Pohled do hloubek nebolí
nemají smysl nářky v betonu
život je velká hazardní hra
ruleta se spoustou neplatných žetonů.
Kdesi se zrodil soukromý příběh
nemůže ho prožít nikdo druhý
prchavé štěstí, trpké výčitky
zmizí v proudech tryskající mlhy.
(M. Novotný: Proudy)I.
Igora jsem našel ve středu ráno. Bylo to zrovna po jednom z těch sesuvů půdy co jsou teď čím dál častější. Byl přímo na dně Kameňáku, toho posledního místa kde bych chtěl být, když to začne. Stěny lomu jsou na tom tak špatně, že stačí sebemenší otřes a do sedmdesátimetrové hloubky se valí tuny kamene.
Igor byl až dole pod severní stěnou. První co jsem pocítil, když jsem tam toho kluka uviděl byl údiv. Že to přežil. Seděl zády ke mně před dvěma velkými čnějícími kamennými bloky. Měl na sobě modré džíny s laclem, co v nich děti vypadají tak hrozně roztomile, jak tvrdí moje máma. Všechno to doplňoval červený rolák, roztržený u krku. Vypadal, že se na něco hodně soustředí. Jako by si hrál a spoušť kolem nikdy nebyla.
Potichu jsem se k němu přiblížil, až jsem zaslechl jeho hlas. Něco si brumlal a byl tím tak zaujatý, že mě ani neslyšel přicházet. Stál jsem za ním a přes jeho rameno jsem uviděl, že drží malý notýsek v černých deskách. Zavřený.
Mluvil. "Já vím Neodmlouvám nebudu ano na veverku."
Poslední slova - na veverku - říkal skoro vesele. Nerozuměl jsem tomu ani za mák, ale nechtěl jsem se tím v téhle chvíli zabývat.
Rozhodl jsem se, že ho vezmu k nám.
"Nazdar," řekl jsem.
Vůbec se nelekl. Ani malinko sebou necukl. Akorát ke mně obrátil hlavu, podíval se na mě a usmál se. Měl tak modré oči, že jsem se až lekl. Modřejší jsem v životě neviděl. A také ten výraz. Divně dospělý. Vypadal jako někdo, kdo už toho má hodně za sebou. Uč se ode mě, říkal ten výraz.
"Ahoj, já jsem Igor," řekl.
II.
Když jsem ho přivedl na Oázu, máma z něj byla úplně na větvi. Přesně jak jsem očekával. Mačkala ho v náručí, hladila, otírala mu obličej, střídavě se smála, střídavě brečela a mě bylo jasné, že máme o jednoho člena rodiny víc. Třeba je to znamení. Třeba má být rodina znovu pohromadě. Jediný otec zachovával chladnou hlavu jako vždycky a první co s Igorem udělal, že ho důkladně vykoupal. Kdoví odkud přišel.
Dojedli jsme oběd a otec se začal Igora vyptávat.
"No dobře Igore, jak se ti tu líbí?"
"Moc fajn," odpověděl.
"Jak ses vlastně dostal do toho lomu?"
"Chtěli jsme si to zkrátit." Když mluvil, měl oči sklopené a studoval dno prázdného talíře. Prsty si pohrával se lžičkou.
"Chtěli? No jasně, bylo vás víc, že?"
"Jenom já s mámou a s tátou."
Otec na chvíli zmlkl. Podíval se na matku a ona na něj. Chvilku se na sebe navzájem dívali a já jsem věděl, že se otec rozhoduje. Chápal jsem to. Taky jsem si nedokázal představit jak bych se zeptal. Když se nad tím dlouho přemýšlí, stejně člověk nakonec přijde na to, že nejlepší je zeptat se přímo.
"Tvoji rodiče jsou..."
"V lomu."
Jako každý kdo v té chvíli seděl u stolu jsem si myslel, že se rozbrečí. Ani nevím proč. Prostě to tak bývá, alespoň jsem to vídával ve filmech. Dojemné scény se odehrávaly vždycky tak. Jenže Igor nebyl ten případ. Byl úplně klidný. Mluvil pomalu a srozumitelně, oči pořád sklopené k talíři.
"Chytily je kameny," pokračoval.
Podíval jsem se na mámu a uviděl jsem, že jí zvlhly oči. K pláči neměla daleko. Radši se rychle zvedla a začala sklízet ze stolu. Otec se zvedl taky a vyšel ze srubu ven.
"Kolik ti je, Igore?" zeptal jsem se já.
"Šest." Zvedl hlavu, podíval se na mě a usmál se.
"Kam jste šli?"
"To nevím, neřekli mi to."
