|
|
Babička
Aniž by se jakkoli domlouvali, rozhodli se Plamínek i Divoška, že dohlédnou na to, aby Jirkovi ani Kláře černý Zlodrak neublížil. Marně se je Jirka s Klárou snažili přesvědčit, že to není potřeba. Pravidelně se střídali na hlídce. Kroužili vysoko na obloze, západně od domu Zámořských. Jednou za čas udělali velký okruh, kolem usedlosti, aby se přesvědčili, že se nikdo neblíží ani odjinud. Vždy se snažili držet dost daleko od statku, ale draků kroužících ve dne po obloze si lidé pana Zámořského museli všimnout.
Princ Michael požádal pana Zámořského, zda by mu nevrátil jeho meč. Chtěl mít u sebe alespoň nějakou zbraň, kdyby náhodou draci zaútočili na dům. Pan Zámořský mu vyhověl a sám se také ozbrojil. Ostatní muži v domě následovali jeho příkladu, takže to tam vypadalo, jakoby se schylovalo k nějaké bitvě.
Večer navštívil princ Michael Jirku v jeho pokoji. „Chci si s tebou promluvit,“ začal bez okolků. „Zítra budu muset odjet.“
„Myslel jsem, že počkáš na babičku?“ podivil se Jirka.
„Nemůžu tu dále zůstávat. Když ten Maxiánův drak objevil moji stopu, nejsem tu v bezpečí. A navíc svou přítomností ohrožuji i ostatní. Rozhodl jsem se, že si najdu úkryt v nějakém větším městě a pak sám vyhledám tvoji babičku. Doufám, že mě neodmítne, když se za mě s Klárou přimluvíte.“
Dobře,“ přikývl po krátké úvaze Jirka. „Ale jak ti máme dát vědět, jak jsme u babičky pochodili?“
„Sám ještě nevím, kde se ubytuji, takže ti nemůžu dát adresu. Budeš muset počkat, až se ti ozvu.“
„Babička možná přijede už zítra,“ napadlo Jirku. „Nebylo by lepší, kdybys na ni počkal? Aspoň do zítřejšího večera. Myslím, že ten černý drak se tak rychle nevrátí, když ho ti druzí dva draci odsud vyhnali. A Maxián určitě nedokáže tak rychle vypátrat, že ses ukryl právě u nás.“
„Počkám nanejvýš do oběda,“ rozhodl princ. „Po obědě odjedu. Už jsem mluvil s tvým otcem. Dohodli jsme se, že mi prodá koně.“
„V tom případě bychom měli tvoje rozhodnutí oznámit Kláře,“ napadlo Jirku.
„Nejdřív bych se tě ale chtěl zeptat ještě na jednu věc,“ zastavil princ Jirku, který se už chtěl rozběhnout ke dveřím.
„A co chceš vědět?“
„Víš, vrtá mi hlavou něco, čeho jsem si všiml v té staré štole. Připadalo mi, že jste se ty a ten drak chovali podivně. V té chodbě sice nebylo moc světla, přesto jsem si všiml, že jste na sebe s tím drakem dlouhou dobu strnule civěli. Jakoby jste se propichovali očima. A když jsem na tebe promluvil, tak jsi mě vůbec nevnímal.“
Jirka dlouho neváhal a pohotově mu odpověděl: „Asi jsem opravdu celou dobu zíral na toho draka. Ono tam ale nic jiného k vidění nebylo. Na co jiného bych se měl dívat?“
„To je pravda,“ souhlasil princ. „Ale proč jsi mi neodpovídal, když jsem na tebe mluvil. A proč ses vůbec nebál toho menšího draka.“
„Ten menší červený drak se usadil poblíž našeho domu už minulý rok,“ snažil se ho přesvědčit Jirka. „Za celou tu dobu nikomu neublížil. Takže jsem z něj neměl takový strach, jako z toho velkého. A neodpovídal jsem ti nejspíš proto, že jsem celou svou pozornost soustředil na ty draky.“
„Asi máš pravdu. Tím se to vysvětluje,“ musel připustit princ Michael. Jirka na něm ale poznal, že mu tak docela nevěří.
Plamínek s Divoškou pokračovali ve svých hlídkách celou noc. První, čeho si tedy pan Zámořský druhý den všiml, když po rozednění vyhlédl z okna, byl modrý drak letící směrem k Rudovu. Dlouhou dobu ho sledoval pohledem. Drak se stočil k jihu a zmizel mu z dohledu za zdí domu. Teprve pak přešel zamyšlený pan Zámořský pokoj a u dveří se opásal mečem. Rozhodl se, že přikáže svým lidem, aby se zabývali jen nejnutnějšími pracemi a pokud možno vůbec nevycházeli z domu.
Po snídani svolal pan Zámořský opět rodinnou poradu v knihovně, takže Jirkovi a Kláře odpadla první vyučovací hodina. I oni se potřebovali o něčem poradit. Zavřeli se v pokoji pro hosty a celý rozhovor vedli šeptem.
„Michal chce odjed hned po obědě,“ začal Jirka.
„Já vím, to jsi říkal už včera odpoledne,“ odsekla Klára. „Chceš mi sdělit ještě něco?“
„Ano,“ přikývl Jirka. „Dost jsem přemýšlel, jakou má asi Michal šanci, že zvítězí nad králem Maxiánem. Myslím, že ne moc velkou. Kdyby měl na své straně hodně spojenců, tak by nemusel před Maxiánem utíkat.“
„Takže ty si myslíš, že když se Michal vrátí do Bojenského království, tak že zemře?“
„Nejen to,“ odpověděl zamyšleně Jirka. „Jakmile ho Maxián zlikviduje, obrátí svou pozornost opět k našemu království. Bude válka a hodně dalších lidí bude zabito. Ledaže bychom Michalovi pomohli, aby Maxiána přemohl.“
Klára se zamyslela. „Co chce Jirka udělat, aby to Michalovi pomohlo?“ Pak jí to došlo. „Ty chceš dát Michalovi dýku pravdy?“ řekla Klára o dost hlasitěji, než vyžadovala opatrnost.
