Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Být drakem IV.

„Pane!“ zavolala jsem na muže kradoucího se opatrně kolem vchodu do sluje. Prudce se otočil a meč držel připravený k ráně. Vzpomněla jsem si na sebe, když jsem přišla ke sluji poprvé, a musela se usmát. Kdyby na mě v tu chvíli někdo zavolal, tak bych asi umřela leknutím.
„Pane, tady žádný drak není,“ řekla jsem mu. Sklonil meč a s údivem na mě pohlédl. Měl černé vlasy a tmavě hnědé oči. Byl docela hezký. Usmála jsem se na něj.
„Jak – není?“ vykoktal zmateně. „A kdo jste vy?“ vybafl najednou a zas se postavil do střehu.
„Jestli jste si nevšiml, tak drak rozhodně nejsem,“ s klidem jsem si sedla na kámen a začala si zaplétat vlasy. Hrozně narostly, potvory.
„Není to past? Co když jste jenom nastrčená, abyste odlákala mojí pozornost, co?“
„Pak se mi to docela dobře podařilo. Kdyby v té sluji byl drak a měl na vás spadeno, tak měl teď dost šancí,“odsekla jsem.
„Hmm... Nojo... Máte pravdu,“ koktal rozčileně. „Ale jak jste se tady ocitla?“
„Kdybych vám řekla, že jsem přišla zabít draka, tak byste mi asi nevěřil.“
„To ne.“
„Tak... řekněme, že jsem něco jako dračí nevěsta, co by se ráda dostala domů.“ To byla vlastně pravda. Skoro.
„Vy jste utekla drakovi?“ podivil se a začal se zase rozčileně rozhlížet. „Co když vás bude hledat?“
„Nebude,“ odbroukla jsem a pozorovala dva orly, co kroužili na nebi. Přála jsem si také letět, nechat se unášet větrem... Ale nesměla jsem. Teď ne.
„Jak – nebude? To jste ho jako... to? Zabila?“
„Nezabila. Heleďte, nechci nic říkat, ale jsem docela unavená, začíná se smrákat, asi bude pršet a ve sluji nocovat nechci. Jestli tady chcete čekat na draka, který stejně nepřijde, tak můžete. Já se pokusím dostat do údolí.“ Zvedla jsem se z kamenu, přehodila si tlumok přes ramena a pustila se směrem ke svahu.
„Počkejte!“ zavolal na mě. „Přece nemůžete jít samotná, hory jsou nebezpečné!“
„To mi nemusíš vykládat,“ zašeptala jsem si pro sebe a počkala až ke mně došel. Pak mi pomáhal z kopce a já mu byla docela vděčná, protože ta pitomá sukně mi hrozně překážela. Když jsme dorazili k jeho koni, byla jsem už pěkně uondaná a můj průvodce taky nevypadal nejlépe.
Vysadil mě do sedla, sám si sedl za mě a v nastávajícím šeru jsme jeli dolů do údolí.

Byla už tma, když jsme dojeli k hostinci v Podhorské a zabušili na dveře. Únavou jsme sotva pletli nohama. Bála jsem se, aby mě někdo nepoznal, ale naštěstí jsem zachráněnou a vyčerpanou dračí nevěstu nemusela zase tolik předstírat.
Ráno jsem se probudila a uviděla Tulu. Trhla jsem sebou. To se mi to všechno jenom zdálo? Byl to sen? Promnula jsem si oči.
„Dobré jitro,“ řekla Tula. „Připravila jsem vám posilující odvar. Prospala jste skoro celý den. Musela jste v horách zažít hrozné věci. Rytíř Salim naznačil, že vás našel někde u dračí sluje, musela jste hodně zkusit.“ Tak to nebyl sen.
Vstala jsem, abych si vzala ten Tulin odvar a celou dobu trnula, aby mě ta dobrá duše nepoznala. Nepoznala mě. A když jsem se podívala do zrcadla, ani jsem se jí nedivila. Vypadala jsem docela jinak, než ten mladý rytíř, co přijel na podzim aby zabil draka. Netušila jsem, že jsem se tolik změnila.
Sešla jsem dolů, kde na mě čekal můj rytíř. Řekl, že se jmenuje Salim a pochází z dalekého jihu. Sem ho poslal jeho rod, aby si vydobyl slávu jako drakobijec, a, mezi námi, je rád, že jsem ho z jeho úkolu svým způsobem vysvobodila.
