Na Allistoru žila armáda pavouků. Někteří měli dlouhé nohy tenčí než vlas, jiní byli černí a chlupatí, našlo se i pár droboučkých, kterým se říká štěstíčka. Víc než s pavouky ovšem služebnictvo bojovalo s šedivými hlodavci, o něco menšími než myš, ale o to chytřejšími. Nejvíc ze všech je nenáviděl vrchní komorník Rupert. Možná proto, že byl malý, měl šedivé vlasy a chytrý byl za dva. Když někdy viděl takovou myš, neváhal ji zadupnout. Líbil se mu ten zvuk, to křupnutí a mlasknutí.
Ráno po tom, co na Allistor dorazila budoucí kněžna, trávil v kuchyni a předstíral, že dohlíží na práci. Stál vzpřímeně jako svíčka a vyvalenýma očkama zíral z okna na knížete Jindřicha a jeho dceru. Rupert nemusel být tak chytrý, jak bezpochyby byl, aby mu došlo, o co slečně Odettě jde.
„Svatba nebude. Určitě ne dnes,“ prohlásil suše, když mu jeho pán zmizel z dohledu. Nikdo z osazenstva kuchyně mu neodporoval.
Do dveří vtrhla Julie se zástěrou přitisknutou k obličeji. Zhroutila se na stoličku a začala tiše štkát. Zrzavé pramínky vlasů se jí lepily k uslzené tváři, ale nepověděla, co ji tak rozrušilo. Stejně jako minulou noc.
Mayu svrběly dlaně a krev se jí v žilách rozeběhla rychleji. V očích se jí to ale odrazilo jen na kratičký okamžik. „To mi nemůže kníže tu novinu sdělit sám? Snad se mě nebojí?“ Hlas měla jen o něco temnější než jindy.
„Jen dva dny. Co je to proti těm rokům předtím,“ neodpustil si Godrick.
„Chystáš se tu zůstat a dělat prostředníka mezi mnou a mým manželem? Ráda tě budu mít za služebníka,“ vrátila mu to Maya. Stařec si jen odfrknul a bez dovolení odešel.
Sevřela ruce v pěst, ale měla pocit, že jí kůže na nich každou chvíli praskne. Napadlo ji, že kdyby teď začala křičet, v tomhle domě by její kvílení zaniklo za prvním rohem. Rozhlédla se. Ty pavučiny byly opravdu po celé hale. Lehounce si povlávaly v průvanu, ale v žádné nebyl pavouk. Připadalo jí, že s každým nadechnutím má v plicích víc a víc špíny. Vyběhla ze dveří.
Země byla promoklá ranním deštěm, střevíčky jí po několika krocích nasákly vodou. Před sebou měla zámeckou bránu, ale za ní už se zdvíhala mlha. Jako by byl Allistor posledním místem na světě. Zamířila za dům, k zahradě pod svými okny. Zpoza prvních dveří, které minula, k ní dolehl psí štěkot. Rozběsněný štěkot, očividně se jim nelíbila. Ode druhých dveří stoupala pára. Kuchyně. Pach vařeného masa, horké vody a rozmarýnu.
Málem zaječela, když z těch dveří najednou vyběhl klučina s prázdným košíkem. Lekl se jí stejně jako ona jeho. Zakopl a vyráchal si kolena v měkké půdě. Maya se k němu natáhla, ale chlapec byl rychlejší. Vyskočil, omluvil se a utíkal k zahradě. Vydala se za ním, ale stejně jí brzy zmizel v mlze. Na zemi po něm ale zůstaly stopy, a tak šla za nimi. Když se před ní objevily první stromy, zrychlila. Jabloně. Desítky jabloní obsypaných červenými plody. V dnešním dni zářily jako lampióny. Ta představa ji rozesmála. Někde za sebou slyšela, jak si ten chlapec z kuchyně pro sebe povídá. Možná by mu mohla dát nějaký dárek, přivezla si celý kočár zbytečností.
Jenže pak zavál vítr a trochu rozehnal bílou clonu kolem ní. Uprostřed aleje jabloní byl altán. Bílý a vysoký, vypadal křehce, jako by ho první bouřka měla odnést. Po pravé straně altánu stál muž. Když přišla blíž, poznala svého budoucího manžela. Něco na jeho postoji ji přimělo našlapovat opatrně.
