|
|
Prolog
Jediná svíčka umístěná ve svícnu na stole slabě osvětlovala místnost. V pološeru se procházel pomalým krokem, sem a tam, vysoký urostlý muž. Mírně prošedivělý pěstěný vous, vysoké čelo, bezelstné modré oči, to vše dodávalo jeho tváři důstojný a důvěryhodný výraz. Na první pohled většinou působil tento muž otcovským, rozvážným a vyrovnaným dojmem. Nyní se ale v jeho tváři odráželo znepokojení. Starosti z posledních dnů mu na čele vyryly hlubokou vrásku. Konečně muž dospěl k rozhodnutí. Přestal neklidně přecházet po místnosti a usadil se do nádherně vyzdobeného čalouněného křesla. Přes spodní část těla si přehodil teplou kožešinu a natáhl se pro zvonek, ležící na stolku vedle něho. Krátce zazvonil a upřel pohled ke dveřím. Ty se vzápětí otevřely a do pokoje vstoupil černě oděný mladý muž. V uctivé vzdálenosti od křesla se zastavil a hluboce se uklonil. Se skloněnou hlavou zůstal stát na místě a čekal na další rozkazy.
„Ať se sem okamžitě dostaví Rafael.“
„Stane se, jak přikazujete, vaše veličenstvo,“ řekl mladík. Zároveň se opět uklonil. Pak rychlým krokem opustil místnost.
Král Maxián II. osaměl. Zatímco trpělivě čekal na Rafaela, jeho myšlenky se mimoděk znovu stočily k Vozejskému království a pevnosti Brk.
„Ten králíček Věslav si určitě myslí, že zvítězil. Že je za těmi svými horami a pevností Brk to jeho královstvíčko pěkně v bezpečí. To se ale šeredně mýlí. To, že jsem se prozatím stáhl, nic neznamená. Teď, když mám plány pevnosti, znám její slabiny a vím, jak funguje ta jejich slavná tajná zbraň, mě už nic nezastaví. Do roka mé vojsko dobije pevnost Brk a obsadí celé Vozejské království. Pak budou ty pověstné poklady, které Věslav nashromáždil ve svém paláci, moje. Ale co je ještě důležitější, získám tím přístup k jižnímu moři. Ještě po mnoha staletích se mé jméno bude vyslovovat s úctou. Budu stejně slavný, jako můj praděd Vilém Dobyvatel, který podstatně rozšířil bojenské území. Já jeho dílo dokončím a stanu se nejmocnějším bojenským vládcem v celé historii.“
Šťastný výraz na tváři krále Maxiána, když si představoval své budoucí triumfy, vystřídala náhle zlostná grimasa.
„Nejdřív si ale musím vyřešit domácí záležitosti. Nemohu připustit žádné tahanice o bojenský trůn. Princ Michael musí zemřít. Jen tak umlčím všechny buřiče. Kdybych se vrátil, jako vítěz a miláček lidu, nikdo by si nedovolil pochybovat, že bojenský trůn náleží pouze mně. Pak bych možná mohl ušetřit Michaelův život a jen ho poslat do vyhnanství. Takhle ale nemám jinou možnost. A ti nadutí kněží a mniši aspoň dostanou pořádnou lekci. Dlouho jsem přehlížel, jak se pletou do mých záležitostí, ale s tím je teď konec. Já jim ukážu, kdo je pánem v Bojenském království. Musejí pochopit, že každý, kdo se mi vzepře, draze za to zaplatí.“
Maxiánovy myšlenky přerušilo tiché zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ vyzval příchozího král Maxián.
Do pokoje vešel menší hubený holohlavý muž, předstoupil před krále a hluboce se uklonil.
„Pojďte blíž, Rafaeli,“ přikázal král.
Rafael přistoupil až těsně ke králi. Sklonil hlavu a čekal na rozkazy.
„Za jak dlouho by vaši muži mohli provést ten plán, týkající se Chrámu sedmi bohů?“ zeptal se šeptem král Maxián.
„Mohu vše připravit do dvou týdnů,“ odpověděl rovněž šeptem Rafael.
„Tak ten plán uskutečněte.“
„Jak přikazujete, vaše veličenstvo,“ uklonil se Rafael a svižným krokem opustil komnatu.
Kapitola první - Chrám Sedmi bohů
Hora Sedmi bohů - tímto honosným názvem se pyšnil vysoký kopec v předhůří Ledových hor a zároveň nejposvátnější místo Bojenského království. Tato svatá hora byla opředena mnoha pověstmi a legendami, podle kterých právě zde mělo dojít k několika úžasným zázrakům. Nejstarší legenda praví, že před dávnými věky v okolí hory došlo k veliké bitvě. V těch pradávných dobách totiž vypukl mezi kněžími krvavý spor o to, který z bohů je ten nejvyšší a nejdůležitější. Sedm velkých armád přívrženců různých bohů se poblíž kopce střetlo v krvavé řeži. Každé vojsko bojovalo pouze samo za sebe a své božstvo, proto není divu, že hned na počátku bitvy zavládl na bojišti naprostý chaos a zmatek. Veškeré plány vojevůdců zcela ztroskotaly, mrtvých a raněných přibývalo a konec bitvy byl stále v nedohlednu. Nikdo nedokázal odhadnout, kdo vyhrává a kdo naopak utrpěl těžké ztráty. Tisíce kněží a mnichů začaly během bitvy vyzívat své bohy, aby svým stoupencům pomohli k vítězství nad ostatními. Zároveň se snažili proklít všechny protivníky těmi nejhoršími kletbami. A v tomto okamžiku se přihodilo něco nevídaného. Na vrchol kopce nad bojištěm sestoupilo z nebes všech sedm hlavních bohů. Jediným pokynutím zastavili bitvu a všichni součastně promluvili k znepřáteleným lidem: „Slyšte smrtelníci. Každý z bohů má své nezastupitelné místo a povinnosti ve vesmíru. Nikdo z nás není povýšen nad ostatní a všichni dohromady spolupracujeme, abychom udrželi v chodu řád světa. Proto je naším společným přáním, aby i lidé, kteří nám slouží a kteří nás uctívají, spolu nesoupeřili, ale aby si vzájemně pomáhali. Zanechte tedy svých malicherných sporů. Rozejděte se do svých domovů a mějte ve stejné úctě všechny bohy.“ Po tomto proslovu se všech sedm bohů opět navrátilo na nebesa. Tím válka skončila.
