|
|
Akce v Konečkách
Starší strážník Armand Moško si upravil límec svého pršipláště a odhodlaně vykročil do deštivé noci. Jeho čtyři muži ho následovali. „Služba v přístavu,“ mumlal si už snad posté, „já bych do toho ….“ Dnes měl mít službu na radnici, kde by si hověl celou noc pěkně v teple a suchu. Místo toho mu velitel přidělil na poslední chvíli službu v přístavu. Že prý dnes potřebuje v přístavu někoho spolehlivého. Už čtvrtý den prší, tak je třeba hlídat hladinu řeky a vyhlásit okamžitě poplach, kdyby voda ještě víc stoupla. „Houby potřebuje spolehlivého člověka,“ pomyslel si Armand Moško. „Někdo mu zaplatil v krčmě pití, aby se dostal místo mě na radnici. Však já si ale snadno zjistím, kdo měl dnes službu na radnici. A pak to tomu chytrákovi vytmavím.“
„Je jedna hodina po půlnoci,“ promluvil k svým mužům. „Obejdeme to ještě jednou dokola a pak se půjdeme schovat do toho prázdného skladiště u druhého mola. Dnes už nečekám žádné potíže. Hospody jsou skoro prázdné. Téměř všichni opilci už šli spát.“
Pomalu procházeli kolem přístavních skladišť a ospale se rozhlíželi po okolí. Nocí se rozléhalo jen cákání deště a hukot rozvodněné řeky. Všude byl klid. Dokonce i ten velký pes, který hlídal skladiště na rohu, byl dnes zticha. Tentokrát na ně neštěkal a nepobíhal kolem plotu, jako obvykle. Jen se choulil v nejtemnějším koutku a tiše kňučel. Ušli ještě pár kroků, než to strážníku Moškovi došlo.
„Pozor!“ stačil zašeptat svým mužům. „Něco není v pořádku. Ten pes se choval …“ Zbytek věty mu zamrzl v ústech. Na volném prostranství asi deset metrů od něho se něco pohnulo. Něco obrovského. Něco tak velkého jako dům se pozvolna šinulo přímo k nim.
„Utíkejte!“ křikl na své muže a rozběhl se ze všech sil pryč od té obrovské příšery. Těsně za sebou slyšel kroky běžících strážníků.
„Proč utíkáme?“ zvolal udiveně jeden z nich.
Starší strážník Moško ale už odpovídat nemusel. Z přístavu za nimi se v tom okamžiku ozval mohutný, děsivý a hrůzu nahánějící řev. Všichni strážníci se za běhu zděšeně ohlédli. Černou tmu za nimi náhle osvětlil několikametrový zášleh ohně. Jedna z lodí uvázaných u přístavního mola se vzňala. Ve světle ohně konečně všichni uviděli to, před čím utekli. Uprostřed přístavu se pomalu procházel obrovský černý drak. Opět se ozval řev, ještě mohutněji než poprvé. Další zášleh ohně zapálil další loď. Z paluby postižené lodi se několik hrůzou pološílených lidí, vrhlo do vody. I na palubách ostatních lodí se začali objevovat lidé.
„Stát!“ zavelel strážník Moško a téměř na místě se zastavil. „Tady snad už budeme v bezpečí.“ Ostatní ho dost neochotně následovali. Bylo zřejmé, že by raději ještě pořádný kus utíkali.
V přístavu prozatím drak pokračoval ve svém řádění. Zapálil ještě další dvě lodě. Pak se přesunul ke skladištím. Jedno zapálil a druhé, hned to vedlejší, zboural několika ranami ocasu. Co chvíli vydával příšerný ryk.
Z domů v okolí přístavu začali vybíhat zděšení lidé. Nastala panika. Většina lidí se snažila utéci, do středu města. Co nejdál od draka. Jiní se ovšem naopak snažili prodrat k přístavu, aby mohli na vlastní oči zhlédnout, co se tam vlastně děje.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se zaraženě jeden ze strážníků.
Armand Moško se rozpačitě rozhlédl kolem. Neměl ponětí co si počít v takovéto situaci. „Počkáme,“ rozhodl nakonec.
Draka mezitím jakoby omrzelo ničení přístavu. Jeho pozornost stále více přitahovali lidé pobíhající v ulicích. Na chvilku se zastavil a sledoval panikařící dav. Pak se rychlým krokem přesunul na začátek hlavní ulice spojující přístav s centrem města. Cestou se ještě trošku zdržel podpalováním další lodi a kanceláře správce přístavu. U prvního domu v ulici se zastavil. Okny v prvním patře nahlížel zvědavě dovnitř. V jednom z pokojů zpozoroval pohyb. Zlostně zařval a vztekle rozbil několik oken. Podpálil stavení a poté se přesunu k protějšímu domu. Zde své zkázonosné dílo zopakoval. Zatímco se drak zaměstnával ničením druhého domu, vyběhlo z prvního hořícího stavení pět lidí. Se štěstím se jim podařilo proběhnout kolem draka a dostat se do bezpečí. Jejich sousedé s hrůzou sledovali drakovo počínání. Pochopili, že domy jim před drakem neskýtají téměř žádnou ochranu a mnozí se proto rozhodli, zachránit se útěkem. Přístavní ulice se zaplnila lidmi. Drak přestal s ničením domů a vydal se pronásledovat utíkající. Hnal před sebou celý houf lidí, jako ovčák stádo. Jeden starý muž upadl a nestačil se včas zvednout. Drak ho nemilosrdně rozdrtil svou přední nohou. Smrtelný výkřik muže zanikl v zděšeném jekotu ostatních lidí.
Když strážníci vedení Armandem Moškem viděli drakovo vražedné počínání, odhodlali se k zoufalému činu. „Musíme se pokusit toho draka alespoň na nějaký čas zadržet, aby všichni stačili utéct,“ křikl strážník Moško na své muže a rozběhl se k drakovi. Za běhu uděloval další pokyny: „Vy dva jděte zprava a my tři zleva. Když se na někoho z vás ten drak vrhne, tak co nejrychleji ustupte. V tom případě ostatní na draka zaútočí z druhé strany. Jinak se k němu moc nepřibližujte. Jen mávejte kopím a křičte.“
Asi dvě stě metrů od přístavu se drak na okamžik zastavil, aby podpálil další dům. Strážníci tuto příležitost využili. Podařilo se jim draka obstoupit. Takhle zblízka vypadal drak ještě mnohem hrozivěji než z dálky. V záři požárů si ho mohli dobře prohlédnout. Skoro celé drakovo tělo chránily velké černé šupiny, pevné jako pancíř. Přes levý bok se ale táhla dlouhá světlá jizva, na které šupiny nerostly. I na několika dalších místech dračího těla byly znát stopy dávných zranění. V nějaké dřívější šarvátce přišel drak o celý pravý ušní boltec.
