|
|
Černý drak
Větší část nedělního dopoledne strávili Jirka s Klárou tím, že si hráli s dýkou pravdy. Zkoušeli, co všechno označí dýka jako lež, anebo vymýšleli, co by s dýkou mohli podniknout. Před obědem je ale začala už dýka nudit a tak ji vrátili do její skrýše. Během oběda si Klára vzpomněla na slib daný Michalovi, že si promluví s Barborou. Rozhodla se, že za ní nepůjde hned, ale že to o hodinku odloží, až bude mít Barbora v kuchyni méně práce. Mezitím si pořádně promyslí, co jí vlastně řekne. Kolem druhé hodiny se Klára odhodlala a vstoupila do kuchyně. Už měla zhruba vymyšlený postup, jak Barboru přesvědčit. Prostě si s ní bude povídat o Michalovi a vhodnými otázkami ji donutí, aby se zamyslela a změnila názor.
„Přišla jsem vám popřát pěkné odpoledne, Barboro,“ začala rozhovor Klára.
Barbora se na ni zkoumavě podívala a řekla: „A co potřebuješ kromě toho?“
„Jen jsem si chtěla popovídat o Michalovi,“ přešla Klára rovnou k věci. „Zajímalo by mě, co si o něm myslíte.“
„Abych pravdu řekla, tak tomu Michalovi moc nevěřím,“ prohlásila Barbora. „Nevěřím nikomu, kdo přišel z Bojenského království.“
„A to je právě divné,“ řekla zamyšleně Klára. „Proč by nám prozrazoval, že pochází z Bojenského království, kdyby to byl špión? Vždyť nám mohl klidně tvrdit, že přišel odjinud.“
„Třeba nám to řekl právě proto, abychom mu uvěřili. Prostě počítá s tím, že si budeme myslet, že opravdový špión by nám o tom lhal. Takže si hraje na bojenského šlechtice, který musel utéct před králem Maxiánem.“
„Tetička Eleonóra je ale přesvědčená, že Michal je opravdový šlechtic. A ona se v takových věcech nemýlí,“ pochybovala Klára.
„I pravý šlechtic může být špión,“ nenechala se zviklat Barbora.
„To jistě může,“ souhlasila naoko Klára. „Jenomže je také možné, že nám říká pravdu. Pak bychom se od něho mohli dozvědět mnoho důležitých informací.“
„Jestli ale špión je, tak nám navykládá nanejvýš hromadu nesmyslů.“
„No jo. Jak ale poznat, jestli nám říká pravdu?“ napadla Kláru další otázka.
„To nevím,“ pokrčila rameny Barbora. „Takže mu raději nedůvěřuji. A taky jsem mu to řekla.“
Klára se zamyslela. Najednou se usmála, protože ji konečně napadlo, čím asi na Barboru nejlépe zapůsobit. Dobře totiž věděla, jak moc si Barbora váží jejich otce. „Myslím, že tatínek mu nejspíš také úplně nevěří. Předstírá, že mu důvěřuje, ale přitom si na něj dává pozor. To je asi nejlepší způsob, jak odhalit pravdu.“
„Takže ty si myslíš, že tvůj otec také Michalovi nevěří?“ zeptala se nejistě Barbora.
„Spíš bych řekla, že ještě není rozhodnutý, zda mu věřit a nebo ne,“ upřesnila Klára. „Je jisté, že se od Michala můžeme dozvědět hodně informací, ať je to špión nebo není. Jen ho musíme nejdřív prokouknout.“
„Snad bych se k němu neměla chovat tak podezřívavě,“ začala rozvažovat Barbora po krátké odmlce. „Jestli je to špión, tak asi opravdu není nejlepší říkat mu do očí, co si o něm myslím. A jestli není, tak tím také nic nezkazím.“
Klára s ní horlivě souhlasila a hned navrhla, aby si Barbora o tom promluvila i s ostatním služebnictvem. Potom nenápadně převedla řeč na další Michalovy klady. Když po půlhodince odcházela z kuchyně, měla dojem, že Barbora už zdaleka není tak skálopevně přesvědčená, že Michal je špión.
Jirku našla Klára v knihovně, jak spolu s Michalem živě o něčem živě diskutují.
„Kde jsi?“ přivítal ji Jirka.
„Byla jsem si popovídat s Barborou,“ vysvětlila Klára. „Odedneška už nebude Michalovi nic vyčítat.“
„Michal mi právě vypravoval, jak má král Maxián v Bojenském království vybudovanou dokonalou síť donašečů a špehů. Nikdo si tam veřejně nedovolí říct proti králi ani to nejmenší. Mohl by si totiž být jistý, že ještě ten den by se o tom Maxián dozvěděl.“
„To musí být strašné, když se lidé bojí vlastního krále,“ podotkla Kára.
„Ano, je to hrozné,“ přikývl Michal.
„Teď už mě ani nepřekvapuje, že u nás bylo tolik bojenských špiónů,“ navázal Jirka na svou předchozí větu. „Když mají jeho lidé ve špehování takové zkušenosti. Kdoví, jestli se nám podařilo objevit opravdu všechny jeho špiony a tajné skrýše.“
„Tak o tom opravdu hodně pochybuji,“ přidal se Michal. „Pokud vím, tak se lidem krále Věslava podařilo odhalit jen jednu velkou skupinu. Sítě špiónů v Krakoru a dalších velkých městech však zůstaly neporušené.“
„A když mluvíš o těch tajných skrýších, tak jsem si vzpomněla, že jsem něco někde zaslechla o jedné z nich,“ obrátila se Klára na Jirku. „Přímo tady u nás. Někde ve staré štole pod Rudovem prý měl pan Kilián tajné skladiště zbraní.“
„Nevěděl jsem, že pod Rudovem jsou nějaké štoly,“ podivil se Jirka. „Musím se na to zítra zeptat pana Mlejnka.“
Po večeři si Jirka počkal na Kláru před jejím pokojem. „Kdes slyšela o tom skladišti zbraní,“ zeptal se šeptem.
Klára se opatrně rozhlédla a zašeptala: „Pojď raději dovnitř.“ A když se za nimi zavřely dveře pokoje, tak pokračovala: „O tom skladišti zbraní jsem se dozvěděla tenkrát, když jsem vyslechla pana Kiliána. Bavili se o tom s tím druhým mužem. Říkali, že Bernarda zavraždili právě proto, že objevil ve staré štole u Rudova jejich skladiště zbraní. V té chvíli jsem ale myslela na mnohem důležitější věci, takže jsem se o tom skladišti nejspíš zapomněla zmínit.“
„Možná by nebylo na škodu, trošku se tam porozhlédnout,“ navrhl Jirka. „Třeba v tom skladišti nechali něco cenného, co by se dalo prodat.“
„Dobře, zítra se zeptáme pana Mlejnka, jestli neví něco o té staré štole a pak se uvidí,“ souhlasila ne příliš nadšeně Klára. „A teď už mě nech na pokoji. Chci si jít lehnout.“
„Proč chceš jít spát tak brzy?“ zeptal se podezíravě Jirka. „Snad sis zase nedomluvila noční setkání s Divoškou?“
„Do toho to nic není,“ odsekla podrážděně Klára.
„Takže domluvila,“ uhodl Jirka. „Ty ses úplně zbláznila! Nemůžeš každou noc odcházet z domu! Jednou tě určitě někdo chytí!“
„Nechodím pryč každou noc,“ zaprotestovala Klára. „Dneska v noci jsem například nikde nebyla. A nikdo mě nechytí!“
Jirka ještě naposled sjel po Kláře rozzlobeným pohledem a řekl: „Jdu se podívat, jestli má Michal chvilku času. Zjistil jsem totiž, že je docela zábavný. A ty si dělej, co chceš.“ S tím opustil Klářin pokoj.
Kolem půlnoci se Jirka probudil a naslouchal. Z Klářina pokoje se ozýval tichý šramot, který po chvilce ustal. Jirka si domyslel, že Klára nejspíš právě opustila svůj pokoj a vydala se za Divoškou. Ještě pár minut Jirka poslouchal, když ale usoudil, že se Klára už bezpečně dostala přes venkovní zeď, opět usnul. Něco po jedné hodině v noci se náhle znovu probral. Probudilo světlo. Někdo vstoupil do jeho pokoje se svíčkou v ruce. Jirka se posadil na postel a zmateně mžoural do plamene. Konečně poznal člověka, který ho vyrušil. „Děje se něco, tati?“ zeptal se rozespale.
