VII.
Celou dobu jsem si snažila namluvit, že je mi to jedno.
Nebylo.
To prostě nešlo jen tak přejít nebo nad tím mávnout rukou. Byla jsem docela na pokraji nervového zoufalství a hluboké depky. Zkrátka jsem měla chuť mlátit kladívkem o zeď nebo házet talíře o okno a zkoušet, co se rozbije dřív…Prostě šílený vyšilování. Nevěděla jsem co dělat, nemohla jsem nic dělat, jenom jsem dokázala pobíhat kolem dokola po baráku a nadávat. Nadávat sama sobě, Alexovi. Sama sobě proto, že jsem byla tak blbá, že sem se ani nebyla schopná normálně obléknout a namalovat. A jemu proto, že zrovna dneska se na mě musel dívat. A dvakrát hned!!!
S-sááááákra!
Fajn, dobrá…právě jsem se rozhodla uchýlit k poslednímu a nejkrajnějšímu řešení.
Teď a tady.
Otec kouří, ale jenom tak, aby to nevěděla máma. Já jsem věděla, kde schovává cigára. Cestou jsem ještě splašila sirky a vytáhla si jedno cígo. Snad to nepozná.
Vzala jsem si flanelovou košili, mp3 a vydala se ven na velkou louku za zahradou. Měla jsem tam velice oblíbený zvláště jedno místo u velkého stromu. Sedla jsem si tedy pod něj, vytáhla cigaretu a zapálila. Stále se mi ještě klepali ruce z toho vzteku a tep se také ještě neuklidnil. Ze začátku to bylo hnusné, ale pak se na to dalo zvyknout. Už jsem sice kouřila několikrát, ale vždy ne více, než jednu. To bratr je na tom určitě napřed v počtu celkem vykouřených cigaret. To takhle jednou to z něho máma ucítila. Zapíral dlouho, a když už to vypadalo, že mu uvěří, našla zapalovač. A už to jelo. To byl teda hukot…
Bože!
Sakra.
Vždyť ona to pozná!!
Žvejku jsem sice měla, ale co oblečení?!!
Rychle jsem upustila cigáro na zem a uskočila. S politováním a možná i potěšením jsem si všimla, že mě to strašně uklidnilo. A vzdát se jí se mi ještě nechtělo. Dobře…
Dostala jsem ďábelský nápad. Zima ten den ani nebyla a tak jsem si sundala košili. Pak i slabý svetr a nakonec i tričko. Stála jsem tam skoro nahoře bez. Odešla pár kroků od hromádky oblečení blíž k plotu. Za ním byla už jen cesta, ale nikdo po ní nijak moc často nechodil.
Jak bolestivě jsem se tenkrát spletla. V mp3trojce začala hrát moje oblíbená písnička od Mortiisů, která mi vždy zvedne náladu. Byla taková svižnější a nakopávající, že jsem se začala mírně pohupovat a pak na ní dokonce i tancovat a zpívat.
Oj oj. Nevím, co mě přimělo se otočit a podívat se na cestu, ale to, co jsem tam uviděla kráčet, mě málem uvalilo do temnot. Na místě bych se propadla hanbou a ušila si z ní ještě celý kabát.
No kdo asi tak šel okolo… kdo, kvůli komu jsem tohle všechno podnikala…?
No Alex.
!!!
Jenom jsem na něj tupě zírala, než zašel a nebyla schopna pohybu ještě deset minut potom.
Viděl mě?
Tak to je asi jasné. Jenom slepý by mě neviděl a hluchý neslyšel.
Mno…pro cigáro jsem si šla ten den podruhé…
Ale ani to už mě neuklidnilo jako to první. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení ještě více, než před chvílí.
Druhý den mi na mojí dobrou náladu moc nepřilepšil…
Ovšem že jsem vstala asi o dvě hodiny dříve, než normálně. Hodinu jsem strávila malováním, půl česáním a druhou půl hodinu oblékáním. Na snídani mi samozřejmě nezbyl čas, tak jsem si vykračovala po chodníku dost hladová. Před školou na lavičce teda neseděl…dokonce ani jinde na chodbě jsem ho nezahlédla. Fajn, pomyslela jsem si, sice mi to natupírované háro trošičku během hodiny slehne, ale co se dá dělat. Vždyť ho potkám během první přestávky…to se míjíme s jejich třídou.
Ale ani omyl. Nikde nebyl.
Do ********!
Tak jo…třeba přijde pozdě, někde je, u lékaře nebo kdekoliv. Snad… Tak mě uvidí na konci dne. Třeba bude čekat někde před školou… hahaha… krásně naivní představa.
Každou přestávku jsem si říkala, že to bude právě ta další, co ho uvidím.
Ale ani ťuk. Nic.
Vzteky jsem se málem rozbrečela. DVĚ hodiny!!!… No do****
Super…zítra na novo!
Já se nenechám odradit prvním neúspěchem.
Tak zase opět o dvě hodiny dřív…opět hodinu malováním, a zbytek oblékání a česání. No…trochu jsem to odflákla vzhledem ke včerejšku. Ale to nevadilo, protože jsem ho zase neviděla.
Třetí den: ráno. Žehlím si vlasy žehličkou, a jestli vás zajímá, kolik už hodin, tak právě tolik, jako minule a předminule.