Konečně si drak všiml ozbrojených lidí, kteří ho obstoupili. Pohrdavě se na ně ze své výšky podíval a výhrůžně zařval. Armand Moško zarputile svíral své krátké strážnické kopí, které se ovšem pro boj s drakem moc nehodilo a ani se nepohnul. I ostatní zůstali pevně na svých místech. Nastala krátká chvíle ticha a pak drak bleskurychle zaútočil. Strážník Moško se jen taktak stačil vyhnout drakově smrtící tlamě vyzbrojené obrovskými zuby. Ohnal se po drakovi kopím, to se ale neškodně odrazilo od jedné z šupin. Dva ze strážníků provedli výpad zprava. Drak se po nich ohnal přední nohou a jednoho zasáhl. Muže to odhodilo na stěnu nedalekého domu. Sesul se na zem, kde zůstal nehybně ležet. Druhý muž sice stačil uskočit, ale stále byl ve velkém nebezpečí. Drak ho zahnal do kouta. Právě se chystal s ním skoncovat, když pocítil prudkou bolest v boku. Armand Moško využil situace. Jakmile se drak odvrátil, zasadil mu kopím ránu přímo do jizvy na boku. Drak se na něho okamžitě vrhl. Moško šťastně unikl drakově pařátu, vzápětí ho ale zasáhl proud ohně, který drak vychrlil. Rukou si ještě stačil zakrýt obličej a vrhnout se střemhlav kupředu. Cítil nesnesitelný žár plamenů. Dopadl na zem a rychle se převalil do nedaleké kaluže. Tím se mu sice podařilo uhasit plameny, ale zůstal ležet bezbranný přímo před drakem. Očekával, že konec přijde rychle. Teď ho drak jistě rozdrtí, jako toho starce. To, co se stalo v následující chvíli, ho proto opravdu překvapilo. Drak, místo aby ho dorazil, roztáhl křídla a vzlétnul. Vznesl se nad střechy domů a odletěl směrem ke středu města.
„Neuvěřitelné! Já žiju!“ blesklo hlavou staršímu strážníkovi Armandovi Moškovi. „Ještě štěstí, že jsem měl oblečení tak promočené. Jinak bych nejspíš uhořel.“
Poručík Drojan vyskočil z postele. Probudil ho nějaký strašlivý zvuk. Okamžik zmateně šmátral v tmavé místnosti, než si uvědomil, kde se vlastně nalézá. Že není v pevnosti Brk. Je v prvním patře hospody U Havrana v Konečkách. Ubytoval se zde dnes odpoledne a měl v plánu strávit tu jen jednu noc.
Znovu se ozval ten zvuk. Ten hlasitý řev, plný zlosti. Poručík ve tmě nahmatal křesadlo a zapálil svíčku. V rychlosti se oblékl, popadl svůj meč a vyběhl z pokoje. Bez zastávky pokračoval po schodech dolu přes sál až na ulici. Před dveřmi málem vrazil do hloučku pozdních hostů, které zvědavost vyhnala z hospody ven. Beze slova je minul a pokračoval ulicí dál. Směřoval k řece. Brzy doběhl na nábřeží. První co spatřil, byl hořící přístav na druhém břehu řeky. Po celé délce nábřeží už postávaly malé hloučky lidí, vzrušeně zírajících na druhý břeh. Poručík Drojan však neměl čas zde okounět a pozorovat přístav. On měl jiný úkol. Důležitý úkol. To jeho vyslal plukovník Premus, aby bezpečně dopravil modrou obálku z Konečků do pevnosti. Se svými padesáti muži dorazil do Konečků dnes odpoledne a hned ráno měl od hraběte Gabányiho převzít tu obálku. Měl přísný rozkaz, nikde se cestou nezdržovat, s nikým nemluvit a co nejrychleji se vrátit s obálkou zpět do pevnosti. V případě nebezpečí měl obálku okamžitě zničit. Poručík Drojan věděl, co teď musí udělat. Za každou cenu musí ochránit modrou obálku. To bylo teď mnohem důležitější než přístav. Důležitější i než jeho život. Proto se nezdržoval a ihned se rozběhl po nábřeží směrem k mostu.
Nábřeží se čím dál více zaplňovalo zvědavými, znepokojeními lidmi. Místy se přes ně musel poručík Drojan doslova prodírat. Když konečně dorazil k mostu, zjistil, že se musí nějak dostat přes masu lidí prchajících z druhého břehu. Odhodlaně se pustil proti proudu lidí a pomalu se probojovával vpřed. Snad už posté zalitoval, že se ubytoval tak daleko. Kdyby raději nešetřil peníze a ubytoval se hned na náměstí. A kdyby svým vojákům nerozkázal, aby se utábořili před hradbami. Tak by teď nebyl sám, bezmocně uzavřený v davu lidí.
Cestou zaslechl různé názory na to, co se vlastně děje. Někteří byli přesvědčeni, že město v noci oblehlo nepřátelské vojsko, které nyní vrhá zápalné střely svými katapulty na přístav. Jiní skálopevně tvrdili, že po řece připlula do přístavu obrovská mořská příšera. Jakmile se ale poručík dostal na druhý břeh, čím dál častěji lidé s hrůzou vyprávěli o obrovském černém drakovi, který řádí jako pominutý v přístavní čtvrti. To ho velmi znepokojilo a přinutilo ještě víc spěchat. Několikrát totiž zaslechl zvěsti, že král Maxián II. má jednoho takového draka a používá ho k vraždění svých nepřátel. Naštěstí ulice směřující na náměstí byla dost široká, takže mohl postupovat rychleji.
Po náměstí zmateně pobíhaly stovky vyděšených lidí. Muži se hádali, ženy křičely na děti a do toho se ze všech stran ozýval dětský pláč. Poručík Drojan ale nikde nespatřil žádného vojáka, nebo městskou stráž. „To je typické,“ blesklo mu hlavou, „když potřebuji pomoc, tak nepotkám nikoho, kdo by přicházel v úvahu.“ Pochyboval, že by se mu dostalo pomoci od panikařících měšťanů, snažících se zachránit své ženy, děti a majetek. Přeběhl tedy náměstí a zastavil se před hlavním vchodem radnice. Vzal za kliku, bylo ale zamčeno. Zabušil na dveře. Nic se nestalo. Pokusil se zavolat, ale jeho hlas zanikl v hluku z náměstí. „Zkusím tu radnici obejít, snad se dostanu dovnitř někudy jinudy,“ napadlo poručíka. Vydal se tedy podél zdi a hledal nějaký zadní vchod nebo otevřené okno. Hned za prvním rohem radnice si všiml něčeho podezřelého. Jedno okno a přízemí bylo pootevřené. Po bližším prozkoumání zjistil, že to okno někdo vypáčil. Neváhal a vlezl dovnitř.
V místnosti byla téměř úplná tma. Poručík Drojan se opatrným krokem blížil k protější stěně, tam kde tušil dveře. Už byl skoro u nich, když na něco podivného šlápl. Sehnul se, aby si tu věc na podlaze mohl ohmatat. Nemusel dlouho přemýšlet, aby poznal, co to je. Na podlaze ležel člověk. Mrtvý člověk. Poručík tělo překročil a pokračoval dál, do nitra radnice.
