„Až do svých čtrnácti let to byl chlapec jako každý jiný..“, tak začíná téměř každý lidský příběh v přílohách mnohých časopisů. Vždycky mi to přišlo jako extrémně hloupý začátek.
Přiznám se, že jsem podobné články čítával pouze na WC. Z bezpečnostních důvodů. Chápu, že někteří lidé tyto story milují a roní u nich slzy. Se vší skromností jsem se ale nepočítal do jejich řad.
Zajímala mě spíše vědecká díla a filosofie. Vystudoval jsem vysokou školu, našel zaměstnání. Založil rodinu, postavil dům, zplodil syny. Dva. Mladšímu teď bude už asi deset let a ten starší jistě klepe na bránu dospělosti.
Pracoval jsem v menší prosperující firmě jako designér webových stránek. Myslím, že jsem se sebou mohl být spokojený.
Tím více mě zahanbuje, že svůj příběh začínám právě tím hloupým výkřikem. Bohužel, je tomu tak.
Až do svých čtyřiceti let jsem byl muž jako každý jiný. A bylo to pěkné, opravdu pěkné. Občas si rád zavzpomínám. Většinou po delším rozhovoru s lahví rumu.
Když nepočítáme studium ve městě, dá se říci, že jsem svůj život prožil na vesnici. Byl jsem tam šťastný, a myslím, že má rodina taky.
Potom mé ženě nabídli práci ve městě. Dlouho si ji přála, nemohl jsem po ní chtít, aby se vzdala svého snu. A ani jsem nechtěl.
Najednou jsme opustili náš dům, který jsem postavil, náš sad, přírodu, klid venkova.
Třicáté deváté narozeniny jsem slavil už v bytě, za zvuku projíždějících tramvají a troubení klaksonů stovek aut.
Tím, že se k mému příjmu přidal i manželčin nemalý plat, mohli jsme si dovolit docela slušně bydlet. Koupili jsme cihlovou čtyři-plus-jedničku nedaleko centra.
Kompletně ho zařizovala manželka a já jí do toho nemluvil. Její vkus a cit pro kombinování stylů, materiálů a barev jsem vždy obdivoval.
K bytu patřil sklep, nevelký, ale v dobrém stavu. Uskladnil jsem tam zbytky svého starého života: brambory, mrkve, kompoty.
Všechny místnosti spojovala chodba.
Kuchyň byla moderní s pořádnou linkou, po jaké žena toužila. Velkými okny proudilo dovnitř světlo téměř po celý den.
Obývák a dětský pokoj byly obráceny na jih, s výhledem do města. Původně jsme plánovali udělat tam obývací pokoj a naši ložnici, ale kluky fascinovala světla a blikot neonů.
Usmlouvali nás. Nakonec jsem tomu byl rád. Ložnice směřovala k východu a okna ústila do parku. Zařízena byla ve dřevě a celkově působila až secesně. Celé místnosti dominovala manželská postel na tlustých vyřezávaných nohách. Zeď za ní byla natřena temně vínovou barvou jež hříšně kontrastovala s bělostí okolních stěn. Krátké závěsy sahající jen do půli oken tomu dodaly šťávu. Skříně stylem ladily s nočními stolky i komodou.
Ano, obzvláště ložnice se mé ženě opravdu povedla.
V koupelně spojené se záchodem vládla smetanová klasika s doplňky v pruské modři.
Dětský pokoj si kluci navrhli dá se říct sami, a přes četné výhrady a zákazy z naší strany tam nakonec bylo útulně.
Obývací pokoj jsme vymalovali v jasných barvách žluté a meruňkové, uprostřed objemné rozkládací sofa z béžového manžestru.
Než se byt kompletně zařídil k plné spokojenosti mé ženy, trvalo to půl roku. Půl roku práce a stěhování, vybírání a zamítání, rozepří i menších hádek.
Já na to však nevzpomínám nerad. Občas, když kluci šli spát k babičce a my do noci malovali, sedli jsme si pak v tom velkém prázdném bytě na špinavou zemi, otevřeli láhev vína a pili jen tak z hrdla, jako dřív. Venku za oknem zářilo noční město. Dívali jsme se v objetí na těch tisíc světýlek, ale viděli místo toho hvězdy.
Připadal jsem si jako kluk, který vyvezl svou dívku poprvé na vyhlídku k útesům, v autě, co tajně štípl otci z garáže.
Tu vůni oceánu jako bych tehdy skutečně cítil, jako by mi slaný vítr zčechral vlasy.
