Začala jsem couvat, protože to něco se ke mně pomalu přibližovalo. Ani to nevypadalo jako tvor, spíš nějaký stroj… Ale mělo to oči!
Couvala jsem, až jsem narazila do těch dveří.
„Au! Dávej přece pozor kam jdeš!“ vykřikly.
No to mi teda ještě scházelo, nějaký ukecaný dveře.
„Moc se omlouvám,“ zadrmolila jsem. „Fakt mě nechcete pustit? Ta obluda mě chce asi sežrat.“
„Obluda?“ zeptaly se překvapeně. Kdyby měly obličej, tak by určitě zvedly obočí. „To je jenom Pepa, městský uklízeč odpadu.“
„Super… Tak teda vypadá, jakoby mě chtěl uklidit,“ poznamenala jsem ironicky.
Pepa si to ke mně supěl a vůbec neplánoval, že se zastaví. Byla jsem zahnaná do kouta. Krčila jsem se ve výklenku dveří, Pepa asi metr ode mne. Dovnitř jsem nemohla a do stran taky ne. Přitiskla jsem se co nejvíc ke dveřím a chytla jsem se kliky, aby mne nemohl vzít s sebou.
Když Pepa přijel až ke dveřím, vysunul velký kartáč a celé dveře začal pucovat.
Aha, takže on nevysává ani neodnáší.
Vzápětí se taky spustila voda a mýdlové bublinky. Snažila jsem se před kartáčem aspoň trochu uhýbat, ale moc jsem toho neviděla, když mi do očí stále stříkal saponát.
Nakonec už Pepovi asi přišlo, že jsou dveře čisté dost a začal couvat.
„Díky. A měj se hezky!“ volaly za ním dveře.
Vyčerpaně jsem se svezla podél dveří, abych si sedla. Úplně mokrá, ale krásně vypucovaná… Fakt dík!
„Au!“ vykřikla jsem, když jsem dosedla. Měla jsem pod zadkem něco tvrdého.
Sáhla jsem do zadní kapsy a nahmatala jsem ten kámen, co jsem našla na cestě. Vytáhla jsem ho ven a znovu si ho prohlédla. Mezi barvami jsem rozeznala takovou tmavší skvrnu… Ve tvaru přesýpacích hodin. Stejný tvar, jaký měli ti lidé na hlavách.
„Copak to máš za kámen?“ ozvalo se za mnou.
Zas ty dveře, od těch asi pokoj mít jen tak nebudu.
„Hej!“ zavolala jsem na ně. „Vy přece nemáte oči… Co je vám furt do toho?“
„To, že nemáme oči neznamená, že nevidíme…“ opáčili. „Tak co to je za šutr?“
„Sama nevím,“ odpověděla jsem. „Našla jsem ho na cestě, která vede do bran města. Zdál se mi hezký, tak jsem ho vzala s sebou.“
„No, hezký je, to ano,“ řekly mi na to. „Ale my víme komu patří, a ty to nejsi.“
„Hm, tak ho někdo ztratil… Jeho mínus, teď už je můj,“ pokrčila jsem rameny.
„Ten kámen je čarovný. Nemůžeš si ho přivlastnit, leda by to byla jeho volba,“ rozumovaly.
„Jo, tak se mějte krásně, mnohokrát vám děkuju. Naneshledanou!“ Prudce jsem se otočila a rázovala pryč. Fuj, ty mě nasraly.
„Počkej!“ volaly za mnou. Samozřejmě, že mě ani nenapadlo se otočit. „Najdi takový malý domek. Na druhé straně města. Žije v něm starý člověk… Jemu patří ten kámen. Udělej to!“
Ani mě nehne… Dveře jedny ukecaný.
Šla jsem napříč městem, netušíc kam. To je teda den, říkala jsem si už asi postý.
Po chvíli jsem před sebou uviděla jakousi inspekci. Nutili všechny černochy, aby procházeli takovým podivným turniketem. Vždycky, když byl jeden uvnitř, ozářilo ho červené světlo a pak mohl zase jít. Chtěla jsem jít jiným směrem. Udělala jsem tedy čelem vzad a…
…bác! No bezva. Za mnou se už utvořila ohromná tlačenice ostatních černochů, kteří čekali na kontrolu. Byla jsem v úzkých. Uplně odříznutá od jediné únikové cesty.
A sakra… to mi ještě scházelo. Ale co jsem mohla dělat? Zařadila jsem se mezi ostatní a čekala. Fronta se pohybovala poměrně rychle. Upřímně řečeno, doufala jsem, že se mi ještě někde podaří vyklouznout.