Jediný důvod, proč jsem se s tím takhle pachtila, byl ten, že bych Ho chtěla, nebo se alespoň o to pokusit, dostat sama. Myslím tím, ještě dokud jsem sama sebou. Docela počítám s tím, že mám v rukou to, jestli se stát upírem či nikoliv. Ale ještě si chci pár dní ,,užít“ jako slabý, ubohý člověk. Něco mi říkalo, že to dnes nebude tak úplně nadarmo. Zkusila jsem to tedy ještě o kousíček dolepšit a doladit. A řeknu vám, s výsledkem jsem byla nadmíru spokojená.
Místo sukně jsem si totiž vzala těsné kalhoty a na to moje starší, zato ale čerstvě nalakované těžké boty s plechovou špičkou a přezkami na stranách. K tomu ještě dva pásky, upravené triko s dlouhými rukávy a obojek. Dlouhé černé vlasy jsem si nechala jen tak rozpuštěné a ještě přes to hodila černý dlouhý kabát.
Kráčela jsem po ulici a cítila jsem se, jako by mi celá patřila. Ladným a přece tak těžkým krokem okovaných bot jsem zadupávala každým krokem pohledy všech lidí, které mě doprovázeli, když už jsem je minula.
Zkrátka - cejtila jsem se.
Pak jsem ho ale viděla postávat u stromu u lavičky s cigaretou v ruce a očividně si krátil čas před zvoněním. Pomalu vzhlédl k mé maličkosti a já krásně pozorovala, jak před jeho ležérním pohledem menším. Připadala jsem si sice v tu ránu uboze, ale najevo jsem to nedala. Když jsem mu byla do této doby tak strašně ukradená a nestála mu za jediný pohled, tak teď mi za něj zase na oplátku nebude stát on. Věřte tomu nebo ne - já o něj ani koutkem oka nezavadila. Fakticky. Stále nevím, jak jsem to dokázala, ale neudělala jsem to. Dokonce jsem si ani nevyndala zrcátko nebo jenom mp3, abych se alespoň malinko pokochala jeho odrazem.
Paráda!
V šatně jsem shodila kabát a cvakala si do třídy. Při hodině mě začalo docela hlodat svědomí, jestli jsem si právě takhle k němu nezavřela a nezamkla dveře před nosem, ale ihned mě to přešlo s myšlenkou, týkající se vyvolávání upírů. Už brzy…
Na poslední den v pátek už asi nikdy nezapomenu… Trochu jsem zvolnila ve vizáži, ale zase ne tolik, abych se musela stydět před ním ukázat. Zase tam ráno čekal, opět se opíral o kmen, ale už nekouřil. V kapse jsem měla připravenou cigaretu, abych měla záminku na něj promluvit. Vše zatím šlo podle plánu. Sice se mi klepali kolena a měla jsem, o tak sto-dvě stě jednotek zvýšený tlak, ale jinak v pohodě. Normální situace…
Namířila jsem si to rovnou k němu. Ani nevzhlédnul. Asi to očekával…
Zastavila jsem se od něj ne moc blízko, ale také ne zase až tak daleko. Klidným, vyrovnaným hlasem jsem se zeptala, jestli nemá zapalovač a při tom začala vytahovat cigáro.
Pomalu, až to skoro bolelo, zvedl pohled ze země na mě a hluboce, drtivě se mi zadíval do očí. To bylo poprvé, co jsem je viděla tak zblízka. Tiše promluvil. Jeho slova studila jak led. Pronesl to tak nenuceně a výsměšně, že mi bylo až líto, že jsem vůbec byla tak blbá a vůbec mě napadlo, že na něj promluvím.
,,Kouření není zdravé.“
Ty tři strašný slova… bože. Zírala jsem na něj jako tele na ….
,,Ne…fajn, stačí říct, že nemáš.“
Prudce jsem se otočila a zastavila prvního chodce, který šel okolo. Byl to postarší pán skrznaskrz prosmrádlý tabákem. Aspoň že tak, pomyslela jsem si. Vytáhl z kapsy pohotově sirky a podal mi je s uštěpačným úsměvem, že mladé dívky by si neměli hrát na dospělé. Pomyslela jsem si něco o jeho puse a mám pozadí, ale v zápětí se mi udělalo špatně od žaludku. Poděkovala jsem a šla si za další strom v parku zapálit. Sice tudy chodí jeden profesor, ale mě to bylo v téhle chvíli docela putna. Zapálila jsem si a opřela se o drsnou kůru se smíšenými pocity. Alexova dlouhá postava se opírala o další strom stejně tak jako já a nad ním se líně vznášel obláček kouře…tak prej nemá jo?
Haha…ale vlastně, on mi neřekl, že nemá, jenom na mě dělal chytrého, že to není zdravé… a sakra!
Proč jsem od tamtať musela tak rychle zdrhat?! Vždyť by mi ho klidně dal a možná by mi dokonce připálil a možná… bych kouřila s ním!
……………………. ZABÍT SE JE MÁLO!!!!!..........................................................
