|
|
První setkání
Tichá píseň veslařů se nesla nad vlnami řeky. Vesla se pravidelně zvedala a ponořovala v jejím rytmu a hnala loď kupředu. Pomalu se přibližoval večer druhého dne plavby a Jiří Zámořský se znuděně přiloudal na své oblíbené místo na zádi. Už ho ani příliš nebavilo pozorování řeky a okolních břehů, ale nic lepšího na práci neměl.
„Ještě nějaké čtyři dny plavby než přistaneme v Konečkách,“ pomyslel si znechuceně.
„Proč se tváříš tak kysele?“ překvapila ho v té chvíli otázkou Klára, která se potichu vykradla z kajuty za ním.
„Ále nic, jen se nudím. A co ty? Pořád to ještě chceš udělat?“
Klára se opatrně rozhlédla, jestli náhodou nikdo neposlouchá a pak Jirkovi pošeptala: „Už jsem se rozhodla, dnes o západu slunce to zkusím.“
„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Jirka také šeptem. „Podle toho, co říkal Plamínek, dokáže být jeho sestra celkem dost otravná.“
„Pochybuji, že by mohla být otravnější než ty,“ pousmála se Klára.
„Máš pravdu. Vy dvě se k sobě náramně hodíte. Obě jste stejné potvory. Doufám, že se jednoho krásného dne vzájemně sežerete,“ oplatil jí Jirka. „A jak se s ní vlastně chceš spojit, když jsi ji ještě nikdy neviděla,“ dodal vzápětí.
„Plamínek říkal, že mně pomůže,“ rozpovídala se Klára. „Draci to prý tak dělají odjakživa, když chtějí mluvit s někým neznámým. Prostě požádají o pomoc třetího draka, který toho dotyčného zná a může je navést. Prý to není těžké.“
„Stejně pochybuji, že se s tebou bude chtít Divoška bavit. Plamínek říkal, že je strašně namyšlená.“
Klára se nad jeho poznámkou jen ušklíbla a sebejistě řekla: „Tak z toho strach nemám. Dnes je třicátého dubna. Touhle dobou už bude nejméně měsíc pryč z hnízda a celou dobu s nikým nesměla promluvit ani slovo. Určitě si bude chtít popovídat.“
Jirka se na chvilku zamyslel a pak potichu, spíš jen pro tak sebe řekl: „Divoška, to je pro draka dost divné jméno.“
Klára zaslechla jeho poznámku a pošeptala mu: „To máš pravdu. Je to neobvyklé jméno. Já náhodou vím, jak k němu přišla. Chceš, abych ti o tom pověděla?“
„Nepochybuji, že to víš,“ přikývl Jirka. „Plamínek mi říkal, že poslední týden neděláš nic jiného, než že se vyptáváš na jeho sestru.“
„Tak chceš to slyšet? Nebo ne?“
„No tak tedy povídej,“ souhlasil Jirka.
Klára se na chvilku odmlčela, aby si uspořádala myšlenky a pak spustila: „Jak jistě víš, tak draci se můžou mezi sebou dorozumívat už předtím, než se vylíhnou. Už v době, když jsou ještě ve vajíčku.“
„Samozřejmě, že to vím,“ přerušil ji Jirka. „Přejdi k věci.“
Klára na něho vrhla zlý pohled, ale jeho přerušení nijak nekomentovala. Raději začala vyprávět.
Plamínkovi se podařilo vyklubat ze svého vejce o něco dříve, než jeho sestře. Po té námaze si našel pěkné prosluněné místečko a odpočíval. Oba jeho rodiče si ho prohlíželi s pýchou. „Podívej se, jak se mu nádherně blyští šupiny,“ rozplýval se jeho tatínek, „Jako by na něm hořelo tisíce malých ohníčků.
Co kdybychom mu říkali Plamínek.“ „To je krásné jméno pro draka,“ souhlasila maminka a hned oznámila Divošce: „Tvůj bratr už dostal jméno, bude se jmenovat Plamínek.“
„To ne!“ zaprotestovala ostře Divoška, která byla ještě napůl uvězněná ve svém vejci. „Já se chci jmenovat Plamínek! Pojmenujte ho jinak!“
To, že mu sestra chce ukrást jeho jméno, Plamínka tak rozčílilo, že byl v okamžiku na nohách. „To je moje jméno a ne tvoje,“ namítnul rozhořčeně, „Jestli se ti někdy podaří vylézt z toho vejce, tak se můžeš jmenovat třeba zlodějka.“
Teď se rozzuřila zase Divoška a pokusila se na Plamínka vrhnout. Docílila ale jen toho, že i s vejcem nadskočila a několikrát se převalila. Málem přitom vypadla z hnízda. Na poslední chvíli ji naštěstí zachytil její tatínek.
„Ta naše dcera je ale pěkně divoká,“ oznámil přitom své družce. „Tak jí budeme říkat Divoška,“ rozhodla její maminka. A tak dostala Divoška jméno.
„Tak vidíš, jaká Divoška je,“ nadhodil Jirka. „Ještě se ani pořádně nevylíhla a už chtěla ukrást Plamínkovi jméno.“
„To je toho,“ obhajovala ji Klára. „Jen si vzpomeň, co všechno ses mi v minulosti pokusil sebrat ty.“
„Snad nechceš tvrdit, že bych byl schopen, ukrást ti jméno,“ nafoukl se Jirka.
„Jé, to je výborný nápad,“ zasmála se Klára. „Jestli chceš, budu ti odteď říkat Kláro. A všem lidem řeknu, aby tě odedneška oslovovali Kláro. Musím jít hned tu novinku oznámit tatínkovi.“
„Opovaž se. Jestli s tím nesmyslem okamžitě nepřestaneš, hodím tě do řeky a zbytek cesty budeš muset doplavat.“
Za soumraku si Klára našla pěkné místo za třemi velkými bednami s nákladem a zkusila zavolat Plamínka. Ještě než se k tomu ale dostala, už u ní byl Jirka a vyzvídal: „Tak co, povedlo se ti to?“
„Neruš,“ odpověděla podrážděně Klára, „Právě jdu na to.“
Jirka se posadil vedle ní. Tvářil se netrpělivě, ale už nic neříkal. Klára se soustředila na Plamínka a vyslala k němu svůj pozdrav.
„Jsi připravená?“ zeptal se Plamínek. „A nechceš si to raději rozmyslet.“
„Ne, Chci si promluvit s Divoškou. Pomoz mi s tím,“ řekla rozhodně Klára.
„Tak dobrá, soustřeď se, jak nejlépe dovedeš na moje myšlenky, abys správně pochopila, co dělám.“
Klára udělala, co řekl. Sledovala, jak Plamínek vytváří obraz nějaké neznámé mysli. Snažila si ji co nejlépe zapamatovat. Pak se najednou obraz rozplynul a v mysli se jí opět ozval Plamínkův hlas: „Tak co? Pamatuješ si to?“
„Myslím že ano,“ odpověděla Klára.
„Tak teď už bys měla být schopná zavolat Divošku.“
Klára se s Plamínkem v rychlosti rozloučila. Spěchala, protože měla strach, že by se jí mohla ta vzpomínka každým okamžikem vytratit z hlavy. Bez otálení vyslala dračí pozdrav k Divošce. Malou chvilku si nebyla jistá, jestli se jí to povedlo. Najednou se jí v mysli ozval neznámý hlas: „Tebe neznám. Kdo jsi? Proč se mnou chceš mluvit? Potřebuješ snad moji pomoc?“
Kláru překvapilo, jak moc se Divoščin hlas lišil od Plamínka. Předtím si myslela, že všechny dračí hlasy jí budou v mysli znít stejně.
