neúspěch se slunce opřelo aspoň do hráčů. Trička měli propocená a supěli námahou. V rukou muže s šedivou tváří se leskly kameny rudé jako krev.
Jak souboj pokračoval, sklenice se plnily. U okraje každé z nich byla ryska stejná jako čáry, co dělily zeď.
Šedý muž seděl za stolem bez hnutí a vypadal jako kus nepříliš vábné žuly. Jediná pohybující se část byly jeho oči černé jako nicota. Ani na vteřinu se neodtrhly od hřiště.
Stejně tak i pohledy skupinky na stráni. Jejich šéf jen vyplivl stéblo trávy, aby se mohl napít z plechovky, a do úst strčil jiné. Pak se protáhl a rozhýbal ztuhlá záda otáčením trupu na obě strany. Přitom se rozhlédl kolem po celém údolí.
Z druhé strany kurtu se vinul křovím náznak stezky končící taktéž paloukem. Byli si podobné, jen uprostřed toho druhého byla místo hřiště mokřina. V jejím středu vyvěral pramen spodní vody, ale jen málo z něj se dalo zužitkovat. Převážnou většinu vsakovala půda ještě pod povrchem a vytvářela tak rozbahněnou louži. Sloužila jako napajedlo. Její okraje upíjela vysoká zvěř, dál se odvážily lišky a u středu byly jen četné otisky ptačích pařátů.
Střechy domků bylo vidět v dálce a pouze z určitého úhlu, jinak bránily výhledu skály. Zdálo by se nemožné, že je tohle malé údolí v horách vůbec obydlené, nebýt těch zakuklených rudých tašek. A momentálně taky pravidelných zvuků odpalovaných míčků.
Uběhly už bezmála tři hodiny od prvního podání a hráči pořád měřili síly.
Potom udělal jeden z nich chybu.
A druhou.
Šedý kamenný muž se za stolem naklonil dopředu.
Třetí chyba.
Rubíny zacinkaly jako rolničky. Chybující hráč znervózněl, soupeř neznatelně zjemnil tempo.
„Dělej!“ procedil, když probíhal kolem.
Chybující zavrtěl hlavou a pevně sevřel rty. V obličeji byl bílý a třásla se mu ruka.
Další chyba. S pomocí protivníka ji ale vybral.
„Sakra Theo..!“ sykl druhý hráč znovu.
„Ne.“ vydechl Theo a odehrál míček, jenže už jen tak aby se neřeklo. Na čele se mu perlil pot a oči žhnuly v tom napjatém bledém obličeji.
Žulový pán u stolu vhodil do skleněné nádoby další rubín. Dopadl na vrstvu těch pod ním a uhnízdil se. Byl dokonale vybroušený a polovina ho přesáhla rysku.
Ve skutečnosti sklenice nebyly vůbec umístěny nahodile, leč zcela účelově mezi zdí a sluncem. Část nádoby, ta ode dna po rysku, byla zastíněná.
Část nad ryskou v zákrytu nebyla a promítala se na zeď jako diapozitiv, jak se v mžiku ukázalo. Bylo to zařízení důvtipné a vypadalo věru okázale.
Zeď zrůžověla a muži přestali hrát.
Udýchaně stáli v předklonu a zírali na rudou skvrnu před sebou. Potom se muž jménem Theo narovnal a mlčky podal sokovi ruku.
„Odpusť,“ protivníkovi se třásl hlas. Theo se usmál a vypadal náhle děsivě klidný.
„Někdo to být musel.“
Odvrátil se a ztuhle přešel ke stolku. Pán s šedivou tváří už mezitím vstal a čekal na něj.
„Můžeme?“ položil mu žulovou ruku na rameno.
Potom odešli. Druhý hráč, kterého si teď nikdo nevšímal, se vyčerpaně sesunul na zem a roztřásla se mu ramena.
A bylo zase ticho. Voda z mokřiny se třpytila v mechu a stromům se prodlužovaly stíny.
Stráň nad loukou už byla bez obecenstva a slehlá stébla trávy se pomalu zvedala do původní polohy.
Bylo už šero, když z náhrobků u lesa vzlétli dva černí ptáci. Kovově krákali a kroužili nad hřbitovem vzrušeni jeho nenadálým ožitím.
Takhle z ptačí perspektivy vypadaly kulaté náhrobky méně jako oblázky, spíš připomínaly koule na kulečník. Nebo malé gumové míčky.
Ten nejnovější z nich, úplně nejmladší míček byl právě přinesen dvěma muži. Položili ho kus dál od ostatních a počali kopat díru. Náhrobek svou tíhou dusal zemi a v posledním odpoledním temném světle se na něm třpytilo jméno.
Ještě o dalších pár hodin později, kdy už byla naprostá tma, přicházel k hřbitovu menší průvod čítající čtyři muže. Tři zůstali stát opodál a čtvrtý pokročil mezi hroby. Ruce měl v kapsách plátěných kalhot a u bílé košile už spustil rukávy. U čerstvého hrobu se zastavil. Někdo už u něj seděl.
„Věděl jsem, že Vás tu najdu.“ prolomil ticho nově příchozí. „Vždycky jste byl rovný chlap, toho já si cením. A Theodora jste dobře znal, to vím taky. Taková jsou ale pravidla příteli, nedá se nic dělat.“ Po chvíli dodal: „Hrál jste vážně dobře, jste lepší s každým zápasem. Gratuluji.“
„Nechte mě jít.“ zašeptala postava bezbarvým hlasem.
Příchozí si povzdychl. Vytáhl cigaretu a plamen zapalovače na chvíli osvítil pohlednou tvář.
„Víte sám, že to nejde. Váš dluh ještě není splacen. A nedělejte ze mne netvora, věděl jste, do čeho jdete!“ Dodal přísně. „Půjčky jsou od toho, aby se vracely. Já Vám podal pomocnou ruku, založil Vás, a Vy jste nebyl schopen peníze do daného termínu dodat.“
Potáhl a špička zažhnula.
Otočil se k odchodu.
„A měl byste začít více trénovat. Můj nejnovější dlužník vypadá jako sportovní typ, vysloužilý francouzský letec..i to se stává. No nic, půjdu. Dobrou noc.“
Tři čekající muži se přidali k odcházejícímu a jejich kroky se ztratily v noci.