Dobře, fajn, tak jsem to zkopala. Ale vracet se nebudu, to už by vypadalo trapně. Asi si teď nejspíš myslí, že jsem trapná, ale zase ne tak moc, jako kdybych za ním šla podruhé. Tedy, bylo to hrozné, ale mohlo to být horší. No co nadělat…dějí se i horší věci….
Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!
Já bych si tak jednu natáhla…!
O velkou přestávku jsem se zase trochu zpravila a netradičně zvolila jinou cestu do učebny a tím se sice připravila o potěšení z toho, vidět ho ráno před školou, ale to si brzy vynahradím. Viděla jsem ho z dálky. Šel mým směrem, ale já se mu šikovně vyhnula. Ani nevím proč… asi aby mě už víckrát dnes neviděl…Jednou už to bohatě stačilo.
Po škole se nesly zvěsti o Halloweenu. Docela dobrá zpráva. Tento svátek jsem měla obzvlášť ráda a nejen to. U nás ve škole byla taková dlouholetá tradice, že se pořádal v tělocvičně maškarní ples. Samosebou s duchařskou tématikou. Holky ze třídy už začaly v houfu probírat, za co půjdou. Pár jedinců samozřejmě navrhlo, že já bych se ani nemusela za nic převlékat, přijde na to. Opravdu milé. Začala jsem tedy taky přemýšlet, za co bych mohla jí. Ihned jako první věc mě napadla upírka. Ale nějak jsem to zavrhla, protože se jí co nevidět určitě stanu. Docela se mi líbil film Mrtvá nevěsta od Timma Burtona. Řekla jsem si tedy, proč ne. Tohle určitě nikdo nebude čekat. Obléknu si nějaké dlouhé krásné bílé šaty a z obličeje si udělám šrot. Přesněji řečeno se nalíčím jako vyparáděná mrtvola…a to bude super.
Na tomto večírku se hodně tancuje…
Tancují se hry a každý se musí zúčastnit. To by byla skvělá šance. Ale už o něco menší pravděpodobnost.
Po několik dnů mě tato myšlenka dokonale zaměstnala tak, že jsem ani nepřemýšlela skoro o ničem jiném. Existoval pouze ples a nic jiného. Vytyčila jsem si vysoký cíl a ten jsem si hodlala splnit stůj co stůj.
O Halloweenu já, Chelsie Zingová, budu tancovat s Alexem, mojí poslední pozemskou láskou.
A jestli nás nějaká náhoda, nebo slabá pomoc té náhodě, nesvede do jednoho tance, přijdu pro něj klidně sama - a to přede všemi.
Nápad to bláznivý, ale já jsem si v něm opravdu hodně věřila.
VIII. HALLOWEEN
Konečně přišel ten velkolepě očekávaný den D. Spíš H, jako Halloween. Svojí masku už jsem měla dokonale připravenou a vychytanou do nejmenších detailů. Šaty jsem sehnala sice svatební, ale tancovat se v nich nedalo, takže jsem si vybrala kratší, ale zato na jednoduchosti nepřibyli. Tyhle byly nad kolena, ale měli bohatě, krajkami podšitou sukni, délky různé nad kolena a po kolena (roztřepené) a korzet dozadu. Dělaly mi super postavu a vůbec. Sehnala jsem také bílou síťku, kterou si omotám kolem rukou. Jediný problém byly boty. Nevěděla jsem, zda si mám vzít svoje krásný, vysoký lesklý černý steelky nebo normální lodičky na podpatku. Vyhrály to černé lodičky.
Byly tři hodiny odpoledne a do začátku zbývalo hodin pět. Už teď jsem byla oblečená a nespokojeně se nakrucovala ze všech stran před zrcadlem. Něco tomu chybělo…jasně, ještě jsem nebyla namalovaná a učesaná…ale i tak. Bylo to na mě prostě moc jednoduché.
Krásné panenkovské bílé šatičky, pod ně černé děrované punčocháče. Sakra…to chce ještě nějak zhororizovat(další z mých ojedinělých hlášek). Chce to víc černý. Tahle jediná věta mě stále hlodá v hlavě. Copak by chtěl Alex tancovat s nějakou barbínou? To teda ne! Tak se kurnik snaž!
Hloubala jsem, myslela jsem a vymyslela! Celé to rozjasnila (spíše ztemnila) černá střapatá průhledná dlouhá sukně pod šaty, která byla sice dlouhá, ale kdyby mi jí někdo přišlápl a utrhl, vůbec nic by se nestalo. Už nesčetněkrát málem skončila, chudák, v nádobí. Ale ještě by to něco chtělo…něco nahoru. Mrtvá nevěsta by měla vlát, měla by se pohybovat, nebo spíš jen tak proplouvat vzduchem jako víla. Měla by za sebou něco tahat. No jasně! Že mě to nenapadlo dřív! Stříhla jsem pár černých stužek a zavázala si jednu nadvakrát kolem pasu, další jako šerpu přes rameno, pak ještě dvě na levou ruku. Nad loket a na zápěstí. Tím jsem si upevnila svojí šedou průsvitnou látkovitou punčochu, která je o dost delší než by měla být a z dálky vypadá jako rukáv od svěrací kazajky. Paráda. Na druhou ruku jsem si ještě navlíkla černou síťku a ustřihla pod loktem. Voala! Mazec!