Protože lidské jméno Klára se nedá do dračí řeči přeložit, představila se tak, že místo jména poslala Divošce svůj obraz. „Nepotřebuji pomoc,“ odpověděla Klára na další otázku. „Jen jsem tě chtěla pozdravit a trošku si popovídat.“
„Já si ale nesmím s nikým povídat,“ řekla Divoška po krátkém zaváhání. Byla dost zmatená z toho, jak se jí Klára představila. „Teprve před nedávnem jsem opustila hnízdo, takže bych příští dva roky měla žít v odloučení. Myslím si sice, že ten starý zvyk je hloupý, ale moji rodiče by byli zklamaní, kdybych se podle něho neřídila.“
„Vím o tom, že draci se po opuštění hnízda nemají určitý čas stýkat s jinými draky,“ přiznala Klára. „Se mnou si ale klidně povídat můžeš. Já totiž nejsem drak.“
Nastala dlouhá pauza. Klára znepokojeně čekala, co se bude dít dál.
„Tak co ses dozvěděla,“ přerušil ticho Jirka. „Podařilo se ti domluvit se Divoškou?“
„Ano, chvilku jsem se s ní bavila. Pak jsem jí ale řekla, že nejsem drak a od té chvíle je potichu.“
„Vidíš, já jsem ti říkal, že se s tebou nebude bavit. A já se v takových věcech nemýlím,“ naparoval se Jirka.
„Když nejsi drak, tak co tedy jsi?“ ozvala se konečně Divoška.
Klára se vítězně usmála a odpověděla: „Já jsem člověk.“
„Člověk? Tak jak to, že umíš mluvit jako drak? To přeci žádní lidé neumějí.“
„Většina lidí to opravdu nedokáže. Myslím, že mluvit s draky můžu jen já a můj bratr Jirka. O nikom jiném aspoň nevím,“ vysvětlovala Klára. „V minulosti ale už někteří lidé dračí řečí hovořili.“
„Jak to, že umíš mluvit jako drak?“ zopakovala trochu důrazněji svou otázku Divoška.
„Před rokem, jsme s Jirkou náhodou potkali Plamínka. Tak jsme se dozvěděli, že dokážeme mluvit dračí řečí. Od té doby se Plamínkem přátelíme,“ sdělila jí stručně Klára, protože raději nechtěla prozrazovat, za jakých okolností se s Plamínkem seznámili.
„Jakým způsobem ses dozvěděla, že umíš mluvit dračí řečí?“
„Prostě jsem se na Plamínka podívala a snažila jsem se mu předat svou myšlenku a on mi stejným způsobem odpověděl,“ vysvětlila jí trpělivě Klára.
„A proč ses mu snažila předávat svou myšlenku?“
„Pár kroků ode mě přistál drak a mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo,“ odpověděla Klára trošku podrážděně. Zdálo se jí totiž, že už těch proč je trošku moc.
Divoška patrně odhadla Klářinu náladu a raději změnila téma rozhovoru. „Tak ty znáš Plamínka. Nemluvila si náhodou s ním poslední dobou? Zajímalo by mě, jak se mu daří.“
„Mluvila jsem s ním před malou chvílí,“ oznámila jí Klára, kterou její nová otázka celkem potěšila. „Daří se mu výborně. Před pár dny si udělal menší výlet do jižní části Ledových hor. Možná, že se zaletí podívat i k moři.“
„A jak se mu zahojilo to zranění?“ zajímalo Divošku.
„Jaké zranění?“ nechápala Klára.
„To pod křídlem, jak utrpěl asi před rokem.“
Klára se už chtěla Divošky zeptat, jak se o Plamínkově zranění dozvěděla. Pak si ale uvědomila, že kdyby se něco podobného stalo Jirkovi, určitě by to také vycítila. Třeba mezi dračími sourozenci může existovat podobné spojení, napadlo ji. Proto místo toho řekla: „To už se mu dávno zahojilo a nezůstaly mu ani žádné následky.“
„Tak to jsem ráda,“ odpověděla Divoška a pak opět změnila téma rozhovoru. „A s kolika draky jste vlastně s bratrem už hovořili?“
„Jenom s Plamínkem a teď s tebou,“ ujistila ji Klára. „A ani žádným jiným lidem jsme neprozradili, že dokážeme mluvit s draky. Dohodli jsme se totiž, že dospělým raději nic o Plamínkovi neřekneme.“
Nastala opět krátká pauza. Pak se Divoška udiveně zeptala: „Jak to myslíš, že jste nic neřekli dospělým? Znamená to snad, že jste oba ještě lidská mláďata?“
Teď musela chvíli přemýšlet Klára, než našla vhodnou odpověď: „Ještě nejsme dospělí, ale nejsme ani malé děti. Je nám už jedenáct let. Takže za pár roků už můžeme opustit rodiče a vyrazit do světa.“
„Takže jsi ještě dítě,“ řekla spokojeně Divoška. „To znamená, že budeš muset dělat, co ti řeknu.“
„To ne,“ zaprotestovala Klára. „Já jsem skoro třikrát starší než ty. Proč bych si tedy měla nechat od tebe poroučet.“
„Protože já jsem už dospělá, a ty jsi ještě dítě,“ trvala na svém Divoška. „ A to že jsi starší, moc neznamená. Slyšela jsem, že lidé dospívají mnohem pomaleji než draci. Takže jedenáctiletý člověk nemá zdaleka tolik rozumu jako čtyřletý drak.“
„Ty ale ještě nejsi úplně dospělá,“ snažila se jí odporovat Klára. „Dospělá budeš až za dva roky, až tě tvoji rodiče představí ostatním drakům.“
„To se pleteš. Od chvíle kdy jsem opustila hnízdo, musím se o sebe postarat. Nikdo mi s ničím nepomáhá a neradí mi, co mám dělat. To znamená, že už jsem dospělá.“
Klára pochopila, že takto Divošku nepřesvědčí a zkusila to tedy jinak: „Já toho vím o dracích mnohem víc, než ty o lidech. Už rok se znám s Plamínkem a vím tedy, kolik rozumu má čtyřletý drak. Takže vím, že čtyřletý drak není o nic moudřejší než já.“
„To se ti jen tak připadá, protože se srovnáváš s Plamínkem,“ řekla Divoška pobaveně. „Plamínek totiž není moc moudrý drak. Vždycky byl strašně ukvapený.“
„Vaši rodiče si ale asi nemyslí, že jsi rozumnější než Plamínek, když ti dovolili opustit hnízdo až o rok později než jemu,“ konstatovala vítězoslavně Klára.
„To, že jsem opustila hnízdo o rok později než on, nemá s mou moudrostí žádnou souvislost,“ důrazně prohlásila Divoška a Klára vycítila, že se doopravdy zlobí. „Já jsem dračice. Musím se tedy mnohem lépe připravit na budoucí život. Musím znát víc věcí než draci. Hodně dračic proto zůstává v hnízdě i pět let.“
Protože od Plamínka Klára věděla, že Divoška dokáže být pěkně vzteklá, když jí někdo odporuje, raději se rozhodla jejich začínající spor ukončit. Navrhla proto smířlivé řešení: „Vím, že v dračích záležitostech se vyznáš mnohem lépe než já. Slibuji ti proto, že uposlechnu každou tvoji radu, týkající se draků. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že o lidech vím víc než ty. Proto ti ráda pomůžu, kdyby ses někdy potřebovala dozvědět něco o lidských zvycích. A myslím si, že bychom se prozatím neměly dohadovat o tom, která z nás je rozumnější. To se ukáže, až se lépe poznáme.“
Divoška neodpověděla hned, protože si potřebovala Klářin návrh trošku promyslet.
„Tak co, už jste skončili?“ zeptal se mezitím Jirka, který se během Klářina rozhovoru s Divoškou začínal nudit.
