|
|
Plamínkův výlet
V polovině října se vlády nad okolními lesy ujal s konečnou platností podzim. Ranní mrazíky shodily ze stromů téměř všechno listí a ani odpolední slunce už nestačilo pořádně prohřát chladný vzduch. Čím dál častěji se stávalo, že vál mrazivý vítr z Ledových hor, který dokázal z člověka vysát všechno teplo.
Jednoho obzvlášť chladného dne překvapil Plamínek Jirku a Kláru nečekaným sdělením: „Rozhodl jsem se, že odletím v nejbližších dnech do teplých krajů v jižním moři. Hodně draků to tak dělá, že přes zimu odletí na jih,“ vysvětloval své rozhodnutí Plamínek. „My draci sice můžeme zůstat tady na severu i v zimně, protože ale máme mnohem raději teplo a slunce než sníh a mráz, většina draků odlétá pryč. Já jsem ještě nikdy u moře nebyl a moc se těším, až ho uvidím. Rodiče mi často vyprávěli o tom, jak spolu lovili v moři obrovské ryby, chobotnice a jiné mořské tvory. Jak se vyhřívali na písčité pláži, nebo pozorovali létající ryby, které vyskakovaly nad hladinu a plachtily těsně nad vrcholky vln.“
Jirkovi a Kláře bylo zpočátku líto, že Plamínka tak dlouhou dobu neuvidí. Nakonec ale uznali, že po tom co způsobil Zlodrak v Konečkách, bude asi pro všechny lepší, když se Plamínek na nějaký čas odstěhuje pryč. A koneckonců si spolu mohou pořád každý večer povídat, jako doposud. Aspoň se od Plamínka dozvědí spoustu novinek a zajímavostí z dalekých krajů. Klára i Jirka byli smutní také z toho, že se s Plamínkem nemohli před odletem ani přijít rozloučit na louku u domu. V posledních týdnech ale byli všichni v domě natolik ostražití, že nebylo možné, aby se bez velkého rizika tajně v noci vytratili z domu.
Dva dni po tomto rozhovoru se Plamínek vydal na cestu. Za jedinou noc se dostal bez problémů, až k mořskému pobřeží. Zde si odpočinul, pořádně se nasytil a ráno třetího dne jeho putování se odhodlal opustit pobřeží a vydat se nad širé moře. Celý den a noc letěl neustále k jihu, než se rozhodl trošku si odpočinout na malém ostrůvku obydleném jen mořskými ptáky. Nemohl se ale zdržet dlouho. Na ostrůvku nenalezl žádnou pitnou vodu, takže už po několika hodinách odpočinku opět vzlétl a pokračoval v cestě. Neobával se, že zabloudí. Když byl ještě docela malým dráčkem, jeho rodiče mu předali vše, co sami znali o všech pevninách, vzdušných proudech a obvyklých dračích trasách. Jeho šestý smysl ho nyní neomylně vedl k místu, na které se rozhodl dostat. Věděl, že pět hodin letu odtud leží velký ostrov, kde najde spoustu pitné vody a jistě také něco k jídlu. A odtud je to už jen necelý den letu, než se dostane k svému cíli. Skupince malých neobydlených ostrovů s nádhernými písečnými plážemi a kokosovými háji. Nepředpokládal, že by zde potkal nějakého jiného draka. Tyto ostrůvky leží totiž nedaleko lodní trasy, takže občas u nějakého z nich zakotví loď a na břeh vystoupí námořníci, aby doplnili zásoby. Protože staří draci mají rádi klid a nestojí o žádné lidské návštěvníky, oblíbili si spíše odlehlejší ostrovy na dalekém jihovýchodě.
Poslední část cesty překonal Plamínek bez nejmenších problémů a sedm dní poté co opustil svou jeskyni, dosedl na pláž největšího ostrůvku. Po vydatném odpočinku se začal seznamovat se svým novým domovem. Poprvé si na písčité mělčině vyzkoušel, jak je příjemné ponořit se do teplé mořské vody. Nejprve se jen opatrně brodil na mělčině, netrvalo ale dlouho a odvážil se i do hlubší vody. Plaval mezi vlnami, pozoroval množství nádherně zbarvených ryb a jiných mořských tvorů a potápěl se za nimi až ke dnu. A při té příležitosti se pokusil ulovit si něco menšího a zub. Jeho první rybolov ovšem nedopadl nijak slavně. Podařilo se mu chytit jen dvě docela maličké rybičky. Ze svého neúspěchu si ale nic nedělal. Však se brzy rybařit naučí. A kdyby ne, tak na okolních ostrovech žije dost jiných zvířat vhodných k lovu, takže určitě hladovět nebude.
První týdny po příletu si Plamínek v novém prostředí užíval života. Připadal si jako v dračím ráji. Prozkoumával ostrovy a blízké moře, zdokonaloval se v plavání, lovení, potápění, nebo se jen líně vyhříval na sluníčku. Denně objevoval spoustu nových věcí a své dojmy neprodleně s radostí sděloval Kláře a Jirkovi. Protože nyní létal Plamínek na lov spíše ve dne a v noci odpočíval, mohl si s nimi povídat celý den. A aby vše, co řekl, nemusel dvakrát opakovat, většinou hovořil s oběma součastně. Tyto dlouhé rozhovory v dračí řeči zlobily především pana Mlejnka, který musel své žáky často napomínat, aby dávali při jeho dopoledním vyučování pozor. Jirka a Klára měli radost, že se Plamínkovi v jeho zimním domově líbí a občas mu i trošku záviděli. Obzvlášť, když u nich doma se počátkem listopadu počasí prudce změnilo a každodenní sněhové vánice jim téměř neumožňovaly vycházet z domu. Když konečně vánice ustaly, oprášili Jirka a Klára své staré sněžnice a s nadšením vyrazili vstříc sněhovým závějím. Celý den se honili po zasněžené louce, házeli po sobě sněhovými koulemi, stavěli sněhuláky a sněhové pevnosti. Už za pár dní z nich ale veškeré nadšení vyprchalo. Čím dál více jim vadilo, že kvůli sněhu mají značně omezen pohyb po okolí, a že během dlouhých zimních večerů jsou pod neustálým dohledem dospělých, takže se musejí celou dobu chovat vzorně. Jejich dům byl nyní ještě více odříznut od okolního světa. Vždyť jen cesta do Konečků a zpět zabrala nyní celé dva dny. Protože všechny cesty byly zaváté sněhem, nebylo moc pravděpodobné, že by se v několika příštích měsících zastavil u jejich dveří nějaký zajímavý host.
