Jirka vstal o něco později než obvykle, ale ne zas tak pozdě, aby si toho někdo všiml. Rychle se oblékl a běžel vzbudit Kláru, která ještě tvrdě spala. Pořádně s ní zatřásl, a než se Klára vzpamatovala, bral už za kliku zvenčí. Poklusem se dostal ke schodišti a seběhl do kuchyně na snídani.
Jirka už pomalu dojídal, když se do kuchyně přiloudala Klára. Pozdravila Barboru, která dělala něco u kamen, a sedla si naproti Jirkovi. Ještě jednou se ohlédla, jestli se Barbora nedívá a pořádně pod stolem Jirku nakopla. Pak se rychle stáhla o kus dál, aby na ni Jirka nedosáhl.
„Au. Co to vyvádíš. Proč jsi mě nakopla? Počkej, to ti oplatím,“ pohrozil jí Jirka dračí řečí.
„To máš za to, cos udělal včera v noci,“ vysvětlila mu Klára. „Já jsem se celý týden snažila skamarádit s Divoškou a ty ji hned urazíš takovým způsobem, že se semnou nechtěla vůbec bavit.“
„Vždyť jste spolu proklábosili celou noc,“ bránil se Jirka.
„Nebavila se semnou, dokud jsem jí neslíbila, že tě za to pořádně nakopnu, a že se jí dnes večer omluvíš.“
„Omluvím se, jen když se nejdřív omluví ona mě,“ prohlásil nesmlouvavě Jirka. „Ona mě totiž urazila první.“
„Tak to nebylo,“ protestovala Klára. „Dobře se na to pamatuji. Divoška řekla, že vypadáme obyčejně a tys jí na to něco odsekl. A pak jste se začali hádat. Takže jsi tu hádku vyprovokoval ty.“
„Jen jsem se jí zeptal, jestli si snad myslela, že budeme mít dvě hlavy,“ obhajoval se Jirka. „A ona hned nato začala vyvádět. Řekla, že se mě na nic neptala, a pak mi chtěla rozkazovat. Tak jsem jí řekl, že si od žádné přerostlé ještěrky poroučet nenechám.“
„Tys jí nazval přerostlou ještěrkou?“ zděsila se Klára. „To se divím, že ti za to neukousla hlavu.“
„No, Plamínek mi poradil, když jsem mu to povyprávěl, abych se příštích sto let raději Divošce vyhýbal. A když jsme se vraceli, tak mě pro jistotu vysadil hodně daleko od vás.“
„Pročpak nejíš, Kláro,“ přerušila jejich rozhovor Barbora. „Za chvíli vám začíná vyučování a tys ještě skoro nic nesnědla.“
„Jen jsem se tak trošku zamyslela,“ vysvětlila jí Klára a hned se pustila do jídla. Než ale stačila svou snídani spořádat, přišel si už pro ně pan Mlejnek. Pokáral Kláru, že na ni musejí čekat a netrpělivě nad ní postával, dokud nedojedla.
Cestou do prvního patra sdělila Klára šeptem Jirkovi, jak je pořád ještě ospalá. „Nejraději bych ještě tak na hodinku zalezla do postele.“
„Tak to by ses měla rychle probrat. Nezapomeň, že jsi tatínkovi naslibovala, jak se oba budeme při vyučování usilovně snažit,“ připomněl jí Jirka rovněž šeptem.
Oběd snědli Jirka i Klára jak nejrychleji dokázali, aby ve zbývajícím čase, před odpolední výukou lukostřelby, stihli navštívit pastoušku. Potřebovali si promluvit s Jáchymem a nenápadně od něho vyzvědět, jaký dárek by si přál k desátým narozeninám.
Jáchyma našli na louce před pastouškou. Právě kropil prádlo. Když k němu došli, odložil konev a zkoumavě se na ně zadíval.
„Nazdar Jáchyme,“ přivítali ho Jirka s Klárou součastně. Jáchym jim odpověděl na pozdrav a než stačil říct cokoli dalšího, skočil mu Jirka do řeči: „Nemáme moc času, za chvíli nám začíná odpolední vyučování.“
„Chceme si s tebou jen trošku popovídat,“ dodala Kára.
„A o čem si se mnou chcete povídat?“ zeptal se opatrně Jáchym, protože v minulosti se už párkrát stalo, že ho některý z nich pěkně napálil.
„Neboj se, tentokrát tě nezatáhneme do žádného průšvihu,“ řekl chlácholivě Jirka, který pochopil Jáchymovy obavy.
„Jenom jsme dostali za úkol, napsat krátkou práci o tom, co si lidé přejí,“ přešla Klára hned k věci.
„Takže bychom se tě chtěli zeptat, jestli nemáš nějaké zajímavé přání,“ dokončil Jirka.
„Já nevím,“ zaváhal Jáchym, „vy byste se mi smáli, kdybych vám ho prozradil.“
„To ne. Přísaháme, že se ti nebudeme smát,“ dušovali se Jirka i Klára.
„Tak to vyklop. Snad nechceš, abychom se tě doprošovali?“ řekl na závěr Jirka a zatvářil se výhrůžně.
„Tak dobře,“ povzdechl si Jáchym. „Přál bych si najít dračí šupinu. Tatínek totiž říkal, že draci občas ztrácejí šupiny. Myslím, že kdybych měl štěstí, mohl bych nějakou najít.“
„Takové přání není vůbec k smíchu,“ řekla povzbudivě Klára. „Hodně lidí by si přece přálo najít dračí šupinu. Na tom není nic divného.“
„To není,“ horlivě přitakal Jáchym. „A když se vloni na podzim usadil ten drak přímo tady poblíž, tak bych možná nějakou jeho šupinu najít mohl.“
„S trochou štěstí by se ti to asi opravdu mohlo podařit,“ souhlasil s ním Jirka. „Musíš jen vytrvat v hledání.“
„Není to tak lehké,“ svěřil se Jáchym. „Strávil jsem spoustu času prohledáváním lesů poblíž pastoušky, ale zatím jsem nic nenašel.“
„V tom případě ti přeji hodně štěstí v hledání a my už budeme muset běžet,“ popřál mu Jirka a otočil se k odchodu.
