Stál jsem a nezvladatelně jsem se třásl po celém těle. Zlostí, strachem z toho, co bude, zklamáním, směsicí toho všeho. Nůž, který mi Jakub vrazil do zad, pěkně bolel.
„Doufám, že už je dost daleko,“ slyšel jsem ho, nejspíše promlouval ke svým kumpánům, „nerad bych mu to vysvětloval.“
„Možná jsi mu to měl říct na rovinu, co je tvým skutečným cílem,“ zasmál se nakřáple jeden z jeho nových společníků.
„Ne, nepochopil by to.“
V tomhle měl Jakub pravdu. Žádná slova už mě nemohla přesvědčit o tom, že to všechno dělá z dobré vůle. Víc jsem ani nechtěl slyšet. Ačkoliv, na malý moment jsem zaváhal, zda jejich malé setkání nevyrušit. Ale vtrhnout tam by znamenalo sebevraždu, přece jenom bych se postavil proti několika zkušeným mágům, a Jakub by se později ani nezapotil při vysvětlování, jak jsem zemřel při náhlém útoku Krigusových mužů.
Ne. Musel jsem to udělat jinak. Přežít znamenalo varovat ostatní, a to bylo v danou chvíli bezesporu to nejhlavnější.
Zatáhl jsem za opratě a pár set metrů popobíhal vedle svého ryzáka. Nasednout jsem se neodvážil, měl jsem pocit, že bych na sebe jen zbytečně upozornil. Když jsem konečně sebral odvahu a dostal se do sedla, spadl ze mě prvotní děs, ale dostavil se mnohem záludnější strach. Jakou váhu bude mít mé slovo proti Jakubovu?
Tato otázka mě tížila tak, že jsem hranice Čarozemě registroval jen velmi matně. Rozhodně se mi jejich překročením neulevilo. Někde uvnitř jsem si totiž vezl kousek Latránu s sebou.
Prvně jsem měl v plánu zamířit do pevnosti, ale pak jsem ten nápad zavrhl, rozhodně jsem nechtěl na Jakuba nikde čekat, nedokázal jsem si ani trochu představit, jak bych při setkání reagoval. Navíc mou mysl vyplnila jiná myšlenka. Jakub sice tvrdil, že to zvládá už jen pár lidí, ale kdo řekl, že já mezi ně nepatřím.
Když jsem dorazil ke kruhům, malý moment jsem zaváhal, zda to opravdu dokážu. Jenže cesty zpátky už nebylo, moje ješitnost by mi nedovolila vrátit se zpátky a čekat na svého ‚přítele‘ s rukama v kapsách.
Dovedl jsem ryzáka do středu a sám se vrátil, stejně jako jsem to viděl dělat Jakuba. Opřel jsem se o jeden z menhirů a začal sbírat ze vzduchu energii a směřoval ji do kruhu.
Jenže už podruhé toho dne jsem se přesvědčil, že magie umí mít svou hlavu. Všechna totiž opět mizela ve vzduchu těsně před kameny, které se pořád tvářily být magicky naprosto mrtvé.
Na malý moment ve mně zavládla beznaděj. Tiše jsem nadával a snažil se přijít na to, kterou ze Senetrových pouček jsem opomněl tentokrát. Pak jsem ale sebral zbytky sebeovládání a střípky se mi složily.
Ty kameny byly až moc magicky mrtvé, protože magie a její energie prostupovala vším, co nebylo odstíněno, což bylo u menhirů vzhledem k jejich použití krajně nepravděpodobné.
Zavřel jsem oči a začal volat energii z nitra kamenů. Hleděl jsem hloub než předtím, nechal jsem svůj vnitřní zrak proniknout vrstvou zdánlivého prázdna a uvnitř kamenů vykřesal malou jiskřičku energie.
V další chvíli mě proud magie, který se z menhirů vyvalil, málem smetl. Tohle nebyl těžkopádný vánek, který přivolal Jakub, ale pořádný a svěží vítr. Zahřálo mě u srdce, že aspoň v něčem jsem ho překonal. Otázkou, kterou jsem se nezaobíral, bylo, nakolik je to dobře.
