Sotva se vzdálila světlům stromového města, začal se z nebe snášet sníh. Nejprve ve velkých vločkách, které pomalu tančily k zemi, kde rovnou tály, ale během chvilky sníh zhoustnul a ztěžknul deštěm a Ransha viděla jen na pár kroků dopředu. Tohle je to poslední, co mi chybělo, pomyslela si, ale nepřestávala klást nohu před nohu. Jednou se rozhodla utéct ze zlaté klícky, kam ji elfové zavřeli, a teď se nechtěla vzdávat jenom kvůli rozmarům počasí, i když jí připadalo, že jí to příroda udělala naschvál.
Během několika minut se strhla prudká sněhová bouře a Ranshu začalo ovládat zoufalství. Břečka na zemi s přibývajícími vločkami zbělela těžkých sněhem, který se dívce lepil na tenké šaty i plášť a tím víc ji zpomaloval. Zoufalství se měnilo ve vztek a zpět v zoufalství. Slzy námahy i beznaděje jí studily na tvářích, snad pomalu i umrzaly, ale Ransha se nechtěla vzdát. Bojovala se sněhem i sama se sebou, síly jí rychle docházely a prostupoval jí děsivý chlad, před kterým nezachránil ani elfí plášť.
Zvedla pohled od mokrého sněhu jemně zářícího v té naprosté tmě a zdálo se jí, že viděla světlo. Bylo jí jedno, kdo byl majitelem zdroje toho světla, ať už to měli být elfové, kteří se ji snad vypravili hledat, nebo nějaký vrah, který se v hlubokých lesích skrýval před spravedlností. To světlo znamenalo teplo a sucho. Pomalu se vydala k němu. Nebyl to otevřený oheň, jak si původně myslela, ale staré stavení schované před řezavým větrem za mohutnými kmeny prastarých stromů. Jakmile se Ransha dostala za stromy, ostrý vítr polevil a šlo se jí snadněji, viděla mnohem lépe a hlavně se nemusela brodit v mokrém sněhu. Zuby jí drkotaly zimou, když natáhla prokřehlou ruku, aby zaklepala na dveře stavení.
„Nečekala jsem, že přijdeš tak brzo, Ransho,“ usmála se na ni stará žena a ustoupila kousek stranou, aby mohla dívka vejít dovnitř. Tu nezastavila ani zvědavost, odkud stařena znala její jméno a jak je možné, že otevřela tak rychle, jako by stála za dveřmi a čekala na zaklepání.
„Pojď do tepla, shoď ze sebe to mokré oblečení a zabal se tady do deky,“ ukázala na další dveře vedoucí do obytné místnosti, kde v krbu hořel oheň.
„Děkuju,“ špitla Ransha a bez jediné otázky poslechla její slova. Když seděla u stolu zabalená v dece, objevila se stařena, která šla pověsit její oblečení, aby proschnulo, i s hrnkem mléka, který postavila blízko plamenů, aby se mléko ohřálo.
„Jsi tak podobná svému otci,“ usmála se na ni žena. „Jistě máš spoustu otázek, ale na jejich zodpovězení je ještě spoustu času. Řeknu ti jenom to, že jsem Nessa, vědma a pro některé spíš čarodějnice, to proto tě znám,“ podala jí teplý hrnek a posadila se k ní.
„Jak jsem daleko od stromového města?“
„No, moc daleko ne, hádám, že tě ta bouře zastihla, sotva jsi zašla za stromy. Sotva hodinu cesty...“ Ransha zklamaně svěsila hlavu.
„Čekala jsi, že jsi došla dál, já vím. Ale možná je dobře, že jsi byla nucená zastavit se tady u mě. Dál v lese žijí podivné bytosti, o kterých se ani lidské příběhy nezmiňují, jak jsou strašné a nebezpečné. Nevybrala sis dobrý směr svého útěku,“ pokývala stařena hlavou.
„Nemohla jsem jít na druhou stranu, tam by mě hledali nejdřív, na cestě, kterou jsem přišla.“ Už jí bylo mnohem tepleji.