Během mnoha staletí vybudovali lidé na kopci ohromný chrámový komplex, zasvěcený sedmi bohům, kteří zde měli stanout. Tento chrám byl považován za nejsvatější místo nejen v Bojenském království, ale i ve všech okolních zemích. Po celou dobu, kdy chrám stál, se ani v těch nejdivočejších dobách nestalo, že by na jeho posvátnou půdu násilně vstoupilo nějaké vojsko. Proto se v období válek stával bezpečným útočištěm pro množství uprchlíků. I v časech míru zde mohli najít dočasný azyl pronásledovaní a potřební lidé. V chrámu totiž neplatily královské ani jiné světské zákony, jediným zákonem zde byla vůle sedmi veleknězů.
Od smrti krále Graciána III. uplynulo už více než sedmnáct let. Ještě než starší Maxiánův bratr král Gracián zemřel, stačil sepsat svou poslední vůli. V ní požádal kněze z Chrámu Sedmi bohů, aby převzali dohled nad výchovou, jeho tehdy tříletého syna a následníka trůnu, prince Michaela. Podle této závěti měl princ až do své plnoletosti, které dosáhne ve svých 21 letech, přebývat v chrámu. Po dosažení plnoletosti se měl princ Michael ujmout svých vladařských povinností a usednout na bojenském trůně. Do té doby měl království jeho jménem spravovat velmoži zvolený regent. Po smrti Graciána III. se sešla nejvyšší rada chrámu, kde se rokovalo o budoucnosti království. Zde se kněží se rozhodli malého prince přijmout. Nejvyšší představitelé chrámu odpřísáhli před všemi bohy, že prince řádně vychovají a budou ho ochraňovat. Od té doby žil princ Michael v Chrámu Sedmi bohů.
V severní části chrámového komplexu, který nebyl přístupný pro veřejnost, se v překrásné zahradě pomalu procházel muž. Dlouhý bílý plnovous, vrásčitá tvář a poněkud shrbená postava svědčily o jeho značně vysokém věku. Podle jeho nádherně zdobeného pláště bylo na první pohled patrné, že se nejedná o obyčejného mnicha nebo kněze. Když muž pozvedl ruku, aby si uhladil plnovous, zablýsknul se ve slunečním světle velký zlatý prsten ve tvaru lidské lebky. Prsten nejvyššího kněze bohyně smrti. Náhle se muž zastavil a ohlédl se zpět. V té chvíli za sebou totiž zaslechl kroky, které se rychle přibližovaly. Po cestičce se k němu blížil další muž. I oblečení přicházejícího svědčilo o významném postavení svého majitele. Tento muž byl však mnohem mladší, přibližně čtyřicetiletý.
„Zdravím vás, Alvare,“ pronesl tichým hlasem stařec, když svým stárnoucím zrakem rozeznal mužovu tvář. „Tak už jste se konečně vrátil.“
„Buďte pozdraven, ctihodný Teobalde,“ opětoval pozdrav Alvar. „Přijel jsem před malou chvilkou. Vy jste první, koho jsem se po svém návratu rozhodl navštívit. Doufám, že jsem vás nevyrušil při něčem důležitém.“
„Ale vůbec ne,“ usmál se Teobald. „Také s vámi potřebuji mluvit.“
Alvar pokýval hlavou. Jeho tvář se poněkud zachmuřila starostmi, když říkal: „Času není nazbyt, přejdu tedy rovnou k věci. Moji lidé hlásí, že se chystá něco velkého. Generál Rafael svolává své zabijáky. O co přesně jde, se mi ale zjistit nepodařilo.“
„Ano, má bohyně nám také sesílá znepokojivá znamení,“ povzdychl si starý muž. „K našemu chrámu se neodvratně blíží zmar a smrt.“
„Snad si nemyslíte, že by se Maxián odvážil zaútočit na chrám. Ani on není tak šílený,“ pochyboval Alvar.
Samozřejmě, že nezaútočí otevřeně. To ale neznamená, že sem nemůže poslat své vrahy, kteří ovšem jistě nebudou oblečeni v jeho barvách. Pak by mohl ten útok svést na bandity, své politické odpůrce nebo třeba vozejské špióny.“
„Tím by snad mohl oklamat lidi, ale ne naše bohy,“ opáčil rozzlobeně Alvar. „Jak by pak mohl doufat v jejich milosrdenství?“
„Maxián je příliš pyšný na to, aby se sklonil třeba i před bohy,“ mínil Teobald. „A ve své pýše se nezastaví před ničím. Já a ostatní velekněží jsme už vydali potřebné rozkazy. Všechny naše nejcennější relikvie a texty budou v nejbližších hodinách tajně vyvezeny z chrámu na bezpečné místo. Mnoho svých učedníků jsem rozeslal do všech končin království i mimo ně. Ze služebníků mé bohyně zůstává v chrámu jen několik kněží, asi čtvrtina mnichů a já.“
„Proč neopustíte chrám i vy?“ podivil se Alvar.
