Bum. Bum. Bum. Ozval se krajinou obrovský válečný buben a začala válka. Tahle válka byla však úplně obyčejná, nebyla to žádná válka o prsten, válka rozmazlených sourozenců o trůn, válka o….no, už žádné slavné války neznám. Zdá se vám, že jsem užil slovo válka v předchozích větách poněkud přespříliš? Máte postřeh.
Všechny boje jsou pěkná sviňárna. A zvlášť ty, které se vedou kvůli územním sporům. Lidem co žijí v nějaké vesnici může být jedno, jestli jim vládne král vzdálený stovky mil na sever, nebo jih. Jedno jim však už není, když musí povinně rukovat do armády. Mi to alespoň lhostejné nebylo.
Kde jsou to skončil. No jo, už vím. Stojím v první linii pětisethlavého vojska a dloubu se v nose. Bum. Bum. Bum. Zní nad námi mechanický buben, který v nás má probudit bojového ducha. U mě vzbudil akorát lehké nadýmaní.
„ Mymyslííššš žže tttaddy zzemřřřeme??“ Otázal se mě najednou mladíček stojící po mé levičce.
„ No, nechci tě nějak strašit,“ udělal jsem dramatickou pauzu a podíval se mu přímo do modrých oček, „ale je to téměř stoprocentní. Jsme v první linii, před námi stojí trojnásobná přesila plně vyzbrojených a roky cvičených vojáku. Opakuji vojáku, tudíž lidí kteří se zabíjením živí.“
Sotva dvacetiletý mládenec naprázdno polknul.
„Proč si myslíš, že tady s námi není náš vznešený král a hrdě nás nevede do boje?? Hmm? Jsme jen obětní beránci, se svojí skutečnou armádou se někde schovává a čeká až jich pár pobijeme. Pak teprve vyrazí a pokusí se hrdinně zvítězit.“
„ Tttttto zzníí llloooggicky“ připustil mládenec a omdlel tak nešťastně, že se napíchl na vlastní meč. No taky nevím, jak se mu to mohlo povést.
Z druhé strany mého pole ( Ano, dokonce se bojovalo na mém vlastním pozemku, na které jsem celé jaro makal jako tupec a oni mi to v klídku pošlapou.) se ozvaly na první bohatě zdobené bubny. A že vám to byly pořádné bubny. Vydávaly zvuk, proti kterému byl náš kolísavý bojový pokřik klováním datle. V nepříteli neprobudili střevní potíže, ale pravé, nefalšované bojové šílenství.
Rozběhli se sprintem proti nám a cestou ničili vše co jim přišlo pod ruku, nohu. Dokonce zabili moji kravičku Lízinku, co se pásla nedaleko.
„ Přátelé,“ otočil jsem se ke svým vyděšeným kolegům za mnou, „ nejspíše bychom se měli také rozběhnou, pomůže nám to přežít o pár minut více.“
Všichni následovali mého přání a dali se do obezřetného poklusu. Vytáhl jsem prak a střelil útočníka padesát metrů vzdáleného. Krásná trefa.
„ To máš za Lízinku ty svině!!!“
Zrychlil jsem a nechal zbytek “vojska” daleko za sebou. Rychle jsem se přibližoval k prvním liniím a jako zbraň mi sloužilo topůrko od povinně fasované sekyry. Tu jsem prodal za pořádný korbel chlastu. Začal jsem se v běhu kochat vzpomínkou jak nezřízeně jsem se opil. Zakopl jsem. Avšak zakopl jsem velice šťastně, protože jsem tak ránu která mi mněla setnout hlavu, schytal do helmy. Síla úderu byla tak velká, že jsem udělal salto vzad a padl omráčený k zemi.
*****
Řeknu vám to hned na rovinu, nebe není tak krásné, jak se o něm povídá. Měly by tu všude být nádherné vysoké svíce, mramorové sloupy, přepychové paláce a mí sloužící by byli nahoře bez. A byli by to ženy. Když jsem se však probudil, domníval jsem se že mě zavřeli do nějakého vězení či co. Pak mi to však docvaklo: Jsi přece mrtvý ty jelito. To se jednomu hnedka uleví, když zjistí, že ho nebudou bolet klouby, nebude muset pracovat, ani se nijak jinak namáhat.
Můj pokojík v nebi byl zařízen velice stroze. Veškerý nábytek čítal jeden kyblík na vykonání potřeby. Zřejmě tady přede mnou někdo byl, protože byl plný. Začal jsem toho mít dost, oni si snad myslí že jsem nějaký mnich nebo co. Hlavně mi však začaly chybět moje služebnice, o kterých se mi zdálo.