Jirka na ni podrážděně sykl a pak připustil: „Napadlo mě to. Určitě si vzpomínáš, co nám o dýce říkal Michal. Je to symbol skutečné královské moci. Ten, kdo ji přinese zpět, bude oslavován jako hrdina. Stane se miláčkem lidu. To je přesně to, co Michal potřebuje. A navíc, kdo jiný by mohl po tolika letech objevit dýku pravdy, než pravý král? Michal pak může tvrdit, že to samotní bohové projevili svou vůli.“
„Třeba to opravdu byla vůle bohů, abych našla tu skrýš,“ napadlo Kláru. Pak ale odmítavě zakroutila hlavou. „Co když se ale dýka dostane do nepovolaných rukou. Co kdyby ji Maxiánovi lidé u Michala našli a sebrali mu ji. To by bylo strašné. Maxián by získal ještě větší moc. A nevíme ani jistě, že Michal je opravdu princ Michael. Třeba pracuje pro krále Maxiána a za prince se jen vydává.“
„To můžeme snadno zjistit,“ usmál se vítězně Jirka. „Máme přeci dýku pravdy.“
„Musíme být ale opatrní,“ řekla po krátkém zamyšlení Klára. „Budeme muset o dýce říct i tatínkovi a ostatním dospělým. Nás by Michal snadno přemohl, kdyby to náhodou nebyl pravý princ. A pak by si klidně mohl tu dýku vzít.“
„Asi máš pravdu,“ souhlasil Jirka. „Já Michalovi věřím, ale v tak důležité záležitosti nemůžeme nic riskovat. Po obědě požádám tatínka, aby s panem Nedolou byl u toho, až budeme Michala prověřovat. Před tím, by mu ještě asi měli zase odebrat jeho meč.“
„Ano, uděláme to tak,“ přikývla Klára. „Snad tím zabráníme válce.“
„A pomstíme smrt naší maminky,“ dodal Jirka.
Během hodiny matematiky se Jirka vůbec nesoustředil na probíranou látku. Před obědem chtěl totiž zajít za svým otcem, aby mu pověděl o dýce pravdy. Právě si promýšlel, jak to co nejlépe otci sdělit, když ho vyrušil Plamínek: „K vašemu domu se přibližuje nějaký kočár. Doprovázejí ho tři muži na koních.“
Jirka sebou trhl. „To bude asi babička,“ odpověděl Plamínkovi a okamžitě předal svou domněnku i Kláře.
„Já vím,“ sdělila mu Klára. „Plamínek mi také řekl o tom kočáře. A seď klidně, nebo si pan Mlejnek něčeho všimne.“
Tu půlhodinku, než kočár dojel k jejich domu, sebou Jirka a Klára jen netrpělivě vrtěli na svých židlích. Skoro vůbec nevnímali, co jim pan Mlejnek říká. Konečně zaslechli pod okny knihovny nějaký shon a ruch, takže měli důvod přiběhnout k oknu. „Přijela babička,“ sdělili vzápětí překvapenému panu Mlejnkovi.
„Tak dobře. Pro dnešek končíme. Běžte se přivítat s paní baronkou,“ souhlasil pan Mlejnek, když pochopil, že z dnešního vyučování už nic nebude. Nic dalšího už říct nestihl, protože Jirka s Klárou tryskem opustili pokoj. Závodili o to, kdo bude u babičky první.
Po nadšeném uvítání opustila paní Sibyla svá vnoučata a následovala pana Zámořského do jeho pokoje. Tam spolu několik minut potichu hovořili. Mezitím služebnictvo odneslo její zavazadla do pokoje pro hosty. Ještě před obědem si paní Sibyla nechala zavolat Jirku a Kláru, aby s nimi probrala důvod, proč pro ni vzkázali.
„Martin mi už něco naznačil,“ začala babička. „Předpokládá, že jste zjistili něco důležitého, co se týká Michala. Je to pravda?“
„V podstatě ano,“ připustil Jirka.
„Spíš bych řekla, že se nám Michal s něčím důležitým svěřil a my jsme mu nabídli pomoc,“ doplnila ho Klára.
„S jakou důležitou věcí se vám svěřil?“
Jeden přes druhého začali Jirka a Klára vykládat, co jim o sobě sdělil Michal. Když se dostali ve svém vyprávění k tomu, že Michal je ve skutečnosti princ Michael, vyjádřila jejich babička své překvapení jen mírně přizvednutým obočím. Celou dobu je ale ani jednou nepřerušila. Jakmile skončili, zeptala se jich jen na jedinou věc: „A vy tomu Michalovi věříte?“
Jirka jen potichu přikývl, takže Klára odpověděla za oba: „Ano, myslíme si, že to je opravdový princ.“
„Pak si s ním musím co nejdřív promluvit. Jsem ráda, že jste mi o Michalovi řekli. Teď už běžte a vyřiďte prosím Michalovi, ať mě co nejdříve navštíví. Odpoledne vám řeknu, jaký jsem si na něho udělala názor.“
Přiblížila se doba oběda. Jirka s Klárou úplně zapomněli na své předsevzetí, říci otci o dýce pravdy. Příjezd jejich babičky všechno změnil. Michal určitě změní svoje rozhodnutí, hned po obědě odjet, a tak mají na všechno dost času. Těšili se, že otec uspořádá na babiččinu počest velkolepou hostinu, při které bude babička vyprávět, co je ve světě nového. Ale ve chvíli, kdy usedali ke stolu, už tušili, že tentokrát žádná hostina nebude. Na stole v jídelně byly připraveny jen čtyři talíře. U stolu už seděl jejich otec a z druhé strany přicházela prateta Eleonóra.
„Vaše babička s námi dnes obědvat nebude,“ vysvětlil jim otec, když si všiml jejich tázavých pohledů. „Ještě pořád vyslýchá Michala a tak si nechala přinést oběd do svého pokoje.“
„Aha,“ odpověděli smutně Jirka i Klára a usadili se na židle.
Po obědě se Jirka a Klára přemístili do knihovny. Občas netrpělivě vyhlíželi ze dveří, kdy už konečně opustí princ Michael babiččin pokoj. Trvalo ale ještě dobré dvě hodiny, než zaslechli otevírání dveří a princův hlas, jak se s babičkou loučí. Jirka vykoukl na chodbu. Uviděl Michala, jak míří ke schodišti.
„Michale,“ zavolal polohlasně.
Michal se otočil a trošku vyčerpaně se na Jirku usmál. Vyšel Jirkovi naproti. To už z knihovny vyběhla i Klára.
„Tak co? Jak jsi dopadl u babičky,“ zeptala se nedočkavě.
„Vaše babička na mě udělala velký dojem. Myslím, že ona patří k těm nemnoha lidem, kterým si nikdo nedovolí jen tak zalhat. Pořádně mě vyzpovídala. Ptala se mě úplně na všechno, co jsem zažil od dětství až po současnost. Chvílemi jsem měl pocit, jako by mně četla myšlenky. Pečlivě zkoumala každé moje slovo. Nejspíš se mi ji podařilo přesvědčit. Dohodli jsme se, že zítra před svítáním s ní odjedu. Schová mě ve svém loveckém domě, v lesích, na západ od města Gregornu.“
„Takže ti uvěřila?“ chtěl se ujistit Jirka.