Proto, aby zahnala nudu a aby unikla z přeplněného domu, začala v těchto dnech Klára čím dál častěji trénovat lukostřelbu. Postupem času se začala tato její záliba měnit téměř v posedlost. Pokud to počasí dovolilo, trávila u terčů za domem každou volnou chvilku. Za nějaký čas si povšimla, že se její lukostřelecké schopnosti začaly výrazně zlepšovat. Den ode dne byly její zásahy přesnější. Zjistila, že pomalu získává pro lukostřelbu jakýsi zvláštní cit, něco jako šestý smysl, který její šípy neomylně zaměřuje do středu terče, aniž by se musela příliš snažit. Právě naopak. Nejlepší zásahy docílila ve chvílích, kdy se vůbec nesnažila mířit a nechala se vést jen intuicí. Klára se ale nenechala ukolébat svými úspěchy. Toto zlepšení ji naopak pobídlo k tomu, aby začala trénovat ještě usilovněji. Jirka se jí proto často posmíval, že venku u terčů zmrzne, upadnou jí uši a stejně se pořádně střílet nikdy nenaučí. Ona si na oplátku umínila, že svou novou dovednost před ním a panem Nedolou prozatím utají. Vyčká si na nějakou zvláštní příležitost, a pak to Jirkovi dá pořádně sežrat.
V této době se Klára rozhodla, že její dosavadní luk už pro ni není dost dobrý. Potřebovala nový luk, se kterým by mohla střílet na větší vzdálenost. Jednoho dne večer tedy zašla na poradu za Blahoslavem, který se ve výrobě luků vyznal, a hned následující den se pustila do práce. „Aspoň budu mít nějakou zajímavou práci na pár příštích večerů a nebudu se s Jirkou nudit doma,“ pomyslela si, když večer vstupovala do opuštěné Blahoslavovy dílny.
Jelikož se Klára snažila co nejlépe a nejpečlivěji propracovat každý detail, trvala jí výroba luku déle než tři týdny. Potom, co si ho poprvé vyzkoušela, ale vynaložené námahy vůbec nelitovala. První šíp, který na zkoušku vystřelila, dolétl mnohem dál, než zpočátku doufala. S tímto novým lukem by se mohla klidně měřit i s panem Nedolou. Jistě, bude si muset nejdřív na luk zvyknout, ale za pár týdnů dokáže trefit střed terče i ze vzdálenosti stovky kroků.
Jak se pomalu zima přibližovala ke své polovině, začínal se Plamínek na ostrově nudit a čas od času ho nečekaně přepadl stesk po vysokých horách a hustých lesích. Všechny okolní ostrůvky už dávno prozkoumal a také lov v moři už mu šel na výbornou. K dokonalosti mu už scházelo jen naučit se vzlétnout do vzduchu přímo z vodní hladiny. Tomuto vrcholnému dračímu umění nemohl stále přijít na kloub. Několikrát se mu to už málem podařilo, ale nakonec se pokaždé zřítil zpět do vody. Prozatím, když chtěl vzlétnout, musel vždy doplavat na mělčinu, aby se mohl odrazit od pevného dna.
Z dlouhé chvíle se Plamínek vydával stále častěji na krátké výlety nad širé moře. Z velké výšky, někdy i celé hodiny, sledoval lodě plující po hladině. Obzvlášť ho bavilo pozorovat snažení námořníků na jejich palubách. Dvakrát měl dokonce to štěstí, že nějaká loď zakotvila nedaleko jeho ostrova a na břeh vystoupilo několik námořníků. To bylo vítané zpestření dne, které ale bohužel nemělo dlouhé trvání, neboť lodě se nikdy nezdržely ani do večera.
Čerstvý vítr napínal všechny plachty a hnal loď velkou rychlostí kupředu. Všichni veslaři ovšem zůstávali na svých místech, připraveni na první pokyn strážců opět ponořit svá vesla do vln. Dva z veslařů, bratři Filip a Filomen, využili vzácného okamžiku, kdy nikdo ze strážných nebyl na blízku, ke krátkému rozhovoru.
„Toto je naše poslední šance,“ zašeptal Filomen. „Slyšel jsem, že kapitán se rozhodl přistát u nějakého ostrova a doplnit zásobu pitné vody. Bavili se o tom strážní. Když se nám podaří dostat se mezi ty, které strážní vezmou na břeh, aby nesli sudy s vodou, můžeme ve vhodné chvíli prásknout do bot.“
„Já vím, už na tom pracuji,“ pochlubil se Filip. „Dnes dopoledne jsem měl službu v kuchyni a podařilo se mi nenápadně našemu kuchaři ukrást jednu lahvičku s projímadlem. Tak bychom se mohli zbavit velitele stráží Guntara. Nebude těžké mu její obsah vylít do pití, až se od někoho z nás, jako vždycky, nechá obsluhovat při jídle. Pak nebude mít jistě ani pomyšlení na to, aby chodil na ostrov pro vodu. A bez Guntara za zadkem se nám bude utíkat mnohem lépe.“
Filomen přikývl na souhlas a zašeptal: „To by nám mohlo útěk usnadnit. Já ovšem vidím největší problém v tom, jak se dostat mezi těch několik nosičů, kteří půjdou na břeh.“
„O tom už jsem také přemýšlel. Hlavně nesmíme dát najevo, jak o ten výlet na ostrov stojíme. Až budou strážní vybírat nosiče, musíme být jakoby náhodou někde poblíž. Pak můžeme třeba předstírat, že se snažíme někam zašít, aby nás nevybrali. To stráže jistě přesvědčí, že mají vybrat právě nás dva. Nic lepšího mě bohužel nenapadlo,“ posteskl si Filip.