Vešel jsem doprostřed kruhů, postavil se po boku svého věrného koně a jediným pohybem ruky jsem uvedl vyvolanou energii do pohybu. Zablesklo se tak jasně, že jsem měl na moment pocit, že už v životě neuvidím nic jiného než jasně bílou, ale pak jsem si uvědomil, že se řítím jasně bílým prostorem, který neměl hranice.
Vzduch se kolem mě hnal jako při vichřici a mé tělo se opět začalo dělit. Myslel jsem, že už mě to nepřekvapí, ale na ten pocit mě nic nemohlo připravit, ať už jsem cestu kruhy absolvoval, kolikrát jsem chtěl.
Nechával jsem za sebou kousky svého já a v pravdě si užíval ten pocit rozpolcenosti. Když se přede mnou objevil kruh, o kterém jsem byl přesvědčen, že je mým cílem, začal jsem zpomalovat a mé tělo zase začalo dohánět samo sebe. Už jsem se těšil, že cesta končí. Jenže ve chvíli, kdy jsem měl zastavit, mě uchopila nějaká neviditelná síla, které se nedalo vzdorovat, a mrštila se mnou dál. Opět jsem byl roztrhán na kusy. A co víc, můj ryzák už se mnou neletěl.
Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, ale moc mi to nešlo. Ostatně, měl jsem dobrý důvod začít panikařit, vůbec jsem nevěděl, co se děje, co se stane v dalším okamžiku.
Můj problém se vyřešil nakonec sám. S hlasitým mlasknutím, jak mě dohnal zbytek mě samotného, jsem přistál na studené kamenné dlažbě a pěkně si podřel kolena.
„Dost, že jste tady,“ ozval se Alarikův hlas a poprvé za dobu, co jsem jej znal, v něm zazněla vážnost.
Vzhlédl jsem, přeletěl pohledem celou místnost, kruh, který v ní byl postaven, a zastavil se pohledem u toho zrzavého chlapíka, který stál ve dveřích a v ruce držel pochodeň, která mihotavě osvětlovala celou tu prapodivnou scénu.
„Kde je Jakub?“ zeptal se.
Pohlédl jsem na něj a přemítal, co se mohlo stát. Vypadal ztrhaně, zbroj měl zablácenou, plášť potrhaný. A tón, kterým ke mně promlouval, mi k němu vůbec neseděl. Nadechl jsem se, abych mu vylíčil, co se stalo, ale nedokázal jsem to. Nevěděl jsem, jak by na to reagoval, Jakub se těšil docela velké úctě, kdežto já ne.
„Myslím, že brzy dorazí. Ještě potřeboval něco zařídit,“ pronesl jsem trpce, ale bez náznaku ironie.
„To plně chápu, jeho panství je nejvíce ohroženo, vzhledem k tomu, že hlídá hranice. Hlavní ale v současné chvíli je, že vás Lindin vzkaz zastihl na Strumberku,“ dokončil Alarik téměř šeptem, „moc času už nezbývá.“
Něco v Alarikově hlase mě varovalo, že se něco stalo, něco mnohem vážnějšího než Jakubova zrada, jakkoliv se to zdálo ještě před pár okamžiky nemožné. Svět se se mnou zatočil. Nechápal jsem, jakým zásahem prozřetelnosti jsem se dostal právě tam, kam jsem měl, ale to bylo v danou chvíli vedlejší. Musel jsem zjistit, co se stalo.
„Pak tedy pospěšme,“ dostal jsem ze sebe.
Alarik vyrazil ke dveřím a pak po točitých schodech nahoru. Podle zdí, které byly postavené z masivních kamenů, jsem usoudil, že se nacházíme uvnitř hradu. Ale nevládl zde takový ruch jako kdekoliv jinde, spíš jen hrobové ticho a jistá nehmatatelná sevřenost.
Služebnictvo, které jsme cestou potkali, bylo zahaleno v černé. Jejich tváře zračily smutek, jakoby někdo zemřel. Nebyl jsem tak daleko od pravdy, jak se mělo za okamžik ukázat.
