Na cestu jsme se museli vydat jen sami dva, jak jsme se dozvěděl, když jsem sešel dolů na nádvoří a Jakub odmítl přibrat s sebou na tenhle výlet ještě Toma. Musel jsme tedy nechat své muže odjet zpátky na Roghold.
Navíc jsme nesměli vézt žádné zbraně, to předepisoval starý vyjednávací kodex, ale vzhledem k tomu, že jsme je nemohli nosit ani běžně, to nebyl zase až takový problém. Ale Tomovi by to jistě na klidu nepřidalo, už tak mě nerad pouštěl z očí, a popravdě, i já bych měl raději za zády ještě někoho, na koho bych se mohl spolehnout.
Mnohem klidněji bych tuhle cestu absolvoval třeba se Zeronem, protože to vypadalo, že nejlépe ze všech Radních přijal mé členství i mě samotného. O Jakubovi už jsem tak dobré mínění neměl. Zdaleka ne.
Když jsme nasedli a vyrazili na cestu, nepadlo už ze strany mého společníka jediné slovo. Chvíli jsem se samozřejmě snažil o zapředení rozhovoru, ale když mi došlo, že to nikam nevede, nechal jsem své snahy a věnoval se jízdě a svým myšlenkám.
Vyrazili jsme od Noble směrem k východu, prvním brodem jsme překročili Hronu a mířili dál k lesu, jehož jméno jsem už neznal, protože byl mimo dosah mých místopisných znalostí, a potom přímo do Latriánského knížectví, srdce nepřátelského území, odkud lord Krigus šířil svůj vliv jako nemoc.
Právě tento muž tížil mou mysl nejvíce. Kdo to je? Použil mou postavu jen čistě náhodně, když měl na výběr z obrovského kánonu pozemské literatury, nebo tím sledoval nějaký hlubší smysl, který mi zatím uniká? Znám ho? Potkával jsem ho snad každý den, aniž bych věděl, že nás spojuje náš původ?
Tyhle a další otázky se honily mou hlavou, k jediné z nich jsem nemohl najít odpověď a ony mi na oplátku nedaly pokoje.
K večeru jsme dorazili k okraji lesa, kde jsme přespali. Snad díky tomu, že jsem už dvě noci skoro nespal, to byla noc, kdy jsem se konečně pořádně vyspal.
Ale trápilo mě, že můj společník na mě celou dobu nepromluvil jediné slovo, všechno dělal mechanicky, nezavadil o mě pohledem, dokonce se mi ani nepodíval do očí. Jakoby měl ze mě strach.
Já jsem samozřejmě také nebyl nikdy zrovna odvázaný z cizích lidí, ale tohle už bylo moc i na mé, podle mého názoru dost introvertní, chápání světa.
Ve chvíli, kdy jsem se ráno vzbudil, byl už Jakub vzhůru, držel svého koně za uzdu a sledoval mě.
„Neměl jsi čekat,“ řekl jsem mu, „měl jsi mě vzbudit.“
Nereagoval. Mlčel. Jeho tvář byla jako vytesaná z kamene. Náhle se otočil a vyrazil pryč. Pěšky.
Spěšně jsem se zvedl ze země a vydal se za ním. Nechápal jsem, proč koně jen vedeme a nenasedneme na ně. Hranice nemohly být daleko, odhadoval jsem to nanejvýš na půlden jízdy. Tohle mi přišlo jako zbytečné zdržování, vzhledem k tomu, jak rychle se všechno seběhlo.
Mezi kmeny dubů se poněkud projasnilo a my vešli na nevelkou mýtinu. Stály tam tři kruhy z menhirů, jinak se ty mohutné kameny opravdu nazvat nedaly. Ve vnějším kruhu byly nejvyšší, odhadoval bych jim možná k pěti metrům, vypadaly jako strážci tohoto podivného místa, ve vnitřním byly kameny menší, ačkoliv i ten nejmenší z nich byl pořád o dobrých dvacet čísel vyšší než já.
Netušil jsem, co se děje. Mohl jsem jen předpokládat, že jde o nějaké posvátné místo, na kterém jde Jakub složit oběť za úspěšné dokončení naší cesty. Nevěděl jsem nic o čarozemském náboženství či rituálech, takže jsem raději jen mlčel a sledoval. V hlavě mi však pořád vrtala neodbytná myšlenka, zda tady nejsem s ním jen proto, abych se já stal onou obětí. Až příliš živě mi před očima vyvstaly obrázky z učebnic dějepisu o krvavých obětech Keltů.