„Sem taky přijdou, až zjistí, že jsi zmizela.“
„Proč sem?“
„Protože Aredhel bude chtít, abych jí pomohla tě najít.“
„Kdo je Aredhel?“
„Tvoje matka přece. Utíkáš příliš brzy, aniž bys znala spoustu věcí,“ podívala se na ni stařena tvrdým pohledem, který vzápětí zněžněl, když se na ni pořádně zadívala. „Tolik jsi se změnila, co jsem tě viděla naposledy. Jsi tak krásná...“
„Ještě včera jsem byla obyčejný člověk,“ zamračila se Ransha.
„Ano, já vím. Vím o tobě víc, než si myslíš,“ pokývala stařena hlavou. Po chvíli ticha vstala a zmizela za dalšími dveřmi. Vrátila se s ovčími houněmi, rozložila je před krb a podala Ranshe teplou deku a starou košili. „Dneska se vyspíš tady a zítra vymyslíme, co dál. Nemusíš se vracet k elfům, dokud nebudeš chtít, můžeš zůstat tady. Dobrou noc,“ pohladila překvapenou Ranshu po tváři a znovu zmizela ve dveřích, ze kterých předtím donesla houně a deku. Dívka ještě chvíli seděla na staré židli, ale potom ji přemohla únava, převlékla se do košile, kterou jí Nessa přinesla, a zahrabala se do deky. Usnula okamžitě.
„No tak, vstávej. Můžeš tady zůstat, ale lelkovat tě nenechám,“ vytrhla Ranshu ze sna ostrá slova. Rozespale zamžourala do slabého světla, které sem pronikalo skrz zašmudlaná okna a husté větve starých dubů. Nemohlo být déle, než hodina po svítání.
„Dobré ráno, Nesso,“ usmála se ještě stále trochu mátožně Ransha na starou ženu.
„Dobré ráno, Ransho,“ pookřála žena a úsměv jí opětovala. „Našla jsem ti něco na sebe, možná ti to bude trochu velké, ale to spraví jehla, nit a trochu snahy,“ položila na stůl hromádku oblečení a sehnula se k vyhaslému krbu, aby v něm znovu oživila plameny. Ransha vstala, poskládala přikrývku i houně, svlékla pohodlnou košili a nasoukala se do staré, ale čisté a vyspravené haleny a zástěry.
„Mohla bys jít podojit krávu? Já zatím uvařím čaj a nachystám snídani. Za chvíli přijde Aldarion z nočních toulek a má rád čerstvé mléko,“ podala jí stařena kameninový hrnec a pobídla ji ke dveřím. Ransha jimi prošla na studenou chodbu a dalšími ven, kde ji ovanul ledový vítr. Neměla ponětí, kde by krávu mohla najít, ale než se vrátí zeptat se Nessy, zkusí obejít stavení, jestli snad někde na něj není přimáčknutá malá stáj tak akorát pro kravku. Ranshu překvapilo, jak je chalupa velká. Musela mít víc, než dva pokoje, tedy sednici a ložnici stařeny, a bylo docela dost možné, že nějakou komůrku by našla i v podkroví. Netrvalo jí dlouho, než opravdu narazila na malou stáj s dobře utěsněnými dveřmi. Když je otevřela, přivítala ji stračena hladovým zabučením. Ransha za sebou rychle zavřela, aby se vlezavý vítr nedostal i do stáje, kde bylo i přes dvě velká okna překvapivě teplo. Dívce neuniklo, že skla v oknech stáje jsou mnohem čistší, než ta v sednici, a trochu se nad tím pousmála. Potom se ale pustila do práce, aby Aldarion, ať už to byl kdokoliv, nemusel na své mléko čekat. Popleskala kravku po pleci a ze zásobníku sena se slámou, který sem vedl z půdy, jí nandala snídani. Nikde neviděla džber na vodu, tu jí dodá později, až se Nessy zeptá, kam má pro vodu zajít. Kravka byla krotká a zatím, co se krmila voňavým senem připomínajícím nedávné horké dny, Ransha ji podojila. Ze začátku to šlo jen těžko, protože dívka nikdy předtím nic takového nedělala, ale za chvíli už odstřikovala do hrnce mléko v pravidelných intervalech. Při tom děkovala všem bohům, které dokázala vyjmenovat, že je kravka tak krotká a trpělivá. Po chvíli ticha rušeného jenom dojením, se kravka na Ranshu otočila a kousek odstoupila, jako by tušila, že dívka nemá s dojením žádné zkušenosti.