Pak mě napadla ještě jedna ptákovina. Musela jsem sice obětovat jedno tričko, které už mi bylo stejně skoro malé, ale i tak to docela bolelo. Byla jsem na něj citově vázána. Mé první objednané tričko přes internet. No co. Halloween je jenom jednou za rok. Tenhle večer musí být velkolepý. To triko bylo černé a mělo na sobě namalovanou bílou kostru. Vystřihla jsem čtvereček a připíchla si ho jako nášivku na příslušné místo žeber na šaty. Dokonalost sama! Teď už jsem byla spokojená. Jenom doufám, že tohle to všechno není zase nanic. Co když nepřijde…? Ale musí! Všichni musí! Nesmít se teď zaobírat takovými otázkami a rychle se jít malovat a česat. Vždyť mi zbývají už jenom tři hodiny…! Dobře, dobře, je to poněkud šílené, ale já se maluji pekelně nekřesťansky nesatansky dlouho a dneska to prostě musí být dokonalé.
…o hodinu později…
Celý obličej, dekolt a zbytek kůže, který mi je vidět je již křídově bílí, rty na koncích a v koutcích jedovatě černé a do středu přecházejí ve fialovou až do rudé. Prostě jsem se nemohla rozhodnout na barvě. Proč jenom stojím v těch botách už dvě hodiny? Už je pomalu začínám nehezky cítit na kůži. Teď zrovna pracuji na očích. Černé tlusté linky jsou už hotové, fialovomodré stíny také. Ach jo…mít tak nějaké čočky…třeba rudé nebo černé. Nebo ty upírské vodově modré. Ale třeba také budu jednou takové mít. Na pár minut jsem se zasnila a přecházela od jedné krásné myšlenky ke druhé. Od upířího života po Alexově náruči.
…o další hodinu…
Oči mám hotové. Spodní linky jsem si udělala také černé, pod ně rozmazaně modré stíny a pod ně ještě šedé kruhy pod očima. Dále ještě červené rumělkovité tváře a ještě na místech pod vlasy a na okraji celého obličeje vystínila modrými stíny. Celá tvář tak dostane ještě mrtvolnější nádech, to samé i na dekoltu. Náádhera. Nyní již zbývali načepýřit a natupírovat vlasy a mezi ně přidat nakoupené bílé prameny. Pár pramínků jsem si ještě na závěr natočila kulmou a některé zase vyžehlila žehličkou. Tak to by bylo. Ještě mi zbývá dost času se nakrucovat před zrcadlem. Sakra! Nehty! Jak jsem jen mohla zapomenout na nehty!?! No rudá, to každopádně. Doprčic, schnou pomalu. Musím tomu pomoci fénem. Ale to se budou zase rychle loupat. Doufám, že vydrží alespoň pár hodin. Jak dlouho ten večer může trvat? Do půlnoci? Kdyby tak… Jedině půlnoc by mi dala odvahy a já bych pozvala Alexe někam na romantickou procházku na hřbitov…Áááááách!
Vycházím z baráku. Máti mě sice chtěla odvézt, ale já jsem se chtěla pěkně projít a cestou se ještě stavit u mého posvátného stromu v parku před školou. U toho, jak jsem se poprvé odhodlala na něj promluvit…
Bratr se mi zezačátku strašně poškleboval, fotil mě a házel po mě česnekem, pak jsem se na něj ale velice škaredě podívala a on toho v tu ránu nechal. Dokonce odložil foťák a ani nezkontroloval fotky… asi měl strach, abych na nich vůbec byla…
Venku se pomalu stmívalo a mě spokojeně křoupaly kamínky a štěrk pod lodičkami. Elegantně jsem si přidržovala první (černou) sukni a plula…mno…plula, než jsem škobrtla a málem se zabila, budiž. Bylo to tak nemožné, tak krásné. Těšila jsem se na to, až mě každý uvidí a poklesne mu huba. Těším se na to, až se bude tančit. A nejvíce na to, až uvidím Alexe, podívám se mu do těch jeho překrásných očí a poprosím ho o tanec, nebo ještě lépe, on požádá mě. Anebo bude všechno úplně jinak a on mě odmítne. To pak nevím, co bych dělala-a ani na to nechci vědět. Nenápadně obejmu ,,náš“ strom tak, aby si o mně nikdo nemyslel, že jsem nějaká divná kněžna magického přírodního kultu wicca, a požádám ho o štěstí. To budu dnes večer hodně potřebovat. Kolem se už slézají ostatní spolužáci, snažící se vypadat děsivě. Já si jich ale nevšímám a jdu přímo ke dveřím školy. Vcházím do známého prostředí, přesto dnes tolika jiného. Panuje tu atmosféra, která je mi vůbec skoro nejbližší. Dnes tuhle školu, tohle místo, miluji.