Nedaleko schodiště do prvního pata se zastavil. Na schodišti zahlédl světlo, které bylo čím dál tím jasnější. Někdo se k němu přibližoval. Schoval se tedy za nedaleký sloup a s taseným mečem v ruce čekal, kdo se objeví. Už rozeznával kroky blížícího se člověka. Už jen pár metrů a bude u něho. Najednou se neznámý zastavil. Kužel světla z lampy příchozího osvětloval okolní chodbu. Jakmile poručíkův pohled padl na podlahu před ním, pochopil, co neznámého varovalo. Uviděl jeho stopy. Podlaha byla v tom místě znečištěna blátem a krví, jak patrně šlápnul do krvavé kaluže, když nalezl to mrtvé tělo. Už nemělo cenu se skrývat. S mečem v ruce, připraven k boji, vystoupil poručík Drojan z úkrytu. Před sebou spatřil muže v dlouhém černém plášti. U pasu měl zavěšenou lampu a v pravé ruce třímal kopí, jaké nosila městská stráž. Celý obličej měl muž zahalen nějakou černou látkou. Byly vidět jen jeho oči. Zlomek vteřiny na sebe vzájemně zírali, pak neznámý vykřikl a vrhnul se kupředu. Poručík Drojan byl ale připraven. Lehce odrazil kopí a ustoupil o krok zpět. Následoval další výpad kopím a vzápětí ještě jeden. Poručík i tyto útoky vykryl a opět o kus ustoupil. Zahalený muž nepřestával útočit a to se mu stalo osudným. Ne nadarmo byl poručík Drojan jedním z nejlepších šermířů v pevnosti Brk. Zkušeně vyčkal, až se jeho protivník při dalším unáhleném výpadu částečně odkryje, odrazil jeho kopí a provedl bleskurychlý protiútok. Zasáhl ho přesně doprostřed hrudi. Muž se s chrčením skácel na zem. Celý souboj trval jen několik sekund. Poručík Drojan ale neměl čas, vychutnávat si své vítězství. Chodbou se už k němu hnal další muž v černé masce. I on byl ozbrojen kopím. V tu chvíli se celou radnicí rozlehl příšerný dračí řev. Poručík se zaraženě rozhlédl kolem, jakoby očekával, že na něho každou chvíli drak zaútočí. Přibíhající muž využil jeho zaváhání a vrhl se na něho.
Tentokrát to nebyl tak rychlý a snadný boj, jako předtím. V tomto muži nalezl poručík Drojan rovnocenného soupeře. Dobré dvě minuty kolem sebe oba muži kroužili a v mihotajícím se světle lucerny se snažili, odhalit protivníkovy slabiny. Výpad střídal výpad. Několikrát se poručík jen se štěstím vyhnul zásahu. Také jemu se ale podařilo několik nebezpečných protiútoků. I v tomto souboji, jak se nakonec ukázalo, stála ovšem fortuna na straně poručíka Drojana. Jeho soupeř ho zatlačil až ke dveřím na konci chodby. Počkal si, až se poručík nepatrně odkryje a v rychlosti bodl kopím vpřed. V posledním okamžiku se však poručíkovi podařilo vyhnout úderu a špice kopí se neškodně zabodla do dveří. Následovalo prudké seknutí mečem a velká část kopí dopadla na zem k jeho nohám. Druhému muži zůstal v ruce jen asi metr dlouhý kus dřeva. Okamžitě se obrátil na útěk. Nedoběhl ale daleko. Po několika krocích podklouzl na kusu bláta a téměř upadl. Toto malé zdržení poskytlo poručíkovi Drojanovi dost času, aby muže dohnal a mohl mu zasadit smrtelný úder.
Poručík v rychlosti obě mrtvá těla prohledal. Nic zajímavého však nenašel. Jednomu z mrtvých sebral lampu a zamířil do prvního patra. Po předešlém boji ještě pořád sotva popadal dech. V okamžiku, kdy dobíhal po schodišti na chodbu v prvním patře, otřásl opět budovou dračí řev. Tentokrát to poručíka ani příliš nepřekvapilo. Bez zastávky pokračoval dál, ke kancelářím prvního radního. Teď už se ale zbrkle nehnal, jako před chvílí. Naopak postupoval pomalu a opatrně. Z pod dveří jedné kanceláře prosvítal, už z dálky viditelný, proužek světla. Došel až k nim, potichu je nepatrně pootevřel a pak kopnutím dveře rozrazil. To co spatřil, ho nijak neudivilo. V rohu místnosti ležel mrtvý strážník. Naproti němu, vedle vylomených dveří dubové skříně stál další zakuklenec. Spodek skříně zaplňovala velká ocelová pokladnice. Nyní byla otevřená. Jakmile ho zakuklenec zpozoroval, odhodil tlustou modrou obálku, kterou právě držel v ruce. Popadl dlouhou železnou tyč, kterou nejspíš předtím použil na vypáčení skříně a výhrůžně se rozpřáhl. Poručík Drojan bez rozmýšlení zaútočil. Lupič však hbitě uskočil. Podařilo se mu tyčí vykrýt úder poručíkova meče a znovu se rozpřáhl. Než se na neznámého stačil opět vrhnout, zastavila poručíka prudká bolest. Reflexivně udělal krok bokem a podíval se zpět. Za ním stál další zahalený muž. V ruce třímal dýku, za které kapala čerstvá krev. Jeho krev. V příštím okamžiku dopadla na jeho hlavu drtivá rána železnou tyčí a poručík Drojan se v bezvědomí skácel k zemi.
„Musíme odsud okamžitě vypadnout,“ rozhodl se jeden ze zahalených mužů, zatímco zvedal z podlahy modrou obálku a zastrkoval si ji pod košili. „Před chvílí to bylo už druhé varování.“
„Není škoda, nechat tu všechno to zlato?“ zeptal se druhý lupič a přistoupil k otevřené pokladnici.
„Dobře, vezmi si tedy dva měšce a další dva pro mě. Zlato se může vždycky hodit.“
„A co Moric a Olaf,“ napadlo muže, zatímco vytahoval z pokladny těžké měšce. „Ti by také mohli něco pobrat.“
„Obávám se, že nebudou ve stavu, aby mohli něco odnášet. Podívej se na meč toho rapla,“ ukázal směrem k poručíkovi. „Je celý od krve. Nejspíš se s Moricem a Olafem potkal už v přízemí. A protože se dostal až sem, předpokládám, že jsou oba mrtví.“
„V tom případě, se musíme ještě postarat o to, aby nikdo nepoznal jejich mrtvoly.“
„Nemusíš se bát. Oheň zahladí všechny stopy.“
„Na to se nemůžeme spoléhat,“ nesouhlasil druhý muž. „Musíme mít jistotu.“
„Tak to si tedy musíme opravdu pospíšit,“ prohlásil první z mužů, a zatímco schovával uloupené zlato, opustil rychlým krokem pokoj. Ani druhý muž se nezdržel o mnoho déle.
Mezitím v Konečkách panoval strach a zmatek. Drak stále kroužil těsně nad střechami budov a svým řevem děsil měšťany. Naštěstí od jeho řádění v přístavní čtvrti, se už nerozhodl nikde přistát a zaútočit na další bezbranné lidi. Potřetí přeletěl nad náměstím a potřetí vydal příšerný ryk, právě když prolétal nad radnicí. Všichni lidé v ten okamžik s hrůzou zvedli oči k drakovi, takže si nikdo nevšiml dvou postav, které nenápadně opustily budovu radnice. Na náměstí se oba lupiči rozdělili. Jeden zamířil někam do středu města a druhý se vydal k nejbližší městské bráně. Brzy se ztratil v proudu stovek lidí, kteří se snažili utéci před drakem ven z Konečků. Drak udělal ještě jeden velký okruh a znovu přeletěl nad náměstím. Tentokrát však nad radnicí nezařval. Prolétl těsně nad ní a na její střechu vychrlil obrovský proud ohně. Udělal ve vzduchu rychlou obrátku a vzápětí opět zaútočil ohněm na radnici. Její střechu a vyšší patra zachvátil požár. Drak udělal ještě jeden krátký okruh a vrátil se k radnici. Pak, zřejmě spokojen se svým dílem zkázy, vznesl se do větší výšky a konečně odletěl pryč.