„Nic se neděje, klidně spi dál,“ odpověděl potichu pan Zámořský. „Jen jsem se chtěl přesvědčit, že jsi v pořádku.“
„Tak tedy dobrou noc,“ popřál Jirka svému otci a opět se zavrtal do peřin. Předstíral, že se znovu snaží usnout, ve skutečnosti ale napínal uši, aby zjistil, co bude dál. Jestli otec vejde i do Klářina pokoje a zjistí, že tam Klára není, tak to nedopadne dobře. Těžko mu někdo bude věřit, že nemá ponětí, kde může Klára být.“ Pan Zámořský ale naštěstí pro Jirku do Klářina pokoje nevešel. Vrátil se do svého pokoje. V duchu se pokáral, že byl tak pošetilý a myslel si, že by jeho děti mohly být v noci jinde, než ve svých pokojích. Zbytečně už probudil Jirku, tak aspoň Kláru nechá v klidu vyspat.
Už potřetí tento týden se Klára setkala s Divoškou. Po přivítání se opět usadila na její přední noze a láskyplně ji pohladila. Pro tento večer si Klára připravila vyprávění o dýce pravdy. Nejprve ale musela Divošce vysvětlit, co to je vlastně lež a proč lidé lžou. Divošku její povídání zaujalo natolik, že se ještě dlouho vyptávala na další podrobnosti.
Při minulém setkání se Klára pokusila Divošku přemluvit, aby se s ní na chvilku proletěla. Divoška však dost rezolutně odmítla s tím, že až bude Klára nutně potřebovat někam odnést, tak jí samozřejmě pomůže. Nebude jí ale sloužit jako nějaký létající koník, pokaždé, když si Klára vzpomene. Proto Klára minulé dva dny přemýšlela, jak Divošku přesvědčit. Napadla ji menší lest, kterou se rozhodla dnes v noci vyzkoušet.
„Dnes je krásná noc,“ prohodila Klára jen tak mezi řečí. „A měsíc svítí tak jasně, že je vidět skoro jako ve dne. Asi se před spaním ještě trošku prolétnu nad údolím.“ Než se Divoška vzpamatovala a mohla začít protestovat, že s ní nikam nepoletí, Klára chlácholivě dodala: „Neboj se. Vím, že jsi moc unavená. Raději si zavolám Plamínka. On se semnou rád proletí.“
„Ty jsi můj člověk,“ ihned ostře zaprotestovala Divoška a jemně Kláru postrčila hlavou, až Klára málem spadla na zem. „Na žádném jiném drakovi létat nebudeš!“ dodala žárlivě.
„Když dnes je ale tak krásná noc a já bych se tak ráda proletěla,“ řekla Klára a zatvářila se nerozhodně.
„Tak dobře, vezmu tě na krátký výlet,“ nechala se konečně přesvědčit Divoška. „Ale jen pro tentokrát. Nemysli si, že tě budu vozit každou noc.“
Takovou radost z létání Klára ještě nikdy nezažila. Sotva vzlétli, prostoupil Kláru krásný pocit. Když pak přeletěli skalní útes, Divoška začala klesat a přitom několikrát prudce změnila směr letu, Klára se už neudržela a radostně vykřikla. Během letu došlo mezi Klárou a Divoškou k zvláštnímu propojení myslí. Obě cítily, jako by splynuly v jednu dokonale šťastnou bytost. Z krátkého výletu se tak stal téměř dvouhodinový let. Nejprve zamířily směrem na kopec Plošák. Zde se Divoška stočila k severu. Několik minut letěly těsně nad hladinou řeky a sledovaly svůj odraz ve vlnách. Pak Divoška naráz zamířila vzhůru. Přelétla vysoký břeh řeky i stromy rostoucí na něm. Obrátila se k východu a pokračovala tím směrem až k prvním pahorkům Nebeských hor. Na zpáteční cestě se Divoška držela o něco severněji. Nedaleko pevnosti přelétla nad Orlím kaňonem, zatočila na jih a začala stoupat do výše. Jen o pár metrů minula zasněžený vrcholek hory Kapucín, takže si ho Klára mohla dobře prohlédnout. Celý výlet zakončili tím, že se Divoška s Klárou spustila střemhlavým letem zpět na Tetřeví skálu.
„Už nikdy nebudu chtít létat na žádném jiném drakovi,“ slíbila Klára Divošce, těsně před tím, než se spolu rozloučili.
Druhý den ráno si Klára trošku přispala, takže ji Jirka u snídaně opět předběhl.
„Jen se moc neškleb,“ řekl zlomyslně Jirka dračí řečí, když ji spatřil, jak se znechuceně dívá na hrnek kozího mléka. „Dobře ti tak. Ani nevíš, jaké jsi měla v noci štěstí. Tatínek šel totiž po půlnoci zkontrolovat, zda jsme ve svých postelích. Naštěstí se rozhodl jít do mého pokoje. Kdyby vešel k tobě, tak bychom byli v pěkné bryndě.“
„Ale nebyli,“ odsekla Klára. „Naskládala jsem pod svou peřinu nějaké oblečení, takže to vypadalo, jako bych pod ní spala.“ Sama si ale nebyla tak jistá, jak Jirkovi tvrdila. Jestli je otec chodí po nocích kontrolovat, tak by mohly být její noční výlety dost nebezpečné. Žádné riziko ji ale nemohlo odradit od toho, aby se dnes po setmění opět vydala za Divoškou.
Na první hodině cyrojštiny čekalo na Jirku a Kláru malé překvapení. Kromě pana Mlejnka vstoupil do knihovny i Michal.
„Zjistil jsem, že tady Michal umí výborně cyrojsky, takže jsem se s ním dohodl, že mi bude při dnešní hodině asistovat,“ vysvětlil Michalovu přítomnost pan Mlejnek. „Dobře si zapamatujte hlavně jeho výslovnost. Některá cyrojská slova se totiž vyslovují nepatrně jinak, než jsem vás původně učil. Michal mi už vysvětlil, kde jsem dělal chybu, takže odedneška vás budu učit správně.“
„Nejdřív vám chci popřát pěkné ráno,“ začal Michal, a když mu na oplátku popřáli pěkné ráno i Jirka s Klárou tak pokračoval: „Jak jistě víte, tak dnes za svítání odjel váš otec s Barnabášem a Jonášem Jeřábem do Konečků. Pokusí se tam prodat drahokam, který jsem mu svěřil a snad mi také koupí něco lepšího na sebe.“ Přitom ukázal na svůj pošramocený oděv. „Pak už mě nebude nic bránit, abych opustil váš pohostinný dům a vydal se na další cestu. Takže se snažte zapamatovat si co nejvíc, protože to může být naše poslední společná hodina cyrojštiny.“
„Teď se ale zklidněte a začneme s vyučováním,“ ujal se slova opět pan Mlejnek.
Hodina cyrojštiny jim s Michalem rychle uběhla. Po krátké přestávce začala madajština. Tentokrát Jirku ani Kláru už vůbec nepřekvapilo, že Michal zůstal i na ní. Uměl totiž madajsky o dost lépe než pan Mlejnek. Po celé dopoledne asistoval Michal při výuce panu Mlejnkovi a vedl si víc než zdatně. Na závěr vyučování si ještě Jirka vzpomněl, že se chtěl na něco zeptat. Vystihl správnou chvíli, obrátil se na pana Mlejnka a dotázal se: „Je pravda, že pod Rudovem jsou nějaké staré chodby?“
„Samozřejmě, že jsou.“ Přikývl pan Mlejnek. „Kopec Rudov nedostal své jméno nadarmo. Před mnoha lety byly totiž poblíž Rudova objeveny ložiska mědi a trochu stříbra. Na jeho východní straně vykopali horníci dvě štoly a začali s těžbou. Bohužel se po několika letech ukázalo, že zásoby rudy nejsou tak velké, jak se předpokládalo. Když pak byla nalezena vydatná ložiska nerostů na jihu, v obou středních dílech, horníci důl uzavřeli a přestěhovali se tam. Pokud vím, tak jednu štolu stačili před tím zasypat. Druhá je stále přístupná. Nikdo tam ale nechodí, protože staré šachty mohou být smrtelně nebezpečné. A jak tě vlastně napadlo, ptát se právě na tohle?“ zeptal se podezřívavě pan Mlejnek. „Snad se tam nechcete s Klárou vypravit?“
Místo Jirky však odpověděl Michal: „Náhodou vím, kde k tomu Jirka přišel. Podle Kláry měl pan Kilián a jeho lidé někde ve staré štole u Rudova tajný sklad zbraní.“
„Co víš o tom skladišti, Kláro?“ zajímalo pana Mlejnka.