Že je všechno nejspíš trochu jinak, jsem usoudil jen o okamžik později. Jakub popošel k nejbližšímu kameni a dotkl se ho. Ucítil jsem, jak se magie kolem mě dala do zběsilého pohybu, něco tak silného jsem ještě nezažil. Jakubovy vlasy začaly povlávat ve větru, který přinášel silnou a omamnou zemitou vůni, a jeho kaštanové oči se zaplnily jasem. Kameny před mým vnitřním zrakem ožily a pulsovaly téměř hmatatelnou energií.
Jakub odlepil prsty z kamene, přešel ke mně, vytáhl mi z ruky uzdu. Byl jsem tak uchvácený, že jsem ani neprotestoval. Když se koně ocitli ve středovém kruhu, Jakub se vrátil k vnější řadě menhirů a znovu se jednoho z nich dotknul. V tu chvíli se mohutně zablesklo.
Když jsem se po té oslepující dávce světla zase rozkoukal, koně byli pryč a Jakub mířil ke mně. Srdce mi začalo zběsile bušit.
Co když jsem měl pravdu a on právě proměnil naše koně na energii, kterou využije, aby stejně skoncoval se mnou a pak i s ostatními? Proběhlo mi hlavou.
„Kde je můj kůň?“ zeptal jsem se třesoucím hlasem.
„Blíž k hranicím s Latriánským knížectvím,“ odpověděl unaveně Jakub.
Vypadalo to, že magie, kterou právě provedl, ho dost vyčerpala.
„Ale ty jsou přece jen malý kousek odsud, hned za tímhle lesem.“
Jakub se zasmál. Nebyl to smích mocichtivého šílence, ale jasný zvonivý zvuk, který mě trochu uklidnil.
„Nevím, co se učí na Jižní výspě, ale Čarozem není až tak malá. Jízda k východním hranicím by trvala téměř dva týdny, proto chtěl Arnulf mě a ne Zerona, jsem totiž jedním z mála lidí, kteří ještě umí tohle,“ mávl rukou směrem k menhirům, „používat. A my hrajeme o čas. Takže pospěš a postav se do kruhu.“
Při poslední větě jeho hlas nápadně ztvrdl. Bručoun byl zase zpátky, chytil mě pod paží, protože jsem byl ještě pořád trošku mimo a nohy měl jako z rosolu, a dotáhl mě do středního z kruhů.
Až když jsem kolem sebe ucítil hromadící se energii, došlo mi, že jsem se právě svěřil do rukou člověka, kterému stále tak úplně nedůvěřuji.
Pocit, který se dostavil spolu se zábleskem, byl jedním z nejpodivnějších, jaký jsem kdy zažil. Trochu mi připomínal přechod mezi Zemí a Čarozemí.
Tentokrát jsem však letěl zářivým prostorem rychlostí, o které jsem myslel, že snad ani není možná. Dokonce jsem měl pocit, jako bych za sebou nechával malinké kousky sebe samého, stále schopné vnímat své okolí, takže rázem necestoval jeden Reginald, ale celé zástupy malinkých Reginaldů. Připadal jsem si, jakoby mi doktor právě diagnostikoval schizofrenii. A to hned několikanásobnou.
Potom se v zářivém okolí objevil kamenný kruh, který byl velice podobný tomu, ze kterého můj let započal. Byl to jediný pevný bod v okolí. Blížil jsem se k němu s nesnižující se rychlostí, takže jsem přestal doufat, že po dopadu zůstanu v celku.
Možná je to konec, pomyslel jsem si, když ke kruhu zbývalo pár vteřin letu, třeba mě Jakub takto zabije a pak si vezme mou moc.
Jenže na nic takového nedošlo, opět jsem poněkud podcenil sílu magie. S hlasitým lupnutím, které jsem považoval za zvuk lámajících se kostí, jsem se ocitl v kruhu menhirů. V dalším nárazu mě dohnal zbytek mého rozkouskovaného já.
Snažil jsem si tu cestu v hlavě srovnat, ale moc to nešlo, ten pocit se nedal s ničím porovnat. Myslím, že jsem začínal být prémiový kus pro každého psychiatra, který by se sem náhodou nachomýtl.