„Ještě ne,“ odpověděla mu podrážděně Klára. „A nevyrušuj mě. Pak ti všechno povím.“
„Dobrá tedy, přestaneme se přít. Až se ale někdy spolu setkáme, tak budeš dělat, co řeknu. A bez odmlouvání. A žádné rady o lidských zvycích nepotřebuji. My draci totiž víme o lidech daleko víc, než si lidé myslí.“
Klára pochopila, že Divoška je mnohem tvrdohlavější než Plamínek. A taky panovačnější. Pomyslela si, že to s ní v budoucnu asi nebude jednoduché, ale pro tuto chvíli se s ní už raději nechtěla dohadovat. Místo několika ostrých odpovědí, které jí okamžitě napadly, se jen prostě zeptala: „Ty se semnou chceš setkat? A kde teď právě jsi?“
„Já jsem se teď usadila v Nebeských horách. Na jihu nedaleko moře. Jestli nežiješ příliš daleko odtud, tak se na tebe možná zaletím podívat. Mohlo by být zajímavé poznat člověka, který mluví jako drak.“
„Náš dům stojí nedaleko Ledových hor,“ sdělila jí na oplátku Klára a popsala Divošce, jak se dostane k jejich domu. „Teď ale nejsem doma. Pluji s otcem a bratrem lodí po řece. Domů se vrátíme asi tak za čtyři dny.“
„Ty pluješ po řece?“ podivila se Divoška. „To je zajímavé. Slyšela jsem, že si lidé stavějí ze dřeva lodě, na kterých cestují přes moře. Ale ještě nikdy jsem neslyšela, že by se plavili i po řekách. Asi se na vás zaletím podívat hned.“
Kláru Divoščino rozhodnutí vyděsilo, a tak se jí ho honem pokusila rozmluvit: „To není dobrý nápad. My na noc stejně vždy zakotvíme v nejbližším přístavu. Už za chvíli náš kapitán jistě vydá veslařům rozkaz, aby zamířili ke břehu. A ostatní lidé by se tě hrozně vyděsili, kdybys najednou přistála vedle naší lodi.“
„Takže ty nechceš, abych za tebou přiletěla!“ rozhněvalo Divošku Klářino odmítnutí.
„Chci, ale ne teď. Věř mi. Nebylo by dobré, kdyby se ostatní lidé dozvěděli, že umím mluvit s draky. Mnohem lepší bude, když se setkáme někde o samotě.“
„To se ještě uvidí, jestli se mi bude chtít, létat takovou dálku,“ nafoukla se Divoška a uraženě se s Klárou rozloučila.
Klára převyprávěla Jirkovi svůj rozhovor. Pak se spolu šeptem dlouze radili, jakým způsobem by měli dál s Divoškou postupovat. Mezitím se úplně setmělo a jejich loď zakotvila u mola nějakého nevelkého městečka.
Příští den se Divoška odmítla s Klárou bavit, a až následující den odpoledne se z ní podařilo Kláře vytáhnout proč. Divoška se urazila, protože jí Klára neodpověděla, když si s ní v noci chtěla popovídat. Kláře trvalo hodnou chvíli, než jí vysvětlila, že lidé mají tak tvrdý spánek, že se prostě nedokážou probudit, když s nimi nějaký drak chce mluvit.
Ten den večer se rozhodl Divošce představit i Jirka. Po krátkém rozhovoru se ale ukázalo, že Divoška má mnohem větší zájem bavit se s Klárou. To Jirku naštvalo a rozhodl se, že se tedy nebude vnucovat. Klára se naopak v následujících dnech začala s Divoškou čím dál více sbližovat. Když pozdě odpoledne šestého dne plavby přistála jejich loď v Konečkách, měla už Klára domluveno, že hned příští den po setmění se s Divoškou setkají.
Protože se domů dostali až pozdě v noci, druhý den ráno vyspávali Jirka i Klára o něco déle. Kolem osmé hodiny se Jirka konečně probudil a rozespale se pozvolna hrabal z postele. Vtom ho zastihlo Plamínkovo sdělení, které ho dokonale probralo: „To je dost, že už jsi vzhůru. Už hodnou chvíli se pokouším promluvit si s tebou nebo s Klárou. Dnes ráno, když jsem se vracel přes Ledové hory domů, našel jsem v horách nějakého člověka. Ležel zabořený hluboko ve sněhové závěji. Kdybych neletěl těsně nad ním, určitě bych si ho nevšiml. Myslel jsem si, že ten člověk je asi mrtvý, ale když jsem se na něj podíval zblízka, zjistil jsem, že ještě žije. Byl jen v bezvědomí. Protože nikde v okolí nebyli žádní lidé, kteří by mu mohli pomoct, rozhodl jsem se ho vyhrabat sám. Nevěděl jsem, co bych s ním měl dělat dál a tak jsem ho vzal s sebou. Za necelé dvě hodinky bychom mohli být u tebe.“
„To jsi udělal dobře,“ pochválil Plamínka Jirka, zatímco budil Kláru. „Já už nějak vymyslím, co s tím cizincem uděláme. Nejdřív se poradím s Klárou a za chvilku se ti ozvu.“ „Proč se mnou tak lomcuješ? Nechej mě na pokoji,“ zaprotestovala Klára, když se konečně probrala.
„Vstávej. Musíš mi pomoct. Plamínek našel uprostřed Ledových hor zraněného člověka a teď ho nese k nám. Bude tu tak za dvě hodinky. Musíme něco udělat. Nějak vymyslet, jak tomu zraněnému pomoct.“
Klára si v rychlosti u Plamínka ověřila, že jí Jirka říká pravdu a hned navrhla: „Mohli bychom Plamínkovi říct, aby ho položil v lese, někde poblíž našeho domu a pak dělat, jakože jsme ho náhodou objevili.“
„Tak dobře, ale jak se nenápadně dostaneme z domu?“ přemýšlel Jirka.
„To nevím,“ pokrčila Klára rameny.
Jirka se zamyslel a pak navrhl: „Možná, že bychom mohli poprosit tatínka, aby nás dnes dopoledne pustil, místo vyučování, na malý výlet. Třeba za Jáchymem do pastoušky.“
„Jenomže si nejdřív musíme vymyslet nějaký dobrý důvod, proč by nás měl pustit.“
Tuto námitku Jirka ihned s přehledem vyřešil: „Během snídaně budeš mít dost času na přemýšlení a hned potom zajdi za tatínkem. Já mezitím připravím věci, které si vezmeme s sebou.“
„Ale proč zrovna já mám jít přesvědčovat tatínka,“ ohradila se Klára.
„Protože ty umíš škemrat a žadonit mnohem lépe než já,“ vysvětlil jí Jirka. „Tobě tatínek nic neodmítne.“
Snídaně proběhla nezvykle klidně a rychle. Jirka a Klára vpadli do kuchyně, popřáli Barboře dobré jitro a v rychlosti zhltli vše, co jim přichystala. Pak se Jirka někam tiše vytratil a Klára pomalu zamířila po schodech do prvního patra. Celou dobu usilovně přemýšlela, co asi řekne svému otci. Před jeho pokojem se naposled zastavila, sebrala odvahu a zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se z pokoje.
Klára vstoupila, pozdravila a se zářivým úsměvem běžela otce obejmout. Její chování vzbudilo u pana Zámořského podezření. Znal svoje děti natolik dobře, aby pochopil, že Klára po něm bude něco chtít. Proto se na ni zkoumavě podíval a naoko přísně řekl: „Tak co jste s Jirkou zase vyvedli, že sis na mě tak najednou vzpomněla.“
„Nic jsme nevyvedli,“ ohradila se Klára.
„Tak co ode mě vlastně chceš?“
„Jak jsi poznal, že po tobě budu něco chtít?“ zeptala se Klára. Zároveň se na otce podívala s obdivem a úctou.
Pan Zámořský se jen slabě pousmál. To Kláru povzbudilo a tak přešla rychle k věci: „Víš, chtěla bych tě poprosit, jestli bychom si místo dopoledního vyučování, nemohli s Jirkou vyrazit na takovou menší vycházku.“ A protože pan Zámořský pořád nic neříkal, pokračovala Klára v přesvědčování: „V poslední době jsme byli celé dny namačkaní na palubě lodi, a nemohli jsme se ani pořádně protáhnout. Už se nemůžu dočkat, až se zas proběhnu po louce. A taky bychom měli zajít za Jáchymem. Musíme mu povyprávět, jaké to bylo v Krakoru a nenápadně se ho vyptat, jaký dárek by si přál. Už za několik dní totiž oslaví desáté narozeniny a my s Jirkou bychom mu chtěli něco pěkného dát.“
„To je hezké, že jste si vzpomněli na Jáchymovy narozeniny, ale nemyslím, že bychom měli zanedbávat vaše vyučování.“
„Slibuji, že se od zítřka oba budeme učit mnohem usilovněji, abychom tu ztrátu dohnali,“ zapřísáhla se Klára a hned začala žadonit: „Prosím, prosím, moc prosím, dovol nám to.“
„Tak dobrá,“ nechal se nakonec uprosit pan Zámořský, „ale něco podobného vám povoluji jen zcela výjimečně a pana Mlejnka se zeptám, jestli jste v učení opravdu tak usilovní. A ne abyste chodili někam daleko.“
„Děkuji ti, jsi ten nejlepší tatínek na světě,“ zaradovala se Klára a znovu svého otce objala. Pak vyběhla z jeho pracovny, aby co nejrychleji mohla informovat Jirku, že uspěla.