„Kdo ví,“ pokrčil rameny princ a změnil téma. „Minulou noc jsem toho kvůli tomu drakovi moc nenaspal, takže teď mám v úmyslu jít si na chvilku lehnout a všechny starosti pustit z hlavy.“
„Tak pěkné sny,“ popřála mu Klára a během se vrátila zpátky do knihovny. Jirka se také rozloučil a pomalým krokem se vydal za Klárou.
„To jsem zvědav, co se bude dít teď,“ prohlásil Jirka, když se pohodlně usadil do křesla u krbu.
Nemusel čekat dlouho. Než mu Klára stačila odpovědět, zaslechli z chodby nějaké hlasy. Klára pohotově přiběhla ke dveřím a potichu je pootevřela. V příští chvíli stál Jirka vedle ní a oba pozorně naslouchali. Rozpoznali klepání na dveře. Někdo otevřel a přivítal návštěvníka. Bezpečně poznali, že to promluvila prateta Eleonóra, které odpověděla babička. Pak obě ženy ztlumily hlas, takže Jirka ani Klára pořádně nerozuměli, o čem se baví. Poznali jen, že několikrát vyslovily otcovo jméno. Opět byly slyšet kroky a klepání na dveře. Tentokrát z druhého konce chodby. Jirka nenápadně vykoukl a zahlédl, jak babička s pratetou vcházejí do otcova pokoje.
„Vypadá to na menší rodinou poradu,“ konstatoval Jirka.
„Co bys řekl na staré dobré poslouchání za dveřmi,“ navrhla Klára.
„Nejsem proti, ale raději chvilku počkáme. Až budou všichni zabraní do diskuze a nebudou si dávat takový pozor.“
Za nějaké dvě minuty vykoukl opět Jirka z knihovny. Chodba byla prázdná. Pokynul Kláře a oba se co nejtišeji vydali k otcovu pokoji. U schodiště se zarazili. Někdo stoupal po schodech do prvního patra. Klára se vyklonila přes zábradlí a poznala pana Nedolu. Beze slov kývla na Jirku, aby ji následoval. Oba se rozběhli a za pár okamžiků už za sebou zavírali dveře Jirkova pokoje. Jirka ihned přitiskl oko ke klíčové dírce, takže Klára se musela spokojit jen s nasloucháním.
Pan Nedola zatím přišel až k pokoji pana Zámořského. Zaklepal a po kraťoučkém rozhovoru vyšel na chodbu. Postavil se zády ke dveřím a zůstal na místě.
„Tatínek postavil pana Nedolu na stráži před dveřmi,“ informoval Jirka šeptem Kláru.
„Tak to je konec s posloucháním za dveřmi,“ povzdechla si Klára.
Po celou dobu, co byl pan Nedola na stráži raději Jirka a Klára nevycházeli z pokoje. Potichu se radili, co teď podniknou, nebo si povídali s Plamínkem, který měl právě hlídku. Tak strávili skoro hodinu, než je vyrušilo zaklepání na dveře. Na vyzvání vstoupil jejich otec.
„Pojďte se mnou,“ vybídl je. „Babička s vámi chce mluvit.“
Beze slov ho následovali do jeho pokoje. Tam už čekal kromě babičky a pratety i pan Nedola, kterého po skončení porady odvolal pan Zámořský z hlídky.
„Tak tady jste,“ usmála se na ně babička. „Slíbila jsem, že vám ještě dnes sdělím, co si myslím o Michalovi. Takže, buď je to nejlepší lhář na světě, nebo mluví pravdu. Obě možnosti mi připadají skoro stejně neuvěřitelné. Naštěstí vím, jak jeho příběh ověřit. Znám dobře hraběte Rodského, který byl před pěti lety naším velvyslancem v Boldenu. Několikrát navštívil i chrám Sedmi bohů a setkal se s princem. Určitě by dokázal odhalit podvodníka. A navíc vím naprosto jistě, že není zrádce. Je to totiž zapřísáhlý nepřítel krále Maxiána. Když hrabě pobýval s rodinou v Boldenu, dozvěděl se totiž náhodou jeho starší syn Tibor nějaké Maxiánovo tajemství. Maxián za ním poslal své vrahy, kteří se v noci vloupali do Tiborova domu. Zavraždili nejen Tibora, ale zabili i jeho mladou ženu a všechno služebnictvo v domě.“
„Takže chceš Michala odvézt k tomu hraběti?“ zeptal se Jirka.
„Ano. Ale Michalovi to neříkejte. Nebylo by dobré, kdyby o tom věděl dopředu.“
„Jsem si jistá, že Michal není Maxiánův špeh. Jinak by nám neprozradil tolik z Maxiánových plánů,“ vyslovila svůj názor Klára.
„Jaké Maxiánovy plány vám prozradil,“ zeptal se vzápětí znepokojeně pan Zámořský.
„Říkal, že v té modré obálce, kterou na podzim ukradli v Konečkách, byly kompletní plány pevnosti Brk,“ sdělil mu Jirka a hned pokračoval: „Maxián prý několik měsíců plány pozorně studoval a hledal, kde má pevnost slabiny. Koncem léta chce shromáždit armádu a zaútočit na pevnost.“
„To se dalo čekat,“ přikývl pan Nedola a nepřímo tak prozradil, že v ukradené obálce byly opravdu plány pevnosti. „Na to bychom ovšem přišli i bez něho.“
„Michal nám také prozradil, že král Maxián nechal vycvičit několikatisícovou jednotku pro boj v horách. Tito vojáci mají za úkol obejít Orlí kaňon přes hory a nečekaně napadnout naše vojsko,“ přispěchala podpořit Jirku Klára.