„Už stačilo? Tak dobře, za chvíli ti přinesu čerstvou vodu,“ usmála se na ni Ransha, odstrčila hrnec s mlékem z dosahu velkých kopyt, chvíli kravku drbala za ušima, než si uvědomila, že by si měla pospíšit. Pečlivě za sebou zavřela dveře stáje a vrátila se do sednice.
„Jsi šikovná,“ usmála se na ni Nessa od kotlíku s čajem, do kterého přihazovala nějaké byliny.
„Kam mám zajít pro vodu? Kravka už jí má málo...“
„Vezmi tady ten džber a běž přímo za chalupu, tam je malá tůňka s pramenem. Je to ta nejzdravější voda, jakou jsi pila, a jistě je dost dobrá i pro kravku.“ Nessa měla radost, že se Ransha tak ochotně pustila do práce. Když se včera rozhodla, že ji u sebe nechá, měla trochu strach, jak se elfí princezna bude chovat. Sice to bylo děvče vychované u starých zlodějů a možná i vrahů, ale přece jenom jí v těle kolovala elfí krev, vznešenost a často i namyšlenost. Z myšlenek ji vytrhlo škrabání na okenici. Otevřela okno a vpustila dovnitř původce toho zvuku, který si každé ráno brousil drápy o staré opotřebované dřevo a dával tím tak najevo, že chce dovnitř.
„Aldarione, kde jsi se zase celou noc toulal? Máme tady hosta, tak k němu buď milý,“ hubovala chomáč chlupů skloněný nad miskou mléka, kterou mu stihla nachystat, než jej pustila dovnitř. Mezitím se s úsměvem a kbelíkem čerstvé vody vrátila Ransha, ale na prahu sednice zůstala překvapeně stát.
„Tohle bude asi Aldarion,“ podívala se zvědavě na Nessu, která s úsměvem přikývla.
„Teď ho neruš, je hladový, ale jakmile se odvrátí od misky, jistě ti bude věnovat pozornost. Nemusíš se ho bát, neublíží ti.“
„Na kočku je ... velký. Hodně velký...“
„Není to obyčejná kočka. Říkala jsem ti, že v lesích za stavením žijí prapodivní tvorové a Aldarion je z těch nejobyčejnějších.“
„Doma jsem měla vlčici, jmenovala se Darko. Byla větší, než obyčejní vlci, ale možná to bylo tím, že od malička žila se mnou a Garlogem a krmila jsem ji tím nejlepším masem. Milovala kosti z pečeného masa, nasáklé kořením,“ zasnila se Ransha a v myšlenkách se zatoulala daleko od Nessy, Aredhel, Ardhiela i celého elfího města až do údolí, ve kterém byla těch pár dnů opravdu šťastná.
„Nebude to trvat dlouho a oba je zase uvidíš,“ pohladila ji Nessa po tváři. Dívku ani nepřekvapilo, že stařena ví o Lewisovi. Raději obrátila svou pozornost k Aldarionovi, který už vypil svou misku hustého mléka a pustil se do očisty svého černočerného kožichu. Ten jakoby vycítil její pohled, zvedl zářivě zelené oči a zadíval se přímo do těch jejích. Potom se líně zvedl a přešel přímo k Ranshe.
„Ahoj, já jsem Ransha,“ usmála se a klekla si k obrovské kočce.
Vím, kdo jsi. Já jsem Aldarion, tak mne alespoň pojmenovala stařena, ozvalo se jí v hlavě. Ransha se okouzleně usmála a pohladila Aldariona po husté srsti na mohutné hlavě.