„Tak se měj,“ přidala se Klára a také vykročila k domovu. Po dvou krocích se ale ještě otočila a zeptala se: „A nevzpomeneš si ještě na nějaké další přání?“
„Ne, nic dalšího mě nenapadá,“ zakroutil hlavou Jáchym.
Klára se už dál nezdržovala a rozběhla se za Jirkou. Trvalo jen pár okamžiků, než ho dohonila.
„K čemu by asi tak mohla být Jáchymovi dobrá dračí šupina?“ zeptal se jí Jirka, sotva k němu Klára dorazila.
„Nemám ponětí,“ odpověděla mu ještě trošku zadýchaná Klára. „Ale teď mě napadlo, že Jáchym není jediný člověk, který sbírá dračí šupiny. Vzpomínáš, jak nám Plamínek vyprávěl, že ti dva trosečníci na jeho ostrově také posbírali všechny jeho staré šupiny?“
„To nebyli trosečníci,“ opravil ji Jirka. „Oni u toho ostrova přece neztroskotali.“
„To je jedno,“ odbyla ho Klára. „Důležité je, že z nějakého důvodu také toužili po dračích šupinách.“
„Třeba někteří lidé věří, že dračí šupiny přinášejí štěstí. Jako zaječí pacička nebo čtyřlístek,“ napadlo Jirku.
„Možná, ale nejspíš v tom bude něco jiného,“ uvažovala Klára.
„Na tom nezáleží,“ mávl ledabyle rukou Jirka. „Když chce Jáchym dračí šupinu, tak se zeptám Plamínka, jestli proti tomu nic nemá a nějaké šupiny pro něho obstarám.“
„Nemůžeme mu dát celou hromadu dračích šupin,“ zhrozila se Klára. „Nanejvýš jednu. Jinak bychom těžko vysvětlili, jak jsme k těm šupinám přišli.“
„Asi máš pravdu, jedna mu musí stačit,“ souhlasil po krátké úvaze Jirka.
U nových stájí zabočili Jirka s Klárou rovnou do nevelkého domku postaveného poblíž. Před pokojem, kde byl ubytovaný Michal, se na okamžik zastavili a poslouchali. Z druhé strany dveří se ozýval tichý šramot a tak Klára zaklepala. Šramocení ustalo a Michalův hlas je vyzval, ať vstoupí.
Hned potom, co popřáli Michalovi pěkné odpoledne, se začali Klára a Jirka vyptávat: „Tak co hlava, už je to lepší? Nenudil ses tu sám celý den? Nemáš hlad? Už ses stačil seznámit s někým z domu?“ brebentili jeden přes druhého.
Michal je se smíchem zarazil: „To stačí, pěkně jeden po druhém bych prosil. Takže kde mám začít. Moje hlava už je celkem v pořádku. Ta boule mě ještě trošku bolí, ale hlava se mi už netočí a nevidím už rozmazaně. Určitě jsem se tu nenudil, protože jsem prospal celý den. Usnul jsem včera po obědě a vzbudil jsem se před malou chvílí. Takže jsem neměl ani čas se s někým seznámit. A co se týká hladu, tak během spánku mi pořádně vytrávilo. Něčím na zub bych rozhodně nepohrdl.“
„Tak pojď s námi do domu,“ vyzval ho Jirka. „Barbora ti připraví něco k jídlu.“
„Rádi tě doprovodíme,“ usmála se na něho Klára.
„Dobře, ale musíte chvilku počkat, než se trošku upravím,“ odpověděl ustaraně Michal. „Vypadám jako…,“ Michal se na okamžik odmlčel, protože nemohl najít výstižné označení pro svůj zevnějšek.
„Jako kdybys prolezl půlku Ledových hor,“ doplnil jeho myšlenku Jirka.
„Se svým oblečením teď asi moc nenadělám, ale aspoň bych se rád trochu opláchnul a učesal.“
„Seženu ti hřeben,“ nabídla svou pomoc okamžitě Klára. „A Jirka může mezitím donést umyvadlo s vodou.“
Klára odběhla a Jirka se vydal pro vodu. Cestou si brblal, něco o tom, že už má toho Klářina komandování dost.
O deset minut později vyšel Michal ze svého pokoje už umytý a upravený. Právě si připínal k boku svůj meč. Podíval se na Kláru a zeptal se jí: „Tak co, je to lepší?“
„Mnohem lepší,“ schválila jeho vzhled Klára. „Jen ten meč bych na tvém místě raději nechala tady. Nedělalo by dobrý dojem, kdyby ses procházel po našem domě ozbrojený mečem.“
„Ten meč je jedna z mála věcí, které mi zbyly po mém otci,“ vysvětloval Michal. „Má pro mě obrovskou cenu. Proto bych ho pokud možno nerad spouštěl z očí.“
„Nemusíš mít strach, tady ti ho nikdo neukradne,“ řekl trošku uraženě Jirka. „Klidně ho tu nech.“
Michal se zatvářil nerozhodně, pak si ale dal přeci jen říct a meč odepnul. Místo aby ho ale odložil ve svém pokoji, podal ho Jirkovi a řekl: „Opravdu by nebylo příliš slušné, abych ve vašem domě chodil ozbrojený. Proto bych tě rád požádal, Jirko, zda bys mi můj meč prozatím nepohlídal. Hodně by pro mě znamenalo, kdybys byl ochoten přijmout meč do opatrování.“
Jirka se jen zmateně podíval na Kláru a pokrčil rameny. „Dobře, pohlídám ho,“ vypravil ze sebe nakonec, protože nevěděl, co jiného by řekl.