„Hlupáci!“ ozval se v té chvíli starý Kastor, který celou dobu poslouchal jejich rozhovor ze zadní lavice. „Jestli se pokusíte o útěk, chytnou vás a zaživa vám stáhnou kůži z těla. Ze služeb Pětky se ještě nikomu utéct nepodařilo.“
„O jaké službě to mluvíš?“ rozčílil se Filomén. „My nejsme žádní služebníci. Jsme otroci a jako s otroky s námi také zacházejí.“
Vzápětí se ujal slova Filip: „A že se ještě nikomu utéct nepodařilo? Znamená to snad, že se o to nemáme ani pokoušet? Jednou se to přeci někomu podařit musí!“
„A jak daleko se vám asi podaří utéct?“ zeptal se posměšně Kastor. „Nejspíš přistaneme u malého, pustého, neobydleného ostrůvku uprostřed moře. Jakmile stráže zjistí, že jste zmizeli, začnou vás pronásledovat a nepřestanou, dokud vás nechytí. I kdyby měli celý ostrov třeba tisíckrát prohledat. Nemáte šanci ukrývat se delší dobu a utéct nemáte kam.“
„Nebude to lehké, ale my se nevzdáme,“ prohlásil tvrdohlavě Filip. Jeho bratr jen přikývl na souhlas. „Víš, kolik úsilí nás stálo, abychom se dostali z paláce na tuto loď? Celou dobu jsme doufali, že se nám naskytne příležitost k útěku. Jakmile se vrátíme do paláce, utéct se nám už nepodaří. Už jsme se rozhodli. A kdyby to nevyšlo, živé nás nedostanou.“
„Vidím, že vás nepřesvědčím. Jestli se o něco pokusíte, tak jste oba mrtví,“ zašeptal smutně Kastor.
Po úspěšném ranním lovu se Plamínek slunil na svém oblíbeném místě těsně pod vrcholem nejvyššího kopce. Doširoka roztáhl a vystavil slunci svá křídla, aby zachytil co nejvíce slunečního tepla. Blaženě mhouřil oči, občas se líně natočil na druhou stranu, nebo se zahleděl do dáli. V jednom takovém okamžiku padl jeho pohled na ostrovní lagunu, kde si před necelou hodinkou ulovil snídani. Už chtěl oči opět přivřít, když si náhle uvědomil, že něco není v pořádku. Uprostřed laguny kotvila loď. To bylo divné. Jak se tu ta loď mohla tak najednou objevit? Jak to, že si jí nevšiml už dřív? Takovou podivnou loď ještě nikdy předtím neviděl. Měla světle modré plachty a kromě nich jí ještě na obou bocích vyčnívala řada vesel. Tam, kde na ostatních lodích bývalo napsáno jejich jméno, měla tato loď jen jeden obrovský znak - W. Plamínek si ji pozorně prohlížel a čím dál víc v něm sílil podivný zlý pocit. To už námořníci z lodě spustili dva velké čluny a začali do nich sestupovat. Z nějakého neznámého důvodu to Plamínka rozzlobilo. Co si ti lidé myslí? Že můžou jen tak bez dovolení přistát u jeho ostrova? Při minulých návštěvách se Plamínek držel zpátky, aby námořníky nevystrašil. Tentokrát se ale rozhodl, že se k nim nejen přiblíží. Napadlo ho, že by bylo skvělé, kdyby se někde schoval a počkal, až se k němu ti lidé přiblíží. Pak by na ně mohl nečekaně vybafnout a hnát je pryč z jeho ostrova. Nemohl se dočkat, až před ním budou ti nezvaní hosté utíkat, že se jim bude za patami prášit.
Jejich loďka se rychle přibližovala ke břehu. Filip i Filomén společně s dalšími muži usilovně veslovali. Dobře věděli, že kdyby jen na chvilku trošku polevili, některý ze strážných by je okamžitě popohnal násadou kopí. Když dorazili ke břehu, odložili vesla a vytáhli loď na písečnou pláž. Na příkaz strážných se bratři chopili dlouhé tyče, ke které byl přivázán prázdný sud. I ostatní nosiči popadli své sudy a následovali stráž dál na ostrov, k nedalekému potoku. Brzy dorazili k nízkému vodopádu. Zde stráže poručili zastavit a naplnit sudy. Zatímco plnili sud, Filip dal svému bratru znamení nenápadným přikývnutím. Když pak velitel strážců vydal rozkaz připravit se na zpáteční cestu, zařadili se schválně až na konec řady. Nosiči s námahou zvedli plné sudy a za dohledu stráží se vydali zpět k pobřeží. Neušli ani dvacet kroků, když Filomén na konci průvodu jakoby nešťastnou náhodou zakopl a svalil se na zem. Přitom se jejich sud převrátil a všechna voda se vylila.
„Koukej, kam šlapeš ty nemehlo!“ zařval nejbližší strážný a přetáhl Filoména násadou kopí.
„Nezlobte se, pane,“ snažil se strážného uklidnit Filip. „Ten sud během chvilky opět naplníme. Uvidíte, že se tím skoro vůbec nezdržíme.“
„To bych vám radil,“ pohrozil strážný. „Hejbněte sebou, vy kůže líné, nebo vás popoženu.“
Filip a Filomén popadli prázdný sud a poklusem se vrátili k vodopádu. Tady postavili sud pod proud vody a čekali, až se naplní. To byla ta správná chvíle. Zůstali sami, jenom s jedním strážným. Ostatní nosiči a jejich strážci pokračovali dál směrem k pobřeží. Za chvíli zmizel z dohledu i poslední z nich.
