|
|
Bojenští špióni
Počátkem března se konečně v předhůří Ledových hor oteplilo a sněhu začalo rychle ubývat. Pan Zámořský využil toho, že cesty byly lépe sjízdné a vydal se společně s Blahoslavem a Barnabášem na nákup koní. Dva dny po jejich odjezdu se vrátil Barnabáš s první várkou koní a spoustou novinek. „Váš otec s Blahoslavem se vrátí zítra nebo pozítří,“ vysvětlil Jirkovi a Kláře, zatímco zavíral koně do ohrady. „Jeli ještě nakoupit další koně na jeden vzdálenější statek.“
Když bylo všech devět nových klisen a dva hřebci ustájeno a obslouženo, usadil se Barnabáš v Barbořině kuchyni a začal s vyprávěním. Jeho posluchačů postupně přibývalo, takže kuchyň byla za chvíli plná. Jirka a Klára obsadili dvě pěkná místa u kamen a pozorně naslouchali.
„Včera v Konečkách najal pan Zámořský dva nové chlapy ke koním,“ říkal právě Barnabáš první velkou novinu. „Jeden z nich by se tu měl objevit už zítra kolem poledne. Oba budou bydlet s Blahoslavem v tom domku u nových stájí.“
Následující rozhovor se ještě hodnou chvíli točil okolo nových koní a dalších plánů pana Zámořského. Pak přišly na přetřes všelijaké drby z Konečků a okolí, které Barnabáš zaslechl v hospodě U Havrana. A na konec si vzpomněl ještě na jednu zajímavou novinku: „V den jarní rovnodennosti bude společnost pana Kiliána pořádat velké představení pro vojáky z pevnosti Brk. V ceně vstupného má být také, velký pohár horkého svařovaného vína, pro zahřátí vojáků. Slyšel jsem, že na závěr připravil pan Kilián jakousi novou atrakci. Říká se tomu nebeský oheň a dokáže to prý vykouzlit vysoko na obloze nádherné barevné ohnivé květy. Prý si nechal přivést, vše co je k tomu potřeba, až někde z druhého konce světa.“
Sotva Barnabáš domluvil, položila mu Klára, kterou zmínka o divadelním představení velmi zaujala, otázku: „A v kolik hodin má to představení začít?“
„Vím jen, že to má začít někdy po setmění. Přesnou hodinu neznám. To ale stejně není důležité, protože pokud vím, nepozvali nikoho jiného než vojáky z pevnosti.“
„Snad bys nechtěla zase tajně jít na nějaké pitomé divadelní představení?“ zeptal se podezřívavě Jirka, když s Klárou osaměli. „Vzpomeň si, jak jsi dopadla posledně.“
„Nestarej se. Stejně nemůžu, i kdybych chtěla,“ odsekla Klára. „Plamínek je pořád ještě pryč.“
Ještě ten den večer se však situace změnila. Plamínek jim totiž oznámil, že se vrací, a že do pěti dnů by měl být zpět. To Kláře umožnilo, aby začala vážně uvažovat o noční výpravě na představení. Když se pan Zámořský a Blahoslav vrátili domů, pokusila od nich se nenápadně vyzvědět další podrobnosti. Ani její otec, ani Blahoslav jí však nedokázali sdělit nic důležitého. Žádný z nich nevěděl, v kolik hodin má představení začít, ani kde se bude konat. Jen z Blahoslava po dlouhém vyptávání vypáčila, že podle jeho názoru, uspořádá pan Kilián celou akci někde ve volné přírodě, poblíž pevnosti Brk.
Své rozhodnutí, že se přeci jen pokusí v noci vyklouznout z domu na to představení, sdělila Klára Jirkovi týden předem.
„To snad nemyslíš vážně! Copak ti nestačí, jak jsi nám to zavařila posledně?“ vyčetl jí rozzlobeně Jirka.
„Neboj se,“ snažila se ho uklidnit Klára. „Tentokrát jsem si všechno dobře promyslela. Nebudu na Plamínka čekat na louce, ale u Tetřeví skály. Tam je dost místa, aby Plamínek mohl bezpečně přistát. Na holém kameni nezanechá žádné stopy, které by mohl druhý den někdo objevit.“
„Může se ale pokazit tisíc dalších věcí,“ pořád ještě nesouhlasil Jirka. „Ty nás s tím tvým Rodrigem jednou dostaneš do pořádného průšvihu. A Plamínka taky.“
Jakmile Jirka na okamžik ztichl, překvapila ho Klára nečekanou otázkou: „Takže ty nechceš na to představení letět se mnou?“
Jirka na ni vrhl udivený pohled a podrážděně řekl: „Ne, nechci.“
„To je dobře,“ zaradovala se Klára. „Potřebuji totiž, abys kryl můj odchod.“
„Tak nato zapomeň! Já ti pomáhat nebudu!“
„Snad se nebojíš? Nevěděla jsem, že jsi takový posera,“ zkusila Klára zaútočit na Jirkovu ješitnost.
„Nebojím se, ale nebudu ti pomáhat s tvými šílenými nápady,“ trval na svém Jirka.
„A co tvoje šílené nápady?“ rozčílila se Klára. „Však ty se taky někdy budeš chtít proletět na Plamínkovi. Jestli mi nepomůžeš, tak příště nepomůžu zas já tobě. A nebezpečí, že nás někdo přistihne, tak bude mnohem větší.“
„Tak dobře. Pomůžu ti,“ souhlasil po krátkém zamyšlení Jirka. „Ale mám jednu podmínku. Příště to budu já, kdo někam s Plamínkem poletí. A když tě budu potřebovat, tak uděláš všechno, o co tě požádám.“
„Dobře ale ….“
„Žádné ale,“ skočil Kláře do řeči Jirka. „Já ti pomůžu teď, ty mi na oplátku pomůžeš příště. A bez odmlouvání.“
„Tak dobře. Udělám to,“ souhlasila Klára. „Teď ti ale vysvětlím, co já budu potřebovat od tebe. Protože se mi nepodařilo zjistit, v kolik hodin představení začíná, budu muset pro jistotu vyrazit hned po setmění. Budu potřebovat, abys odlákal pozornost pana Nedoly, abych mohla nenápadně projít branou. Až se budu vracet, potřebuji, abys mi připravil provaz, po kterém se dostanu dovnitř.“
„To nebude tak jednoduché,“ upozornil ji Jirka. „Nezapomeň, že teď přes zimu spí pan Nedola v domě, a že čas od času chodí na obhlídku. Nechceš si to radši ještě rozmyslet?“
„Nechci! Na pana Nedolu si musíme dát pozor, ale při trošce opatrnosti to zvládneme.“
S tím ale Jirka nesouhlasil: „Musíme být hodně opatrní a stejně bude vysoké nebezpečí, že nás někdo nachytá.“
Klára raději změnila téma hovoru a zeptala se: „Víš, co mě napadlo, Jirko? Že když už stejně musíš jít z domu uvázat ten provaz, že by sis mohl přivolat Plamínka a zaletět se s ním podívat aspoň na ten nebeský oheň. To bude určitě nádherná podívaná.“
„Možná, že to tak udělám,“ přikývl Jirka. „Ale tohle se jako ten můj let nebude počítat,“ dodal vzápětí, když zpozoroval spokojený výraz v Klářině obličeji.