Cestou k domu si vzala slovo Klára. Než došli k bráně, stačila ještě dát Michalovi několik dobrých rad. „Myslím, že tě tatínek a prateta Eleonóra budou chtít ještě pořádně vyzpovídat, než se rozhodnou, jestli ti mohou věřit,“ sdělila mu. „Minulý rok k nám do domu totiž nasadil pan Kilián jednoho ze svých špiónů. Takže teď jsou všichni trošku nedůvěřiví. Nejdůležitější bude, abys udělal dobrý dojem na pratetu Eleonóru. Nesnaž se jí ale příliš vlichotit. Hned by tě prokoukla a pak by ti už stěží uvěřila. Prateta si dost potrpí na slušné a bezchybné vystupování. Tatínek dává naopak přednost přímému, upřímnému a jasnému jednání, bez velkých formalit.“
Mezitím se přiblížili k bráně a všimli si, že jim pan Nedola netrpělivě vyšel ze své věže naproti.
„Tak hodně štěstí,“ stačil ještě pošeptat Michalovi Jirka, než se k nim Nedola přiblížil na doslech.
„Máte zpoždění, vy dva,“ obrátil se pan Nedola na Jirku a Kláru, hned potom co odpověděl na Michalův pozdrav. „Tady Michal určitě trefí do domu i bez vás, takže si poklusem zaběhněte pro své luky a ať jste hned zpátky.“
Jirka a Klára se rozběhli k domu, stačili ale ještě zaslechnout, jak pan Nedola vyzval Michala, aby ho doprovodil k jejich otci.
Před večeří navštívila Klára Jirku v jeho pokoji, aby si spolu pořádně prohlédli Michalův meč. Když vstoupila, Jirka už měl meč vytažený z pochvy a s obdivem si ho prohlížel. Přestože o mečích mnoho nevěděl, bylo mu na první pohled jasné, že se jedná o mimořádnou zbraň.
„Tak co si o tom meči myslíš,“ zeptala se ho zvědavě Klára.
„Je nádherný,“ vyhrkl Jirka. Pak si uvědomil, že Klára ví o zbraních ještě méně než on a začal se předvádět. „Podívej se, jak má překrásně vypracovanou čepel. A tady má značku mistra mečíře, který ho vykoval. Takovou mívají jen opravdu dobré meče. Zkoušel jsem s ním párkrát máchnout a tak perfektně vyvážený meč jsem ještě nikdy v ruce nedržel.“ Teď už si Jirka nehorázně vymýšlel, protože sám neměl ponětí, jak se pozná dobře vyvážený meč. Chtěl pokračovat ve svém chvalozpěvu, když ho vyrušilo zaklepání na dveře.
„Dále,“ odpověděla Klára, dřív než stačil Jirka meč odložit.
Dveře se otevřely a vstoupil jejich otec následovaný panem Nedolou.
„Přišel jsem vám říct několik novinek o Michalovi,“ začal pan Zámořský. Jakmile ale spatřil, co drží Jirka v rukách, udiveně se zeptal: „Co to máš, Jirko?“
„To je Michalův meč,“ vysvětlila honem Klára. „Michal totiž říkal, že ten meč zdědil po svém otci, a že mu na něm hodně záleží. Proto požádal Jirku, aby mu ho pohlídal, dokud tu bude na návštěvě.“
„Mohu si ho prohlédnout?“ zeptal se pan Zámořský a natáhl ruku směrem k Jirkovi.
„Samozřejmě,“ přikývl horlivě Jirka a podal otci meč.
„Jirka mi právě vysvětloval, jak dokonalý ten meč je,“ řekla s úsměvem Klára. Jirka se zatvářil trochu nejistě, protože si nebyl tak docela jistý, zda jim otec potvrdí jeho slova.
Pan Zámořský vzal opatrně meč do ruky a pozorně si ho prohlížel. Když jeho oči spočinuly na mečířově značce, jen potichu hvízdl. Jemně na několika místech vyzkoušel nehtem ostří. Na závěr uchopil meč do pravé ruky, postavil se do šermířského postoje a ruku s mečem natáhl před sebe. Potom beze slov podal meč panu Nedolovi, aby si ho také pořádně prohlédl. Sám ještě požádal Jirku, aby mu podal pochvu. I ji si hodnou chvíli prohlížel.
„Co si o tom meči myslíš, Slavomíre,“ zeptal se pan Zámořský, když mu pan Nedola meč vracel.
„No, jestli je ta značka pravá, a je to opravdu meč z dílny mistra Vladivariho, tak má možná větší cenu než celé Podhorské panství,“ řekl rozvážně pan Nedola.
„Vsadil bych se, že je pravá,“ pokýval hlavou pan Zámořský. „Jestli něco o takových věcech vím, tak ten meč je opravdu vynikající zbraň.“
„Kdo je to ten Vladivari,“ vyhrkl Jirka, který do té chvíle jen potichu stál a sledoval otce s panem Nedolou.
„Vladivari byl proslulý mistr zbrojíř, který zemřel už před sedmdesáti lety. Říká se, že sám bůh války požehnal jeho rukám a mysli, takže dokázal vyrábět ty nejlepší meče na světě. Od jeho smrti cena jeho výrobků neustále stoupá, takže ten meč má dnes opravdu nedozírnou cenu.“
„Ten Michal je samé překvapení,“ konstatoval pan Nedola.