„Já se smrti nebojím. Nebojím se předstoupit před svou bohyni. Už jsem určil svého nástupce a postaral se, aby po mé smrti bylo vykonáno vše potřebné. Já jsem byl tenkrát před sedmnácti lety jedním z veleknězů, kteří před všemi bohy přísahali chránit prince Michaela. Neuteču teď před svou povinností.“
„Já rovněž zůstávám,“ hrdě prohlásil Alvar. „Také se cítím vázán tou přísahou. I když jsem tenkrát ještě nebyl nejvyšším knězem Dugana - boha války, přísaha mého předchůdce mě zavazuje stejně, jako bych přísahal sám. Jestli Maxiánovi lidé zaútočí na chrám, dohlédnu na to, aby za svou opovážlivost draze zaplatili.“
„Jakou máte šanci ubránit chrám?“ zajímal se Teobald.
„Moc velkou ne,“ zhodnotil situaci Alvar. „Chrám není zbudován jako pevnost. Obráncům neskýtá téměř žádné výhody. Venkovní zeď je příliš dlouhá a nízká, takže ji nemohu obsadit svými mnichy a pokusit se ji ubránit. Jestli útočníků bude přesila, bude velmi těžké je odrazit. Ale na druhou stranu, moji bojoví mniši patří k nejlepším válečníkům na světě.“
„Už jste se rozhodl, jaká podniknete opatření?“
„Hned po mém příjezdu jsem rozkázal zdvojnásobit počet mužů, kteří se starají o princovu bezpečnost. Od této chvíle ho bude ve dne v noci hlídat šest mých nejlepších bojových mnichů. Počínajíce dnešním večerem budou všichni moji muži neustále připraveni k boji. Dokonce i spát budeme chodit se svými zbraněmi. Zesílím noční hlídky a připravím plán obrany. Budeme muset rovněž přichystat únikovou cestu pro prince. Nebo raději několik únikových cest,“ přemýšlel Alvar nad vzniklou situací. Pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Možná by ovšem bylo lepší, kdybychom prince raději tajně odvedli z chrámu a někde ho ukryli. Podobně jako jste nechal odvézt naše nejvzácnější relikvie.“
„To si nemyslím,“ nesouhlasil s tímto nápadem Teobald. „Král Maxián nebaží po našich cennostech, proto budou mimo chrám v bezpečí. Kdyby ovšem opustil chrám princ Michael, Maxián by se o tom jistě brzy dozvěděl. Nepochybuji, že má v chrámu své špehy. Pak by se princ stal snadnou kořistí pro Maxiánovy vrahy. Soudím, že pro prince je pořád nejbezpečnější zůstat v chrámu.“
„Asi máte pravdu, Teobalde,“ přikývl po krátké úvaze Alvar. „Musím ještě zařídit mnoho věcí, takže se s vámi už rozloučím. Přeji vám pěkné prožití zbytku dnešního dne, ctihodný Teobalde.“
„Dnešní nádherné jarní odpoledne si rozhodně nenechám ničím pokazit,“ řekl s úsměvem Teobald. „Vždyť to může být moje poslední. A vám z celého srdce přeji, Alvare, aby vám bůh Dugan byl v následující bitvě příznivě nakloněn.“
Do svítání zbývaly přibližně dvě hodiny. Bojoví mniši boha války Dugana ve trojicích přecházeli kolem chrámové zdi, připraveni při jakémkoli narušení okamžitě zasáhnout. V minulých dvou dnech, od té doby co jejich nejvyšší kněz vyhlásil stav ohrožení, toho nikdo z nich moc nenaspal. Přesto ale všichni strážní byli zcela bdělí a ostražití. Jejich oči se snažily bedlivě propátrat každý tmavý kout, uši registrovaly každý podezřelý šelest. Stěží ale mohli včas zpozorovat nebezpečí, které se na chrám potichu snášelo z oblohy.
Velký černý drak se právě chystal přistát na menším prostranství mezi budovami. Ještě za letu vychrlil na střechu kláštera Duganových mnichů ohnivý plamen a budovu zapálil. Dosedl nedaleko vstupních dveří hořícího kláštera, otočil se k nim čelem a potichu čekal. Zevnitř ubytovny se už začaly ozývat poplašné výkřiky mnichů, kteří zpozorovali požár. Vzápětí se vysoké dubové dveře prudce otevřely a začal se z nich valit proud lidí. V tom okamžiku drak zaútočil. Vychrlil proti dveřím další proud ohně. Několik mužů vzplálo, jako živé pochodně. S tím se ale drak nespokojil. Vrhl se proti zbývajícím mnichům. Svými pařáty, čelistmi a ocasem rozdrtil mnoho z nich dřív, než se zmohli na jakýkoli odpor.
„Před vchodem je drak,“ vykřiklo zděšeně několik mužů.
„Všichni k oknům!“ rozhodně zavelel do nastalého zmatku jeden z velitelů. „Opusťte budovu okny! “
Překvapení z nenadálého napadení už pominulo a Duganovi mniši se vzchopili k prvnímu protiútoku. Několik vržených kopí a šípů se neškodně odrazilo od dračích šupin.
„Miřte na oči!“ vykřikl jeden z lučištníků a hned se také zařídil podle své rady.
„Kopiníci kupředu! Kryjte se za štíty!“ zazněly další rozkazy.