„Ani to by nemuselo být tak zlé,“ uvažoval pan Nedola. „Několik tisíc pěšáků v lehké zbroji by naše jízda lehce smetla. A pevnost Brk nemá moc slabin, kterých by mohli bojenští vojáci využít. V nejhorším případě můžeme vždycky použít naši tajnou zbraň. Nebo vám snad Michal prozradil, jak chce Maxián obejít i ji?“
„Samozřejmě že ano,“ pochlubil se Jirka. „Od jezera prý vedou ke kaňonu tři tunely, do kterých mohou vojáci z pevnosti pustit vodu z jezera. Tím mohou kaňon zaplavit a utopit tak všechny nepřátele. Maxián chce před útokem vyslat malou skupinu vojáků, kteří proniknou těmi tunely až k výpustem u jezera. Tam položí soudky s něčím podobným, co se používá na nebeský oheň. Po zapálení ty soudky vybuchnou a zničí výpusti. Tím se voda z jezera nahrne do tunelů. Maxiánova armáda zaútočí, až voda v kaňonu opadne.“
Z překvapeného výrazu jejich otce poznali Jirka a Klára, že doposud neměl tušení, jaká tajná zbraň je v pevnosti Brk. Jejich babička a prateta se tvářily naprosto klidně, zato z tváře pana Nedoly se dalo vyčíst hned několik emocí. Nejprve překvapení, pak zděšení. Na okamžik se zatvářil vztekle, ale vzápětí převládl rozhodný, odhodlaný výraz. Bez varování náhle skočil ke dveřím a prudce je otevřel. Rozhlédl se po prázdné chodbě, a když se přesvědčil, že nikdo neposlouchá, zase za sebou zavřel. Tvářil se už klidně, ale jeho oči se nebezpečně leskly. Obrátil se k Jirkovi a Kláře. Skoro šeptem, ale důrazně řekl: „Nikdy, nikomu nesmíte prozradit, co vám řekl Michal o tajné zbrani.“
Jirka s Klárou jen němě přikývli na souhlas a tak pan Nedola pokračoval: „A o těch bojenských plánech jste měli říct svému otci nebo mě ihned, jak vám je Michal prozradil! Taková tajemství si nemůžete nechávat pro sebe! V sázce je bezpečnost království!“
„Vždyť král Maxián chce zaútočit až koncem léta,“ ohradila se Klára. „Máme ještě spoustu času, než vyšle vojáky, aby vypustili jezero.“
„To vám řek kdo? Michal? A co když si to Maxián prozatím rozmyslel. Co když vyslal ty záškodníky už teď. Na to jste nepomysleli?“
Na to už Kára nenašla odpověď a tak jen zahanbeně stála vedle Jirky.
Konečně odvrátil pan Nedola svou pozornost od Jirky a Kláry. Obrátil se na pana Zámořského a oznámil mu: „Já musím ještě dnes odjet do pevnosti.“
„Ano. To musíš,“ souhlasil pan Zámořský. „Vezmi si nejlepšího koně a varuj plukovníka.“
Ještě než opustil pan Nedola místnost, Jirka se na něho podíval a nesměle řekl: „Trošku jsem o tom bojenském plánu přemýšlel. Napadlo mě, že by nebylo špatné zablokovat všechny tunely pořádnými mřížemi. Tím by se zabránilo nepřátelským vojákům, aby se dostali až k jezeru. Vodě by v průtoku taková mříž vůbec nebránila.“
„To není zas tak špatný nápad,“ pochválila Jirku babička.
Pan Nedola přikývl a řekl: „Možná, že plukovník Premus ty tunely mřížemi opravdu zabezpečí.“ Pak se spěšně rozloučil s paní baronkou a rychlým krokem se vzdálil.
„Je tu ještě jedna věc, kterou bychom chtěli s vámi probrat,“ promluvil pan Zámořský ke svým dětem. „Dnes byste měli jít o něco dřív spát, protože zítra, ještě před svítáním, musíte vstávat.“
„Odjedeme spolu a s Michalem na můj lovecký zámeček,“ doplnila paní Sibyla. „Tam se vám bude líbit. Je to dost zapadlé místo, ale do Gregornu odtamtud není zas tak daleko. Necelé dvě hodinky jízdy.“
„Váš otec musí zůstat, aby vedl svoje podřízené,“ promluvila konečně i prateta Eleonóra. „Pro vás je tu ale poslední dobou příliš nebezpečno. Proto vás svěříme na nějaký čas do péče vaší babičky.“
Pan Zámořský probudil Jirku a Kláru dlouho před svítáním. Už večer si sbalili, takže nyní jim stačilo jen se v rychlosti obléknout a seběhnout do přízemí. Oba si nesli jen pár osobních věcí. Cestou ke kočáru se Klára snažila, aby si nikdo nevšiml, že její taška je o dost těžší, než by měla být. Úplně vespod, pod všemi svými věcmi, totiž ukrývala zlatou truhličku a v ní dýku pravdy. Ostatní jejich zavazadla už byla naložena v kočáře na dvoře. Naposled se rozloučili s otcem a pratetou. Nasedli do kočáru, kde už na ně čekala babička s princem, který se tvářil znuděně.
„Michal chtěl původně jet vedle nás na koni,“ usmála se na prince paní Sibyla. „Ale nakonec sám uznal, že by nebylo vhodné, aby se moc ukazoval.“
Pak jejich kočí pobídl koně a kočár se rozjel.
„Váš tatínek se rozhodl, že bude nejlepší, když vyjedeme už před svítáním. Myslí si, že po tmě si ti draci našeho odjezdu nemusejí všimnout,“ vysvětlila rozespalým vnoučatům babička.
Jirka už málem neopatrně odpověděl, že draci stejně vidí i v noci. Na poslední chvilku si uvědomil, že nic takového vlastně nemá vědět. Místo toho se tedy zeptal: „Jakým způsobem pocestujeme do Gregornu?“
„Pojedeme do Konečků a tam nastoupíme na loď. V Gregornu můžeme být zítra dopoledne. Tam si najmeme kočár a obědvat už můžeme na mém zámečku.“
„Jak dlouho tam zůstaneme,“ zajímalo pro změnu Kláru.
„Počítám, že tak dva týdny,“ odpověděla po krátké úvaze paní Sibyla. „Než napíšu dopis hraběti a než mi odpoví, tak zůstaneme pěkně schovaní.“
„A co budeme celou tu dobu dělat?“
„Tady Michal,“ paní Sibyla ukázala na prince, který seděl naproti ní, „bude předstírat, že je můj tajemník. A také povede každé dopoledne vaši výuku. Pan Mlejnek mi říkal, že mu to jde velmi dobře.“ Po jejích posledních slovech se Jirka s Klárou jen znechuceně ušklíbli. Babička předstírala, že si toho nevšimla a klidně pokračovala: „Občas se můžeme zajet podívat do Gregornu. Tak moc utajení, abychom nemohli ani na krok z domu, zase být nemusíme. A v Gregornu si určitě všimnou mého příjezdu, takže by bylo nápadné, kdybych se tam pak už neukázala.“
Vtom je vyrušilo zaklepání na okénko, umístěné vpředu, vedle kočího.
„Paní baronko, koně jsou nějak neklidní,“ varoval je kočí. „Vypadá to, jako by někde poblíž ucítili nějakou velkou šelmu.“
„Řekni Divošce, ať neblázní a drží se od nás trošku dál,“ přikázal Kláře dračí řečí Jirka a nahlas řekl: „To je možné. Ve zdejších lesích je spousta divokých šelem. Ale na kočár s koňmi si žádná z nich netroufne.“
„Nějak se mi chce ještě pořád spát,“ prohlásila Klára, aby odvedla řeč jinam. „Asi si ještě na chvíli zdřímnu.“
„Já se také pokusím usnout,“ přidal se Jirka a pohodlně se rozvalil na lavici.