„A proč ne?“ dožadovala se Klára vysvětlení.
„Sama jsi říkala, že se stejně musím vykrást z domu, abych ti pomohl dostat se zpět. Jinak bych nikam nechodil. Takže budu stejně riskovat jen kvůli tobě. Počítat se proto bude až ten let, pro který se rozhodnu jen kvůli sobě.“
Všechno dokonale vycházelo. Celý den bylo zataženo, takže už krátce po šesté nastala úplná tma. Hned po večeři se Kláře podařilo, s Jirkovou pomocí, nepozorovaně proklouznout ven ze dvora. Rychle přeběhla louku až k Tetřeví skále. Plamínek už na ni čekal. Klára za ním hbitě vylezla na skálu a na pozdrav ho pohladila.
„Jé, ty jsi vyrost.“ podivila se Klára. „Jsi dobře o dva kroky delší, než když jsem tě viděla posledně.“
„Ty jsi taky vyrostla,“ prohodil Plamínek, „ale jen o takový mrňavý kousíček, že to skoro ani není poznat.“
„Tak snad už raději poletíme,“ vybídla Plamínka Klára, usadila se na jeho krku a pevně se chytila jeho krčního ostnu. Plamínek vzápětí vzlétl a zamířil k severu.
„Myslím, že vím přesně, kam tě mám zanést,“ pochlubil se Plamínek, zatímco oblétával horu Kapucín. „Včera v noci jsem se byl proletět k pevnosti Brk a porozhlédnout se kolem. V takovém údolí, obklopeném ze všech stran vysokými skalami, jsem našel tábořit vozy, lidi a koně. Myslím, že to nejspíš budou ti herci.“
„To jsi dobře udělal,“ pochválila ho Klára. „Aspoň se dnes nebudeme muset zdržovat hledáním.“
Po necelé půlhodince letu začal Plamínek prudce klesat. „Už jsme tady,“ oznámil Kláře. „Támhle pod tou vysokou skálou se utábořili ti herci.“
Klára se podívala dolu a ve světlech několika ohňů a pochodní opravdu spatřila vozy pana Kiliána. Hned vedle, na úpatí vysokého útesu, stálo připravené jeviště a naproti němu řady dřevěných lavic.
„Ano, to jsou určitě oni,“ řekla radostně Klára.
„Pevně se drž. Přistáváme,“ upozornil ji Plamínek. Ještě víc zrychlil sestup a vzápětí bezhlučně přistál nějakých dvě stě kroků od pódia. Klára mrštně seskočila na zem a Plamínek se stejně potichu opět vznesl. Podle Klářina odhadu mohlo být kolem sedmé hodiny večer.
Klára osaměla. Obezřetně se vydala tím směrem, kde před chvílí viděla tábořit herce. Kolem ní byla úplná tma. Jen z dálky sem dopadal slabý odlesk táborových ohňů, skrytých za lesní houštinou. Klára opatrně prošla lesem a dostala se až na okraj mýtiny. Na protější straně stálo pódium a vozy. Ze stínu stromů pozorovala dění v táboře. Lidé pana Kiliána byli většinou schovaní ve svých vozech. Někteří z nich dokončovali poslední přípravy na představení. Nikde nebylo vidět ani jediného vojáka.
„To nevypadá, že by představení mělo každou chvílí začít,“ pomyslela si Klára. „Asi bude rozumnější, když se do té doby někam schovám. Pan Kilián, nebo některý z jeho lidí by mě mohli poznat, kdyby mě tu objevili. Asi bych pak těžko dokázala tatínkovi vysvětlit, jak jsem se nechtíc a úplnou náhodou dostala ze svého pokoje, až k pevnosti Brk.“
Klára se rozhlédla. Na levé straně asi dvacet kroků od ní spatřila příhodné místo. Skupinku mladých smrčků s větvemi až na zem. Přiblížila se k nim krajem lesa, a jak nejtišeji dokázala, prodrala se do středu mlází. Podařilo se jí najít pěkné místečko, odkud měla výhled na mýtinu, ale sama přitom byla výborně ukrytá.
Minuty ubíhaly a nic podstatného se stále nedělo. Do tábora přišli nějací lidé a jiní zase odešli. Z jednoho vozu vyšel pan Kilián a vydal se na procházku po mýtině. Pomalou chůzí se dostal až k okraji lesa. Zde se na chvilku zastavil a vrhl zamyšlený pohled zpět k vozům. Pak se pomaličku vydal podél stromů směrem ke Kláře. Od vozů vyšel nějaký muž a rychlou chůzí se blížil k panu Kiliánovi. Oba muži se potkali, kousek od Klářina úkrytu.
„Dobrý večer, pane Kiliáne,“ pozdravil neznámý. „Přišel jsem podat hlášení.“
„Dobrý večer i tobě Rufine,“ odpověděl pan Kilián. „Tak co je nového?“
Rufin se podezřívavě rozhlédl kolem, přelétl pohledem les a zastavil se u mlází, ve kterém se schovávala Klára.
„Nemusíš mít žádné obavy Rufine,“ uklidnil ho pan Kilián. „Do tohoto údolí vede jen jedna cesta a ta je pečlivě střežena mými lidmi. Ani myš se sem nedostane, aniž bych se o tom dozvěděl. Nikdo nepovolaný tu není.“
„Tak tedy dobře,“ uklidnil se Rufin. „U nás jde všechno podle plánu. Jedna skupina našich lidí táboří u mostu, v přestrojení za obchodníky. Druhá je schovaná v lese, asi dva kilometry odsud. Celkem padesát osm lidí. Před půlnocí se obě skupiny přesunou k pevnosti a budou čekat na znamení. Náš člověk uvnitř je připraven nám otevřít bránu, abychom mohli pevnost obsadit. Moment překvapení bude na naší straně, takže předpokládám, že těch několik stráží snadno přemůžeme a pobijeme.“
Klára s hrůzou poslouchala, co ten člověk říká. Strachy se málem neodvažovala ani dýchat. Stále nemohla uvěřit, že by to mohla být pravda.