Z pravé strany se na draka odvážně vrhli čtyři muži s meči v rukou. Drak se po nich ohnal, ale muži uskočili a opět zuřivě zaútočili. Poté se stáhli do bezpečnější vzdálenosti. Podařilo se jim na chvíli upoutat drakovu pozornost a tím získat víc času pro ostatní. Když se drak od nich konečně odvrátil, aby zaútočil na mnichy před budovou, narazil na nečekaně silný odpor. Mniši se stačili mezitím zformovat a připravit. Jakmile se drak obrátil, vyletěly mu vstříc desítky šípů, zamířených na jeho hlavu. Některé z nich jen o vlásek minuly jeho oči. Přestože většina šípů proletěla mimo, nebo se jen neškodně odrazily, zbývající způsobily drakovi lehčí zranění. Jeden šíp propíchl drakův jediný ušní boltec a zůstal trčet v ráně. Drak zařval vzteky a bolestí. Bleskurychle se vyřítil vpřed. V tu ránu se proti němu vztyčila hustá hradba kopí a štítů. Z obou boků na něho zaútočily desítky mnichů. Drak přední nohou rozrazil šik mnichů před sebou. Jednoho nešťastníka popadl do tlamy a skousl. Na další dva stoupl nohou a rozdrtil jim hrudník. Zároveň švihl ocasem. Tím srazil k zemi několik mužů. Ani drak se však nevyhnul dalším zraněním. Lučištníci ho nepřestávali zasypávat šípy. Několik oštěpů našlo slaběji chráněná místa mezi dračími šupinami a pronikly hluboko do masa. Drak opět bolestně zařval. Tentokrát se však už nevrhl zběsile kupředu. Rozhodl se naopak raději ustoupit a vyhledat snadnější kořist. Roztáhl křídla a vzlétl do výšky. Na cestu ho ještě vyprovodilo množství šípů a vržených oštěpů.
Pozornost strážných v severní zahradě plně upoutaly zvuky boje, přicházející zevnitř chrámového komplexu, takže si nikdo z nich nevšiml slabého cinknutí, jak se o vrch zdi zachytil železný hák s lanem. Desítky dalších cinknutí následovaly vzápětí. Ty už ale pozornosti stráží uniknout nemohly.
„Pozor! Nepřátelé u zdi!“ vykřikla hlídka. Muž zároveň v rychlosti vytáhl šíp z toulce a napjal tětivu luku.
Nade zdí vykoukla první hlava a na její vrcholek se vyhoupla postava muže. Zadrnčela tětiva a muž se s výkřikem zřítil dolů. To už se ale přes zeď do zahrady dostávali další a další muži. Všichni byli oblečeni v černých pláštích. I je strážní přivítali několika šípy. Příval mužů v černém však zastavit nedokázali.
„Ustupujeme!“ rozkázal velitel stráží, když bylo zřejmé, že stojí proti značné přesile. Měli nejvyšší čas. Muži v černých pláštích se s obnaženými meči v rukou rozběhli proti nim. Byli vzdáleni sotva na pár kroků. Ještě okamžik a podařilo by se jim mnichy dostihnout.
„Rozdělte se a varujte ostatní, že přes severní zeď do chrámu vnikli nepřátelé,“ stačil ještě přikázat velitel hlídkujících mnichů, než zmizel ve tmě.
Alvar, nejvyšší kněz boha války Dugana tiše podřimoval zkroucený v křesle u okna. Nespal dlouho. Před necelou hodinkou dokončil poslední kontrolu hlídek a vrátil se do svého pokoje. Původně si chtěl jen na chviličku sednout, ale brzy ho přemohla únava, takže v křesle usnul neklidným, lehkým spánkem. Náhle ho z dřímoty cosi probudilo. Prudce s sebou trhl a spěšně se napřímil. Chviličku se zmateně rozhlížel po tmavé místnosti, než si uvědomil, co ho vyrušilo. I přes zavřené okno byl z venku slyšet podezřelý hluk a křik. „Venku se něco děje,“ blesklo mu hlavu a v příštím okamžiku už otevíral okno, aby se pokusil zjistit příčinu toho zmatku. Nemohl se mýlit. Nočním tichem se nesly zvuky boje. Dál už na nic nečekal, popadl meč a dvěma skoky se dostal ke stolku, kde měl odložený štít. V následující chvíli se už plně ozbrojen řítil ke dveřím. Už už sahal po klice, když se dveře prudce otevřely. Do místnosti vpadl jeho pobočník a přítel Basil.
„Už to začalo,“ spustil Basil, dříve než mohl Alvar něco namítnout.
„Vím,“ přikývl Alvar. „Všichni do zbraně. Víte, co máte dělat. Moje skupina, ať se seřadí před budovou.“
„Zařídím to,“ krátce odvětil Basil a zmizel na chodbě.
Alvar také vyběhl z pokoje. Zamířil na schodiště a svižně seběhl po schodech do přízemí. Cestou s potěšením sledoval, že téměř všichni jeho kněží jsou už připraveni k boji a chovají se přesně podle jeho dřívějších příkazů. Nikdo nepanikařil ani nezmatkoval. Právě když Alvar vycházel z budovy, zaburácel nad Chrámem sedmi bohů, příšerný dračí řev. Na okamžik jakoby ten zvuk plný zlosti a nevraživosti zmrazil všechen okolní shon a ruch. V příštím okamžiku se však všichni rozběhli za svými povinnostmi s ještě větším odhodláním.
„Takže král Maxián na nás poštval i toho svého draka,“ blesklo Alvarovi hlavou. „No, vypadá to, že dnes ještě zažijeme zajímavou noc.“
Na nevelkém prostranství nedaleko vstupních dveří se shromáždilo přes třicet mužů a další v rychlosti přibíhali. Tato skupina vedená samotným Alvarem se měla spojit s dalším oddílem bojových mnichů a pokusit se o nečekaný protiútok. Tento manévr měl zbývajícím obráncům poskytnout dostatek času, aby připravili obranné pozice.
Pár okamžiků, než přiběhli poslední opozdilci, využil Alvar k poslední zběžné kontrole své zbroje.
„Vypadá to, že už jsme všichni,“ oslovil Alvar shromážděné. „Nechť bůh Dugan požehná našim mečům.“ Pak zvučně zavelel: “Následujte mě,“ a vyrazil směrem, odkud se ozýval křik bojujících. Sotva uběhl prvních pár kroků, rozlehl se nocí opět dračí řev.