Naši koně si s ničím takovým hlavy očividně nelámali, pásli se kousek od menhirových kruhů a vypadali velice znuděně. Víc jsem postřehnou nestihl.
Zablesklo se, nato se ozvalo povědomé lupnutí a nával energie mnou mrštil z kruhů ven, až jsem velice nedůstojně přistál na své zadní části.
„Proč jsi zůstal vevnitř?!“ vyjel po mně Jakub, ani jsem se nestačil vzpamatovat.
„Neřekl jsi, že nesmím,“ bránil jsem se, ačkoliv mi to samotnému znělo jako výmluva dítěte.
Jakub na to nereagoval, jen se vydal chytit svého koně.
Asi bych chtěl po něm moc, kdyby mi měl pomoct na nohy, zanadával jsem si v duchu poté, co mě shodil.
Ani se nenamáhal něco říct. Ale jeho oči mluvily za vše. A má podrážděná mysl už si také na toho hulváta udělala názor.
Zvedl jsem se, oprášil ze sebe jehličí. Než jsem se stačil dostat do sedla, Jakub už pomalu mizel mezi stromy. Pobídl jsem koně stisknutím do slabin a vyrazil za ním. Opravdu mi svým chováním začínal lézt na nervy.
Cválali jsme lesem. Asi po hodině jízdy jsme minuli malou pevnůstku na nedalekém kopci. Nepochyboval jsem o tom, že je pohraniční, ale jistě jsem to samozřejmě nevěděl. A Jakub mlčel.
Na hradbách vládl čilý ruch, vojáci běhali sem a tam. Nedokázal jsem se vžít do jejich kůže. Nechápal jsem, jak mohou vydržet představu, že budou bezpochyby napadeni a půjde jim o život.
Nikdo z nich ovšem nevěnoval pozornost dvěma jezdcům, kteří právě překročili hranice.
Další zvláštní věcí bylo, že když jsme překročili linii hraničních kamenů, něco se změnilo. Energie mimo Čarozem byla prostě … jiná. Cítil jsem v ní ještě něco dalšího, temného, jemný stín věcí, které jsem dosud neznal.
Otřásl jsem se a pokračoval dál. Cesta, po které jsme jeli, se pomalu ztrácela mezi větvemi stromů, visícími téměř až k zemi. Jakub popohnal koně a na malý moment se mi ztratil z dohledu.
V další chvíli se ozvalo zadrnčení, že to byla tětiva, jsem si domyslel vzápětí, a výkřik mého společníka. Projel jsem závěsem větví a vynořil se z toho zeleného voňavého moře na nevelké mýtině. Jakub stál opřený o svého koně a z levé paže mu trčel šíp.
„Jsi v pořádku?“ vyjelo ze mě vyděšeně, možná i trochu víc, než jsem chtěl nechat znát.
„Samozřejmě, že jsem,“ pronesl Jakub sarkasticky a pokusil se ležérně založit ruce, což se šípem v jedné z nich nebyl zrovna ideální nápad, „jen bych potřeboval vytáhnout z ruky tu dlouhou dřevěnou věc s hrotem.“
„Ale ten, kdo po nás střílel, je pořád někde tady,“ namítl jsem chabě, když jsem sesedal.
Přešel jsem k němu, obezřetně se rozhlížeje po okolí, jako bych snad mohl útočníka v hustém lese zahlédnout. Když jsem chtěl ale Jakubovi šíp z ruky vytrhnout, jako jsem to vídával ve filmech, jeho zdravá pravice mě rázně zastavila.
„Jak tě vůbec napadlo na to sahat?!“ zavrčel zlostně, ale jeho maska nebyla úplně dokonalá, protože jsem uviděl zděšení v jeho očích, „něco mi uděláš! Pěkně použij magii, nemusíš se nijak šetřit!“
Povzdechl jsem si, ale udělal jsem, oč mě žádal. Šíp mu vyletěl z paže s trochu větší razancí, než jsem měl v úmyslu, takže sykl bolestí.
„Teď tu ránu, pospěš, musíme zmizet.“
Začal jsem ze vzduchu sbírat energii a směřoval ji na ránu na jeho paži, ale ta v ní bez zjevného výsledku mizela.
„Doufám, že se tu ránu nepokoušíš zacelit!“
„A co bych podle tebe asi dělal?“ vypálil jsem vztekle na toho nevděčníka.