Za pět měsíců už tutéž podlahu zabíral jídelní stůl a servírovala se večeře. Dny začaly být zase jeden jako druhý. Práce, děti, o víkendu nějaký ten výlet. Naposledy jsme se všichni jeli podívat na náš bývalý dům. Jen k plotu. Po tolika letech života jsem se tam náhle cítil jako cizinec. Už to nebyl domov. Zřetelně jsem ucítil hořko v ústech a nemohl promluvit.
Leželi jsme pak večer v posteli a poprvé po dlouhé době mlčeli. Nechtěli jsme se k tomu ani jeden vracet, neměli jsme si ani co říct. Nebo se nám prostě jen nechtělo, teď už nevím. Prostě jsme jen mlčeli a pomalu usínali.
A tehdy jsme to uslyšeli poprvé. Spíš žena, měla vždycky jemnější sluch.
„Musíš asi koupit pastičky,“ zamumlala ze spaní a otočila se na druhý bok. „Nebo tu budou všude bobky a kluci ještě něco chytnou.“
Natáhl jsem ruku a pohladil ji po přeleželých vlasech na znamení souhlasu.
Nazítří jsem na to zapomněl a v noci jsme se kvůli tomu chytli. Manželka měla nepříjemnost v práci a starší syn se ve škole porval.
Pro mě to znamenalo, že budu muset zajít za jeho učitelkou a dobrou půl hodinu poslouchat její nepříjemný pištivý hlas. Alespoň mi to ale připomnělo náš myší problém a cestou zpátky jsem koupil pasti.
Žena byla ráda, uvařila večeři hodnou královské hostiny a vykouzlila odněkud bublinky. Strávili jsme příjemný večer a až velmi pozdě jsme šli spát.
Nastražil jsem do pasti suchý chleba a vstrčil pod postel.
Pamatuju se, že tam byl chlad a že jsem se otřásl. Rychle jsem vklouzl pod vyhřátou peřinu ke své lehce opilé a roztomile rozjívené ženě.
Přestože jsme šramot slýchávali pravidelně dál, ani po týdnu se do pasti nic nechytilo. Nakonec jsem odsunul veškerý nábytek ode zdí a hledal díru v obložení. Říkal jsem si, že ji prostě zacpu a znemožním tak myši přístup do ložnice.
Nenašel jsem nic. Nenašel jsem ale ani usvědčující bobky, ani žádný jiný myší důkaz. Rozhodli jsme se tedy dál to už neřešit. Se smíchem jsme si říkali, že na tom nejsme vlastně tak špatně, někdo musí žít v bytě s duchy, tak co je proti tomu nějaký hlodavec.
Potom jsem odjel na dva dny na služební cestu mimo město. Manželce jsem se ozval hned jak jsem dorazil, pak po skončení jednání a ještě po mém návratu na hotel. Byla už taky z práce doma, popřáli jsme si krásnou noc a ráno že si zavoláme.
Ze spaní mě vytrhl telefon. Volala žena. Prý že neviditelná myš šramotí nevídaně hlasitě a ona že se hrozně bojí. A je tam prý strašná zima.
Chtělo se mi spát a snažil jsem se ji uklidnit obvyklými frázemi. Její nesouhlasné mlčení mě nakonec donutilo procitnout úplně.
„Mám pocit, že to není myš. A taky že tu nejsem sama,“ třásl se jí trochu hlas a já v duchu viděl její veliké vystrašené oči. Popadl mě strašný vztek, že tam nejsem s ní abych ji obejmul a ochránil.
„No já doufám, že tam sama jsi, ty jedna potvoro…!“ snažil jsem se to odlehčit.
Uchichtla se. Ale v pořádku to nebylo.
Zkusil jsem to jinak: „Miláčku víš co? Budu si s tebou povídat, dokud neusneš, ano? Ničeho se neboj. Až přijedu, hned spravím topení, taky se mi zdálo, že tam odněkud táhne.
A mimochodem - to, co tam šramotí, je srdíčkový medvídek.“
„Cože to je?“, zeptala se. Určitě při tom pobaveně povytáhla obočí.
„No srdíčkový medvídek přece!! Ty nevíš, o čem mluvím? Tak se pořádně zakryj a poslouchej.“
„Děkuju, koláčku!“ špitla. A poslouchala.
Usnula celkem rychle, ale já jsem spát nemohl a zbytek noci nestál za nic.
Druhý den se mi protáhlo jednání a zmeškal jsem vlak. Rozhodl jsem se, že zůstanu v hotelu ještě jednu noc a že přijedu brzy ráno. Žena nebyla nadšená, ale nakonec souhlasila.