Těsně předtím, než doběhli ke klášteru Duganových mnichů, dostihl Alvarovu skupinu posel a v rychlosti podal hlášení: „Nepřátelé vnikli do chrámu přes severní zeď. Na náš klášter zaútočil drak. Podařilo se nám ho zahnat, ale máme mnoho mrtvých a zraněných.“
K rohu nejbližší budovy jim zbývalo udělat jen pár kroků. Zde se Alvar na okamžik zaraženě zastavil a přelétl očima spoušť, kterou způsobil drak. Z budovy kláštera šlehaly vysoké plameny a nárazy větru občas srážely chuchvalce hustého dýmu až k zemi. O zběsilosti a krutosti krátkého boje svědčilo množství nehybných těl poblíž hlavního vchodu. Část mnichů se snažila ošetřovat své raněné druhy a odnášet je z dosahu kouře. Většina mužů ale se zbraněmi v rukou přecházela po okolí a nedůvěřivě sledovala oblohu.
Jakmile si mniši všimli, že dorazil jejich velekněz, rozběhli se k němu velitelé oddílů pro další rozkazy.
„Vy tři,“ ukázal Alvar rukou, „svolejte své muže, vezměte všechny raněné a přesuňte se s nimi na hlavní nádvoří. Zbylé čtyři oddíly půjdou se mnou. Musíme zadržet útočníky, aby naši bratři měli čas se stáhnout a vybudovat obranné postavení. Pak také ustoupíme na hlavní nádvoří.“
Všechny rozkazy byly uděleny, vhodné místo bylo vybráno, past byla připravena.
Před malou chvílí vyslechl Alvar poslední hlášení o situaci před nimi. Nepřátelé se rozdělili na dvě skupiny, menší se vydala podél zdi východním směrem. Přibližně dvě až tři stovky zabijáků v černém se poblíž severní zahrady rozptýlilo mezi budovy, které systematicky prohledávali. Bez slitování zabíjeli každého člověka, na kterého narazili.
Alvar v rychlosti navrhl jednoduchý plán. Nejprve se rozhodl zaútočit na početnější skupinu. Rozdělil své lidi také na dvě části. Padesát mnichů s luky vyslal dopředu, aby z dálky napadli nepřítele. Jakmile se nepřátelé na ně vrhnou, mají se mniši podle rozkazu stáhnout zpět. Zde na ně bude v úkrytu čekat zbývajících dvě stě Duganových mnichů a kněží. Ti tvrdě napadnou nepřítele ze dvou stran a odříznou mu únikovou cestu.
Hluk se rychle přibližoval. Vzápětí kolem Alvara a jeho mužů proběhla skupina mnichů. Těsně za nimi se hnali první útočníci. Když doběhli ke kapli, odhodili mniši své luky a chopili se mečů a štítů. Zády ke stěně se postavili Maxiánovým mužům na odpor. Několik bleskových úderů mečem zjednalo mnichům respekt. Útočníci se zastavili v bezpečné vzdálenosti a začali se seskupovat k hromadnému útoku. To poskytlo mnichům čas, aby se také řádně připravili.
Alvar netrpělivě přešlapoval ve svém úkrytu. Musel se velmi přemáhat, aby nevyrazil na nepřítele, ale nechtěl se ukvapit. Stále přibíhaly další a další skupinky mužů v černých pláštích. Pak zepředu zazněl ostrý rozkaz a nepřátelé se vrhli na skupinu mnichů obklíčených u kaple. Teď už nemohl otálet. Zavelel svým mužům a vyrazil kupředu. Kousek od něho zaslechlo jeho povel několik opožděných nepřátel. Zmateně se otočili a pokusili se postavit na odpor. Alvar se na ně bleskově vrhnul. Dva přesné švihy mečem a dva protivníci se skáceli k zemi. Třetího srazil k zemi štítem. Zbytek smetli Alvarovi spolubojovníci, kteří se hnali těsně za ním. Trvalo jen pár okamžiků, než se Alvar tryskem přehnal přes volné prostranství a vpadl nepřátelům do zad. Zuřivě se vrhl kupředu a přes první dvě řady se převalil jako smrtící smršť. Zpočátku bitvy se kolem něho vytvořil nepřehledný chumel bojovníků. Brzy se mu ale podařilo několika krátkými tvrdými ranami meče a štítu zjednat si kolem sebe dostatek prostoru. Nyní se ukázalo, že ne nadarmo je Alvar považován za nejlepšího šermíře v království. Mrštně jako kočkovitá šelma se pohyboval po bojišti a rozséval smrt mezi Maxiánovými muži. Jeho reflexy už možná nebyly tak bleskurychlé, jako když mu bylo dvacet, ale bojové zkušenosti nabyté během let z něho dělaly strašlivého protivníka.
Bitva byla sice krátká, ale o to krvavější. Několika Maxiánovým mužům se podařilo probít z obklíčení a utéct, většina však ležela zmasakrovaná na zemi. Zbývajících šedesát mužů bylo obklíčeno u zdi kaple. Zatímco připravoval závěrečný nápor, poslal Alvar dvacet mnichů s luky, aby obsadili okna v patrech nad nepřáteli. Hustá sprška šípů ztenčovala každým okamžikem řady obklíčených, kteří na sobě měli jen lehkou zbroj a většina z nich neměla ani štíty. Poté zavelel Alvar k poslednímu útoku a jako první se vrhl kupředu. Značná přesila výborně vyzbrojených a vycvičených Alvarových mužů, rozdrtila tuto poslední skupinu během chvilky.
Alvar přehlédl pohledem bitevní pole. Leželo zde téměř dvě stě mrtvých nepřátel. Ale i jeho lidé utrpěli ztráty. Nejhůř dopadli ti, kteří měli za úkol nalákat nepřítele do pasti. Z původních padesáti mužů zůstalo bojeschopných jen dvacet čtyři.
Ze stínu na protější straně budovy se vynořil muž a zamířil rychlým krokem k Alvarovi. Jeho oblečení potřísněné krví dokazovalo, že neměl snadnou cestu.