„Vlastně nic. Jen jsem náhodou zaslechla nějaké dospělé, jak se o něm baví.“
„Ne aby vás napadlo do toho starého dolu chodit,“ varoval je ještě jednou pan Mlejnek. „Takové staré šachty jsou velmi nebezpečné.“
Zbytek dne uběhl jako voda. Po večeři Jirku ani příliš nepřekvapilo, že šla Klára brzo spát. Snadno si dokázal spočítat, že má naplánováno další noční dobrodružství. Její lehkomyslnost ho zlobila, ale neměl ponětí, jak by ji mohl přinutit, aby nikam nechodila. Uvědomoval si, že je jen otázka času, kdy si dospělí všimnou, jak brzy chodí Klára spát a jak ospalá je ještě ráno, když vstává.
Další den musel Jirka Kláru dvakrát budit, aby ji dostal z postele. Vstala, až když jí pohrozil, že na ni vylije džbán vody. I tak na ni museli při snídani s panem Mlejnkem čekat. Dopoledne se Klára celkem probrala, takže si nikdo nevšiml, jak je nevyspalá. Při odpolední hodině lukostřelby však málem usínala ve stoje. Není proto divu, že vzbudila u pana Nedoly podezření.
„Co je s tebou, Kláro?“ zeptal se ostře, když ji už podruhé přistihl, že míří na terč se zavřenýma očima.
„Už zase sis četla dlouho do noci knížku, že ano?“ přispěchal jí na pomoc Jirka. „Paní Barbora ti přeci jasně řekla, že nemáš s knížkami dlouho ponocovat.“
„Já vím,“ přikývla Klára. „Když já jsem se včera začetla do takového zajímavého místa a ztratila jsem pojem o čase.“
„Jestli jsi tak ospalá, tak běž raději domů,“ zamračil se na Kláru pan Nedola. „Mohla bys omylem trefit někoho z nás.“
„Už jsem v pořádku,“ prohlásila rychle Klára. „To byla jen taková chvilková únava. Teď už se mi vůbec spát nechce.“
„Tak dobře, zůstaň,“ nechal se přesvědčit pan Nedola. „Ale jestli ještě jednou při střílení zavřeš oči, tak si mě nepřej.“
Od té chvíle se Klára dokázala přinutit zůstat bdělá, takže se do dalšího sporu s panem Nedolou nedostala. Stejně jako v minulosti se dobře bavila hraním své oblíbené hry. Schválně střílela své šípy hodně daleko od určeného terče a v duchu se smála tomu, jak pan Nedola nad její nešikovností kroutí nechápavě hlavou. Snášela i Jirkovy posměšky a těšila se na den, kdy jim oběma vytře zrak. Věděla, že dokáže zasáhnout cokoli, co si zamane.
Před koncem jejich lučištnického cvičení se Klára rozhodla nenápadně vyptat pana Nedoly na jednu věc, která ji zajímala. Proto si pospíšila se sbíráním svých šípů. Ve volné chvilce se k němu přitočila a zeptala se: „Nevíte náhodou, jak by se mohl někdo přihlásit do letní lukostřelecké soutěže v Konečkách?“
„Samozřejmě že vím,“ přitakal pan Nedola. „Na tom nic není. Stačí prostě zajít za nejvyšším lovčím hraběte Gabányiho a předvést mu své střelecké umění. Když u zkoušky uchazeč uspěje, musí ještě složit na radnici dva zlaté, jako startovné. Pak je zapsán na startovní listinu.“
„To není vůbec těžké,“ zaradovala se Klára.
„Snad se nechceš také zapsat do soutěže?“ zeptal se pan Nedola nevěřícně.
„Abych pravdu řekla, tak o tom uvažuji,“ odpověděla ledabyle Klára.
Její sebejistota vyrazila panu Nedolovi dech. Nechápavě se na Kláru podíval a řekl: „To by ses nejdřív musela aspoň trefit do terče. Ale jestli se chceš zesměšnit, tak se klidně běž zapsat. Nikomu ale neříkej, že jsem tě střílet z luku učil já,“ dodal se smíchem na závěr.
Tím odpolední trénink skončil. Pan Nedola odešel pomalým krokem do své věže. Cestou se nepřestával smát Klářině nápadu přihlásit se do lukostřelecké soutěže. Jirka se zpočátku také smál. Po chvíli mu ale začalo docházet, že Klára by nic podobného neřekla, kdyby neměla v rukávu nějaký trumf. Proto se jí trošku ustaraně zeptal: „Ty se chceš opravdu zúčastnit té soutěže?“
„Uvažuji o tom, že někdy v budoucnosti bych to zkusila.“
Její odpověď Jirku uklidnila. „Jestli se chce Klára za pár let přihlásit tak proč ne,“ pomyslel si. „Třeba se do té doby naučí alespoň trošku střílet.“
„Podívej se, kdo k nám přichází,“ přerušila jeho úvahy Klára. Přitom ukázala přes louku směrem k pastoušce.
Teď už si i Jirka všiml malé postavy spěchající k jejich domu a nahlas řekl: „Vždyť to je Jáchym.“
„Pojďme mu naproti,“ navrhla Klára.
Když se k němu Jirka a Klára přiblížili, Jáchym zpomalil. Teď si k nim hrdě vykračoval, oblečený v nové, krásně vyšívané vestě.
„Asi se jde pochlubit svým dárkem k narozeninám,“ stačila ještě pošeptat Jirkovi Klára, než se Jáchym přiblížil na doslech.
„Pěkné odpoledne,“ pozdravil je škrobeně Jáchym. Zastavil se krok od nich, vypjal hruď a založil ruce za záda, takže si nemohli nevšimnout jeho vesty.
„Nazdar Jáchyme,“ odpověděli Jirka i Klára součastně.
„Máš opravdu pěknou vestu,“ řekla Klára, protože mu chtěla udělat radost. „Tu jsi dostal k narozeninám?“
„Ne. Tu mi včera večer přivezl tatínek z Konečků,“ pochlubil se Jáchym. „Každému z naší rodiny dovezl několik dárků a ještě nám spousta peněz zbyla.“
„Jakých peněz?“ zeptal se zvědavě Jirka.
„Tatínek totiž prodal u lékárníka tu dračí šupinu,“ vysvětlil Jáchym. „Lékárník sice říkal, že je z mladého draka, a že proto nemá tak silné účinky, ale i tak za ni zaplatil celých sedmnáct zlatých.“
„Cože? Sedmnáct zlatých?“ vykřikl překvapeně Jirka.
„A k čemu je dobrá lékárníkovi dračí šupina?“ zeptala se neméně překvapená Klára.
„Copak vy jste nevěděli, že dračí šupiny jsou tak cenné?“ zeptal se vylekaně Jáchym. Napadlo ho totiž, jestli si to Jirka a Klára teď náhodou nerozmyslí a nebudou si chtít nechat všechno, co jeho otec za šupinu utržil.
„Samozřejmě, že jsme věděli, že ta šupina má velkou cenu,“ vzpamatoval se první z překvapení Jirka.
„Takže nebudete chtít, abych vám vrátil, ty peníze, které tatínkovi zbyly?“ ujišťoval se pro jistotu Jáchym.
„Jistě že ne,“ uklidnili ho vzápětí Jirka i Klára. „Copak jsi zapomněl, že jsi ji vlastně našel ty?“ dodal Jirka.
„Jen přesně nevíme, na co vlastně takový lékárník dračí šupinu potřebuje,“ pokračovala Klára.
„Tak o tom mi tatínek nedávno vyprávěl,“ rozpovídal se už klidně Jáchym. „Prášek z rozemletých dračích šupin se používá jako přísada do těch nejdražších léčiv. Pomáhá proti většině nemocí a také to je velmi účinný protijed. Dokonce prý zpomaluje i stárnutí, když ho někdo užívá pravidelně.“
„Tak to jsem opravdu nevěděla,“ přiznala Klára.
Jáchym se netrpělivě podíval k jejich usedlosti a řekl: „Já už budu muset běžet. Tatínek mě totiž poslal se vzkazem za vašim otcem a čeká na odpověď. Takže se nemůžu dlouho zdržovat.“ Hned nato vyrazil poklusem k hlavní bráně usedlosti.
„Kdo by si pomyslel, že Jáchym ví něco o dracích, co my ne,“ povzdechl si udiveně Jirka. „Večer musím o léčivé síle dračích šupin říct Plamínkovi. Určitě ho to bude zajímat.“
„A já o tom řeknu Divošce,“ přidala se Klára.
„Když už se bavíme o Divošce, tak doufám, že dnes v noci nebudeš nikam chodit,“ zajímalo Jirku.