Mluvil hodně a mně to vyhovovalo. Nemusela jsem vyprávět o sobě. Pozorovala jsem lidi, co byli v hostinci a doufala, že ani jeden mě nepozná. Když si k nám přisedl starosta, sklonila jsem hlavu a dívala se do stolu.
„Povídejte, pane starosto, kolik rytířů tudy za poslední rok projelo?“ ptal se Salim.
„Za poslední rok? No, moc jich nebylo. Dva tu byli na jaře, jen co slezl sníh. Vrátili se oba. Draka prý neviděli ani jednoho. V létě jich bylo víc. Nejdřív čtyři, ti se ani nevydali dál průsmykem, pak dokonce šest. Ti se rozdělili na dvě skupiny po třech a vrátili se všichni, že prý drak utekl, jen co je spatřil. Mezi námi, myslím, že to bylo spíš na opak. A potom na podzim přijel jeden rytíř.“ Snažila jsem se být co nejmenší.
„Ten se vypravil nahoru a zpátky se vrátil dost ošklivě pomlácený. A jen co ho naše Tula dala trochu dohromady, bylo to začátkem zimy, tak se vytratil. Vrátil se jenom jeho kůň, bez sedla, bez uzdy. Bylo nám ho líto. Žil tu s námi něco přes dva měsíce a měli jsme ho rádi. Bůh ví, co se mu v horách přihodilo.“
„Tak vy říkáte, že s drakem se tváří v tvář setkal jenom ten poslední?“
„Ano, jenom ten.“
„Škoda, že se nevrátil. Byl bych s ním rád mluvil,“ řekl Salim zamyšleně.
Zvědavost, jakožto ženská vlastnost, je kupodivu velice častá i u mužů. Nemusela jsem se tedy ptát já, na to, co mě zajímalo, byl velice zvědavý i starosta.
„Že jsem tak smělý, proč byste s ním rád mluvil?“
Salim se trochu zavrtěl. Bylo znát, že do odpovědi se mu moc nechce.
„No, to víte … pro drakobijce je každá informace dobrá.“
„No, to jo. To by vám mohl být celkem prospěšný, že. Promiňte, žena mě volá.“ A odešel. Spíš utekl. Snad měl strach, že by se ho Salim vyptával jako tenkrát já.
Bylo vidět, že se Salimovi ulevilo, když starosta zmizel. Asi se už nechtěl dál bavit o dracích.
„Nevadilo by vám, kdybychom vyjeli už zítra?“ zeptal se mě.
„Nevadilo. Budu ráda, až budu doma.“
„Opatřím vám koně.“ S tím se zvedl a nechal mě u stolu samotnou.

Bylo mi líto, že odjíždím. Prožila jsem tady nějaký čas s těmi milými lidmi a bylo mi za těžko je opouštět bez vysvětlení. Ale nedalo se nic dělat.
Salim mi koupil koně, toho mého, na kterém jsem přijela. Dostal ho levně. Rytířští koně nejsou v zemědělství potřeba. Měla jsem radost, protože jsem si na něj zvykla. Bylo to dobré zvíře. Teď se však plašil a vzpínal pokaždé, když jsem se k němu přiblížila. Voněla jsem jinak a jemu se to nelíbilo.
Jitro pozlatilo louky, až každé stéblo trávy vypadalo jako ukuté z kovových drátků a nebe bylo jasné. Rozloučili jsme se s vesničany a vyrazili. Projeli jsme kolem políček a vjeli mezi stromy. Zavřela jsem oči a vnímala tu opojnou vůni jarního lesa. Tolik mi chyběl! Vůně pryskyřice a rašících listů se mísila s vlhkým vzduchem naplněným vodní tříští z malého vodopádu, co hloubil důlek do velké kamenné desky. Mech byl nasáklý nočním deštěm, sem tam vyrážely sněženky a sasanky.
„Poslyšte,“ oslovil mě Salim jedoucí po mém boku. „Ještě jste mi neřekla, co jste dělala sama v horách. Jak nad tím přemýšlím, je mi to čím dál divnější.“
„Vždyť už jsem vám to vysvětlila,“ namítla jsem ospale. Byla jsem příliš zaujatá okolní přírodou.
„Vysvětlila? Ani jsem si nevšiml. Jen jste podotkla, že jste něco jako dračí nevěsta. Takže ne přímo dračí nevěsta. Předtím jste říkala něco o zabíjení draka. Co to mělo znamenat?“
„Nechci se bavit o tom, co jsem v horách prožila. Nic vám do toho není.“ Měla jsem vztek, že mě vyrušil ze snění.