Klára se usadila na vršek velkého balvanu, odkud měla výborný výhled na nedalekou mýtinku. Jirka mezitím otevřel batoh a začal se v něm přehrabovat.
„Vzal jsem s sebou nějaké obvazy, čutoru na vodu a také půl bochníku chleba,“ hlásil nahoru Kláře. „Napadlo mě, že jestli ten cizinec zabloudil v Ledových horách, tak bude nejspíš pořádně vyhladovělý.“
„Dobře, zajdi k potoku naplnit čutoru a já budu dávat pozor, jestli Plamínek už nepřiletěl,“ navrhla Klára.
„To je nesmysl. Ještě tu nemůže být. Máme ještě nejméně půl hodiny času. A kromě toho, Plamínek nám jistě oznámí, až se bude blížit,“ nesouhlasil s ní Jirka. Přesto ale vzal čutoru a vydal se k potoku.
Klára na chvilku osaměla. Přemýšlela o tom, jakého člověka Plamínek vlastně zachránil a jak moc je asi zraněný. Trochu se bála, jestli mu s Jirkou dokážou sami pomoct. Uvažovala, zda raději neměli o tom člověku říct tatínkovi. Ten by určitě věděl co dělat.
„Tak už mám tu vodu,“ přerušil Klářiny úvahy Jirka.
„A opravdu víš, jak správně ošetřit zranění?“ zeptala se s obavami Klára.
„Neboj,“ uklidňoval ji Jirka. „Pan Nedola mě několikrát vysvětloval, jak ošetřit různá zranění. To zvládnu. A když to bude moc vážné, tak jeden z nás zaběhne domů pro pomoc.“
Kláru ale Jirkova sebedůvěra moc neuklidnila. „Odsud je to k našemu domu nejméně půl hodiny cesty. I kdybychom celou dobu utíkali, nestihneme to o moc rychleji. To znamená, že pomoc sem dorazí nejdřív za hodinu.“
„Museli jsme vybrat místo dostatečně skryté a vzdálené od domu, aby Plamínka někdo náhodou nezahlédl,“ vysvětloval Jirka. „Tohle údolíčko s mýtinkou je ideální.“
„A víš jistě, že jsme na správném místě?“ napadla Kláru další znepokojivá otázka.
„Ano, vím. Plamínek mi podrobně popsal cestu. Jsme tu správně. A nech už toho hloupého vyptávání. Plamínek si nás určitě lehce najde.“
Klára se tedy přestala vyptávat a jen netrpělivě sledovala oblohu nad mýtinkou. Jirka se usadil do mechu nedaleko ní. Zatímco potichu čekali na Plamínkův přílet, začaly se pochybnosti pomalu zmocňovat i Jirky.
Dlouhé minuty čekání se nepředstavitelně vlekly. Poslední čtvrthodinku Klára nespouštěla oči z oblohy. Pak náhle přerušil ticho její výkřik: „Už letí!“
„Nekřič tak, někdo tě uslyší,“ napomenul ji Jirka, zatímco Klára hbitě slézala ze svého balvanu.
„Kdo by mě mohl slyšet. Nikdo tu není. A Plamínek je ještě příliš daleko.“
„Nikdy nevíš,“ mudroval Jirka. „Jen si vzpomeň, jak dopadli bojenští špioni. Ti byli také přesvědčeni, že je nikdo nemůže slyšet.“
„Tak dobře,“ rezignovala Klára. „A nech už těch řečí. Pojď si raději rychle najít nějaký úkryt. Plamínek tu bude za okamžik.“
Plamínek přistával. Jirka a Klára ho sledovali dobře ukrytí za kmenem vyvráceného stromu. Nevšimli si ale žádného člověka, kterého by Plamínek nesl. Už se ho chtěli zeptat, co se stalo, když k nim Plamínek promluvil: „Ten člověk se začal probouzet a začal sebou nebezpečně zmítat. Měl jsem strach, aby se mi nevysmekl, a tak jsem s ním raději co nejrychleji přistál. Nechal jsem ho ležet kousek odtud. Jen pár minut letu.“
„Pár minut letu,“ povzdech si Jirka. „To může být i hodiny chůze daleko.“
Klára zatím už opustila svůj úkryt a rozběhla se k Plamínkovi. Jirka ji následoval. Po nadšeném uvítání se Jirka Plamínka trochu rozpačitě zeptal: „No, ale jak se teď k tomu zraněnému člověku dostaneme?“
„Můžu vás tam zanést,“ odpověděl Plamínek. A když si všiml Jirkova zaváhání, dodal: „Nebojte se. Nikdo nás neuvidí. Cestou sem jsem pořádně prozkoumal okolí. Nejsou tu žádní cizí lidé. Když poletím nízko, tak nás nikdo neodhalí.“
„Tak dobře,“ souhlasil Jirka.
„Já poletím první,“ vykřikla nahlas Klára.
„Ne první poletím já,“ zaprotestoval Jirka. V rychlosti přemýšlel, jakým pádným argumentem by podpořil svůj požadavek.
„Nehádejte se,“ napomenul je vesele Plamínek, který už dokázal rozeznat hodně z lidské řeči, takže pochopil, o čem se dohadují. „Nejlepší bude, když poletíte oba najednou. Já vás snadno unesu.“
„Ale vždyť jsi nám říkal, že nás oba najednou neuneseš,“ řekla zaraženě Klára.
„To bylo před rokem, těsně potom, co se mi zahojilo zranění.“ odpověděl pobaveně Plamínek. „Od té doby jsem se úplně uzdravil a také jsem vyrostl a zesílil.“
Protože už nikdo neměl žádné další námitky, vylezli rychle Klára i Jirka na Plamínkův krk a vyletěli. Ještě se dohodli, že je Plamínek nevysadí přímo na místě, kde zanechal toho zraněného člověka. Přistane s nimi někde poblíž a zbytek cesty dojdou pěšky.
Ve spěchu se Jirka a Klára vyškrábali na vrcholek kopce. Podle toho, co jim Plamínek řekl, tak by hned za hřebenem měli najít louku, na které přistál s tím cizím člověkem. Jirka se rozhlédl a ukázal prstem: „Támhle. Vypadá to, že tam les končí,“ pošeptal Kláře a hned se vydal rychlým krokem naznačeným směrem. Už po pár krocích poznali, že se opravdu blíží k nějaké louce. Teď už tak nespěchali, naopak se snažili jít co nejtišeji a pozorně naslouchali. Na okraji lesa se zastavili a nedůvěřivě si prohlíželi prostranství před sebou.
„Nikdo tam není,“ zašeptala Klára.
Jirka jen pokrčil rameny a potichu vykročil na volné prostranství. Klára okamžik zaváhala a pak ho následovala. Došli až ke středu louky, ale stále nikoho neviděli. Jirka se už rozhodl poohlédnout se po okolí, jestli nenajde stopy, když ho Klára zatahala za rukáv.
„Poslouchej,“ zašeptala.
Nedaleko nich tekl potok. Jeho hladina byla sice ukryta pod vysokým břehem, ale zvuk tekoucí vody slyšeli zřetelně. A právě od potoka Klára znovu zaslechla nějaké podivné šplouchání. Potichu vykročili tím směrem. Zastavili se nějakých deset kroků od potoka. Na břehu před nimi klečel nějaký muž a právě si přikládal na hlavu mokrý obklad. Prozatím si jich nevšiml, takže měli dost času pořádně si ho prohlédnout. Muž byl oblečený v nějakých podivných hadrech, u boku mu visel dlouhý meč, ale přesto nevypadal příliš nebezpečně. Byl ještě dost mladý. Podle řídkých krátkých vousů mu Jirka i Klára hádali asi tak na dvacet let.