Jak je možné, že tě slyším ve své mysli? vyslala k Aldarionovi myšlenku. Byla překvapená, když jí odpověděl. Byla to pro ni jenom zkouška, jestli s ním dokáže rozmlouvat stejně, jako on s ní.
Na světě je tolik překvapivých věcí a ty se zeptáš zrovna na tuhle. Nevím, jak je to možné. Vím jenom to, že obyčejná zvířata, tedy zvířata nepocházející z Artanis Annárë, tuto schopnost nemají.
Co je Artanis Annárë?
To je místo, kam ani elfové již po staletí nevkročili. Nessa tomu říká Starý hvozd, někdy ti o tom budu vyprávět, ale teď jdu spát, protáhl se kolem ní a vyskočil na starou pec, kterou Nessa zapalovala jenom výjimečně, ale přesto byla neustále nahřátá od plamenů v krbu.
„No tak už pojď, nebudeš celou dobu spát tady v sednici, nahoře je malá komůrka, kterou komín krbu vytopí a tak ti tam nebude zima. Jenom si tam budeš muset uklidit,“ zavolala Nessa na dívku, která ještě stále pozorovala šelmu ukládající se po dlouhé noci ke spánku.
„Už běžím,“ usmála se na stařenu mizející v chodbě a vyrazila hned za ní. Vedla ji chodbou až dozadu, kde vedly do patra staré dřevěné schody a končily přímo v místnosti, o které Nessa mluvila, chráněné jenom lehkými padacími dvířky. Věci tady uložené byly přehledně uspořádané, ale válel se na nich letitý prach, stejně jako na zemi, takže jakmile Ransha nebo stařena udělaly krok, rozvířil se prašný nános kolem jejich dlouhých zástěr.
„Radši si tady otevři okno, nebo se tady udusíš. Ty věci odstěhuj do vedlejší místnosti a nezapomeň potom dobře zavřít dveře, aby do domu nepronikala zima. Vystěhuj i tu starou truhlici, ať si máš kam ukládat oblečení. Není tady postel, ale určitě ti bude stačit pár houní a teplá deka, díky krbu tady bude v zimě teplo. No, nechám tě tady napospas tomu nepořádku, jsem už stará a nezvládám uklízet, jako dřív...“
„Jistě, děkuju. Budu potřebovat hadr a kýbl, kde to najdu?“
„Nachystám ti to na chodbu. Dneska si tady ukliď a zítra ti ukážu, kde co najdeš,“ zmizela stařena za poklopem a nechala Ranshu v tom prachovém království. Ransha jako první otevřela okno ve střešním štítu. Dovnitř hned pronikl studený vítr a více světla a dívka se skoro bezradně rozhlížela kolem sebe. Nemělo cenu nic odkládat. Přešla ke druhým dveřím vedoucí na druhou polovinu podkroví. Dveře šly jenom ztěžka otevřít, ale po chvíli přece jenom povolily a i z druhé strany půdy se po pokoji rozlilo světlo a pronikl sem chlad. Ransha otevřela okno i ve druhé komůrce a rovnou sklopila poklop na chodbu, aby příliš nenaprášila i dole. Podívala se na množství starých knih a nejrůznějšího harampádí, které se nachází na půdě snad každého domku, podle Ranshy naprosto zbytečného a vhodného akorát tak na vyhození. Ale nebyla tady paní domu a tak nemínila dělat pořádek v odložených věcech, ale místo toho je jenom přestěhovat do vedlejší místnosti, kde na ně bude dál sedat prach, dokud se někdo nerozhodne definitivně je vystěhovat ze stavení. Našla starou knihovnu, která byla do poloviny zaplněná podobnými knihami, tak se nemusela starat, kam zaprášené svazky uloží. Zbytek věcí naskládala do dřevěných beden a uložila do přehledného regálu. Napadlo ji, kdo asi regál zhotovil, stejně tak jako knihovnu. Možná elfové, možná Nessin syn...