Po úspěšné akci se prvnímu z lupičů podařilo protlačit davem lidí u brány a opustit Konečky. Rychlým krokem zamířil pryč od řeky, směrem do kopců. Zpočátku potkával mnoho vyděšených lidí, kteří také utekli z města, jak se ale vzdaloval, lidí ubývalo. Zanedlouho už kráčel sám. Dnes se mu konečně podařilo splnit úkol a může se vrátit domů. Znovu spokojeně položil ruku na hruď, v místě, kde byla bezpečně pod jeho oblečením, před deštěm a zraky ostatních lidí, ukryta modrá obálka. Původně doufal, že svůj úkol dokončí do dvou měsíců. Vše pečlivě naplánoval a připravil. Dříve než ale mohl vloupání provést, přihodilo se něco neočekávaného. Z ničeho nic přikázal hrabě Gabányi zdvojnásobit stráže u radnice. A jako by toho nebylo dost, strážní dostali rozkaz být nanejvýš ostražití. V případě, že by zjistili cokoli podezřelého, měli okamžitě vyhlásit poplach. Navíc dostali velitelé stráže úkol, provádět časté kontroly svých podřízených sloužících na radnici. Tím mu naprosto zhatili původní plán.
Přibližně po hodině chůze ho z ničeho nic udeřil do tváře prudký závan větru. Než se vzpamatoval, přistál pár metrů od něho velký černý drak. Muž se opatrně přiblížil k drakovi a poněkud nervózně ho pozdravil. Drak se na něho jen pohrdavě podíval a sklonil svůj dlouhý krk až k zemi. Muž na něho nejistě vylezl, usadil se zde a pevně se chytil. Na tuto cestu se příliš netěšil. V Ledových horách bude určitě příšerná zima. Touto dobou už tam nejspíš padá sníh. V jeho promáčených šatech to rozhodně nebude příjemný let. Na konci ho ale očekává bohatá odměna a jako prémii si s sebou odváží i dva plné měšce zlata.
Z bezvědomí ho probral nějaký podivný kuckavý zvuk. Byl naprosto zmatený. Znovu se rozkašlal a zároveň si uvědomil, že ty zvuky, které před chvílí zaslechl, vydával on sám. Nemohl dýchat. K pocitu dušení se náhle přidala i prudká bolest hlavy. Otevřenými dveřmi se do místnosti valil hustý kouř. Uvědomil si, že musí pryč odsud. Pokusil se pohnout. Znovu se ozvala prudká bolest, tentokrát ze zranění na zádech. Přinutil se nevšímat si bolesti. Soustředil se na jediný cíl: „Musím se odsud co nejrychleji dostat.“ Po čtyřech se s obtížemi doplazil ke dveřím. Zde se mu podařilo přichytit se rámu dveří a s vypětím všech sil se postavil na nohy. V té chvíli se mu zatočila hlava, takže málem opět upadl. Rukama se opíral o stěnu, zatímco pomalým potácivým krokem postupoval vpřed. Po pár krocích se dobelhal k dalším dveřím. Ve tmě nahmátl kliku. Naštěstí bylo odemčeno. Vpotácel se do místnosti, a co nejrychleji za sebou zavřel dveře. Vzduch v místnosti byl mnohem čistší než na chodbě. Konečně mohl opět volně dýchat. Sesul se na kolena. Několikrát se sípavě nadechl. Cítil, jako by se temná místnost začala z ničeho nic otáčet. Pomalu začínal opět ztrácet vědomí.
Příšerný lomoz a rachot, jak se zřítila část střechy, ho opět částečně probral. Začínal si pozvolna uvědomovat kdo je a co zde dělá: „Jmenuji se Ivo Drojan a jsem důstojníkem královské armády. Teď jsem v Konečkách v budově radnice. V hořící budově. A nejsem zde náhodou. Přivedl mě sem můj úkol.“ Následující myšlenka ho úplně probrala: „Stalo se něco strašného. Nějací cizinci vnikli do této budovy a ukradli modrou obálku. A já jsem jediný, kdo o tom ví. Musím se odsud dostat a varovat hraběte Gabányiho. Třeba ještě není pozdě. Třeba se ještě podaří ty lupiče dopadnout.“
Silou vůle se opět vzchopil, zhluboka se nadechl a otevřel dveře. Vypotácel se na chodbu. Snažil se utíkat, ale nohy ho zradily. Nezmohl se na víc než pomalou, vratkou chůzi. Se štěstím se tmavou chodbou plnou kouře dostal až ke schodišti. Zoufale se chytil zábradlí a začal sestupovat do přízemí. Sil mu rychle ubývalo. Dusil se kouřem, ale přesto stále pokračoval v cestě. Přibližně uprostřed schodiště se mu náhle podlomily nohy. Skutálel se po schodech a zastavil se až v chodbě pod nimi. Celý potlučený se pokusil zvednout. Se značným úsilím se mu to konečně podařilo. Dobelhal se k nejbližší stěně a pokračoval dál podél ní. Brzy ve tmě nahmatal dveře do nějaké místnosti. Pokusil se je otevřít, ale naneštěstí bylo zamčeno. Posledním zbytkem své vůle se donutil znovu vykročit. „Jestli se nyní zastavím nebo upadnu, bude to nejspíš můj konec,“ napadlo ho. Další dveře, ke kterým se dostal, byly také zamčené. Třetí jakbysmet. Zoufale se potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu. Už přestával doufat, když konečně čtvrté dveře povolily. Uvnitř místnosti bylo mnohem méně kouře. Dveře za sebou zabouchl a vykročil vpřed. Sotva však udělal dva kroky, svalil se na nějakého mrtvého muže, o jehož tělo ve tmě zakopl. Chvíli jen tak bezmocně ležel, než si uvědomil, kde je: „To je ta místnost, kudy jsem se dostal dovnitř. Teď už mi stačí jen prolézt tím oknem a jsem venku.“ Upnul se na tuto myšlenku a s vynaložením posledních sil se dostal k oknu. Odstrčil rukou vylomenou okenici a vyklonil se ven. Posunul se ještě o kousek a přepadl na druhou stranu. Dopadl do bláta pod oknem. Byl venku, ale ještě ne v bezpečí. Asi dva metry od místa, kde ležel, dopadl velký kus hořícího dřeva. Každou chvíli se na něho mohla zřítit část stěny nebo střechy. Naposled se tedy vzchopil, aby se dostal dál od radnice. Dopotácel se až na okraj náměstí, než se opět sesul k zemi. Všude kolem pobíhali křičící lidé, ale nikdo z nich si ho nevšímal. Několik dlouhých chvil se marně snažil na sebe upozornit, než se k němu sklonila nějaká žena.
„Jste zraněný?“ zeptala se zbytečně, protože to bylo patrné na první pohled.
Poručík Drojan jen slabě přikývl. „Musím okamžitě mluvit s hrabětem Gabányim,“ vypravil ze sebe ztěžka.
Žena ho však neposlouchala. Udělala několik rychlých kroků a obrátila se na nějaké dva muže stojící opodál: „Je tu zraněný,“ oznámila jim. „Pomozte mi ho odnést do domu doktora Bojdy, támhle na rohu ulice.“
Muži se na sebe rozpačitě podívali, pak ji ale bez řečí následovali. Trošku nešetrně zvedli poručíka ze země a odnášeli ho přes náměstí.
