Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Přesýpací Hodiny - 1. část

Utíkala jsem ulicí jak nejrychleji to šlo. Věděla jsem, že je stále za mnou a že mne co nevidět dohoní. Strašně jsem se bála. Ten chlap mi připadal bejt divnej hned jak jsem ho poprvé uviděla. Kdybych tak potkala někoho známého. Tadyten člověk mě chce určitě znásilnit, ne-li hůř. Začaly mne napadat ty nejhorší myšlenky… Teď už jsem skoro cítila za sebou jeho dech. Otřásla jsem se odporem a ještě víc zrychlila. Prudce jsem zahnula za roh a narazila do jiného člověka.
„Pomoc!“ vykřikla jsem a zprudka se posadila na posteli. Byla jsem úplně zpocená a srdce mi divoce bušilo.
„Co řveš, ségra?“ ozvalo se z druhého kouta pokoje. Můj bratr si chtěl evidentně v sobotu přispat.
„Promiň, něco se mi zdálo,“ zahučela jsem omluvně a znovu si lehla. Budík ukazoval devět hodin, dvacet osm minut. Bylo mi jasné, že teď už neusnu.
Potichu jsem vstala a vyšla z pokoje. Na chodbě už bylo světlo. Otevřela jsem dveře do kuchyně a uviděla mámu.
„Dobrý ráno,“ řekla jsem rozespale a zívla.
„Ahoj. Dneska nějak brzo, ne? Nemohla si dospat?“
„Něco se mi zdálo.“ Sedla jsem si ke stolu, ruce se mi ještě trošku třásly. Byla jsem ráda, že se mamka nevyptává. Nechtělo se mi o tom s ní bavit. Zas by měla spoustu keců o tom, z čeho všeho to mám a jak se to musí řešit, blá blá blá. Fakt nemám zájem…
„A co ve škole?“ zeptala se mamka.
„Jo, dobrý,“
„Dobrý znamená co?“
„Dostala jsem dvojku ze zemáku,“
„Dvojku? To ses moc neučila, viď?“
„Učila,“ ohradila jsem se. „A náhodou jsem byla ve třídě jedna z nejlepších.“
„Fakt?“ divila se zase hloupě mamka. „Tak to máte asi třídu plnou trotlů jako ty, že jo?“ Strašně trapně se zasmála vlastnímu vtipu a upřela na mne pohrdavý pohled.
„Hele mami, pokud vim, tak ty jsi měla na gymplu samý čtyřky, takže bych pomlčela,“ řekla jsem.
„Nebuď drzá panenko, jo? Nebuď drzá! Já byla zanedbaný dítě, neměla jsem normální rodiče a vůbec. Moje dětství se s tvým vůbec nedá srovnávat, tak buď ráda, že se aspoň zajímám vo tvoje známky.“
Ach jo, už zase mele o tom jaká je chudinka. To fakt nemůžu!
„Možná by bylo lepší, kdyby ses o ně nezajímala. Mně by to teda nevadilo.“
„To ani nechci slyšet,“ povídala zase ona. „Ty by ses bez našeho zájmu o tebe nejspíš po…“ Opět vyprskla smíchy nad svým nezdařilým fórem.
„Mami, když to nechceš slyšet, tak si zacpi uši a dej mi pokoj!“ vyjela jsem. A v tu chvíli mi bylo jasný, že tohle bude teda mazec!
Máma okamžitě spustila: „Nedržkuj, ty prevíte. Jak je vůbec možný, že si něco takovýho dovoluješ? Takhle hubatou tě nechci ani vidět. Okamžitě se koukej vzpamatovat a mysli na to, že je v týhle rodině nějaká hierarchie. A tu ty ve svým věku nebudeš porušovat. Jasný?“ Byla rudá vzteky, ale já si stejně nedala pokoj a vypadlo ze mě:
„V rodině? Copak tohle je nějaká rodina? Táta, kterej se vrací domů vožralej, bratr, kterého už vyhodili ze dvou škol a ty, která pracuješ jako uklízečka veřejnejch záchodků? Za svojí rodinu se můžu leda tak stydět! Tohle je podle tebe hierarchie?“
Mamka se prudce nadechla a zase vydechla. Pak řekla ledovým hlasem: „Když ti nejsme moc dobrý, tak běž. Běž pryč, už tě nechci ani vidět. a nevracej se, než tě přejde tenhle vzdor a truc. Do tý doby budou dveře pro tebe zavřený!“
Tak dobře! Když mě tu nechce, tak já pujdu. A taky že se nevrátim.
Vyskočila jsem ze židle a tak jak jsem byla – v pyžamu - vyšla do chodby. Práskla jsem za sebou dveřmi, nazula se do polobotek a vyběhla z bytu. Znovu jsem práskla dveřmi. Schody beru po třech, jenom abych už co nejrychleji vypadla z baráku. Venku mne zarazil studený poryv větru.
Brr, to je zima. A já jsem v pyžamu…
Na nějaké slzy jsem neměla ani pomyšlení. Máma mě fakt dožrala, přece kvůli ní nebudu ještě brečet. Odlepila jsem se od vchodových dveří a šla ulicí. Najednou jsem o něco zakopla. Spadla jsem a začala se rozhlížet, co to mohlo být.