Po zkušenostech z předchozí noci jsem jí ještě v jedenáct večer telefonoval. Po chvíli to zvedla. Byla v dobrém rozmaru. Možná až moc.
„Miláčku, copak dělá to archivní víno?“ zeptal jsem se naoko přísně.
„Dělá skvrny.. na polštáři. Ale já to pak vyperu..“ zahihňala se. Nevadilo mi to, znám ji. Vždycky pije když je nervózní nebo má strach.
„Tak dobrou noc. Zítra už jsem u tebe.“ Pak jsem si vzpomněl: „Co dělá srdíčkový medvídek?“
„Nejspíš zmrzl potvora!! Mám pyžamo, teplé ponožky a župan a stejně je mi zima! Chodí jakoby ve vlnách…Tak zítra koláčku!“
A dodala: „Miluju tě.“
Ani jsem jí nestihl odpovědět, zavěsila.
Uvítání bylo uspěchané, stihl jsem ji zrovna na odchodu do práce. V letu jsme se políbili a šli si po svých.
Odpoledne jsem vyzvedl kluky z kroužku a ze školy a odvezl je k babičce. Napadlo mě, že bychom si mohli udělat zas jednou večer sami pro sebe a koupil jsem víno a slané keksy.
Nakonec z toho nic nebylo, pohádali jsme se. Už ani nevím, kvůli čemu to bylo. Usnuli jsme každý sám, otočení zády k sobě.
Uprostřed noci jsem se probudil. Zimou. Chvíli jsem ještě bojoval s odcházející dřímotou, nechtělo se mi otevřít oči.
„Zasrané topení!!“, zařval jsme vztekle a posadil se. Manželka nespala. Choulila se co nejblíž mého těla a doširoka otevřené oči upírala do tmy pokoje.
Sáhl jsem na ni. „Studíš! Jsi v pořádku?“ Kývla hlavou.
Začal jsem se zvedat.
„Počkej tu, jdu na záchod a cestou to spravím.“
Vymrštila se. „Ne prosím nechoď! Nechci tu být sama.“ Chytla mě za ruku.
„Neblbni, hned jsem zpátky,“ snažil jsem se vymanit.
„Prosím! Nebo aspoň půjdu s tebou!“
Byl jsem naštvaný a nevyspalý. Utrhl jsem se.
„Nebuď jak malá, sakra!“ Pustila mě. Najednou mi jí bylo líto.
„Zůstaň v peřinách a já přijdu.“ Došlápl jsem na podlahu. Byla jako led. Rozhodl jsem se jít nejdřív na to topení, pak až na záchod. Regulátor byl v chodbě u vstupních dveří. Zajímavé, tady zem hřála. Rozsvítil jsem a odklopil umělohmotné víko.
Snažil jsem se zaostřit na číslice. Topení bylo v pořádku. Nechápal jsem to.
Pak se ozvala rána a dupot. A strašný křik mé ženy.
Vyrazil jsem k ložnici. Ve tmě jsem v kuchyni přepadl přes židli, bůhví co tam dělala. Snažil jsem se vstát. Řval jsem na manželku a ona jen křičela a křičela.
Když jsem tam konečně vrazil, postel byla prázdná. Vedle tlustých vyřezávaných noh jí třčely ruce. Skočil jsem po nich a zajel za ní pod postel. Poslední, co si pamatuju je, že jsem plakal. A dva rudé body svítící v temnotě. Potom strašnou bolest a už nic.
Z komatu jsem se probral po dvou týdnech. Nemám kus levé ruky a břicho jednu velkou jizvu. Později přišla policie se spoustou otázek. Moc jsem jim nepomohl.
Prý neznámý psychopatický útočník. A kanibal.
Mou ženu vlastně nikdy nenašli, jen kusy její noční košile.
Případ se nikdy nevyřešil.
Kluci zůstali u babičky. Už napořád. Já jsem po zotavení odjel do Ameriky. Uklízím odpadky a udržuji chodníky. Bydlím v noclehárně. Místní už mě znají, prý jsem taková jejich kultovní postavička. Je mi to jedno. Snažím se jen nějak zabít den a čekám na večer.
Sedávám v noci na pláži a piji víno. Cítím slaný vítr v řídnoucích vlasech. Nad sebou mám nebe plné hvězd, ale já vidím světla velkoměsta za oknem tehdy prázdného bytu. Necítím oceán, ale vůni své ženy.
Myslím na to, že jsem jí nestihl naposledy říct, jak strašně ji miluju.
A na planoucí oči pod postelí.
Byl jsem úplně normální muž, dokud jsem jedné noci nepoznal srdíčkového medvídka pod svou postelí.
Jaký žije pod tou vaší?