Musím sehnout hlavu, aby mě hned ve dveřích nesejmul zavěšený velký netopýr, nezamotala se má skvělá stříbrná korunka ve vlasech do umělé pavučiny, jak jsem si stačila spěšně všimnout jedné prvňačky, co zápolila s tím problémem. Pomalu zaznamenávám vibrace těžké rockové elektrické kytary…že by? No ne! Murderdolls mocně vyřvávají svojí velkolepou skladbu She was a teenage zombie, která u mě vedla zhruba před rokem. Jak se blížím k tělocvičně, hudba začíná dunět víc a víc. Já tu školu prostě miluju!! A zvukaře, kulisáka a aranžéra, co tuhle výzdobu stvořil taky! Jakmile jsem vešla, nestačila jsem se divit. Všude možně po zdech netopýři. Všude rozmístěné vydlabané dýně, všude svíčky, všude strašidla, všude rudé stříkance …. Ach…já se snad rozplynu! Lépe bych to snad nedokázala sama! Vjednom rohu byly lavice a židle, v druhém bar. Nekecám. Bar (samozřejmě odpovídající podmínkám) ale bylo tam pití. A jaké! Stála tam spousta kelímků a nádoby s tekutinami, barvy od krvavě rudé po jedovatě zelené a černé. No paráda. Na pódiu, kde byly černé závěsy, se připravovaly hudební nástroje-živá hudba? Zaujaly mě hlavně veliké repráky, které nesli dva mrtví mafiáni a korigovala je jedna mumie, které jeden nechtěje přišlápl obvaz a málem se natáhli všichni i s reprákem.
Přes zatemněné okno sem nepronikalo žádné světlo a v místnosti byly jako zdroje světla pouze kvanta svíček a lampiónů, které co chvíli chytali a tak se za chvilku začal místností linout pach spáleniny. A samo sebou všude samá spousta lidí. Lidí těch nejroztodivnějších masek. Nepanikařila jsem hned, že jsem neviděla Alexe. Ještě je na něj určitě brzo, moc časně nechodí nikam. Navíc by určitě nepostával u vchodu a nekontroloval příchozí. Ale třeba se mohl schovávat celý v prostěradle, mohl mít masku přes celý obličej. To mám snad jít ke každému a laskavě mu jí sundávat? Ani nápad, však on se objeví. A jak ho znám, poznám ho okamžitě.
Prošla jsem se jen tak z fleku kolem dokola, objevila pár super schovek, kam se případně zašít a být s ním chvíli o samotě, přijít na to, dokonce i pár slušně reálných náhrobků, dokonce se tu našlo i jen tak, coby lážoplážo opřených o zeď, pár rakví, ale Alex zatím nikde. V osm deset přišli profesoři-také v maskách-ale ve srovnání se studenty a – mojí maličkostí- totálně fádních a ředitel, coby pán pekelný zahájil ples. Poté odešel z pódia dozadu a za ním se zahalila působivá stěna dýmu rudé barvy. Klobouk dolů. Teda kdo tohle vymýšlel?
Poté začala hrát (z beden, pochopitelně) má obzvláště oblíbená skupina Misfits a to už bylo teda na pováženou. Aha…nebylo.
Je mi to jasné. Nicolas se zase chtěl jednou zavděčit a donutil, aby se hrálo tohle. Ale moment, to mají na starosti vyšší ročníky, Nicolas by neměl šanci si prosadit svou. Že by…? No, možné to je. Přinejmenším se ho na to zeptám, až s ním budu tancovat, jestli vůbec. Ale kde tak dlouho vězí! Vždyť už tu všichni jsou. Až na něho…
Teď už naštvaně jsem ještě jednou obešla tělocvičnu a na okamžik se zasnila u hřbitova. Cestou jsem zahlédla Nicolase, který dělal, že mě nevidí a který v oblečku a pláštíku Drákuly oslňoval houf prvaček a sliboval jim věčný život. Jak ubohé. Tak jsem také dělala, že ho nevidím a nevnímala jeho obdivné pohledy, odrážející se mi od zad. To snad není možný! Půl deváté. Nic. Chytal mě fantas. V deset se bude tančit! Má ještě čas, ale já ho chtěla pozvat na skleničku před tím! Do***!
Jdu se po čtvrt hodině projít do parku-dobře, jdu ho vyhlížet, a co! Musím se nějak zabavit, nebo puknu vztekem. Musí přijít!!! Dojdu ke stromu, opřu se o něj a modlím se ke všem pekelným, aby přišel. Ale třeba už tam dávno je, jenom něco připravuje. Vlastně má jeho třída přece být hlavní organizátoři, tak kde sakra vězí. Po půlhodině mrznutí venku jsem usoudila, že to nemá cenu a že už tam dávno bude a jenom se zatím potloukal se zakrytým obličejem vevnitř. Tahle půlhodina mě bude stát angínu… a co, vždyť se přece chystám stát za chvíli upírem. Kdyby mě netáhla zpátky zvědavost, zdali se mi už rozhodne objevit můj milý, určitě bych se pozastavila nad podivností postavy, postávající na konci parku v dlouhém kabátě a cylindrem s vycházkovou holí a slunečními brýlemi pozorněji. Ale je halloween, jistě si nějaký ten rodič nenechal ujít návrat do dětských let.
IX.
Nic, nic nic a zase NIC!!!
Já bych vraždila. Nespraví mi ani náladu to, že hrají zrovna Dig up Her Bones. Do***!
Fajn! Krajní řešení. Plán T, jako TOTÁLNÍ FIASKO! Jdu k baru!