„Dnes ne,“ oznámila mu Klára. „Potřebuji se pořádně vyspat a tak jsme další setkání odložili na zítřek.“
„Kolikrát ti mám říkat, že nemůžeš každou druhou noc chodit ven,“ rozčílil se Jirka. „S takovou tě chytnou a pak se nebudeš moct s Divoškou stýkat vůbec.“
Ve středu, podobně jako předešlé dva dny, asistoval panu Mlejnkovi při vyučování Michal. Panu Zámořskému se totiž v pondělí nepodařilo Michalův diamant prodat. Navštívil sice známého klenotníka, který měl o drahokam zájem, jenomže ten v tu chvíli neměl dostatek peněz na hotovosti. Proto se s panem Zámořským dohodl, že mu sjednanou cenu vyplatí až v pátek. A tak Michal ještě několik dní zůstal.
Dopoledne rychle uběhlo a přiblížil se čas oběda. Jirka se nemohl dočkat odpoledního vyučování, protože mu Michal slíbil, že ho opět bude vyučovat šerm. Klára se naopak na nudnou výuku s pratetou Eleonórou vůbec netěšila. Utěšovala se alespoň tím, že při první příležitosti svou pratetu uspí a tím její lekci náležitě zkrátí.
Kolem půl čtvrté odpoledne vyklouzla Klára z pokoje pratety Eleonóry. Chvilku uvažovala, že by se zašla podívat na Jirku a Michala, ale pak zamířila do svého pokoje. Na dnešní noc měli s Divoškou naplánovaný dlouhý výlet hluboko do hor, takže toho moc nenaspí. Proto se raději rozhodla využít volný čas k odpočinku.
Tak jako vždy, když chtěla vyrazit na noční výpravu, probudila se Klára těsně před půlnocí. Potmě se oblékla, naskládala pod svou peřinu štosy oblečení ze skříně a potichu opustila svůj pokoj. O čtvrt hodiny později se už zdravila s Divoškou na Tetřeví skále. Hned potom spolu vzlétli a zamířili přímo k západu.
Tentokrát se jejich výlet protáhl o něco déle než obvykle. Divoška vysadila Kláru na tetřeví skále ani ne hodinu před svítáním. Klára se rychle rozloučila a uháněla k domovu. Divoška na ni, jako vždy, dávala ze vzduchu pozor. U zdi pod ořešákem se Klára ani nenamáhala chvilku naslouchat a hned začala šplhat vzhůru. Vylezla na větev a už se chystala odvázat lano, když přišlo varování od Divošky: „Někdo se k tobě blíží!“
Klára se okamžitě přitiskla k silné větvi ořešáku a strnula bez pohybu. Zaslechla blížící se kroky. Do zahrady vstoupil pan Nedola a pozorně se rozhlížel. Když nezahlédl nic podezřelého na zemi, obrátil svou pozornost ke korunám stromů. Do svítání už mnoho nechybělo, takže každou minutou noční temnota stále víc bledla. Klára jen doufala, že ve stínu ořešáku je tma ještě pořád dostatečná. Pan Nedola se zastavil pár kroků od ořešáku a naslouchal. Zadíval se do koruny, ale nehybné Kláry si naštěstí nevšiml. Klára se strachy téměř neodvažovala ani dýchat. Najednou osvítilo zahradu světlo. V Barbořině pokoji někdo rozsvítil lampu. Klára zaslechla otevírající se okno. To odvrátilo pozornost pana Nedoly. Otočil se čelem k domu a udělal několik kroků tím směrem.
„Dobré ráno, Slavomíre,“ pozdravila ho paní Barbora, když se přiblížil.
„Dobré ráno, Barboro. Co že jste dnes vstala tak časně?“
„Vzbudila jsem se před nějakou půlhodinkou a už nemůžu usnout,“ postěžovala si Barbora. „Takže vás už chvíli sleduji, jak prohledáváte zahradu. Stalo se snad něco, co vzbudilo vaše podezření?“
„Asi to nic nebude. Byl jsem ve stájích a najednou jsem zaslechl ze zahrady nějaké podezřelé zvuky. Připadalo mi, jako by někdo třásl větvemi. Tak jsem to raději šel prověřit.“
„Myslíte si, že se k nám někdo vloupal?“ zeptala se poděšeně Barbora.
„Nejspíš ne. Mohl to způsobit vítr a nebo se jen ve větvích uvelebila sova.“
Protože Barbora ani pan Nedola neměli nic lepšího na práci, pokračoval jejich rozhovor ještě dobrou čtvrthodinku. Mezitím se téměř rozednilo. Klára zůstala na své větvi a doufala, že paní Barbora půjde co nejdřív připravovat snídani. Celé tělo už měla ztuhlé a otlačené.
„Tak já se půjdu trošku prospat do své věže,“ pronesl konečně pan Nedola a už se otáčel k odchodu. Vtom něco upoutalo jeho pozornost a obrátil se nazpátek. „Podívejte se, Barboro, někdo nechal v zadním pokoji pootevřené okno.“
„Raději ho zavřu, ať není průvan,“ odpověděla Barbora. Popřála panu Nedolovi pěkné sny a zavřela za sebou okno. Za pár okamžiků zaslechla Klára, jak zavírá okno i v prázdném pokoji na konci chodby.
„Tak už konečně všichni odešli,“ ozvala se po dlouhé době opět Divoška.
Klára si uvědomila, že ještě pořád krouží vysoko nad domem. „Děkuji za varování,“ poděkovala dodatečně. „Myslím, že by ses měla ale raději vzdálit. Už je skoro den, takže by si tě někdo mohl všimnout.“
„Dobře, už letím,“ odpověděla krátce Divoška. Udělala ještě jeden okruh a zamířila k horám.
Klára se dlouze zamyslela. Co si teď počne? Pan Nedola sice už odešel, ale dokud je Barbora ve svém pokoji, tak nemůže riskovat a slézt do zahrady. A okno, kterým se původně chtěla vrátit, je zavřené. Teď se bude muset nejspíš proplížit hlavním vchodem. A jestli ji někdo uvidí, jak se tak brzy ráno prochází po dvoře, snadno se může domyslet, že byla v noci pryč. A navíc její oblečení značně utrpělo šplháním po stromě.
„Nezbývá mi nic jiného, než zůstat na stromě, dokud se nevzbudí Jirka. Ten mi pak pomůže dostat se nepozorovaně domů,“ pomyslela si zkroušeně. Nechtěla ani pomyslet, jak se jí Jirka bude posmívat, že uvízla na ořešáku. „Aspoň smotám lano a schovám se výš do koruny,“ napadlo ji na závěr.
Skoro celé dvě hodiny seděla Klára na ořešáku, než se Jirka konečně probudil. Nejprve jí pořádně vynadal, pak se ale rychle oblékl a vydal se na záchrannou výpravu. Z Klářina pokoje vzal nějaké čisté oblečení, vše zanesl do prázdného pokoje v přízemí a znovu pootevřel okno. Pak vyběhl hlavním vchodem na dvůr a dál do zahrady. Nenápadně nakoukl do všech pokojů v přízemí a potom obrátil svou pozornost na okna v prvním patře. A když nezpozoroval nic podezřelého, oznámil Kláře, že může slézt. Chvíli nato se Klára prosmýkla kolem něho a zmizela v prázdném pokoji. Jirka už dál neotálel a vrátil se do domu hlavním vchodem. Ihned zamířil do kuchyně, aby jako první ukořistil hrnek kravského mléka.
Čtvrtek uběhl podobně jako každý všední den. Večer se Jirka a Klára zavřeli v pokoji, kde chtěli naplánovat svůj nedělní program. Než se k tomu však dostali, vyrušilo je zaklepání na dveře. Jirka se obrátil ke dveřím a vyzval klepajícího, ať vejde. Do pokoje vstoupil Michal.
„Přišel jsem se s vámi rozloučit a také vám poděkovat,“ začal Michal. „Vím, že jste mi celou dobu dost pomáhali. Zítra za svítání ale musím odejít.“
„Tak ty nás už opouštíš,“ konstatoval smutně Jirka. „Nechceš ještě pár dní zůstat?“
„Dost jsem o tom přemýšlel a myslím, že je nejvyšší čas odejít. Nemůžu zůstat. Až zítra pojede váš otec do Konečků, tak ho doprovodím a v Konečkách se rozloučím i s ním.“
„A proč musíš odejít?“ zeptala se naléhavě Klára.
