Seděl na vysoké skále a hleděl do údolí. Velký rudý kotouč se blížil k obzoru a on cítil ve vzduchu, že už to za chvilku přijde. Těšil se. Nemohl se dočkat až uvidí své přátele, kteří mu přes den tolik chyběli. Tolikrát se pokoušel k nim dostat za světla, ale vždycky před ním utekli. Styděl se za to, kým je a miloval noc, která mu pomáhala ukrýt jeho pravou totožnost.
Náhle ucítil slabé mravenčení v prstech na nohou. Pohlédl na horizont a uviděl, že slunce zmizelo. Zhluboka se nadechl a podvolil se tajemné síle, která prostoupila každý kousek jeho těla.
Začal se zmenšovat na velikost asi dvou pěstí, celé tělo mu pokryla drsná hnědočerná srst. Obličej změnil tvar úplně. Z úst mu vyrostla tvrdá kusadla a oči se zčtyřnásobily. Nos zmizel. Ruce a nohy zkloubovatěly a narostly mu další čtyři.
V tu chvíli vymizely poslední paprsky slunce. Na skále už nestál chlapec, ale mladý sklípkan. Protáhl si svých osm nohou, oklepal se a rozběhl se za svou rodinou.
***
„Sebastiane, kde jsi zas byl celý den?“
Pavouk vlezl do díry a pohlédl na svou matku.
„Promiň, mami,“ zahuhlal.
Dospělá sklípkaní samice si ho vážně změřila.
„Víš jak je pro nás přes den nebezpečno. Báli jsme se o tebe, ty vždycky zmizíš a přijdeš až za tmy. Tady přestává všechna legrace, slib mi, že už se to nebude opakovat.“
Sebastian nesnášel, když jeho matka takhle mluvila. Věděla to moc dobře. Věděla o neštěstí, které ho potkalo a tíze volby, které se musel den co den stavět. Ale chtěla zapomenout. Chtěla dělat, jakoby to nebylo a žít normálním životem. Chtěla mít normálního syna.
Měl pocit, že zlostí pukne. On by měl být ten, který chce zapomenout. On by měl být ten, který se trápí. I přesto však cítil, že ho matka miluje a tak se zhluboka nadechl a odpověděl:
„Omlouvám se, mami. Už se to nebude opakovat. Mohu dostat něco k jídlu?“
„Otec šel na lov, budeš muset počkat. Zalez si někam, máš domácí vězení.“
Sebastian nezkoušel ani nic namítat a odešel. Když je matka rozladěná, tak to stejně nemá cenu. A navíc moc dobře věděl, že ho nebudou držet zavřeného celou noc. Oni totiž vědí, že bude muset se svítáním zase odejít. Pustí ho ven, aby se mohl vidět s Aminou. Vždycky ho pustí. Tentokrát se Sebastian rozhodl, že jí to řekne. Chystal se k tomu dlouho, ale nikdy to ještě nedokázal. Dnes už musí.
***
„Ahoj Amino,“ pozdravil a sednul si vedle ní.
„Ahoj Sebíku!“ Amina se na něj zářivě usmála a Sebastianovi se rozbušilo srdce. Většina jeho kamarádů mu Aminu strašně záviděli. Vždycky to byla nejhezčí pavoučice z celého ročníku a když spolu začali chodit, tak několik pavouků Sebastiana dokonce nenávidělo.
„Jak se máš?“ zeptal se jí. Byla to trapná otázka, ale Sebastian si zvyknul ptát se na to každého. V obou životech.
„Mám se skvěle,“ odpověděla. „A ty?“
„Já se mám taky dobře,“ řekl maličko zdráhavě. „Jenom mám těžkou hlavu, protože ti potřebuji něco říct a nevím, jak to přijmeš.“
Amině přelétl po tváři stín.
„Je to něco hodně zlého?“ zeptala se.
„Snad ani ne,“ odpověděl váhavě. „Je to spíš strašně absurdní a možná mi to nebudeš vůbec věřit, ale je to pravda.“
„Tak povídej,“ vybídla ho Amina. „Zajímá mne to.“
Sebastian se nadechl a zase vydechl.