Většina nákladních lodí vyplula z Konečků už za svítání. Lodě s pasažéry vyplouvaly ovšem postupně po celý den, takže neměli žádné potíže, nalodit se ještě dopoledne. Kočího s kočárem poslala paní Sibyla zpátky na hrad Břich. Nechala si u sebe jen dva osobní sluhy, tajemníka Michala a samozřejmě svoje vnoučata. Všichni se těšili na plavbu po řece, jen Klára byla trochu smutná, že se v Konečkách nezdrželi o něco déle. Doufala totiž, že bude mít dost času, aby se stihla zapsat do letní lukostřelecké soutěže. „To nic,“ utěšovala se v duchu. „Za pár týdnů se budeme vracet a pak budu mít určitě dost času, abych to zařídila.“
Plavba proběhla klidně a tak kolem desáté hodiny ranní přistáli v Gregornu. Město Gregorn bylo asi dvakrát tak velké, jako Konečky. V porovnání s velkými městy na pobřeží to bylo ale pořád městečko. Ve městě se sbíhaly všechny významné cesty z obou středních dílů a tak zde bylo stále rušno. Každý den sem přiváželi okolní rolníci na prodej své produkty. K městu mířilo i hodně vozů naložených dřevěným uhlím, nebo kovovými pruty z dolů a sléváren na úpatí Nebeských hor. Zdejší kováři, zbrojíři a další řemeslníci z nich vyráběli nástroje, proslavené po celém království.
Zatímco babiččini sluhové pronajímali kočár, zůstali Michal a Jirka s Klárou v přístavu, aby hlídali jejich zavazadla. Paní Sibyla si odskočila do kanceláře cechu poslů, aby odeslala dopis hraběti Rodskému. Naléhavě ho v něm žádala o schůzku, v co nejbližším termínu. Když se vrátila do přístavu, bylo už vše připraveno na cestu. Protože neměli žádný další důvod se v Gregornu zdržovat, nařídila paní Sibyla odjezd.
Lovecký zámeček baronky Břichové byl skoro tak velký, jako jejich dům pod Kapucínem. Nebyl ohrazen ale žádnou venkovní zdí a kromě stájí pro koně tu nebyly žádné hospodářské budovy. Většina pokojů byla téměř celý rok neobývaná. Po příjezdu vyzvala babička Jirku a Kláru, aby si vybrali pokoje, v kterých chtějí bydlet. Oba si vybrali pokoje v přízemí a okamžitě s chutí začali vybalovat svoje věci.
Hned na noc po příjezdu se Klára domluvila s Divoškou, že spolu prozkoumají okolní lesy. Tentokrát se ale nechystala na noční výlet sama. Jirka se rozhodl, že požádá Plamínka, aby se s ním také proletěl. Nechtěl, aby si Plamínek myslel, že už o něho nikdo nestojí. Protože se oba draci minulou noc přesunuli na jih, aby byli Jirkovi a Kláře nablízku, nebudou muset letět ani z velké dálky. Po obědě si proto Jirka a Klára vyšli na výlet, aby prozkoumali okolí a našli vhodné místo pro přistání. Zbytek odpoledne pak strávili hraním her a povídáním s babičkou. Večer se vymluvili, že jsou unavení po cestě a krátce po večeři si šli zalehnout.
Uprostřed noci se téměř součastně potichu pootevřela dvě okna v přízemí. Asi minutu bylo ticho a pak se na trávník z oken spustily dvě malé postavy. Protože lovecký zámeček neochraňovala žádná venkovní zeď, ani tu nehlídal pan Nedola, nebylo pro Jirku a Kláru vůbec těžké, nenápadně zmizet v blízkém lese. Pomalu se prodírali houštím až k místu, které si vybrali během odpolední procházky. Mírný svah porostlý borůvčím byl dost velký, aby zde mohli přistát oba draci najednou.
„Doufám, že tohle místo Plamínek a Divoška dokážou najít,“ obrátil se Jirka s obavami v hase na Kláru.
„Tak o to strach nemám,“ odpověděla mu sebejistě Klára. „Divoška si mě najít jistě dokáže.“ A jako na potvrzení jejích slov přes mýtinu, jasně ozářenou měsíčním světlem, překlouzl velký dračí stín.
Poblíž Jirky přistál Plamínek a kousek dál vzápětí dosedla i Divoška. Jirka a Klára se s nimi radostně přivítali a zanedlouho se už vznášeli vysoko nad zemí. Jirku napadlo, že by si mohli dát s Divoškou a Klárou krátký závod v letu, ale Plamínek byl zásadně proti. „Dovedeš si představit, jak bych to od Divošky schytal, kdybych náhodou vyhrál?“
Jirka musel uznat, že na jeho obavách něco bude, a tak dál nenaléhal. Místo toho požádal Plamínka, zda by neudělal velký okruh kolem babiččina zámečku. Pozorně přitom sledoval krajinu pod sebou a snažil se zapamatovat si ji, aby v budoucnu v okolí nezabloudil. Byla jasná noc. Od posledního úplňku uběhl necelý týden, takže v měsíčním světle Jirka zřetelně rozeznával všechny podrobnosti. Terén pod nimi nebyl tak kopcovitý, jako u nich doma. Byl jen mírně zvlněný. Západně od zámečku se rozkládal rozlehlý les, který ale podle Jirkových předpokladů nebyl příliš hustý, ani neschůdný. Téměř celou plochu mezi babiččiným zámečkem a řekou na východě pokrývala pole, mezi kterými byly roztroušeny sedlácké usedlosti a vesničky. Po druhém obletu si Jirka už vštípil do paměti všechny výrazné body krajiny pod sebou a tak požádal Plamínka, aby ho odnesl na nějaké zajímavější místo.
Na mýtinu u zámečku se Jirka s Plamínkem vrátili až před rozedněním. Od Kláry se Jirka dozvěděl, že se už také s Divoškou vracejí, a tak na ně s Plamínkem ještě pár minut počkali. Sotva Klára přistála, oba se rychle rozloučili s draky a spěchali k zámečku. I tak měli co dělat, aby se do svých pokojů dostali ještě za tmy.
Několik dalších dnů uběhlo jako voda. Dopoledne se Jirka a Klára učili s princem a zbytek dne většinou trávili s babičkou. Paní Sibyla měla vždy v zásobě dostatek nových příběhů, takže se ani chvíli nenudili. V sobotu večer jim babička oznámila, že na neděli plánuje zvláštní program. Rozhodla se, že je vezme na výlet do Gregornu. Aspoň si pořádně prohlédnou město.