Vystoupali jsme snad sto schodů a ocitli se v hlavní chodbě nejvyššího patra. Alarik mě přivedl ke dveřím, u kterých stáli dva po zuby ozbrojení muži, a pokynul mi, abych vstoupil. Vzal jsem za mosaznou kliku a s bušícím srdcem vešel.
„Tak jsi to přece jenom stihl, chlapče,“ zachroptěl slabý, unavený hlas.
Otočil jsem se za ním a ustrnul. Na velké posteli s nebesy ležel pod několika dekami Velmistr. Byl bílý jako papír, na pohublých rukou mu jasně vystupovaly žíly a jeho jantarové oči už zdaleka nezářily s takovou silou.
„Velmistře,“ vydechl jsem, „co se děje?!“
„Arnulf, prosím,“ požádal mě laskavě, „ten titul už nechci ani slyšet. A magie ví, že už ho dlouho nebudu muset snášet. Umírám, Reginalde, má nemoc mě dostala dříve, než jsem čekal, než kdokoliv čekal.“
Posadil jsem se na židli vedle postele a složil hlavu do dlaní.
„Netvař se tak zdrceně, nepochybuji, že jsi věděl, co mě čeká. Navíc,“ dodal a pokusil se usmát, „to já tu umírám, ne ty.“
„To, že jste mě zavolal, mělo nějaký důvod?“ zeptal jsem se nakonec, přecházeje jeho poznámku.
„Samozřejmě, nic nedělám bezúčelně,“ řekl a přes obličej mu přeběhl stín, „předpokládám, že ti Linda řekla, že jsi dalším v řadě pro post Velmistra, protože nemám žádného přímého potomka.“
Prohlásil to s takovou nenuceností, až mě zamrazilo.
„Přivedl mě sem Alarik, Linda nám jen vzkázala. Tušil jsem, že jste nemocný, ale ne, že je to tak vážné.“
„Nemyslím teď. Mluvím o tom, než tě Linda přivedla ze Země.“
Zalapal jsem po dechu. Jak tohle mohl vědět?
„Ale …“
„Nesnaž se lhát, není to slušné k umírajícímu,“ zarazil mě Arnulf.
Sklonil jsem hlavu.
„Jak tohle víte?“
„Možná jsem starý a nemocný,“ pronesl suše, „ale to neznamená, že jsem také hluchý, slepý a hloupý. Věděl jsem o každém kroku, který podnikli pro záchranu situace. Musím přiznat, že ne se všemi jejich rozhodnutími souhlasím, ale uznávám, že jejich plán je v současné chvíli asi jedinou cestou. Což jsem samozřejmě vzhledem ke svému postavení nemohl dát najevo, abych neztratil svou pozici, čímž by jejich plánování vyšlo vniveč.“
Po tak dlouhé řeči se Arnulf hrozivě rozkašlal a chvíli to vypadalo, že nepopadne dech.
„Myslíte,“ začal jsem ztěžka, když se trochu uklidnil, „že za vaši nemoc může kletba mého dědečka, která mi měla tímhle umožnit vrátit náš rod do Čarozemě?“
Rozhodl jsem se na to zeptat, protože jsem nevěřil, že o tom Velmistr nemá ponětí. Byl až podivuhodně dobře informovaný a já jsem potřeboval poradit, uklidnit.
„Ne,“ odpověděl rezolutně Velmistr, „rozhodně mu nesmíš dávat mou smrt za vinu. Znal jsem tvého dědečka, jako malého kluka mě houpal na koleni, on nebyl zlý člověk, jen zoufalý.“
Velmistrův hlas se na chvíli vytratil, jak ho přemohla síla vzpomínek.
„Věř mi, kdyby to tehdy bylo v mých silách, dovolil bych mu, aby se vrátil, ale můj otec byl v tomto ohledu bohužel dost konzervativní, jako je většina lidí ostatně dodnes. A musím uznat, že oprávněně.
Má smrt rozhodně není důsledkem té kletby, jen poskytla příležitost, aby se slova tvého dědečka vyplnila. Onemocněl bych tak jako tak. Myslím, že pokud ta kletba něco způsobila, je to příchod lorda Kriguse. S tím se vypořádej, abys odčinil, co bylo vyřčeno.“
Arnulfa znovu přemohl záchvat kašle.