„A o tom jsem s vámi chtěl mluvit,“ navázal pan Zámořský na to, co už naznačil při svém příchodu. „Dnes odpoledne jsme Já, teta Eleonóra a pan Mlejnek vedli s Michalem dlouhý pohovor. Ukázalo se, že Michal je velmi vzdělaný mladý muž, který se dokáže dokonale chovat ve společnosti. Když jsem se ho ale zeptal na jeho rodinu, odmítl mi odpovědět. Odůvodnil to tím, že nám nechce lhát, ale že z obavy o svoji bezpečnost raději nebude o své rodině hovořit. Přesto udělal na tetu Eleonóru dobrý dojem a pana Mlejnka doslova oslnil svými znalostmi. Pozdě odpoledne mě pak Michal požádal, jestli bych mu neporadil, kde by mohl nejlépe prodat drahokam. Sáhl do kapsy a vytáhl krásný a dost velký diamant. Nabídl jsem mu, že ten diamant raději prodám já sám, protože cizince by se nejspíš místní obchodníci pokusili pořádně napálit. Podle toho, jak klidně mi ho svěřil, jsem usoudil, že podobných drahokamů má asi víc. Takže jsem se rozhodl, že u nás Michal zůstane týden nebo dva jako náš host. Do té doby se mi snad podaří prodat ten diamant. Také musíme koupit pro Michala v Konečkách nějaké vhodné oblečení a ostatní věci, které bude potřebovat.“
Sotva pan Zámořský domluvil, začali mu Jirka s Klárou, jeden přes druhého, klást nejrůznější otázky. Než uspokojil jejich zvědavost, byl už nejvyšší čas sejít do jídelny na večeři. Pan Zámořský ještě odnesl do svého pokoje Michalův meč, s tím, že ho raději pořádně uschová.
Večer šli Jirka a Klára spát o dost dříve než bylo zvykem. Předtím, než usnuli, si jako obvykle ještě chvíli povídali s Plamínkem a Divoškou. Ze všeho nejdřív se Jirka omluvil Divošce za to, jak ji minulou noc nazval. Během dne mu totiž nedala Klára ani chvilku pokoj. Neustále se ho snažila přesvědčit, jak je důležité jeho spor s Divoškou urovnat. Odpoledne už měl Jirka jejího naléhání dost. Aby s tím konečně přestala, nezbývalo mu nic jiného než slíbit, že se omluví. Hned po omluvě se Jirka s Divoškou rozloučil a zavolal Plamínka. Toho nejvíc zaujalo, když mu Jirka pověděl o podivném přání Jáchyma Jeřába vlastnit dračí šupinu.
„Nemám ponětí, nač by nějakému člověku mohla být dračí šupina,“ odpověděl Plamínek, když se ho Jirka zeptal, jestli neví, proč by ji Jáchym mohl chtít. „Jestli ale ten tvůj kamarád touží po mojí šupině, tak mu mohu klidně nějakou dát. V mojí jeskyni se pár starých šupin povaluje, takže si může jednu vybrat.“
„Myslím, že by nebyl dobrý nápad vodit ho do tvé jeskyně,“ uvažoval Jirka. „Nejlepší asi bude, když mi v noci nějakou šupinu přineseš a já mu ji pak druhý den předám.“
„Dobře, a jakou mu mám vybrat?“
„Vezmi tu největší,“ poradil mu po krátké úvaze Jirka.
Protože Jirka nechtěl riskovat a opět tajně v noci opouštět jejich usedlost, dohodl se s Plamínkem, že mu tu šupinu nechá na Tetřeví skále, schovanou pod starým listím.
Druhý den ráno se Jirka pochlubil Kláře, jak pěkně se s Plamínkem dohodl ohledně dračí šupiny pro Jáchyma. „Takže stačí, když jeden z nás po obědě zaběhne k Tetřeví skále a tu šupinu vyzvedne,“ vysvětlil jí závěr svého plánu.
„Kam jí ale schováme, aby ji u nás nikdo náhodou neobjevil?“ napadlo Kláru.
„Můžeme ji na ty dva dny nechat schovanou třeba někde v lese.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasila okamžitě Klára. „Nebo bychom ji mohli nechat na Tetřeví skále a vzít bych ji mohla já, až se dnes v noci budu vracet od Divošky,“ dodala ledabyle.
„Cože? Ty ses s Divoškou dohodla, že se zase v noci sejdete?“ vyprskl rozzlobeně Jirka. „Vždyť jsi sama říkala, že tatínek nás asi podezírá. A že si proto budeme muset dávat pozor a zbytečně neriskovat. Proto jsem taky vymýšlel, jak předat bez rizika tu šupinu. To jsem mohl rovnou Plamínkovi říct, ať mi ji přinese k nám na dvůr.“
„Nerozčiluj se,“ snažila se ho uklidnit Klára. „Zas tak nebezpečné to nebude. Divoška mi slíbila, že bude dávat pozor, jestli nikdo nejde, když budu opouštět dům, i až se budu vracet. A zítra je sobota, takže nemáme odpolední vyučování. Můžu si tedy klidně odpoledne na chvilku zdřímnout a dohnat spánek, který zameškám v noci.“
„Jsi moc lehkomyslná,“ pokáral ji Jirka. „Stačí, když se tatínek, prateta nebo někdo jiný v noci probudí a chytnou tě. Jsem zvědav, jak se z toho vykroutíš. Hlavně se pak nesnaž do toho zatáhnout i mě. Jestli kvůli tobě budu mít nějaké problémy, tak si to s tebou tvrdě vyřídím.“
Přes Jirkovy obavy se Kláře podařilo dostat z domu i nazpět bez problémů. Plamínkovu šupinu bezpečně ukryla v lese u potoka. Během dopoledního vyučování byla sice trošku ospalá, ale nikdo, kromě Jirky, si toho nevšiml. Odpoledne se zavřela ve svém pokoji a tak si Jirka musel ke svým hrám najít jinou společnost. Po krátkém přemlouvání se mu podařilo přesvědčit Michala, aby mu ukázal několik méně známých šermířských fint. Vzali si tedy cvičné meče a vyšli na louku před bránou. Tam vyzval Jirka sebevědomě Michala, aby na něho zkusil cvičně zaútočit. Když podobnou věc procvičovali s panem Nedolou, dokázal totiž poslední dobou jeho výpady už celkem úspěšně odrážet.
