Utíkala jsem ulicí, jak nejrychleji to šlo. Věděla jsem, že je stále za mnou a že mne co nevidět dohoní. Strašně jsem se bála. Ten chlap mi připadal bejt divnej, hned jak jsem ho poprvé uviděla. Kdybych tak potkala někoho známého. Tadyten člověk mě chce určitě znásilnit, ne-li hůř. Začaly mne napadat ty nejhorší myšlenky… Teď už jsem skoro cítila za sebou jeho dech. Otřásla jsem se odporem a ještě víc zrychlila. Prudce jsem zahnula za roh a narazila do jiného člověka.
Škubla jsem sebou a prudce se posadila. Co to bylo? pomyslela jsem si. A hned vzápětí mě napadlo: Proč je tady takový světlo? Neměla by být noc?
Protřela jsem si oči a pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe. A došlo mi to. Nejsem doma.
Zas mi to všechno prolítlo hlavou. Hádka, kořen, bolavej kotník, Opál, město, dveře... Prostě všechno. Sakra... Doufala jsem, že se z toho ráno probudim ve svý posteli jako ze zlýho snu. Jako z toho, co se mi už zase zdál. Vrací se mi to. Proč?
Začaly mě podezřele pálit oči. Strašně jsem chtěla domů. Normálně bych to zadržela. Ale tady bylo pusto, ticho a prázdno a jenom já. Tak už mi to bylo šumák a pustila jsem to. Svalila jsem se zpátky na postel a vzlykala do polštáře. Za chvíli jsem znovu usnula.
***
Ráno jsem ještě cítila opuchlé a pálící oči. Všechno kolem mě, na co jsem se podívala mě dopalovalo. Tenhle kamrlík, ta postel, to zrcadlo... Všechno bylo divný. Chtěla jsem pryč.
Opláchla jsem si oči, upravila culík a chystala jsem se k odchodu. Pak mi ale zrak padnul na ten přívěšek od Salera. Říkala jsem si, že by bylo dobrý si ho nandat. Kvůli němu. Ale moc se mi nechtělo. Taky mě ten kus kovu dopaloval. Nakonec jsem ho vzala a strčila do kapsy.
Vyšla jsem do světnice a uviděla Salera, jak se sklání nad nějakou velkou knihou.
„Dobré ráno,“ pokusila jsem se říct mile, ale hlas se mi trošku třásl.
„Dobré ráno,“ odpověděl mi. Určitě si všimnul mého rozčilení, ale nic neříkal. „Máš hlad?“
„No, jo... Něco bych snědla.“
„Tak dejme tomu topinky s džemem?“
„Hmm, děkuju. Jste moc hodný.“
„Jo jo... To už jsem slyšel. Včera jsi mi to říkala, ne?“ Usmál se na mě.
„Jo, to je možný,“ taky jsem se nemohla ubránit úsměvu. „Ale vy jste fakt moc hodnej.“
„Když to říkáš ty... Á, ty topinky!“ zvolal a odběhnul.
Osaměla jsem. Chvilku jsem si jenom tak prohlížela místnost a obrázky na zdech. Pak mi padnul zrak na tu knihu, do které Saler před chvílí psal. Šla jsem se na ní podívat zblízka.
Byla to kronika. Nevím jestli městská kronika nebo jenom rodinná, ale každopádně do ní Saler právě zaznamenával ztrátu Opálu z Hodin. Odlistovala jsem pár listů zpátky, ale nebylo tam už nic, co by mi něco říkalo. Potěšilo mě, že jsem nenašla ani jednu zmínku o sobě.
„Nelisho, tak pojď,“ dolehl ke mně hlas z kuchyně. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že volá na mě. Bylo nezvyklé mít nové jméno.
Došla jsem do kuchyně a tam na mě čekal talíř s topinkami a vedle něj malinová marmeláda.
Popřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla. Bylo to výborné. Pochopitelně jsem se to několikrát pokoušela Salerovi s plnou pusou sdělit, ale vždycky to bylo tak nějak bez úspěchu. Nakonec jsem mu to řekla, když jsme dojedli.
Sklidili jsme ze stolu.