Když měla všechno vystěhované do druhé části půdy, byla už pořádně zpocená i přes chlad, který tady díky otevřeným oknům panoval, a lepil se na ni všudypřítomný prach. Bylo načase skoncovat s nežádoucím nájemníkem. Otevřela poklop, seběhla po schodech dolů a rovnou ven, aby se mohla oprášit a nedělala nepořádek vevnitř v chodbě. Ve dveřích vrazila do příchozího, který svou postavou o hodně převyšoval Nessu.
„Sakra, pardon,“ vyhrkla, když znovu nabyla rovnováhu.
„Takhle elfky nemluví,“ zasmál se Erik.
„Co tady děláš?“ zamračila se. Stačil jí jeden pohled za Erika, aby zjistila, že má sebou doprovod. Věděla, že její otázka byla víceméně zbytečná. V elfím městě určitě dávno zjistili, že zmizela a s největší pravděpodobností Erik právě našel to, co hledal.
„Jak to, že s tebou není Ardhiel?“ pokračovala ve vyptávání, aniž by od Erika samotného dostala odpověď na svou otázku. Protáhla se kolem něj a venku ze sebe začala smetat prach, který kolem ní vířil jako aura.
„Je s tvou matkou, je strachy bez sebe, co všechno se ti mohlo stát,“ zmizel Erikův úsměv a nahradil ho zamračený pohled.
„Nic se mi nestalo, jak vidíš,“ opětovala mu se stejnou intenzitou nepříjemný pohled a pokračovala v čištění své sukně. Znovu zmizela v chodbě a objevila se právě ve chvíli, kdy se Erik chystal něco ostrého namítnout.
„Nemusíš se namáhat, nepůjdu s vámi zpátky. Nessa mi dovolila tady zůstat,“ vyhrkla dřív, než ze sebe stačil vydat hlásku. Tři elfové opodál nečině přihlíželi nezvyklé konverzaci, čemuž byla Ransha jenom ráda, stačilo jí, že se tady musí dohadovat s Erikem.
„Je to tvůj domov!“ zazněl Erikův hlas téměř výhružně.
„Nemám domov. Elfové mě o něj připravili. O domov, o přátele i o mou vlastní tvář,“ zasyčela mu do obličeje tak blízko, že téměř cítil chvění jejích řas. Nato se odvrátila a zmizela za domem s vědrem v ruce. Šel rozzuřeně za ní, takové chování si nemínil nechat líbit ani od elfí princezny, už proto, že ještě před pár dny ani netušila, kdo vlastně je. Našel ji u pramene, kde nabírala do vědra ledově chladnou vodu. Ani se po něm neohlédla.
„Můžeš Aredhel vyřídit, že jsem v pořádku, to je všechno, co pro ni můžu udělat,“ zvedla se od pramene a s námahou táhla těžké vědro do chalupy.
„Bez tebe se nevrátím,“ zastoupil jí cestu.
„Tak to sis měl vzít pár věcí sebou, budeš z elfího města hodně dlouho pryč, jestli se vůbec někdy vrátíš,“ obešla ho a vyrazila po schodech nahoru do své komůrky. Čekala, že se objeví hned za ní a měla v úmyslu praštit ho pořádně po hlavě dřevěným poklopem, ale nikdo se neobjevil. Pomalu se uklidnila a začala stírat prach na zemi. Nemělo cenu to zametat, jenom by tím prach rozvířila. Když měla zem setřenou, bylo načase seběhnout dolů pro čistou vodu a setřít ji ještě jednou. Ale při představě, že zase narazí na toho protivného chlapa, se jí dolů vůbec nechtělo. Špinavou vodou otřela ještě truhlici na své budoucí oblečení, ale nakonec přece jenom dolů musela. Zavřela pečlivě dveře od druhé poloviny půdy, aby se stihla komůrka do večera vytopit, a seběhla po schodech zase dolů. Po elfech nebylo ani památky, ale Ransha tušila, že ji tady jenom tak nenechají. Rychle vylila a vypláchla vědro, nabrala do něj čerstvou vodu a zase zmizela v chalupě dřív, než se objeví královský průvod, který co chvíli očekávala. Čistou vodou umyla zašmudlané okno, vyleštila ho suchým hadrem, ještě jednou opláchla truhlu na šaty, znovu setřela podlahu a s pocitem uspokojení seběhla po schodech dolů, aby oznámila Nesse, že už je hotová. Kde vůbec byla, když sem přijeli elfové s Erikem?