„Víš, já nejsem úplně normální pavouk,“ začal. „Když jsem se narodil zjistilo se, že mám zvláštní schopnost přeměňovat se v jakéhokoli jiného tvora, který existuje. Ale můj mozek nebyl úplně v pořádku. Nastala u mne jakási mentální porucha, která sice neovlivnila nic z mého chování nebo myšlení, ale ovlivnila tu schopnost. Nemohu to sám ovládat. Prostě se změním vždycky s východem slunce a s jeho západem na sebe vezmu zpět svou pavoučí podobu. A měním se vždy jen v jediného tvora. V člověka.“
Amina byla potichu. Čekala až bude její milý pokračovat.
„Postupně jsem se naučil s tím žít. Zvykl jsem si na dva životy. Na tento, kde mám rodinu a přátele a na druhý, kde jsem sirotek, nikdo neví kde jsem se vzal a kdo jsem vlastně zač.“
„Není ti v tom lidském světě smutno? Totiž, slyšela jsem, že lidé jsou zlí,“ promluvila.
„To jsou,“ odpověděl. „Ale ne všichni. I tam mám přátele, ale hlavním problémem je, že jsem dostal možnost ukončit ty strašné změny. Možnost žít jen jeden život a ukončit ten druhý. Ale nemohu si vybrat. Jako člověk jsem úspěšný student, mám budoucnost a velikou šanci se uchytit na dobrých místech. Tady mám ale zase rodinu a tebe.“
Seděli vedle sebe a mlčeli. Amina musela vstřebat všechno co se teď dozvěděla. Sebastian jen doufal, že mu skutečně věří.
A v tom to ucítil. Naprosto nezaměnitelný pach, který se k nim pomalu blížil zezadu.
„Amino,“ oslovil ji. „Cítíš to taky?“
Kývla.
„Musíme utéct,“ šeptla a pomalu vstávala. Sebastian vstal také a začal se přesouvat ke keři, který rostl opodál. Schoval se v něm a Amina učinila to stejné.
Za chvíli přišla. Velká, ale vychrtlá krysa, která evidentně sháněla něco k snědku. Zachytila jejich pach a teď prohledávala okolí, jestli je někde neuvidí. Nakonec její černá očka padla na keř a ona zachytila nepatrný pohyb. Vrhla se tam a pavouci už na nic nečekali a utíkali pryč, co jim nohy stačily.
***
„Utekli jsme jí?“ zeptala se Amina, když se celí zadýchaní zastavili na lesní cestě.
„Myslím, že jo,“ odvětil Sebastian. „Ale radši se nebudeme zastavovat na moc dlouhou dobu a půjdeme dál.“
„Kam?“
„Asi bys měla jít domů. Doprovodím tě.“
Chvíli bylo noční ticho rušené jen žabím kvákáním, ale Amina znovu promluvila: „Sebastiane, já ti to věřím.“
Sklípkan si oddechl.
„Věřím ti, že sis ze mě nedělal legraci,“ pokračovala. „A chci ti říct tohle. Nedokážu ti poradit, který život je lepší a který si máš vybrat. To musíš vědět sám. Ale ať si vybereš jakkoli, tak pamatuj, že tě miluji a chci, aby sis vybral ten život, ve kterém je ti líp. Pochopím, když už se zítra nevrátíš.“
Sebastian moc nevěděl, co na to má říct.
„Děkuji,“ vypravil ze sebe nakonec. „Asi bychom už měli jít.“
„Asi jo,“ přitakala a vstala.
Rozhlédli se kolem sebe. Po kryse ani jiném nebezpečí nebylo nikde žádné stopy a tak sešli z cesty zpět do porostu a šli k Aminině domovu. Cestou mlčeli. Nikdo z nich nechtěl nic říkat a oba dva se utápěli ve vlastních myšlenkách. Když zaslechli nějaký neznámý zvuk, okamžitě sebou trhli, ale vždy to byl jen vítr, nebo veverka mezi větvemi.
Když došli až k její díře, rozloučili se jen letmo a Amina rychle vklouzla dovnitř, aby neviděl slzy, které se jí draly do očí.