„Ale já nemám žádnou skutečnou moc. Magii pořádně nerozumím a jako na člena Rady na mě nikdo nebude brát ohledy,“ namítl jsem.
„Myslím,“ zachraptěl Arnulf ztěžka, „že už zítra budeš mít dostatečnou moc na to, abys uvedl věci do chodu přesně tak, jak budeš potřebovat. S úplným klidem bych vsadil život, že tě v souznění s tradicemi zvolí novým Velmistrem …“
Musel jsem tiše obdivovat duševní sílu toho muže, to s jakou lehkostí stále vtipkoval, ač to mnohdy vyznělo poněkud hořce.
„Pochybuji. Neměl jsem pocit, že bych jim nějak výjimečně padl do oka, dokonce …“
Zarazil jsem se. Neměl jsem to srdce říct Arnulfovi o Jakubově zradě, ačkoliv jsem to měl ještě před několika vteřinami v úmyslu. Nechtěl jsem, aby se mu kvůli tomuhle ještě přitížilo.
„Ano?“ vybídl mě k pokračování Velmistr.
„No, jen jsem měl pocit, že mě nikdy neuznají, navzdory tomu pravidlu druhého nejsilnějšího rodu, kterým se tady všichni ohánějí. Jsem mladý, hloupý a vůbec.“
Arnulf se na mě usmál, tedy pokusil se, nejspíš už své tělo neovládal nejlépe. Chtě nechtě jsem se musel pozastavit nad jeho smířeností s osudem. Já na jeho místě bych se nejspíš zbláznil.
„Troufám si říct,“ zašeptal, jakoby nechtěl, aby ho někdo další kromě mě slyšel, „že vy tři mladí máte snad víc rozumu než zbytek Rady. Já se rozhodně nebojím, že bys je vedl špatně. Ač to mnohdy nebudeš mít lehké.“
Sklonil jsem hlavu a nepřítomně sledoval suk na noze postele. Na takový projev důvěry nebylo co říct.
„Jen mi vadí,“ dostal jsem ze sebe nakonec, „jak to v Radě funguje. Všichni se chovají jako typičtí politici.“
„Polítáci? To jsou nějaká zvířata?“ podivil se Arnulf a čelo se mu zkrabatilo.
Tomu jsem se musel usmát. Ale nic víc. Ta situace mě svírala jako ledový pařát. Vždycky jsem měl obrovský respekt ze smrti, už jen proto, jak často jsem se s ní setkával.
„I tak by se to dalo říct …“ uzavřel jsem debatu na toto téma, pevně rozhodnutý se pro příště vyvarovat veškerých mezikulturních narážek.
Arnulf se chystal ještě něco dodat, ale přerušil ho další záchvat. Dokonce ještě víc pobledl v obličeji, což jsem už ani nepovažoval za možné. Nebylo pochyb, že ho tahle debata stojí poslední síly.
„Myslím, že konec už na sebe nenechá dlouho čekat,“ pronesl konverzačním tónem, „už se nemůžu dočkat, až se mi konečně uleví.“
„Ale jste přece mág, Velmistr,“ vyletělo ze mě ve chvíli, kdy už jsem nedokázal držet jazyk déle za zuby, „musíte si umět pomoct.“
„Ach chlapče,“ vzdychl Arnulf, „ještě tolik věcí tady budeš muset pochopit, než se Čarozem stane tvým domovem. Tohle je jeden z hlavních důvodů, proč nepřipouštíme kontakt se Zemí. Lidé si myslí, že magie je řešením všech problémů světa, ale tak to vůbec není. Smrt je jednou z věcí, které se nemůže nikdo vyhnout, ani já. Navíc, dávno pryč jsou doby, kdy byl Velmistr volen podle svých kvalit a ne podle původu.“
Do očí mi vhrkly slzy. Znal jsem toho muže sotva pár dní, a přesto mi přirostl k srdci jako málokdo předtím. Někde hluboko ve mně začal hlodat červík. Další z lidí, které jsem si oblíbil, umírá. Jako bych nesl vinu. Všechno mi utíkalo mezi prsty jako kouř.