„Tak se připrav,“ vyzval ho Michal. „Předvedu ti, jak můžeš rychle zneškodnit méně zkušeného šermíře.“
Jirka chtěl protestovat, že není v šermu úplně nezkušený, ale Michal už zaútočil. Jirka lehce odrazil jeho první výpad a ihned sám podnikl protiútok na Michalovu odkrytou pravou stranu těla. V příštím okamžiku přišel o svou zbraň a hrot Michalova cvičného meče se opíral o jeho hruď. Vše se odehrálo tak rychle, že ani nedokázal postřehnout, jak toho Michal docílil.
„Jak jsi to udělal?“ vykoktal ze sebe překvapeně Jirka.
„To bylo asi na tebe příliš rychlé,“ zhodnotil situaci Michal. „Víš co? Zkusíme si to ještě jednou, tentokrát zpomaleně. Pak snadno pochopíš, v čem je podstata tohoto triku.“
„Tak dobře,“ souhlasil Jirka. „Já jsem stál tady a ty jsi na mě vyrukoval támhle odtud.“
Jirka se snažil přesně zopakovat všechny své předchozí pohyby, jen s tím rozdílem, že tentokrát všechno prováděl pomaleji. Bedlivě přitom sledoval, jak bude reagovat Michal. Brzy přišel této šermířské fintě na kloub. Potom si zkusil odzbrojit Michala a na závěr mu ještě Michal vysvětlil, jak se správně proti podobnému útoku bránit.
Jirka se tak zabral do cvičení, že si ani nevšiml příchodu pana Nedoly. Proto sebou pořádně trhl, když se za jeho zády ozval Nedolův hlas: „Už vás chvilku pozoruji z okna své věže. Napadlo mě, že by nebylo marné, podívat se na vás zblízka. Nebude vám vadit, když se k vám na chvíli přidám?“ obrátil se pan Nedola na Michala.
„Ani v nejmenším,“ usmál se Michal. „Jirka mě požádal, zda bych si s ním nešel cvičně zašermovat. Rád jsem souhlasil, aspoň si trošku protáhnu svaly. Takže přivítám, když se k nám přidá ještě někdo další.“
Cvičit vydrželi ještě několik hodin. Michal předvedl Jirkovi ještě několik zajímavých šermířských úskoků. Pan Nedola je se zájmem sledoval a ve volných chvílích teoreticky rozebíral s Michalem předvedené triky. Před večeří se nechal pan Nedola přemluvit a zkusil se Michalovi postavit se zbraní v ruce. Jirka odpočíval a pobaveně sledoval jejich cvičný souboj. Přestože pan Nedola byl zkušený šermíř, proti Michalově hbitosti a bleskurychlým reflexům neměl šanci. Michalovi se ho podařilo několikrát zasáhnout a sám neutržil ránu ani jednou.
Když se vraceli k domu, snažil se Michal pana Nedolu trošku uchlácholit: „Nic si z toho nedělejte, že jsem vás porazil. Byl jste dobrý protivník. Já jsem ale o hodně mladší, takže mám rychlejší reflexy. A měl jsem donedávna výborného učitele šermu, který mě opravdu hodně naučil. Mohu se pochlubit, že můj bývalý mistr je jedním z nejlepších šermířů Bojenského království.“
V neděli si Jirka a Klára pospíšili se snídaní, a protože příští den měl oslavit Jáchym Jeřáb desáté narozeniny, rozhodli se jít mu hned ráno popřát. Cestou se stavili u potoka na místě, kde Klára ukryla Plamínkovu šupinu. Zahrabala ji pod vrstvu listovky a navrch ještě naházela hromádku suchých větví. Protože šupina byla celá zamazaná od hlíny, rozhodla se Klára umýt ji v potoce.
„Podívej se, jak je nádherná,“rozplývala se Klára a ukazoval ještě mokrou šupinu Jirkovi.
„Děláš, jako bys ještě nikdy v životě neviděla dračí šupinu,“ odbyl ji Jirka. „A dej si pozor, ať nás s ní nikdo nezahlédne. Raději ji hned schovej do toho kusu starého prostěradla, který sis na to přinesla.“
Klára se znechuceně na Jirku ušklíbla, ale šupinu schovala. Teď už jim nic nebránilo rozběhnout se směrem k pastoušce.
Jáchym byl ještě uvnitř a proto Klára i se šupinou počkala venku v místě, kam z pastoušky nebylo vidět. Jirka se rozběhl k chalupě a zaklepal na dveře. Na chvíli zmizel uvnitř, a za pár okamžiků vyběhl ven i s Jáchymem.
„Tak co mi chceš,“ zeptal se zvědavě Jáchym Kláry. „Jirka mi říkal, že se mnou chceš mluvit.“
„Vlastně si s tebou chceme popovídat oba,“ řekla Klára a přitom se tajemně pousmála.