„Možná, že je,“ odbroukl a dál si mě nevšímal.
„Co tím chcete říct?“
„Jsem drakobijec. Každá informace pro mě může být životně důležitá,“ prohlásil s kamennou tváří.
„Informace o čem?“
„Víte, u nás na jihu už draci dost dlouho nežijí. Chtěl bych se o nich něco dozvědět. Jak jsou velcí, kolika let se dožívají, v kolika dospívají, jak spolu komunikují, jak mohou ovlivnit člověka, jejich vztah k jiným druhům, a tak vůbec a podobně.“
„A to potřebujete vědět, abyste je mohl zabít, nebo proč vás to zajímá? Žádný drakobijec se takhle nevyptával a někteří draka i zabili.“
„Hmm... právě že jen někteří.“
„Tím chcete říct, že vám v boji proti drakovi pomůže informace, kolika let se dožívá?“
„No... vlastně ano.“
„To nechápu.“
„Taky to nemusíte chápat. Vy proti drakovi bojovat nebudete.“
Naštval mě. „Ne, to tedy nebudu,“ odsekla jsem.
Pobídla jsem koně a milého Salima předjela. Dotěra! Co se tak divně vyptává? Co mu je do toho, kolika let se drak dožívá? Jsou všichni Jižani takhle zvědaví? Měla jsem v úmyslu se tam s matkou přestěhovat, ale jestli tam takhle každý do všeho strká nos, tak radši pojedu na sever.
Po zbytek dne jsme spolu nepromluvili. Já si užívala jízdy a nevyčerpatelné zásoby vůní a vjemů, co mi mohl nabídnout les, najednou tak neznámý a nezvyklý pro mé nové smysly.
Druhý den to bylo podobné. Salim měl jenom starosti, jestli nejsem jízdou příliš unavená. Nebyla jsem. Ale radši bych letěla. Jenže o tom jsem si mohla nechat jenom zdát.
„Poslyšte,“ připojil se ke mně Salim. „Nedotkl jsem se vás něčím? Pokud ano, tak se vám omlouvám.“
„Ne, o ničem nevím,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti mě znepokojoval svými otázkami.
„To je dobře.“ Odmlčel se. Cesta vedla vzrostlým bukovým lesem a čerstvé listy ševelily. Nebe se zatáhlo. Cítila jsem déšť.
„Možná byste mi mohla pomoct.“
„Já? A čím?“ podivila jsem se.
„Tím, že mi řeknete, co se vám v horách doopravdy stalo.“
„A co bych vám asi měla vykládat?“ vybafla jsem na něj. „Co je vám do toho, co jsem prožila? Pořád po mně chcete něco vyprávět a při tom vůbec nevím co jste zač!“
„Aha, chápu, důvěra za důvěru, že,“ usmál se trochu kysele. „Rozmyslím si to. A vy si to taky rozmyslete. Protože já na dluhy nezapomínám.“
Pobídl koně a kus cesty cválal. Jako by mu vítr mohl trochu zchladit myšlenky. V ohybu cesty na mě počkal, ale stále jel přede mnou.
Mně to bylo vhod. Měla jsem toho hodně k přemýšlení. Všechno se to seběhlo nějak moc rychle. Pořád ještě jsem se nevyrovnala s tím, že jsem odešla od Wadd. Co by mi poradila? Jak se mám zachovat? Nezvykla jsem si dosud na svoje druhé já, jak to nazývala. Věděla jsem, jaké to je, žít s tajemstvím, ale tohle tajemství jako by mě tlačilo. Jako by se moje dračí já chtělo dostat na povrch, jako by chtělo křičet podívejte, kdo doopravdy jsem! Tolik jsem si přála si o tom všem s někým promluvit, ale vázal mě slib. Žádnému člověku o tom nesmím nic prozradit. Podívala jsem se na Salima jedoucího přede mnou. Kéž bych ti mohla vše vyprávět, pomyslela jsem si, a naráz se nad tou myšlenkou zarazila. Kdybys nebyl člověk...
„Pane Salime!“ zavolala jsem na něj.
„Ano?“ otočil se v sedle.
