Hop a skok, překonával jsem kameny a padlé stromy, pomalu se tak přibližoval ke svému cíli. Přeskočil jsem pařez a zkontroloval si meč, byl na svém místě, ostatně jako vždy. Měli jsme nepříteli vlétnou do boku a způsobit tak co největší ztráty. S návratem se nepočítalo, přesto jsem však běžel jako o život kupředu. Hop a skok, ještě kousek k mému cíli. Mí muži se drželi stále asi patnáct kroků za mnou. Bylx jich pouze tři desítky. Třicet nejlepších. Poslaní na smrt.
Náš vpád chtěl král využít pro útok z opačné strany. Byl to dobrý velitel. Hop a skok, už jsem viděl konec lesa a tasil svůj meč. Byl zakřivený do podivného tvaru, takový používali elfové.
Vzhlédl jsem ke slunci a v duchu si odříkal modlitbu k našemu bohu, poté už jsem jen vyběhl z lesa.
Vpadli jsme jim přímo do zad. Takový úder nečekali. Poslaní na smrt, mysleli jsme jen na jediné, vzít jich co nejvíc sebou. Padali jako zralé obilí, v té samé chvíli se už z druhé strany ozvaly válečné trubky a král vyrazil do boje. Během krátkého okamžiku jsme se dostali skoro doprostřed nepřátelského vojska a já na chvíli zahlédl cizího vojevůdce. Byl na navlečen do ostny posetého brnění a rozháněl se kolem sebe těžkým válečnickým kladivem. Mé myšlenky se daly shrnout do jediné: zabít.
Utvořili jsme ne moc velký kruh, polovina nás už padla. Potkal jsem se zády se svými muži a bouchl si mečem o brnění.
„ Zabít!“ Zakřičeli jsme sborově a nepřátelští vojáci ztuhli strachem.
Hop a skok, rozběhli jsme se nedbaje na ztráty ke generálově stanovišti. Běželi jsme velice rychle, a stejně tak umírali. Můj bratr při tom útoku padl, neměl jsem čas se ani otočit.
Prosekávali jsme si cestu masem a kostmi, zbylo nás deset. Běželi jsme dál, už jenom devět, a první z generálových ochránců záhy padl k zemi. Snad se o nás jednou někdo dozví.
Když jsme se dostali k cíli, zbývali jenom tři. První schytal ránu kladivem a se svou helmou zaraženou v lebce se skácel k zemi. Přesekl jsem nepříteli tepnu na noze a on poklekl. Celá bitva se v tu ránu zastavila. Všichni naši protivníci se podívali na zkrvavenou postavu stojící nad jejich klečícím králem.
Tehdy jsem to nevěděl, ale kolovala krajem pověst, že vyvolený přijde a hordy před ním pokleknou. A oni kdysi poklekli, ale to už je dávno.
Byl bych raději, kdyby nepoklekli, můj dávný král totiž tu pověst znal a nehodlal se s ní smířit. Rozkázal: „ Zabít“.
Jako jeden muž tehdy přestoupili ti co poklekli na mou stranu a můj král musel bohužel být, přesně podle svého rozkazu, zabit.
Od těch dávných dob, uplynula však už spousta času. Několik generací zemřelo a já mnohokrát obměnil přátele, jen dva mi zůstali napořád. Spolu se mnou sdílejí krutou nesmrtelnost. My, poslaní na smrt.