Jáchym znejistěl. Netušil, proč by ho Jirka s Klárou mohli chtít vylákat z domu, ale začínal se toho obávat.
„Chceme ti jenom popřát k narozeninám,“ řekl vesele Jirka, když postřehl Jáchymovy obavy. „A taky ti dát narozeninový dárek.“
„To jste ale klidně mohli i u nás doma,“ prohlásil nejistě Jáchym.
„Nemohli, protože to je tajný dárek,“ odpověděla Klára a přitom na něho spiklenecky mrkla. „Musíš nám slíbit, že o nás nikomu nepovíš a všem budeš tvrdit, že jsi ji našel sám někde v lese.“
„A zítra, až ti přijdeme poblahopřát s tatínkem, tak na sobě nedáš znát, že jsme ti už jeden dárek dali,“ dodal Jirka.
„A koho jako mám najít v lese,“ zeptal se nechápavě Jáchym.
„Ne koho ale co,“ opravila ho Klára. Vrhla krátký pohled na Jirku a pak oba začali Jáchymovi přát vše nejlepší k narozeninám.
„A tady máš od nás dárek,“ usmála se Klára a podala Jáchymovi šupinu zabalenou ve starém prostěradle.
„Není sice moc pěkně zabalená, ale myslím, že z ní stejně budeš mít radost,“ řekl Jirka, když postřehl Jáchymův podezíravý pohled.
To už Jáchyma přemohla zvědavost a začal plátno rozbalovat. Odhrnul poslední záhyb látky a okamžik nechápavě hleděl na její obsah. Pak mu to došlo. „To je, to nemůže být…,“ vyhrkl zmateně Jáchym a přitom valil oči na šupinu.
„Pravá nefalšovaná dračí šupina,“ dokončil za něho Jirka.
Konečně Jáchym uvěřil svým očím, popadl šupinu a majetnicky si ji přitiskl na prsa. „Moc vám děkuji,“ řekl šťastně. „Tohle vám nikdy nezapomenu.“ A jako by měl strach, že si to Jirka a Klára ještě rozmyslí, ustoupil pár kroků nazpět k pastoušce.
„Počkej,“ zarazil ho Jirka. „Co ten slib?“
„Jo, aha,“ vzpomněl si Jáchym. „Slibuji, že nikomu neřeknu, kdo mi tu šupinu dal a všem budu tvrdit, že jsem ji našel v lese,“ vysypal ze sebe rychle.
„Raději ji opět zabal,“ upozornila ho Klára a podala mu kus prostěradla. „Aby ji nikdo neviděl. Bude lepší, když ji ukážeš ostatním až odpoledne, nebo zítra ráno.“
Jáchym popadl prostěradlo a v rychlosti do něj šupinu zamotal. Pak se bleskově rozloučil a uháněl tryskem k domovu.
„Co budeme dělat teď?“ přemýšlel nahlas Jirka.
„Můžeme navštívit Michala a dozvědět se od něho, co je nového v Bojenském království,“ navrhla Klára.
Michala našli v knihovně, jak se zájmem listuje v knize psané cyrojsky. Když vstoupili, Michal knihu odložil a pátravě se na ně podíval. „Tak co, taky jste se mě přišli zeptat, jestli jsem bojenský špion?“ zeptal se trošku zatrpkle.
„My si nemyslíme, že jsi špion,“ odporovala mu okamžitě Klára. „Proč bychom si něco takového měli myslet?“
„Vaše kuchařka si to evidentně myslí,“ vysvětlil Michal. „Už mi to dala jasně najevo.“
„Barbory si nevšímej. My ostatní tě z ničeho takového nepodezříváme,“ řekla důrazně Klára.
„A kromě toho, kdybys byl špion, tak bys nám to určitě neřekl,“ nadhodil s úsměvem Jirka. „Takže se tě na to rozhodně ptát nebudeme.“
„To je právě ono,“ rozčílil se Michal. „Nemůžu dokázat něco, co nejsem. A těžko si můžu nevšímat, co si myslí člověk, který mi každý den připravuje jídlo. Co kdyby mě ta Barbora chtěla otrávit?“
„Tak daleko by Barbora nezašla,“ zhrozila se takového nápadu Klára. „Jestli chceš, můžeme si s ní o tobě promluvit.“
„No, jídlo by mi snad opravdu neotrávila. Ale rozhodně nevypadala, že by se dala někým přesvědčit, že nejsem špion.“
„Když o tom přemýšlím, tak mě opravdu nenapadá žádný způsob, jak jí to jednoznačně dokázat,“ uvažoval Jirka.
„K tomu bych potřeboval dýku pravdy,“ povzdechl si Michal.
„Co že bys potřeboval?“ zeptali se Jirka i Klára součastně.
„To se jen tak říká, u nás v Bojenském království,“ vysvětlil Michal. „Před mnoha lety totiž Bojenští králové vlastnili starobylý artefakt obrovské ceny. Dýku, která dokázala odhalit, kdo lže a kdo mluví pravdu.“
„A schovávali ji ve zlaté truhličce posázené drahokamy s bojenským erbem na víku,“ dodal žertem Jirka.
„Takže jste o ní přeci jen už slyšeli,“ konstatoval Michal.
Klára po jeho odpovědi zalapala po dechu a Jirka překvapením otevřel pusu dokořán. Michal si naštěstí jejich úžasu nevšiml, protože se opět zahleděl do knihy.
První se vzpamatoval Jirka. „Ne, neslyšeli. Jen mě napadlo, že pro takovou drahocennost asi určitě nechal král vyrobit nádhernou schránku.“
„Mohl bys nám prosím říct něco víc o té dýce?“ poprosila Klára, které se už také dařilo dýchat normálně.