„Jen počkejte,“ vyhrožoval jim strážný, zatímco se sud plnil. „Donutím vás celou cestu zpět s tím sudem utíkat. A jestli nedoženete ostatní, než dojdou k pobřeží, tak s vámi ….“ Zbytek věty nedokončil, protože v tom okamžiku se k němu Filip otočil zády a udělal pár kroků pryč od sudu.
„Kam jdeš! Nedovolil jsem ti, abys někam chodil! Ihned se vrať!“ rozkřikl se strážný na Filipa a udělal krok směrem k němu. Filip se zastavil. Otočil se čelem ke strážnému a sehnul se pro kámen. V té chvíli ke strážnému přiskočil zezadu Filomén a pevně ho objal. Obě ruce mu vší silou přitiskl k tělu, takže se nemohl hýbat.
„Co to! Já vás …“ stačil ještě zařvat strážný, než ho Filip omráčil kamenem. Filomén popadl kopí, které vypadlo strážnému z ruky a oba s Filipem se rozběhli podél potoka, vzhůru do stráně.
Ostatní strážci a nosiči ušli asi polovinu cesty k pláži, když zezadu od vodopádu zaslechli krátký výkřik.
„Vzadu se něco děje!“ vykřikl strážce, který šel na konci průvodu. Ihned se rozběhl zpět.
„Vy čtyři pojďte se mnou, ostatní pokračuje k loďkám,“ vydal krátké rozkazy strážný, který měl celou skupinu na povel a vydal se poklusem za ním.
Muž, který vyběhl jako první, zatím dorazil na místo, odkud měl výhled na vodopád. „Utíkají! Ti dva otroci utíkají!“ zakřičel směrem ke svému veliteli a pokračoval v běhu. U vodopádu se sklonil nad omráčeným kolegou a pokoušel se ho křísit. Mezitím pět dalších strážných rychle proběhlo kolem. Nezdržovali se zbytečně u vodopádu, ale pokračovali dál po stopě uprchlíků.
Plamínek se pomalu přesunul na druhou stranu kopce, odkud ho lidé nemohli spatřit. Klouzavým letem slétl podél úbočí kopce do údolí a pokračoval dál, těsně nad povrchem země, směrem k laguně. Dbal na to, aby se kryl za okolními kopci. Liboval si, jak dobře se mu to povedlo. Vetřelci z lodě ho určitě nezahlédli. Dosedl na kopci, skryt za hustými stromy, ještě notný kus cesty od pobřeží. Poslední úsek se rozhodl pro jistotu dojít pěšky. Dodrou čtvrthodinku se prodíral houštím, než se dostal na příhodné místo. Našel si úkryt na stráni nedaleko nízkého skaliska, odkud měl nádherný výhled. Ze svého úkrytu v křoví, mohl sledovat dění pod sebou, aniž by byl odhalen.
Nemusel čekat dlouho a dole pod strání zahlédl pohyb. Z podrostu vyšla dlouhá řada lidí, kteří směřovali přibližně k místu, kde se skrýval. „No vida, jak mi můj plán pěkně vychází,“ zaradoval se v duchu Plamínek. Sotva si to ale pomyslel, řada lidí se stočila směrem k potoku. U malého vodopádu se zastavili a začali nabírat vodu do sudů. Nevypadalo to, že by chtěli pokračovat dál v chůzi. Teď už Plamínek začal pomalu uvažovat, zda by raději neměl opustit svou skrýš a vyhledal si nějaké lepší místo. To už ale lidé naplnili sudy a vydali se na cestu zpět. Teď měl jednu z posledních příležitostí k útoku, ale Plamínek váhal. „Jestli ti lidé už odcházejí, tak vlastně nemám důvod je vyhánět,“ napadlo ho. „Možná bude přeci jen lepší, když je nechám na pokoji.“
Plamínkovu úvahu přerušila nečekaná událost dole u potoka. Jeden z nosičů zakopl, upadl a převrátil svůj sud s vodou. To co vzápětí následovalo, ale Plamínka velmi zaujalo. K tomu nešťastníkovi totiž okamžitě přiskočil další muž s kopím a praštil ho násadou. Pak na něho začal rozzlobeně křičet a výhrůžně mával kopím. Oba nosiči popadli prázdný sud a muž s kopím je hnal před sebou zpět k vodopádu. Celou dobu jim spílal.
Takové jednání Plamínka překvapilo. Ještě nikdy neviděl, že by se dospělí lidé k sobě chovali takhle surově. Věděl sice, že lidé spolu někdy vedou i války, ale tito spolu připluli na jedné lodi, tak to snad nemohou být nepřátelé? A už vůbec nechápal, proč ten muž tak vyváděl, kvůli trošce rozlité vody. Vždyť hned vedle v potoce mají vody habaděj. „Takhle by se nedokázala rozčílit ani moje sestra,“ pomyslel si na závěr. Náhle pocítil vlnu sympatií k tomu nebožákovi dole.
U potoka v tom okamžiku došlo k dalšímu zvratu. Ti dva lidé, kteří předtím nesli sud, se znenadání vrhli na muže s kopím a přemohli ho. Popadli kopí a rozběhli se do kopce. Takhle rychle ještě Plamínek žádného člověka běžet neviděl. Mířili přímo k Plamínkovi. Ještě než se k němu přiblížili, všiml si Plamínek, že se z lesíka pod strání vynořilo několik ozbrojených lidí a začali oba prchající muže pronásledovat. „Takže to asi přece jen budou nepřátelé,“ blesklo Plamínkovi hlavou.