Jemu zbělaly klouby na pravé ruce, druhou očividně nezatnul, a to byl jasný důkaz toho, jak se naštval. Ale to já taky.
„Rád bych poznal toho, kdo tě učil magii, abych mu jednu vrazil. Třeba ještě dostanu šanci, až si Jižní výspa rozmyslí své neútočení. A pak ti ukáži, že nic živého magie neumí dát dohromady.“
Zatvářil jsem se zahanbeně, tohle mi Senetra neřekl, ale nijak jsem na jeho slova nereagoval. Jakub už taky na nic nečekal a sám si vytvořil na ráně zlatavý povlak, který zastavil krvácení. Pak se vyšvihl do sedla svého vraníka, s levou rukou mu pořád bezvládně visící podél těla.
Sotva jsem následoval jeho příkladu, přilétla odněkud sprška dalších šípů. Nebylo tedy pochyb, že první střela nás měla jen varovat. Jenže po šípech proletělo vzduchem ještě něco dalšího, mnohem horšího.
Jen kousek od hlavy, tak tak, že mi nesežehla vlasy, prolétla planoucí koule sytě zeleného ohně, která se v další chvíli rozprskla o kmen stromu, na kterém zanechala černou, kouřící spáleninu. Ač to bylo jen o fous, nemohl jsem si nevzpomenout na pokusy v hodinách chemie, kdy jsme dělali podobné světelné efekty. Ať už střílel kdokoli, měl rozhodně styl.
„Nerad bych rýpal, ale řekl bych, že z toho vyjednávání už moc nebude,“ pronesl jsem k Jakubovi, který se právě vyhýbal další dávce šípů a dvěma proudům karmínového světla, které se ho snažily srazit z koně.
Nebyli jsme tedy rozhodně jediní, kdo ovládali magii, ale byli jsme jediní, kdo ji nepoužil, snad kvůli vyjednávacímu kodexu. Na ten ovšem druhá strana vesele kašlala.
„Mlč a jeď, nebo tě shodím, abych je zastavil, a sám ujedu,“ reagoval Jakub a zlostně se na mě vytočil.
Jenže kvůli tomu nestihl zaregistrovat další z paprsků, který ho tentokrát smetl ze sedla, až udělal na zemi několik ošklivých kotrmelců a zůstal ležet. Kdo jinému jámu, sám do ní sám.
Okamžitě jsem zatáhl za uzdu a zastavil svého ryzáka. Tohle jsem mu nemohl přát, ani po tom všem, co mi udělal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.
Začínal to být už stereotyp.
Jakub se posadil a prohmatal si hrudník a nohy.
„Vypadá to, že jsem si nic nezlomil, ale jsem pěkně potlučený.“
Mezi stromy, které zde už byly o něco dál od sebe, přilétla další ohnivá koule a zapálila listí kousek od Jakuba.
„Jeď,“ křikl najednou, „zdržím je a pak se k tobě přidám, sejdeme se v pevnosti za hranicemi.“
„Ne,“ řekl jsem pevně.
Jeho slova mi připomněla něco, co jsem už nikdy nechtěl prožít znovu. Ale on mi nedal na vybranou – zašeptal několik slov a než jsem stačil vycítit magii, můj ryzák, už tak značně vyděšený tím, co se okolo něj dělo, vyrazil, jakoby mu za kopyty hořelo. Taky že téměř ano.
Zběsilá jízda ale netrvala dlouho. Ryzákovi se na jehličím pokrytém kamení sesmekla kopyta a oba jsme skončili na zemi. Naštěstí kůň nespadl na mě, takže jsem byl až na pár modřin a značný šok v pořádku.
Zaposlouchal jsem se do ticha, které bylo úplně hmatatelné, jakoby něco, nebo někdo, úplně zahnalo přirozené zvuky lesa. Čekal jsem alespoň hluk boje, ale ani ten se neozýval. Srdce se mi sevřelo. A v zápětí málem zastavilo…
„Vy jste se snad zbláznili! Ty šípy a ohnivé koule, nebylo to trochu přehnané?“ ozval se známý hlas. „Mohli jste mi ublížit.“
…zlostí. Ne, původce hlasu s nimi podle všeho nebojoval, jen konverzoval. Jako bych se prudkou spirálou vracel zpět.