„Jsi nějaká zamlklá, ne?“ zeptal se potom. „Trápí tě něco?“
„No, ani ne. V noci se mi zdál zase nějakej hnusnej sen. A... Uvědomila jsem si, že fakt chci zpátky domů. A co nejdřív.“
„A co máma? Říkala jsi, že na tebe řve. A že tě podceňuje.“
„Ale ona není taková vždycky. Včera měla dost blbou náladu. A já taky. Vlastně včera jsem se taky probudila z hnusnýho snu. Byl stejnej jako dneska. Včera jsem vám o něm říkala. Asi se mi to vrací. No a jak jsme měly obě dvě blbou náladu tak jsme se rafly, no...“
„Aha. Takže myslíš, že už to bude v pohodě?“
„Doufám. Ale taky jí musím chybět, ne? Utekla jsem a celý den jsem se nevrátila... To už bych teoreticky měla chybět i tátovi a bratrovi.“
„Jo... To jo. A co ty Hodiny? Necháš nás v rejži nebo nám pomůžeš?“
Zavrtěla jsem se na židli. Ještě pořád jsem si to rozmýšlela. Ale bylo jasně, že nemám už moc času.
„Hmm... Tak jo. Už kvůli tomu světlu... Mezi náma, nedá se při tom moc spát,“ prohlásila jsem a usmála se. Saler se taky usmál.
„Vyrazíme rovnou?“
„Jo, ať to mám co nejdřív za sebou.“
Vstala jsem a šla ke dveřím. Saler za mnou ještě zhasnul oheň v kamnech a taky vyrazil.
„Salere,“ oslovila jsem ho cestou. „Jak mě opravení Hodin dostane domů?“
„Říkal jsem ti o tom, že Hodiny ti splní jedno největší přání?“
„Jo.“
„Tak jestli si opravdu ze všeho nejvíc přeješ dostat se domů, tak se tam dostaneš.“
„Když to je těžký,“ řekla jsem na to. „Hrozně si přeju domů. Ale zase si hrozně moc přeju, aby byla máma úplně v pohodě a táta taky. A vůbec všechno. A vyměnit tohle přání za to první se mi zase nechce. Já ale vlastně nevim, co je moje největší přání...“
Podíval se na mě. „A co to spojit do jednoho přání?“ navrhnul. „Jako být doma a mít všechno v pohodě.“
Usmála jsem se. Ono se to nějak vyřeší, řekla jsem si pro sebe a šla dál Pak mě napadlo ještě něco.
„Co kdybych vám ty Hodiny neopravila? Jak byste mě dostal domů?“
„Hmm,“ zamyslel se. „Museli bysme jít po té cestě, kterou si k nám přišla a zkoušet zakopávat o všechny kořeny, dokud bysme nenašli ten pravý, který by tě dostal domů. Není jednodušší opravit nám Hodiny?“
Zasmála jsem se.
„Jo, asi jo.“
„Úú... už jsme tady,“ řekl pak vesele a zamířil ke krásně kované bráně a třikrát na ni zabušil. Otevřelo se malé okénko a vykoukl nějaký voják.
„Co chcete?“
„Jsem Saler III. Jednoruký. Hodinář. Jdu se podívat na Hodiny.“
„Moment,“ řekl a pak se otočil směrem do dvora. „Zavolejte velitele, tohle ho bude zajímat,“ zakřičel a pak se na nás usmál. „Musíte chvilku počkat.“
„Aha...“ řekl Saler a posadil se na vedlejší kašnu. Sedla jsem si vedle něho.
„To je divný,“ prohlásil po chvilce. Zvedla jsem obočí.
„No, nikdy nemuseli kvůli mně volat velitele. Když jsem přišel, tak mě hned pustili. Stačilo říct, že jsem hodinář. Vlastně stačilo říct, že jsem Saler. Tady mě zná každý... Nelisho...“
„Ano?“ Trochu mě vyděsil tón, kterým to řekl.
„Viděl někdo z města přede mnou, že máš ten kámen?“
„No, vlastně jo, ale... Nepřipadalo mi to nějak důležité. Byla tam uprostřed města taková kontrola. Musela jsem projít nějakým turniketem, a když se tam rozsvítilo červený světlo, tak jsem jako mohla jít. Jenže si mě tam nějaký jejich velitel všimnul a řekl, že nejsem z tohohle města a nejsem jako tady občan. A chytili mě. Já jsem sebou dost kopala a oni mě málem neudrželi, ale pak mi vypadnul ten kámen. A ten velitel ho chtěl vzít do ruky, jenže nemoh. Zablýsklo se a jeho to uplně odhodilo. Pak mě nechali běžet.“
„Tak to je potom jasný,“ řekl Saler celkem zvesela. „Oni totiž Opál hledají pořád. A když zjistili, že jsi s ním ve městě, tak mají určitě obrovskou radost. A velitel tě chce k těm Hodinám teď doprovodit. Aby se na to podíval. Tak to je v pořádku. Hele, už otvírají bránu. Pojď“
Vstali jsme a šli tím směrem. V bráně stál můj starý známý velitel městské stráže, se kterým už jsem se setkala. Nejspíš měl Saler pravdu. Pan velitel se mile usmíval a vypadal spokojeně.