„ Okamžitě mě pusťte ven, já chci palác, já nejsem mnich vy zhovadílí….“ Dveře se nárazem samy od sebe otevřely a narazily do stěny mé komnaty. Uslyšel jsem velice pomalé, ale zato hlasité, kovově dunící kroky.
„ Co tu řveš chcíplino. Drž hubu, tady nejsi v nebi. A koukej se najíst, zítra tě čeká tvůj zápas o svobodu.“ Ten chlap co mi to říkal, připomínal spíše prase než člověka. Byl tak tlustý, že se ani nevlezl do dveří. Jen mi hodil nějakou břečku, snad kaši, a odešel.
To co mě však naprosto zdeptalo nebylo jídlo. Byla to informace, že nejsem v nebi. Já stále žiji a jsem v nějaké aréně či co. Když čirou náhodou vyhraji a dostanu svobodu, čeká mě zpátky moje pole, na kterém budu muset dřít. Proč jsem do prdele nemohl zemřít. Život, nebo vlastně smrt je nespravedlivá.
Hodil jsem do sebe to, čemu se tady říká jídlo a skočil pozadu do své prozatímní postele. Dopad to nebyl příjemný, protože pod slabou podestýlkou ze slámy se skrývala tvrdá podlaha z kamení. Tak jak jsem si lehnul, jsem taky s naraženou kostrčí usnul.
Bum! Bum! Bum! Probudilo mě bušení na dveře. To nevěstí nic dobrého. Vždycky, když slyším bum bum, něco se posere. Na čtvrté bum se dveře rozrazily a ve dveřích stálo prase.
„ Nazdar prase, co je k žrádlu??“
„ Ty už nic nedostaneš, máš se připravit, za chvíli nastupuješ v aréně.“ Ten podivný chlap uraženě práskl dveřmi, na chodbě jsem potom ještě dlouho slyšel podrážděné mumlání. „ Prý tlustý, já jim dám tlustý, mám jen těžké kosti po mamince.“ Uchechtl jsem se.
Šel jsem úzkou chodbou a o mých bosých chodidel se nepříjemně zařezával písek. Proč jsem musel jít do prdele na boso. Jsem nějaký gladiátor nebo co? Jo vlastně jsem, ale i tak to šíleně řeže.
Když jsem vešel do arény, neudeřilo mě do očí světlo, jak jsem slýchával z vyprávění.
Zrovna na mém souboji, který jistě prohraji, musí pršet a šlehat blesky. Počasí bylo odporné a diváky bych spočítal na prstech jedné ruky, na které mi chyběly dva prsty. Ve svém životě jsem nikdy neměl štěstí, ne že bych si stěžoval, ale jednoho to dokáže nasrat. Můj soupeř byl skoro o dvě hlavy větší a s mečem si viditelně rozuměl jako dítě s chřestítkem. A ke všemu měl okované boty, parchant jeden.
„ Zdravím všechny přítomné diváky, ano i toho starého vypelichance. Chtěl bych vám říci, že nezáleží na tom, jestli vyhraji či nikoliv, ale na dobrého pocitu z boje. Cítíte-li v mém hlase ironii, zapomeňte na to.“
Zavířil jsem svým zrezlým mečem nad hlavou a jako pes zavrčel na svého soupeře. Začal se smát.
Pomalými kroky se ke mně přibližoval a poté mi jediným tahem ruky vyrazil meč z rukou. Rozběhl jsem se a vší silou ho nakopl do rozkroku. Poklekl na kolena a z očí mu výroky slzy, meč však neupustil. Za okamžik se začal s nenávistí v očích zvedat. Ani jsem se nepokoušel zohnout k meči a dal se na útěk. Gladiátorská aréna má jednu nepopiratelnou výhodu, a to že je kulatá. Kulatá, tudíž nemá žádné rohy. Žádné rohy, tudíž můžete svému velmi dlouho utíkat. Ještě že má ten mamlas železné botky.
„ Tak to by stačilo, tímto ukončuji zápas a vítězem se stává sir Gor z Romaji.“ Tam kde ještě před chvílí byla holá zeď, byla teď zářivě bílá tribuna a na ní seděl ještě bělejší muž. Měl bíle snad úplně všechno kromě pokožky.
„ Sire Gore, nyní jste splatil svůj dluh a můžete odejít na věčnost. Avšak vy, Milane Mléko, jste dokázal, že jste krysa. Jako trest za vaše nečestné chování budete muset zůstat v očistci dalších sto let. Poté nastoupíte na další souboj.“
„ Počkat. Co jste to říkal? Já nejsem v aréně.“
„ Né, tohle je očistec. Místo, kde odpočívají duše zemřelých, aby podstoupily svůj poslední souboj. Hřejivě jsem se zakřenil a ukázal tak soudci své vyhnité zuby. Konečně se na mě usmálo štěstí, přece jen jsem mrtvý.