„Výborně,“ pochvaloval si pan Kilián. „Klíčové body jsou ale brána a oba můstky. Ty musíte obsadit jako první a uchránit při případném protiútoku.“
„Jistě, na to jsem samozřejmě pamatoval. Ke každému můstku a k bráně pošlu ihned po vniknutí do pevnosti skupinu lidí.“
Pan Kilián souhlasně přikývl a dodal: „Dnes odpoledne jsem mluvil s plukovníkem Premusem. Musel jsem ho ujistit, že už máme vše připraveno a představení že začne přesně o desáté. Většina vojáků bude tady na představení, takže v pevnosti nezůstane ani padesát mužů. Přesto musíme počítat s tím, že až se trochu vzpamatují, tak budou klást urputný odpor. Proto se snažte vyřídit jich co nejvíc dřív, než se dají dohromady. Nemůžeme si dovolit příliš velké ztráty.“
„Toho se nebojím. Všichni moji lidé jsou výborně vycvičeni a každý ví přesně co má dělat. Proletí pevností jako smrtící vítr,“ ujistil ho Rufin.
„Až tady skončíme, tak se k vám, já a mí lidé, přidáme. Budeme muset pevnost ubránit, než k nám dorazí další posily. Počítám, že lehká jízda by se sem mohla dostat už za dva dny.“
„Z toho mám největší obavy,“ přiznal se Rufin. „Signální věž je totiž až v levé části pevnosti, daleko od brány. Nemohu zaručit, že než se tam probijeme, tak někdo nestačí odeslat zprávu o našem útoku. A když budou místní představitelé jednat rychle a odhodlaně, může nás do druhého dne obléhat několikatisícové vojsko. Z Konečků by sem dojeli za nějakých pět hodin.“
Pan Kilián se ale nad touto obavou jen hrdě pousmál: „Postaral jsem se o to, aby zpráva o dnešních událostech, nedorazila k našim nepřátelům včas. Blahoslav, jeden z mých nejschopnějších lidí, provede dnes o půlnoci sabotáž signální věže na kopci Rudov. On a další čtyři muži pobijí tamní posádku a zničí soustavu zrcadel na věži. Tím znemožní odesílání zpráv z pevnosti Brk a Konečků. Než se někdo dozví, co se tu stalo a než podnikne nějaká opatření, bude už dávno pozdě.“
Teď už Klára nepochybovala o tom, že poslouchá rozhovor bojenských špiónů. Začala se jí zmocňovat čím dál větší zlost. Od chvíle, kdy se dozvěděla, že dokonce i Blahoslav je nepřátelský špeh, vzteky přímo soptila. Doufala, že se dozví ještě víc důležitých informací.
Ke Klářině radosti se Rufin v tom okamžiku zeptal: „A co to vaše otrávené víno? Bude fungovat?“
„Určitě bude. Strávil jsem spoustu času, než jsem sehnal vhodný jed a odzkoušel správné dávkování. Výsledek ale stojí zato. Zvolil jsem pomalu působící jed. Až vojáci vypijí svůj pohár vína, pocítí nejdřív jen slabou únavu. Později se budou cítit stále unavenější a tak za hodinu začnou postupně upadat do spánku. V té době už budou natolik omámení, že nebudou schopni rozumně uvažovat. Do dvou hodin budou všichni mrtví.“
Rufin se spokojeně na pana Kiliána usmál a zdvořile pronesl: „Tak jak se cítíte, pane Kiliáne? Dnes, kdy po dlouhých přípravách se má konečně uskutečnit váš geniální plán. Jsem trošku nervózní, aby se na poslední chvíli ještě něco nepokazilo.“
„To si piš, že se něco pokazí,“ pomyslela si rozhořčeně Klára.
„Co by se mohlo pokazit? Vždyť máme vše do posledního detailu naplánováno a připraveno. Nic se nepokazí!“ prohlásil sebevědomě Rufin.
„Vždy se může stát něco neočekávaného. V minulosti jsme už měli párkrát namále,“ posteskl si pan Kilián. „Baron Břich něco tuší a jeho lidé nám šli pěkně po krku. A když ten čmuchal Bernard, nebo jak se jmenoval, objevil ve staré štole na úpatí Rudova to naše skladiště zbraní, byli jsme opravdu jen kousek od katastrofy.“
Rufin se ale jen zasmál: „To už je ale dávno za námi. Až dokončíme svůj úkol, zahrne nás král Maxián II. zlatem a poctami. Do konce života budeme mít všichni vystaráno.“
Pan Kilián se také usmál a už trošku veseleji dodal: „K tomu nám ale ještě zbývá udělat poslední krok. Tak už raději běžte zpět ke svým lidem a pořádně je připravte. A nezapomeňte, přesně o půlnoci spustím nebeský oheň. To bude znamení pro vás, že máte zaútočit na pevnost.“
„K tomu nápadu s nebeským ohněm vám musím pogratulovat,“ řekl ještě před odchodem Rufin. „To, že všichni vojáci z hradeb budou čučet na oblohu, nám opravdu dost usnadní práci. Takže nashledanou v pevnosti.“
„Nashledanou,“ odpověděl pan Kilián. Otočil se k Rufinovi zády a pomalým krokem pokračoval ve své procházce.
Klára se pořád ještě neodvažovala pohnout. Nemohla uvěřit, jaké měla štěstí. Vždyť nevědomky vyslechla úplně celý plán nepřátel. Nechtěla ani domyslet, co by se mohlo stát, kdyby se nerozhodla letět na to představení, kdyby si nenašla skrýš právě v tomto mlází, nebo kdyby ji odhalili. Horečně uvažovala, co všechno teď musí udělat: „Nejdřív zavolám Plamínka, aby mě odsud odnesl. Pak řeknu Jirkovi, co jsem vyslechla. Dále musím varovat plukovníka Premuse a také seržanta Kouďara z Rudova.“
Raději přestala uvažovat, jak to všechno provede a spojila se s Plamínkem: „Potřebuji, abys mě odsud okamžitě odnesl. Ti komedianti jsou moc zlí lidé. Kdyby mě tu našli, tak by mi mohli ublížit.“
„Nejsem daleko, za chvíli jsem u tebe,“ odpověděl jí okamžitě Plamínek.
„Nesmějí tě vidět. Počkej, až odejdu kus od mýtiny,“ dodala Klára, kterou napadlo, že by Plamínek mohl, v obavě o ní, udělat nějakou hloupost.
Než se Klára odhodlala opustit svůj úkryt, Plamínek jí navrhl: „Prozatím počkej, tam kde jsi. Až doletím nad údolí, tak na tebe budu dávat pozor ze vzduchu. Upozorním tě, kdyby se k tobě někdo blížil, aby ses mohla včas schovat.“
Klára uznala, že jeho nápad je rozumný a tak ještě zůstala sedět ve svém úkrytu. Rozhodla se, že si prozatím promluví s Jirkou. Chvíli ale trvalo, než jí Jirka uvěřil, že to myslí vážně a že se nejedná o další z jejích žertíků.