„Nesu špatné zprávy,“ nahlásil posel, sotva k němu doklusal. „Další stovky nepřátel pronikly do chrámu přes jižní zeď. Přibližně sto nepřátel se dostalo do chrámu v převlečení za poutníky. Potom, co v ubytovně poutníků zmasakrovali skutečné poutníky, zaútočili na hlavní bránu. Podařilo se jim ji otevřít a vpustit dovnitř asi tak dvě stovky dalších nepřátel. Ti jsou mnohem lépe vyzbrojeni než ostatní.“
„Tak to nám zbývá ještě nějakých sedm set nepřátel. To je přesila více než dva na jednoho,“ spočítal v rychlosti Alvar. „A co ti Maxiánovi muži dělají teď?“
„Rozdělili se na několik částí a pročesávají všechny prostory uvnitř chrámu. Pomalu se stahují k hlavnímu nádvoří. Zabíjejí každého, kdo se jim připlete do cesty, a podpalují budovy.“
Alvar posla propustil a obrátil se na velitele oddílů: „Musíme urychleně ustoupit na hlavní nádvoří, nebo nás nepřítel odřízne. Vy, ukázal na jednoho z velitelů, budete tvořit přední voj. Za vámi pak půjde zbytek mnichů se zraněnými a já s ostatními knězi utvoříme zadní voj.“
Na hlavní nádvoří se dostal Alvar se svými muži bez větších problémů. Cestou sice rozprášili dva houfce mužů v černých pláštích, na které náhodou narazili, většina ostatních se jim ale raději vyhnula.
Jakmile se přiblížili k nádvoří, ukázal mnich, který šel vpředu, zlostně před sebe. „Podívejte, chrám hoří!“ zvolal. Nyní si i ostatní všimli, že ze střechy hlavního chrámu šlehají plameny.
Čtvercové nádvoří chrámu Sedmi bohů bylo ze tří stran obklopeno chrámovými loděmi. Čtvrtou nyní přehrazovala, narychlo zbudovaná, necelé dva metry vysoká barikáda. Podél stěny chrámu byl ponechán úzký průchod, který mohl být ve chvilce zahrazen. Uprostřed nádvoří bylo z desek stolů, skříní a lavic zhotoveno několik krytů, proti nepřátelským šípům. Zde byli uloženi ranění. Během bitvy se za těmito kryty měli schovat všichni, kteří se nebudou přímo účastnit boje.
Sotva se Alvar prosmýkl otvorem v barikádě, zkontroloval pohledem situaci na nádvoří. Duganovi mniši nyní odpočívali a připravovali se na nadcházející bitvu. Stovky mnichů a kněží ostatních řádů se ještě snažili zachránit z hořící budovy chrámu vše, co by se mohlo hodit. Vtom Alvar zpozoroval Basila, jak k němu pospíchá přes nádvoří.
„Tak co je nového tam venku,“ zahřímal Basil už zdálky.
„Nic pěkného,“ odpověděl Alvar. „Maxián sem poslal ty nejhorší vyvrhele, které dokázal sehnat. Vraždí, ničí a pálí všechny a všechno, bez slitování.“
„To vím“ přikývl zasmušile Basil. Pak ale ukázal na zkrvavené oblečení svého nadřízeného a řekl: „Koukám, že jsi jich už pár poslal před tvář bohyně smrti.“
„Nedaleko severní zahrady jsme pro ně připravili menší uvítání. O dvě stovky z nich je už postaráno, “ odpověděl Alvar. „A co tady. Je všechno připraveno? A jak se vlastně podařilo Maxiánovým mužům zapálit chrám?“
„To byl ten drak,“ vysvětlil Basil. „Přeletěl několikrát nad chrámem a pokaždé vychrlil oheň na střechu. Nemohli jsme udělat vůbec nic.“
„Tím nám znemožnil ustoupit v případě nutnosti do chrámu, jak jsme měli původně v plánu,“ uvažoval zachmuřeně Alvar.
„Má to ale i lepší stránku,“ nadhodil Basil. „Ani nepřátelé nebudou moci vniknout do chrámu a ostřelovat nás z oken, jak jsme se obávali.“
„To je pravda,“ souhlasil s ním Alvar. „Teď nám prostě nezbývá nic jiného, než ubránit barikádu.“
Závan větru k nim zanesl chuchvalec hustého kouře, takže na chvíli přerušil rozhovor.
„Budeme muset něco udělat proti tomu kouři,“ pronesl zamyšleně Alvar, jen co se zase nadechl čistého vzduchu. „Ten požár se rychle rozrůstá. Za chvíli tu nebudeme moct dýchat.“
„Přikážu všem, aby si kolem obličeje omotali mokré hadry,“ navrhl Basil. „To by snad mohlo trochu pomoct.“
„Dobře, ale rychle. Mám pocit, že za chvilku začne útok,“ ukončil rozhovor Alvar.
Prvního útoku na barikádu se dočkali sotva deset minut po příchodu Alvara a jeho mužů. Několik stovek nepřátel se seřadilo proti nádvoří a vzápětí se s bojovým pokřikem vrhli kupředu. Přední řady útočníků tvořily převážně šiky těžkooděnců v brnění. Většina těchto mužů byla ozbrojena dlouhým kopím a chránili se za pevnými štíty.
„To jsou asi ti, co přišli hlavní bránou,“ blesklo Alvarovi hlavou těsně před tím, než se útočníci dostali až k barikádě. „Držte pozice! Nesmějí projít!“ stačil ještě křiknout Alvar na své lidi, než se rozpoutal boj.