Turniket se blížil a já tu furt trčela. Začínala jsem být nervózní. Nemohla jsem se totiž moc schovat. To víte, bílá holka mezi černochy, s naraženým kotníkem a ještě k tomu v pyžamu… To se vážně nemůžu tvářit nenápadně.
Konečně na mě došla řada. Strčila jsem kámen zpátky do kapsy, aby nebyl vidět, zhluboka se nadechla a vstoupila do turniketu. Na chvíli se červeně blesklo a pak bylo po všem. Vyšla jsem ven, ani jsem nemohla uvěřit tomu, že si mě nikdo nevšímal. Moje radost ale hodně brzo opadla.
„Hej ty!“ ozvalo se za mnou. „Co jsi zač.“
Otočila jsem se. Skupinka černochů obsluhujících stroj si mě podivně měřila.
„Já, já tu bydlím,“ vypadlo ze mě.
„To asi těžko,“ řekli mi nato. „Nepatříš mezi naše občany, půjdeš s námi.“ Jeden z nich mě chytl a nesl pryč
„Hej, hej!“ křičela jsem. „Pusťte mě. To nesmíte, porušujete lidská práva.“ Kroutila jsem se a kopala, až mi z kapsy vypadl ten kámen. Lekla jsem se, že se rozbije, ale nic se s ním nestalo.
Celá inspekce se najednou zastavila a hleděla na ten šutr. Jeden z nich – evidentně jejich nadřízený – překvapeně vydechl.
„Puf, to je Westlantský Opál. Konečně se našel.“ Sehnul se, aby ho zvedl, ale ve chvíli, kdy se jeho prsty dotkly nablýskaného povrchu kamene, ozvala se ohlušující rána. Z nerostu vyrazil k nebi tenký paprsek bílého světla a po chvilce zase zmizel.
„Kapitáne, nestalo se vám nic?“ ptal se jeden z mužů.
„Ne, v pořádku,“ odpověděl kapitán trošku roztřeseným hlasem. „Legenda měla pravdu. Nikdo si ho nemůže přivlastnit, pokud to není jeho volba.“
Potom pohlédl na mně.
„Ty jsi ho držela v ruce?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Muž, který mne držel, začal pomalu uvolňovat stisk. Ve chvíli, kdy jsem cítila, že jsem volná, vyrazila jsem rychle dopředu ke kameni. V běhu jsem ho popadla a běžela dál. Pryč od všech, pryč… Někam do neznáma. Narážela jsem do ostatních lidí. Dívali se na mne. Všichni poznali kámen, který jsem držela v ruce a šeptali něco o Vyvoleném.
Doběhla jsem k městské bráně. Byla zavřená.
„Do pytle!“ zanadávala jsem a kopla do uvolněné cihly. „Já chci domů!“
Vyčerpaně jsem se svezla na zem. Netušila jsem, co mám dělat. Vlastně ani co se stalo. Chvíli jsem tak seděla, hlavu v dlaních, nasraná na celej svět.
To mám normálně za to, pomyslela jsem si. Normálně za to, že jsem byla tak drzá. Tohle to je trest. Ach mami,… Sorry! Já blbá, mohla jsem si v klidu sedět doma, teď tu mrznu a to všechno jenom kvůli jedný blbý hádce… Kdyby to šlo vrátit zpátky. Bojím se, že tu skejsnu navěky.
„Co se ti stalo? A čí ty vůbec jsi?“ zeptal se mě nějaký kolemjdoucí.
Zvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala. Starý, prošedivělý děda.
„Ale, děvenko,“ povídal, když viděl mé červené oči. „Přece bys kvůli němu nebrečela. On se ti vrátí.“
Si jako myslí že brečim kvůli nějakýmu klukovi? Tak ty jsou mi teď momentálně úplně ukradený!
Otřela jsem si slzy a vstala.
„Děkuju, pane,“ řekla jsem. „Jste moc hodný, ale nemusíte mít starost, jsem v pořádku.“
Jo, v pořádku, až na to, že jsem někde úplně jinde, než bych měla být a je mi na nic.
„To rád slyším, že jsi v pořádku,“ na to on. „Ale na bolavé srdíčko je nejlepší čokoláda a hrnek teplého mléka. Co říkáš?“ Povzbudivě na mne mrkl a pokynul mi rukou, abych šla za ním.
Nějakej cizí chlap, ještě k tomu starej… To mě ani nenapadne, abych za nim šla. I když… čokoláda a hrnek teplého mléka, hmm, bych si dala. Ale, ne. Musim si nechat zajít chuť. Je to moc velkej risk.
Stařík si všimnul, že za ním nejdu a otočil se.
„Ty nemáš chuť na čokoládu?“ zeptal se.