„Bude – bude pršet. A hodně. Měli bychom si najít úkryt.“
„Dobrá,“ odpověděl. Po chvíli se ke mně opět obrátil. „Můžete mi říct, kde berete tu jistotu co se týká počasí?“
„Cítím to,“ usmála jsem se. „A navíc nezpívají ptáci. Můžeme tedy očekávat pořádnou bouřku.“
Snad šťastnou náhodou jsme brzy narazili v lese na jeskyni, kam jsme se vešli i s koňmi. Jen jsme tam vjeli, začala bouřka. Nad lesem se zatáhlo a stromy zaúpěly pod nárazy větru. Pak se zablesklo a z nebe začaly padat proudy vody. To nebyl déšť, to byla povodeň.
„Trocha ohně by nezaškodila,“ ušklíbl se Salim po prohlídce naší jeskyně.
„Jenomže kde vzít v tomhle nečase suché dřevo?“ odpověděla jsem. Vzpomínala jsem při tom na svůj oheň, co jsem dokázala vytvořit. Teď by se mi hodil.
„To bude problém,“ přisvědčil rytíř a vyšel před jeskyni. Její vchod chránil převis táhnoucí se ještě dál, kolem skály. Snad tam vítr nafoukal nějaké klacíky. A opravdu se za chvíli vrátil s náručí klestí, chvíli klel, ale potom se mu konečně podařilo rozdělat oheň.
„To by mě zajímalo, kdy to přestane,“ prohodil po dlouhé chvíli ticha, kdy jsme oba poslouchali šumění deště.
„Myslím, že budeme mít štěstí, když to nepotrvá déle než do zítra,“ zahuhlala jsem.
„Bojíte se bouřky?“ pokračoval v konverzaci.
„Ne, proč bych se jí bála?“
„Nevím. Znám spoustu lidí, co z ní mají strach.“
„A vy se jí bojíte?“ zeptala jsem se drze.
„Ne. Já jí jen nemám rád.“
„A jaký je v tom rozdíl?“ pokračovala jsem v provokování.
„No, docela zásadní,“ usmál se trochu shovívavě. „Všimla jste si, že bych tady hystericky pobíhal s prsty v uších?“
„Ne,“ zasmála jsem se já. „Ale přesto sebou při každé ráně trhnete.“
„To máte pravdu. Nejsem na bouřky zvyklý. U nás na jihu jsou méně časté,“ zašeptal a šťoural klackem do rozžhavených uhlíků.
„Stýská se vám?“ zeptala jsem se dřív, než jsem si uvědomila, že to je přesně to, o čem ani jeden z nás nechce mluvit.
Podíval se na mě a v očích se mu odrážely plameny. „Možná by se mi stýskalo, kdyby bylo po čem.“
„Vy – totiž – chci říct...“
„Jen se ptejte, ale mějte na paměti to, co jsem vám řekl. Dluhy nepřijímám.“
Mlčela jsem. Vsadil na mojí zvědavost. Počítal s tím, že mi prozradí pár drobečků ze svého tajemství a já to nevydržím a vyklopím mu všechno. Jenomže já s ním tuhle hru hrát nemohla. A hlavně ani nechtěla. Nebo chtěla?
Brzy jsem se sebrala a šla si lehnout hlouběji do jeskyně. Nespala jsem. Nebyla jsem unavená. Jen jsem přivřenýma očima pozorovala Salimovu siluetu chvilkami podřimující a stále méně často přikládající na oheň.
Bylo dávno po půlnoci, bouřka se teď přesunula přímo nad nás. Jedna rána se ozvala zvlášť hlasitě. Salim se otočil a zkoumal ve tmě, jestli spím. Pak se zvedl a vyšel ven. Vzal si sebou svůj meč. Co chce probůh vyvádět?
Zvědavost mi nedala a já se tiše vyplížila z jeskyně za ním. Blesk osvítil skálu a já viděla, jak šplhá nahoru. Něco mi říkalo, že mám jít za ním. Sledovala jsem ho až pod vrchol skaliska. Cítila jsem čím dál větší nedůvěru. Chce dát někomu znamení? Nebo je to snad čaroděj a zaklíná vítr? Viděla jsem, jak se postavil na nejvyšší bod a mává mečem ve vzduchu. Nad ním nebe bouřilo a blesky sjížděly do lesů kolem. Byla to jen otázka času, kdy něco praští do toho bláznivého rytíře.