„Mám jisté poslání, které je sice nebezpečné, ale které musím vykonat,“ sdělil jim Michal. A po krátké úvaze dodal: „Proto se potřebuji dostat co nejdříve do Krakoru.“
Zatímco Klára rychle uvolnila židli a nabídla ji Michalovi, Jirka na něho upřel zvědavý pohled. Když se oba usadili na Jirkovu postel naproti Michalovi, Jirka už měl připravenou první otázku: „Takže tě v Krakoru asi někdo očekává?“
„Ne. Nikdo na mě nečeká, ale přesto tam musím. Potřebuji si promluvit s někým vysoce postaveným u královského dvora.“
„Myslíš s někým konkrétním?“ zajímalo Kláru.
„Nejlepší by bylo, kdybych se dostal přímo ke králi,“ uvažoval nahlas Michal. „Princ Lionel by byl také dobrý. Kdyby ale nebylo možné dostat se k někomu z královské rodiny, tak bych se spokojil alespoň s nějakým výše postaveným velmožem.“
„A máš už nějaký plán, jak se dostat ke králi?“ zeptal se Jirka.
„Tak právě to bude na mém poslání to nejnebezpečnější. Musím požádat někoho, aby mě králi představil, ale nemám ponětí, komu můžu věřit. Jestli se obrátím na nesprávného člověka, tak to se mnou může zle dopadnout.“
„Možná, že bychom ti mohli pomoct,“ navrhla nesměle Klára.
„Nemyslím, že by váš otec měl tak dobré kontakty u královského dvora, aby mě mohl zařídit slyšení u krále,“ zakroutil Michal odmítavě hlavou.
„Naše babička ale má,“ prohlásil sebejistě Jirka. „Už nějaký čas sice žije v ústraní, ale pořád má v Krakoru hodně dobrých přátel. Dokonce i u dvora.“
„To je pravda,“ souhlasila horlivě Klára. „Nemusíš se bát. Na babičku je spoleh.“
„A co je vlastně ta vaše babička zač?“ zeptal se trošku pochybovačně Michal.
„Baronka Břichová,“ vyhrkl okamžitě Jirka.
„Je to matka barona Břicha, nejbohatšího a nejvlivnějšího šlechtice Severního dílu,“ upřesnila Klára.
„Břich, to mě něco říká,“ snažil se rozpomenout Michal. „Není to ten baron, co nedávno dostal Řád vozejské koruny?“
„To je on,“ přikývl Jirka a vzápětí roztrpčeně dodal: „Copak si o tom jeho řádu už povídá i celé Bojenské království?“
„To ne,“ usmál se jeho poznámce Michal, „Ale král Maxián se dost zajímá o dění ve Vozejském království. Takže mu jeho špehové podávají podrobná hlášení. A protože my jsme měli zase několik špehů v královském paláci v Boldenu, tak o tom překvapivém vyznamenání vím i já. Vy si tedy myslíte, že by mě vaše babička mohla doporučit někomu vlivnému?“ zeptal se nakonec Michal se zájmem.
„Jsem přesvědčená, že babička Sibyla je ten nejlepší člověk, který ti může zařídit audienci u krále,“ přisvědčila Klára. „Ale nejdřív asi bude chtít vědět, kdo jsi a proč chceš s králem mluvit,“ dodala vzápětí a svým pátravým pohledem dala najevo, že i ji by to velmi zajímalo.
Nastala dlouhá chvíle ticha, ve které Michal rozvažoval, co jim může prozradit. Jirka a Klára na něho prozatím zvědavě zírali. Snad proto, že cítil potřebu někomu se svěřit, se Michal rozhodl povědět všechno.
„Když mi slíbíte, že o tom nikomu neřeknete, prozradím vám tajemství,“ začal opatrně.
„Slibuji, že nic neprozradím,“ okamžitě o překot vyhrkli Jirka i Klára.
Michal se usmál jejich netrpělivosti a začal vyprávět: „Když jsem byl malý chlapec, vládl Bojenskému království král Gracián III., Maxiánův starší bratr. Před sedmnácti lety však král Gracián onemocněl podivnou neznámou nemocí a zemřel. Podle Bojenského práva by měl na trůně usednout Graciánův syn, jenže malému princi Michaelovi byly v té době pouhé tři roky. Toho využil Maxián a nechal se co nejrychleji jmenovat královským regentem. Pod různými záminkami pak oddaloval korunovaci malého prince, až jednoho dne přednesl na shromáždění šlechty nečekaný návrh. Požádal, aby korunovali jeho. Odůvodnil to tím, že Bojenské království nemůže být dlouhých sedmnáct let bez silného, dospělého krále. Protože však tenkrát neměl ještě tolik vlivu jako dnes, narazil na silný odpor mnoha šlechticů. Aby dosáhl svého, musel učinit velký ústupek. Shromáždění šlechty Maxiána přinutilo odpřísáhnout před bohy, že až bude princi Michaelovi dvacet jedna let, tak abdikuje a přenechá mu trůn.
Dlouhá léta žil princ Michael v bezpečí, před intrikami krále Maxiána, v chrámu Sedmi bohů. Tento rok v červenci však dosáhne princ věku dvaceti jedna let, takže podle přísahy a práva by mu měl král Maxián přenechat královskou korunu a odejít do ústraní. Nic z toho však Maxián udělat nemíní. Rozhodl se proto prince zavraždit. Před třemi týdny vyslal své vrahy, aby přepadli chrám Sedmi bohů. Princi se ale naštěstí podařilo uniknout a najít si dokonalý úkryt.“
„Takže proto se potřebuješ dostat do Krakoru?“ přerušil nedočkavě Michalovo vyprávění Jirka. „Princ Michael tě posílá ke králi s poselstvím?“
„Ne tak docela,“ odpověděl hrdě Michal. „Já jsem princ Michael, právoplatný dědic Bojenského trůnu.“
„Tak to tě odteďka máme oslovovat vaše veličenstvo?“ zeptal se hloupě překvapený Jirka, kterému Michalovo sdělení vyrazilo dech.
„Samozřejmě že ne,“ zpražila ho Klára, která byla stejně ohromená jako on, ale přesto dokázala rozumně uvažovat. „Budeme ho oslovovat stejně, jako doposud. Nesmíme přece nikomu prozradit, kdo ve skutečnosti je.“
„Ano, říkejte mi dál prostě Michale,“ souhlasil s ní princ.
„A jak chceš králi Věslavovi dokázat, že jsi opravdu princ Michael?“ napadlo Jirku.
„Mohu se prokázat svým pečetním prstenem a mečem mého otce. A v Krakoru je několik lidí, kteří mě znají. Čas od času totiž navštěvovali chrám cizí velvyslanci a významní šlechtici. S mnohými z nich jsem se setkal.“ Jak to říkal, sáhl princ Michael do kapsy a vytáhl kožený váček. Chvíli se v něm přehraboval a pak vyndal masivní zlatý prsten posázený drahokamy s erbem na přední straně. Beze slov ho podal Jirkovi.
Jirka popadl prsten a se zájmem si ho prohlížel. V příštím okamžiku o něj ale přišel. Klára totiž využila, že soustředil svou pozornost na prsten a vytrhla mu ho z ruky.
„Dej to sem, stejně se ve špercích vůbec nevyznáš,“ okomentovala svůj čin.
Princ Michael chvíli pobaveně sledoval, jak se Jirka a Klára přetahují o prsten, pak ale jejich strkanici přerušil: „Až si ho prohlédnete, uvítal bych, kdybyste mi ten prsten vrátili nepoškozený.“
Jirka a Klára se na prince zahanbeně podívali a prsten mu vrátili.
„Takže ty si myslíš, že král Věslav ti pomůže proti tvému strýci Maxiánovi?“ zeptala se Klára, aby co nejrychleji odvedla princovu pozornost od jejich nevhodného chování.
„Myslím, že se mi určitě pokusí pomoct,“ přikývl princ. „Mám totiž pro něho důležité informace. Až mě vyslechne, jistě pochopí, že je v jeho nejlepším zájmu, poskytnout mi co nejúčinnější pomoc.“
„Jaké informace?“ vyhrkl Jirka.
Jako správný vypravěč, se princ na chvíli odmlčel, aby vystupňoval napětí.
„Král Maxián se totiž ani zdaleka nevzdal svých plánů obsadit Vozejské království. Zaútočit chce koncem léta, nebo brzy na podzim. Své vojsko chce vést osobně.