Celou příští hodinu se na jejich barikádu řítil jeden nápor za druhým. Alvar osobně vedl oddíl obránců, který měl za úkol v případě nutnosti posílit slabá místa v obraně. Do boje musel zasáhnout hned při prvním útoku nepřátel, kdy se jim podařilo málem zdolat barikádu na levém křídle. Pak už se až do svítání nezastavil. Neustále se přemisťoval a zasahoval tam, kde ho bylo nejvíce potřeba. Několikrát útočníci prorazili přes barikádu a obráncům se jen s největšími obtížemi podařilo zatlačit je zpět. Před barikádou se pomalu vršila hromada mrtvých, ale nepřátel jako by vůbec neubývalo. Nejhorší nápor přišel těsně před svítáním. V té době řady obránců už značně prořídly. Maxiánovi muži se naposled sešikovali a vrhli se do posledního zoufalého útoku. Z posledních sil se jim téměř vyčerpaní obránci postavili na odpor. V jedné chvíli se ale zdálo, že se obrana úplně zhroutí. Útočníkům se podařilo rozebrat kus barikády těsně u zdi hořícího chrámu a průrvou se dostávali rychle dovnitř. Alvar sice přispěchal se svým oddílem obráncům na pomoc, ale útočníků byla velká přesila. Tentokrát ani statečnost a bojové umění Alvarových mužů nestačilo. Pomalu byli zatlačováni zpět. V tomto kritickém okamžiku se však stalo něco nepředvídaného. Se strašným lomozem se náhle provalila část stěny a hořící suť se zřítila na útočníky. Nejen že tím v okamžiku desítky nepřátel zahynuly pod hromadou zdiva, ale suť dokonale zahradila i průrvu v barikádě. Alvar, stejně jako mnoho jiných, rychle za to v duchu poděkoval svému bohu. Ještě pár posledních máchnutí mečem a byl konec. Útok se po této události zhroutil a nepřátelé překotně ustupovali.
Alvar byl u konce svých sil. Zcela vysílen, přiotrávený kouřem, klesl na kolena a rukama se opřel o chladnou dlažbu. Podobně na tom byli o ostatní. Jen několik obránců mělo tolik sil, že dokázali stát na nohách. „Další útok už nevydržíme,“ pomyslel si odevzdaně. Žádný útok už ale nepřišel. Minuty plynuly, denního světla přibývalo a po nepřátelích jakoby se slehla zem.
„Myslel jsem, že za rozbřesku zaútočí znovu,“ zašeptal Basil, který se přibelhal před malou chvílí a usadil se vedle Alvara. Utržil sice několik drobnějších zranění, po tváři mu stékala krev z roztrženého obočí, ale nevypadalo, že by mu to příliš vadilo.
„Taky mě to napadlo,“ přikývl Alvar. „Připadá mi podivné, že by se z ničeho nic sebrali a odtáhli. Vždyť nás už téměř dorazili.“
„V tom bude nějaká čertovina,“ souhlasil Basil.
Avšak další dlouhé minuty se nic nedělo. Zrovna když se Alvar rozhodl vyslat zvědy před barikádu, uslyšeli z dálky klapot koňských kopyt. Jezdci se pomalu přibližovali. Podle dusotu, který způsobovali, jich bylo opravdu hodně. Konečně se první řady vynořily z dýmu před nimi. Alvar poznal praporce Bojenské armády. „To je divné, přece by na nás král Maxián neposlal pravidelnou armádu,“ pomyslel si. Pak mu to došlo.
„Nestřílet, zavelel právě včas svým lidem.
Jezdci se pomalým krokem ještě o něco přiblížili a pak se na povel zastavili. Jeden jezdec se oddělil od skupiny a přijel až k barikádě.
„Generál Gaba mě posílá, abych zjistil, co se tady stalo,“ zavolal jezdec směrem k obráncům.
Alvar chvilku přemýšlel, zda má přistoupit na generálovu hru. Nakonec se rozhodl, že ano. Bude předstírat, že uvěřil tomu, že se zde generál se svými vojáky ocitl jen náhodou.
„Dnes v noci nějací bandité napadli chrám,“ oznámil hlasitě. „Vyřiďte prosím generálovi, že se může přiblížit. Zaručuji mu, že nikdo z mých mužů na vás nezaútočí.“
„A kdo vy vlastně jste?“ zeptal se ještě jezdec.
„Alvar, velekněz řádu boha války Dugana.“
Muž obrátil svého koně a klusem vyrazil zpět. Po chvilce se zástup jezdců pohnul vpřed. V čele jel generál doprovázený několika svými důstojníky. Před barikádou se zastavili. Jezdci měli co dělat, aby udrželi své koně v řadě. Zápach kouře a krve koně znervózňoval.
„Rozeberte tu hromadu harampádí, ať můžu projet,“ přikázal velkopansky generál Alvarovi a jeho lidem.
To už bylo na Alvara trošku moc. Přesto se ale ovládl a odpověděl slušně: „Promiňte, generále, ale moji muži jsou znavení po bitvě. Většina z nich navíc utrpěla různá zranění. Vaši muži jsou, jak se zdá, zcela v pořádku. Myslím, že bude rozumnější, když sesednou z koní a udělají to oni.“
Generál Gaba pobídl koně přímo k místu, kde stál Alvar. Zlostně se na něho podíval. Patrně mu chtěl dát hrubou odpověď, ale na poslední chvíli ho Alvarův ostrý pohled zarazil. Místo toho se jen zeptal: „Vy jste Alvar, Duganův velekněz?“
„Ano, to jsem já.“
„Já jsem generál Gaba,“ představil se.
Protože Alvar nijak neodpověděl, po chvilce generál pokračoval: „Byl jsem se svými muži na cvičení, necelé dvě hodiny jízdy odsud. V noci mě probudil velitel hlídky a oznámil mi, že stráže zpozorovali oheň na hoře Sedmi bohů. Okamžitě jsem rozkázal nasednout a vyrazit cvalem k chrámu. Doufal jsem, že s naší pomocí se podaří ten oheň uhasit a chrám zachránit.“
„To bohužel už nebude možné,“ ukázal Alvar na dohořívající spáleniště, které kdysi bývalo nejhonosnějším chrámem v zemi. „Jak vidíte, tak už je po všem.“
Generál přejel pohledem trosky, pokýval hlavou a řekl: „V tom případě, mám za úkol postarat se o následníka trůnu. Kde je princ Michael? Musím ho odvézt do bezpečí.“
Ještě než stačil Alvar odpovědět, vložil se do rozhovoru Basil, který stál po jeho boku.