Stál nad hrobem. Maya ucítila knedlík v krku. Náhrobní kámen byl zářivě bílý, písmo na něm zlatavé. Nedokázala přečíst jméno, ale věděla, že patří první kněžně z Allistoru. Pomalu vydechla, velice tiše, a o pár kroků couvla. Když už se chtěla otočit, zastavil ji hlas vypravěče pohádek.
„Co máte s nohou?“
Nebyla to vhodná otázka. Zvlášť když to byla první věta, kterou jí řekl. Ale alespoň se zeptal s nehraným zájmem. „Jak jste to poznal?“ Překvapilo ji, jak hluše a hloupě to zní.
„Kulháte. Ne moc. Jenom, když tu nohu namáháte.“ Popošel k ní blíž. Maya necouvla, jen posunula pravou nohu o kousek dozadu, jako by mohla být pod sukní vidět.
„Davné zranění. Ten příběh vám jednou budu vyprávět.“ Rychle změnila téma. „Co se-“
Chlapec z kuchyně začal kvílet. Znělo to jako kňučení nakopnutého štěněte.
„Odetto!“ zahřměl kníže a vydal se za tím zvukem. Ztuhle ho následovala, i když v dnešním počasí neviděla nic.
Odetta stála s rukama za zády. Chlapce tahal za ucho někdo jiný. Voják. Ne, námořní důstojník. Maya si vzpomněla, že před dvěma dny s Godrickem přespávali v přístavním městě páchnoucím rybynou, ve kterém kotvilo několik bitevních lodí.
„Ach, Geoffrey,“ utrousil kníže. „Jak rád vás opět vidím. Moje dcera zjevně také.“
Maye se v hlavě rozezněl poplašný zvoneček. Dcera. Ani ji to tolik nepřekvapilo. Jako by tu informaci jen na chvíli zapomněla. Žádná úleva, bylo to jako najít dávno ztracený prstýnek. „Nepředstavíte nás?“ ozvala se, protože taková situace jí připadala trapná.
Kníže zaváhal jen na okamžik. Pak se pomalu nadechl. „To je Maya, Geoffrey. Maya, Geoffrey.“
Rozladěna tím, že ji nepředstavil jako svou budoucí manželku, obešla ho a podala mladému důstojníkovi ruku k políbení. Zářivě se na ni usmál a ona pochopila, co Odetta vidí na o deset let starším muži.
„Pořádáte dnes hon, Allistore? Mlha se do oběda zvedne. Třeba byste mohl vzít svého nového hosta.“ Geoffrey mluvil tónem hladkým jako teplý med, ale jaksi bez citu.
„A mohl bys vzít i mě,“ nenechala se Odetta zastínit. Přidala líbezný úsměv a dotkla se otcova rukávu. Maya ani nemusela čekat na odpověď.
„Paní, paní!“ Julie rychle sebíhala ze schodů. Před sebou držela jezdecký bič. „Zapomněla jsem vám ho dát.“
Budoucí kněžna z Allistoru zůstala stát mezi otevřenými dveřmi. Očima kmitla k bičíku. Julie jí ho podávala, trpělivě čekala, ale její paní jen zavrtěla hlavou. Zvenku se ozval hlas volající její jméno.
„Vymeť ty pavučiny, ano?“ řekla Maya a pohledem přejela rohy vstupní haly. Pak se otočila a spěšně odcházela. Ve fialkovém jezdeckém obleku se Julii zdála jako ztělesnění bohatství a elegance ze světa daleko odsud.
Za sebou uslyšela dupnutí boty a myší zapištění.
„Ukliď to,“ ozval se Rupert. Za sebou nechával při každém došlápnutí jedné z bot rudý flek. Vždycky tuhle práci nechával na Julii. Protože zaschlá krev se hůř umývá, pustila se nejdřív do vytírání.
Když se za hodinu znovu ozval štěkot loveckých psů, vymetala poslední pavučiny a vstupní hala voněla včelím voskem. Julie klečela na zemi a vymetala pavučiny z pod skříně. Kýchla a plácnutím odehnala pavouka s tenoučkými nožkami. Uhodila se do čela, když do haly vtrhlo několik mužů se zablácenými jezdeckými botami. Nejdřív si všimla, že na lesknoucích se parketách nechávají stopy. Pak knížete, který v náručí nesl slečnu Odettu. Ta tiše vzlykala a na hrudník si tiskla ruku.