U baru sedí jedno strašidlo a za ním upravuje spadlého pavouka Střihoruký Edward alias barman. Sednu si přímo naproti a ukážu prstem, aby se naklonil blíž, když se mě ptá, co si dám. Vypadalo to úplně stejně, jako v těch mafiánských filmech. On se zatvářil udiveně a pak mu na tváři přelétl úsměv. Pochopil.
,,Ale ale, slečno nevěsto, kde máte milého?, že by pár sáhů pod zemí?“ Proč mi to připadá tam ubohé, když jednou, když je svátek mrtvých si každý hraje na duchařského a sadistického experta a každý to tak upjatě prožívá?
,,Ženich mě poslal pro něco silnějšího, prý to je nezbytné k tomu, aby se vůbec odhodlal mi
říci své ano“, snažila jsem se též zavtipkovat. ,,A teď mi nalij nějaký normální pití, Eddi, ano? Já umím být diskrétní.“
Jako výzvu jsem se na něj ještě uculila a nevině podívala. Nechci si moc fandit, ale v téhle maškaře by mi vyhověl každý skoro ve všem. Ať už z jakéhokoliv důvodu.
Edward se nenápadně se sehnul a po chviličce vykouzlil velký neprůhledný kelímek štědře naplněný čirou nazelenavou tekutinou. Asi nějaká přilepšená vodka, asi jí také obarvil, aby to nebylo tak nápadné. Nevadí. Jistě pochopil, že jsem objednávku nemínila opakovat. Pak si ale on gestem přitáhnul blíž mě: ,,Za chlast se ale platí, kočičko. Ten není v ceně allinclusive.“ No fájn, ještě že jsem si vzala trochu peněz. Lokla si pořádně a opatrně jsem mu vložila z ruky do ruky pěkně přemrštěný, sponzorský dar a on mě div nepořezal svými až překvapivě realistickými nůžkami a nožíky na ruce. Jak může dělat barmana? Otočil se a jal se přelévat a barvit limonády. V tom z druhého konce baru promluvil někdo krásným, tajemným tónem, který už jsem někde slyšela. Bylo to jakoby do prostoru, ale patřilo to pouze mně.
,,Také se divím, jak může udržet flašku, nebo nenaporcovat kelímky.“
Nepodíval se sena mě, neodhalil svůj zpola zakrytý obličej z pod klobouku, ale já přesto věděla, s kým mám už konečně tu čest. Barman se mimoděk ušklíbl.
Zalitovala jsem jenom toho, že jsem si vzala ty krásné ďábelské botičky, které už se mi zařezávali do chodidel a že jsem si přece jenom lokla až moc. Cítila jsem teď ten pekelný alkohol v krku a štípal mě na mandlích. No jistě, alkohol je výhradně zakázaný ředitelem. Takže je logické, že ho sem museli propašovat co nejméně a proto musí být dost silný, aby ho stačilo málo. Bezva, nebo spíš-ajaj?
Byl to konečně on. Alex. Bláznivě se mi rozeběhlo srdce ostošest a já se poprvé podívala na shrbenou postavu, která se krčila nenápadně na barovce tak, že by jí kdokoliv přehlédl a klidně si na něho i sednul. Nikoho by nenapadlo ani tušit, že tam sedí On.
Nevšimla jsem si ho asi z docela prostého důvodu. Prostě jsem čekala, že bude velkolepý. Že nás zvolí za krále a královnu plesu, i když se to tady nedělá, a nikdo na nás nezapomene. Čekala jsem nádherného prince upírů, mrtvého středověkého prince, dokonce i Frediho bych snesla ale tohle? Co to má být? Viděla jsem jenom špinavé, místy se lesknoucí, černé kalhoty s děravými koleny a ošoupané divné sako, místy také perforované a klobouk, na kterém snad byla ještě hlína. To snad cestou zkasíroval nějakého strašáka do zelí nebo co?? Vylezl z hrobu?? Vždyť já jsem se kvůli němu snažila celé…klid! Na to jsem se ještě jednou napila toho děsného zelenavého čehosi.
,,Mírně se narovnal, posunul z čela klobouk a usmál se.,,Opatrně s tím absintem…však on ti neuteče.“ Prohodil se zájmem a provokativně do sebe kopl zbytek jeho kelímku, podle výrazu tváře soudě toho samého, co jsem pila já. Stačila jsem si všimnout, že má nečekaně bílou košili, která mu vykukuje na jedné straně z kalhot a je na pár místech od krve a rovněž děravá. Už jsem to pochopila. On je mafiánská oběť jedné nevydařené mise, podezřele mi to připomíná postavu jedné knihy. Pěkný… To by se už dalo odpustit, a za to, že na mě promluvil... Tak TO TEDA NE! Já nejsem nějaká pitomá kravička, co čeká jak ubohá naivka roky, než se na ní milostivě jeden frajírek podívá. Já jsem ale někdo! Jsem jediná právoplatná ghoth na škole a taky se budu podle toho chovat. Mě nějakej ubohej tuctovej frajírek nebude komplikovat a řídit život. A …a HOTOVO!