„Musím mluvit s hrabětem,“ zasténal poručík Drojan. „Oni ji odnesli. Ukradli modrou obálku.“
„Už je všechno v pořádku,“ snažila se ho uklidnit žena. „Teď vás odneseme k lékaři a ten vám jistě pomůže.“
„Prosím, slibte mi, že předáte hraběti Gabányimu můj vzkaz,“ zaprosil úpěnlivě. „Řekněte mu, že někdo ukradl modrou obálku.“
„Ano, určitě to vyřídím,“ přislíbila mu žena. „A teď už nemluvte, nesmíte se vysilovat.“
Poslední větu už poručík Drojan neslyšel, neboť opět ztratil vědomí.
Jako mnoho dalších lidí, vyběhl i soukenický tovaryš Ondřej Dráteník ven na ulici. Z jeho malé světničky nad dílnou jeho mistra ho vystrnadil dračí řev a následný shon v ulicích Přístavní čtvrti. Vmísil se mezi zmateně pobíhající, vystrašené lidi. Od kolemjdoucích se snažil vyzvědět, co se to vlastně děje. Většina z nich ovšem nevěděla o mnoho víc než on. Brzy se ale začala čtvrtí šířit zpráva, že v přístavu je drak a podpaluje lodě. Jakmile se Ondřej dozvěděl tuto novinku, zmocnily se ho dva rozporuplné pocity. Strach, který ho nabádal, aby se držel co nejdál od přístavu a zvědavost, která ho naopak nutila jít si toho draka pěkně zblízka prohlédnout. Nakonec zvědavost zvítězila a Ondřej se rozběhl k přístavu. Už z dálky viděl nad střechami domů plameny požárů a cítil kouř. Doběhl až na konec jedné postraní uličky končící v přístavu a opatrně vyhlédl zpoza posledního domu. To co uviděl, ho zděsilo. Hořely nejen lodě, ale i několik dalších budov. Na druhé straně přístavu, spatřil obrovského draka, jak právě zapaluje další obytný dům. Jakmile dům zachvátily plameny, pokračoval drak dál v chůzi Přístavní ulicí směrem k náměstí.
Když drak zmizel mezi domy, odvážil se Ondřej vyjít na nábřeží. Z úkrytů v okolí přístavu se vynořilo i několik dalších lidí, kteří se shlukli do malých skupinek. Pomalu kráčel podél hořících skladišť a s hrůzou zíral na spoušť, kterou drak způsobil. U druhého mola se na chvilku zastavil u klečícího promočeného muže, který zoufale naříkal nad jednou ze zničených lodí. Pokusil se ho povzbudit několika slovy útěchy, ale muž ho nevnímal. Pokračoval tedy dál. Dračí řev se ozýval ze stále větší vzdálenosti, proto Ondřej sebral odvahu a vydal se až na okraj Přístavní ulice. Před hořícími domy se mezitím shromáždilo množství lidí, kteří vyděšeně pozorovali oheň.
„Někdo by měl něco udělat,“ napadlo Ondřeje. „Jestli se oheň rozšíří na okolní domy, může lehnout popelem celá čtvrť.“
Rozpačitě se rozhlédl kolem sebe. Nepřipadalo mu pravděpodobné, že někdo z přítomných by se v příštím okamžiku chystal začít hasit. Pár kroků od místa kde stál, zahlédl dvě známé tváře. Herbert a Šavel, dva mladí tovaryši, se kterými se občas po práci sházel v místní hospodě, sledovali jeden z hořících domů a o něčem horlivě rozmlouvali. Ondřej k nim přistoupil a zeptal se jich: „O čem se bavíte? Taky vás napadlo, že s tím ohněm je nutné co nejrychleji něco udělat?“
„No, vlastně jsme si spíš povídali o tom drakovi,“ přiznal Šavel.
„Doufám, že drak se už nevrátí. Teď je nejnebezpečnější ten oheň,“ začal vysvětlovat Ondřej. „Jestli s tím rychle něco neuděláme, rozšíří se požár i na okolní domy a pak by mohla shořet třeba celá čtvrť.“
„Jak bychom ale my tři na tom mohli něco změnit?“ zeptal se trochu zaskočeně Herbert.
„Nejspíš by stačilo, kdyby někdo začal organizovat záchranné práce a svolal lidi,“ napadlo Ondřeje.
„Výborně, tak my začneme svolávat lidi a ty jim řekneš, co mají dělat,“ souhlasil okamžitě Šavel.
„Já jsem myslel, že by se toho spíš měl ujmout nějaký radní, nebo významný představitel nějakého cechu. Já myslím, že se příliš nehodím pro to, abych rozkazoval všem těm lidem,“ snažil se protestovat Ondřej, ale Herbert a Šavel ho neposlouchali. Postavili se před něj a Herbert zařval z plných plic na lidi v okolí: „Poslouchejte prosím! Tady Ondřej vám chce něco říct!“ Když se oči všech přítomných obrátily jejich směrem, postrčili Herbert a Šavel nenápadně Ondřeje kupředu.
„Takže, chtěl bych říct, že ehm,“ začal nesměle Ondřej, „že bychom měli okamžitě začít hasit ty požáry. Nemůžeme dovolit, aby se požár začal šířit z domu na dům. Musíme zachránit, co se dá. Vidím, že většina z vás bydlí v okolí, takže je v našem společném zájmu, zastavit šíření toho ohně.“
„Co když se ale ten drak vrátí?“ Ozval se hlas z davu přihlížejících.
„Kdyby drak znovu zaútočil, tak se prostě rozprchneme, a jakmile odejde, vrátíme se a budeme pokračovat v hašení,“ navrhl Ondřej.
Nastala chvíle ticha. Všechny oči se upíraly na Ondřeje. „Proč na mě tak civí?“ blesklo Ondřejovi hlavou. Pak mu to došlo. „Čekají, až jim řeknu, co mají dělat.“
Zhluboka se tedy nadechl a tentokrát dost sebejistě pokračoval: „Budeme potřebovat nějaká vědra. Hodně věder. Dále žebříky, provazy a možná by se mohly hodit i ty dlouhé tyče s háky, které se používají na lodích. Jděte a zburcujte všechny své sousedy, aby nám přišli na pomoc.“
Většina lidí se rozeběhla do okolních uliček a domů, aby splnili Ondřejův příkaz. Někteří ale naopak přistoupili k Ondřejovi, aby se na něco zeptali, nebo aby mu naopak něco navrhli. První promluvil jakýsi starší muž, kterého Ondřej znal pouze od vidění, ale nedokázal si vybavit jeho jméno: „Nahoře v ulici je mnoho zraněných, a také nějací mrtví. Někdo by se o ně měl postarat.“
„Ano, to jistě měl,“ souhlasil Ondřej. „Vezměte si několik mužů a nějaké ženy a zařiďte to. Myslím, že bude dobré všechny zraněné dopravit na jedno místo. Nejvhodnější bude asi hospoda U Lodníka. Nejdřív ale pošlete někoho, aby sehnal nějaké lékaře a ranhojiče. Ženy ať zůstanou v hospodě ošetřovat zraněné. Nakonec se postarejte o mrtvé.“
Muž jen pokýval hlavou, otočil se a odstoupil. Pár kroků od Ondřeje zastavil tři mladíky, kteří právě přibíhali s vědry v rukou. „Ondřej Dráteník nás pověřil, abychom se postarali o zraněné. Odložte vědra a pojďte se mnou. Ty, víš, kde bydlí ranhojič ….“
Dál už Ondřej neposlouchal, protože se na něho v tu chvíli obrátilo několik dalších lidí, kteří něco potřebovali.