„Zkusíme na něj promluvit, a kdyby něco, tak utečeme,“ navrhla nehlasně Klára.
„Nemáme se čeho bát. Plamínek říkal, že zůstane poblíž. Kdyby se ukázalo, že je ten muž nebezpečný, tak nám přispěchá na pomoc,“ odpověděl jí rovněž beze slov Jirka.
Klára se trochu nejistě podívala na Jirku, pak upřela pohled na neznámého a zdvořile pozdravila: „Dobrý den, pane.“ Jirka součastně s ní zamumlal také nějaký pozdrav.
Mladík sebou trhl. Pokusil se vyskočit na nohy, ale zatočila se mu hlava, takže klesl zpátky na kolena. Přitom mu spadl z hlavy obklad. Jirka s Klárou teď uviděli velkou, modrofialovou bouli na levé straně jeho čela.
„Nás se nemusíte bát,“ snažila se ho uklidnit Klára. „My vám neublížíme.“
Mladík se na ně mžouravě podíval, jakoby měl potíže pořádně zaostřit zrak a potichu odpověděl: „Já se vás nebojím. Jen jsem se tak trošku lekl.“ V jeho hlase byl cítit mírný cizí přízvuk.
Jirka postoupil o půl kroku dopředu a představil se: „Já se jmenuji Jiří Zámořský a tohle je moje sestra Klára. Bydlíme nedaleko odsud. A kdo jste vy? Co se vám přihodilo a jak jste se sem vlastně dostal?“
Mladý muž se mezitím postavil na nohy a vrávoravou chůzí vylezl nahoru po příkrém břehu. Postavil se před Jirku, mírně se uklonil a také se představil: „Jmenuji se Michal.“ Své jméno vyslovil se zaváháním, jakoby chtěl říct něco jiného, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. „A jak jsem se sem dostal, tak to sám přesně nevím. Pamatuji si jen, že jsem lezl na skálu a spadl dolu. Pak jsem se na chvíli probral a zjistil jsem, že se vznáším vysoko nad zemí. Pootočil jsem hlavu a uvědomil jsem si, že jsem pevně uvězněn v dračí tlamě. Pak jsem zase ztratil vědomí. Probudil jsem se sám na téhle louce. Myslím, že mě sem přinesl drak.“
„Vypadá to, že jste se praštil do hlavy a něco ošklivého se vám zdálo.,“ uvažovala nahlas Klára. „Teď máte v hlavě pořádný zmatek.“
„Já jsem se nepraštil, tedy chci říct, nic se mi nezdálo,“ ohradil se rozhořčeně Michal.
„Vidíte, ani si nevzpomínáte, jak jste se uhodil,“ překroutila jeho slova Klára. „Od čeho byste jinak měl tu bouli? Slyšela jsem, že po takové ráně do hlavy si lidé často nevzpomínají, co dělali celé hodiny předtím. Uznejte sám, že je málo pravděpodobné, že vás sem přinesl drak.“
Michal jen pokrčil rameny. Patrně nepovažoval za nutné přesvědčovat o své pravdě nějaké děti. Místo toho se zeptal: „A proč vlastně mluvíme Vozejsky.“
Teď se ujal slova pro změnu Jirka. „Protože jsme ve Vozejském království. Tady se tak mluví.“
„Tohle je Vozejské království?“ vyhrkl ze sebe Michal udiveně.
„Ano, to poznáš podle toho, že Ledové hory jsou tu na západ od nás,“ začal vysvětlovat Jirka, který usoudil, že cizinec není o tolik starší, aby mu musel vykat. Klára se na něho nesouhlasně podívala, za jeho prohřešek proti dobrým mravům, ale nic neřekla. A tak mohl Jirka pokračovat ve svém výkladu: „V Bojenském království by ležely Ledové hory na východě, protože Bojenské království je na druhé straně hor.“
Michal přejel očima po horizontu a uvědomil si, že má Jirka Pravdu. Byl ve Vozejském království. Úlevou se hlasitě rozesmál. Pak si ale vzpomněl na draka a napadlo ho, že možná ještě nemá vyhráno.
„Říkali jste, že bydlíte nedaleko?“ zeptal se Jirky a Kláry, protože chtěl být co nejrychleji pryč z tohoto místa a opět se přihlásil o slovo jeho prázdný žaludek.
„No, ono to zase tak moc blízko není,“ přiznala Klára. „Dnes jsme si zašli o dost dál než obvykle.“
„Tak to bude nejlepší, když se spolu hned vydáme na zpáteční cestu. Nemyslíte?“ navrhl Michal.
„Ano, to bude,“ souhlasili s ním dvojhlasně Jirka i Klára.
Jirka se ujal vedení. Zamířil nejkratší cestou k domovu. Brzy si ale Klára všimla, že za nimi Michal začal trošku zaostávat. Uvědomila si, že Michal je nejen zraněný, ale nejspíš bude i k smrti vysílený.
„Nespěchej tak,“ napomenula Jirku. „Nebo se nám tu Michal zhroutí a my ho budeme muset nést. Možná, že bys mohl vytáhnout ten svůj chleba. Ať se na cestu trošku posílí.“
Jirka jen neznatelně přikývl. Zastavil a nahlas řekl: „Nějak mi vyhládlo. Nedáme si přestávku na svačinu?“ Zároveň sundal ze zad batoh a vytáhl chleba.
„Neměl jsem ráno čas shánět něco dalšího, takže máme jen suchý chleba,“ dodal omluvně.
„Dal bych pytel zlaťáků za pořádný kus suchého chleba,“ přiznal Michal a s nadějí sledoval Jirkův bochník.
„Tak tenhle máš úplně zadarmo,“ řekl Jirka a ukrojil mu obrovský krajíc. Sobě a Kláře odkrojil jen slaboučký krajíček, protože oni zas takový hlad neměli, aby jedli suchý chleba.
Po svačině se vydali opět na cestu. Postupovali pomalu, protože Michal pořád nebyl v pořádku. Svačina mu sice o hodně zvedla náladu, ale pořád se mu občas točila hlava a viděl rozmazaně. Během cesty se k němu Klára nenápadně přidružila a začala se ho vyptávat. Postupně se od něho dozvěděla, že pochází z Bojenského království, ze staré šlechtické rodiny. Že se dostal do sporu s lidmi krále Maxiána a musel před nimi utéct. Pronásledovali ho až hluboko do Ledových hor, kde se mu nakonec podařilo jim uniknout. Klára mu na oplátku vylíčila, jak to chodí na Podhorském panství, kdo tam všechno žije a co všichni dělají.
„A co to máš vlastně na sobě za podivné oblečení,“ zeptala se nakonec Klára.
Michal se na sebe podíval a vyprskl smíchy. „Tohle,“ ukázal na sebe, „je vlastně veškeré oblečení, které se mi podařilo cestou sehnat. Vysoko v horách je totiž pořádná zima. Takže jsem na sebe oblékl úplně všechno, co jsem měl. A jak koukám, tak lezení po horách mému oblečení také moc neprospělo.“
„Není tohle náhodou mnišská kutna?“ zajímalo Kláru.
„Ano, koupil jsem ji od jednoho mnicha, těsně předtím, než jsem se vydal do hor. Ve skutečnosti ale žádný mnich nejsem, i když mám na sobě oblečenou kutnu. Asi bych ji měl sundat. Začíná už být celkem teplo a já jsem navlečený, jako kdyby mrzlo.“
Udělali krátkou pauzu, ve které si Michal svlékl několik kusů oblečení a trošku se upravil. Jeho oblečení potřebovalo nutně vyprat a vyspravit, ale i tak vypadal o dost lépe než předtím.