Jak jistě víte, minulý rok se jeho špiónům podařilo ukrást z Konečků důležité dokumenty. Modrou obálku s kompletními plány pevnosti Brk. V těch plánech je dokonce podrobně popsáno, jak funguje vozejská tajná zbraň. Maxián se svými generály je celé měsíce studoval a hledal, kde má pevnost slabá místa. Kromě toho vymýšleli i další způsoby, jak narušit vozejskou obranu. Vím například, že vycvičil několik tisíc vojáků pro pohyb v horách. Tato jednotka má za úkol obejít přes hory Orlí kaňon a pevnost Brk a nečekaně napadnout obránce u pevnosti. Nejvíc bude krále Věslava asi ale zajímat, že se Maxiánovým lidem podařilo přesvědčit jednoho z nejvýznamnějších vozejských šlechticů, aby ho zradil. Nevím sice, kdo je ten zrádce, ale vím, že je to hodně důležitý muž, který má hodně přisluhovačů. Proto je pro mě tak nebezpečné, oslovit někoho ode dvora. Mohl bych jim vlézt přímo do pasti.“
„Co by měl podle tebe král Věslav udělat, aby naše království zachránil?“ zeptala se vyděšeně Klára.
„Můj plán je jednoduchý. Počkám, až vytáhne král Maxián k pevnosti Brk a vrátím se do Boldenu. Tento rok se totiž v Boldenu koná šlechtický sněm, na kterém se shromáždí většina bojenské šlechty. Předstoupím před šlechtice a vznesu svůj nárok na trůn. Bude to dost nebezpečné, ale může to vyjít. Podle práva jsem jediný oprávněný dědic královské koruny. Je pravděpodobné, že se na mou stranu postaví všechny chrámy, část šlechty a možná i prostý lid. Takže nebudu úplně osamocený. Doufám, že mě podpoří i král Věslav a jeho Boldenští špioni. Až se totiž Maxián doslechne, že jsem se vrátil, nezbude mu nic jiného, než ukončit tažení a spěchat k Boldenu.“
„Král Věslav tě určitě podpoří,“ uvažovala Klára. „Nejdřív tě ale musíme k němu bezpečně dostat. Ještě dnes napíšeme dopis babičce, aby k nám co nejrychleji přijela na návštěvu. Ona si určitě bude vědět rady.“
„Musíme ale zabezpečit, aby se k tomu dopisu nedostal nikdo nepovolaný,“ strachoval se princ.
„Nemusíme,“ odporoval mu Jirka. „Prostě babičce napíšeme, že naléhavě potřebujeme její radu. Nebudeme tam psát nic o tobě ani o ničem jiném. Takže i kdyby ten dopis přečetl třeba samotný král Maxián, nenapadne ho, že to má nějakou souvislost s tebou.“
To je výborný nápad,“ souhlasil princ. „Já se teď vrátím do svého pokoje a v klidu si promyslím, co ještě bych mohl podniknout.“ Přitom vstal ze židle a zamířil ke dveřím.
„A nevíš náhodou, jak funguje ta tajná zbraň v pevnosti Brk?“ zeptal se na poslední chvíli Jirka. „Vždycky mě to zajímalo, ale dospělí mi nikdy nechtěli nic prozradit,“ dodal omluvně.
„Tak to náhodou vím. Hned nad Orlím kaňonem je, pokud vím, velké náhorní jezero. Od jezera do kaňonu vedou tři široké tajné tunely. Ústí tunelů jsou zazděna tenkou kamennou stěnou a jsou výborně zamaskována. Nikdo, kdo prochází kaňonem pod nimi, si jich nemůže všimnout. V jedné části pevnosti je umístěn mechanizmus, kterým se dá do těch tunelů vpustit voda z jezera. Tím by byl během pár minut celý kaňon zaplaven a všichni lidé v kaňonu by se utopili. Poslední Maxiánův plán, jak tomu zabránit, je celkem jednoduchý. Vyšle několik vojáků, aby se v noci proplížili z kaňonu do tunelů a pronikli jimi až k pevnosti. U výpustí mají položit soudky se speciálním práškem, který se používá na výrobu nebeského ohně. Až ty soudky vojáci zapálí, dojde k výbuchu, který zničí výpusti. Voda z jezera se tím dostane do tunelů a zaplaví kaňon. Až bude jezero vypuštěné, přispěchá k pevnosti král Maxián se svou armádou.“
Ten večer měli Jirka a Klára napilno. Museli napsat dopis babičce, tak aby pochopila, že se jedná o velmi naléhavou záležitost. Nikdo cizí, kdo by dopis četl, však nesměl zjistit, o jak důležitou věc jde. Pak potřebovali přesvědčit svého otce, aby dopis vzal s sebou do Konečků a tam najal posla, který ho dopraví na hrad Břich.
Sepsat dopis nebylo tak složité. Když ale přišli za svým otcem a poprosili ho, aby se postaral o doručení dopisu, nastaly těžkosti. Pan Zámořský jim položil několik záludných otázek, aby zjistil, proč se tak najednou rozhodli psát babičce. Jen s obtížemi se jim podařilo zodpovědět po pravdě všechny jeho dotazy a přitom dodržet slib, který dali princi Michaelovi.
„Takže se chcete s babičkou o něčem poradit, ale nemůžete mi k tomu povědět nic víc, protože je to tajemství,“ shrnul jejich rozhovor pan Zámořský.
„Ano, tak to je,“ souhlasili Jirka s Klárou. „Neboj se tatínku, zanedlouho to už tajemství nebude a pak ti všechno řekneme,“ snažila se ho přesvědčit Klára.
„A babička se ti nejspíš svěří, hned jak jí řekneme, oč jde,“ podpořil ji Jirka.
„Tak dobře,“ souhlasil nakonec znepokojeně pan Zámořský. „Najmu v Konečkách rychlého posla a nechám váš dopis doručit. Zařídím, aby posel předal dopis osobně vaší babičce, a kdyby náhodou nabyla na hradě Břich, aby se za ní vydal třeba i do Krakoru. Něco mi ale musíte slíbit. Nebudete se plést do ničeho, co by mohlo být nebezpečné.“
„Jistě tatínku. Nebudeme podnikat nic nebezpečného,“ slíbili okamžitě Jirka i Klára. Hned nato popřáli otci dobrou noc a odběhli do svých pokojů.
Pan Zámořský osaměl. Ještě chvilku zamyšleně sledoval dveře, kterými odešly jeho děti. Tušil, že se děje něco důležitého, co má souvislost s Michalem, ale nechtěl na Jirku a Kláru příliš naléhat. Měl obavy, že by tím ztratil jejich důvěru a příště by se od nich nedozvěděl ani to málo, co mu řekli dnes. „Doufejme, že aspoň paní Sibyla bude mít dost rozumu, aby mně všechno řekla,“ pomyslel si na závěr.
V následujících dvou dnech se nepřihodilo nic mimořádného, snad jen to, že v sobotu v noci Kára opět vyrazila za Divoškou. Jirka nad jejím počínáním jen nechápavě kroutil hlavou. Napadlo ho, že v nejbližší době bude muset i on v noci navštívit Plamínka, aby se necítil odstrčený.
Jirku nijak neudivilo, že Klára v neděli dlouho vyspávala. Dost ho ale rozzlobilo, když mu po probuzení oznámila, že s ním nepůjde na plánovaný výlet k Rudovu.
„Jsem ještě dost unavená, a když tak o tom přemýšlím, tak lézt do nějaké staré štoly asi opravdu není dobrý nápad,“ prohlásila rezolutně.
„Nemůže to být tak nebezpečné,“ odporoval Jirka. „Těm bojenským špiónům se také nic nestalo, když navštěvovali to své skladiště.“
„To nemůžeš vědět,“ odsekla Klára. „Třeba tam někdo z nich i zahynul. Ti špioni by ale určitě neprozradili svou skrýš. Takže bychom se to stěží dozvěděli.“
Jirka naštvaně opustil Klářin pokoj a cestou si mumlal něco o tom, že za takovou zradu Kláru pořádně ztrestá. Pak ho ale napadlo zajímavé řešení: „Když se mnou nechce jít Klára, tak bych mohl zkusit přemluvit někoho jiného. Třeba Michala.“
Michal ale nad jeho nápadem také zrovna neskákal radostí. Souhlasil, že by se s Jirkou docela rád prošel po okolních lesích, ale do staré štoly rozhodně odmítal vstoupit.
„Mám důležitější věci na práci, než se nechat zavalit v nějakém starém dole,“ vysvětlil Jirkovi. „A ty bys tam také neměl chodit. Nejspíš tam nic není. Všechny zbraně si lidé pana Kiliána jistě odnesli, když chtěli přepadnout pevnost.“
„Stejně to ale může být zajímavé, najít místo, kde měli tajnou skrýš špióni,“ nedal se tak lehce přesvědčit Jirka.