Brzy se kolem Ondřeje shromáždily stovky odhodlaných mužů, žen i odrostlejších dětí. Ondřej je rozdělil do skupin a každé skupině přidělil nějaký úkol. Od řeky k požárům se vytvořily dlouhé zástupy lidí, kteří dopravovali vědry vodu až k ohni. Několik odvážlivců vylezlo na střechy okolních domů a odsud lili vodu do vysoko šlehajících plamenů. Ještě třikrát přeletěl drak nad přístavní čtvrtí a pokaždé způsobil paniku. Naštěstí se nikdy nezdržel dlouho, takže se mohli všichni lidé brzy vrátit na svá místa a pokračovat v práci. Stále přicházeli další lidé i ze vzdálenějších čtvrtí, kteří se rozhodli pomoci s hašením.
Kolem čtvrté hodiny ranní se podařilo všechny požáry v přístavní čtvrti uhasit. Místo několika postižených domů zde stály jen doutnající hromady popela. Ondřej poslal většinu lidí domů a zůstal jen s menším počtem přátel, aby dohlédli na spáleniště. Kráčel v promáčeném oblečení podél zničených budov. Vytrvalý déšť, který k ránu ještě zesílil, se na jeho těle měnil v tenké stružky vody, které mu stékaly po obličeji a zádech. Ondřej si ale nestěžoval. Uvědomoval si, že hlavně díky tomuto dešti se oheň nerozšířil a že i jeho zásluhou se podařilo zdolat všechny požáry tak rychle.
„Už se probral,“ zaslechl poručík Drojan tichý ženský hlas. „Vyřiď panu hraběti, že se pan poručík probral z bezvědomí.“ Podíval se tím směrem a spatřil neznámou ženu středního věku, sedící na židli vlevo od jeho lůžka. Koutkem oka si všiml, že další žena právě opustila pokoj. Než si uvědomil, kde je a co se s ním stalo, žena se k němu naklonila a starostlivým hlasem mu pošeptala: „Ležte klidně a zbytečně nemluvte. Pan hrabě Gabányi s vámi chce mluvit. Za chvilku přijde k vašemu lůžku. Čeká už skoro hodinu dole v hale, až se proberete.“
Náhle si na vše vzpomenul. Ano, musí mluvit s hrabětem. Musí mu říct o svém selhání. O katastrofě, která se přihodila. Další poručíkovy myšlenky přerušil hrabě Gabányi, který vstoupil do pokoje a přistoupil k jeho lůžku.
„Tak poručíku, o čem se mnou chcete mluvit?“ zeptal se znepokojeně hrabě.
„Potřebuji si s vámi pohovořit o samotě,“ zašeptal ztěžka poručík.
Hrabě pokynul ženě a ta vzápětí nehlučně opustila pokoj.
„Už jsme sami, co tedy máte na srdci?“ zopakoval hrabě svou otázku.
„Dnes v noci vniklo do budovy radnice několik maskovaných mužů,“ začal poručík své vyprávění. „Ti muži povraždili stráže a odnesli modrou obálku.“
„Jste si jistý, že opravdu obálku odnesli?“ naléhal s obavou v hlase hrabě. „Celá radnice dnes v noci lehla popelem. Třeba byla ta obálka ještě uvnitř a také shořela.“
„To ne, jsem si naprosto jistý, že ji ti vrazi ukradli. Když jsem vstoupil do místnosti s pokladnicí, spatřil jsem jednoho z těch mužů, jak stojí nad otevřenou pokladnou. Právě z ní vytahoval tu modrou obálku.“
Poručík se na chvíli odmlčel. Hrabě Gabányi nevydržel dál klidně čekat a téměř se na poručíka rozkřikl: „A co bylo dál? Mluvte, člověče.“
„Pak jsem na toho lupiče zaútočil mečem. Naneštěstí jsem si nevšiml dalšího muže, který se ukrýval nejspíš někde vzadu v místnosti. Vzpomínám si jen, že mě bodl do zad a na ránu do hlavy. Pak už nic.“
„Poznal byste některého z těch mužů?“ zajímalo hraběte, který se mezitím trochu uklidnil.
„Ne, nepoznal. Oni měli zakrytý obličej. A ničeho nápadného, podle čeho bychom je mohli odhalit, jsem si nevšiml.“
„Tak dobře, jestli nemáte už nic dalšího, tak si teď zase trošku odpočiňte. Řeknu paní domu, ať na vás dohlédne.“
Poručík Drojan unaveně zavřel oči a po chvíli ho opět přemohl spánek. Na židli, vedle jeho lůžka, se opět usadila ona neznámá žena. Ustaraně se na něho podívala a z úst jí unikl tichý povzdech.
Mohlo už být kolem osmé hodiny ranní, když hrabě Gabányi v rychlosti opustil dům doktora Bojdy.
„Do mé rezidence! Rychle!“ křikl na svého kočího, zatímco nastupoval do připraveného kočáru. Ještě než za sebou stačil zabouchnout dvířka a pořádně se usadit na čalouněné lavici, kočár se rozjel. Hrabě osaměl. Teprve teď na něho dolehla beznaděj v plné míře. To, čeho se nejvíce obával, se nyní potvrdilo. Zoufale se snažil vymyslet něco, čím by mohl situaci zachránit, ale nic rozumného ho nenapadalo. Zato se mu do mysli vtírala spousta pochybností, zda nemohl v minulosti udělat víc, aby obálku ochránil. Nesnažil se ale svalit vinu na někoho jiného. Pochopil, že to co se stalo, stalo se především jeho vinou.
„Měl jsem tu zpropadenou modrou obálku nechat spálit hned, jak jsem se dozvěděl, že je v nebezpečí,“ vyčítal si. „Do rukou nepřátel tak padlo největší tajemství Severního dílu a možná i celého království - kompletní podrobné plány pevnosti Brk včetně popisu tajné zbraně.“
Na Podhorské panství dorazila zpráva o tragických nočních událostech až pozdě odpoledne. Nikým nezpozorován, dojel posel v barvách správce Severního dílu, až těsně před otevřenou bránu. Zde sesedl a pomalu odvedl svého koně dovnitř. Jeden z čeledínů si ho všiml a vyběhl mu naproti. I pan Nedola zpozoroval nečekaného návštěvníka a vyšel ven ze své věže přivítat hosta. „Pěkné odpoledne vám přeji, vážený pane. Co pro vás mohu udělat?“ pronesl zvučným hlasem a přitom si bedlivě návštěvníka prohlížel. Už ze vzdálenosti přibližně deseti kroků rozpoznal livrej a to ještě více vzbudilo jeho zájem. Na muži i koni bylo na první pohled znát, že dnes mají za sebou dlouhou cestu. Oba byli celí zablácení a značně vyčerpaní.
„Nesu poselství od hraběte Gabányiho, správce Severního dílu, pro pana Zámořského,“ promluvil konečně muž.