„Nevíte, kde bych si tu poblíž mohl koupit něco na sebe?“ zeptal se Michal, když zhodnotil svůj zevnějšek.
„Jedině v Konečkách,“ sdělila mu Klára.
„Ale platit bojenskými penězi bych ti nedoporučoval,“ přidal se Jirka. „V poslední době jsou u nás totiž lidé z Bojenského království dost neoblíbení.“
„To si dovedu představit,“ souhlasil Michal. „Naštěstí ale můžu zaplatit něčím jiným než penězi.“
Zbytek cesty už toho moc nenamluvili, protože Michala začala bolet hlava ještě víc než předtím a neměl tudíž náladu na dlouhé hovory. Kolem jedné hodiny odpoledne se Jirka opět zastavil.
„Tady kousek odsud les končí, pak přejdeme louku a jsme doma,“ oznámil Michalovi.
„No konečně, už jsem si začínal myslet, že jste zabloudili,“ oddechl si vyčerpaně Michal.
„Předtím, než se vrátíme domů, bychom ale měli probrat pár věcí,“ řekl Jirka a vysypal ze sebe to, o čem přemýšlel už dobrou hodinku během chůze. „Protože přijdeme pozdě na oběd, musíme své zpoždění dobře odůvodnit. Proto bych tě chtěl poprosit, Michale, jestli by ses nemohl tvářit ještě o něco vyčerpaněji. Taky by ses mohl při chůzi potácet. A raději nikomu neříkej, že jsme tě potkali tak daleko od domu. My totiž s Klárou tak daleko vlastně ani chodit nesmíme. Byl bych ti také vděčný, kdyby ses nezmiňoval o tom drakovi, který tě sem měl zanést. Posledně totiž, když nedaleko odsud proletěl nějaký drak, nesměli jsme s Klárou celé dva týdny opustit náš dům.“
„To mám jako lhát?“ ohradil se Michal.
„Nebude třeba, abys přímo lhal,“ přispěchala Jirkovi na pomoc Klára. „Stačí jen, když se budeš tvářit tak, jak se ve skutečnosti cítíš a zamlčíš pár nepodstatných detailů.“
„Myslím, že nám takovou malou laskavost dlužíš,“ dodal Jirka. „Ještě před chvílí jsi nám nabízel za kousek chleba pytel zlaťáků.“
„Dobrá, budu se tvářit zmoženě a nebudu vykládat, kde a jak jsme se potkali,“ rezignoval Michal.
Po tomto krátkém rozhovoru se Jirka opět ujal vedení. Zanedlouho už kráčeli po louce před jejich domem.
Pan Nedola přecházel přes dvůr do své věže a mračil se jak kakabus. V duchu se zlobil na Jirku a Kláru. „Už zase nepřišli včas na oběd. Jestli se do hodiny nevrátí, budeme je muset jít hledat. Tentokrát by jim měl jejich otec dát co proto. Pořádný výprask by jim jen prospěl.“ Před věží se zastavil a vykoukl otevřenou bránou ven. Tam je uviděl. Pomalu se k němu přibližovali. Klára šla první. Dva kroky za ní se belhal Jirka a podpíral nějakého otrhaného cizince. Pan Nedola udělal několik rychlých kroků a byl u nich.
„Kde jste byli celou dobu? Jak to, že jste nepřišli na oběd? A co to vedete za člověka?“ obořil se na ně.
„To je Michal,“ představila Klára neznámého mladíka. „On zabloudil v horách, spadl ze skály a zranil se. My jsme ho náhodou potkali v lese a doprovodili jsme ho k nám. To kvůli němu jsme se tak zdrželi.“
„A co sis poranil, Michale?“ obrátil se pan Nedola na mladíka.
Než stačil Michal cokoli říct, odpověděl za něho Jirka: „Pořádně se praštil do hlavy. Byl dokonce několik hodin v bezvědomí.“
„Tebe jsem se neptal,“ zpražil Jirku pohledem pan Nedola a pak se znovu zadíval na Michala.
„Jak už říkal Jirka, udeřil jsem se hlavou o skálu a pak už si nic nepamatuji. Než jsem se probral, stačilo se slunce přemístit po obloze o pořádný kus.“
„Tak ukaž sem tu hlavu,“ přikázal pan Nedola. Přistoupil těsně k Michalovi a začal mu prohlížet a prohmatávat bouli. Přitom se ho vyptával, na další podrobnosti. Svou prohlídku shrnul slovy: „No, vypadá to na pořádný otřes mozku. Lebka není, jak se zdá, proražená, takže bys to měl přežít. Máš opravdu pořádné štěstí, že ses nezabil.“
„Myslím, že život mi zachránil nejspíš ten svetr,“ uvažoval Michal.
„Jaký svetr?“ vyhrkli dvojhlasně Jirka i Klára.
„V noci mi byla zima na hlavu a tak jsem si kolem ní omotal svetr. Když jsem padal, tak ten svetr musel ztlumit náraz, jinak bych byl nejspíš už mrtvý,“ vysvětlil jim Michal.
Klára nechtěla, aby se pan Nedola dál vyptával. Vystihla vhodný okamžik a řekla: „Asi bychom si měli pospíšit za tatínkem. Nejspíš o nás bude mít starost a určitě si bude chtít promluvit s Michalem.“
„Tak dobře, pojďte za mnou do domu,“ souhlasil po krátké pauze pan Nedola.
Pan Zámořský seděl v kuchyni u okna a sledoval dění na dvoře. Proto mu nemohlo ujít, že k domu přes dvůr přichází pan Nedola s Jirkou, Klárou a neznámým mladíkem. Se zájmem si mladíka prohlédl, pak vstal a vyšel jim naproti k domovním dveřím.
„Tak vám je vedu,“ oznámil mu u dveří nahlas pan Nedola. „Tenhle mládenec se jmenuje Michal. Jirka s Klárou ho našli v lese. Prý zabloudil v horách. A tu bouli na čele má od toho, jak spadl ze skály.“
Pan Zámořský pokynul Michalovi na pozdrav a řekl: „Dobře Slavomíre. Já si teď popovídám s naším hostem a vy dva,“ obrátil se na Jirku a Kláru, „si mezitím zajděte za Barborou, ať vám dá něco k jídlu.“ Jirka a Klára se okamžitě rozběhli ke kuchyni. Než za sebou zavřeli dveře, všimli si, jak jejich otec odvádí Michala do prázdné jídelny.
Dřív, než stačili Jirka a Klára dojíst svůj oběd, přivedl pan Zámořský Michala do kuchyně.
„Barboro, tohle je Michal,“ představil ho. „Dejte mu prosím něco k jídlu, a pak ať ho někdo doprovodí do domku u nových stájí. Jestli se nepletu, měl by tam být ještě jeden volný pokojík. Michal se teď hlavně potřebuje pořádně prospat a v domku u stájí bude mít víc klidu, než tady v domě.“
„Dobře, pane Zámořský, nakrmím ho a pak řeknu děvečce, aby ho tam zavedla.“
„A vy dva, až dojíte, stavte se u mě v pokoji,“přikázal ještě pan Zámořský svým dětem, než opustil místnost.
Jirka potichu zaklepal a čekal, až dostane povolení vstoupit. Klára netrpělivě přešlapovala vedle něho.
„Vstupte,“ vyzval je otcův hlas.
„My jsme se opravdu nechtěli opozdit k obědu,“ spustil Jirka, sotva překročil práh. „Když jsme ale potkali Michala, tak jsme si mysleli, že by nebylo správné nechat ho zraněného uprostřed lesa. A on nemohl jít moc rychle. Ze začátku se mu každou chvíli udělalo špatně a točila se mu hlava, takže jsme často museli zastavit a počkat.“
„Já vám nevyčítám, že jste Michalovi pomohli,“ ujistil Jirku otec. „Chtěl jsem s vámi mluvit o něčem jiném. Vy jste s Michalem strávili mnohem delší dobu než já a tak jsem se vás chtěl zeptat, co si o něm myslíte.“
Po krátké odmlce se ujala slova Klára: „Já jsem si s ním povídala trošku víc než Jirka. Dozvěděla jsem se od něho, že pochází z Bojenského království. Musel utéct před lidmi krále Maxiána. To před nimi se schovával v Ledových horách.“
„Ano, mě vyprávěl stejný příběh,“ přitakal pan Zámořský.“
Klára se podívala na Jirku, a pokračovala ve svých postřezích: „My si s Jirkou myslíme, že říkal pravdu. Že je to opravdový uprchlík, a že není ve službách krále Maxiána. Mám ale takový pocit, že nám něco důležitého zatajil.“
„Ano, má nějaké tajemství,“ potvrdil její názor Jirka, „ale jinak to není špatný člověk. Myslím, že bychom mu měli pomoct.“
„Dobrá, a teď mi prosím povězte, jak a kde jste ho vlastně potkali,“ zajímal se pan Zámořský.