Druhý den ráno vzbudila babička Jirku a Kláru o hodinu dřív, než obvykle. Oba si oblékli své sváteční oblečení, rychle se nasnídali a pár minut na to už seděli v kočáře.
Krátce před polednem si už prohlédli skoro celý Gregorn. Klára byla pořád ještě nadšená z každého obchůdku, který navštívili, a radostně přebírala vystavené zboží. Jirka se jen znuděně rozhlížel kolem a vyhlížel nějakou pěknou hospůdku, kde by se mohli stavit na oběd. Najednou poklid uličky, kterou právě procházeli, narušila skupinka dětí. Se smíchem proběhli kolem Jirky. Menší, asi šestiletý chlapec hlasitě všem přítomným oznámil: „Přijel zvěřinec! Jsou na Přístavním dvorci!“
Tato zpráva Jirku zaujala. Přestal myslet na jídlo a místo toho se zeptal: „Babi, kde je ten Přístavní dvorec?“
„To je takový plácek, hned za přístavem,“ odpověděla bez zaváhání paní Sibyla. „O žních tam sedláci nechávají stát povozy s obilím, než je vyloží do lodí.“
„Mohli bychom se tam zajít podívat?“ zajímalo Jirku.
„Můžeme,“ souhlasila babička. „Do oběda máme ještě chvilku a Přístavní dvorec není daleko odsud.“
Klára už také skončila s prohlídkou obchodu a tak mohli vyrazit ihned. Za chvilku došli k přístavu. Už chtěli zabočit do nejbližší uličky, když si paní Sibyla všimla, že k nim z dálky spěchá nějaký starší muž.
„To je pan Devan,“ představila muže paní Sibyla. „Správce zdejšího přístavu. Asi se chce zeptat na něco, ohledně mých obchodních jednání zde v Gregornu.“
Jirka se zatvářil zklamaně. Neměl vůbec chuť strávit dlouhé minuty posloucháním, jak jeho babička probírá své obchodní záležitosti.
„Co kdybychom šli s Jirkou napřed a počkali na tebe na tom Přístavním dvorci? Je těžké tam odsud trefit?“ napadlo Kláru, kterou také nudné povídání s panem Devanem vůbec nelákalo.
„Ale vůbec ne. Přístavní dvorec leží na konci téhle uličky. Stačí jít pořád rovně. A hlavně nevyvádějte žádné hlouposti,“ dodala ještě babička. Pak svá vnoučata opustila a vyšla panu Devanovi naproti.
Pojízdný zvěřinec nebylo opravdu těžké najít. Vozy se zvířaty stály na nevelkém prostranství na konci ulice. Byly rozestaveny do obdélníku a silná plachta mezi dvěmi vozy nahrazovala vstupní bránu. Nyní byla zatažená, takže nebylo vidět, co se děje uvnitř. Kolem vozů netrpělivě postávaly skupinky dětí a také několik dospělých. Jirka s Klárou obešli vozy a snažili se objevit něco zajímavého. Vozy byly ale postaveny blízko sebe a mezery mezi nimi byly zakryty látkou, takže se jim nepodařilo zahlédnout nic podstatného. Zrovna, když dokončili obhlídku, vyšel ze zvěřince nějaký muž a začal vyvolávat: „Dámy a pánové. Mějte prosím ještě chvíli strpení. Za slabou půlhodinku bude vše připraveno.“ Vzápětí začal muž vychvalovat, jaká vzácná a neobvyklá zvířata mohou návštěvníci ve zvěřinci spatřit.
Jirka a Klára se zatím přesunuli k ústí ulice, kde chtěli počkat na babičku. Najednou Jirka zpozorněl a podíval se vzhůru. Pár kroků od nich stál totiž vysoký, košatý dub a v jeho větvích sedělo několik starších dětí. Z výšky měly docela slušný přehled o tom, co se děje za vozy.
„Podívejte, to je lev!“ ukazoval rukou právě pihovatý chlapec, asi stejně starý jako Jirka. „A tamto černé zvíře vůbec neznám. Nevíte, co to může být?“
„To ať tě ani nenapadne,“ zamračila se Klára na Jirku. „Nemůžeš ve svátečních šatech lézt po stromech. Celý by ses zamazal.“
Jirka se ale nenechal odradit. „Nehoj, dám si pozor,“ ubezpečil Kláru. „A ten strom není vůbec špinavý.“
Klára chtěla něco namítnout, ale Jirka už ji neposlouchal. Rozběhl se ke kmeni a zručně se vytáhl na nejnižší větev. Za pár minut už seděl vysoko v koruně a vyhlížel ke zvěřinci.
Příštích deset minut se Klára na Jirku ani jednou nepodívala. Nasupeně stála otočená zády ke stromu a vyhlížela do uličky. Když ale uviděla, že babička už přichází, nedalo jí to a Jirku varovala: „Babička už jde. Jestli máš trošku rozumu v hlavě, tak urychleně slez dolu.“
„Tak dobře, už slézám,“ odpověděl jí Jirka, který přeci jen nechtěl babičku provokovat. Hbitě se sesmekl z větve, na které seděl. V rychlosti sešplhal o několik metrů níž. Zde se ale dostal do spleti větví. Jak se jimi chtěl co nejrychleji prosmýknout, nevšiml si špičatého suku, který se zákeřně skrýval za listím. Najednou ucítil, že uvízl. Kalhoty se mu zachytily o suk a on zůstal zaklíněn mezi větvemi. Prudce sebou škubl, aby se uvolnil. V příštím okamžiku uslyšel zvuk trhající se látky. „To je nadělení,“ blesklo mu hlavou. Raději se ani neodvažoval podívat, jaké škody utrpěly jeho kalhoty, a pokračoval v sestupu.
Dole už na něho čekala Klára, která stěží zadržovala smích. „Slyšela jsem, jak se něco trhá,“ oznámila Jirkovi. „Snad sis nepotrhal oblečení?“
„To nic není,“ odpověděl nejistě Jirka a snažil se rukou zakrýt roztržené místo. Neměl ale nejmenší šanci před Klárou díru v kalhotách utajit. Na zadní straně stehna měl totiž skobu o dost větší než jeho dlaň.
„Opravdu nepatrná dírečka,“ podotkla ironicky Klára a vyprskla smíchy.
„Ty se mi posmívat nebudeš!“ vykřikl vztekle Jirka a pokusil se Kláru praštit. Ta však podobnou reakci čekala a včas poodběhla kousek stranou.