„Pojďte za mnou do domu, ohlásím vás.“ odpověděl mu pan Nedola. „Tady Vladek se vám postará o koně.“
V domě Zámořských panoval nezvyklý klid. Klára seděla v knihovně a se zájmem si listovala knihou o koních, kterou přivezl z Konečků před několika dny její otec. Jirka se povaloval na lůžku u sebe v pokoji a vymýšlel nějaké nové nemilé překvapení pro Kláru. Vtom uslyšel na chodbě kroky a zaklepání na dveře otcova pokoje. Pak se dveře otevřely a k Jirkovým uším dolehl tlumený hovor. Poznal hlas svého otce, pana Nedoly a ještě jeden hluboký mužský hlas, který neznal. Ve chvilce byl na nohou. Přiběhl ke dveřím, otevřel je a zvědavě vykoukl na chodbu. Zahlédl ale pouze pana Nedolu, jak právě zavírá dveře otcova pokoje.
„Co je, Jirko? Proč na mě tak zíráš?“ všimnul si ho pan Nedola.
„To nic, jen se mi zdálo, že jsem na chodbě zaslechl nějaký cizí hlas. Tak jsem se jen chtěl podívat, co se děje.“
„To se ti nezdálo. Skutečně máme návštěvu. Před chvílí k nám přijel posel od hraběte Gabányiho. Nese nějakou zprávu pro tvého otce.“
„Něco důležitého?“ zajímal se Jirka.
„Nemám ponětí, o co jde, ale pochybuji, že by hrabě posílal posla jen proto, aby popřál tvému otci pěkné odpoledne. To je ale věc dospělých. Tebe to nemusí zajímat. Jestli tvůj otec uzná za vhodné, jistě ti o tom poselství vše řekne. Takže se pěkně vrať do svého pokoje a nechej toho posla na pokoji. A ne aby tě napadlo poslouchat za dveřmi,“ dodal pan Nedola, ještě než Jirka stačil za sebou přivřít dveře.
„Za tatínkem přijel posel od hraběte Gabányiho,“ sdělil Jirka v rychlosti Kláře dračí řečí. „Přijď ihned do mého pokoje, ale dej si pozor na pana Nedolu. Dnes má nějakou nepříjemnou náladu.“
Klára v rychlosti odložila knihu. „Dobře, už běžím,“ odpověděla Jirkovi a vyšla na chodbu. Spatřila pana Nedolu, jak míří ke schodišti. Pro jistotu se k němu obrátila zády a předstírala, že jde navštívit pratetu Eleonóru. Jakmile ale pan Nedola začal sestupovat do přízemí, otočila se a rozběhla se opačným směrem. Potichu se přiblížila ke dveřím otcova pokoje a přitiskla k nim ucho. V pokoji byl klid. Nebyl odsud slyšet ani nejmenší šelest. „Posel asi přinesl nějaký dopis a tatínek si ho právě teď čte,“ napadlo Kláru. Zklamaně se odvrátila od dveří a vstoupila do Jirkova pokoje.
„To je dost, že jdeš,“ přivítal ji šeptem Jirka.
„Poslouchala jsem chvilku za dveřmi, co se děje v tatínkově pokoji,“ vysvětlila Klára.
„A co ses dozvěděla?“
„Vůbec nic. V pokoji bylo ticho, jako v hrobě, tak jsem toho raději nechala. A co jsi vypátral ty?“
„Taky nic moc. Jen že přijel ten posel. Zkusil jsem se vyptávat pana Nedoly, ale ten mě nic dalšího neřekl a poslal mě zpět do pokoje.“
„Co podnikneme teď?“ zeptala se Klára.
„Nenapadá mě nic jiného než zkusit zas poslouchat za dveřmi. Třeba si už bude tatínek s tím poslem o něčem povídat. Teď budu poslouchat já a ty hlídej, jestli někdo nejde.“
Klára potichu otevřela dveře Jirkova pokoje a vykoukla na chodbu. Okamžitě je ale opět přivřela.
„Musíme počkat. Po chodbě se právě teď prochází prateta Eleonóra,“ vysvětlila Jirkovi.
Mlčky se postavili poblíž dveří a čekali. Klára už chtěla něco říct, ale Jirka ji zarazil. Přiložil ucho na dveře a poslouchal. Nemýlil se. Jasně slyšel zvuk tichých pomalých kroků, které se stále blížily. Najednou na dveře jeho pokoje někdo silně zaklepal. Jirka sebou trhl a s leknutím odskočil. Zmateně se podíval na Kláru. Ta jen pokrčila rameny, vzala za kliku a otevřela. Za dveřmi stála prateta Eleonóra.
„Tak co vy dva? Nechystáte zase nějakou neplechu? Všimla jsem si, jak vykukuješ ze dveří, Kláro, tak vás jdu zkontrolovat.“
„Nic nechystáme,“ ohradila se Klára, „Jen mě zajímalo, co se děje na chodbě.“
„A co by se mělo dít?“ podivila se prateta.
„No Klára byla zvědavá na toho posla, tak vykoukla na chodbu, jestli tam náhodou není,“ začal horečně vysvětlovat Jirka. „U tatínka v pokoji je totiž posel od hraběte Gabányiho. Přinesl nám nejspíš nějaké důležité poselství.“
„Od hraběte Gabányiho? Co by nám mohl chtít? Jsi si jistý, že přijel opravdu od hraběte? A jak ten muž vlastně vypadal?“
„Nevím jak vypadal. Já jsem ho ještě neviděl. To pan Nedola mi řekl, že za tatínkem přijel posel. Říkal, že přijel od hraběte Gabányiho.“
Z chodby k nim v tu chvíli dolehly hlasy, jak pan Zámořský otevřel dveře svého pokoje. Prateta Eleonóra přikázala dětem, aby zůstaly, kde jsou, rozloučila se s nimi a hnaná zvědavostí svižně opustila pokoj. Jirka a Klára ještě zaslechli, jak se zdraví s nějakým cizím mužem, a jak ho zve na malé občerstvení do jídelny.
Jirka a Klára se nešťastně usadili k Jirkovu stolku. Závěrečný příkaz pratety jim opět překazil šanci vyzvědět, proč k nim posel přijel. Teď jim nezbývalo než doufat, že jim vše povypráví otec. Rozhodli se, že při nejbližší příležitosti se z něho pokusí vytáhnout pravdu. Naštěstí na příležitost nemuseli čekat dlouho. Po odjezdu posla, přikázal pan Zámořský, že se všichni lidé z domu mají shromáždit v jídelně. Jirka a Klára správně pochopili, že se nejspíš chystá všem sdělit novinky, které se dozvěděl od posla. Seběhli proto co nejrychleji do přízemí a spěšně vtrhli do jídelny. Překvapilo je proto, že dorazili téměř poslední. Většina lidí už zde netrpělivě čekala a neuběhla snad ani celá minuta, než dorazili poslední opozdilci.
„Bohužel, to co vám dnes musím sdělit, jsou velice zlé zprávy. Jak mnozí z vás už vědí, dnes v noci zaútočil na Konečky drak,“ začal svůj proslov pan Zámořský. Následně ve stručnosti vylíčil noční události a způsobené škody. Jirka a Klára na něho celou dobu jen nevěřícně zírali.