Kořen? Odkdy rostou kořeny přes cestu? Taková blbost.
No nic, vstala jsem a v tu chvíli mě strašně zabolel kotník.
Kurňa, já se ještě musim zmrzačit. Nejen, že se nemůžu vrátit domů, ještě je zima jak v Antarktidě a musim se přizabít vo nákou větev.
Když jsem se konečně narovnala, ztratila jsem dech úplně. Krajina kolem mne se kompletně změnila. Stála jsem na lesní cestě. Přísahala bych, že ještě před chvilkou jsem stála na asfaltu, v centru města. Otočila jsem se, ale byla vidět jen ta stejná stezka táhnoucí se do nekonečna.
„To ne!“ Zaúpěla jsem. „Jen to ne!“
Založila jsem ruce v bok a přemýšlela co dál. Zrak mi padnul na nějaký odlesk v listí. Přešla jsem přes cestu a hledala jsem, co by to mohlo být. A uviděla jsem krásný kámen. Hrál všemi barvami, tak akorát do dlaně. Seděl tam mezi listím, úplně opuštěný, až mi ho bylo líto. Sebrala jsem ho a strčila do kapsy. Když jsem ho držela v ruce, cítila jsem, že z něj vychází teplo. V týhle kose se to teda hodilo.
Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu po cestě doprava. Chtělo se mi běžet, abych se zahřála, ale kotník mě pekelně bolel a tak jsem kulhala lesem, netušíc co mě čeká.
Ocitla jsem se před branami města. No konečně nějaká civilizace. Vešla jsem za velkou zeď a…
…uviděla jsem naše město. Uplně stejné, do posledního puntíku až na tu hradbu kolem něj a všeho, co se rozkládalo za hradbou… Všude kolem mne proudili lidé, ale nebyli to lidé, kteří žijí v našem městě. Všichni byli tmavé pleti, ocejchovaní jakýmsi zvláštním znamením ve tvaru dvou protiležících trojúhelníků, dotýkajících se špičkami. Jo, připomínalo to trochu přesýpací hodiny. Měli krátké vlasy, na zátylku vyholené do tohoto znaku a kolem krku obojky.
Nevěděla jsem, co jsou zač, ale nechtělo se mi to řešit. Měla jsem toho dost. Kotník bolel, já se třásla… To radši půjdu domů a budu před mámou děsně zpytovat svědomí, než tady ještě mrznout. Razila jsem si cestu davem, až jsem se ocitla před naším domem. Zabrala jsem za kliku, ale dveře se ani nepohnuly. Zkusmo jsem do nich kopla, nic. Ještě chvilku jsem cloumala a pak povídám: „Dveře jedny pitomý! Jsem málem zelená bolestí a zimou, tak už mě pusťte.“
Ale to jsem fakt nečekala, že mi ty dveře odpověděj…
„Je nám líto, lidské mládě,“ řekli hlasem starých rozvrzaných pantů. „My jsme pro tebe zavřené.“
Aniž bych si uvědomovala co dělám, začala jsem se s nima vybavovat.
„Heleďte, nedělejte problémy. Je mi fakt blbě a chci s mámou mluvit.“
„Až budeš upřímně rozhodnutá zpytovat svědomí, pak snad…“
Ještě jsem neslyšela, aby někdo uměl vyslovit tři tečky za větou.
„Dveře zlatý… Já tam potřebuju.“
„Jo tak zlatý, před chvílí jsme byli pitomý.“
„Ale já to tak nemyslela…“
„Ale myslela. A myslíš to pořád. My tě pustit nemůžeme,“
„Hele, snad uznáte, že co se týče toho incidentu s mámou, tak jsem v právu.“
„To nám soudit není dáno. Zde rozhoduje paní domu. Je nám líto.“
Hrabe mi? zeptala jsem se sama sebe. Bavim se tu se starejma dveřma v ňákym divnym městě, do kterýho jsem se dostala zakopnutím o kořen stromu. No není to divný? Nejspíš ne… Taková je asi doba. No, zkusim ty dveře ještě přesvědčit.
Vymýšlela jsem spoustu lichotek, důvodů, kecala jsem samý voloviny, ale se dveřmi to ani nehlo. Nakonec už jsem to vzdala.
„Tak jak se můžu dostat dovnitř?“ zeptala jsem, ačkoliv odpověď už jsem předem znala.
„Jen když upřímně zpytuješ své svědomí. Tak nařídila paní domu.“
No to vám pěkně děkuju. Otočila jsem se od dveří a málem jsem vyjekla. Zírala jsem totiž do očí… no… těžko se dá popsat, co to vlastně bylo!
Autor:
E-mail: lauranaslicna@volny.cz
Vloženo: 21:36:49  26. 02. 2008


Hodnocení:
4.1 (7 hlasů)

Komentáře (4)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.