Sebastian se otočil a šel lesem zpátky. Nepospíchal. Chtěl si znovu všechno v hlavě srovnat. Když se dostal zpátky na lesní cestu, na které byli před chvílí s Aminou, ucítil lehké otřesy půdy. Nasál vzduch a uvědomil si, že asi sto metrů od něj musí být ježek. Nejprve zaklel, že už dnes podruhé potkává nebezpečí. Pak se ale rychle jal hledat úkryt, aby mohl přemýšlet, co dál.
Našel malou dutinu ve stromu, skoro u země. Vyhoupl se do ní a usadil se. Vymýšlel, kudy to asi nejrychleji vezme domů, aby se vyhnul ježkovi, ale v tu chvíli ho něco napadlo.
Co když je to všechno předem připravené? Proč se před tím ježkem schovávat? Co když je opravdu nějaký osud, který mu zajistí, jestli má být člověkem nebo pavoukem?
A tak vyšel ven ze svého útočiště a v klidu šel domů. Už se nebál všech neznámých zvuků, už sebou netrhal kdykoliv zaslechl vítr ve větvích.
A ježek si ho nevšímal.
***
Došel domů a uviděl otce.
„Ahoj tati,“ pozdravil
„Ahoj, bylo vše v pořádku?“
„Ano,“ řekl Sebastian. „Jenom nás honila krysa a po cestě domů jsem potkal ježka,“ dodal po chvilce.
„Už není bezpečno ani v noci,“ povzdechl si otec.
„Hmm, můžu s tebou mluvit?“
„Samozřejmě, co máš na srdci?“
„No, chtěl jsem se s tebou o něčem poradit,“ začal pomalu Sebastian a usadil se vedle otce. „Týká se to té mé poškozené schopnosti.“
„Aha,“ přikývl otec. „Povídej, máme dost času a matka je pryč, takže nás nikdo nebude rušit.“
„Tak jo. Mě prostě už přestalo bavit žít dva životy. Ani si nedovedeš představit, jak je to vyčerpávající. Sice o tom nikomu neříkám, ale když se někde omylem prokecnu, tak si o mě všichni myslí že jsem blázen. Nesnáším to. A vím, že si můžu vybrat jen jeden život. Prosím, poraď mi, podle čeho se mám rozhodnout. Podle čeho vybírat?“
Otec se zamyslel.
„Nevím, jestli ti to pomůže,“ řekl po chvilce. „Ale rozhoduj se podle srdce. Podle toho, kde máš víc lásky a kde je ti líp. Promiň, ale víc ti asi neporadím. Za chvilku svítá, Sebastiane, měl bys už jít.“
„Tak děkuji. Nevím, jestli zítra přijdu. Tak za mne obejmi matku. Sbohem,“ řekl Sebastian a odešel do ustupující noci.
***
Jen co přišel domů, vzal telefon a vytočil číslo svého spolužáka z fakulty. Po dlouhém vyzvánění se na druhé straně konečně ozval rozespalý hlas.
„Ahoj Sebe, proč voláš tak brzo?“
„Ahoj Marku, prosím tě, potřebuju ti nutně něco okamžitě říct. Můžu za tebou přijet? Je to fakt hrozně naléhavé!“
„Ty mě děsíš,“ řekl Marek. „Jestli je to opravdu tak vážný, tak přijeď, no…“
„Dobře, díky. Budu tam asi za půl hodiny,“ odpověděl Sebastian a zavěsil. Rychle se obul, hodil na sebe bundu a vyrazil do ulice.
***
Marek zrovna snídal, když k němu přišel. Přivítali se a Marek si ho zachmuřeně prohlédl.
„Tak co se stalo?“
„No, už dlouho se chystám, že ti to řeknu…“ začal Sebastian, ale Marek mu skočil do řeči.
„Počkej, dlouho? Tak to není až zas tak naléhavé.“
„Ale je, protože teď to už došlo do akutního stavu.“
„Sebastiane, jsi nemocný?“ zeptal se Marek s úzkostí.
„Ne, nech mě mluvit.“
Sebastian se posadil a nadechl se.
„Budeš si myslet, že jsem blázen. Absolutní blázen. Ale nejsem. Prosím, věř mi to a zkus mi dobře poradit.“
Marek kývnul a čekal.