Znovu vypláchla vědro a nechala ho na sluníčku, které v tuto roční dobu už skoro nehřálo, aby vyschnulo, než ho vrátí zpátky Nesse.
„Už jsem hotová,“ nakoukla vesele do kuchyně, kde to vonělo obědem. Aldarion se zrovna líně protahoval nahoře na peci, ale Nessu vidět nebylo. Místo toho bylo vidět vetřelce, který už jednou zkazil Ranshe den.
„Co tady děláš?“ zmizel ji úsměv z tváře.
„Říkal jsem ti, že se bez tebe nevrátím. A vědma souhlasila s tím, že mě tady nechá nějakou dobu přespat. Navíc potřebuje ještě před zimou udělat pár věcí, na které už nestačí, tak jí zrovna pomůžu,“ odpověděl s milým úsměvem.
„Nemusel jsi se namáhat, to bych zvládla i já,“ zavrčela a nahnula se nad kotlík v ohništi, z něhož vycházela ta úžasná vůně. Ransha si uvědomila, jaký má hlad. Ráno na svou snídani ani nesáhla a teď toho docela litovala, jelikož Nessa byla v nedohlednu a sama se neodvážila něco si vzít. Jako naschvál se pěkně hlasitě ozval i její žaludek.
Aldarione, nevíš, kde je Nessa? vyslala k protahující se šelmě myšlenku. Neměla v nejmenším úmyslu udržovat s Erikem nějakou konverzaci a tak se raději obrátila na svého nového kamaráda.
Za chvíli přijde. Mimochodem ti to měl vyřídit tady ten mladík, přišla jí vzápětí odpověď. Vrhla na Erika ještě zamračenější pohled, než doposud.
„Co je?“ zeptal se zcela nevinně.
„Neměl jsi mi něco vyřídit?“ zavrčela. Neušlo jí Aldarionovo uchechtnutí.
„Hm, jo, že máš chvíli počkat na vědmu,“ odpověděl jako by nic a znovu se věnoval něčemu ve svém klíně. Teprve při bližším zkoumání zjistila, že opravuje střenku nože. Nejspíš jej Nessa hned zaměstnala, mužská ruka se v tak velké chalupě vždycky hodí. Znovu zamíchala bublající kotlík, popadla šaty, ve kterých večer přišla, a šla se nahoru převléknout. Musela si zástěru plnou prachu vyprat, aby nedělala pořádek po celém stavení. Po cestě z chodby ji ani nenapadlo nahlédnout do kuchyně, kde by stejně viděla jenom Erika a zkazila si tak den ještě víc. Stačí, že ho teď s jeho nepříjemným pohledem a ironickými poznámkami bude podle všeho potkávat každý den a to určitě ne jenom jednou. Při té představě vztekle popadla dřevěný džber, který stál před chalupou, a nabrala do něj čistou vodu. Máchalo prádlo tak soustředěně, že v něm nezbylo snad ani zrníčko prachu. Když se do ní začala dávat zima, uznala, že se déle Erikovi vyhýbat nemůže, prádlo vyždímala, pověsila na šňůru nataženou mezi dvěma jabloněmi, jedinými ovocnými stromy v okolí, postavila vědro znovu před stavení k vyschnutí. Nechtělo se jí dovnitř, ale netušila, čím by se mohla venku zaměstnat. Napadlo ji nakouknout do stáje, jestli kravka něco nepotřebuje. Ovanul ji typický stájní pach, ale současně příjemné teplo. Ransha už byla prokřehlá z máchání prádla v ledové vodě a tak proklouzla do stáje, pečlivě za sebou zavřela dveře a přešla přímo k jedinému stání, ve kterém stála kravka, která na ni upřela své tmavé oči.