Oba uprchlíci proběhli jen pár kroků od schovaného Plamínka, aniž by si ho všimli. I jejich pronásledovatelé se k němu rychle přibližovali. Plamínek se musel rychle rozhodnout. Má blížící se muže zahnat, nebo je také má nechat jen proběhnout kolem? Napadlo ho, že by se mohl poradit Jirkou nebo Klárou, ale na to už nezbýval čas. Muži byli jen třicet lidských kroků od něho. Cítil jejich vztek a touhu po zabíjení. Ještě pár kroků a Plamínek se rozhodl. Zhluboka se nadechl a vyrazil ze svého úkrytu. Pět kroků před nimi se zastavil, a jak nejsilněji dokázal, na ně zařval. Účinek byl okamžitý. První muž zděšeně vykřikl a pokusil se zastavit na místě. Jak byl rozběhnutý, podklouzly mu nohy a spadl na zadek. Ještě notný kus klouzal po zemi směrem k Plamínkovi. Přitom mu vypadlo z ruky jeho kopí. I někteří další muži upadli na zem. Nastala chvíle ticha. Muži ohromeně zírali na Plamínka. Ticho přerušil Plamínek zlobným zamručením. To všechny muže okamžitě probralo ze strnulosti. S křikem se závratnou rychlostí rozběhli zpět k pobřeží. Běželi ještě o něco rychleji než ti dva uprchlíci před nimi. Na zemi po nich zůstala ležet dvě kopí.
Těsně předtím, než z ostrova zazněl ten příšerný řev, rozkázal kapitán zavřít všechny otroky do podpalubí. Na pláž k loďkám totiž přiběhl jeden z jeho mužů. Na dálku, přes vodní hladinu, jim z plných plic oznámil, že dva otroci přemohli strážného a uprchli, a že několik strážců je už začalo stíhat. Proto se kapitán rozhodl zavřít všechny ostatní otroky a vyslat na břeh další vojáky, aby pomohli s chytáním uprchlíků. Ten neobvyklý řev ho ale natolik znepokojil, že přehodnotil situaci a své předešlé rozkazy odvolal. Přikázal naopak, aby všichni veslaři usedli k veslům a loď byla připravena k okamžitému vyplutí. Žádné další čluny na břeh neposlal, jen netrpělivě čekal na další zprávy.
Nemusel čekat dlouho. Brzy se na pláž úprkem přiřítili všichni zbývající strážci, rozkázali okamžitě spustit čluny na vodu a nastoupit. Kapitán si všiml, jak všichni zběsile veslují k lodi. Už z dálky strážní křičeli, že na ně na ostrově zaútočil obrovský strašlivý drak. Jen zázrakem se jim prý podařilo zachránit holé životy. Ve chvíli, kdy se loďky přiblížili, vzlétl drak z ostrova a zamířil k lodi. Teď mohl kapitán spatřit draka na vlastní oči. Vypadal opravdu nebezpečně. Nad lodí udělal drak otočku a ještě jednou výhrůžně zařval. Kapitán i všichni ostatní pochopili, co jim tím drak nejspíš chce sdělit. Bylo to, jakoby říkal: „Okamžitě zmizte pryč od mého ostrova!“
Náklad z loděk byl v rekordním čase vyložen a obě loďky byly v rychlosti vytaženy na palubu. Zatímco loď vyplouvala na širé moře, rozkázal kapitán, že mu mají být předvedeni k výslechu všichni muži, kteří vystoupili na břeh. Od nich se postupně dozvěděl všechny podrobnosti o tom, co se na ostrově událo. Po tomto výslechu svolal kapitán na poradu všechny své důstojníky.
„Jak jistě už všichni víte, dnes dopoledne nám utekli dva otroci,“ promluvil ve své kajutě kapitán k důstojníkům. „Strážné, kteří uprchlíky pronásledovali, zahnal drak, takže ti dva jsou nejspíš pořád naživu. Všechny strážce, kteří byli na ostrově, nechám za jejich nedbalost a zbabělost přísně potrestat. Tím se ale nijak nezmění to, že ti dva otroci jsou na svobodě.“
„Takže vy si myslíte, že bychom se měli vrátit na ostrov a začít pátrat po těch otrocích?“ zeptal se trochu nesměle první důstojník.
Kapitán se dlouze zamyslel a po chvilce odpověděl: „Nemůžeme se bohužel vrátit. Ten drak je příliš nebezpečný. Nesmíme zapomínat, že nám může v okamžiku zapálit třeba celou loď. To nemůžeme riskovat. Mohli bychom přijít o nejen o loď, ale i o celý náklad. I kdybychom loď zahalili kouzlem neviditelnosti, všimne si nás drak hned, jak vystoupíme na břeh. Kromě toho si nejsem vůbec jistý, zda to kouzlo účinkuje i na draky.“
„Tak bychom se měli co nejrychleji vrátit zpět do paláce pětky,“ napadlo jednoho z důstojníků. „Za dva týdny bychom mohli být zpět a ty dva uprchlíky chytit. Z toho ostrova stejně nemají kam utéct. A s drakem by si pětka jistě poradila. Kdyby dělal problémy, pověsili by si jeho kůži nad bránu paláce.“
„Možná, že by pětka pověsila dračí kůži nad bránu,“ souhlasil kapitán a vzápětí popuzeně dodal: „Hned vedle našich kůží. Kdyby se totiž dozvěděli, že jsme nechali uprchnout dva otroky, tak nám všem na místě sedřou kůži z těla. Znáte přeci příkazy. Žádný otrok, který by mohl vyzradit polohu paláce, se nesmí za žádných okolností dostat na svobodu.“
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se nešťastně první důstojník.
„Už jsem vydal rozkaz, aby strážní řekli všem ostatním otrokům, že předtím než drak zaútočil, stačili dohonit ty uprchlíky a oba je zabili. Otroci si nesmějí myslet, že se někomu podařilo utéct. A těm pěti strážcům jsem pohrozil smrtí, jestli někdy někomu řeknou něco jiného. Co se týče pětky, bude pro nás všechny nejlepší, když se o uprchlých otrocích nebudeme raději zmiňovat.“
„A co když se nás někdo z pětky zeptá na chybějící otroky?“ vyhrkl zděšeně druhý důstojník.