Michal opět odložil knihu a podíval se na Jirku a Kláru. „Dobře, budu vám vyprávět o dýce pravdy. Je to pěkný příběh, který já sám mám velmi rád.“
Jirka a Klára se mezitím usadili do křesel naproti němu a tak mohl Michal pokračovat.
Od nepaměti vlastnili bojenští králové vzácný kouzelný artefakt, vyrobený v dávných časech - dýku pravdy. Tato dýka dokázala rozpoznat pravdu od lži. Když člověk, který ji držel v dlani, mluvil pravdu, dýka zůstala neměnná. Když ale vyslovil lež, dýka se okamžitě rozzářila červeným světlem a lháře usvědčila. Nikomu se nikdy nepodařilo dýku oklamat. Během staletí se stala tato dýka symbolem královské moci, mnohem více, než koruna nebo žezlo.
Před sto třiceti léty však postihlo Bojenské království hrozné neštěstí. Král Patricius III. zemřel a nezanechal po sobě žádné potomky. Nárok na uvolněný trůn si dělalo hned pět jeho bratranců a tak začala občanská válka, kterou dnes nazýváme Velkou následnickou válkou.
Po pěti letech krutých bojů a politických intrik zůstali naživu jen tři z původních pěti královských bratranců. V té době se podařilo vojsku prince Leandra obsadit hlavní město Bolden. Ihned poté se nechal korunovat na krále Leandra I. a usedl na trůně. Vypadalo to, že zbývající dva princové Maxim a Evald už nemají nejmenší šanci získat bojenskou korunu. Na Leandrovu stranu se totiž po korunovaci přidali všichni ti, kteří už měli dost krveprolévání a chtěli nastolit trvalý mír.
V této, pro něho kritické situaci však uzavřel princ Maxim smlouvu s mocným černokněžníkem. Situace se naráz obrátila. Vojsko prince Maxima, podporované černokněžníkovými kouzly, šlo od vítězství k vítězství. Brzy oblehlo Bolden. Maximův temný mág sesílal na obránce jednu hrůzu za druhou. Strašlivé nemoci, hejna bodavého hmyzu, velké ohnivé koule, které zapalovaly celé bloky budov a další zvrácenosti. Není divu, že po osmi dnech obléhání, vyvěsili Boldenští měšťané bílý prapor a vpustili Maximovo vojsko do města.
Leandrovi se však podařilo, s hrstkou svých nejvěrnějších, z obklíčeného města uprchnout. Kromě několika drahokamů a šperků z královské pokladnice si s sebou Leandr vzal i dýku pravdy. Když se to princ Maxim dozvěděl, vyslal za uprchlíky polovinu své armády. Leandr měl však už značný náskok a navíc se mu podařilo dokonale Maximovy muže oklamat. Předstíral, že utíká na jih, ve skutečnosti však zamířil na sever.
Krátce potom, co Maxim obsadil město Bolden, došlo mezi ním a jeho černokněžníkem k roztržce. Proslýchá se, princ mágovi za pomoc v boji slíbil něco, co mu však potom nemohl dát. Černokněžník se rozzlobil a prince Maxima opustil. Toho využil poslední uchazeč o královskou korunu, princ Evald. Rychle se přesunul se svým vojskem k Boldenu. Podařilo se mu přistihnout Maximovu armádu nepřipravenou. Bez boje pronikl do města, kde se na jeho stranu přidali Boldenští měšťané. Po krátké bitvě rozprášil Maximovo vojsko a prince Maxima zajal.
Bývalý král Leandr mezitím překročil hranice království a dorazil až do města Jestry daleko na severu. A tam jeho stopa končí. Podle toho, co se podařilo později zjistit, se odtud pravděpodobně vydal směrem na východ. Zmizel nejspíš někde ve východních pláních a s ním se ztratila i dýka pravdy. Existují ale i další možnosti. Jeden z mých učitelů byl například přesvědčen, že celá cesta na východ byla jen další lest. Některé skutečnosti totiž naznačují, že Leandr a jeden nebo dva z jeho přátel se v Jestře od hlavní skupiny oddělili a zamířili na západ. Mohli se také vydat na sever, nebo na jihozápad.
Od těch dob se z Bojenského království každý rok vypravuje mnoho hledačů dýky, do všech koutů světa. Hledají jakoukoli stopu po dýce nebo dalších osudech krále Leandra. Každý drahokam ze skříňky, ve které byla dýka uložena, je popsán do nejmenších detailů. Hledači doufají, že podle těch kamenů by mohli přijít dýce na stopu, i kdyby zlatou skříňku někdo roztavil a drahokamy prodal zvlášť. Snaží se také vystopovat každou věc, o které je známo, že ji měl u sebe král Leandr, nebo někdo z jeho družiny. Hledají v kronikách a záznamech všech měst a vesnic, kudy mohl král Leandr putovat. Po dýce a Leandrovi jako by se však slehla zem. Myslím, že dýka pravdy je asi ztracena navždy.
Michal se odmlčel a dal tak příležitost Jirkovi a Kláře aby se zeptali na to, co je zajímá.
„A co by od krále dostal takový hledač dýky, kdyby ji opravdu nalezl?“ položil první otázku Jirka.
„To přesně nevím,“ pokrčil Michal rameny. „Ale odměna by byla jistě obrovská. V případě, že by dotyčný byl prostého rodu, tak by určitě byl povýšen do šlechtického stavu. Navíc by dostal hromadu zlata a panství. Určitě by se také stal národním hrdinou. Básníci by o něm psali básně, zpěváci zpívali písně a učenci by zaznamenali jeho příběh do knih.“
„Říkal jsi, že ta dýka byla uložená v zlaté schránce posázené drahokamy. Jak ale vypadala samotná dýka,“ zajímalo Kláru.