„Přišla jsem se podívat, jestli něco nepotřebuješ... ale vidím, že máš všechno, co by sis jenom mohla přát,“ usmála se na ni. Nečekala na odpověď, Aldarion jí říkal, že běžná zvířata nemluví. Ale Darko s ní přece mluvila, napadlo ji. Je možné, že by Darko pocházela z Artanis Annárë? Poslali ji elfové, aby mě chránila? V mysli se jí začaly míhat zmatené myšlenky. Je tolik věcí, které bych chtěla vědět. A elfové a jejich přátelé nazývají Nessu vědmou, třeba právě ona dokáže odpovědět na mé otázky, napadlo ji a hned se jí zpravila nálada. Stačí využít chvilky, kdy je Erik nechá o samotě. Nechtěla, aby byl svědkem jejího vyptávání, styděla se, že toho tolik neví o sobě, o svém lidu...
S novou energií odešla ze stáje. Venku začalo zase mrholit, ale tentokrát se měla kam schovat. Vzala s sebou skoro suché vědro, aby nebylo vystavené mokrému dešti, a vrátila se zpět do kuchyně, kde předtím nechala Erika. Překvapeně vzhlédl od kotlíku, který zrovna míchal, když se Ransha objevila s úsměvem mezi dveřmi.
„Nessa už je zpátky?“ usmála se na něj.
„Jsem tady, holčičko,“ objevila se ve dveřích pokoje, odkud včera donesla houně a přikrývku. I teď jich měla plnou náruč a zamířila přímo k Ranshe, která je od ní přebrala.
„Eriku, pojď se mnou, dám ti další houně a zaneseš je nahoru za Ranshou,“ otočila se stařena k mladému muži, který mlčky přikývl. Ransha chtěla namítnout, že jí ty houně stačí, vždyť ani včera jich neměla víc, ale to už Nessa zmizela za dveřmi následovaná Erikem, a tak jenom zavřela pusu a vyšla na chodbu. Přes hromadu houní a přikrývek vůbec neviděla, šla spíše po paměti, takže si hned na prvním schodu pořádně skopla palec. Nevybíravě zaklela, ale vyšla až nahoru a do rohu, kde si naplánovala lůžko, začala pokládat jednotlivé houně. Erik se objevil vzápětí. Ransha sebou podvědomě cukla, když viděla jeho výraz. Kdyby mohl zabíjet pohledy, jistě by se tady našlo už pár obětí, na kterých by si to vyzkoušel. Ještě víc Ranshu zaskočilo, když beze slova a s prudkými gesty začal další hromadu houní skládat na druhé straně pokoje. V tom jí to došlo.
„Tohle nemůžeš myslet vážně,“ zavrčela. Její dobrá nálada, se kterou přišla ze stáje, byla pryč stejně rychle, jako se objevila.
„Vypadám snad na to, že jsem z toho nadšený?“ odpověděl jí stejným tónem, aniž by se na ni podíval.
„Můj nápad to nebyl, abys mi neustále stál za zadkem,“ zvedla bojovně hlavu. „Klidně se seber a vrať se ke královně, mě tím určitě neublížíš.“
„Snad si nemyslíš, že jsem tady kvůli rozmazlené holce, která si hraje na něco, co ani není?! Jsem tady jenom proto, že paní Aredhel hodně dlužím. Jinak bych byl co nejdál od tebe, to si zapamatuj. Nemám nejmenší zájem pobývat v tvé blízkosti a doufám, že už tě brzy okolnosti donutí vrátit se domů a mě uvolní z téhle... povinnosti,“ vyplivl poslední slovo a vztekle seběhl schody do přízemí. Ransha zůstala překvapeně stát. Nečekala takový výbuch zlosti a ještě víc ji naštvalo, že mu nedokázala něco smysluplného odseknout. Myslí si, že jsem rozmazlená? Že si na něco hraju? znovu ji zaplavila vlna myšlenek, z nichž jen setina mohla být alespoň trochu pozitivních.