Vyhoupla jsem se na vrchol a hnala se k němu. „Hlupáku! Pusťte ten meč! Zahoďte ho! K zemi!“ křičela jsem a skočila po něm. Meč mu padal z ruky a v ten okamžik z nebe sjel blesk a vrhl se po meči.
Dopadli jsme na skálu. Salim hekl a zůstal bez hnutí ležet. No, to je radost. Kapky dopadaly na jeho hlavu a z vlasů mu smývaly krev. Padl na kámen. Jak ho teď mám asi dostat dolů? Dlouho jsem se nerozmýšlela a proměnila se. Opatrně jsem kolem něj sevřela drápy a snesla ho dolů do jeskyně. Její vchod byl sice dost široký pro koně, ale pro draka ne. Odřela jsem si hlavu a obě křídla a stejně jsem se nevešla.
Pak jsem hloupému rytíři, už v lidské podobě, ošetřila zranění. Nebylo to nijak zlé. Jen si natloukl hlavu. Musela jsem doufat, že si na nic nebude pamatovat. Těžko bych mu vysvětlovala, že jsem ho sledovala a pak v drápech snesla k zemi.

Probral se až druhý den dopoledne. Bouřka už byla dávno za horami, ale déšť vytrvale bušil do jarního listí.
„Kolik je hodin?“ zamumlal z polospánku.
„Nemám tušení,“ řekla jsem.
Prudce se posadil, zaúpěl a chytil se za hlavu. „Proboha, co jsem to pil?“
„Pokud vím, tak jenom vodu,“ ušklíbla jsem se a přinesla mu bylinný odvar. „Pijte, to vám pomůže.“
Poslušně si lokl, ale byl duchem nepřítomný. „To byl divný sen.“
„Cože?“
„Byl jsem na skále a pak přišel drak... Potom se zablesklo a proměnil se – “
„V co se proměnil?“
„V člověka...“
„V člověka? Od kdy se draci mění v člověka?“
Chvíli mlčel a díval se na provazy deště spojující nebe se zemí. „Proměňují… Člověk v draka… Proč ne drak v člověka?... Co způsobuje tu změnu?... Dračí povaha… Lidská povaha je leckdy horší… Strach dělá z lidí nestvůry… nebo nestvůry existují díky strachu… Dar a prokletí… Jdou ruku v ruce už tolik staletí…“
„Myslím, že ta rána byla větší než z počátku vypadala,“ řekla jsem, nespouštějíc z očí Salimův zamyšlený obličej. Trhl sebou jako by na mou přítomnost zapomněl.
„Cože? – Jo tak… To nic nebude,“ chtěl se postavit, ale zakolísal a chytil se za hlavu. Podepřela jsem ho a přiměla znovu se posadit. Zůstal sedět u ohně celý den a jen zíral z jeskyně ven. Začínala jsem o něj mít docela obavy.
V noci se neklidně převaloval a mluvil ze spaní. Několikrát jsem zaslechla jméno Sachat. Když se ráno vzbudil, bylo mu už lépe, ale na další cestu ještě nemohlo být ani pomyšlení.
Když jsem mu podávala pití, zadržel mě a posadil proti sobě. „Poslyšte, možná je u vás ještě pořád známá pověst o dračích lidech. Mohla byste mi k ní něco říct?“
Trochu ve mně hrklo. Může něco tušit? „Něco jsem o ní slyšela,“ řekla jsem opatrně. „Ale neznám jí moc přesně, spíš jenom její části. Pověste mi, jak ji znáte vy a já vám pak řeknu, jak se vypráví u nás.“
Na okamžik se zamyslel, pak přikývl, zaúpěl a chytil se za hlavu. „To byla šlupka. Ještě mi v hlavě hučí jako bych stál pod vodopádem. Tak ta pověst…
Daleko na jihu, v horách, kde se rodí déšť, žili před staletími mocní tvorové. Žili si tak, jak se jim líbilo. Když se chtěli spolu setkat, setkali se. Když chtěli být sami, rozlehlost hor jim dávala dost míst, kde se mohli ztratit. Jenže svět se měnil. Měnil se velice rychle. Tak rychle, že tvorové žijící stovky let, nestačili do změn zasáhnout. A pak se jednoho dne v horách objevili lidé. Měli jen klacky a kameny, sedávali u ohňů, spali pod skalními převisy, oblékali se do kůží. Draci si je z povzdálí prohlíželi a lidé si z povzdálí prohlíželi draky.