,,Pozval bych tě na další“, když viděl, že jsem dopila, ,,ale tady se nemůžeš opít. Je tu každý a byl by z toho průšvih, neměla bys ho jenom ty, ale i pár ostatních.“ To vůbec neměl říkat, protože jsem chtěla už jenom na protest další, ale kupodivu jsem si o stačila uvědomit. Začali mi hořet tváře snad ještě více, než jsem je měla namalované. Ale vzdor k osobě vedle stále přetrvával. Byla jsem trochu opilá, ale neměla jsem zase takovou praxi, abych věděla jak moc. Bála jsem se zvednou a odejít. Ale také se bála zůstat, co kdyby se se mnou chtěl začít bavit. V tu chvíli se ve mně ale opět vzedmula vlna odporu a já začínala mít moc prořízlou pusu, bohužel tento večer ne naposled, a vyjela na něho ošklivě:,,A copak že ty se se mnou vůbec bavíš?“ …na hrubý pytel, hrubá záplata (na debilní otázku, debilní odpověď)
,,Vadí ti to snad…?“ No tak to je bože úplně blbá, jasná, debilní, řečnická otázka. Jasně že mi to doprčic nevadí. Je to doháje ta nejlepší věc, co mě vůbec mohla potkat! ÁÁch jo. Co mu jako na tohleto můžu odpovědět?! Bože můj, proč jsem já jenom taková kráva a štěkám tu na něj tak. Vždyť může být vůbec ráda, že na mě promluví. Už takhle po mě určitě blbě kouká polovina tělocvičny…
,,Ne nevadí, akorát je mi to divný, že zrovna na mě, když nikdy s nikým nemluvíš.“
A je to tady. Už to ví, pokud to nevěděl už dřív. Teď už je to definitivní a neodpáře mi to už nikdo do konce života. A je po srandě. Ha ha ha, všichni se zasmějeme a můžeme jít zase domů, největší looser dne se už projevil.
Upřímně, čekala jsem, že už se se mnou Alex nebude víckrát dnes a nikdy bavit. Sebere se, půjde si po svých nebo se zase shrbí a vrátí ke svému kelímku (jako takovéhle myšlenky má každá pitomá náctiletá, která je ještě pitomější do nějakého kluka…).
,,Proč si myslíš, že s někým nemluvím? To přece neznamená, že když mě nevidíš ty s někým něco řešit, že nejsem vůbec komunikativní.“ Ha, ten mě krásně setřel. Před chvílí prokoukl to, že ho sleduji celou školu, každý jeho krok kam se jenom mihne, že vlastně kvůli ničemu jinému tam ani nechodím a teď mě bude z toho dusit…ve vlastní šťávě. To si to krásně dá. Další otázky budou, jak často ho pozoruji, že to takhle vidím, jak často ho s někým vidím nebo nevidím, že z toho vyvozuji takové závěry…bezva. Tohle bych mu teda dokázala zodpovědět naprosto přesně, dokonce snad v kolik hodin, minut, sekundu komu řekl s dovolením na schodech nebo kterého profesora pozdravil (případně jak se při tom tvářil, co měl zrovna na sobě, na jakou stranu měl ofinu…).
No prostě z toho všeho, kdyby někdo nepochopil celý ten odstavec těch pozorovacích postřehů - čumim na něj v jednom kuse a hotovo!
,,No protože jsem tě skoro nikdy s nikým mluvit neviděla.“
Nezaujatý pozorovatel může zpozorovat lehký úsměv, jaký se mu mihl přes tvář, když jsem domluvila (už si to náramně užívá to moje ponížení).
,,A proč se tolik divíš, že zrovna na tebe teď mluvím?“
,,No…protože…nikdy před tím jsi na mě sám nikdy nemluvil.“
Bože, trapněji mi nikdy nebylo.
,,Ale vždyť tu nikdo jiný není.“ Krásnej stěr. Ano, sto bodů pro Alexe. Teď už jsem měla jenom sto chutí se odplazit z té barovky někam na záchod a tam se spláchnout. Teď ho musím zase nějak setřít já. To teda ne, já se jen tak nedám. Tento slovní boj vyhraji, ostatně, pokud jde pouze o slova, nedělají mi problém. S výjimkou jediného člověka na celém světě-s ním se hodlám právě teď utkat. ,,To chceš říct, že by si se klidně začal bavit i se strašákem, kdyby vedle tebe seděl?“
Bojovně jsem vystrčila bradu a zabodla do něj vzdorný pohled.
,,Vždyť se s ním právě bavím.“ Reagoval s uculením, těžko říci, zda to byl pošklebek nebo …nebo snad pokus o flirtováni? U KAŽDÉHO JINÉHO ANO!!!! Každopádně tahle poznámka se mě nadmíru dotkla. A dotkla se mě dokonce tak moc, že mě začalo šíleně svědit v nose a já bojovala silně s tím, abych si ho neutřela jako fracek, kterému se klepe brada a popotahuje, když nedostane slíbené lízátko. Vážně, tohle bylo hnusné, ošklivá podpásovka, ještě k tomu od něj. Od nikoho jiného bych si jí tak moc nebrala. Bože. Bože! Celé odpoledne, celý týden stresování, celý měsíc těšení a on mi řekne tohle. To prostě nešlo rozdýchat. Nohy jsem měla jako z olova a právě asi proto jsem odtamtud neodběhla s brekotem, jak jsem měla sebevětší nutkání. Ten hajzl. Všechno bylo nanic. Kdybych držela hubu jako každá debilní nanynka a jenom se na něj culila, tak dobrá. Nemohl by mi říct nic v takovéhle smyslu a já mohla mít nejkrásnější den vůbec a usínala bych s úsměvem na rtech ještě dlouho potom…
Kdyby.