„No tak, přece tady nebudeš brečet jako malá holka,“ řekla nahlas, aby si dodala trochu kuráže k seběhnutí schodů, které vedly nejspíš k Erikově nepříjemné společnosti. Nedalo jí to, aby po cestě dolů nepřemýšlela. Nechoval se k ní zase tak špatně, když pominula výstup nahoře v pokoji a cestu do elfího města. Mohl to být dokonce docela milý společník, ale prostě ji neměl rád a nebál se to dát najevo. To Ranshu utvrdilo jenom v tom, že s ním tu hru bude hrát a i ona dá jemu najevo, jak je jí jeho blízkost nepříjemná. S tou myšlenkou vstoupila do kuchyně, kde už na ni čekaly tři talíře guláše, zamračený Erik a Nessa, v jejíž tváři se nedalo nic přečíst.
„Omlouvám se, jestli jste na mě čekali,“ zamumlala, opláchla si ruce v míse s vodou a zasedla k poslednímu volnému talíři. „Dobrou chuť,“ usmála se na Nessu, Erikovi nevěnovala ani pohled a zakousla se do čerstvého chleba, který Nessa nachystala ke guláši.
Kromě Erikových vražedných pohledů, které mu Ransha s ještě větší intenzitou vracela, byl oběd výborný. Nessa nic neříkala, jako by jí bylo jedno, co mezi jejími dvěma hosty je. Nebo možná chtěla, aby si to vyříkali mezi sebou, i když moc dobře věděla, že ten konflikt způsobila spíš ona svým rozhodnutím, že je oba vystěhuje nahoru do komůrky.
„Eriku, jestli už nebudeš jíst, mohl bys jít ulovit něco k večeři. Teď, když jsme tady tři, nebudou zásoby na zimu, které mi nachystali mí elfí přátelé, stačit. Budeme muset využívat dary lesa, dokud to ještě jde,“ prolomila Nessa ticho, které se neslo kuchyní. Erik přikývl a beze slova odešel z kuchyně.
„Já bych mohla taky pomoct lovit, Nesso,“ řekla Ransha, když měla jistotu, že se Erik neobjeví mezi dveřmi a nesdělí jí něco o její rozmazlenosti.
„Ty budeš mít jiné starosti, holčičko,“ usmála se na ni stařena a vstala od stolu. „Ty knihy nahoře, které jsi stěhovala, je v nich spousta vědomostí, které by sis měla osvojit, jestli z tebe má být mocná elfí čarodějka.“
„Mocná elfí čarodějka? Moje moc, jak tomu říkáš, se projevila jenom jednou. Nikde není psáno, že je velká nebo nezvyklá...“
„Četla jsi snad některou z elfích kronik? Nebo některou z mocných věšteckých knih?“ zamračila se Nessa, zatímco se dala do umývání špinavých talířů. Ransha se beze slova ujala utěrky a rovnou talíře i lžíce ukládala do poličky nad krbem.
„Neumím číst,“ špitla po chvíli Ransha.
„Já vím, ale neboj, naučíš se to,“ mrkla na ni stařena šibalsky. „Teď vezmi Aldariona a běžte do lesa. Ukáže ti, kam chodím sbírat houby a lesní plody. Budou už přerostlé, ale v tomhle začarovaném lese rostou skoro celý rok a když se usuší, ani nepoznáš, že na ně mráz vztáhl ruku.“
„Jak víš, že mi Aldarion ukáže cestu?“ zeptala se Ransha a vrhla pohled na protahující se šelmu. „Říkal, že s ním neumíš mluvit.“
„Ty s ním mluvíš?“ otočila se k ní Nessa překvapeně.
„No, ano...“
„S tím učením čtení budeme muset začít co nejdříve,“ pokývala zamyšleně hlavou a zmizela ve své ložnici. Ransha ještě chvíli zírala na zavřené dveře, potom popadla koš, přehodila přes sebe vlněný pléd a vyšla do vzduchu, který už zase voněl sněhem. Aldarion se líně loudal za ní.