Jednou byla velice krutá zima a lidé v horách neměli co lovit. Draků se báli a obdivovali je, byli pro ně skoro bohové, a tak kreslili jejich obrazy na skály a prosili ty obrazy o pomoc. A draci je vyslyšeli. Na jaře pak lidé poslali mladou dívku a chlapce k drakům s dary jako díky za pomoc. A tak to všechno začalo. Oba mladí lidé se vrátili zpátky ke svým po dlouhé době a u obou se objevila schopnost s draky mluvit a dokonce se i v draka na nějaký čas proměnit. Nikdo neví, co se s nimi mezi draky stalo ani jak to draci dokázali. Oni sami o svém pobytu neřekli jediné slovo. Pak přišla další krutá zima a na jaře se vydali další dva mladí lidé k drakům. Oba se vrátili, ale tu schopnost neměli.
Pak první chlapec a dívka zestárli a zemřeli a najednou nebyl nikdo, kdo by s draky mluvil. Lidé doufali, že jejich děti tu schopnost podědí a tak je poslali s dary. Ale nic se nedělo a lidé se začali bát. Nicméně každé jaro posílali do hor další a další chlapce a dívky. Až za mnoho a mnoho let se objevil další člověk, co měl dar mluvit s draky a nedlouho po něm další. Nikdo už by nedokázal říct, jestli byli potomci prvních dračích lidí, protože uplynulo mnoho času.
V době, kdy lidé začali vyrábět kovy, existovalo takto nadaných lidí mnoho. Ale někdo toho začal zneužívat. Když měli kovové zbraně, nezdáli se draci lidem už tak strašní. Snad tehdy člověk poprvé zabil draka. A pak zabil drak člověka.
Lidí bylo stále víc a začali pro sebe zabírat hory. Najednou už tam nebylo místo, kde by se mohli draci ukrýt, ať už společně nebo sami. Zůstalo jich jen pár. Někteří se prý naučili mluvit lidskou řečí. Někdo tvrdí, že to vždy uměli, ale nepotřebovali to. Jiný říká, že se to naučili, protože dračích lidí ubylo. To není pravda, protože dračích lidí bylo mnoho, ale svůj dar nedávali znát ze strachu, že by mohli být zabiti vlastním rodem. Prý se někteří proměnili v draky a odletěli s nimi někam daleko. Daleko na jih, kde v létě sněží a daleko na sever, kam se lidem moc nechtělo.
A to je vlastně všechno. Snad už je třeba dodat jen to, že potomci dračích lidí stále žijí, jen o nic nevíme. Nebo oni nevědí o svých schopnostech. Zbývá ještě zodpovědět otázku, jak se ty schopnosti v nich probouzejí.“ Salim domluvil a dlouho se mlčky díval ven. Já ho nerušila. Měla jsem dost věcí k přemýšlení.
„No?“ řekl najednou do strnulého ticha. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. „Vaše verze příběhu?“
Rozpačitě jsem rozhodila ruce a v duchu litovala, že jsem se Wadd víc nevyptávala. „Vlastně toho moc není. Většinu toho, co jste řekl, jsem slyšela poprvé. Já slyšela jen o tom, že dračí lidé existovali, pocházeli z jihu, ale postupem času že vymizeli. Víc nevím.“
Podíval se na mě docela zklamaně. „Myslel jsem, že tady ta pověst bude docela známá, když je tu tolik draků.“
„Jako dítě jsem slyšela jen o jednom člověku, který se údajně uměl proměnit v draka, ale to byl omyl. Byl to bláznivý stařec, co chtěl vynalézt létající stroj a podařilo se mu to. Když se pak lidé dozvěděli, že se mění v draka, tak vzali vidle a sekery a šli na něj. Chtěl jim uletět, ale oni ho sestřelili, zmlátili a jeho stroj rozbili na padrť. Nekoukejte tak na mě. Já za to nemůžu, že se ta pověst u nás neujala. A tohle už je taky hodně stará příhoda.“
Salim se na mě díval velice upřeným pohledem. „Řeknete mi, co se vám stalo v horách? A co se dělo tu noc za bouřky?“
Natáhla jsem se a přiložila dříví na oheň. „Neřeknu. Nemůžu.“
Vzal mě za ruku a silně stiskl. Podívala jsem se mu do očí. Už v nich nebylo tolik pýchy, kolik jsem v nich viděla dřív. Byl v nich strach. A prosba. „Nesmím,“ zašeptala jsem. Sklonil oči a dlouho přemýšlel. „Můj bratr Sachat je ten důvod, proč jsem se sem vypravil. Nejsem drakobijce, jsem vědec a snažím se zjistit –“ odmlčel se náhle a bloudil pohledem po stěnách jeskyně. Já jsem mlčela a pozorovala ho.