Musel jsem si odskočit. Když jsem se vrátil, Igor měl hlavu položenou na stole a spal. Opatrně jsem ho vzal do náruče a odnesl do svého pokoje. Položil jsem ho na postel a důkladně přikryl dekou. Chvíli jsem stál a díval se jak spí. Ležel bez hnutí a klidně oddechoval. Fajn kluk, řekl jsem si.
III.
Protože Igor teď okupoval můj pokoj, spal jsem v kuchyni. Ráno jsem vstal jako první a šel jsem za ním. Postel byla prázdná. Igor byl pryč.
Vyšel jsem před srub a rozhlédl jsem se. A v té chvíli mi něco vnuknulo kam mám jít. Rychle jsem se oblékl, vzal si pořádné boty a vyrazil do lomu.
Byl tam. Seděl na tom samém místě jako včera, u těch velikých kamenných bloků. Přišel jsem k němu a uslyšel, že si zase povídá. Pro mě opět nesrozumitelně - jak jinak.
"Už," drbal se na hlavě.
"Jsou moc hodní." Pokyvoval.
"Líbí."
Znenadání se otočil.
"Čau," řekl. "Nečistil jsem si zuby. Já vím. Promiň."
"Co tady děláš? Neměl bys sem chodit, je to tady nebezpečné. Proč si nehraješ někde u domu?"
"Já si nehraju."
"Nehraješ? Aha, tak jo. A co tu děláš?"
Povytáhl jsem si kalhoty a sednul si vedle něho.
"Povídám si," odpověděl.
"Sám se sebou? Pozor, to může naznačovat nějaký nepořádek v duši," zažertoval jsem.
"S našima."
Pohladil jsem ho po hlavě.
"A o čem s nimi mluvíš?"
"Různě. Teď zrovna o vás."
"O nás? To jako o naší rodině?"
"Jo," přikývnul. "Říkal jsem jim, že jste moc hodní a že se mi u vás líbí. Jsou moc rádi."
"Jsem rád že se ti u nás líbí," řekl jsem.
"Hm, jsou moc rádi, že mě někdo našel. Říkali mi, abych někoho našel, u koho bych mohl chvíli bydlet."
"Ale no tak," řekl jsem. "Proč chvíli? U nás přece můžeš zůstat napořád. Chápeš? Máme tě rádi. Zůstaneš u nás. Nikomu tě nedáme. Neboj."
Podíval se na mě a v obličeji měl zase ten zvláštní dospělý výraz. Zlomek vteřiny se na mě upřeně zadíval. Pak zavrtěl hlavou. Neřekl nic.
"Co to?" Nechápal jsem.
"Šli jsme hodně dlouho. Moc mě bolely nohy. Táta mě často nesl. Bylo to pro něho těžké. Ale vůbec o tom nemluvil. Jenom jsme si zpívali. Brontosaury a tak.. znáš Brontosaury?"
"Jasně."
"Jasně," přikývl. Sklopil oči a díval se na malý černý notýsek, který držel v ruce. "Viděli jsme rakety. Hodně."
"Nediv se. Není jich nikdy dost." Rakety. Žil jsem tady s rodiči dlouho, odříznutý od světa. Bylo mi čtrnáct let a čas tady plynul tak poklidně, že už jsem si válku ani neuvědomoval. Ale copak se tomu dá ještě říkat válka? Jak říkal táta, je to už čistě prestižní záležitost. Neexistují ani žádné armády.
"Kdy jste je viděli?"
"To už nevím, ale koukali jsme na ně a táta říkal, že to jsou tomahawky."
"Joup... ty lítají nízko."
"Docela jo."
"Bál ses?" zeptal jsem se.
"Ne. Táta říkal, že se nám nic nestane, protože jsme mimo balistickou dráhu."
Slovo balistickou řekl tak odborně, až mi to připadalo legrační. Šestileté děti nepoužívají taková slova příliš často.
"Já bych se bál," řekl jsem.
"A proč?" Podíval se na mě.
"Vždycky jsem se bál, když se někde střílelo."
"Ale tam se nestřílelo. To byly jenom rakety."
"To je jedno. Bál bych se."
"Tys bojoval?" zeptal se se zájmem.
"Ne," usmál jsem se. "Nemám na to věk."
"A bojoval bys, kdybys na to měl věk?"
"Možná. Nevím. Tohle není normální boj."
"A co je normální boj?"
"Normální boj je, když se bojuje fér. Muž proti muži. Zbraň proti zbrani. Bez atomovek."
"To je přece to samé ne?"
"Ne, není."
"Jakto? Ty lidi přece taky umírají ne?"
"To ano, ale umírají čestně."
"Čestně? To je přece úplně jedno. Když jsou mrtví tak je jedno jestli je zabila puška nebo atomovka."