„Koukám, že je tady veselo,“ ozval se náhle za jejich zády babiččin hlas. „A proč, Jirko, máš pořád tu ruku přitisknutou k noze?“
„To by mě také zajímalo,“ přidala se Klára se smíchem. „Ukaž nám, co tam schováváš.“
Jirka vrhl na Kláru ještě jeden rozzlobený pohled a pak se obrátil na babičku: „Roztrhl jsem si kalhoty,“ přiznal bez okolků.
„Ukaž. Je to tak zlé?“ vyzvala ho babička.
Jirka konečně odkryl ruku.
„Vypadá to, že s těmi kalhotami je konec,“ zhodnotila situaci babička. „Takovou díru se nám nepodaří vyspravit tak, aby to nebylo vidět.“
Jirka jen pokrčil rameny a řekl: „Nedá se nic dělat. Až se vrátíme, budu si muset obléknout jiné kalhoty.“
„Zapomínáš, že jiné sváteční kalhoty sis nezabalil,“ upozornila ho Klára. „Já jsem ti říkala, že si máš vzít alespoň dvoje. Tys mě ale neposlouchal.“
„Tak budu nosit ty všední,“ odsekl Jirka.
„To bohužel nepůjde,“ nesouhlasila babička. „Budeš potřebovat sváteční oblečení. Koncem příštího týdne k nám totiž přijede na návštěvu hrabě Rodský. To byl důvod, proč se mnou chtěl pan Devan mluvit. Když mě zahlédl u přístavu, uvědomil si, že před malou chvílí mluvil s poslem, který nesl dopis pro mě. Svého učedníka poslal, ať doběhne pro toho posla a sám mi to šel oznámit. Za pár minut přiběhl posel a předal mi dopis. Hrabě Rodský mi píše, že koncem týdne pojede do Gregornu a při té příležitosti má v plánu navštívit můj dům. Takže musíš mít slušné oblečení. Hrabě si vámi oběma bude určitě chtít popovídat.“
„To je snadná pomoc,“ navrhla žertem Klára. „Já jsem si s sebou vzala hned tři sváteční sukně, takže můžu Jirkovi nějakou půjčit. Mám jednu takovou pěknou, krajkovou, ta ti bude slušet,“ zašklebila se na Jirku.
Babička Sibyla se jejímu nápadu zasmála, pak ale už vážněji řekla: „Možná, bude lepší, když zajdeme ke krejčímu a necháme Jirkovi ušít nové kalhoty. Abychom to stihli, můžeme vyrazit hned.“
„Kdy ale navštívíme ten zvěřinec?“ strachovala se Klára.
„To může počkat do zítřka,“ rozhodla babička. „Dnes stejně krejčí vezme Jirkovi jen míry. Kalhoty budou hotové až zítra. Takže zítra se sem vrátíme. A ten zvěřinec tady určitě pár dní zůstane.“
U krejčího se zdrželi o trochu déle, než předpokládali. Mistr krejčí nedal totiž jinak, než že roztržené Jirkovy kalhoty co nejlépe zalátá. Pak mu teprve vzal míry na nové a slíbil, že zítra v poledne budou hotové. Rychle poobědvali v blízkém hostinci a spěchali domů. Paní Sibyla totiž chtěla před příjezdem hraběte Rodského zařídit ještě spoustu důležitých věcí.
Toho dne večer narušila plány paní Sibyly na pondělí nečekaná návštěva. Po večeři zaslechli Jirka s Klárou dusot koňských kopyt. Nahrnuli se k oknu a spatřili muže, který právě před jejich domem sesedal z koně. Zaslechli ještě, jak muž říká, že má poselství pro paní baronku. Potom posel vešel v doprovodu sloužících dovnitř. Několik minut se zdržel v babiččině pokoji. Když vyšel, vzal si jen malé občerstvení a hned se vydal na zpáteční cestu.
Sotva se za poslem zavřely dveře, nahrnuli se Jirka a Klára k babičce.
„Aha, chcete vědět, jaké novinky mi ten muž doručil,“ uhádla paní Sibyla.
Jirka a Klára jen horlivě přikývli.
„Psal mi Bořivoj. Na cestě z Krakoru se zastavil v Gregornu a doslechl se, že jsem zde. Zítra dopoledne přijede na návštěvu. Takže ten výlet do města budeme muset odložit na pozítří.“
Jirka i Klára se zatvářili tak zklamaně, že to jejich babičku až rozesmálo. „No tak. Bořivoj tu jistě dlouho nezůstane,“ chlácholila je usměvavě.
„A nemohl bych si pro ty kalhoty zajet sám,“ napadlo Jirku, protože se pokud možno chtěl vyhnout setkání se strýcem. A když viděl, že babičce se jeho návrh nelíbí, urychleně dodal: „Mohl by mě doprovodit třeba Michal. S ním bych byl v bezpečí.“
„No já nevím. Michal by se neměl moc ukazovat.“
Jirka vycítil svou šanci a hned začal s přesvědčováním: „Budeme opatrní. Nikde se nebudeme zbytečně zdržovat. Zajedeme jen k tomu krejčímu a hned pojedeme zpátky. A možná, že by nebylo nejlepší, kdyby u nás strýc Bořivoj Michala viděl. Jistě by se začal na něj vyptávat, a kdo ví, co by ho napadlo udělat.“
„Tak dobře,“ souhlasila konečně babička. „Nejdřív se ale Michala zeptám, jestli tě vůbec bude chtít doprovodit.“
„Určitě raději pojede se mnou do města, než by se nechal vyslýchat od strýce,“ konstatoval spokojeně Jirka.
„A co já?“ ozvala se Klára. „Mně se moc nechce s vámi někam jezdit.“
„Tebe také nikdo na projížďku nezval,“ osopil se na ni Jirka. „Pěkně zůstaneš doma a budeš dělat společnost babičce a strýci Bořivojovi.“
Klára se na něj jen pohrdavě podívala a zeptala se: „Myslíš babi, že by strýci vadilo, kdybych ho jen pozdravila a pak vás opustila? Už dlouho jsem netrénovala lukostřelbu. Tak mě napadlo, že bych zítra mohla vybalit svůj luk a jít si zastřílet.“
„Klidně si můžeš si jít zastřílet,“ souhlasila babička. „Myslím, že i Bořivoj se semnou raději setká o samotě.“
Po snídani si nechali princ a Jirka osedlat koně a vyjeli. Protože se Jirka nechtěl cestou potkat se svým strýcem, přemluvil prince, aby jeli oklikou. Nespěchali. Do poledne měli dost času. I tak se dostali k dílně mistra krejčího ještě před dvanáctou hodinou. Jirkovy kalhoty už byly naštěstí připraveny. Jirka si je naposled odzkoušel. Dokonale mu padly, takže za pár minut už byli z dílny venku.
„Co budeme dělat teď,“ zeptal se Jirka.