„Pojedu s vámi na jih,“ řekla jsem tiše. Podíval se na mě užaslýma očima. „Proč?“
„Možná jsou věci, které nesmím říct žádnému z lidí. A možná jsou věci, které smím říct vašemu bratrovi. Jen doufám, že se nepletu. A doufám, že se neplete vy. Váš bratr se setkal s drakem?“
„Ano,“ vydechl tiše Salim.
„Pak doufám, že oba děláme správně.“

Projížděli jsme krajinou a oba jsme mlčeli. Nemuseli jsme mluvit, slova působila tak rušivě v té čerstvé přírodě, že se nám zdálo každé slovo jako neodpustitelné rouhání jaru. Blížili jsme se k mému domovu. A já najednou nevěděla, co mám od návratu čekat. Jako bych přijížděla k docela cizím lidem a bez pozvání se jim chtěla vnutit do domu.
Byla už tma, když jsme vyjeli z lesa a před sebou spatřili mojí vesničku. V některých oknech se ještě svítilo, z hostince jsme slyšeli vzdálený zpěv a cítili jsme kouř ze švestkového dřeva, kterým topil starý sedlák z nejbližšího statku.
„Jsem doma,“ řekla jsem tiše a zastavila koně. „Když jsem odjížděla, myslela jsem, že už se nikdy nevrátím.“
Salim se pousmál. Vyprávěla jsem mu o svém přestrojení a o svém odchodu z vesnice. Byl skvělý posluchač a už ze mě nepáčil žádné informace, které jsem mu nesměla dát. Teď se ke mně otočil a podíval se na mě. „Vůbec si vás jako chlapce nedokážu představit. A vůbec nechápu, že vám to tolik let procházelo.“
„Když o tom tak uvažuji, tak já to taky nechápu,“ řekla jsem a dál si prohlížela domy před námi. „Podívejte! Vidíte tam to stavení? Svítí se v okně. Maminka ještě nespí.“ Najednou se ve mně vzedmul dlouho potlačovaný stesk a já se nemohla dočkat, až zase maminku obejmu. Pobídli jsme koně a klusem se vydali po cestě k vesnici.
Nikdo nás neviděl projíždět, hlomoz z hospody přehlušil klapot kopyt našich koní a já konečně sesedala před naším prahem. Trochu se mi podlamovala kolena, když jsem pospíchala brankou na dvorek. U studny jsme se zarazila a nemohla udělat ani krok.
„Prosím vás, zaklepejte,“ vypravila jsem ze sebe chraptivě a v duchu si pomyslela, že návrat je těžší než odchod. Salim zaklepal na dveře. Ozvaly se těžké kroky a matka stála v dveřích.
„Kdo jste, co si přejete?“ řekla příkře při pohledu na cizího muže před jejím prahem.
„Někoho jsem vám přivedl, paní,“ usmál se Salim a ukázal na mě. Matka stála a dívala se na mě zkoumavým pohledem. Postoupila jsem do světla. Maminčiny oči se rozšířily údivem. „Rono! Dítě! Jsi to ty!?“
„Maminko!“ zašeptala jsem a objala ji.

Přes matčiny protesty a k údivu všech vesničanů, jsem se i nadále strojila jako dívka. Zvědavých otázek se na nás sypalo nepřeberně, ale my na ně zřídkakdy odpovídaly. Prodaly jsme všechno, co jsme nemohly vzít sebou. Vlastně nám zůstaly jen otcovy meče a trocha oblečení. S pomocí Salima jsme vše připravily na dlouhou cestu na jih. Naposledy jsme se rozhlížely po našem domově. Žila jsem zde jako chlapec, jako co teď toto místo opouštím? Jediné co vím je, že v mých žilách proudí krev dračích lidí. Krev draků. Co tedy jsem? Jsem dívkou a vím, že být dívkou v tomto světě není jednoduché. A být drakem? To je možná ještě složitější.


KONEC
Autor:
E-mail: shedelanap@volny.cz
Vloženo: 22:46:37  28. 03. 2008


Hodnocení:
4.7 (6 hlasů)

Komentáře (5)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.