"To máš sice pravdu, ale z principiálního hlediska je to rozdíl."
"Cože??"
"Principiálního. Z hlediska principu. To znamená podle způsobu. Proti pušce se můžeš bránit. Máš šanci. Proto umíráš čestně. Ale atomovce se bránit nemůžeš. Je to zbabělost."
"Aha." Na chvíli se zamyslel a hrál si s notýskem.
"Co to máš?" zeptal jsem se.
"Notýsek."
"To bych fakt neřekl."
"Ne?"
"No tak. Jsi úplně stejný jako Karolína. Chytrá holka, ale občas mluvila jak batole."
"Kdo je Karolína?"
"Moje sestra."
"A kde je?"
"Pryč. Na co máš ten notýsek?"
"Dala mi ho máma."
"Co si do něj zapisuješ?"
"Já neumím psát."
"Neučili tě?"
"Máma se mě to snažila naučit, ale moc mi to nešlo."
"Aha, tys asi do školy ještě nechodil že?"
"Ne. Táta říkal, že válka začala ještě dřív než jsem se narodil. A to už prý školy nebyly."
Pravda.
"Chceš se naučit psát?"
"Já neumím ani číst."
"Neboj, současně by ses naučil i číst."
Zamyslel se, pak zavrtěl hlavou. "Na to je málo času."
"Proč?"
Neodpověděl. Jenom tak seděl a díval se na notýsek. Po nějaké době jsem ticho přerušil já.
"Měli bychom se vrátit, aby o nás neměli doma strach." Zvednul jsem se a podal mu ruku. Mlčky vstal a šli jsme.
IV.
Další den jsme hned ráno ucítili slabé otřesy. Bylo jasné o co jde. Kameny se opět valí. Šel jsem za Igorem a on byl pryč. Šel jsem do kuchyně, kde už byli rodiče. Když jsem jim oznámil svoje zjištění, oba se vylekali. Zároveň jsem jim sdělil, že pravděpodobně vím, kde je.
"To ne!" zařval otec a vyskočil ze židle. "Zbláznil se?"
Máma se rozbrečela. Otec strhl z věšáku bundu a vyšel ven. Když jsem vyšel za ním, otočil se ke mně.
"Zůstaň tady a starej se o mámu." Hlas měl změněný, napjatý. Popadl hůl a rozběhl se směrem k lomu.
Vrátil jsem se dovnitř a sedl si k mámě. Objala mě a tiskla tak, že jsem skoro nemohl dýchat. Brečela. Pořád.
Otec se vrátil pozdě v noci. Sám. Bundu měl potrhanou a na čele mě ošklivě vypadající krvavý škrábanec. Nenašel. Igor zmizel.
Máma už nebrečela. Akorát strnule koukala před sebe a neřekla ani slovo. Úplně stejné to bylo, když zemřela Karolína. Rodina má být pohromadě. Otec si vzal ze skříňky hadr a přiložil si ho na škrábanec.
Pak přišel ke mně a položil mi ruku na rameno.
"Pojď, uložíme mámu."
Uložili jsme ji.
Hned brzo ráno jsme šli Igora znovu hledat. Otec řekl, že prohledávat lom už nemá smysl. Byl tam včera. Proto mi nařídil abych hledal v lese, zatímco on se vydal až na okraj Radioaktivních polí.
Hledal jsem dlouho a bezvýsledně. Nakonec mi to nedalo a vydal jsem se do lomu. Šel jsem až na Igorovo oblíbené místo a chvíli jsem jen tak stál. A potom jsem si toho všiml. Když jsem to uviděl, srdce se mi na okamžik zastavilo.
Vedle dvou vyčnívajících kamenných bloků přibyl třetí. Musel také vážit aspoň tunu, přestože byl zhruba o polovinu menší. Přistoupil jsem k němu a rukou se dotkl jeho studeného povrchu.
"Chápu," promluvil jsem na něj a věřil, že mě slyší. "Vybral sis dobře. Tady to stejně stojí za hovno."
Měj se fajn, říkal jsem si, tentokrát už v duchu. Měl jsem tě docela rád. I když jsme se znali tak krátce.
Na zemi jsem zahlédl něco černého. Protřel jsem si oči, abych se podíval pořádně. Byl to notýsek v černých deskách. Ležel hned u paty kamene. Sehnul jsem se a zvedl ho. Bylo v něm jen pár stránek, spousta chyběla. Z druhé strany desek byla zastrčena dřevěná, nahrubo ořezaná tužka. Na první bílé stránce bylo neumělými dětskými písmeny napsáno: DĚKUJU.
Nemáš zač.
xxx