Další záchvat kašle mě vytrhl z myšlenek. Arnulf sebou na posteli házel, jakoby chtěl ze sebe vytřást duši hned a ne čekat, až si pro něj smrt milostivě přijde. Nakonec mě však překvapivě silně sevřel paži a s vypětím všech sil se uklidnil.
Přitáhl mě blíže, až jsem cítil na tváři jeho sípavý dech. Promluvil. Pomalu, tiše, nebylo mu téměř rozumět.
„Jsem moc rád, že jsem tě poznal,“ vypravil ze sebe ztěžka, „jen mě mrzí, že mi nebylo dopřáno strávit s tebou více času. Ale jsem rád, že to budeš ty, kdo po mně nastoupí jako Velmistr. Veď Radu spravedlivě a pamatuj na jednu věc – ne vždy je vše tak, jak by se to mohlo na první pohled jevit.
A ještě jednu věc po tobě chci, žádám tě. Dej mi pozor na mou malou dcerušku, na Lindu.“
Vytřeštil jsem oči a zůstal na Arnulfa civět, jako bych ho viděl poprvé v životě.
On mě však už nevnímal. Propadl se do hlubokého spánku a jeho pravice, do té chvíle pevně svírající mou paži, se svezla bez vlády na postel.
Chtěl jsem se ještě zeptat na spoustu věcí, položit otázky, jejichž odpovědi jsem považoval za velice klíčové a důležité pro vývoj situace, ale už jsem asi neměl.
Zvedl jsem se ze svého místa a potichu přešel ke dveřím. Naposledy jsem se podíval na Arnulfovu pobledlou ale smířenou tvář.
Kéž bych byl také tak silný, pomyslel jsem si a nechal Velmistra jeho spánku.
Když jsem za sebou zavřel dveře, něco hluboko uvnitř, co jsem si nedovolil zpochybnit, mi řeklo, že to bylo naposled, co jsem jej viděl živého.
„Skončil jste, pane?“ zeptal se Alarik, který se vynořil zpoza rohu, sotva klaply dveře.
„Obávám se, že právě začínám,“ odtušil jsem bezvýrazně.
Otupělost mě prostupovala naprosto neskutečným způsobem. Podruhé ve svém životě jsem měl pocit, že můj vyumělkovaný svět se právě rozpadl na tisíce kousků, jako když se upustí sklenice. Naposled jsem se takhle cítil té noci, když zazvonil telefon a chladný profesionální hlas mi oznámil, že mí rodiče měli nehodu. Stejně jako tehdy jsem se chtěl jen rozplynout a nebýt. Nevnímat. Nemyslet. Necítit.
A to mi ještě plně nedocházel význam toho, co mě čeká s Velmistrovým odchodem.
„Vím, že je to těžké, ale musíme se s tím vypořádat. Nic jiného nám ani nezbývá.“
Už jsem skoro zapomněl, jak byl Alarik vždy ochotný pomoct, ačkoliv někdy dost nešikovně.
„Pojďte,“ řekl mi a zlehka mě vzal pod paží.
Sešli jsme společně o patro níž a vstoupili do bohatě vybaveného salonku. Alarik mě vkormidloval ke stolu, usadil mě do křesla a pak přede mě postavil stříbrný pohár plný tekutiny, která nápadně připomínala víno.
Nikdy jsem nehodoval alkoholu, ale tentokrát mě situace donutila.
„Napiji se jedině, když ty taky,“ oznámil jsem svému společníkovi.
Ten jen pokrčil rameny, beze slova podal další pohár a nalil si z karafy. Zvedl jsem svou číši.
„Na Arnulfa, skvělého Velmistra a ještě lepšího člověka,“ řekl jsem a jediným pohybem do sebe obrátil obsah poháru.
A po něm přišel další a další. Asi bych se poprvé v životě pořádně opil, nebýt toho, že do salonku vstoupila Linda. Šaty měla špinavé a skrčené, vlasy zplihlé a oči opuchlé jako dva míče.
„Je konec,“ zachraplala a bez dovolení vyprázdnila číši, kterou mi Alarik právě nalil, „otec je mrtvý.“
Nato se svezla do křesla naproti, složila hlavu do dlaní a rozvzlykala se.