To byla zapeklitá otázka. Protože Jirka ani Klára nevěděli, co o jejich setkání řekl Michal, rozhodli se říct pravdu, jen pár maličkostí zatajit. Slova se ujal Jirka: „Potkali jsme ho u potoka na takové menší louce obklopené ze všech stran lesem. Když jsem ho poprvé zahlédl, zrovna si přikládal na hlavu mokrý obklad. Chvíli jsme ho pozorovali, a když jsme usoudili, že nejspíš nebude nebezpečný, tak jsme ho oslovili.“
„Ještě by mě zajímalo, kde přesně je ta louka a jak jste poznali, že potřebuje vaší pomoc,“ vyzvídal dál pan Zámořský.
Tentokrát mu pro změnu odpověděla Klára: „Ta louka leží na západ od našeho domu. Nevím, jak bych ti mohla přesně popsat její polohu. Jestli ale chceš, můžeme si vzít koně a zajet se tam podívat. Myslím, že bychom ji s Jirkou dokázali najít. A že Michal potřebuje naši pomoc, jsme poznali podle toho, že vypadal opravdu hodně zbídačeně.“
„Nejspíš nebude potřeba, abychom tam jezdili,“ rozhodl jejich otec. „Michal tu zůstane několik dní, než se trochu zmátoží a pak se uvidí. Jestli si už nevzpomínáte na nic důležitého, tak se můžete jít připravit na vaše odpolední vyučování.“
Odpoledne rychle uběhlo a přiblížil se večer. Po večeři svolal pan Zámořský na menší poradu do knihovny svou tetu Eleonóru, Nedolu a Mlejnka. Když se všichni usadili, vysvětlil jim, proč je pozval: „Trápí mě dvě věci a potřebuji od vás poradit. Nejprve bych chtěl slyšet váš názor na Michala. On o sobě tvrdí, že musel uprchnout z vlasti před králem Maxiánem. Mám mu věřit?“
První promluvil pan Nedola: „Já jsem s ním mluvil u brány. Na první pohled mi nepřipadal nijak nebezpečný. To jsme si ale o Blahoslavovi mysleli také. Takže bych raději v jeho případě doporučoval opatrnost.“
„Podle mého názoru je dost pravděpodobné, že ten Michal je opravdu bojenský uprchlík,“ řekl svůj názor i pan Mlejnek. „Slyšel jsem, že z Bojenského království muselo v poslední době uprchnout mnoho lidí. Kdyby byl Michal Maxiánův špeh, nejspíš by o sobě nerozhlašoval, odkud přichází a měl by připravené dokonalé krytí.“
„Já jsem toho mladíka ještě ani neviděla, takže těžko mohu posoudit, co je zač,“ řekla rázně paní Eleonóra. „Proto navrhuji, abychom ho zítra pořádně vyslechli a pak se rozhodli.“
„Dobře, takže jsme se shodli, že asi není nebezpečný, ale pro jistotu si na něj budeme dávat pozor. A zítra ho pořádně vyzpovídáme,“ ukončil diskuzi na toto téma pan Zámořský.
„Ta druhá věc, o které s vámi chci mluvit, se týká Jirky a Kláry. Připadá mi podivné, že minulý rok hned dvakrát náhodou vyslechli bojenské špióny. Dnes ráno je náhodou napadlo, že si chtějí, místo vyučování, vyrazit na procházku do lesa. A v lese náhodou potkali Michala. Zdá se mi, že je to příliš náhod najednou.“
Tentokrát se nechala slyšet jako první paní Eleonóra: „Máš pravdu, Martine, je to opravdu podezřelé. Vsadila bych se, že ti dva před námi něco zatajují.“
„S tím mohu souhlasit,“ přitakal pan Mlejnek. „Ti dva jsou jako jedno velké tajemství. Myslím, že to jsou výjimečné děti. Udivuje mě, třeba ta jejich schopnost vcítit se jeden do druhého. Několikrát jsem měl při vyučování dojem, jako by se dokázali dorozumět beze slov. Možná, že nějakým způsobem dokáží vycítit i náladu a pocity jiných lidí.“
„Problém je, jak to jejich tajemství odhalit,“ vystihl podstatu věci pan Nedola. „Jestli se nám sami nesvěří, tak nám nezbude nic jiného, než je sledovat a doufat, že si nedají pozor a prozradí se.“
Ještě dobrou půlhodinku se točila řeč kolem Jirky a Kláry, ale nikdo už nevymyslel nic nového. Nakonec se všichni shodli, že na ně budou v příštích dnech bedlivě dohlížet, aby zjistili, co skrývají.
Ve stejnou dobu, kdy se dospělí radili v knihovně, sešli se Jirka a Klára v pokoji pro hosty.
„Tak o čem se mnou chceš mluvit,“ zajímalo Jirku, sotva za sebou zavřel dveře.
„Chtěla jsem ti říct, co všechno jsem musela slíbit tatínkovi, než nás ráno pustil ven a poradit se o dalších věcech.“
„Tak teda povídej,“ pobídl ji Jirka.
„Takže, ráno jsem musela slíbit, že se v příštích dnech při vyučování budeme oba snažit, jak nejlépe dokážeme. A tatínek říkal, že si nás zkontroluje. Také jsem tvrdila, že chceme jít za Jáchymem, abychom zjistili, jaký dárek si přeje k narozeninám. Budeme tam muset zajít zítra, aby to nebylo podezřelé.“
„To, že se budeme pilně učit, jsi tedy zrovna slibovat nemusela,“ posteskl si Jirka. „Taky tě mohlo napadnout něco rozumnějšího.“
„Když jsi tak chytrý, tak příště půjdeš tatínka přesvědčovat ty,“ vyprskla vztekle Klára.
„Tak se uklidni a raději mně pověz, co dalšího chceš probrat,“ řekl chlácholivě Jirka.
„Když jsme dnes po obědě mluvili s tatínkem, měla jsem takový pocit, že tuší, že před ním něco ukrýváme. Byl takový moc zamyšlený a divně se vyptával. Od této chvíle si budeme muset dávat obzvlášť velký pozor, abychom se neprozradili.“
„Takže dnes večer na to setkání s Divoškou raději nepůjdeš?“ zajímalo Jirku.
„Tam jít musím,“ nesouhlasila Klára. „Už to máme domluvené. Divošku by strašně mrzelo, kdybych nepřišla, když za mnou musela letět tak daleko.“
„Fajn, takže já v noci půjdu taky ven,“ konstatoval Jirka. „Počítám, že je stejně jedno, jestli chytnou oba, nebo jen jednoho z nás. Zatímco ty se budeš bavit s Divoškou, já s Plamínkem si uděláme menší výlet.“
„Tak dobře. Provaz jsem už připravila, takže přesně o půlnoci můžeme vyrazit.“
Klára se už zvedla a zamířila ke dveřím, v té chvíli ale Jirka řekl: „Napadlo mě ještě něco, co bychom mohli zkusit.“
„Co tě napadlo?“
„Mohli bychom zkusit z Michala vytáhnout to jeho tajemství.“
„To je výborný nápad,“ zajásala Klára. „Zkusíme se s ním skamarádit. Pak nám třeba sám prozradí, co zatajuje.“
„A taky bychom se od něho mohli dozvědět, co je nového v Bojenském království,“ dodal Jirka.