Ještě než stačila Klára vše povyprávět Jirkovi, oznámil jí Plamínek, že už je nad údolím. S jeho pomocí bez problémů opustila svou skrýš a dostala se přes les k místu, kde mohl Plamínek přistát. Za chvilku už se s Plamínkem vznášela vysoko nad korunami stromů.
Když byla Klára v bezpečí, ozval se opět Jirka: „Co chceš dělat teď?“
„Nejdřív musím varovat plukovníka Premuse,“ odpověděla mu Klára.
Jirka s ní ale nesouhlasil: „Mám lepší nápad. Nejdřív zaleť varovat seržanta Kouďara na Rudov. On pak může snadno poslat ze své věže varování do pevnosti Brk. To je nejspíš jediná možnost, jak neprozradit Plamínka. Jinak bys těžko vysvětlovala, jak ses dostala až k pevnosti.“
„To je skvělý nápad. Kdo ví, jestli by mně Plukovník vůbec uvěřil. A pochybuji, že by mě pak nechal jen tak odejít. Se seržantem Kouďarem se domluvím určitě snáz.“
„Pospěš si. Budu na vás čekat u Tetřeví skály,“ oznámil jí Jirka.
Jirka byl právě v Klářině pokoji a chystal její lůžko. Napadlo ho totiž, že by mohl narafičit přikrývku a polštář tak, aby to na první pohled vypadalo, že v Klářině posteli někdo spí. Kdyby se ho někdo na Kláru zeptal, mohl by pak tvrdit, že Klára už usnula. Ve chvíli kdy cpal pod přikrývku další dva svetry, ozvala se mu Klára. Tvrdila, že pan Kilián a všichni jeho lidé jsou bojenští špióni. Nejdřív jí nevěřil. Myslel si, že to je zase nějaký její hloupý žertík. Když mu ale Klára pořádně vynadala, došlo mu konečně, že asi mluví pravdu. Zatímco mu Klára popisovala, co všechno vyslechla, Jirka se rychle přemístil do svého pokoje a natáhl na sebe nějaké teplejší oblečení. Umínil si totiž, že půjde Kláře naproti k Tetřeví skále. Protože bylo jasné, že Klářin noční výlet nezůstane utajen, nepovažoval ani on za nutné se ukrývat. Seběhl do přízemí a pokračoval dál přes dvůr až k bráně. Měl štěstí. Brána byla ještě otevřená. Na dvoře nikdo nebyl a tak se ho nikdo nepokusil zastavit.
Noc byla tak tmavá, že Plamínek mohl přistát jen pár desítek metrů od věže a nemusel se přitom bát, že ho někdo spatří. Klára přeběhla těch pár metrů a zaklepala na dveře věže. Zevnitř se ozval mužský hlas: „Je otevřeno.“
Klára tedy vstoupila dovnitř a rozpačitě se rozhlédla po tmavé chodbě. Z vedlejší místnosti vyšel voják s lampou a zaraženě si Kláru prohlížel.
„Dobrý večer. Kde je seržant Kouďar?“ zeptala se Klára v odpověď na vojákův udivený pohled.
„Tady v místnosti,“ ukázal voják rukou.
Klára vešla do místnosti a opět pozdravila. Během letu si stačila promyslet, co přesně bude říkat a tak bez okolků hned spustila: „Je tady Blahoslav?“
„Ne, není. Ale čekáme ho každou chvíli. Domluvili jsme se, že si dnes večer k nám přijde zahrát karty,“ odpověděl seržant Kouďar.
„To je dobře,“ oddechla si Klára. „Musím vám něco důležitého říct.“
Než se stačil seržant Kouďar zeptat, o co se jedná, začala Klára s vyprávěním. K úžasu přítomných vojáků, pečlivě vylíčila vše, co se jí podařilo vyzvědět. Ve svém vyprávění udělala pouze jednu drobnou změnu. Zamlčela, že se vše dozvěděla od pana Kiliána u pevnosti Brk. Tvrdila naopak, že vyslechla rozhovor Blahoslava s jedním z jeho lidí.
„Takže dnes večer má být povražděna celá posádka pevnosti Brk,“ vypravil ze sebe zděšeně seržant Kouďar. „Co jen budeme dělat?“
„A proč prostě do pevnosti neodešlete varování, tou vaší signální věží,“ zeptala se Klára.
Seržant Kouďar nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Tak jednoduché to není. My zprávy jenom přeposíláme. Z jedné strany zprávu přijmeme a na druhou ji odešleme. My neumíme přečíst kód, ve kterém jsou ty zprávy zapsané. Takže odsud nemůžeme ani žádnou naši zprávu odeslat. To může udělat jen baron Břich, nebo velitel v Konečkách.“
„To jsem nevěděla,“ řekla zklamaně Klára.
„Musíme vyslat okamžitě posla do Konečků,“ rozhodl seržant Kouďar. „Odtud mohou poslat zprávu do pevnosti. Nestihneme tak sice zabránit otrávení našich vojáků, ale snad zabráníme aspoň obsazení pevnosti. Když si náš posel pospíší, může být v Konečkách za dvě a půl hodiny.“
Klára byla vývojem událostí zaskočena. Uvědomila si, že nemůže dopustit, aby pan Kilián otrávil skoro celou posádku pevnosti Brk. Bude muset ještě jednou poprosit Plamínka, aby ji někam odnesl. Pak ale bude zbytečné, aby seržant Kouďar posílal jednoho ze svých vojáků pryč.
„Myslím, že nebude potřeba, abyste posílal posla do Konečků,“ oznámila Klára seržantu Kouďarovi, zatímco burcoval své lidi. „Já, vlastně my, jsme už jednoho posla vyslali. Asi před hodinou vyjel náš posel na hrad Břich. Je to opravdu dobrý jezdec, takže snad dojede včas, abychom stihli zachránit všechny vojáky.“
Seržant Kouďar se zamyslel. „Víš určitě, že ten posel dojede včas? Neměl bych pro jistotu poslat ještě někoho do Konečků?“
„Nemusíte se bát. Všechno bude v pořádku,“ snažila se ho uklidnit Klára. „A kromě toho, vy budete všechny své vojáky potřebovat, až přijde Blahoslav se svými zabijáky. A pak musíte počítat s tím, že v příštích hodinách budete posílat spoustu zpráv.“
Seržant Kouďar se snažil něco namítnout, ale Klára ho nepustila ke slovu.