„Když se zeptají, tak nám nezbude nic jiného než jim říct pravdu. Musíme tedy doufat, že se nezeptají.“
Po přeletu nad lodí vetřelců se Plamínek vrátil nad ostrov, podívat se co dělají dva uprchlíci. Oba muže bez problémů nalezl, jak stále ještě prchají směrem ke středu ostrova. Plamínek věděl, že ti dva se nemohou dostat z ostrova pryč, a že tedy bude mít ještě dost času si je pořádně prohlédnout. Proto se rozhodl raději vrátit k lodi a dohlédnout na to, aby opravdu odplula. Vystoupal do větší výšky a otočil se zpět k laguně.
U moře čekalo Plamínka nemilé překvapení. Loď s vetřelci zmizela. Nebyla vidět ani v laguně, ani nikde na širém moři. Plamínek udělal ještě jeden okruh a v duchu se podivil: „Přece nemohli tak rychle odplout. Vždyť jsem byl pryč sotva pět minut. Snad se ta loď nepotopila?“ Sletěl proto níž a proletěl nad místem, kde viděl loď naposled. A pak to najednou spatřil. Na klidné mořské hladině se bez zjevného důvodu tvořila dlouhá brázda jako za rychle plující lodí. Sestoupil ještě níž, aby si mohl brázdu pořádně prohlédnout. Uvědomil si, že slyší pleskání plachet ve větru, skřípot ráhnoví a stěžňů, že cítí pot veslařů, ale stále neviděl žádnou loď. A pak ho napadlo jediné možné vysvětlení: „Ta loď tady stále je, ale je neviditelná.“
Když byl malý dráček, vyprávěli Plamínkovi jeho rodiče o lidských čarodějích, kteří kdysi v minulosti žili na zemi. Tito mocní mágové prý dokázali dělat úžasné věci. Ty doby už ale byly dávno pryč a dnes chodilo po světě jen pár posledních čarodějů, kteří se svou mocí s těmi dávnými nemohli rovnat. Proto Plamínka objevení neviditelné lodi zaskočilo. Uvědomil si, že za posledních tisíc let nebyl žádný drak svědkem tak výjimečné magie. A tím, že jde o magii, si byl naprosto jistý.
Plamínek se opět vznesl do větší výšky. Rozhodl se ještě nějaký čas sledovat tu zvláštní loď, aby si mohl být jistý, že opravdu odplula. Pozorování vodní brázdy, kterou za sebou loď zanechávala, ho ovšem brzy začalo nudit. Napadlo ho, že by mohl využít volný čas a povyprávět Jirkovi a Kláře vše o dopoledních událostech na ostrově a především o neviditelné lodi. Zastihl je, když právě s panem Mlejnkem probírali vzpouru námořníků, ke které došlo před čtyřmi sty lety. Plamínkův příběh byl ale mnohem zajímavější, takže o té dávné vzpouře nevěděli Jirka ani Klára na konci hodiny téměř nic.
„Takže o té neviditelné lodi jste nikdy předtím neslyšeli?“ dotázal se Plamínek na závěr svého vyprávění.
„Ne, o takové lodi nám opravdu ještě nikdo nevyprávěl,“ ujistili ho Jirka s Klárou. „Můžeme se ale na to zeptat tatínka. On možná o ní někdy něco zaslechl.“
Po této odpovědi jim Plamínek trošku zklamaně vysvětlil: „Jsem opravdu zvědavý, jestli o té lodi něco ví. Moji rodiče mi totiž říkali, že lidé už dávno neumějí používat taková silná kozla. Kdysi dávno prý něco takového lidští mágové dokázali, ale od dob velké války čarodějů, žádný drak nic podobného nespatřil.“
„O jaké velké válce čarodějů to mluvíš?“ zeptal se užasle Jirka. „Já jsem ještě nikdy o ničem takovém neslyšel.“
„O velké válce čarodějů mi ještě nikdy nikdo nevyprávěl,“ promluvila na něho ve stejnou chvíli Klára. Naštěstí Plamínek už byl zvyklý, že k němu oba mluví součastně, takže neměl žádné větší potíže jim porozumět.
„Opravdu? Vám ještě nikdo nevyprávěl o válce, ve které Dračí lidé a draci porazili řád zlých černokněžníků z Velké jižní pustiny?“
„Ne!“ odpověděli Jirka i Klára součastně.
„To bude možná tím, že draci mají delší život i paměť než lidé,“ uvažoval Plamínek. „Lidé možná už zapomněli na …“
„Mohl bys nám prosím povědět víc o té válce,“ netrpělivě ho přerušila Klára.
Plamínek se chvilku dotčeně odmlčel a potom ale začal s vyprávěním: „Kdysi dávno žili na zemi mocní mágové, kteří si říkali Dračí lidé. Tito Dračí lidé uměli mluvit dračí řečí a přátelili se s draky. Někteří z nich rovněž vládli velkým lidským říším. V té době panoval na celém světě mír a přátelství.
Před více než třemi tisíci let však povstal na území dnešní Velké jižní pustiny řád černokněžníků. Tenkrát to ještě nebyla pustina, ale nádherný úrodný kraj, kde žilo mnoho lidí. Černokněžníci brzy ovládli toto území a porobili si zdejší lid. To jim ale nestačilo. Chtěli ovládnout celý svět. Za pomocí té nejčernější magie a temných obřadů, při kterých skládali lidské oběti, se jim podařilo otevřít bránu do jiného světa. Do světa démonů. Uzavřeli smlouvu s vládcem démonů, který jim slíbil, že jim poskytne své démony k vedení války, výměnou za spoustu lidských obětí. Černokněžníci tak vybudovali obrovskou armádu a začali si podrobovat okolní svět.
Dračí lidé nebyli v té době na válku připraveni. Neuměli používat svou magii k ničení. Neměli velké armády, ani žádné vojevůdce. Proto hned zpočátku utrpěli velké ztráty. Za pomoci draků a díky statečnosti obyčejných lidí se jim však nakonec podařilo armády démonů zastavit a přešli do protiútoku. Spojili své magické síly, aby vytvořili zbraň obrovské moci. S touto zbraní se jim podařilo porazit černokněžníky a uzavřeli bránu do světa démonů. Nakonec pobili všechny démony, kteří ještě zůstali na zemi.