„To samo o sobě je dost zlé, aby toho ale nebylo málo, nějací lupiči využili situace a vloupali se do budovy radnice. Povraždili stráže a kromě jiného patrně odnesli i nějaké důležité dokumenty. A právě kvůli těm ukradeným dokumentům k nám hrabě Gabányi poslal toho posla, podobně jako na všechna ostatní panství Severního dílu. Žádá nás, abychom v následujících dnech všichni byli ostražití a všímali si podezřelých lidí, kteří by se pohybovali v okolí panství. V případě, že bychom nějaké podezřelé cizince odhalili, máme je neprodleně zadržet a prohledat. Za nalezení ztracených dokumentů, vypsal hrabě Gabányi odměnu tisíc zlaťáků. Má někdo nějaký dotaz?“ ukončil pan Zámořský své vyprávění.
„A co je to za dokumenty, které máme najít?“ vyhrkl svou otázku Jirka, sotva jeho otec domluvil.
„To bohužel nemohu říct,“ odpověděl mu otec. „To je totiž pořád ještě tajné. Ale ujišťuji vás, že kdyby někdo ten dokument nalezl, okamžitě by ho poznal.“
Ještě několik minut se přítomní ptali pana Zámořského na vše možné, než konečně shromáždění rozpustil. Nic podstatného se ale už Jirka a Klára nedozvěděli.
O minutu později se Jirka s Klárou zavřeli v Jirkově pokoji.
„To je strašné,“ vybuchla vztekle Klára, „draci se přeci takhle nepřátelsky nechovají? Proč jen ten drak napadl Konečky? Vždyť mu ti lidé nic zlého neudělali!“
„Nemám ponětí,“ odpověděl Jirka. „ale vím, koho se na to můžeme dnes večer zeptat.“
„Zeptáme se hned!“ rozhodla Klára.
„Nejdřív se uklidni!“ napomenul ji Jirka. „Nezapomeň, že Plamínek za to, co se stalo v Konečkách, nemůže, tak ne aby tě napadlo ho obviňovat. Víš co? Bude lepší, když se ho na to raději zeptám sám.“
„Já vím, že Plamínek by nic takového nikdy neudělal a nechci mu nic vyčítat,“ hájila se Klára, „Čekat až do večera bych ale nevydržela. Jestli se ho chceš zeptat ty, tak se ho tedy zeptej. Ale udělej to hned!“
„Dobrá, udělám to.“
Jirka ještě okamžik přemýšlel, co přesně Plamínkovi řekne, pak se ale odhodlal a vyslal k němu svůj pozdrav. Vzápětí k němu dorazila trochu udivená odpověď, s dotazem co se děje, že s ním Jirka chce mluvit v tak neobvyklém čase.
„Dnes v noci se stala zlá věc,“ začal vysvětlovat Jirka. „Před chvílí jsem se dozvěděl, že v noci zaútočil neznámý drak na Konečky. Zapaloval lodě a domy, mnoho lidí zranil a některé i zabil. Nevíš, co to bylo za draka a proč to udělal? Tatínek říkal, že to všechno způsobil velký černý drak s jizvou."
„Nevím, proč ten drak napadl lidi v Konečkách,“ ozval se po krátké odmlce Plamínek. „Nejspíš ale vím, kdo byl ten drak. Když jsem byl malý, vyprávěli mi rodiče o jednom černém drakovi, který spáchal strašný zločin. Ten drak se jmenoval Stín, ale dnes ho všichni draci nazývají jménem Zlodrak. Několik let předtím, než jsem se vylíhnul, tento Zlodrak totiž zabil jiného draka. Tak strašná věc, aby drak usmrtil druhého draka, se snad nikdy v celé dračí minulosti ještě nestala. A v posledním tisíciletí určitě ne. Rodiče mě varovali, abych se tomu Zlodrakovi zdaleka vyhýbal a raději se s ním vůbec nebavil.“
„Takže ty si myslíš, že to přepadení Konečků má na svědomí Zlodrak?“ ujišťoval se Jirka.
„Myslím, že má. Já jsem ho totiž před nedávnem zdálky zahlédl, jak prolétal severně od hory Kapucín. A kdo jiný by mohl udělat něco takového?“
„Myslíš si, že se ten Zlodrak ještě někdy vrátí? Neusadil se náhodou někde v okolních horách?“ položil Jirka další otázku.
„Pokud vím, tak sídlí až někde na druhé straně Ledových hor a jen občas tudy prolétá. Stejně ale buďte s Klárou raději opatrní, a kdybyste ho náhodou uviděli, tak se mu vyhněte.“
„I ty bys měl být po dnešní noci opatrnější,“ upozornil Plamínka Jirka. „Kvůli tomu, co se stalo v Konečkách, budou lidé v okolí velmi rozzlobení. Drž se proto raději dál od všech lidí, mohli by ti ublížit. Tedy kromě mě a Kláry.“
Jirka se zamyslel, a po chvilce se znovu zeptal: „Napadla mě ještě jedna otázka. Tatínek říkal, že ten Zlodrak chrlil z tlamy oheň a zapaloval tak domy. Tebe jsem ale nikdy neviděl chrlit oheň, ani jsi nikdy neříkal, že to umíš. Dokázal bys taky chrlit oheň?“
„Všichni draci dokážou chrlit oheň.“ řekl trošku dotčeně Plamínek. „Skoro nikdo to ale nedělá. A proč by taky měl? K tomu, abych si ulovil něco k jídlu, nepotřebuji chrlit oheň. Ani k ničemu jinému. Mimoto oheň může být nebezpečný. Jednou, když jsem byl mnohem mladší, jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je chrlit oheň. Nedopadlo to ale dobře. Spálil jsem si přitom jazyk, takže jsem nemohl několik dní pořádně jíst.“
Klára seděla během celého rozhovoru vedle Jirky a netrpělivě sebou šila. Jirka se proto s Plamínkem raději už rozloučil, aby mohl Kláře sdělit vše, co se dozvěděl o Zlodrakovi. Ta s úžasem vyslechla celý příběh a několikrát dožadovala se po Plamínkovi dalších podrobností. S dalším vyptáváním přestala, až když ji Plamínek ujistil, že opravdu neví nic víc, než už řekl Jirkovi.
Po Zlodrakovi, se dalším tématem jejich rozhovoru stalo přepadení radnice a krádež tajných dokumentů.
„Takže se špehům krále Maxiána přeci jen podařilo získat tu tajemnou modrou obálku,“ komentoval situaci Jirka. „Zajímalo by mě, co ty tajné dokumenty vlastně obsahují. Myslíš, že teď, když už jejich obsah znají i naši nepřátelé, by se nám mohlo podařit, přemluvit tatínka, aby nám řekl víc?“ obrátil se na Kláru.
„To těžko, slyšel jsi přece, jak říkal, že dokumenty jsou pořád tajné. A nás tatínek považuje nejspíš ještě za příliš mladé na to, abychom se pletli do záležitostí bezpečnosti království.“
„Asi máš pravdu. Jediný způsob, jak se dozvědět co je v těch dokumentech bude nejspíš tajně vyslechnout cizí rozhovor,“ uvažoval Jirka.
„Mně ale vrtá hlavou jiná věc,“ ozvala se po krátké pauze Klára. „To že ten drak zaútočil na přístav zrovna ve chvíli, kdy se ti špehové rozhodli vloupat na radnici, mi připadá jako příliš velká náhoda. Vypadá to skoro, jakoby byli spolu nějak domluvení. Plamínek ale říkal, že na celém světě není, kromě nás dvou, žádný jiný člověk, který by uměl mluvit dračí řečí.“
„To je opravdu divné,“ souhlasil Jirka. „Třeba to ale opravdu byla jen náhoda.“
|