„Tak já už musím jít. Tatínek by měl o mě strach.“ Ještě než domluvila, otočila se ke dveřím a vyrazila pryč. „Tak nashledanou. A hodně štěstí,“ zvolala ještě ode dveří a už byla venku.
Seržant Kouďar a ostatní vojáci za ní jen zmateně zírali.
Plamínek na Kláru ještě čekal tam, kde ho opustila. Ta rychle nasedla a opět se vznesli. V duchu přemítala, co si nyní počne. „ Kam máme letět teď. K pevnosti Brk, do Konečků a nebo na Břich. Nejdřív se poradím s Jirkou a pak se uvidí,“ rozhodla na závěr.
U Tetřeví skály se Jirka pohodlně usadil a čekal, co bude dál. Na jeho radu letěla Klára s Plamínkem nejdřív varovat vojáky z Rudova. Jirka odhadoval, že by už měla každou chvíli opět nasednout na Plamínka a vrátit se k Tetřeví skále. Pak se rozhodnou co dál. Když se s ním ale konečně Klára spojila, její nová zvěst ho vůbec nepotěšila.
„Vojáci z Rudova nemůžou odeslat varování do pevnosti. To může udělat jen někdo z Konečků a nebo strýc Bořivoj. Takže teď přemýšlím, kam mám letět nyní.“
„Ty nepoletíš nikam!“ rozhodl bleskově Jirka. „Vrať se na Tetřeví skálu. Varovat vojáky z pevnosti poletím já.“
„A proč zrovna ty? To já jsem vyslechla pana Kiliána a proto znám nejlíp všechny podrobnosti,“ zaprotestovala Klára.
„Protože tak to bude nejlepší. Jinak bychom prozradili Plamínka. Těžko bys vysvětlovala, jak ses mohla dostat za půl hodiny z Rudova k pevnosti Brk.“
„Do pevnosti Brk to je od nás nejméně osm hodin cesty. Takže stejně bude podezřelé, když se tam dnes večer zčistajasna objevíš,“ nedala se Klára.
„Říkala jsi přeci, že můžu taky letět do Konečků a nebo na hrad Břich. Tam bych se mohl dostat mnohem rychleji. Bude sice pořád dost podezřelé, že tam dorazím tak brzy, ale z toho bychom se mohli nějak vylhat.“
„Tak dobrá,“ nechala se konečně přemluvit Klára. „V tom případě bude asi lepší, když poletíš na hrad Břich. Než by ses teď v noci v Konečkách dostal k nějakému významnému člověku, který by tě vyslechl, mohlo by být pozdě. A já jsem stejně už řekla seržantu Kouďarovi, že jsme vyslali posla ke strýci Bořivojovi.“
„Tak jsme domluvení,“ ujistil se Jirka. „Já poletím s Plamínkem na hrad Břich a budu varovat strýce Bořivoje. Zatímco poletíme, můžeš mi zopakovat vše, co jsi zjistila o plánech těch bojenských špehů. Abych na nic nezapomněl.“
Let z Rudova k Tetřeví skále netrval Plamínkovi ani pět minut, přesto Jirka nevydržel v klidu sedět. Nervózně přecházel kolem skaliska a vzhlížel k obloze. Sotva Plamínek dosedl na skálu, už stál Jirka vedle něho.
„Rychle, pusť mě nahoru,“ pobídl Kláru.
Klára seskočila z Plamínkova krku, přeměřila si pohledem Jirkovo chatrné oblečení a zlomyslně prohodila: „Tam nahoře je pořádná zima. Doufám, že zmrzneš na kost a já od tebe budu mít konečně pokoj.“
Jirka se ale nenechal její poznámkou vyvést z míry a spokojeně odpověděl: „Dobře, že jsi mi to připomněla. Půjčím si tvůj kožich a rukavice.“
„Ale to je dívčí kožich,“ zaprotestovala Klára. „Ty bys v něm vypadal směšně.“
„Plamínkovi to vadit nebude a až přistaneme, tak si ten tvůj holčičí kožich můžu sundat,“ vysvětloval Jirka, zatímco Kláře stahoval z rukou její rukavice. „Půjčím si i tvojí šálu,“ dodal na závěr.
„A co takhle mojí halenku, boty nebo sukni. Ty bys náhodou taky nechtěl?“ rozzlobila se Klára.
Jirka se na okamžik zamyslel, jakoby o jejím návrhu vážně uvažoval, ale pak odmítl: „Ne, to si prozatím můžeš nechat. Mně bude stačit jen kožich rukavice a šála.“
Za chvilku už Jirka, navlečený v Klářině kožichu a rukavicích, seděl na Plamínkovi. Před jeho odletem si Klára ještě posteskla: „Začíná mi být tak trošku zima. Asi si pospíším domů.“
„Vlastně jsem tě chtěl požádat, abys tady zůstala, než doručím tu zprávu. Pro případ, že by se stalo něco neočekávaného, jako například, že by strýc nebyl doma a nemohl tudíž odeslat to varování. Pak bys musela letět do pevnosti Brk a osobně varovat velitele.“
„Ty ses zbláznil! Jak bych mohla letět do pevnosti, když jsi mi sebral moje oblečení. Vždyť bych zmrzla.“
„Neboj, až přistaneme, tak ti pošlu po Plamínkovi zpátky tvůj kožich,“ uklidnil ji Jirka.
„Tak poletíme už konečně,“ ozval se netrpělivě Plamínek. „Nebo se snad chcete ještě spolu poprat. Já jen, že bych si prozatím zaletěl ulovit něco k jídlu.“
„Už jsme s Klárou skončili. Můžeme vyletět,“ odpověděl mu Jirka. Sotva Jirka domluvil, roztáhl Plamínek křídla a vznesl se vzhůru.
Plamínek přistál s Jirkou na stráni, nedaleko hradu Břich. Jirka svlékl Klářin kožich, šálu a rukavice, svázal vše do velkého rance a poprosil Plamínka, zda by to nezanesl Kláře. Pak se poklusem vydal směrem k hradní bráně.