„A to tě nenapadlo, že ti špióni mohli třeba nastražit poblíž své skrýše nějaké pasti?“ opáčil princ. „Jestli chceš, můžeme se jít podívat k té štole, ale dovnitř chodit nebudeme.“
„Asi máš pravdu,“ odvětil zamyšleně Jirka. „To o těch pastech mě opravdu nenapadlo. Nejspíš by opravdu nebylo rozumné do té štoly lézt. Takže ty bys se mnou ten výlet podnikl?“ zeptal se vzápětí.
Princ přikývl. Ne, že by se na výlet nějak zvlášť těšil. Souhlasil spíš proto, že měl obavy, aby se Jirka nevypravil k dolu sám a neudělal nějakou hloupost.
Počasí jim přálo. Slunce svítilo, ptáci zpívali a les voněl mnoha zajímavými vůněmi. Už i princ musel uznat, že vyjít si v tak nádherné květnové ráno na procházku do lesa není špatný nápad. Před půlhodinkou si udělali na nevelké loučce v protějším svahu krátkou přestávku a posvačili. Teď už byli přibližně v místech, kde by se měl nacházet starý důl. Už objevili několik rozpadlých stavení, které zcela pohltil les, ale na žádný vchod do dolu zatím nenarazili. Jirka netrpělivě pobíhal kolem. Snažil se prozkoumat co největší plochu lesa. Princ Michael si zatím pomalu vykračoval. Věnoval mnohem větší pozornost lesnímu životu kolem a přitom přemýšlel o budoucnosti.
„Něco jsem objevil,“ vytrhl náhle prince z rozjímání Jirkův hlas.
„Počkej na mě. Hned jsem u tebe,“ zavolal princ a přidal do kroku. Přeci jen ho ten starý důl začal trošku zajímat.
Princ s námahou stoupal do příkrého svahu, který se před ním znenadání objevil. Naštěstí svah nebyl příliš vysoký, takže za nějakou minutku byl už nahoře. Stanul na rozlehlé rovné ploše, porostlé vysokými křovinami. Teprve teď si uvědomil, že to na čem právě stojí, je lidmi vybudovaný násep. Otočil se tedy čelem k Rudovu a začal se proplétat křovím. Po pár krocích spatřil Jirku, jak opatrně obhlíží něco před sebou. Ve svahu kopce zde byla vyhloubena asi tři metry široká a nějakých dva a půl metru vysoká štola. Dopolední slunce svítilo dovnitř, takže bylo vidět dost hluboko. U vchodu se štola mírně svažovala. Kam až bylo vidět, vedly její stěny přímo ke středu Rudova.
„To bude ten důl,“ oznámil mu Jirka, když za sebou zaslechl praskot větví.
„Vypadá to tak,“ souhlasil princ. „Tady se dá dokonce rozpoznat zbytek cesty, po které horníci odváželi rudu,“ ukázal princ Michael Jirkovi.
„Odsud toho ale moc neuvidíme,“ postěžoval si Jirka. „Nemohli bychom se podívat alespoň kousek dovnitř?“
„Nemohli,“ zamítl jeho nápad princ. „Tady z kraje stejně neuvidíme nic jiného, než chodbu vytesanou do skály. Jestli tu je nějaké tajné skladiště, tak bude určitě dost daleko od vchodu.“
„V tom případě, bychom se měli asi pomalu otočit zpátky,“ navrhl zklamaně Jirka. „Stejně tu není nic zajímavého k vidění.“
Tentokrát s ním princ Michael vřele souhlasil a tak vyrazili k domovu.
Velký černý drak tiše plachtil nad krajinou. Měl zlostnou náladu. Už zase ho postlali se vzkazem přes Ledové hory a jako by to nestačilo, musel ještě dlouhé hodiny čekat na odpověď. Proto se vracel tak pozdě. Jindy by se touhle dobou už dávno vyhříval na sluníčku. Teď ale musí místo toho letět zpátky přes hory a ke všemu neměl čas ani si ulovit něco k jídlu.
Právě se chystal obletět horu Kapucín podél jejího jižního svahu, když k němu vítr zavál slaboučký lidský pach. Na okamžik měl dojem, že ten pach odněkud zná. Než si ale stačil vzpomenout, pach se už ztratil. Na chvíli zaváhal, zda se tím má vůbec zatěžovat, pak se ale obrátil a snesl se níž. Kroužil nízko nad zemí a snažil se opět zachytit stopu. Najednou to znovu ucítil, tentokrát silněji. Zároveň si vzpomněl, odkud ten pach zná: „Vždyť to je ten člověk, kterého jsem měl před několika týdny vyhledat a zabít.“
Sletěl ještě níž a usilovně pátral po krajině pod sebou. Měl dojem, že nejsilněji k němu větřík přináší pach toho člověka z nevelké louky ve svahu nízkého kopce. Dosedl tedy na louku a rozhlížel se po stopách.
„Byli dva,“ přeříkával si v duchu své poznatky. „Přišli z vrchu a na čas se tu zastavili. Proto je tu pach nejsilnější. Ani ne před hodinou odešli támhle tudy. Teď mi ten člověk už neunikne!“
Na zpáteční cestě se rozhodli princ a Jirka, že nepůjdou stejnou trasou, jakou přišli, ale že se vydají severněji, přes bok Rudova. Museli sice zdolat dost příkrý svah, ale zato byla jejich cesta o dost kratší. Tentokrát kráčel princ vepředu a Jirka se ploužil několik kroků za ním. Počáteční stoupání už měli téměř za sebou, když princ náhle zastavil. Nehybně zíral před sebe. Jirka k němu došel a zvědavě vykoukl přes hřeben. Na protějším kopci spatřil černého draka, jak zkoumá jejich stopy.
„To je ten Maxiánův drak,“ zašeptal zděšeně princ.
„Zpátky k dolu! A tryskem!“ zavelel šeptem Jirka, který se vzpamatoval z úleku první.
V příštím okamžiku se oba otočili a pádili ze svahu ke štole. Nedbali na škrábance od trní ani větví stromů. K dolu to nebylo daleko, ale drak se rychle blížil. Konečně se Jirka vymotal z křoví na volnější prostranství před dolem. Pár kroků před sebou zahlédl prince Michaela, jak mizí ve vchodu do starého dolu. Zároveň vycítil drakův hněv, jak si drak uvědomil, že mu kořist uniká. Jirka napnul své poslední síly a tryskem doběhl ke štole. Bez váhání se vrhl dovnitř. Neuběhl snad ani deset kroků, když chodba náhle potemněla. Jirka se ani neohlédl a běžel po tmě dál. Po dalších dvaceti krocích se konečně zastavil a obrátil se k východu. Celý vchod do štoly byl zatarasen velkým dračím tělem. Drak byl naštěstí příliš velký, takže se nedokázal do chodby vecpat celý. Jirka raději ještě o několik kroků ustoupil a v bezpečné vzdálenosti se snažil popadnout dech. Slyšel, jak nedaleko od něho oddechuje stejně hlasitě i princ Michael. Teprve teď Jirku napadlo, že by měl o drakovi říct i Kláře.
Sotva Jirka dokončil krátký rozhovor s Klárou, otřásl celou chodbou zuřivý dračí řev. Ze stropu se uvolnilo několik menších kamenů, které s rachotem dopadly na zem.
„To by nám tak chybělo, aby ten drak svým řevem způsobil zával,“ pomyslel si Jirka.
Ke stejnému závěru dospěl patrně i princ, protože Jirka zaslechl, jak si ve tmě potichu ulevil několika hrubšími slovy.
Jirka nemínil čekat, zda stará štola vydrží další drakův řev a rozhodl se zakročit. Soustředil se na draka a vyslal k němu svou myšlenku: „Nech nás na pokoji! Jdi pryč!“
Drak na okamžik překvapením ztuhl. Protože ale na Jirkovu první výzvu nijak neodpověděl, Jirka pokračoval: „Nic zlého jsme ti neudělali. Tak proč nás pronásleduješ? Nech nás na pokoji.“
Drak jen rozzlobeně zamručel, a dál si Jirky nevšímal. Jeho mlčení Jirku rozčílilo.
„Mluv se mnou, ty vrahu jiných draků,“ řekl podrážděně Jirka. Okamžitě poznal, že tentokrát to přehnal. Drak zařval mnohem zuřivěji než poprvé a vší silou se snažil vedrat do chodby. Přitom několikrát vztekle naprázdno cvakl čelistmi.