Za toto vítězství však zaplatili draci i lidé strašlivou cenu. Téměř polovina všech draků byla ve válce zabita. Celé lidské národy byly zmasakrovány a rozprášeny. Přežilo jen pár posledních dračích lidí. Ti během následujících století vymřeli úplně.“
Jakmile Plamínek skončil, přihlásil se první o slovo Jirka: „Minulý rok, když jsme byli u babičky na hradě Břich, navštívil hrad potulný pěvec a vypravěč. Vzpomínám si, že také vyprávěl příběh o velké válce v dávných dobách. Vyprávěl to ale spíš jako pohádku a ne skutečnou událost. Možná, že pan Mlejnek by nám o té válce čarodějů mohl něco povědět. Jestli to byla opravdová válka, tak by o ní měl něco vědět.“
„Ta válka byla opravdová,“ zaprotestoval Plamínek. „My draci si na ni pamatujeme!“
Plamínek se už chtěl pomalu rozloučit, když ho Klára překvapila další otázkou: „A jak dlouho vlastně draci žijí? Říkal jsi, že déle než lidé. Jak dlouho tedy?“
„Takových šest set i víc let. Druhý nejstarší drak na světě letos oslavil osm set pět let od chvíle, kdy se vylíhnul.“
„A kolik let je tomu úplně nejstaršímu drakovi?“ zajímalo Kláru.
„Nejstarší je megadrak Duhový oheň. Nikdo přesně neví, jak je vlastně starý. Jisté ale je, že byl prastarý už dávno předtím, než ostatní stařešinové opustili své rodné hnízdo. Mezi draky se říká, že se pamatuje ještě na poslední Dračí lidi.“
„Megadrak?“ podivila se Klára. „Jaký je vlastně rozdíl mezi normálním drakem a megadrakem?“
„No to je snad zřejmé. Megadrak je mnohem starší a větší než obyčejní draci,“ odpověděl Plamínek. A když poznal, že Klára stále neví co si má o megadracích myslet, dodal: „Někdy se stane, že nějaký drak má víc životní síly než ostatní. Takový drak stárne mnohem pomaleji, než je obvyklé. Když pak dosáhne nadměrné velikosti a věku, začnou ho ostatní draci nazývat megadrakem.“
To byla poslední otázka, kterou to dopoledne Plamínek zodpověděl. Klára a Jirka mu ještě slíbili, že se zeptají na tu neviditelnou loď a pak se s ním rozloučili.
Hned na konci hodiny dějepisu využil Jirka příležitost a zkusil zjistit, co pan Mlejnek ví o té velké válce, která se odehrála před dávnými časy. Když je pan Mlejnek vyzval, zda by se ho nechtěli ještě na něco zeptat, překvapil ho Jirka otázkou: „Nevíte náhodou, pane Mlejnku, něco o Dračích lidech a válce čarodějů?“ Když se na něho pan Mlejnek udiveně podíval, dodal na vysvětlenou: „Vzpomněl jsem si totiž, že před nějakým časem jsem slyšel potulného vypravěče, vyprávět příběh o té válce. Zajímalo by mě, jestli na tom příběhu je něco pravdy, nebo je to jen taková pohádka.“
Pan Mlejnek krátkou chvíli zvažoval, jak nejlépe Jirkovi odpovědět, až konečně promluvil: „Nevím přesně, co jsi slyšel od toho vypravěče. Dnes koluje mezi lidmi hodně příběhů z dávných dob, většina z nich jsou ale opravdu jen pohádky. Jako například ten příběh o obrovském pokladu Dračích lidí, ukrytém někde na neznámém místě. Ovšem legenda o velké válce čarodějů má podle mého názoru pravdivé kořeny. Při svých studiích cyrojštiny jsem narazil na několik prastarých dokumentů, které potvrzují, že přibližně před třemi tisíci let opravdu došlo k obrovskému válečnému konfliktu. Tato válka zcela zničila tehdejší uspořádání světa. Po ní nastala doba chaosu, ze které později vzešel náš svět takový, jaký ho známe. Nic víc se mi ale o této době zjistit nepodařilo. K té válce došlo příliš dávno, takže se o ní nedochovaly téměř žádné záznamy.“
„Takže dnes už nikdo neví, o co v té válce vlastně šlo?“ zeptala se Klára.
„Na světě nejspíš žijí lidé, kteří vědí mnohem víc než já. Slyšel jsem například, že v knihovně císařského paláce ve městě Mouču jsou uloženy desítky svitků z doby před velkou válkou. Obsah těch svitků je ale střežen jako nejvzácnější poklad. K tomu, aby si je mohl někdo přečíst, potřebuje povolení od samotného císaře.“
Jirka a Klára poděkovali panu Mlejnkovi a zvedli se k odchodu. Poslední hodinu totiž měli mít madajštinu s otcem v jeho pokoji. Což jim poskytovalo dobrou příležitost, aby se zeptali na neviditelnou loď.
Po skončení hodiny madajštiny se konečně Klára odhodlala a položila otci otázku: „Tati, neslyšel jsi někdy vyprávět o neviditelné lodi?“
„Ale jistěže slyšel,“ řekl zvesela pan Zámořský. „V každé námořnické hospodě se vypráví spousty příběhů o neviditelných lodích, nebo o lodích duchů bloudících bez cíle po všech mořích a také o obrovských mořských příšerách, požírajících celé lodě i s posádkou.“
„A co se tedy vypráví o té neviditelné lodi?“ zeptal se pro změnu Jirka.