„Ale jo, jenže…“ snažila jsem se z toho vykroutit.
On se ale rozesmál.
„Vidím, že jsi slušně vychovaná dívka. Jasně, s cizím člověkem nikam… to je jasný.“
Pátravě se mi zadíval do očí.
„Ty nejsi odtud, viď?“ zeptal se tiše.
Teď jsem se uchechtla já.
„Víte,“ povídám. „Jak se to vezme. Ve skutečnosti v tomhle městě bydlím, ale, jakoby to město bylo někde jinde…“
Najednou jsem v něm rozpoznala spřízněnou duši a všechno jsem mu vyklopila. Povídala jsem mu o snu, ranní hádce s mámou, útěku s domova, divnym kořenu, ještě divnější stezce, o branách a tomhle městě. O mluvících dveřích, Pepovi a inspekci. Jen o Westlantském Opálu jsem se mu nezmínila. Nějak jsem cítila, že si to mám nechat pro sebe.
Celou dobu mě pozorně poslouchal a když jsem skončila, tak chvíli mlčel. Pak ale řekl něco co mi vrátilo novou naději.
„Co když vím, jak tě dostat zpátky domů.“
„To byste věděl? No, super. Bych byla fakt ráda, víte je to tu takový divný. Tady ti černoši choděj jak tělo bez duše, a… neberte si to osobně, ale… zkrátka tu dost chcípnul pes.“
„Pes ne… pes tady nechcípnul. Tady chcíplo něco jiného. Pojď na tu čokoládu, musím ti říct něco hodně důležitého.“
Sice jsem si furt říkala, že jsem úplnej magor, a že tohle nemůže skončit dobře, šla jsem s ním. Možnost návratu domů byla teď na prvním místě.
Jeho dům byl malinký, spíš taková bouda, ale hezky udržovaný a útulný. Posadil mne na jednu ze dvou židlí a dal ohřívat mléko. Potom chvíli běhal kolem mne, nadával, kam že to prý zas dal. Nakonec odněkud vytáhl tabulku hořké čokolády a optal se, jestli se mi dobře sedí a tyhlety další kecy.
Konečně se posadil.
„Jak se jmenuješ?“
„Jsem… M… M… Ma… Ma,“ koktala jsem.
Jak to na mě dneska máma řvala? Ma… Ma… Přece jsem kurnik nezapomněla, jak se jmenuju… To jsem blázen.
„Ty nevíš?“ zeptal se trošku zmateně.
„Eh, no… ještě před chvílí jsem to věděla, já…“
„Dostala jsi asi velkou ránu do hlavy,“ skočil mi do toho. „Ale nějak ti říkat musím. Asi neznáš zvyklosti našeho lidu, ale u nás každý člověk musí mít jméno.“
„Já ho mám! Jenom si teď nějak nemůžu vzpomenout.“
„To je, jako bys ho neměla.“
„No, tak mi říkejte třeba děvenko, nebo tak nějak…“ navrhla jsem.
„To není jméno!“
„A co je na tom jménu tak důležité?“
„Jméno je jako osobnost. Tvoje duše. Když nemáš jméno, dá se říci, že nejsi ani živá. Nebo jsi spíš právě jako tělo bez duše. Ti černoši venku, nikdo z nich nemá jméno. Jsou to jen pouzí otroci, nikoho nezajímají. Jen občané. Ty jsi ale někdo jiný. Ty potřebuješ jméno.“
„A vy? Jak se jmenujete vy?“
„Jsem Saler III. Jednoruký. Naše generace je už po léta nejváženější v celé zemi.“ Úplně se nadmul. Bylo na něm vidět, že je na své předky pyšný.
„Moment, vy máte jen jednu ruku?“ zeptala jsem se.
„Ne, to jsem jednou dělal na náměstí žerty a namaskoval jsem se za mrzáka. Všichni mi na to skočili a tento přídomek mi už zůstal…“
Společně jsme se zasmáli. Čokoláda byla dobrá a pomalu se mi začínala zlepšovat nálada.
„Ale zpátky k tomu jménu… líbilo by se ti Nelisha?“
„Jo, to je hezké. Co to znamená?“
„Nelisha znamená zachránkyně.“ Řekl napůl zasněně. Jako by si představoval lepší časy. Nebo spíš jako by něco nebylo v pořádku.
Odkašlala jsem si, abych prolomila trapnou chvíli ticha.
„No, nevim, jestli se to jméno ke mně úplně hodí. Spíš než zachránkyně mi lidé říkají kazisvěte, ale budiž. Je to moc hezké jméno.“
Usmál se na mne.
„Chceš ještě čokoládu, Nelisho?“