„Mohli bychom si zajít támhle do té hospůdky a dát si něco k jídlu,“ navrhl princ. „A pak se vrátíme.“
Během oběda to Jirkovi nedalo a začal prince přemlouvat, zda by se nemohli v Gregornu ještě chvíli zdržet. Chtěl navštívit ten zvěřinec, na který se minulý den nedostalo. Nakonec princ neochotně souhlasil, že Jirku do zvěřince doprovodí. Koně nechali ustájené v hospůdce a pěšky zamířili k přístavu.
V době, kdy procházeli přístavem, většina dělníků ještě obědvala, takže zde nebylo příliš rušno. Princ šel první a pozorně se rozhlížel po okolí. Jirka se loudal krok za ním. Představoval si, jaký vztek asi bude Klára mít, až jí řekne, že navštívil zvěřinec bez ní. Právě míjeli jedno velké skladiště, když princ náhle zastavil a otočil se k Jirkovi. Jeho počínání Jirku tak překvapilo, že do něho málem vrazil.
„Nenech na sobě nic znát,“ zašeptal důrazně princ. „Vidíš ty tři muže?“
Jirka zmateně přikývl a princ pokračoval: „Nesmějí spatřit mu tvář. Nenápadně je sleduj. Kdyby se chovali podezřele, okamžitě mě upozorni. Teď se spolu musíme o něčem bavit. Budeme třeba předstírat, že tě za něco kárám.“
Jirka znovu přikývl. Muži se zatím o dost přiblížili. Jirka se rychle snažil vymyslet, o čem by mohl s princem hovořit.
„No tak. Říkej něco,“ zašeptal mu vyděšeně princ.
„Já za to nemůžu,“ odpověděl nahlas Jirka, který se konečně vzpamatoval. „Za to můžou Otakar s Ruslanem. Oni říkali, že se určitě bojím na ten dub vylézt. Musel jsem jim dokázat, že nejsem zbabělec.“
„Nemusíš dělat všechno, co si tvoji kamarádi usmyslí,“ nadhodil princ. Snažil se přitom změnit hlas, aby ho podle něj nemohl nikdo poznat.
„Slibuji, že příště se od nich napálit nenechám. A Otakar s Ruslanem nejsou žádní moji kamarádi,“ zapřísáhl se Jirka. Po očku přitom sledoval neznámé. Zaujal ho především menší plešatý mužík, který kráčel uprostřed. Vypadalo to, jako by ostatním mužům něco přikazoval.
Tři cizí muži procházeli v té chvíli jen pár kroků od Jirky a prince, takže se princ raději neodvažoval promluvit. Vybídl jen Jirku očima, ať pokračuje.
„Ty kalhoty, které jsem si roztrhal, už stejně nebyly nejnovější,“ drmolil Jirka. Přitom natahoval uši a snažil se zaslechnout každé slovo z rozhovoru cizinců. Navíc se nenápadně posunul kousek bokem, aby princ, který se pootočil za ním, stál pořád k mužům otočený zády. Pak pokračoval ve svém proslovu: „Byly už dost staré, takže není divu, že se tak snadno roztrhly. Ta látka už byla nejspíš zpuchřelá. Viď, že neřekneš tatínkovi, co se stalo. Můžeme třeba říct, že jsem si je roztrhl, když jsi se mnou cvičil šerm.“
Muži mezitím vešli do nějaké kůlny, stojící poblíž. Sotva se za nimi zavřely dveře. Jirka se šeptem zeptal: „Kdo byli ti…,“
„Později,“ skočil mu do řeči princ. „Musíme okamžitě odsud.“
Cestou k hostinci nepromluvil princ Michael s Jirkou ani slovo. Jen se nedůvěřivě rozhlížel na všechny strany a rukou se neustále dotýkal svého meče. Jirka se tedy aspoň snažil co nejlépe si vybavit, o čem se ti tři bavili. Protože ale muži tlumili hlas, nepodařilo se mu vyslechnout mnoho. Z jejich rozhovoru jen usuzoval, že zítra večer se chystají všichni někam přestěhovat.
V hospodě si vyzvedli koně a bez otálení vyrazili. Za městskou branou pobídl princ svého grošáka do ostrého cvalu. Jak jim město rychle mizelo za zády, začal se princ trošku uklidňovat. Přesto se chvílemi ohlížel přes rameno, jestli je náhodou nikdo nesleduje.
Po půlhodince rychlé jízdy princ zpomalil a tak Jirka dostal první příležitost si s ním popovídat.
„Kdo to vlastně byl?“ zavolal na prince.
„Všiml sis toho menšího holohlavého muže?“ zeptal se princ. Nečekal, až mu Jirka odpoví a hned pokračoval: „Tak to byl generál Rafael!“
Jirka jen nechápavě pokrčil rameny. O žádném generálovi Rafaelovi v životě neslyšel.
Princ pochopil jeho gesto a tak začal s vysvětlováním: „Rafael je pravou rukou krále Maxiána. Je to nejobávanější muž bojenského království. Každý zná jeho jméno, ale jen nemnozí znají i jeho tvář. Na veřejnosti se totiž ukazuje jen velmi zřídka. Raději zůstává skrytý v pozadí. Je vrchním velitelem bojenské tajné služby. Všichni ti špehové, kteří slídí pro krále, podávají hlášení právě Rafaelovi. Takže má ohromné množství informací o každém důležitém člověku v království. Velí také zvláštním jednotkám zabijáků, kteří na jeho rozkaz vraždí, zastrašují, nebo vydírají Maxiánovy politické odpůrce.“
„Myslíš, že sem do Gregornu přijel ten Rafael kvůli tobě?“ zeptal se vylekaně Jirka.
„To nejspíš ne,“ odpověděl po krátké úvaze princ. „Kdyby Maxián věděl, kde mě hledat, tak by na mě poslal zabijáky a ne svého nejvěrnějšího generála. To, že se Rafael odvážil přijet do Gregornu ale znamená, že se tu připravuje něco opravdu velkého. Nevím co, ale jeho přítomnost nevěští nic dobrého.“
„Když jsme byli tak blízko, tak jsme měli toho Rafaela nechat hned zatknout,“ posteskl si Jirka. „Tím bychom mu určitě překazili všechny jeho plány.“
„To nebude tak jednoduché,“ nesouhlasil s ním princ. „Není náhoda, že se usadil právě v Gregornu. Určitě tu bude mít vlivné spojence. Kdybychom ho šli udat, nejspíš bychom v cele skončili my dva a generál Rafael by unikl. Nebo si myslíš, že by městská hlídka uvěřila nějakému chlapci s cizincem, kdyby se na Rafaelovu stranu postavil například významný Gregornský měšťan?
|