Před hradem se Jirka zastavil. Padací most byl naštěstí spuštěn, ale brána byla zavřená. To Jirku nepřekvapilo. Věděl, že na noc bránu zavírají. Přistoupil k obrovským vratům a pokusil se na ně zabušit pěstí. Jediný výsledek ale byl, že si o silné trámy, ze kterých byla brána zhotovená, otloukl ruku. Zkusil tedy něco jiného. Jak nejsilněji dokázal, směrem k zavřené bráně, zakřičel: „Haló. Je tam někdo? Otevřete prosím!“
Nastala chvíle ticha. Pak se z věže u brány ozval šramot a z úzkého okénka vysoko nad Jirkovou hlavou se vysunula ruka s lampou. Za ní pomalu vykoukla vousatá mužská hlava. Paprsek světla, vycházející z lampy, dopadl na Jirku. Muž si Jirku důkladně prohlédl a promluvil zvučným hlasem: „Co chceš, chlapče. Dnes už je brána zavřená. Jestli se chceš dostat do hradu, tak přijď zítra ráno, až otevřeme.“
„Musím okamžitě hovořit s baronem Břichem,“ nenechal se odbýt Jirka. „Nesu mu zprávu nejvyšší státní důležitosti.“
Muž v okénku se Jirkově odpovědi začal nahlas smát. Když se konečně trochu uklidnil, zvesela na Jirku zavolal: „To je dobrý. Tak zprávu nejvyšší státní důležitosti. Takhle jsem se už dlouho nezasmál. Tak to bych měl okamžitě doběhnout pro pana barona.“
„Ano, to bude nejlepší,“ odpověděl vztekle Jirka. „Nejdřív mi ale prosím otevřete tu bránu.“
Muž se ještě jednou zasmál a pak už trošku jiným tónem řekl: „Tak dobře. Vidím, že si dokážeš pevně stát za svým. Můžu tě pustit dovnitř. Pan baron ale má dnes hosty a tak pochybuji, že by se v noci chtěl ještě zabývat nějakými státními záležitostmi. Nejspíš budeš muset stejně počkat až do rána.“
„Já si naopak myslím, že mě pan baron vyslechne ihned,“ odpověděl sebejistě Jirka. „Protože já nemám čas čekat až do rána.“
Muž v okénku se naposled zasmál, ale už nic neříkal. Jeho hlava i ruka s lampou pomalu zmizely uvnitř. Za chvíli se brána pootevřela a Jirka škvírou proklouzl na nádvoří hradu. Zde už na něho čekal nějaký neznámý, mladý, pěkně oblečený muž, který se ho okamžitě začal vyptávat.
„Takže hochu, ty tvrdíš, že máš pro pana barona nějaké důležité poselství?“
„Ano. Potřebuji s ním okamžitě mluvit.“
„A čeho se týká to tvoje poselství?“
Jirka už otevíral pusu, že muži odpoví, ale pak se zarazil. Uvědomil si, že pan Kilián nejspíš rozeslal své špehy po celém Severním díle. I na hradě Břich bude jistě alespoň jeden z nich. Proto se Jirka raději rozhodl nic neříkat.
„To vám opravdu nemohu prozradit. Smím mluvit jen s panem baronem osobně.“
Muž se na Jirku zamračil a trošku povýšeně pronesl: „Já jsem nový tajemník pana barona. Zároveň jsem i jeho pobočník a nejbližší spolupracovník. Jsem zasvěcen i do těch nejtajnějších státních záležitostí. Jestli chceš ještě dnes mluvit s panem baronem, musíš mi říct, s čím přicházíš. Nebudu pana barona a jeho hosty rušit jen kvůli nějaké maličkosti.“
Jirka se zamyslel. Má tomu tajemníkovi prostě sdělit, že je synovec barona Břicha a požádat ho, aby ho odvedl za strýcem? Nebo bude lepší, když mu prozradí něco z toho, co vyslechla Klára? Nakonec se rozhodl pro druhou možnost. Poodhalit muži důvod své návštěvy.
„To, s čím přicházím, má přímou souvislost s podzimními událostmi v Konečkách.“
„S jakými událostmi?“ zeptal se nechápavě tajemník.
„S krádeží modré obálky.“
„Co víš o modré obálce?“ vyhrkl podrážděně tajemník. Bylo vidět, že ho zmínka o modré obálce, pořádně vyvedla z míry.
Jirka se mu však podíval jen zpříma do očí a řekl: „O tom mohu mluvit pouze s panem baronem.“
Muž si Jirku nevěřícně změřil pohledem. Na tváři se mu objevil zlý úsměv a pak trochu podrážděným hlasem řekl: „Tak dobře, chlapče. Zavedu tě za panem baronem. Ale jestli ho jen kvůli nějaké maličkosti zbytečně vyrušíš, tak počítej s tím, že se na tebe pan baron pořádně rozzlobí.“
„V pořádku,“ přikývl Jirka. „Tak tedy pojďme.“
Tajemník barona Břicha se otočil a vyrazil rychlým krokem přes nádvoří do hradu. Jirka ho následoval. Vešli do vstupní síně, prošli kolem pokoje s trofejemi a zamířili chodbou do levého křídla hradu. Cestou potkali několik spěchajících služebných a lokajů. Jirku napadlo, že ho ten tajemník vede nejspíš k pracovně strýce Bořivoje.
„Nikam nechoď a počkej tady,“ nařídil Jirkovi strýcův tajemník před zavřenými dveřmi pracovny. „Já půjdu panu baronovi vyřídit, že tu na něho čekáš.“
Jirka přikývl na souhlas a dodal: „Dobře, počkám. A mohl byste prosím panu baronovi říct, že přicházím v naléhavé záležitosti, která nesnese odklad.“
Tajemník se jen ještě jednou na Jirku zlověstně podíval a odspěchal pryč bez odpovědi. Jirka osaměl. Přecházel neklidně před zavřenou pracovnou a občas vyhlížel zpět do chodby, odkud přišel. Najednou se nečekaně za jeho zády ozvaly čísi kroky. Vylekaně se otočil, aby si příchozího prohlédl. S úlevou si oddechl. Byla to jen starší služebná jeho babičky, Berta. V zakryté míse nesla patrně z kuchyně nějaké jídlo pro hosty. Jirkovi okamžitě blesklo hlavou, že by po ní mohl poslat vzkaz babičce.
„Dobrý večer, paní Berto,“ pozdravil ji uctivě Jirka.
Berta odpověděla na pozdrav a zároveň si Jirku trošku udiveně prohlédla, jako by vzpomínala, odkud ho vlastně zná.
„Mohla byste prosím, vyřídit babičce, jestli ji náhodou potkáte, že jsem na hradě?“ zeptal se Jirka. „Mám teď nějaké jednání se strýcem, ale už se nemůžu dočkat, až ji zase uvidím.“
„Všechno vyřídím, pane Jiří,“ ujistila ho Berta, které patrně teprve teď došlo, s kým si vlastně povídá. „Mám to při cestě, takže tam zajdu hned.“
„Mockrát vám děkuji, paní Berto,“ rozloučil se s ní spokojeně Jirka a pak už jen sledoval, jak se vzdaluje.