„Bohužel vám musím oznámit strašnou zprávu,“ řekl zdrceným hlasem, aby vypadal co nejpřesvědčivěji. „Princ Michael je mrtev.“
„To není možné!“ vykřikl zlostně generál.
„Je mi líto, ale o jeho smrti nemůže být nejmenších pochyb,“ stál si za svou lží Basil. „Já sám jsem viděl jeho mrtvé tělo. Zasáhl ho šíp přímo do srdce. Skonal během několika okamžiků. Jeho tělo jsme odnesli do chrámu,“ dokončil svou řeč Basil a přitom ukázal směrem ke zřícené části budovy.
Generál Gaba se zatvářil ještě zuřivěji, spolkl urážku, kterou už měl na jazyku, otočil se zpět ke svým vojákům a zařval: „Co tam pořád stojíte! Okamžitě všichni sesednout! Odkliďte mi z cesty to harampádí! Musíme najít princovo tělo, i kdybychom měli celý chrám kousek po kousku rozebrat!“
Zatímco se vojáci přehrabovali v sutinách, sešel se Alvar s ostatními představiteli chrámu. Aby je nikdo nerušil, našli si odlehlé místo v jedné ze zahrad a v okolí rozestavili své hlídky.
Hned na úvod se ujal slova Alvar: „Před chvílí jsem se s lítostí dozvěděl, že ctihodný Teobald dnes ráno zemřel. Takže jsem jediný člen nejvyšší rady, který je právě teď přítomný v chrámu. Vím, že nejvyšší rada není usnášeníschopná, ale o některých věcech musíme rozhodnout okamžitě. Proto jsem svolal toto setkání. Jistě jste si všimli, že celý chrám je obsazen vojskem. Moji mniši mi ohlásili, že okolí chrámu je neprodyšně uzavřeno. Vojáci kontrolují každého, kdo chce přijít nebo odejít. Každý náklad, který opouští chrám je prohledáván. Proto navrhuji, abychom pohřbili naše bratry, kteří padli minulou noc a pak dočasně opustili chrám.“
„Ti vojáci hledají prince,“ přihlásil se o slovo mladý kněz boha moudrosti, kterého Alvar znal jen od vidění. „Když ho nenajdou, tak za pár dní zase odtáhnou.“
„To si nemyslím,“ nesouhlasil s tímto názorem Alvar. „Je pravda, že vojákům jde především o prince. Král Maxián chce jeho smrt za každou cenu a tak poslal vojáky, aby mu ho našli. Pochybuji ale, že vojáci v příštích dnech odtáhnou. Král Maxián si nenechá ujít příležitost, trvale umístit své vojáky v chrámu. Předpokládám, že pod záminkou naší ochrany, tu zamýšlí zanechat stálou posádku. Proto navrhuji rozptýlit se po celém království a s obnovou chrámu nějaký čas počkat.“
Tentokrát povstal postarší muž v bílé róbě, svědčící o jeho příslušnosti k řádu bohyně krásy, lásky a umění Lévé: „Chápu vaše obavy, ctihodný Alvare, ale přesto si nemyslím, že bychom se měli nechat králem vyhnat z naší posvátné hory. Svou sílu dáme králi nejlépe najevo tím, že co nejrychleji vybudujeme na tomto svatém místě nový nádherný chrám. Uvažte, jak dlouho bychom museli jinak čekat na návrat. Vždyť Maxián II. může ještě vládnout celá desetiletí.“
„Tak dlouho jistě vládnout nebude!“ ostře zaprotestoval přítomný kněz bohyně smrti. „Byl jsem u ctihodného Teobalda, těsně předtím než opustil náš svět. V jednu chvíli jsme si všimli, že přestal dýchat. Mysleli jsme si, že už zemřel. Pak se to ale stalo. Teobald se ještě jednou zhluboka nadechl a promluvil: „Než napadne první sníh, předstoupí král Maxián před tvář bohyně a bude se zodpovídat ze svých činů.“ Nepochybuji o tom, že to byla věštba. Není to poprvé, kdy k nám ústy umírajícího promluvila naše bohyně. A v minulosti se ještě nikdy nestalo, že by se podobná věštba nevyplnila.“
Toto sdělení všechny přítomné šokovalo. Rozproudila se čilá diskuze o tom, zda se jednalo opravdu o věštbu a zda je její naplnění jisté. Pak se vrátili k praktičtějším věcem a řešili, co všechno je třeba udělat v následujících dnech. Nakonec se přítomní shodli, že se zařídí podle návrhu velekněze Alvara a na nějaký čas chrám opustí. Zanechají zde jen několik mnichů jako stráž před případnými rabovači.
Večer toho dne se Alvar procházel mezi rozvalinami. Požáry už dávno dohořely, přesto všude kolem cítil silný pach spáleniště. Všechna mrtvá těla byla odklizena, ale krvavé skvrny na dláždění, kusy zbroje a zpřelámané šípy svědčily o nedávné bitvě.
„Jestlipak je princ Michael ještě naživu,“ vloudila se mu do mysli znepokojivá myšlenka. O osudu prince neměl žádné zprávy. Uvědomoval si, že ohledně prince platí žádné zprávy - dobré zprávy. Přesto se ale nemohl zbavit obav o jeho život. Vzpomněl si, na svou první vyučovací hodinu s princem. Na toho malého vyplašeného chlapce, kterého měl za úkol naučit bojovat. Nyní ale z toho chlapce už vyrostl dospělý muž, který, jak Alvar doufal, se o sebe umí postarat.
|