„Výborně, až zítra půjdeme navštívit Jáchyma, tak se cestou stavíme i za Michalem. Doufám, že ho ta hlava do té doby přestane bolet, takže bude mít chuť si s námi povídat.“
„Teď bychom si ale měli jít nejspíš aspoň na chvilku zdřímnout,“ uvažoval Jirka. „V noci se moc nevyspíme, tak ať ráno nejsme moc unavení.“
Přibližně o půlnoci se Klára probudila. Když chtěla, dokázala se totiž vzbudit téměř přesně na čas, kdy potřebovala vstávat. Než se oblékla, zkontrolovala ještě, zda je vzhůru i Jirka. Za pár minut už byli oba připravení k odchodu. Jako vždy, když tajně v noci opouštěli dům, chovali se velmi obezřetně. Museli si dávat pozor především na pana Nedolu, který v noci občas procházel dvůr a zahrady. I tentokrát ale měli štěstí a podařilo se jim vyklouznout z usedlosti bez povšimnutí.
Když dorazili k tetřeví skále, ještě tu nikdo nebyl. Jirka se pohodlně usadil na zem, ale Klára neklidně přešlapovala kolem. Měla trošku obavy, jestli je Divoška dokáže najít. Ve chvíli, kdy ji chtěla zavolat, pocítila ale najednou prudký závan větru, jak Divoška přistála nedaleko ní. Klára i Jirka k ní přiběhli, pozdravili a zvědavě si ji prohlíželi. Divoška na oplátku se zájmem zkoumala je. V noční tmě jim připadalo, že Divoščiny šupiny mají černou barvu. Dobře ale věděli, že ve skutečnosti jsou tmavě modré. Byla přibližně stejně velká jako Plamínek, snad jen nepatrně vykrmenější.
Konečně si je Divoška pořádně prohlédla a řekla: „No vida, vypadáte úplně obyčejně, jako všichni ostatní lidé.“
„A co sis myslela, že snad budu mít dvě hlavy?“ zeptal se podrážděně Jirka.
Divoška se na něj znechuceně podívala a odsekla: „Tebe jsem se na nic neptala. A co tady vlastně děláš? Nikdo tě sem nezval. Jdi pryč.“
Taková drzost Jirku pořádně dopálila. „Já tady čekám na Plamínka! A od tebe si rozkazovat nenechám! Mě nebude žádná přerostlá ještěrka říkat, co mám a co nemám dělat!“
Jirkova odpověď Divošku natolik zaskočila, že se chvilku nezmohla ani na slovo. Jirka si uvědomil, že to trošku přehnal a raději o kus od Divošky poodstoupil. Před Divoščinou odvetou ho zachránil Plamínek, který právě přistál nedaleko od něj. Jirka ho v rychlosti pozdravil a za okamžik už seděl na jeho krku. V následující chvíli se už vznášeli ve vzduchu.
Divoška se za nimi rozzlobeně otočila. Chvilku je ještě sledovala pohledem, jako by zvažovala, zda se nemá rozletět za nimi, aby si to s Jirkou vyřídila.
Klára zůstala sama, pár kroků od rozzlobené dračice. Nevěděla, co si ti dva řekli, ale s jistotou poznala, že se pohádali. Zatímco se Divoška dívala za Jirkou, Klára bleskurychle přemýšlela, jakým způsobem ji uklidnit. Pochopila, že musí jednat rychle, než se Divoška vzpamatuje. „Tak to vidíš. A s takovým nesnesitelným bratrem já musím být celé roky.“
Divoška se na ni obrátila, ještě pořádně dopálená a řekla: „Už se nechci stýkat s žádnými lidmi. Běž raději zpátky domů.“
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala se Klára udiveně. Ze všech sil se přitom snažila Divošce předat pocit a přátelství oddanosti.
„Tvůj bratr mě strašlivě urazil,“ vysvětlila Divoška už trošku klidněji.
„Asi jsi mu řekla něco, co se mu nelíbilo,“ hádala Klára. „Lidští muži jsou totiž hodně ješitní. Snadno se naštvou a pak dělají hlouposti.“
„To ho ale vůbec neomlouvá,“ opáčila nekompromisně Divoška.
„To máš pravdu. Hned zítra si to s ním vyřídím. Bude litovat, že urazil moji kamarádku.“
„A jak bys mu to chtěla oplatit?“ zeptala se zvědavě Divoška.
Klára si v duchu pogratulovala, jak rychle dokázala dračici uklidnit a řekla: „To ještě přesně nevím. Pomůžeš mi něco vymyslet?“
Dalších deset minut strávili Klára s Divoškou vymýšlením, jak nejlépe Jirku vytrestat. Pak se řeč stočila na to, v čem se liší povaha draků a lidí. Kláru velmi překvapilo, když se dozvěděla, že dračí společnost řídí dračice.
„Dračic se totiž vylíhne mnohem méně než draků,“ vysvětlila jí Divoška. „Na každou dračici připadne osm až deset draků. Snad proto, že je dračic tak málo, tak si nás ostatní draci velmi váží. A žádný drak si nedovolí vyvolat spor s dračicí.“
„A co megadraci,“ vzpomněla si Klára na to, co jí kdysi vyprávěl Plamínek, „ti si také nechávají od dračic rozkazovat?“
„Prastarým drakům nemůže rozkazovat nikdo,“ odvětila Divoška s úctou. „Ti jsou nade všemi. Každý drak i dračice by považovali za velkou čest, kdyby je megadrak Duhový oheň oslovil a požádal je například o nějakou službu. Všichni by okamžitě uposlechli jeho rozkaz.“
Na oplátku jí pak Klára vyprávěla o uspořádání lidské společnosti a o spoustě dalších věcí. Během rozhovoru se Divoška pohodlně uvelebila na skále. Klára se usadila na její přední noze tak, aby se dívala přímo do jejích nádherných očí a mohla ji hladit po hlavě. Čas jim rychle ubíhal a tak jim ty dvě hodiny strávené povídáním připadaly jen jako krátká chvilka. Když ale Klára několikrát zívla a přistihla se, že téměř upadla do dřímoty, rozhodla se vrátit domů. Sdělila svůj úmysl Divošce. Ta místo odpovědi se ale jen ke Kláře naklonila a několikrát ji zhluboka očichala.
„Pěkně voníš,“ oznámila jí poté. „Asi si tě nechám.“
„Já nejsem žádné zvířátko na hraní,“ odpověděla se smíchem Klára a žertem jemně plácla Divošku přes nozdry. „Už opravdu musím jít. Jsem unavená a zítra musím vstávat brzy,“ dodala na vysvětlenou.
Divoška se s ní tedy rozloučila a Klára se vydala k domovu. Udělala ale jen pár kroků, když ji napadla ještě jedna otázka. „A co ti vlastně Jirka řekl, že tě to tak urazilo?“ obrátila se na Divošku.
„Tak to ti neřeknu,“ odpověděla Divoška rezolutně. „Odmítám jeho slova opakovat. To co on si ale vůči mně ještě nikdo nikdy nedovolil. Snad jen Plamínek, jednou, kdysi dávno.“
„Ty se na Plamínka ještě pořád nezlobíš kvůli té zlodějce?“ zeptala se překvapeně Klára.
„Cože? On si dovolil s tebou o tom mluvit? To si s ním vyřídím,“ řekla rozzlobeně Divoška, roztáhla křídla a razantně vzlétla.
„Plamínek za to vlastně ani tak moc nemůže,“ pokusila se ji trošku uklidnit Klára. „Já jsem se ho tak dlouho vyptávala, až jsem z něho ten příběh vypáčila.“
„Stejně mu to ale při první příležitosti pořádně vytmavím,“ stačila ještě odpovědět Divoška, než zmizela ve tmě.
Klára osaměla. Co nejrychleji zamířila k domovu. Cestou ještě přemýšlela o Divošce. Cítila, že od dnešního večera ji s Divoškou svazuje nějaké zvláštní pouto. Jako by od této chvíle patřila mezi její nejbližší rodinu. Stejný pocit měla i Divoška, když usedala na louku, mnoho kilometrů od Kláry.
|