Ještě několik minut přešlapoval Jirka nervózně před pracovnou, než se konečně na druhém konci chodby objevil baron Břich následovaný svým tajemníkem. Jakmile baron poznal Jirku, nasupeně se na něho zamračil, jako by spatřil nějakou škodnou. Jirka se nenechal jeho pohledem zastrašit a už z dálky ho pozdravil s předstíraným úsměvem na rtech: „Dobrý večer strýčku. Vidím, že vás moje pozdní návštěva trošku překvapila.“
Bořivoj Břich ani neodpověděl na pozdrav a hned se na Jirku utrhl: „Co tady chceš?“
„Mám pro vás důležité informace o bojenských špiónech.“
„Tak pojď do mojí pracovny,“ přikázal baron Břich a otočil se k Jirkovi zády. Pak vytáhl z kapsy klíč a otevřel dveře. První vstoupil baronův tajemník, který si pospíšil zapálit lampu na baronově stole. Baron Břich se mezitím pohodlně usadil ve svém křesle a zádumčivě si Jirku měřil pohledem. Jirka nečekal na vyzvání, protože tušil, že by stejně žádné nedostal, a posadil se do křesla naproti baronovi, zády ke dveřím. Potom, co zapálil světlo, postavil se tajemník za Jirkovo křeslo a tiše čekal.
První promluvil baron Břich: „Tak spusť, Jirko. Jsem zvědavý, co to bude tentokrát.“
Jirka se nedůvěřivě otočil na baronova tajemníka. Strýc zachytil jeho pohled a posměšně pronesl: „Horác určitě není bojenský špeh. Je to synovec plukovníka Premuse z pevnosti Brk. A než se stal mým tajemníkem, tak jsem si ho nechal důkladně prověřit.“
Když už Jirka otevíral pusu, že tedy začne s vyprávěním, baron ještě dodal: „A hlavně mi neříkej, že jste zase s Klárou vyslechli úplnou náhodou nějaké neznámé muže, kteří se bavili o podivných věcech.“
„Ne, tentokrát vím přesně, koho jsme vyslechli a o čem si povídali,“ řekl pobouřeně Jirka. „Byl to Blahoslav, jeden z našich čeledínů, kterého nám v létě vnutil pan Kilián.“
Protože baron Břich už dál nic nenamítal, mohl Jirka konečně začít s vyprávěním toho, co se dozvěděla Klára u pevnosti Brk. Podařilo se mu vylíčit vše naprosto přesně. Změnil pouze ten drobný detail, že podle něho tajně s Klárou vyslechli Blahoslava a ne pana Kiliána. Jirkovi připadalo zvláštní, že během celého vyprávění seděl baron Břich úplně klidně a nejevil žádné známky údivu nebo vzrušení.
„A to ti mám jako věřit?“ vybuchl baron Břich, sotva Jirka dokončil svoje hlášení. „Vypadal bych jako babec, kdybych spustil poplach a nakonec by se ukázalo, že nic z toho co jsi říkal, není pravda.“
„Když Jirka tvrdí, že pevnost Brk je v nebezpečí, tak to je jistě pravda,“ ozval se Jirkovi za zády ženský hlas. Jirka se otočil. Uprostřed pokoje stála babička Sibyla a usmívala se na něho. Jirka ji neslyšel vstoupit, takže neměl tušení, kolik toho vyslechla.
„Myslím, že bys byl daleko větší hlupák, kdybys věděl, co se chystá a nic bys nepodnikl,“ dodala vzápětí paní Sibyla.
Baron Břich na ni vrhl zlobný pohled, ale neodvážil se nic namítat. Raději se znovu obrátil na Jirku: „Jestli si vymýšlíš, tak o tom budu muset poslat zprávu hraběti Gabániymu. Ten pak podá hlášení až ke královskému dvoru. A pak budete ty i tvůj otec v pořádném maléru.“
Jako odpověď se Jirka podíval baronovi vzpurně přímo do očí a drze řekl: „Předpokládám, že budete posílat zprávu hraběti i v případě, když se ukáže, že jsem říkal pravdu. Takže vás chci poprosit strýčku, abyste nezapomněl ani na Kláru. Mrzelo by ji, kdyby se u dvora nikdo nedozvěděl, jak pomohla zachránit pevnost Brk.“
Baron Břich se chvěl vzteky, ale před svou matkou si nedovolil být na Jirku hrubý. Proto se raději obrátil otázkou na svého tajemníka: „Slyšel jste Horáci, co můj synovec říkal?“
„Samozřejmě, pamatuji si každé slovo,“ ujistil barona tajemník.
„Tak to sepište, zakódujte a odešlete do pevnosti. Nezapomeňte plukovníka upozornit, že tato zpráva sice není ze zcela spolehlivého zdroje, přesto mu ale doporučuji, aby jednal s maximální obezřetností. A raději si pospěšte. To představení začíná přibližně za hodinu, tak aby to varování dorazilo včas.“
„Pospíším si, pane barone.“ Po tomto ujištění vyběhl Horác urychleně z pokoje. Ještě pár okamžiků byl z chodby slyšet dupot jeho nohou, jak tryskem utíkal splnit baronův příkaz.
Po odchodu tajemníka se zvedl i Jirka, objal babičku a popřál strýci dobrou noc. Hodlal co nejrychleji se svou babičkou opustit strýcovu pracovnu. Když už brali za kliku, baron Břich se ještě naposled zeptal: „Říkal jsi, že ten Blahoslav je váš čeledín?“
A než mohl Jirka odpovědět, ironicky dodal: „Váš otec si tedy umí vybírat služebnictvo. Jen co je pravda.“
Jirku takové nehorázné osočení otce natolik pobouřilo, že jen zlostně zatnul zuby a nezmohl se na slovo.
V té chvíli se do rozhovoru opět vložila Jirkova babička: „Nejsi spravedlivý Bořivoji. Takových lidí jako ten Blahoslav určitě Kilián Krásný rozmístil po celém Severním díle spoustu. Než začneš obviňovat z nedbalosti ostatní, měl by sis aspoň prověřit, zda není nějaký Kiliánův špeh přímo tady na hradě. A na Podhorském panství se většinou neděje nic natolik důležitého, aby musel jeho majitel prověřovat všechny své nové zaměstnance. To není pevnost Brk.“
Jakmile jeho babička zmínila pevnost Brk, vzpomněl si Jirka na to, co mu kdysi vyprávěla Klára. Jak v hospodě U Zlomeného kola vyslechla pana Kiliána, který se strýce Bořivoje snažil přesvědčit, aby se přimluvil za nového zbrojíře. Své zjištění si Jirka nemínil nechat pro sebe.
„Myslím, že už vím, kdo je ten zrádce uvnitř pevnosti. Nejspíš to bude ten zbrojíř, strýčku, kterého ti doporučil pan Kilián.“
„Toho zbrojíře jsem nechal důkladně prověřit já i plukovník. A nic podezřelého jsme nezjistili,“ vyprskl hněvivě baron Břich.