„Hodně příběhů, které jsou si většinou podobné jako vejce vejci. Příběh vždy začíná, jak se vypravěč plavil na nějaké lodi. Pak se zčistajasna u jejich boku objevila obrovská neviditelná loď, ze které se přemístila na jejich palubu horda příšerných vojáků, oživlých kostlivců, nebo démonů. Ti pak pobili nebo zajali posádku, vydrancovali celou loď, kterou nakonec potopili. Jedině vypravěči se podařilo zachránit, protože se schoval do prázdného sudu. Za několik dní ho polomrtvého vytáhli z moře námořníci, plující náhodou kolem.“
„Takže ty si myslíš, že to všechno jsou jen takové báchorky?“
„Samozřejmě, námořníci si dokážou strašně vymýšlet. Obzvlášť, když jim někdo objedná něco k pití.“
Příchod dvou trosečníků na jeho ostrov trošku pozvedl Plamínkovi náladu. První dny se bavil tím, že kdykoli letěl kolem, schválně přeletěl těsně nad jejich hlavami. Bylo k popukání pozorovat, jak zděšeně utíkají a snaží se před ním schovat v křoví. Muži si ale brzy na jeho nálety zvykli a přestali utíkat. I tak měl ale Plamínek o zábavu postaráno. Se zájmem sledoval jejich snažení a podivné nápady. Jak se snaží nabodávat ryby na kopí a lovit v moři. Jak si postavili z větví a listí chatrč, kterou jim při první bouři povalil vítr. Jak si vyrobili jednoduché plavidlo, na kterém dopluli jen do středu laguny, než se jim úplně rozpadlo. Nejpodivnější se ale Plamínkovi zdálo, když na vrcholku vysokého kopce u moře navršili hromadu dřeva a celé dny se střídali v jejím hlídání. Jakoby se snad báli, že jim to dřevo někdo ukradne. To už Plamínkovi nedalo a zeptal se Jirky a Kláry, co si o tom myslí.
Jirkovi ale netrvalo dlouho, než na to přišel. „To je jasné,“ vysvětlil svou domněnku, „to dřevo má být nejspíš signální hranice. Kdyby kolem ostrova plula nějaká loď, tak chtějí na kopci zapálit oheň, aby na sebe upozornili. Jinak by loď mohla proplout kolem a nikdo by si jich nevšiml.“
Za několik týdnů se oba trosečníci naučili celkem obstojně lovit a jejich nová chatrč byla také mnohem pevnější než předchozí. A Plamínka se už vůbec nebáli. Po jednom delším výletu, když se Plamínek vrátil a dosedl na své oblíbené místo, ucítil všude kolem lidský pach. Ostražitě prozkoumal okolí, ale nic nebezpečného nezjistil. Lidé už byli dávno pryč. Podle stop ale poznal, že důkladně prošmejdili celé okolí. Všiml si, že si s sebou odnesli několik jeho starých šupin, které se zde předtím povalovali. Plamínek brzy pustil tuto událost z hlavy. Dva týdny poté se ale lidská návštěva na jeho oblíbeném místě zopakovala. To už Plamínka trošku znepokojilo. Dokonce začal uvažovat, zda by se neměl raději přestěhovat na vedlejší ostrov.
Jedné nádherné měsíčné noci se Plamínek rozhodl, že si udělá výlet k ostrovům na západě. Když se před svítáním vracel zpět, tak nedaleko svého ostrova spatřil loď, plující na mořské hladině. Přiletěl blíž, chvilku nad ní kroužil a snažil se zjistit, co je zač. Brzy se přesvědčil, že se jedná o obyčejnou obchodní loď. Takových už předtím viděl desítky, proto se bez zájmu vrátil ke svému ostrovu. Když prolétal nad chatrčí trosečníků, zaslechl zevnitř spokojené chrápání. V té chvíli Plamínka napadlo, že by možná měl oba muže probudit, aby mohli zapálit tu svoji hranici. Jinak loď jen propluje kolem. Pak si ale uvědomil, že lidé jsou v noci téměř slepí. I kdyby ty spáče vzbudil, stejně by stěží pochopili, že kolem ostrova pluje loď. Takže jistě nepoběží hned na kopec, zapálit oheň. Ještě chvilku Plamínek váhal, než se rozhodl. Dosedl na kopec vedle připravené hromady dřeva, zhluboka se nadechl, otevřel zeširoka čelisti, jazyk zastrčil, jak nejvíce to šlo, a vychrlil krátký zášleh ohně. Dřevo okamžitě vzplálo. Vzápětí Plamínka zaplavil pocit radosti a pýchy. Tentokrát se mu podařilo vychrlit oheň, aniž by si spálil jazyk, nebo jinou část těla.
Za rozbřesku se loď začala přibližovat k ostrovu. Plamínek si neodpustil ještě poslední žertík na úkor trosečníků. Přikradl se k jejich chýši, strčil hlavu dovnitř a muže vzbudil hlasitým zamručením. Oba muži zděšeně vyskočili ze svých lůžek a přeběhli k protější stěně. Než se vzpamatovali z úleku, opustil Plamínek jejich domek a odletěl pryč. Z chýše pod sebou ještě zaslechl několik rozzlobených nadávek.
Plamínek se usadil na své oblíbené místo, odkud pozoroval, co se bude dít dál. Loď mezitím vplula do laguny a zakotvila. Probuzení trosečníci si jí konečně všimli. Přiběhli k pobřeží, křičeli a zběsile mávali větvemi. Když ale viděli, že námořníci spouštějí z lodi člun, trošku se uklidnili. Netrvalo dlouho a člun přistál nedaleko nich. Radostně se s námořníky přivítali a chvilku se s nimi o něčem horlivě dohadovali. Pak si doběhli do chýše pro své věci a nastoupili do člunu. Sotva člun přirazil zpět ke své lodi, zvedli námořníci kotvu, napnuli plachty a loď vyplula.
Tak Plamínek na svém ostrově opět osaměl. Jižní moře a okolní ostrovy už mu nepřipadaly vůbec zajímavé. Čím dál víc se mu stýskalo po horách. Uvědomil si, že zima na severu už pomalu končí a brzy začne jaro. Ještě ten den se rozhodl, že do týdne opustí ostrov a vydá se na cestu. Už se nemohl dočkat, až znovu uvidí Jirku a Kláru.
|