Prošli kolem ní do salónku, ani nezavřeli venkovní dveře. Dovnitř vlétl podzimní vítr a přejel Julii po krku jako mužská ruka. Pomalu narovnala ztuhlá záda a prošla halou. Za sebou slyšela Odettin ubrečený hlas. Ve vstupních dveřích se zastavila a vdechovala čerstvý vzduch. Pak si všimla paní Mayi. Stála u zámecké brány a vyhlížela ven. A ačkoli byl teplý den, tiskla si kabátek k sobě. Julie vykročila za ní, ale takřka okamžitě ji zastavil Rupert.
„Dojdi do stájí, ať někdo dojede pro doktora,“ nařídil jí. Přišel až k ní a ztišil hlas. „Celou dobu tam do knížete hučí, že to zavinila tahle nová panička.“ Bradou kývl k Maye. „Prý jí splašila koně nebo co.“
Julie mu nedpověděla. Rozeběhla se do stájí a kdovíproč měla v očích slzy. Jen věděla, že určitě nepláče kvůli zranění slečny Odetty. Když se vracela, Maya už byla pryč.
Nevěděla proč, ale její obraz v zrcadle jí připadal ošklivější než kdy dřív. Vypadala stará. Nebo spíš viděla, jak bude vypadat za pár desítek let. Viděla řídké vlasy, žlutavě bílé; viděla napjatou kůži a kruhy pod očima. Zhluboka natáhla vzduch do plic a přitom se jí do nosu dostal těžký pach. Připomínalo to zkažené maso a vosk. Zavrtěla hlavou a poodstoupila. Teď už necítila nic.
Zaťukání na dveře. Sluha ohlašující, že se podává večeře. Maye se sevřel žaludek. Nemůže tam jít. Po dnešním odpoledni ne. V hlavě pořád měla jejich pohledy. Odetta kvílela jak ublížené dítě. To ona! Ona! Jako kolovrátek. A nikdo jí neodporoval. Kníže měl oči jen pro svou dceru, na Geoffreym viděla, že se jen těžko brání tomu, aby na ni jako na viníka toho všeho nezačal křičet. Ti ostatní, jejichž jména si ani nepamatovala, postávali kolem a nevěděli co dělat. Nechte mě, bolí to! Vstanu sama. Scéna jako na tržišti.
Když pomalu procházela chodbou, z jídelny slyšela hovor. Samé mužské hlasy. Odetta mezi nimi nebyla. Z pod jediných dveří do tmy svítilo ostré žluté světlo. Zaklepala na ně. Nic. Zaklepala znovu. Když Odetta konečně otevřela, bylo to jen na škvíru.
„Chci si promluvit.“
„Co? Nastačí ti to, co jsi mi udělala?“ začala Odetta útočně.
„Ale no tak! Obě víme, jak se to stalo. Můj kůň se k tvému ani nepřiblížil.“
Odetta se ušklíbla, její pohled říkal „Já to přece vím“.
„Řekni mi, co chceš? Vím, že žárlíš na otce, ale přece spolu můžeme vycházet.“ Mayu tohle gesto stálo velké úsilí. Už teď se jí ta malá zprotivila tak, že by jí nejradši poškrábala tu heboučkou mláděcí pleť. Přesto se pokusila vlídným tónem pokračovat. „Nechybí ti někdy matka? Vím jaké to je, když o ni přijdeš moc brzo. Já jsem vždycky chtěla děti.“
Odetta pootevřela dveře, až v nich byla vidět celá. Rukou v dlaze začala horlivě rozhlazovat. „Ty jsi opravdu tak pitomá, jak jsem si myslela! Nenechám otce, aby si tě vzal. Podívej se na sebe. Šedá myš! Nic neumíš, máš jen tatíčka, který zbohatl tím, že kousek po kousku okrádal jiné. Prodal tě do starého rodu, který tě stejně nikdy nepřijme. Hloupá-“
Maya narazila rukou do dveří, až se rozlétly. Odetta couvla, překvapená tím, že ta šedá myš v sobě má tolik síly. Nedokázala se bránit, když ji chytila vpředu na šatech a donutila couvat.