„Jen se moc nerozčiluj. Dobře vím, že je to pravda. Ty jsi zabil jiného draka!“
Konečně se Jirkovi ozvala v hlavě vzteklá odpověď: „Tak to není! To on napadl mě! Já jsem se jen bránil! Nechtěl jsem mu ublížit! Vždyť to byl můj bratr!“
„Proč tě tvůj bratr napadl?“
„To všechno kvůli té lidské ženě,“ postěžoval si drak. „Můj bratr, Černooký, ji potkal někdy před deseti lety. Čím dál častěji ji létal navštěvovat, až nakonec úplně opustil náš domov a našel si úkryt v horách, nedaleko ní. Úplně odmítal poslouchat, co mu říkal náš opatrovník nebo král. To krále Maxiána rozzlobilo a tak mi přikázal, abych tu ženu vyhledal a zabil. Mysleli jsme, že se k nám pak Černooký vrátí. Jenomže to jsme se mýlili. Jakmile jsem tu ženu usmrtil, poznal jsem, že to byla strašná chyba. Cítil jsem obrovskou bolest a zlobu svého bratra. Snažil jsem se ho uklidnit, ale to ho jen ještě víc rozzuřilo. Byl úplně šílený vzteky. Přísahal, že mě zabije. Nechtěl jsem s ním bojovat a tak jsem se mu pokusil uletět. Černooký mě však pronásledoval a hluboko v Ledových horách mě dostihl. Okamžitě na mě zaútočil. Musel jsem se bránit. Nakonec jsem zvítězil, ale utrpěl jsem strašná zranění. Téměř mrtvý, jsem se dokázal vrátit domů. Jen láskyplná péče mého opatrovníka mě udržela naživu. Celý rok jsem byl zcela odkázán na jeho pomoc.“
„Nedivím se, že se Černooký tak rozzlobil,“ prohlásil Jirka. „Kdybys mi ublížil, tak by mě Plamínek také jistě chtěl pomstít.“
„Ty se přátelíš s drakem?“ podivil se černý drak.
„Ano. Plamínek je můj nejlepší přítel. Je to nejlepší drak na světě.“
„To je divné,“ pronesl zadumaně černý drak. „Ta žena, se kterou se přátelil můj bratr, bydlela také nedaleko odsud.“
Z ničeho nic měl Jirka podivný pocit, že mu něco důležitého uniklo. Znovu si v duchu opakoval drakův příběh a snažil se odhalit něco nového. Najednou mu to došlo. Hrdlo se mu stáhlo a oči se mu zalily slzami. „Ta žena, kterou jsi zabil, byla moje maminka!“ doslova vykřičel do mysli draka před ním. Zároveň s tím mu předal i směs pocitů, která ho v té chvíli zaplavila. Pocit nekonečného smutku, lítosti, prázdnoty a žalu. „Byl jsem ještě příliš malý, když maminka zemřela a tak si ji téměř nepamatuji. Přesto mi pořád hrozně chybí!“
Draka Jirkovo sdělení a pocity, které od něho proudily, tak překvapily, že začal před Jirkou ustupovat. Do chodby se tím dostalo mnohem víc světla, takže si Jirka mohl všimnout, dvou velkých slz, stékajících z drakových očí. V následující chvíli se drak prudce otočil a obrátil hlavu vzhůru. Jirka pochopil, že se venku něco děje. Udělal tři kroky směrem k východu a snažil se odhalit, co draka vyrušilo. Nemusel nad tím přemýšlet příliš dlouho. Černý drak poodešel kousek stranou. Přímo proti vchodu tak Jirka spatřil Plamínka, jak velkého draka výhrůžně sleduje a zlostně přitom mává ocasem.
„Raději bychom se měli přemístit dál od vchodu,“ navrhl v té chvíli princ Michael. „Ten menší drak by klidně mohl vlézt dovnitř.“
Jirka ho však nevnímal a dál jako omámený sledoval dění před vchodem. Začal se strachovat o Plamínkův život. Ten druhý drak byl o dost větší a jistě i silnější. Pak ale zahlédl, jak těsně nad Plamínkem přelétla Divoška. To ho trochu uklidnilo. Dva draci by si s tím černým mohli poradit. Na okamžik mu výhled ven zakrylo černé křídlo a Jirka pochopil, že černý drak právě vzlétl. O malou chvilku později spatřil Plamínka, jak se také připravuje k letu.
„Raději si s tím černým drakem nic nezačínejte,“ poradil Plamínkovi s obavami Jirka. „Vypadá to, že se už stejně chystá vrátit domů.“
„Neboj se,“ odpověděl klidně Plamínek. „Divoška mu jasně řekla, aby co nejrychleji odletěl. A když i docela mladá dračice něco tak nazlobeně řekne, tak si žádný drak nedovolí neposlechnout. Přivolal by na sebe hněv všech dračic. My ho teď se sestrou doprovodíme k horám a až bude jasné, že se nevrátí, tak ti dáme vědět.“ Zatímco hovořil, vznesl se Plamínek do vzduchu a zmizel Jirkovi z dohledu.
Jirka se rozběhl ke vchodu, ale po několika krocích ho zadržela čísi ruka. „Kam se tak ženeš?“ zeptal se nazlobeně princ. „Copak sis nevšiml, že venku jsou draci?“
Jirka mu chtěl něco odseknout, ale na poslední chvíli se zarazil. „Myslím, že ti draci už odletěli a tak jsem se chtěl podívat, jestli jsou už opravdu pryč,“ vysvětlil mu raději klidně.
„To není rozumné,“ pokáral ho princ. „Můžou být ještě poblíž, a jakmile vyjdeš ven, tak na tebe mohou zaútočit. Raději počkáme.“
„Nemůžeme tu ale čekat věčně,“ protestoval Jirka. „Stejně to nakonec budeme muset risknout a vyjít ven.“
Prince Michaela tím ale nepřesvědčil. Ještě dvě hodiny odmítal vyjít ven, i když se ho několikrát Jirka snažil přemluvit, aby to už zkusili. Dal si říct až kolem poledne. Celou zpáteční cestu pak Jirku pobízel k větší rychlosti a neustále pozoroval oblohu.
Na statku Zámořských panoval čilý ruch. Jen co se objevili v dohledu, vyběhl jim pan Zámořský naproti a s úlevou Jirku objal. „Klára mi říkala, že jsi určitě v pořádku, ale i tak jsem rád, že se vám nic nestalo. Pojďme raději rychle dovnitř.“
„Co se tu děje,“ zeptal se Jirka, i když moc dobře věděl, co otce a všechny ostatní tak vyděsilo.
„Dopoledne směrem od hor přilétli dva draci. Proletěli nedaleko nás. Mířili přímo k Rudovu,“ vysvětloval mu otec. „Zanedlouho se vrátili a tentokrát je doprovázel černý drak. Přelétli severně od nás a nad horami se nám ztratili z dohledu.“
„My jsme je také viděli a z větší blízkosti,“ vložil se do hovoru princ Michael. Nevšímal si Jirkova nesouhlasného pohledu a převyprávěl panu Zámořskému celé jejich dobrodružství. Když se dostal ve svém vyprávění k místu, jak je pronásledoval černý drak, všiml si Jirka, že jeho otec vztekle zatíná pěsti.
Jakmile princ skončil, obrátil se na něho pan Zámořský s dotazem: „Nevíš, co tam vlastně pohledávali ti dva menší draci? Říkal jsi přeci, že si vás vůbec nevšímali.“
Princ jen pokrčil rameny, čímž naznačil, že nemá ponětí. Ke slovu se tak dostal Jirka.
„Já vím, proč přiletěli. Všiml jsem si, jak oba výhrůžně vrčeli a cenili zuby na toho velkého. Myslím, že ten černý drak narušil jejich území, a proto se ti dva menší draci rozhodli, že ho zaženou.“
„To je možné,“ připustil pan Zámořský. „Když letěli kolem domu podruhé, tak to celkem vypadalo, jako by toho velkého draka pronásledovali.“
Během vyprávění došli až k domu. Jirka se omluvil a zaběhl si do kuchyně pro něco k jídlu. Hned po obědě vyhledal Kláru, aby jí sdělil, co se dozvěděl od černého draka.
„To je strašné,“ řekla zděšeně Klára, když skončil. „Takže maminku zabil ten černý drak, na příkaz krále Maxiána.“
„Trošku jsem o tom přemýšlel,“ dodal Jirka. „Dospělí před námi nikdy nemluvili o tom, jak vlastně maminka zemřela. Teď už se ani nedivím, že se tatínek o nás tak bojí pokaždé, když někdo v okolí zpozoruje draka.“
„To ale znamená, že se tatínek nesmí v žádném případě dozvědět o našem přátelství s Divoškou a Plamínkem. Po tom, co se stalo mamince, by nám nikdy nedovolil kamarádit se s draky,“ uzavřela diskuzi praktickým postřehem Klára.
|