„Pokud vím, tak docela obyčejně. Jako hodně stará opotřebovaná dýka.“
„To byl opravdu zajímavý příběh,“ pochválil Michalovo vyprávění Jirka. „Tak my už tě necháme na pokoji, ať si můžeš v klidu přečíst tu knížku.“
„A s Barborou si starosti nedělej,“ dodala Klára. „Já už vymyslím nějaký způsob, jak ji přesvědčit, že jsi slušný člověk.“
„Kam tak pospícháte?“ zeptal se ještě Michal, když si všiml, jak spěšně zamířili ke dveřím.
Jirka s Klárou se na sebe rozpustile podívali. „No to je přece jasné,“ začal Jirka, „jdeme se podívat na půdu,“ pokračovala Klára, „jestli tam náhodou mezi starým harampádím není ukrytá dýka pravdy,“ dokončil jejich společnou větu opět Jirka.
„Tak to mi nezbývá nic jiného, než vám popřát hodně štěstí, nejnovější hledači dýky,“ zasmál se vesele jejich nápadu Michal.
Z knihovny zamířili Jirka a Klára rovnou na půdu. Pod trámem s tajnou skrýší se odehrála menší strkanice o to, kdo poleze na žebřík první. Vyhrál Jirka, takže Klára se musela spokojit s tím, že netrpělivě nakukovala Jirkovi přes rameno. Zatímco se Jirka pokoušel otevřít schránku, Klára se samou netrpělivostí tak vrtěla, že málem oba ze žebříku spadli.
„Slez dolu prosím tě,“ napomenul ji Jirka. „Až to otevřu, tak ti tu skříňku přinesu.“
„Ty mi nemáš co rozkazovat,“ nafoukla se Klára. „Nezapomeň, že tu tajnou schránku jsem objevila vlastně já. Beze mě bys žádnou dýku pravdy neměl.“
„Ještě nevíme jistě, jestli to je doopravdy dýka pravdy,“ nesouhlasil s ní Jirka, kterému se právě podařilo vyjmout prkénko, které uzavíralo skrýš v trámu.
„To se hned ukáže,“ prohlásila Klára a sáhla do otvoru. Společně pak vyndali zlatou skříňku a slezli dolu z žebříku. Tentokrát se neusadili poblíž vikýře, ale vybrali si skryté místo v nejtemnějším koutě půdy. Jirka netrpělivě otevřel skříňku, ale než stačil sáhnout dovnitř, Klára ho předběhla a vítězoslavně dýku ukořistila.
„Jak ale zjistíme, jestli to je opravdu dýka pravdy?“ zeptala se Klára zmateně.
„To je přeci to nejsnadnější. Stačí, když řekneš nějakou lež,“ poradil jí Jirka. Přitom obrátil oči vzhůru, jakoby se ptal všech bohů - proč zrovna já musím mít tak hloupou sestru.
Klára se na okamžik zamyslela, zhluboka se nadechla a řekla: „Po celý svůj život jsem byla naprosto vzorná. Nikdy jsem ani v nejmenším tatínka nezlobila.“ Ještě než dořekla první větu, dýka se rozzářila jasně červeným světlem. Po druhé větě už svítila tak silně, že to vypadalo, jako by si na půdě rozdělali pořádný oheň. Stejně intenzivně zářila ještě dobrých čtvrt minuty potom, co Klára dořekla poslední slovo. Pak se začala červená záře pomalu vytrácet, až pohasla úplně.
„Dávej pozor,“ napomenul ji žertem Jirka. „Ještě pár takových nehorázných lží a uhodí do tebe blesk z čistého nebe.“
„Tu máš. Teď to zkus ty,“ řekla Klára a podala mu dýku.
Jirka popadl dýku a v rychlosti ze sebe vypravil: „Dneska je úterý.“ Dýka se opět rozzářila. Tentokrát ale jen poměrně slabě a během pěti sekund opět pohasla.
„Myslím, že je to je jasné,“ poznamenala Klára. „Opravdu to je dýka pravdy. Jak s ní ale nejlépe Naložit?“
„Určitě ji nepůjdeme vrátit králi Maxiánovi,“ rozhodl okamžitě Jirka. „I kdyby nám nabízel plný vůz zlata.“
„Nejlepší asi bude, nechat ji prozatím schovanou v tom trámu,“ souhlasila Klára.
„Takže teď můžeme celkem přesně odhadnout, co se stalo s králem Leandrem,“ zamyslel se Jirka. „Z města Jestry se nejspíš vydal k pevnosti Brk a překročil hranice našeho království. Někde mezi pevností a Konečkami ho přepadl Rupert loupežník se svou bandou. Leandra a jeho přátele asi ti lupiči zamordovali a zahrabali někde v lese. Když Rupert objevil skříňku s dýkou, nejspíš před ostatními zatajil svůj nález a svoji kořist schoval v trámu na půdě.“
„Teď už se ani nedivím, že všichni ti hledači dýky neuspěli,“ zasmála se Klára. „Koho by taky napadlo hledat dýku pravdy zrovna u nás na půdě?“
„To je pravda,“ popíchl ji Jirka. „Tu dýku by mohl najít jen naprostý šílenec. A neříkala jsi náhodou před chvilkou, že jsi ji našla ty?“
„Nech si toho,“ ohradila se Klára. „A dej ji sem. Právě jsem vymyslela novou hru. Schválně, kdo řekne větší lež.“