„To je možné, protože vám ho ale doporučil pan Kilián, je téměř jisté, že se jedná o bojenského špeha,“ trval na svém Jirka.
Baron Břich vrhl na Jirku zuřivý pohled. Nakonec se ale ovládl a téměř klidným hlasem se zeptal: „A jak vlastně víš, kdo mi kdy a koho doporučil?“
„My na Podhorském panství se občas také doslechneme něco zajímavého,“ opáčil mu Jirka. Pak raději urychleně ještě jednou popřál strýci dobrou noc a následován babičkou opustil pracovnu.
„Přikázala jsem, aby ti pro dnešní noc připravili lůžko v mých komnatách,“ oznámila Jirkovi babička, když se za nimi zavřely dveře. „Budeme tak mít víc času, pořádně si spolu večer popovídat. Chci se tě zeptat na spoustu věcí.“
Jirka si obvykle s babičkou velmi rád povídal, ale nyní se mu to vůbec nehodilo. Měl obavy, že by mohla odhalit jeho tajemství. Proto se pokusil z rozhovoru vycouvat: „Víš, babičko, dnes už jsem strašně unavený. Nemohli bychom raději odložit to povídání na zítřek?“ A na potvrzení svých slov dlouze zívnul.
„Jistě, když jsi tak unavený, můžeme si promluvit až zítra,“ souhlasila paní Sibyla a zároveň se na Jirku podívala poněkud podezřívavým pohledem.
Jirka si uvědomil, že babička v jeho předstíranou únavu, možná tak docela neuvěřila a tak raději převedl hovor na jiné téma. Zbytek cesty si spolu povídali o tom, co je nového na Podhorském panství a co se změnilo zde na hradě.
Než zalehl do postele, vzpomněl si Jirka, že ještě musí odvolat Kláru. Spojil se s ní a stručně jí oznámil, že je vše zařízeno a tak se může v klidu odebrat domů. On že přespí na hradě Břich.
„To je dost, že sis na nás vzpomněl,“ vytkla mu Klára. „Plamínek je už dávno zpátky a čeká tu se mnou. Právě jsem se chystala, že se sama s tebou spojím, abych zjistila, co s tebou je.“
Klára se rozloučila s Plamínkem, popřála mu šťastný lov a pomalým krokem se vydala k domovu. Věděla, že bude muset hodně vysvětlovat, tak se alespoň snažila svůj návrat ještě o chvilku oddálit. Když čekala na Plamínka, měla dost času pořádně si promyslet, co všechno řekne, až se vrátí domů. Napadlo ji i jedno důvěryhodné vysvětlení, proč vlastně odešli s Jirkou z domu. Může tvrdit, jak s Jirkou doufali, že z Rudova by mohl být vidět ten nebeský oheň, o kterém mluvil Barnabáš. A proto, že se rozhodli podniknout ten malý noční výlet k Rudovu.
I když šla, jak nejpomaleji uměla, za pár minut už Klára stála na louce před domem. Brána byla otevřená a ve věži pana Nedoly se svítilo. To nevěstilo nic dobrého. Klára si vzdychla, dodala si odvahy a rychlým krokem zamířila k bráně. Sotva se dostala na osvětlené prostranství, vyrazili jí ze stínu u brány naproti dvě postavy. Ve světle, které vycházelo z oken věže, poznala otce a pana Nedolu.
„Kde jsi byla, a kde je Jirka?“ zeptal se ostře pan Zámořský.
„Jirka je v bezpečí u babičky na hradě Břich,“ odpověděla potichu Klára. „Pojďte prosím dovnitř, musím vám něco důležitého říct.“
„Kde že je Jirka?“ zeptal se znovu zaraženě pan Zámořský.
Klára mu však na jeho otázku neodpověděla, jen je potichu vyzvala: „Pojďte prosím vás dovnitř. Tam vám všechno vysvětlím.“ Hned potom se prosmýkla kolem pana Nedoly a vyrazila k domu. Její otec s panem Nedolou ji s údivem následovali.
Klára rychle přeběhla dvůr, dům a zastavila se až v otcově pokoji. Otec i pan Nedola jí sotva stačili.
„Tak co je tak důležitého, žes nám to nemohla povědět venku?“ zeptal se zamračeně pan Zámořský, jakmile za sebou zavřel dveře.
„Blahoslav je bojenský špión,“ vyhrkla Klára.
Pan Nedola se neudržel a nevěřícně se zasmál: „Tak bojenský špión? A jak jste na to u všech bohů s Jirkou přišli?“
Klára vrhla na pana Nedolu nesouhlasný pohled a začala vyprávět. Když skončila, s líčením plánu pana Kiliána, pan Nedola se už nesmál. Pochopil, že takové spiknutí by si Jirka a Klára asi stěží dokázali vymyslet. Jen se s obavami podíval na pana Zámořského a zeptal se: „Co budeme dělat?“
„My už jsme s Jirkou všechno zařídili,“ vpadla mu do řeči Klára. Já jsem už varovala vojáky na Rudově. Jirka si půjčil koně a jel za strýcem na hrad Břich. Ten může poslat zprávu do pevnosti.
Pan Nedola se ale nenechal tak snadno přesvědčit. „V sázce je příliš mnoho. Nemůžeme se spoléhat jen na Jirku. Co kdyby třeba v noci zabloudil? Myslím, že bych měl pro jistotu okamžitě vyrazit do Konečků.“
„To nebude potřeba,“ vymýšlela si Klára. „Když jsem odcházela z Rudova, říkal právě seržant Kouďar, že pošle do Konečků jednoho ze svých vojáků.“
„Možná bychom měli vzít pár chlapů a jít pomoct vojákům na Rudov,“ napadlo pana Zámořského.
„To asi není nejlepší nápad,“ odporoval mu tentokrát pan Nedola. „Teď, když je Klára varovala, tak si seržant Kouďar a jeho lidé, s několika zabijáky hravě poradí. My bychom se tam jen pletli a navíc bychom mohli Blahoslava nechtíc varovat.“
„Tak já si už raději půjdu lehnout,“ prohlásila Klára, jakmile pan Nedola domluvil. „Myslím, že už mě tu nebudete potřebovat.“
„Ano, běž si odpočinout,“ souhlasil její otec. „Ale zítra ráno si spolu ještě budeme muset vážně promluvit. Moc by mě zajímalo, co jste dělali tak pozdě venku.“
„Tak dobrou noc,“ popřála Klára a odebrala se do svého pokoje. Ještě než usnula, pokusila se poradit s Jirkou. Ten jí ale neodpověděl, protože už spal tvrdým spánkem.
|