„Dobrý den,“ řekla jsem, když jsme k němu došli.
„Dobrý den,“ odpověděl mi. Zdravícího Salera si nevšímal. „Přišla jsi nám opravit Hodiny?“
„Jo... Dostanu se tak domů.“
„Ach tak... No, jsem rád, že tě vidím. Tak pojď,“ vybídl mne a šli jsme.
Nebyly to ještě ani dva metry, když jsem za sebou slyšela podrážděné hlasy: „Ne pane, vy dál nemůžete.“
„Cože? Děláte si ze mě legraci?“
„Ne. Je mi líto, pane. Je to rozkaz.“
„Cože?“ zeptala jsem se a udiveně se podívala na velitele.
„Rozkaz... To je takový to, co udělují nadřízení podřízeným.“ Na rtech mu zahrál samolibý úsměv.
„Ale on je hodinář...“
„No a? My to zvládnem i bez něj. Chápej. Prostě jsem musel udělit nějaké rozkazy navíc. Když je výjimečný stav, tak sem nesmí ani hodinář.“
Ohlídla jsem se za Salerem. Věděla jsem, že už ho asi nikdy neuvidím. Za chvilku budu zpátky doma a ze Salera zbyde jenom vzpomínka. Brána se zavřela.
Dali jsme se znovu do chůze.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě.
„Nelisha.“
„Hezké jméno... Dala by sis předtím ještě něco k jídlu?“
„Ne, děkuju, před chvílí jsem snídala.“
„Aha... A ani trochu čokolády? Takový úkol jako opravit Hodiny, to si vyžádá mnoho energie.“
Co ty zdejší chlapi furt maj s tou čokoládou? Moment... Saler neříkal nic o velkém výdeji energie. Tenhle strážník je fakt nějakej divnej.
„Děkuju, nechci,“ odmítla jsem. „Už to chci mít za sebou.“
„Já myslím, že si čokoládu dáš povinně...“
„Cože?“
„Ach,“ zasmál se. „Zase ta hloupá otázka ,cože‘. Co s tim furt máš? Prostě pojď.“
Chytil mě a strkal směrem k jednomu domku.
„Já nechci čokoládu!“ křičela jsem a kopala všude kolem sebe.
„Jau! Ty malá zmije!“ křičel ten velitel a držel se za nohu. „Jasně, že chceš čokoládu. Jenom o tom ještě nevíš.“
„Co to děláte? Nechte mě bejt! Pomoc!“
Všechno mé kopání a křičení mi ovšem bylo prd platný. Za chvíli jsem byla uvnitř domku, v malé komůrce. V malé plesnivé komůrce... Velitel mě tam hodil a zamknul za mnou. Nechápala jsem, co se děje. Sedla jsem si do rohu na zem posypanou slámou a rozhlédla jsem se kolem sebe. Proč mi to tu připomíná vězení?
Za chvíli se dveře zase otevřely. Vešel velitel a držel v ruce šálek kakaa.
„Tady máš tu čokoládu. Abys neřekla, že lžu.“ Pak se posadil naproti mě.
„A teď, Nelisho, mi dej ten Opál.“
„Nedám... Nemůžete se ho přece dotknout.“
„To nemůžu. Dej mi ho tady do té krabičky.“
„Proč? Já ho mám dát do Hodin.“
„Ty bláhová... A Saler jakbysmet. Když ti nedovolíme zprovoznit Hodiny a rozhlásíme všemu lidu, že máme Opál u sebe, budou nás poslouchat. Získáme moc nad vším. Dokonce i nad tím časem. A až nás to přestane bavit,“ teď se tvářil fakt zlomyslně, „tak ti dáme vědět a ty nás zachráníš.“ Udělal posměšný úšklebek. „Teď ten kámen. A jelikož jsi chytré děvče, určitě pochopíš, že je pro tebe výhodnější mi ho dát. Já totiž umím bejt zlej...“
„Aha...“ řekla jsem přesvědčivě. V hlavě se mi zrodil nápad. „Tak dobře,“ prohlásila jsem. „Tady to máte...“
„Hmm,“ usmál se. „Jsem rád, že se to obešlo bez násilí.“ Odešel a zase mě zamknul. Natáhla jsem se na tvrdou zem a začala upíjet kakao.