„Hloupá jsi ty. Malá čtrnáctiletá holčička, co má ráda tatínka.“ Maya s Odettou trhala jako s hadrovou panenkou a knížecí dcera se nezmohla na odpor. Začala se totiž bát toho, co viděla v očích té cizí ženy. Cizí, ano. Možná ji špatně odhadla.
„Znám desítky takových jako ty. Hezoučké dívenky, co pochlebují starším pánům. Jsou ale účinnější metody přesvědčování než lísání a pláč. Musíš se v tom ještě hodně učit. Už jsi někdy cítila takovou bolest, že jsi líbala boty od hnoje, které patřily tvému mučiteli, jenom proto, aby ti dal ránu z milosti? Plakala jsi někdy tak, že jsi myslela, že z toho umřeš?“ Maya zrychlovala řeč a každé slovo dopadalo na Odettu jako bič. Teď se odmlčela. Čekala na odpověď. Odetta polkla, vyšlo z ní jen cosi podobného zaskřehotání.
Maya ji štítivě pustila a knížecí dcera se svezla na svou růžově vyzdobenou postýlku. „Samozřejmě, že ne. A neklepej se tak. Já ti přece nechtěla ublížit. To ty sis začala. Jen si uvědom, že ze sebe nenechám dělat zlou macechu.“ Na tvář se jí jako kouzlem vrátil lehký úsměv a Odetta si uvědomila, že před sebou má nejlepší herečku, co kdy viděla.
„Přece spolu můžeme vycházet,“ dodala Maya bezmála vlídně. „Jen si nemysli, že s tebou budu bojovat. Na to bys musela ještě vyrůst.“
Odettě se po tváři spustila první slza. Rychle ji setřela. „Velká už jsem dost.“ Pak vyštěkla smíchy. „Dost velká na to, abych si je všechny pamatovala. Myslíš, že otec žil celá ta léta sám? Zeptej se ho na ten klíč, co nosí na krku.“
Maya k ní udělala krok, ta malá se před ní stáhla do čela postele. „Co tím myslíš?“ Ticho, jen ten potměšilý pohled. „Pověz mi to!“
„Tati! Tati!“ rozkřičela se Odetta. Maya se ohlédla. Chyba, nechala pootevřené dveře.
Kroky na schodech. Rychlé a dusavé. To nebyl kníže.
Komorník Rupert se celý udýchaný opřel o rám dveří. Maya se kolem něj protáhla a stroze nařídila: „Přineste jí horké víno s medem. Bolí ji ta ruka.“
Ze schodů seběhla tak rychle, že na konci klopýtla a musela se přidržet zábradlí. Rozhlédla se, jestli ji někdo neviděl. Hala byla prázdná. V jídelně stále slyšela hlasy, zamířila tedy do knihovny. V jejím rohu si dnes všimla psacího stolku s dokumenty popsanými mužskou rukou. Podle dohořelé svíčky poznala, že tu kníže sedává v noci. Posadila se za ten stoleček a prohlížela si papír před sebou. Jindřich měl rozmáchlé písmo člověka s krásnými myšlenkami. Líbilo se jí.
Když ji za hodinu kníže našel, měla hlavu podloženou rukou a mělce dýchala. Světlé vlasy se jí rozlily po rozházených listech papíru. Zapálil svíčku a tiše ji pozoroval. V okamžiku, kdy se dotkl její hlavy, aby ji probudil, broukla a poslepu našla jeho ruku. Zvedla k němu krotké oči a rty se jí chvěly, jako by váhala, co má říct.
Vložila svoji tvář do jeho dlaně. Na citlivé kůži zápěstí cítil její dech, když začala mluvit. „Omlouvám se. Nechtěla jsem jí ublížit.“ Polibek v dlani ho zabrněl, ale ruku jí nevytrhnul.
„Předtím jsme se pohádaly a já byla rozčilená. Asi mě nemá ráda. Je mi to líto, asi jsme začaly nějak špatně.“ Hlas se jí třásl a byl plný starostí a smutku.
Když za sebou zaklapla dveře, zhluboka vydechla. Nad schodiště, k pokoji, kde bydlela Odetta, vyslala vítězný úsměv. Lehkým krokem zamířila pryč.
Tu noc se jí zdálo o černých pohřebních květinách a klíči na tenkém řetízku.