„Já… se každou noc měním v pavouka,“ řekl Sebastian naráz. Čekal že Marek vyprskne smíchy, ale jeho tvář zůstala vážná. Vzal to jako signál, že může pokračovat.
„Je to hrozný. Žiju dva životy a v každém mám jiné přátele. Je to takové moje určité prokletí. A já si teď můžu vybrat, který život je lepší a žít jenom jeden. Jenže nevím který.“
„Hm,“ zamručel Marek.
„Ty mi to nevěříš, viď?“ Sebastian ani nevypadal překvapeně… jak by mohl?
Marek ale zavrtěl hlavou.
„Zní to strašně absurdně,“ řekl. „Vím, že je pro tebe důležité, abych ti věřil. Tak ti věřím.“ Dračí doupě forever… řekl si pak v duchu. Nevěřil Sebastianovi vůbec, ale bral to jako hru.
„Děkuju…“ vydechl Sebastian.
„No, není zač. Říkal jsi, že chceš poradit.“
Sebastian horlivě přikývl.
„Nemůžu ti říct, který život je lepší, protože znám jenom ten jeden. Ale zkus se na to kouknout čistě z logického hlediska. Jaká nebezpečí má pavouk?“
Sebastian se zamyslel.
„Krysy, ježci, lesní zvěř, někdy i lidé, celý den je pro něj nebezpečný.“
„Vidíš,“ na to Marek. „A co lidé. Jaká mají nebezpečí lidé?“
„No spoustu. Zvířecí jed, nemoci, nepozornost a třeba i ostatní lidé.“
„Na zvířecí jed už je protilátka,“ oponoval Marek. „Na většinu nemocí je lék, nepozornost může zabít i pavouka a proti zlým lidem se také můžeš ubránit ačkoliv je pravda, že v některých případech jsou velkým nebezpečím. Ale snad jediným. Nemám pravdu?“
„To možná jo, ale co přátelé, co láska. Já mám v pavoučím světě holku.“
„Pavouci mohou cítit lásku?“ zeptal se Marek.
Sebastian kývnul.
„A nejen to,“ pokračoval. „Cítíme i spoustu jiných věcí. Nebezpečí vycítíme na míle daleko a stihneme se pokaždé včas schovat. Žijeme v rodinách a neznáme něco jako je zrada a nenávist.“
„Jasně. Vypadá to, že život pavouka je mnohem šťastnější. Ale lásku si tady najdeš novou. Před světovou nenávistí se můžeš uzavřít a hlavně si představ tu kariéru, co tě čeká tady.“
„Takže kdybys byl na mém místě…?“ Pohlédli na sebe.
„…volil bych tenhle život,“ odpověděl Marek.
„Tak jo,“ řekl Sebastian a zvednul se. „Moc ti děkuju za tvůj čas a ochotu. Budu ještě přemýšlet o tom, cos mi řekl. Dík.“
„Není zač… a rozhodni se dobře. Ahoj“
„Ahoj,“ řekl Sebastian a odešel.
„Pořád jako malej kluk,“ usmál se Marek, když byly dveře bezpečně dovřené. „Nikdy z toho nevyroste.“
***
Měl o čem přemýšlet. Pomalu se vracel domů, s hlavou skloněnou pozoroval své boty a jenom občas se rozhlédl kolem sebe. Ať se rozhodne jakkoli, stejně ho v životě čekají dvě smrti. Tomu by se nejradši vyhnul, ale asi to nešlo. Kdo ví? Třeba ano. On to každopádně vědět nemohl. Znovu si v hlavě probíral všechna kritéria. Má člověk nepřítele? Je život pavouka až tak nebezpečný? Byl tak zabrán do svých myšlenek, že až pozdě zaslechl zvuk skřípějících brzd a nestihl uskočit před rozjetým autem. Pak ho pohltila tma.
***
„Tak sis vybral?“ zeptal se klidný hlas u jeho hlavy.
Otevřel oči a rozhlédl se. Byl doma, ve svém pavoučím těle a vedle něho seděl jeho otec.
„Myslím, že jsem si vybrat nestihl,“ řekl Sebastian pomalu. „Osud vybral za mě.“
Otec se usmál.
„Jsem rád, že tě vidím,“ řekl a objal svého syna.