Podívala jsem se mu napůl ublíženě a napůl nasupeně do očí a potom, i když mi to dělalo obrovské potíže, jsem se otočila a začínala si čistit neexistující špínu za nehty.
Bylo mi najednou od toho absintu ještě hůř. V tu chvíli se ztlumila hudba a po chvilce, kdy se na pódiu opět objevil ředitel, úplně přestala. Všichni se zastavili a přestali mluvit a jenom čekali, co bude dál.
,,Tak a vrcholem dnešní noci bude, jak jinak než tanec!“ Všichni okolo začali jásat a tleskat. ,,Nuže, všichni utvořte dvojce a přemístěte se na parket.“ Po těchto slovech se dívky jásavě vydaly hledat si své chlapce a všude nastal totální chaos. Zahládla jsem také pár, které jenom zmateně pobíhaly, a rychle hledali někoho, kdo byl tak dobře schovaný. Bylo mi jasné, o koho jde. Fakt, že zatím já samotná vím, kde se právě ten vysněný nachází, mě nějak, světe div se, nechával chladnou. Alex se také nijak nevzrušoval. Mlčky jsem se dívala na provizorní barový pult a za žádnou cenu nepohlédla jeho směrem. Pak Alexe konečně jedna z hyen našla a chtěla si ho odtáhnout s sebou. Můj pohled jí vzápětí měl způsobit vážná smrtelná zranění, bohužel se tak vůbec nestalo. Jenom tam před ním tak stála a červenala se, odhodlávala se a sbírala slova. Z povzdálí jí sledovali další, se stejnou závistí a nevraživostí jako já. Tak takhle, abyste věděli, vám přímo pod nosem před očima uniká štěstí. A vy se ani nezmůžete na jediný náznak protestu. Jenom apaticky sedíte a snažíte se tvářit ze všech sil, že je vám to fuk. Ale není.
Alex už jí také jakoby teprve zpozoroval, líně se na ní podíval a čekal, až se vymáčkne, aby mohl říct ano a mě tím pádem zpečetit osud a konec budoucího sebevraha.
Při tom všudypřítomném hluku a povyku jsem ani nemohla slyšet, co jí odpověděl, ale bylo to něco, co jí nijak moc nenadchlo. Buď jí řekl ano (to by ale asi namístě prorazila strop a zastavila by se až v basketovém koši nad ní) nebo že ne( a tím pádem by dostala jistě ode všech Oskara a cenu za objev roku, protože se jenom usmála, pokrčila rameny a odešla. ODEŠLA!!! Ještě se pak naposledy ohlédla a švihla po mě opravdu, ale opravdu ošklivým pohledem. Ale proč po mě? Copak jsem jí snad dala košem právě JÁ?
Alex si všiml mého, řekněme udiveného pohledu, a naklonil se ke mně. Jeho tak blízká přítomnost měla takový efekt, že jsem mu rázem musela odpustit úplně vše. A to, co mi řekl, to jakbysmet. Že prý jí řekl, že už má tanečnici a ukázal na mě, aby se nezlobila.
…
To…to nemá… v tu chvíli jsem ztratila dar řeči. Dokonce se mě ještě podruhé ptal, když jsem mu neodpovídala, jestli mi to nevadí. Pche…mě? Vadit? To je, jak kdybyste někomu dávali milion a ptali se ho, jestli mu to nevadí, že bude mít tak peněz.
BOŽEMŮJDOBROTIVEJ! Prej jestli nevadí! Tak to byl, vážení, opravdu vtip století.
Seděli jsme dál a všichni ostatní už stáli na parketě (případně brečeli na záchodě). Alexovi se evidentně tančit nechtělo - a já měla důvodů hned několik. Tak zaprvé mi bylo špatně. Zadruhé mi bylo nevolno. Zatřetí jsem se nechtěla zvedat a začtvrté jsem seděla vedle Alexe - to by mě neodtáhl dobrovolně ani odtahovák náklaďáků. Dobře, dobře, ten poslední důvod byl ten první, no.
Drahý pan pekelník,čili ředitel, se jal slova ještě jednou.
,,Připomínám, drazí studenti, tancovat musí teď prvních pár tanců všichni, ale opravdu všichni, ovšem výjimkou (to slovo výjimkou tak nějak divně zdůraznil a já měla skoro pocit, že to patří mě) je pan za barem.“ Samozřejmě všichni se otočili na nás a Edward začal utírat desku pultu ještě vehementněji. No ovšemže tím myslel nás dva, to by bylo jasné i debilovi. Jenom mě ale neuvádělo do rozpaků pouze to, že se na nás dívá celá škola ale víc to, že všechno nasvědčovalo tomu, že máme jít tancovat oba…..spolu.
A pak už to šlo jako ve snu. Alex se zvedl, došel ke mně a pronesl něco, co si budu pamatovat až do konce svého života.
